Vít Machálek

Songs of Innocence, třinácté album U2

18. 12. 2014 11:52:12
Letos jsem na blogu připomínal mj. skvělou americkou spisovatelku Flannery O’Connorovou, která (jak je zřejmé už z jejího jména) byla irského původu. Je až neuvěřitelné, jak mnoha geniálním umělcům proudila v žilách irská krev.

Necháme-li stranou starší literární (a hudební) tradici začínající dávnými keltskými bardy, od sklonku 19. století vzešli z Irska z vynikajících básníků a spisovatelů např. Oscar Wilde, James Joyce, C. S. Lewis a čtyři nositelé Nobelovy ceny za literaturu: G. B. Shaw, W. B. Yeats, Samuel Beckett a loni zesnulý Seamus Heaney.

To této řady nepochybně patří i nejslavnější žijící umělec ze zeleného ostrova, dnešní irský bard Paul Hewson alias Bono Vox, zpěvák, textař a frontman skupiny U2. Právě Heaneyho verše vyzývající k víře, že „druhý břeh“ je pro nás odsud dosažitelný, jsou ostatně citovány na nové desce U2 „Songs of Innocence“ jako její motto.

„Songs of Innocence“ (Písně nevinnosti), které se nejprve objevily v září 2014 zdarma na iTunes a až o měsíc později vyšly ve standardní podobě, představují třináctý korálek na růženci dosavadních alb U2, po deskách „Boy“ (1980), „October“ (1981), „War“ (1983), „The Unforgettable Fire“ (1984), „The Joshua Tree“ (1987), „Rattle and Hum“ (1988), „Achtung Baby“ (1991), „Zooropa“ (1993), „Pop“ (1997), „All That You Can’t Leave Behind“ (2000), „How to Dismantle an Atomic Bomb“ (2004) a „No Line on the Horizon“ (2009).

Já jsem U2 objevil před nějakými dvaceti lety, kdy mi jeden drahý přítel pouštěl písničky z „The Joshua Tree“ a „Rattle and Hum“. Tehdy se pro mne U2 stali doslova zjevením. Od té doby dodnes nad jejich deskami stále znovu prožívám fascinující objev toho, že popmusic nemusí být spojena jen se světskými tématy a požitky, ale může být také prostředníkem duchovní radosti.

Bůh, dárce této radosti, není někým daleko „nad námi“, ale naopak je nám (slovy sv. Augustina) bližší než my sami sobě. Vedle objevování Boha v základu a hlubinách naší duše však také potřebujeme, aby nám Boha a Jeho lásku pomáhali objevovat druzí lidé.

Je dojemné, jak si je Bono, na mnohé působící jako problematický náboženský individualista, ve skutečnosti této nutnosti mezilidského duchovního propojení velmi dobře vědom. Ve svém průvodním slově k „Písním nevinnosti“ (1) například s vděčností vzpomíná na sousedy, od nichž se mu mnohého dostalo jako dublinskému klukovi před nějakými čtyřiceti lety: „Vyrůstal jsem v Cedarwood Road, hezké ulici plné milých rodin... Rowenovi v čísle 5 měli rozkvetlou třešeň, která pro mě byla nejrozkošnější věcí na světě. Tato rodina byla jako nějaký starozákonní kmen. Mnohému jsem se od nich naučil. Hloubce Písma a hlubokému biblickému diskursu. V jejich společnosti jsem viděl některé velké kazatele, kteří otevírali ty bázeň nahánějící černé bible a dosahovali toho, že se slovo Boží pro ně a pro nás roztančilo. Někdy bych myslel, že to má být obráceně: v jednom okamžiku si v Bibli čtete a ve druhém už do ní vstupujete. Lou Reed, ať mu dá Bůh věčné odpočinutí, řekl, že k této cestě potřebujete autobus víry. Tento autobus byl plný Rowenových a já jsem do něj nastoupil...“

Velmi mnohé písně od Bona, Johnnyho Cashe či Boba Dylana mi pomáhají nastupovat do tohoto autobusu a cestovat v něm biblickou krajinou, která je současně krajinou mé duše. Musím však přiznat, že právě na albu „Songs of Innocence“ je jich ve srovnání s dřívějšími deskami U2 méně (proto také můj článek o tomto albu nemůže mít formu postupného sdílení se nad texty všech písní, kterou jsem nedávno na blogu volil v článcích o albech Johnnyho Cashe).

Právě skladba nazvaná „Cedarwood Road“ by se však mezi ně zařadit dala, byť i v ní je duchovní rovina přítomná spíš jen mezi řádky, nepočítáme-li úžasný závěr jejího textu v podobě veršů „a heart that is broken / is a heart that is open“ (srdce, které je zlomené, je srdcem, které je otevřené). Hudebně hraje v této písni prim basák Adam Clayton, což dokresluje její relativně temné vyznění, odkazující k tomu, že Cedarwood Road nebyla jen ulicí domu Rowenových a rozkvetlých třešní, ale i dějištěm násilí. Podle Bonových slov měla i své „temné a skryté stránky, tak jako všechna místa, jako všichni lidé“... (2)

Je pozoruhodné, jak neuvěřitelně živý obraz míst svého dětství Bono, kterému příští rok bude už pětapadesát, v této písni vykresluje. Ještě víc než z „Cedarwood Road“ však mrazí z písně věnované Bonově matce, z níž posluchač může mít pocit, že k její smrti nedošlo před čtyřiceti lety, ale včera. Ke ztrátě své matky Iris, kterou utrpěl ve věku čtrnácti let, se Bono ve svých písních vrací stále znovu. Tato bolestná událost představuje jeden z klíčů k jeho tvorbě i k jeho vnitřnímu světu, přičemž nepochybně platí, že „umělci užívajícímu jakýchkoli prostředků, nejvíce snad lyrickému básníkovi, umožňuje téma smrti jasněji, jemněji a silněji uvidět a vyjádřit krásu i ošklivost, radost i smutek, extázi i zoufalství“. (3)

Skrze „Iris“ (v angličtině je toto slovo nejen jménem, ale i označením duhovky) Bono opravdu jasněji vidí věci krásné i ošklivé. Píseň „Iris (Hold Me Close)“ současně představuje fascinující rozhovor mezi synem a matkou, kterému čtyřicetiletý odstup od matčiny smrti ani propast mezi tímto a druhým břehem nic neubírají na bezprostřednosti. Ale i píseň „California (There Is No End to Love)“, která je zdánlivě jen vzpomínkou na cestu začínajících U2 do Los Angeles a jednou ze skladeb, jež na albu odkazují k jejich hudebním kořenům, vyjadřuje ono intenzivní vnímání protipólů typu radosti a smutku, vyjádřené silnými slovy „zármutek nikdy nekončí... a proto vím, že láska nikdy nekončí“.

Doba po smrti jeho matky byla pro Bona dobou, v níž jako zoufalý teenager kladl Bohu otázky... a Bůh na jeho modlitby odpovídal. Bono i jeho dva přátelé z rodících se U2 (Larry Mullen a The Edge) měli v době svého studia na nekonfesní střední škole Mount Temple v Dublinu, kde katolíci a protestanti společně studovali Bibli a uctívali Boha, duchovní zkušenosti, které změnily jejich život.

Ve stejné době vlna osobních zkušeností s Kristem zasáhla i muzikanty v Kalifornii. „Jako by někde něco propuklo a během několika let se to přežene celou zemí jako požár a lidi prožívají hluboké náboženské zážitky... Myslím, že se to dělo v roce 1976, protože to potkalo tolik lidí najednou. Na jednom konci spektra byl Bob Dylan v Los Angeles a na druhém konci jedna malá škola ve čtvrti Clontarf v Dublinu.“ (4)

Léta po napsání těchto slov Bono v bookletu alba „Songs of Innocence“ vzpomíná na svou kalifornskou „pouť“ za Bobem Dylanem a v písni „California (There Is No End to Love)“ zpívá o lásce, která nikdy nekončí. Jakkoliv Bono obvykle odkazuje spíš ke druhým muzikantům než k teologům a učitelům duchovního života, s moudrostí těch druhých jeho písně hluboce souzní.

Skladba „Every Breaking Wave“ mi například – podobně jako mnoho jiných Bonových sebezpytných písní – připomíná slova starokřesťanského „otce pouště“ Evagria Pontika: „Chceš-li poznat Boha, uč se nejdřív poznávat sebe.“ (5) Rád bych v této souvislosti ocitoval postřeh jednoho z recenzentů „Písní nevinnosti“, kterého v písni „Every Breaking Wave“ zaujal verš „každý gambler ví, že tím, kvůli čemu zde doopravdy jste, je prohrávání“:

„Bono hovoří o tom, jak někdo, kdo ví, že je sám svým vlastním nejhorším nepřítelem, zkoumá sám sebe... Z jedinečné perspektivy křesťanské rockové hvězdy v tomto verši podle mě vyjadřuje upřímnou empatii a soucítění, které nikoho nesoudí. Tato píseň je o tom, abychom nečekali na nějakou budoucí velkou věc, po které bude náš život stát za to. Když Bono zpívá o tom, že se nemáme nechat unášet každou vlnou a že pro toho, kdo káže, je těžké naslouchat, jde o momenty, ve kterých se s námi sdílí o svůj objev, že místem, na němž lze nalézt naplnění, je pokora. Píseň klade dobrou otázku: ,Jsme tak bezbranní proti přílivu?’ Zpívá se v ní o síle duchovního odevzdání se, která je nakonec jedinou silou, jež nám umožní, abychom nezničili sami sebe... Poselství, které nalézám v této písni, zní: ,Království nebeské je ve vás.’“ (6)

Bono není ovšem introvertem ponořeným do vlastního nitra, ale naopak člověkem neustále spoluprožívajícím radosti a bolesti druhých lidí a bojujícím proti zlu ve světě. Doby před čtyřiceti lety se na albu netýká jen píseň o jeho matce, ale i neméně hořká vzpomínka na bombové útoky ulsterských teroristů, které v roce 1974 v Dublinu zabíjely a mrzačily těla i duše (jednou z jejich nepřímých obětí se podle bookletu alba stal i Bonův přítel z dětství Andy Rowen, kterého marná snaha přehlušit mentální bolest z hrůz, jejichž svědkem tehdy byl, přivedla k upadnutí do drogové závislosti). K těmto útokům – a k sektářskému násilí, spojenému nejen s konfliktem kolem Severního Irska – odkazuje píseň „Raised by Wolves“, jejíž verš „nejhorší věci na světě jsou ospravedlňovány vírou“ představuje jednu z podob v Bonově tvorbě stále přítomné myšlenky, že náboženství se může stát nepřítelem Božím i nepřítelem člověka.

Celým albem prochází motiv polarity zla a dobra, temnoty a světla či ubližování a soucitu. Bono na něm zpívá i o tom, jak těžké je opravdu se vcítit do bolesti druhých – a snad i o tom, že nejzapeklitější je (ne)možnost soucítění s těmi, kterým sami třebas bezděčně ubližujeme.

Takto nějak vnímám textově nejednoznačnou píseň „Song for Someone“, která je patrně Bonovým holdem jeho ženě Alison, která už přes třicet let obdivuhodně zvládá náročné manželství s rockovou hvězdou. Bono zde svému protějšku mj. říká: „Dělí mne daleká, daleká cesta od tvého pahorku Kalvárie.“

Tento verš je na „Songs of Innocence“ jediným výslovným odkazem ke Golgotě a Kristovu velikonočnímu příběhu, který svého času (v případě „Octoberu“ či „The Joshua Tree“) představoval zjevný ústřední motiv celých alb U2. V této souvislosti je však třeba se ptát, zda se „křesťanskost“ písní pozná podle toho, kolik v nich můžeme najít explicitních biblických odkazů, anebo podle jejich prosté zakotvenosti ve víře. Pro U2 je křesťanství „už tolik let přirozenou součástí toho, kým jsou, že nemusí být vyjadřováno explicitně. Prostě jen vyplývá ze životních příběhů, které z těchto písní vyzařují. Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“ (7)

Ve skutečnosti je tomu tak, že méně vnímavá část publika U2 mnohdy duchovní rozměr jejich tvorby přehlíží i tam, kde je v písních výslovně vyjádřen, zatímco lidé ochotní přemýšlet o textech mohou být k zamýšlení se nad biblickými tématy možná ještě spíš přivedeni právě deskami typu „Písní nevinnosti“.

V jejich případě ostatně potřebu přemýšlet vyvolává už název (inspirovaný stejnojmenným dílem hluboce religiózního básníka Williama Blakea) a obal. Ten mi, přiznávám, byl od prvního pohledu velmi nepříjemný: je na něm Larry Mullen objímající svého do půl těla svlečeného syna Aarona Elvise na fotografii, která ve mně spíš než představu otcovské ochrany budila dojem otcovské zvrácenosti. Při pozornějším pohledu si ovšem člověk povšimne kříže na Elvisově krku a začne přemýšlet o symbolice biblického Adama, jeho prvotní nevinny, následného hříchu a pozdějšího vykoupení.

„Nahota“, o níž se na albu zpívá v závěrečné písni „The Troubles“, v symbolice U2 představuje právě odkaz k rajské blaženosti před prvotním hříchem. Celé „Písně nevinnosti“, ne-li vůbec celou tvorbu U2 je možné chápat jako výraz touhy po ztraceném ráji, jako novodobou podobu nářku starých mystiků a teologů nad tím, že člověk „ztratil blaženost, pro niž byl stvořen, a nalezl bídu, pro kterou stvořen nebyl“, a že je sebestředností vlastního srdce okrádán o štěstí v Bohu. (8)

„The Troubles“, které by méně pozorný posluchač mohl vnímat jen jako píseň o překonání trablů spojených se zraňujícím milostným vztahem, mohou být chápány i jako meditace nad biblickým veršem „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (9) Poslech této skladby se pro nás může stát fascinujícím zážitkem, když její text budeme vnímat „jako rozhovor s vlastním srdcem. Píseň a album prostě přecházejí do ticha. Tento rozhovor nekončí.“ (10)

Závěrem mohu jen vyjádřit své potěšení nad tím, že zdaleka nekončí rozhovor, do kterého U2 už tři a půl desetiletí vtahují své posluchače. Vydání „Písní nevinnosti“ pro mne patří k radostným událostem letošního roku. Jsem vděčný za to, že už potřinácté na novém albu pulzují rytmy zvučné kytary Davida Evanse alias The Edge, bicí Larryho Mullena buší v rytmu rock’n’rollu i v rytmu naděje a Bonův hlas i po čtyřiatřiceti letech od vydání první desky stále vášnivě oponuje každé skepsi a cynismu a volá k životní opravdovosti.

U2: Songs of Innocence. Island Records 2014.

(Tento článek věnuji MUDr. Janu Barošovi, který mne letos v září upozornil na „Songs of Innocence“.)

Poznámky:

1) Bonovy „Flashbacks 4 Songs of Innocence“ v bookletu alba.

2) Tamtéž.

3) Pavel Říčan, Cesta životem: Vývojová psychologie, Praha: Portál, 2006, s. 364.

4) Neil McCormick, U2 o U2: Bono; The Edge; Adam Clayton; Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 20.

5) Anselm Grün, Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 9.

6) Keith Hartel, „U2 are a Christian band giving you a gift called ,Songs Of Innocence’. Why you wanna be so shitty?“ [online], 17. 9. 2014, URL: reviewstalker.com/2014/09/u2-christian-band-giving-gift-called-songs-of-innocence-wanna-shitty/

7) Nils von Kalm, „U2 Songs of Innocence“ [online], 15. 9. 2014, URL: www.jmm.org.au/articles/34153.htm

8) Viz např. Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum, Praha: Kalich, 1990, s. 31.

9) Jeremjáš 17:9.

10) Mark Geil, „A spiritual discussion: U2 – Songs of Innocence“ [online], 11. 9. 2014, URL: thesoundopinion.com/2014/09/11/a-spiritual-discussion-u2-songs-of-innocence/

Autor: Vít Machálek | karma: 13.06 | přečteno: 437 ×
Poslední články autora