Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jaro Křivohlavý: Mít pro co žít

7. 01. 2015 12:07:46
Motto: „Blíží-li se konec života, pak se ukazuje, že řada věcí je odcházejícímu pomocí, posilou a potěšením. Tak tomu je např. s pohledem na vlastní život /.../, když v něm nachází ,dobrý smysl’, může-li říci: ,Nežil jsem marně.’“ (Jaro Křivohlavý)

I u člověka, s nímž jsme se nikdy osobně nesetkali, můžeme mít ne bezdůvodný pocit, že ho dobře známe, na základě četby jeho knih (nebo třeba blogů). Mnohé knihy psychologa, filosofa a spisovatele Jaro Křivohlavého (1925–2014), který v závěru loňského roku takřka devadesátiletý odešel na věčnost, mi ve vztahu k autorovi dávají tento pocit.

Citát, který jsem zvolil jako motto tohoto článku, je z útlé, ale neuvěřitelně hutné knížečky prof. Křivohlavého „Mít pro co žít“ (Praha: Návrat domů, 1994), kterou jsem před skoro dvaceti lety dostal od svého milého přítele Dominika jako krásný drobný dárek k narozeninám.

Je jednou z nemnoha knih, k nimž se po dlouhá léta stále vracím. Nalézám v ní jak inspiraci pro vlastní život, tak i myšlenky, kterých využívám ve svých přednáškách pro studenty religionistiky a filosofie na pardubické univerzitě. Obojí souvisí s myšlenkovým odkazem zakladatele logoterapie a existenciální analýzy Viktora Emanuela Frankla, kterému Jaro Křivohlavý knihu „Mít pro co žít“ dedikoval k jeho 89. narozeninám.

Viktora Frankla jsem již na tomto blogu zmiňoval v článku z 3. srpna 2014 jako pro mě důležitého (mimo jiné) „diagnostika“ situace v dnešním západním vzdělávacím systému, který u mladých lidí nerozvíjí, ale spíš naopak podkopává jejich zaměření na smysl a hodnoty. Tím, co znepokojovalo velké duchy západního myšlení minulého století typu prof. Frankla, byl nebezpečně jednostranný rozvoj tzv. vědecké racionality, který při ignorování duchovních a mravních hodnot přináší zrůdné ovoce typu Osvětimi (v jejímž pekle se sám Frankl v době holocaustu ocitl).

Jaro Křivohlavý v „Mít pro co žít“ cituje mj. Franklovu závažnou odpověď na otázku „Co je člověk?“: „Člověk je bytím, které neustále rozhoduje o tom, kým je a kým bude. V každém okamžiku života má v sobě různé možnosti: buď sestoupit na úroveň zvířete nebo se povznésti do kvalitativně podstatně vyšší roviny života. Člověk je bytostí, která díky své vědě vynalezla plynové komory v koncentračních táborech a zabíjela v nich statisíce lidí s velkou efektivitou. Je však i bytostí, která do těchto komor vstupovala se vztyčenou hlavou a s otčenášem či židovskou modlitbou na rtech. I to je člověk.“

Frankl sám dokázal i uprostřed hrůz Osvětimi být člověkem v tom druhém, vznešeném smyslu. V praxi v nich potvrdil platnost své teze o tom, že ani sebehorší vnější podmínky nemohou náš život zbavit smyslu, pokud jsme v nich schopni proměnit své utrpení ve výkon. Já jsem se ve svém životě samozřejmě nikdy neocitl v extrémní situaci typu koncentračního tábora, ale přece jen v něm znám zkoušky typu dlouhodobých bolestí či strádání různého druhu – a právě knihy Viktora Frankla či Jaro Křivohlavého jsou mi v nich vždy povzbuzením k tomu, abych tyto věci vždy znovu snášel „se vztyčenou hlavou a s otčenášem na rtech“. Mimochodem, nejenom Viktor Frankl, ale také Jaro Křivohlavý prožil ve svém životě zkušenost nacistického koncentračního tábora (a také zkušenost politické perzekuce v době poúnorové).

Co se týče mé univerzitní výuky, myšlenek Jaro Křivohlavého v ní využívám zejména v přednáškách z předmětu Spirituální a mravní vývoj. V naší společnosti je pojem „spirituální“ (ve smyslu odkazujícím k niternému prožitku) často stavěn do protikladu k pojmu „náboženský“, který podle podivné představy mnoha lidí odkazuje jen k něčemu vnějškovému, k působení náboženských institucí a ne k vnitřnímu životu.

Ve svém výkladu na toto téma využívám konstatování prof. Křivohlavého, že „náboženstvím se po staletí rozumělo právě zacílení života člověka – jeho směřování k tomu, co on považuje v životě za nejdůležitější, co je mu posvátným – a to jak formálně (např. tím, že se hlásil k určité skupině), tak osobně, autenticky a niterně (tím, jak žil a oč mu šlo)“. Podobně nelze za něco vnějškového označovat ani náboženskou morálku.

Jaro Křivohlavý v „Mít pro co žít“ konstatuje, že „žít z víry“ a „jednat podle vlastního svědomí“ znamená pro věřícího člověka jedno a totéž, a opět připojuje citát Viktora Frankla: „Do svědomí věřícího člověka promlouvá Pán Bůh. Takový člověk lépe slyší hlas svého svědomí nežli nevěřící člověk. V nejintimnějším rozhovoru sama se sebou, v rozhovoru se svým svědomím je věřícímu člověku Pán Bůh partnerem.“ Lze tedy říci, že jakkoliv nevěřící člověk může být přesvědčen o tom, že je člověkem vysoce morálním a „náboženství nepotřebujícím“, rozdíl mezi ním a člověkem věřícím spočívá právě v tom, že pro toho druhého je mnohem těžší považovat se za mravně dobrého či umlčovat tichý hlas svědomí, který je pro něj zároveň hlasem absolutního Ty.

Otázkám svědomí se v předmětu Spirituální a mravní vývoj věnuji i v souvislosti s problematikou genderu, resp. s rozdíly mezi duchovním a mravním prožíváním u mužů a u žen. „Morální“ argumentace bývá podle psychologů u obou pohlaví rozdílná v závislosti na tom, do jaké míry se jich ta která mravní problematika (např. otázka vojenské služby a otázka potratů) týká. Ve vztahu ke druhému z uvedených problémů obvykle v příslušné přednášce nejprve zmiňuji teorii feministické autorky Carol Gilliganové, podle níž by v případě „zralého“ zvážení problému nechtěného dítěte mělo být případné rozhodnutí pro umělé ukončení těhotenství jaksi mravně v pořádku, abych ji pak konfrontoval s citátem z „Mít pro co žít“, kde Jaro Křivohlavý bez velkého teoretizování na konkrétním příběhu ukazuje, jak svědomí „člověku mluví do života“:

„Dvě studentky – A a B – přišly postupně k lékaři. V obou případech šlo o podobnou věc: nechtěné těhotenství. První (A) se ,pro svědomí’ rozhodla dítě ponechat. Přerušila studia. Dítě porodila a vychovala. Druhá studentka (B) se rozhodla opačně. Pro ni byla hodnota studia – ,dostudovat za každou cenu’ – vyšší nežli respekt k dosud nenarozenému vlastnímu životu. Dostudovala. Po létech pak ,pro tíhu svědomí’ navštěvovala psychiatra.“

Zvláštní pozornost bych chtěl v tomto krátkém článku věnovat poslední kapitole knihy „Mít pro co žít“, nazvané „Ante finem – před koncem“. I jí využívám ve svých přednáškách o spirituálním a mravním vývoji, který vrcholí stářím a umíráním. Jaro Křivohlavý podstatu tohoto procesu vystihuje opět velmi stručně a pregnantně:

„S rostoucím věkem se mnohé mění. Nezadržitelně ubývá tělesných i duševních sil. Jedno však jde opačným směrem: duchovní obzor se rozšiřuje. Důraz na to, ,kdo’ jsme, roste. Důraz na to, ,co mám’, naopak slábne. To, co se za peníze koupit dá, ustupuje z žebříčku hodnot a naopak to, co se za peníze koupit nedá (např. láska, úcta, respekt atp.), nabývá na hodnotě. Jak život pokračuje, člověk je citlivější (sensitivnější) k otázkám smysluplnosti svého bytí... Ve stáří a utrpení je možno osobně dozrát. Ne nadarmo nazvala paní Dr. Kübler-Rossová jednu ze svých posledních knih ,Umírání jako nejvyšší stádium na cestě k zrání osobnosti’.“

Z poslední kapitoly Křivohlavého knihy jsem vybral i motto tohoto článku, hovořící o „dobrém umírání“ člověka, který se může ohlížet za svým životem s jistotou, že nežil nadarmo. Právě to mi totiž obzvlášť přichází na mysl poté, co se životní pouť Jaro Křivohlavého uzavřela. Na závěr ještě poslední citát z „Mít pro co žít“. V kapitole „Smysluplnost celého našeho života“ prof. Křivohlavý říká:

„Není-li život určitého člověka smysluplný, pak na tom nic nezmění skutečnost, že tento člověk žil dlouho. Je tomu jako s pochodní: buď hoří a tím ,prolomí království tmy’, nebo nehoří. Pak již moc nezáleží na tom, jak dlouho nehoří.“

Obzvláštním důvodem k radosti a vděčnosti ovšem je, když někdo žil dlouho a po celý svůj život byl onou hořící pochodní, neúnavně svítící na cestu druhým lidem, blízkým i vzdáleným. To byl případ Jaro Křivohlavého.

Autor: Vít Machálek | středa 7.1.2015 12:07 | karma článku: 15.64 | přečteno: 550x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 437 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 345 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 588 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 764 |

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!

"Vostříhala sem si nehty, na ksicht napatlala indulonu, dala kynout těsto a šla jsem na to.", takhle nějak vypadal volební den důchodkyně v roce 2017.

23.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 316 | Diskuse

Vladimír Aim

Povolební hra na Mirka Dušína - jak se moc neumazat

Žádné volby v historii ještě nikdy nedopadly dobře úplně pro všechny. Z pohledu „většiny“ opět zvítězilo „Bratrstvo kočičí pracky“ (jako obvykle) a ti jediní správní (ti moji) jsou zase namydlení. Tak to tedy nee!

23.10.2017 v 9:33 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 265 | Diskuse

Marek Renda

Otevřený dopis Karle Šlechtové

Paní Karlo Šlechtová, vaše hnutí zaznamenalo úspěch ve volbách. To vám však nedává právo veřejně zostuzovat jiné strany a jejich příznivce.

23.10.2017 v 6:58 | Karma článku: 32.19 | Přečteno: 1048 |

Helena Vlachová

Tohle už není domov

Pension pro seniory, nebo také domov důchodců, nebo také starobinec. Tyto domy se dají nazvat různě, ale jedno mají společné. Už to není pravý domov

23.10.2017 v 6:12 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 525 | Diskuse

Štěpánka Semecká

Nesuď člověka podle jeho Kliniky

Další nedělní glosa o tom, jak je jednoduché někoho zaškatulkovat a odsoudit ještě před tím, než bychom znali jeho příběh.

22.10.2017 v 20:46 | Karma článku: 8.79 | Přečteno: 671 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 972
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.