Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Johnny Cash vstupuje do světla

2. 11. 2014 6:41:15
„Dušičky“ jsou ve znamení světla nesčetných svíček. Mnozí z nás je dnes zapálí nad hroby svých drahých k dosvědčení toho, že s nimi nepřestáváme být v lásce spojeni. Tyto svíce představují i znamení naděje, že smrt není vstupem do nicoty, ale do světla.

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé („Dušičky“) je katolickým svátkem, a snad tedy není zcela vhodné ji spojovat s protestantem Johnnym Cashem, jak to učiním v tomto článku. Svíčky zvěstující vítězství světla nad temnotou a života nad smrtí mne však odkazují i k poselství tohoto muže, jehož poslední album „American VI: Ain’t No Grave“ se pro své posluchače může stát symbolickou svící, trvale zářící do temnot beznaděje.

Tuto desku obsahující výběr z Cashových posledních nahrávek vydal producent Rick Rubin roku 2010 – sedm let po zpěvákově smrti – jako šestý a závěrečný díl Amerických nahrávek, v nichž dal Johnny Cash definitivní podobu svému životnímu dílu a životnímu odkazu. Její název „Ain’t No Grave“ (Není žádný hrob) říká, že už neexistuje hrob jako poslední skutečnost, protože Kristus zvítězil nad smrtí. Je jím tedy vyjádřena tatáž víra a naděje jako v modlitbách katolické liturgie ze dne 2. listopadu:

„Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za naše zemřelé bratry a sestry a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme.“ (1)

Za střed jak křesťanské víry obecně, tak i konkrétně víry Johnnyho Cashe nelze označit nic jiného než osobní vztah s Ježíšem Kristem jako Živým. Ve zjištění, že Ježíš není jen tím, kdo před dvěma tisíci lety umřel na kříži, ale také tím, kdo žije, se zároveň křesťanství „prokazuje jako povzbuzení ke svobodě. Vždyť co může být více zotročujícího než smrt a co více osvobozujícího než negace této zkušenosti?“ (2)

Nový zákon nezná pojem „posmrtný život“, ale mluví o věčném životě s Kristem, který začíná vstupem do společenství s Ním a nikdy nekončí. Jen v této souvislosti lze pochopit celé vyznění alba „Ain’t No Grave“, v jehož písních zpěvák stojící tváří v tvář smrti k této nevyhnutelné skutečnosti nepřistupuje se smutkem či frustrací, ale naopak se smířeností, s očekáváním něčeho nového a dokonce s radostí.

Deset skladeb této desky mi připomíná deset perel a deset kuliček růžence k rozjímání nad tajemstvím Ježíše, „který z mrtvých vstal“. Desítka jako by v tomto případě vyjadřovala i úplnost v podobě uzavření kruhu a dovršení cesty, která dosáhla svého cíle. K uvědomění si symboliky tohoto druhu je samozřejmě nezbytné, aby si člověk obstaral desku a neposlouchal jen její jednotlivé písně někde na YouTube. (Na tomto blogu mimochodem ve vztahu k hudbě zásadně představuji vždy jen alba jako celky, tvořené všemi skladbami, obalem, bookletem atd.)

„Na přebalu desky Ain’t No Grave je zpěvákova fotografie z dětských let. V rozesmátém obličeji ušatého kluka člověk musí trochu hledat rysy imponujícího muže v černém, který z něj jednou vyroste. Ducha Cashovy desky ten obrázek ale vystihuje velmi přesně. Ain’t No Grave totiž Cashe ukazuje jako muže připraveného stát se znovu dítětem.“ (3)

Nad těmito slovy recenzenta Ondřeje Štindla se člověku vybavuje Ježíšův výrok „kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde“ (4); je k němu třeba dodat, že na druhé straně přebalu na nás přes zavřené okno (jako by už zpoza opony věčnosti) hledí tvář Cashe jako starého muže, který se ale zdá být už zase zproštěn břemen stařeckého věku...

Hudební stránka písní byla patrně z velké části dotvářena dodatečně Rickem Rubinem a studiovými muzikanty, každopádně však jde s Johnnyho hlasem a s poselstvím alba velmi dobře dohromady. Prostým a působivým aranžím dominují kytary Mikea Campbella, Smokeyho Hormela, Matta Sweeneyho a Jonna Poloskyho. Podobně jako na předešlých albech série Amerických nahrávek je však významně dokresluje Benmont Tench, hrající na klavír, na cembalo a na varhany.

Právě velebný zvuk varhan je velmi podstatný hned v úvodní, titulní skladbě „Ain’t No Grave“. Varhany každopádně postrádám ve verzi téže písně, kterou ve stejném roce 2010 vydal Tom Jones na gospelovém albu „Praise & Blame“. Té sice nechybí krása a působivost, ale postrádá majestátnost odkazu k Boží věčnosti, kterou se vyznačuje verze Cashova a Rubinova. (5) Ani na jedné z verzí se ovšem autoři hudby neodvážili naznačit zvuk polnice ohlašující vzkříšení zemřelých, motiv hrající ústřední roli v textu písně.

Právě síla jejího odkazu ke zmrtvýchvstání po poslechu „Ain’t No Grave“ inspirovala metodistického pastora z amerického Toleda Lorana Miraclea k tomu, aby začal s pomocí této a dalších Cashových písní členům svého sboru demonstrovat relevantnost biblických výpovědí pro lidský život. (6)

Písní „Ain’t No Grave“ sbor Fisk University Jubilee zahájil velký koncert k uctění Cashova života a díla, konaný krátce po jeho smrti v roce 2003, a zpíval ji i předtím na jeho pohřbu. (7) Je však samozřejmě mnohem působivější slyšet Cashovo vyznání naděje na budoucí velké setkání s Kristem a s lidmi typu zemřelých rodičů v Kristu přímo z jeho úst.

„Cashova verze titulního tradicionálu stojí na kotrastu mezi potemněle rázným doprovodem, odhodlanými slovy (,žádný hrob tohle tělo neudrží’) a chvějícím se zpěvákovým hlasem, jenž dosvědčuje, že k tomu hrobu měl umělec v době nahrávání už blízko. Podobnou náladu má i Redemption Day z repertoáru Sheryl Crowové, v jejímž závěru Cash třikrát vysloví slovo ,freedom’ s vahou, jež by zastavila armádu.“ (8)

Slovo „svoboda“ z konce druhé skladby alba sice patří i do politických či sociálně kritických souvislostí, které se v Cashových písních také vždy objevovaly, především však do kontextu názvu této písně – „Den vykoupení“. Vykoupení je tématem celého alba; v textu této skladby je vyjádřeno obrazem vlaku, vezoucího své pasažéry ke spáse v Den vykoupení. V kontrastu k aranžím řady jiných písní na desce, jejichž drtivou sílu podtrhuje leckdy jen na minimum redukovaný kytarový doprovod, se zde kytara a klavír rozehrávají do monumentality připomínající „odraz světla ze vzdálené nebeské brány, osvětlujícího cestu, do jejíhož cíle zpěvák vstupuje“. (9)

Třetí píseň desky, „For the Good Times“, poprvé nahrál roku 1970 Kris Kristofferson. Cash „měl samozřejmě s písněmi svého přítele Krise Kristoffersona v minulosti velký úspěch (,Sunday Morning Coming Down’, ,Why Me’) a touto zlomí vaše srdce i v případě, že je to píseň, kterou posloucháte po celý život... Úvodní verš ,nedívej se tak smutně, vím, že je konec’ může být o rozchodu milenců, ale Johnny dává písni nový, hluboký význam.“ (10)

V onom úvodním verši Cash zpívá o „konci“, zatímco v názvu a refrénu písně odkazuje ke vstupu „do dobrých časů“. Právě takto lze shrnout obsah celého jeho posledního alba, které každému z posluchačů říká, že se na smrt jako konec pozemské pouti nemusí dívat smutně, protože je zároveň vstupem do lepšího světa – do světla věčnosti.

Tomuto tématu je věnována i Johnnyho vlastní píseň „I Corinthians 15:55“. I když „od poslední skladby, již Cash kdy napsal“, by snad „člověk čekal monumentalitu poselství před definitivním odchodem“, jde o „popěvek lehký, až radostný“. (11) Představuji si, že nějak takto musely vypadat i starozákonní žalmy (i když jejich původní hudbu už nemůžeme poznat), v nichž Izraelité nejvážnější témata spojená s lidským údělem vyzpívávali způsobem, ústícím v radostnou naději.

Čtvrtá píseň alba „Ain’t No Grave“ je Cashovou žalmickou modlitbou, jejíž text mi připomíná 107. žalm a zvláště jeho verše 23–30, přirovnávající lidský život k dobrodružné plavbě lodičky zmítané rozbouřeným mořem, kterou nakonec Hospodin vyslýchající úpěnlivou prosbu o pomoc dovádí do vytouženého přístavu. (12) Poslední píseň složená Johnnym Cashem v první sloce začíná prosbou, aby Bůh jeho lodičku provedl rozbouřenými vlnami svého moře, a v poslední sloce vrcholí slovy „jen mi dej doplout do přístavu světla“.

V Cashových písních se odrážejí nepřeberné biblické inspirace; v tomto případě však není nutné pátrat, která z nich je ta hlavní. Název „I Corinthians 15:55“ samozřejmě odkazuje k příslušnému verši z Pavlova 1. listu Korintským, jehož slova jsou citována v refrénu písně: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj bodec?“

Umírající Cash se zde slovy svého milovaného apoštola Pavla vysmívá smrti a osobně prožívá radost z Kristova vítězství nad smrtí a nad jejím bodcem, kterým je podle 1. Korintským hřích. Od Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání – pro nás od chvíle, kdy s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem učiníme osobní zkušenost – je už smrt v našich životech bezmocná.

Johnny Cash miloval ztělesnění této skutečnosti v jemu velmi blízkém příběhu Pavla z Tarsu, hříšníka, který měl na svědomí hrozné věci, avšak u Damašku prožil nesmírně osvobozující setkání s Kristem, „Mužem v bílém“. Toto setkání Cash popsal ve svém stejnojmenném románu, v jehož závěru Pavel umírá na popravišti s následujícím prožitkem:

„Pod jeho víčky se náhle objevila tmavá silueta Muže v bílém a ve chvíli, kdy umíral, se ten obraz stal stejně bílým, oslnivým a nádherným jako ten, který ho srazil k zemi na cestě do Damašku. Tentokrát však vidění neskončilo a zářivé světlo nepřestalo vyzařovat z tváře, jejíž pronikavý pohled plný lásky pokynul apoštolu Pavlovi.“ (13)

V písni „I Corinthians 15:55“ Johnny Cash vyjadřuje naději, že něco podobného sám prožije v okamžiku vlastní smrti – „až uvidím, že mi pokyne můj Vykupitel“. Tento verš lze zároveň vnímat i jako další biblický odkaz, tentokrát ke knize Job, v níž příběh lidského utrpení projasňuje Jobovo vyznání víry a naděje: „Já vím, že můj Vykupitel žije a nakonec se postaví nad mým hrobem.“ (14)

Tím hrob přestane být hrobem, což je vyjádřeno názvem alba „Ain’t No Grave“. Pro starozákonního trpitele ovšem tvář jeho Vykupitele ještě nemohla mít konkrétní obrysy, zatímco Johnny Cash ji už viděl v plném světle. To je zřejmé z bookletu, který je součástí jedné z edic alba „Ain’t No Grave“: na jeho obalu je Cashova vrásčitá ruka, jejíž prsteník nese prsten s vyrytým Kristem na kříži, a uvnitř tvář Ukřižovaného z turínského plátna a slova písně „I Corinthians 15:55“, psaná roztřeseným rukopisem umírajícího muže...

Johnny Cash zjevně doplul do přístavu světla těsně po jejím dopsání. Jeho poslední píseň a celé album jsou v mé mysli spojeny se světlem svíček, které dnes hoří nad hroby našich zesnulých, a s jejich symbolikou, kterou jsem kdysi v místě zapalování svíček v jednom kostele četl vyjádřenou těmito slovy:

„Každá svíce je především odleskem světla, toho světla, které tehdy v Betlémě vstoupilo do temnoty našeho světa. Svíce nám také připomíná křest svatý. Připomíná nám všem začátek naší společné cesty s Kristem, a naše povolání k životu, jehož cílem je věčnost.“

Po „I Corinthians 15:55“ album pokračuje písní „Can’t Help But Wonder Where I’m Bound“ (původně od Toma Paxtona), v jejímž názvu a refrénu se zpěvák ptá na cíl svého směřování. V kontextu celé desky nemůže odpověď na tuto otázku představovat nic jiného než věčnost v Kristu. Text této folkové balady sice může připomínat spíš přirovnání lidského života k bezcílnému toulání se než k putování za vytouženým cílem, avšak nespoutané tuláctví na albu „Ain’t No Grave“ odkazuje ke svobodě člověka, který vposledku neulpívá na žádném pozemském bohatství, ať už rázu emocionálního jako v této písni anebo materiálního jako v písni následující.

Tou je skladba „Satisfied Mind“ (Spokojená mysl), kterou původně složili Red Hayes a Jack Rhodes a jejímž nejznámějším interpretem byl před Cashem Bob Dylan, který o konečně nalezené „spokojené mysli“ zpíval na albu „Saved“, vydaném po jeho konverzi ke Kristu z konce sedmdesátých let. Johnny Cash v ní z vlastní zkušenosti upozorňuje na falešnost hledání štěstí v pomíjivých věcech typu majetku a slávy a s vírou ve štěstí nepomíjivé zpívá o tom, že „až nadejde jeho čas, opustí tento starý svět se spokojenou myslí“.

Sedmá píseň alba, „I Don’t Hurt Anymore“ (Už nezraňuji) původně od Dona Robertsona a Jacka Rollinse, opět – podobně jako „Can’t Help But Wonder Where I’m Bound“ – odkazuje ke svobodě od emocionálních pout, v jejichž zajetí člověk zraňoval druhé. Podle jejích slov čas oponou trhnul, vypravěč je konečně svobodný a už nikomu neubližuje, což je skvělé...

Následuje skladba „Cool Water“ (Chladná voda) od Boba Nolana, v prvním plánu balada z Divokého západu, kterou Cash podává náležitě dramatickým způsobem a s hlasovým rozsahem, pro který jako by najednou přestala existovat omezení daná zpěvákovým fyzickým stavem. Ještě mnohem větší dramatičnosti však píseň může nabýt ve chvíli, kdy ji začneme vnímat ne jenom jako příběh žíznivců ztracených v pustině, ale i jako existenciální drama lidské touhy po vodě, která by osvěžila nejen tělo, ale i žíznící duši. Cash jako horlivý čtenář Písma při zpěvu této písně nemohl nepomyslet např. na Ježíšovo zvolání „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (15)

Jako předposlední píseň se pak na albu objevuje protiválečná skladba „Last Night I Had the Strangest Dream“ (Včera jsem měl v noci prazvláštní sen) od Eda McCurdyho. Její nahrání umírajícím Cashem může působit poněkud překvapivě, ve skutečnosti však i ona svým způsobem odkazuje k věčnosti, protože předkládá eschatologickou vizi věčného míru, naplňujícího všechny lidské sny.

V dané souvislosti je ovšem třeba připomenout i to, že Johnny Cash umíral v roce nešťastné americké invaze do Iráku, proti níž už vzhledem ke svému stavu nebyl s to veřejně protestovat, ale nesl ji nesmírně těžce. Byl mužem míru, který nikdy ani na okamžik nepodlehl válečnické psychóze tehdejší Bushovy Ameriky. (16)

Ještě jednoho překvapení se pak posluchač dočká i na úplném konci desky, kde jako Cashovo definitivní rozloučení zaznívá píseň „Aloha Oe“, složená havajskou královnou Lili’uokalani roku 1877. Refrén této písně, zaznívající za doprovodu skvěle znějící kytary, obsahuje slova „překládaná jako ,Buďte sbohem... Ještě jedno láskyplné obejmutí / A odcházím / Dokud se znovu nesetkáme’. Jde o úžasné nahrazení písně ,We’ll Meet Again’ (Znovu se setkáme), o níž Cash původně přepokládal, že bude jeho posledním sbohem na desce American IV. Jistě, je to další píseň o umírání, ale melodická a pokojná.“ (17)

Těmito slovy popisuje píseň, kterou pro nás producent Rick Rubin vybral jako poslední pozdrav od Johnnyho Cashe, hudební kritik Steve Leftridge. Ten zároveň Rubina, kterému Cash zanechal i nahrávky dalších písní, chválí za rozhodnutí ukončit sérii American I–VI deskou „Ain’t No Grave“ a neoslabovat její ohromnou sílu vydáváním méně působivého materiálu.

Také já tímto článkem končím svůj blogový seriál věnovaný Johnnymu Cashovi, jehož prostřednictvím jsem se chtěl podělit nejen o úchvatné umělecké zážitky, ale i o naději spojenou s příběhem smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, bez kterého by mnou představené Cashovy nahrávky byly zcela nemyslitelné. Ve skutečnosti celá série American I–VI představuje autentickou ilustrací toho, jak je velkopáteční úzkost i velikonoční naděje onoho velikého příběhu už dva tisíce let nedílně spojena se zcela osobní úzkostí a nadějí Ježíšových následovníků. Právě dnešní den, v němž si snad více než jindy klademe otázky související se životem a smrtí, se mi zdá být vhodný i ke zmínění odpovědí, jež na ně dává křesťanství a křesťanské krédo. To po vyznání víry v Otce, Syna a Ducha Svatého končí slovy „očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“. Anglicky by se dal jejich obsah shrnout i obratem „ain’t no grave“.

Johnny Cash: American VI: Ain’t No Grave. Johnny’s Final Studio Album. Produced by Rick Rubin. American Recordings 2010.

Poznámky:

1) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 1787.

2) Wolfgang Beinert, Malé dějiny křesťanského myšlení, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012, s. 37.

3) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, Lidové noviny, 1. 3. 2010, roč. 23, č. 50, s. 10.

4) Markovo evangelium 10:15; Lukášovo evangelium 18:17.

5) Píseň „Ain’t No Grave“ byla poprvé nahrána roku 1953 Claudem Elym a její hudební dějiny by vydaly na zvláštní článek.

6) Nancy Dunham, „Johnny Cash’s Last Songs Inspire Churchgoers“ [online], 27. 4. 2010, URL: http://www.theboot.com/2010/04/27/johnny-cash-chuch-ohio/

7) Viz Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 517.

8) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, s. 10.

9) Andy Gill, „Album: Johnny Cash, American VI: Ain’t No Grave (American)“, 19. 2. 2010, URL: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/music/reviews/album-johnny-cash-american-vi-aint-no-grave-american-1903838.html

10) Steve Leftridge, „Johnny Cash: American VI: Ain’t No Grave“, 25. 2. 2010, URL: http://www.popmatters.com/review/121270-johnny-cash-american-vi-aint-no-grave/

11) Ondřej Štindl, „Muž v černém odchází do světla“, s. 10.

12) Verše 107. žalmu nezapomenutelným způsobem zhudebnila skupina Oboroh na albu Žalmy z roku 1991.

13) Johnny Cash, Man in White: A Novel, San Francisco: Harper & Row, 1986, s. 225–226.

14) Job 19:25.

15) Janovo evangelium 7:37.

16) Viz „Johnny Cash ,Devastated’ by Iraq War, Daughter Rosanne Reveals“ [online], 23. 9. 2010, URL: http://www.spinner.com/2010/09/23/johnny-cash-iraq-war-rosanne/

17) Steve Leftridge, „Johnny Cash: American VI: Ain’t No Grave“.

Autor: Vít Machálek | neděle 2.11.2014 6:41 | karma článku: 12.18 | přečteno: 330x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 437 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 345 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 588 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 764 |

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Touha následovat hlas svého srdce

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

23.10.2017 v 10:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 |

Karel Sýkora

Babiš a Zeman... :-)

Prezident Miloš Zeman odmítl, že by byl lídr hnutí ANO Andrej Babiš populistou, jak jej označují některá zahraniční média. Podle Zemana je Babiš pragmatik. Prezident to v neděli uvedl v rozhovoru pro server Blesk.cz.

22.10.2017 v 19:56 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 337 |

Karel Sýkora

Dřevostavba

Dřevostavba je budova, při jejíž stavbě bylo z velké části použito dřevo. Nejčastěji se používá smrkové a jedlové dřevo, ale je též používáno dřevo z borovic a modřínů. Mezi výrobní postupy patří masivní dřevostavby (např. sruby).

22.10.2017 v 18:14 | Karma článku: 3.96 | Přečteno: 115 |

Jan Šesták

Tony Prince - opravdová legenda mezi diskžokeji světa

Bolševik i v sovětských satelitech občas povolil pracujícím kapitalistickou hudební zábavu, a tak u nás během 40 let rudé totality zazpívali třeba Louis Armstrong, The Beach Boys, Johnny Cash nebo Depeche Mode.

22.10.2017 v 16:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Eva Šamánková

Hadrový panák

Temná atmosféra i nálada. Zvrácený padouch. Seznam budoucích obětí s uvedeným datem jejich smrti. A jeden nevyzpytatelný detektiv s pošramocenou minulostí, jehož jméno stojí rovněž na vrahově seznamu...

22.10.2017 v 16:36 | Karma článku: 4.41 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 972
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.