Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Románové zrcadlo nastavené naší společnosti

3. 08. 2014 12:12:54
Dnešního 50. výročí smrti Flannery O’Connorové bych rád využil k představení románu „Násilníci je uchvacují“. Tato kniha americké spisovatelky zatím jako jediná nebyla přeložena do češtiny, i když její zdrcující výpověď bychom opravdu potřebovali slyšet.

Mary Flannery O’Connorová (25. 3. 1925 – 3. 8. 1964) stačila během svého nedlouhého života napsat jen dva romány a osmadvacet povídek. K českému čtenáři se větší část její tvorby dostala teprve v posledních letech, kdy nakladatelství Argo vydalo román „Moudrá krev“ a sbírky povídek „Dobrého člověka těžko najdeš“ a „Všechno, co se povznáší, se musí setkat“.

Bohužel musím konstatovat, že ve srovnání s těmito novými vydáními projevoval vůči autorce a jejímu duchovnímu poselství větší vnímavost úvod k výboru z jejích povídek z doby před listopadem 1989... Z románu „Násilníci je uchvacují“ jako by na nás podle slov tohoto úvodu „přímo dýchala surová a syrová konkrétnost vypravování o starozákonních prorocích“, konfrontovaných s krutým světem, který se odcizil Bohu a „vládne mu zlo, kterému nikdo nečelí, protože ho nikdo nerozpozná“. (1)

Hlavní hrdina, čtrnáctiletý Francis Tarwater, se od první stránky románu nachází na rozhraní obou těchto světů, „prorockého“ a „sekulárního“. Francisovým pěstounem byl jeho prastrýc, starý „prorok Páně“ Mason Tarwater, který stál vůči Bohu odcizenému světu v neúprosné opozici a tímto způsobem vychoval i svého prasynovce. Po starcově smrti je pak chlapec postaven před rozhodování, zda ve svém životě naplní, nebo naopak zavrhne Masonův odkaz.

Starého Masona Tarwatera by nejspíš většina čtenářů označila za „náboženského fanatika“. Mason totiž syna své sestry, která se „spustila“ s ateistou jménem Rayber, neváhal unést, aby ho mohl pokřtít. Mason chtěl chlapce George na samotě Powderhead vychovávat s absolutním důrazem na víru v Krista jako jediného Spasitele, ale jeho rodiče jej získali zpět a George pak vyrůstal jako ateista. Když dospěl, stal se učitelem a nesmiřitelným bojovníkem proti náboženské víře a morálce, které potírá jako něco nenormálního a nebezpečného. Postaral se také o „normální“ vývoj své sestry, které pomohl navázat vztah s milencem a zplodit s ním dítě. Tímto dítětem byl právě Francis Tarwater.

Když Francis brzy ztratil oba rodiče, jeho strýc George Rayber se jej ujal s rozhodnutím vychovávat jej k tomu, aby „byl svým vlastním spasitelem“. (2) Starý prorok Mason Tarwater byl nicméně rozhodnut svého prasynovce před tímto druhem spásy stůj co stůj zachránit. Unesl jej z města, pokřtil a vychovával v Powderheadu. Vštípil mu myšlenku, že se v budoucnu stane jeho nástupcem a že má být připraven slyšet hlas, kterým jej Pán jednou povolá jako svého proroka.

George Rayber se tomuto „tmářství“ pokusil zabránit a se sociální pracovnicí Bernicí Bishopovou si pro chlapce přišel do Powderheadu, aby mu zajistil školní docházku a „normální“ výchovu. Mason ale oba se zbraní v ruce zahnal na útěk. Francisově docházce do státní školy posléze zabránil předstíráním toho, že chlapec je postižený a nevzdělatelný.

Skutečným mentálním postižením trpí Francisův bratranec Bishop, kterého George zplodil s Bernicí. Hořkou ironii představuje skutečnost, že Bernice, jejímž povoláním bylo zajišťovat sociální péči potřebným dětem, vlastní postižené dítě přijmout nedokázala a nechala je v péči jeho otce, kterého krátce po Bishopově narození opustila. Svou roli při tom sehrála i skutečnost, že jí tvář malého Bishopa připomínala „toho strašného starce“ (3), Kristova proroka Masona Tarwatera. Ten byl přesvědčen, že Bishop je „i jako idiot drahocenný v očích Páně“, a dokonce měl za to, že právě jeho postižením jej Pán ochránil „před zkažením takovými rodiči“. (4)

Je narození postiženého dítěte jenom „omylem přírody“, jak si je vysvětloval Bishopův vlastní otec George Rayber (5), a argumentem proti víře v Boha a Prozřetelnost, nebo je tomu právě naopak? Svět víry vždy dokázal tyto děti s láskou přijímat, zatímco svět ateismu tíhne k jejich označování za neužitečné a někdy se vůči nim projevuje nelidsky. To platí nejenom ve vztahu k době nacismu, kdy mentálně handicapovaní Bishopové končili v plynových komorách, ale i ve vztahu k dnešní době, která je po provedení prenatální diagnostiky běžně posílá na popraviště potratových klinik...

Nedávno jsem se dočetl, že v roce 2012 u nás bylo provedeno 184 umělých ukončení těhotenství z důvodu „vrozené vady, deformace a chromozomální abnormality“. V článku s tímto údajem byla v kontrastu k němu uvedena i svědectví křesťanských rodin o tom, že děti tohoto druhu mají své zvláštní dary typu schopnosti zlidšťovat své okolí. Jinou jejich zvláštnost vyjádřila jedna matka těžce postiženého dítěte těmito slovy:

„Myslím si, že mnohem víc práce dá vychovat zdravé dítě. Maminky se často obávají, aby se jejich potomek nevydal špatnou cestou, a je to mnohdy strastiplné. Ale o postižené dítě se nemusejí obávat. Ono je jako anděl, zůstane čisté po celý život. Proto bych chtěla podpořit maminky, které čekají postižené dítě, aby se nebály si ho nechat.“ (6)

V románu „Násilníci je uchvacují“ je Bishop také takovýmto čistým andělem – ale právě proto vyvolává úzkost a hrůzu ve svém otci, který chce být racionálním ateistou a děsí se toho, že v něm jeho syn probouzí zděděný sklon k mystické lásce:

„Po většinu času s ním Rayber žil bez toho, že by si byl bolestně vědom jeho přítomnosti, ale stále nastávaly okamžiky, vycházející z jakési nevysvětlitelné části jeho samotného, v nichž zakoušel tak nesnesitelnou lásku k tomu dítěti, že po nich po celé dny zůstaval v šoku a depresi a třásl se strachy o své duševní zdraví... Nevěřil v to, že by on sám byl stvořen k obrazu a podobě Boží, ale u Bishopa o tom nepochyboval. Ten malý chlapec byl součástí jednoduché rovnice, která nevyžadovala žádné další řešení, nebýt okamžiků, kdy se jeho samotného bez varování zmocňovala ta děsivá láska... V případě, že se jí bez přemýšlení podvolil, pociťoval náhle chorobné vzedmutí lásky, která ho děsila – dost mocné k tomu, aby ho přimělo vrhnout se k zemi ve vzdávání idiotské chvály. Bylo to naprosto iracionální a nenormální... Začínalo to Bishopem a pak to jako lavina pokrylo vše, co jeho rozum nenáviděl... /S Bishopem/ pociťoval zvláštní vzestup svého vědomí, známý spodní protiproud očekávání, jako kdyby byl stále dítětem, čekajícím na Krista.“ (7)

Ateista Rayber chtěl své postižené dítě „racionálně“ považovat ne za hodné lásky, ale za neužitečný omyl přírody, který je dokonce na místě „napravit“ vraždou. Mezi Rayberem a jeho synem se v románu odehrává drama připomínající svět postav F. M. Dostojevského – například Ivana Karamazova, který se v rozpolcení podobném Rayberovu také rozhodoval následovat jen čistý rozum (který jej nakonec paradoxně dovedl k šílenství). Rayber zjevně vychází ze stejné zásady jako Ivan Karamazov, že totiž není-li Boha a nesmrtelné duše, je všechno dovoleno a i zločin může být uznán za rozumný. (8)

Rozhoduje se, že svého syna utopí. V poslední chvíli nicméně od takřka už dokonané vraždy upouští a Bishopa ještě zachraňuje – ne proto, že by se přece jen rozhodl naslouchat hlasu svého srdce, ale z důvodu přesně opačného: myslel si totiž, že zůstane-li Bishop naživu, bude moci lásku, která jej tak bolestně „ohrožovala“, omezit jen na něj, zatímco po Bishopově smrti už by jej před ní nic nechránilo a on by byl donucen „milovat všechno a konkrétně Krista“... (9)

Rayber si namlouval, že vede boj lidského rozumu proti náboženské iracionalitě. Ve skutečnosti však jeho dilema spočívalo v boji mezi schopností milovat a jejím násilným potlačováním, mezi touhou sklonit se před Tajemstvím a přijmout Krista a silou vůle, kterou se udržoval ve světě bez Boha, lásky a smyslu.

Neméně ilustrativní je v románu dilema Francise Tarwatera, pro kterého je alternativou lásky ke Kristu „svoboda“. Ve chvíli, kdy jeho prastrýc a pěstoun umírá, má Francis starce podle jeho poslední vůle nejprve křesťansky pohřbít, pak se ujmout úkolu pokřtít Bishopa a nakonec čekat, až bude také povolán za proroka Páně. Francis se však místo toho po Masonově smrti opije a není schopen jej pohřbít. Powderhead pak dokonce podpálí a odchází ke svému strýci Rayberovi – ne proto, aby pokřtil jeho syna, ale naopak proto, aby se definitivně osvobodil od odkazu svého prastrýce, tj. od víry v Krista. Činí tak na popud hlasu „cizince“, kerý mu říká:

„Vidím to tak, že můžeš udělat jednu ze dvou věcí. Jednu z nich, ne obě. Nikdo nemůže dělat obě tyto věci bez rozpolcení sebe sama. Můžeš se vydat jedním směrem, anebo směrem opačným. Ježíš nebo ďábel, řekl chlapec. Ne ne ne, řekl cizinec, nic takového jako ďábel neexistuje. To ti mohu říct na základě své vlastní zkušenosti. Vím to jistě. Nejde o volbu Ježíš nebo ďábel, ale Ježíš nebo ty.“ (10)

Ani zde si román nezadá se světem Dostojevského „Bratrů Karamazových“, kde Ivana Karamazova také navštěvuje zchytralý „cizinec“ a namlouvá mu něco podobného. Pro Ivana je alternativou ke zlu náboženství, ztělesněnému postavou Velkého inkvizitora, cesta sebezbožštění, na níž se lidé osvobozují od mravních omezení, protože pro bohy žádné morální zákony neplatí; jen jeho bratr Aljoša vidí, že vedle vnucené morálky a svobody sebezbožštění se člověku nabízí také cesta božské lásky, která jej může učinit skutečně svobodným. Té ovšem brání pýcha moderního člověka, který chce být svým vlastním pánem a odmítá přijmout svou závislost na Bohu.

Flannery O’Connorová této pýše ve stopách Dostojevského nastavuje zrcadlo, ve kterém se však její sekulární čtenáři nechtějí poznat. Ještě před publikováním celého textu „Násilníků“ v roce 1960 si O’Connorová v dopise z předcházejícího roku posteskla:

„Jeden můj přítel, který navštěvoval kurs tvůrčího psaní v Iowě, mi napsal, že v jeho semináři četli a diskutovali první kapitolu tohoto románu, která vyšla v ,New World Writing’. Diskuse se točila kolem toho, kdo byl ,cizinec’. Jen jeden z jejích účastníků si myslel, že to byl ďábel. Ostatní si mysleli, že to byl hlas světla, zaznívající, aby Tarwatera osvobodil od toho ,strašného starce’.“ (11)

Tvrdé poselství Flannery O’Connorové těmto čtenářům spočívá v konstatování, že „osvobození se“ od Krista je ve skutečnosti cestou démonickou. V tomto ohledu je výmluvný i již zmíněný způsob, jakým se „svoboda“ postkřesťanské západní společnosti projevuje ve vztahu k těm nejbezbrannějším, jako jsou ještě nenarozené děti nebo nevyléčitelně nemocní. Francis Tarwater si v románu pod vlivem „cizince“ (který se mezitím změnil v „přítele“) se svým strýcem Rayberem notuje v tom, že děti jako je Bishop by se měli lidé naučit co nejdřív „uspat“. A když se mu Rayber přizná, že se jednou pokusil Bishopa utopit, vysmívá se mu, že neměl dost potřebné odvahy k tomu, aby své osvobození opravdu dovršil činem... (12)

Doba, v níž žil s Rayberem a Bishopem, byla pro Tarwatera ve znamení rozhodování, zda má Bishopa jako „drahocenného v očích Páně“ pokřít (jak mu uložil Mason), anebo jej jako „bezcenného idiota“ utopit (jak jej ponouká „přítel“). Její dramatické finále nastalo ve chvíli, kdy jej Rayber, stejně jako „přítel“ toužící po osvobození Tarwatera od jeho křesťanských kořenů, vzal na výlet na venkov v naději, že ho konfrontace s jeho minulostí přiměje rozejít se s ní. Na tomto výletě do blízkosti Powderheadu pak Tarwater jednoho večera bere Bishopa na projížďku lodičkou po jezeře. Rayber je na jezeře nemůže vidět, ale nakonec si uvědomuje, co se stalo: Tarwater Bishopa utopil a v témže okamžiku jej pokřtil. Tarwater si tak „dokázal“, že opravdu není Boha a vše je dovoleno, byť přece jen ne bez zakolísání...

Když zjistí, že Bishop je mrtev, Rayber strne v očekávání strašlivé bolesti. Necítí však nic. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že k žádné bolesti nedojde, zkolabuje. (13) Zmínka o tom představuje poslední místo, na kterém se Rayber v románu objevuje. Jeho příběh tak působí nedokončeně navdory tomu (nebo možná naopak právě proto), že Flannery O’Connorová podle svých slov většinu ze sedmi let práce na „Násilnících“ věnovala právě postavě Raybera. V dopise z roku 1962 spisovatelka jednomu z čtenářů románu vysvětlovala:

„Okamžik Tarwaterova utopení Bishopa je okamžikem, ve kterém se Rayber musí rozhodnout. Vybírá si satanskou volbu, a jeho neschopnost cítit bolest nad svou ztrátou je jejím okamžitým důsledkem. To, že potom zkolabuje, může být náznakem toho, že ve své volbě nebude schopný setrvat – ale o tom už by mohla být další kniha.“ (14)

Každopádně se zdá, že Tarwater a Rayber se v onom drastickém okamžiku rozhodli ve prospěch „svobody“ a „rozumu“ – jinými slovy, podle přání „přítele“. Avšak zatímco Rayberův příběh tím v knize končí, Tarwaterův pokračuje. Francis Tarwater se zdánlivě s poslední vůlí svého prastrýce rozešel absolutně: jeho tělo nechal místo křesťanského pohřbu (jak se domníval) shořet, Bishopa místo křtu zavraždil a místo prorokem Páně se stal ztělesněním odmítnutí Krista ve jménu absolutní svobody.

Řidiči, se kterým jako stopař po vraždě mizí z místa činu, pyšně říká: „Musel jsem dokázat, že nejsem žádný prorok, a dokázal jsem to.“ Dodává, že že už „nemá hlad po chlebu života“ (tedy touhu po Kristu, kterou v něm kdysi probudil Mason), ale jen po něčem, co člověk může „jíst tady a teď“. Řidič mu pak nabízí sendvič a láhev, po jejímž vypití se Tarwaterovy oči zavírají. V následující scéně pak čtenář vidí řidiče, jak o hodinu později odchází z místa, na kterém Tarwatera zanechal: „Jeho jemná kůže se zbarvila dorůžova, jako kdyby se občerstvil krví.“ (15) Symbolika této scény je výmluvná: občerstvení, které řidič Tarwaterovi dal, bylo opakem eucharistického pokrmu a nápoje – zatímco Kristus nám dává své tělo a krev, u řidiče, ztělesňujícího Tarwaterova starého „přítele“ ďábla, je tomu právě naopak...

Po probuzení Tarwater zjišťuje, že jej řidič omámil, svlékl a znásilnil. Toto zjevení zla v jeho otevřené podobě mu však zároveň umožňuje, aby se konečně vydal vstříc svému pravému osudu. Přichází do Powderheadu a zjišťuje, že tělo jeho prastrýce neshořelo. Užasle spatřuje jeho hrob se vztyčeným křížem a od černocha Buforda Munsona, který v den Masonovy smrti náhodou přišel do Powderheadu, se dozvídá, že to byl on, kdo starce pohřbil „se znamením Spasitele nad jeho hlavou“ v době, kdy Francis ležel opilý. (16)

Dva z požadavků starého proroka (jeho pohřeb a Bishopův křest) byly ve skutečnosti splněny. Nyní přichází čas k naplnění posledního z nich. Francis Tarwater si konečně uvědomuje, po čem jeho duše opravdu hladoví, že jde o stejný hlad jako byl ten Masonův a že žádná z věcí tohoto světa jej nemůže utišit. Pociťuje tento hlad jako příliv, který se v jeho krvi zvedá stejným způsobem, jakým se po celé dějiny zvedal v krvi bezpočtu lidí počínaje Ábelovou. Uprostřed temnoty noci spatřuje povstávat a šířit se plamen ohně, rozptylujícího temnotu. Vi, že jde o tentýž oheň, kterým byl obklopen prorok Daniel, který proroka Eliáše pozvedl z této země, který mluvil k Mojžíšovi a který teď promluví i k němu. Vrhá se k zemi a s tváří zabořenou do hlíny hrobu svého předchůdce slyší své povolání za proroka: příkaz, aby varoval děti Boží před děsivou rychlostí, s níž přichází milost.

Na konci románu nový prorok odchází do města, ve kterém spí děti Boží. Jak už víme z poznámky k Rayberovi, Flannery O’Connorová přemýšlela o možnosti pokračování svého románu další knihou (kterou jí už ale nemoc a smrt napsat nedovolily). Po vydání „Násilníků“ v jednom svém dopise uvedla, že s proroky není hotova a že příští román by mohl být „o tom, jak děti Boží dorazily Tarwatera ve městě; tento možná dorazí mě. Proroctví je záležitostí vidění, nikoliv mluvení, a jde dozajista o nejděsivější povolání. Můj prorok bude nevýmluvný a spalovaný svými vizemi.“ (17)

Proroctví, ale i víra jako taková souvisí s duchovním poznáním, niternou vizí či vnitřním zrakem nahlédnutou skutečností, jejíž pravdivost není závislá na schopnosti přesvědčit o ní druhé lidi. Nejen tito lidé, ale i samotný nositel oné vize ji může přijmout i odmítnout. V „Násilnících“ ji Rayber v sobě potlačuje a následuje vlastní vůli, zatímco Tarwater nakonec přijímá své povolání a pokračuje v cestě svého prastrýce.

V dopise z roku 1963 Flannery O’Connorová píše, že čtenáři jsou tímto zakončením deprimováni, „protože si myslí: chudák Tarwater, ten strašný stařec tak deformoval jeho mysl, že ze sebe udělá blázna nebo mučedníka. Zapomínají, že starý muž ho naučil pravdu a že nyní dělá to, co je správné, i kdyby to bylo bláznivé... Lidé, kteří jsou tím deprimováni, věří, že by bylo lepší, kdyby učitel Tarwatera civilizoval a poslal ho na vysokou školu, kde by mohl dosáhnout titulu inženýra nebo něčeho takového.” (18)

Jako vysokoškolského učitele mne trápí problém moderní společnosti, který zde O’Connorová naznačuje. Mám na mysli problém vzdělání, které je spojené spíš se získáváním titulů než s hledáním pravdy. Vzdělání, které se samo o sobě stává cílem a účelem a které často nejenže nenapomáhá k hlubšímu hledání smyslu života, ale naopak od něj odvádí. Jak konstatoval velký rakouský psycholog Viktor Frankl, západní vzdělávací systém bohužel funguje tak, že „dnes musíme být již šťastni, když výběr látky není takový, aby přímo podminovával původní usměrnění a zaměření mladého člověka na smysl a hodnoty“. To se podle Frankla „tvrdošíjně děje“ v neposlední řadě právě v USA, kde je studentům obecně vštěpován redukcionistický (čistě materialistický) obraz člověka. (19)

Flannery O’Connorová nastavuje zrcadlo i našemu školskému systému, který také může vést spíš k absurditě než k nalézání smyslu, spíš k pýše než k pokoře a spíš k cynismu než k lásce. (20) O učiteli Rayberovi je například v jejím románě řečeno, že se kdysi ujal svého strýce Masona Tarwatera v době jeho nemoci, avšak Masonova pobytu ve svém domě jen zneužil k provádění cynického „výzkumu“, při kterém se potajmu „vkrádal do jeho duše“, stražil mu léčky a kladl dvojznačné otázky (21); to, co se zdálo být projevem lásky k bližnímu, bylo ve skutečnosti motivováno úmyslem napsat o starém prorokovi studii, redukcionisticky „dokazující“, že celý jeho život byl jen chimérou a psychopatologií.

Jako religionistovi jsou mi takovéto přístupy v rámci svérázně chápané vědy o náboženství bohužel silně povědomé. Se smutkem také konstatuji, že vysokoškolské studium tohoto oboru studenty často nemotivuje k jejich vlastnímu hledání duchovní pravdy a smyslu, ale spíš je (de)formuje přesně opačným způsobem. To, co se u nás prezentuje jako „moderní věda“, má bohužel ve skutečnosti pořád blíž k redukcionismu devatenáctého století. Byl bych rád, kdyby už na univerzity konečně dorazilo poznání, že skutečná moderní věda je pravým opakem tohoto redukcionismu, protože za velké vědce uznává jen ty, kdo (Einsteinovými slovy) připouštějí „existenci nezměřitelného tajemství“.

Takovýmto velkým vědcem byl například Einsteinův blízký přítel, matematik Francesco Severi, který v průběhu padesáti let svých zkušeností na poli vědy stále zjišťoval, že všechno, co na své vědecké cestě objevuje, je funkcí čehosi absolutního, co se jako „pružná hráz bránilo překonání pomocí nástrojů poznání“, takže nakonec věda přispěla k tomu, že se při hledání tohoto absolutního, vědeckými prostředky nedosažitelného Tajemství „ocitl na úzké, strmé pěšině, která stoupá k světlu plné víry“. (22)

Když si Flannery O’Connorová o románu „Násilníci je uchvacují“ dopisovala s mladým mužem, který se jí svěřil, že během prvního ročníku svého vysokoškolského studia ztratil víru, psala mu, že Bůh je tímto Tajemstvím, přesahujícím všechny intelektuální kategorie i všechna náboženství popisovaná religionistikou. (23)

Redukcionistický přístup k náboženství ovšem vychází z iracionálního a nevědeckého „dogmatu“, podle kterého náboženská víra nemá nic společného s Tajemstvím a není „ničím jiným, než...“ (iluzí, podvodem apod.) Ve vztahu k této také v naší společnosti oblíbené představě mi zněla povědomě scéna, v níž Rayber v románu prožívá bolestná muka při pohledu na rodinu misionářů zvěstujících vykoupení v Kristu, aby se mu pak ve chvíli, kdy matka nedospělé kazatelky začala vybírat příspěvky na jejich misijní aktivity, „od jeho bolesti ulevilo poznáním, že té ženě nejde o nic jiného než o peníze“. (24)

I u nás si dnes mnoho lidí vůči křesťanskému poselství lásky a spásy zacpává uši a s úlevou velmi podobnou Rayberově se chytá témat typu majetkového vyrovnání státu s církvemi, která jim umožňují spojovat si křesťanství jen se „světskými“ záležitostmi. Připomíná mi to nejen „Násilníky“, ale i Lewisovy „Rady zkušeného ďábla“, podle nichž si v pekle ve vztahu ke kříži neúnavně kladou otázku, co se za tou „za vlasy přitaženou historkou o nezištné lásce“ doopravdy skrývá... (25)

Lidé mohou buď prožívat své životy na mělčině falešných otázek tohoto druhu, anebo zajet na hlubinu spojenou s opravdovými otázkami a s vášnivým hledáním pravdy. Ve druhém případě se stávají násilníky sahajícími po Božím království, o nichž hovoří Bible i název románu Flannery O’Connorové. (26)

Poznámky:

1) Jan Zelenka, „Přísná moralistka Flannery O’Connorová“, in: Flannery O’Connorová, Dobrého člověka těžko najdeš a jiné povídky, Praha: Odeon, 1988, s. 15–17.

2) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 375.

3) Tamtéž, s. 442.

4) Tamtéž, s. 334.

5) Tamtéž, s. 403.

6) Kateřina Šťastná, „Když je ,batole’ v těle dospělého“, Katolický týdeník, 25. 2. – 3. 3. 2014, roč. 25, č. 9, příloha Doma, s. A.

7) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 401 a 443.

8) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Bratři Karamazovi, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, s. 83.

9) Flannery O’Connor, Collected Works, s. 1170.

10) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 355.

11) Flannery O’Connor, Collected Works, s. 1119–1120.

12) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 430–435.

13) Tamtéž, s. 456.

14) Flannery O’Connor, Collected Works, s. 1170.

15) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 458–472.

16) Tamtéž, s. 477.

17) Flannery O’Connor, Collected Works, s. 1120.

18) Tamtéž, s. 1191.

19) Viktor E. Frankl, Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Brno: Cesta, 1997, s. 100.

20) Špičku ledovce ve vztahu k pěstování cynismu možná představuje příklad katedry filosofie brněnské univerzity, na níž byl dokonce výslovně hlásán „ideál“ udělat ze studentů „filosofické cyniky“, přičemž od cynismu v teorii není nijak daleko k cynismu v praxi (viz Jiří Plocek, „Podivné praktiky filosofů“, Kulturní noviny, listopad/prosinec 2009, nulté číslo, s. 2).

21) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 331.

22) Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001, s. 76–77.

23) Viz Flannery O’Connor, Collected Works, s. 1164.

24) Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, s. 411.

25) C. S. Lewis, Rady zkušeného dábla, Praha: Návrat domů, 1998, s. 71–72.

26) Flannery O’Connorová si název svého románu vypůjčila z Matoušova evangelia 11:12, kde je řeč o království nebeském, které násilníci uchvacují (nebo po kterém násilníci sahají).

Autor: Vít Machálek | neděle 3.8.2014 12:12 | karma článku: 9.16 | přečteno: 416x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 437 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 345 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 588 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 764 |

Další články z rubriky Kultura

Tomáš Vyoral

Chci dosvědčit, že Herman je Bůh. Když umělec (J. Strach) adoruje donátora je to k smíchu

Režisér Jiří Strach na svém FB profilu před volbami podpořil ministra kultury Daniela Hermana. Jak už bývá zvykem, umělcova podpora přerostla ve směšné zbožštění toho, jenž neuspěl. Kdo bude dalším v pořadí, pane Strachu?

23.10.2017 v 11:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Touha následovat hlas svého srdce

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

23.10.2017 v 10:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 |

Karel Sýkora

Babiš a Zeman... :-)

Prezident Miloš Zeman odmítl, že by byl lídr hnutí ANO Andrej Babiš populistou, jak jej označují některá zahraniční média. Podle Zemana je Babiš pragmatik. Prezident to v neděli uvedl v rozhovoru pro server Blesk.cz.

22.10.2017 v 19:56 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 337 |

Karel Sýkora

Dřevostavba

Dřevostavba je budova, při jejíž stavbě bylo z velké části použito dřevo. Nejčastěji se používá smrkové a jedlové dřevo, ale je též používáno dřevo z borovic a modřínů. Mezi výrobní postupy patří masivní dřevostavby (např. sruby).

22.10.2017 v 18:14 | Karma článku: 3.96 | Přečteno: 115 |

Jan Šesták

Tony Prince - opravdová legenda mezi diskžokeji světa

Bolševik i v sovětských satelitech občas povolil pracujícím kapitalistickou hudební zábavu, a tak u nás během 40 let rudé totality zazpívali třeba Louis Armstrong, The Beach Boys, Johnny Cash nebo Depeche Mode.

22.10.2017 v 16:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 972
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.