Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

Tímto článkem chci jít zároveň ve stopách velkého a s naší zemí spojeného židovského spisovatele Franze Werfela, který roku 1940 přes Němci okupovanou Francii takřka zázračně uprchl do svobodné Ameriky. Na tomto dobrodružném útěku jej Prozřetelnost, jak sám uvádí, zavedla do Lurd, kde se seznámil se zázračnou historií Bernadetty Soubirousové (1844–1879) a složil slib, že jí v případě záchrany věnuje svou první práci, napsanou ve svobodném světě. Tento slib splnil knihou „Píseň o Bernadettě“, jejíž předmluvu uzavírá těmito slovy:

„Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, třebaže nejsem katolík, nýbrž žid. Odvahu k tomuto činu mi dal slib mnohem starší a neuvědomělejší. Již v dobách, kdy jsem psával první verše, jsem sám sobě přísahal, že svou prací budu vždy a všude oslavovat božské tajemství a lidskou svatost – nedbaje doby, která se s posměchem, zlobou a lhostejností odvrací od těchto posledních hodnot našeho života.“ (1)

Onen posměch, zloba a lhostejnost vůči posledním hodnotám našeho života je tradičně obzvlášť silný právě ve Francii, která je od dob osvícenství a protikřesťanského teroru Velké francozské revoluce ztělesněním pýchy rozumu vysmívajícího se víře. Příběh Bernadetty Soubirousové, která rozhodně nevynikala intelektuálními schopnostmi či vzděláním, ale zato narozdíl od „moudrých“ své doby dokázala exupéryovsky vidět srdcem (2), představuje úžasnou lekci pýše doby, kladoucí jednostranný důraz jen na rozum a vědeckou racionalitu.

Protiklad mezi dobrem a zlem nespočívá mezi rozumem a jeho absencí, ale mezi láskou a její absencí. Franz Werfel staví ve svém románu do kontrastu postavy Bernadetty Subirousové, jejíž příběh vrcholí v kapitole s názvem „Miluji“, a jejího nejpyšnějšího odpůrce Hyacintha de Lafite, který se na konci života jako starý a nemocný muž vrací do Lurd s vyznáním „Nemiloval jsem“.

Naším úkolem je tedy vybrat si, zda chceme následovat svou vlastní pýchu či sebestřednost, anebo se necháme oslovit fascinujícím příkladem Panny Marie i svaté Bernadetty, představující novobodou obdobu nazaretské Panny. Příklad prostoty, čistoty srdce, pokory i ochoty z lásky a s láskou trpět.

„Bernadetta, vyrostlá ve velké pokoře a prostotě, směla v jeskyni Massabielle u Lurd v 18 vizích vidět Marii, Matku Boží. Protivníci a skeptikové se vše snažili vysvětlovat po svém: zděděným sklonem k hysterii, chorobnou fantazií, touhou na sebe upozornit – ale všechna tato vysvětlení napadající zdravý lidský rozum se na Bernadettinu osobnost vůbec nehodila. I mezi prostými, jednoduše věřícími a těžce pracujícími lidmi jejího rodiště bychom obtížně hledali děti tak přirozené, nekomplikované a prostinké, jako byla čtrnáctiletá dcera zchudlého a zbídačeného mlynáře Františka Soubirouse.“ (3)

Soubirousovy děti vyrůstaly ve strašné bídě v bývalém vězení, které bylo zrušeno jako pro vězně zdravotně škodlivé. Bernadetta nechodila do školy, ale starala se doma o malé sourozence. Byla považována za zaostalé, nevzdělané dítě, navíc trápené astmatem a dalšími zdravotními problémy. Sotva by někoho napadlo této čtrnáctileté dívce uctivě vykat – kromě „krásné Dámy“ (Bernadettě dlouho ani na mysl nepřišlo, že by se mohlo jednat o Pannu Marii), která se jí poprvé zjevila 11. února 1858. Podle Bernadettiných slov vše proběhlo takto:

„Podívala jsem se k jeskyni a viděla jsem, že z ní vychází zlatavý oblak a hned za ním vyšla tak mimořádně krásná Paní, jakou jsem v životě neviděla. Měla bílé šaty, závoj také bílý, modrý pás a žluté růže na nohou. Ihned se na mě podívala, usmála se a ukázala mi, abych šla k Ní, jako kdyby byla moje matka. Veškerý můj strach zmizel, ale zdálo se mi, že jsem ztratila vědomí toho, kde jsem. Protírala jsem si oči, zavírala je a otvírala, ale Paní stála pořád na tomtéž místě, dál se na mě usmívala, až jsem pochopila, že to všechno není přelud. Nemyslela jsem na to, co dělám, a vzala jsem do ruky svůj růženec a poklekla jsem. Paní pokynula hlavou na znamení souhlasu a sama si také vzala do rukou růženec, který měla zavěšený přes pravou paži. Když jsem se chtěla začít modlit růženec a pokoušela jsem se zvednout ruku k čelu, měla jsem ruku jako chromou, a teprve když se Paní přežehnala, mohla jsem udělat totéž. Ale modlila jsem se sama a Paní jen posouvala kuličky růžence v prstech, neříkala nic. Až na konci každého tajemství říkala se mnou Sláva Otci… Když jsem skončila, dala mi znamení, abych se k ní přiblížila, ale já jsem neměla odvahu. Pak náhle zmizela.“ (4)

A naivní Bernadettě, od které její sourozenci a spolužačky i proti její vůli snadno vyzvěděli, co prožila, začalo již zmíněné martyrium podezírání z rafinovanosti a podvodů, které její čisté srdce nechápalo o nic víc než brzy následující uctívání své osoby „svíčkovými bábami“ z Lurd. Ubohá dívka byla trápena policejními, lékařskými i psychiatrickými vyšetřeními. Nnevěříli jí ani místní církevní představitelé, kteří nechtěli případnou lehkověrností zavdat pokrokářům další záminku k útokům na víru a církev. A zatímco její Dáma v dalších viděních vyzývala k pokání, v lurdských hospodách či kavárně Pokrok docházelo spíš k primitivnímu rouhání, které, jak konstatuje Franz Werfel, „těší srdce malých lidí“, protože „když si někdo takhle začne s nebem, je zpropadený kabrňák a nic ho to nestojí“. (5)

Démoni různého druhu, neschopní snášet něco čistého a vznešeného, reagovali na dění v jeskyni Massabielle po svém; Werfel v této souvislosti doslova mluví o „podlých karikaturistech“ (6), kteří Bernadettu „napodobovali“, ale ve skutečnosti s ní neměli nic společného. Ve své úvaze o patologických reakcích na lurdská zjevení také výmluvně říká:

„Všechno patologické je odjakživa hluboce spojeno s ďábelskostí. Víra v božskost není nic jiného než opodstatněné uznání, že svět má smysl, že existuje svět duchovní. Šílenství je dokonalým popřením tohoto smyslu. Víc než to, je u tvora symbolem nesmyslnosti stvoření. Tam, kde v lidské duši skutečně chybí poslední evidence smyslu – to však je jen zřídka – je šílenství oprávněné. Proto bývají doby popírající božský smysl univerza krvavě poráženy kolektivním šílenstvím, i když se ve svém sebevědomí pokládají za rozumné a osvícené.“ (7) Když Bernadetta na příkaz Dámy „pila z pramene“ tam, kde v jeskyni zdánlivě bylo jen bláto, přirozeně vzbudila obzvláštní posměch a odpor. Ale na onom místě pak skutečně vytryskl „pramen živé, čisté a nezkalené vody, dávající život, čistotu a zdraví“. (8)

Již v době Bernadettiných zjevení v něm nalezli uzdravení muž slepý na jedno oko, žena z obrnou v oblasti lokte, tuberkulózní dítě s opožděným motorickým vývojem a další. Bernadettina Dáma si přála, aby na místě pramene byla postavena kaplička, k níž by přicházela procesí poutníků. Dne 25. března 1858 také konečně Bernadettě prozradila své jméno, avšak způsobem, kterému dívka naprosto nerozuměla: „Jsem Neposkvrněné početí.“ Šlo o odkaz k často nechápanému a vysmívanému článku katolické víry vyhlášenému roku 1854, podle nějž byla Maria už od svého početí uchráněna od poskvrny dědičným hříchem, aby mohla naplnit poslání Matky Spasitele.

Po ukončení lurdských zjevení byla nakonec sestavena biskupská vyšetřovací komise, která mnohokrát vyslýchala Bernadettu, zkoumala všechny případy lurdských uzdravení atd. Roku 1862 příslušný biskup na základě výsledků její práce uznal nadpřirozený charakter událostí v jeskyni Massabielle, což v roce 1869 nakonec potvrdil i papež Pius IX. Tehdy už ovšem Bernadetta v Lurdech dávno nebyla. Opustila své rodiště, kde byla středem neustálého zájmu lidí všeho druhu, a od roku 1866 žila v klášteře milosrdných sester v Nevers, kde se o jejích zjeveních nikdy nemluvilo. Přijala řeholní jméno Marie Bernarda.

V klášteře trpěla zhoršujícím se zdravotním stavem i nepochopením spolusester, které ji kritizovaly, protože řekla, že její úlohou je být nemocná. Na základě svých zjevení věděla, že pro ni uzdravení v jeskyni Massabielle určeno není. Zařadila se k těm, kteří své trápení (trpěla mj. i zhoubným nádorem) obětují za spásu světa tím, že je spojují s utrpením ukřižovaného Krista. Bernadetta, jíž kdysi její Dáma řekla, že ji učiní šťastnou ne na tomto, ale až na onom světě, se do konce svých sil v klášteře starala o nemocné a zastávala službu sakristiánky. Dnem jejího narození pro věčnost se stal 16. duben 1879. Dožila se pouhých pětařiceti let. Jejími posledními slovy byla pokorná modlitba: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne ubohou hříšnici – ubohou hříšnici…“ (9)

Roku 1933 byla Bernadetta Soubirousová papežem Piem XI. prohlášena za svatou – ne v souvislosti s lurdskými zjeveními, ale pro svou pokoru a víru. Součástí jejího příběhu, který jako by se vysmíval racionalitě moderní vědy neuznávající existenci duchovního světa, se stala skutečnost, že Bernadettino tělo je dnes zachovalejší než bylo v okamžiku její smrti: „Tělesné ostatky sv. Bernadety tvoří zcela neporušené tělo, které zůstalo ve své celistvosti plně zachováno, včetně pleti, nehtů, vlasů, řas, svalů, a dokonce všech vnitřních tělesných orgánů. Doložily to výsledky nedávného a zcela nezvratného vědeckého ohledání… Drobné, jen 142 cm dlouhé tělo je uloženo ve zdobené rakvi. V sepnutých rukou má Bernadeta zavěšen růženec a její tvář vyvolává dojem, jako by právě zavřela oči.“ (10)

Neméně provokativní skutečnost představuje přes sedm tisíc nemocných, kteří v Lurdech v průběhu stopadesáti let nalezli uzdravení. Dva tisíce z těchto případů byly na základě přísných lékařských kritérií označeny za medicínsky nevysvětlitelné a 67 z nich katolická církev uznala za zázrak.

Z křesťanského hlediska jsou ovšem mnohem podstatnější duchovní uzdravení či obrácení, s nimiž jsou dějiny Lurd též spojeny. Mnoho poutníků také v Lurdech nalezlo hlubší smysl svého utrpení a umírání. Jedním z nich byl i papež Jan Pavel II., který jeskyni Massabielle navštívil při své úplně poslední zahraniční cestě. V roce 2008 zavítal do Lurd i papež Benedikt XVI., který se zde spolu s mnoha dalšími biskupy a poutníky z celého světa zúčastnil oslav 150. výročí lurdských zjevení. Jeden z jejich účastníků, belgický biskup André-Mutien Leonard, tehdy význam mariánských zjevení ve Francii 19. století vyložil slovy:

„Svým zjevením Maria prokázala zvláštní soucit s osvícenským věkem, v němž Francie hrála vůdčí úlohu. Právě v této zemi byl více než kde jinde postaven na piedestal osamocený rozum (bez víry) a víra byla směšována s pověrou.“ (11)

Ano, skutečnou duchovní reakcí na výstřelky osvícenecké a protináboženské Francie nemůže být násilí, ale jedině soucit… Jistě, každý si může vybrat, zda se ztotožní s Francií mariánskou, anebo s Francií osvícenského, pozitivistického a republikánského věku.

Sám jsem v dětství hltal Julesa Verna či Alexandra Dumase a také v dospívání jsem literárně vyrůstal s francouzskými romanopisci 19. století (včetně třeba takového Zoly, který je u nás tradičně vnímán jako kladný hrdina, jenž vystoupil proti štvanici na Dreyfuse, zatímco o jeho naprosto záporné roli ve štvanici na ubohou Bernadettu se cudně mlčí…). Od té doby přemýšlím nad patetickým, ale zároveň i podivně dvourozměrným světem jejich románů. Člověk se v nich dočítá mnohé o lidských vášních, o lásce a sexu, o vědě a technice, o svobodě, rozumu, pokroku atd., ale nikdy nic o smyslu života, o hlubším štěstí, o významu utrpení nebo o Tajemství, které nás přesahuje.

Později jsem se blíže seznámil s francouzskými dějinami od Velké francouzské revoluce, která ve jménu absurdit typu uctívání „bohyně Rozumu“ povraždila statisíce lidí, a ještě později, v posledních letech, jsem jako nový vrchol onoho zvláštního francouzského amoku zaměřeného proti úctě k pravému Bohu vnímal onen nešťastný časopis „Charlie Hebdo“ s jeho kultem svobody demonstrovaným excesy typu hnusné karikatury Nejsvětější Trojice. (12)

Jeho karikatury proroka Muhammada byly ve srovnání s ní ještě nevinné a je jen výmluvnou ilustrací absurdity dnešního světa, když letos např. islamisté v Nigeru v reakci na ně vypálili desítky křesťanských kostelů, tedy trestali křesťany za činy protikřesťanských publicistů. Naštěstí vedle pyšné a arogantní Francie vzbuzující temné vášně existuje i Francie schopná lidi spojovat na cestě lásky a pokory. Tou je pro mne Francie Bernadetty Soubirousové. Není bez zajímavosti, že mezi zástupy pokorných poutníků, kteří už půldruhého století proudí do Lurd, nechybějí ani muslimové. „Muslimové, zvláště muslimské ženy, přicházejí do Lurd, aby zde uctili Matku Ježíše, jehož považují za svého proroka.“ (13)

Poznámky:

1) Franz Werfel, Píseň o Bernadettě, Praha: Vyšehrad, 2007, s. 8.

2) Ve středu slavného Malého prince i celého díla Antoina de Saint-Exupéryho stojí kostatování, že „správně vidíme jen srdcem“ a „co je důležité, je očím neviditelné“. I zde se jedná o jemný výsměch dogmatům o výlučnosti rozumového a vědeckého poznání, tak typickým pro poosvícenskou Francii.

3) Werner Radspieler, Lourdes: Gebet- und Erinnerungsbüchlein für die Pilger zur Gnadenstätte, Bamberg: St. Otto-Verlag, 1984, s. 10.

4) „Svatá Bernadetta Soubirous a výzva k obrácení“, Milujte se!, 2011, č. 18, s. 6.

5) Franz Werfel, Píseň o Bernadettě, s. 240.

6) Tamtéž, s. 242.

7) Tamtéž, s. 233–234.

8) „Homilie Benedikta XVI. z 16. dubna 2012: Promluva při 85. narozeninách“, Katolický týdeník, 2012, č. 31, s. 7.

9) Werner Radspieler, Lourdes, s. 16.

10) „Neporušené tělo sv. Bernadety bylo převezno do Říma“, Katolický týdeník, 2008, č. 8, s. 1.

11) „Maria prokázala soucit s ,věkem rozumu’“, Katolický týdeník, 2008, č. 39, s. 3.

12) Znám také dějiny česko-francouzských vztahů (resp. českého okouzlení republikánskou Francií coby historického předchůdce osudového okouzlení sovětským Ruskem po druhé světové válce), takže mne vlastně ani nepřekvapuje, že právě v Čechách letos místo odsouzení atentátů i karikatur převažovalo heslo „Je suis Charlie“, zatímco křesťané odmítající obojí byli mediálně peskováni jako ti, kteří nechápou ty „správné“ hodnoty.

13) „Poselství Lurd se neliší od evangelia“, Katolický týdeník, 2008, č. 32, s. 1.