Před 740 lety, 15. 7. 1274, odešel na věčnost svatý Bonaventura. Odkazem tohoto vedle Tomáše Akvinského nejvýznamnějšího středověkého teologa je především zdůraznění neoddělitelnosti teologie od mystiky, cesty k pravdě od cesty k lásce.
Josef Ratzinger, pro kterého je svatý Bonaventura už od jeho studentských let velmi důležitý, definuje právě s odkazem na Bonaventuru dvojí kořen teologie v církvi, kterým je "z jedné strany dynamismus vůči pravdě a pochopení, který je vepsán do víry", a z druhé strany "dynamika lásky, která toužít poznat stále lépe toho, koho miluje". (1) Už jako papež Benedikt XVI. Ratzinger také "s velkým potěšením" putoval do Bagnoregia, italského městečka v kraji Lazio, které dodnes s úctou opatruje Bonaventurovu památku. (2)
Bonaventura se narodil pravděpodobně roku 1217 v Bagnoregiu jako Giovanni (Jan) da Fidanza. Jeho životopis je už od útlého dětství v poloautobiografickém, pololegendárním podání spojen se svatým Františkem. Malý Honzík těžce onemocněl a jeho matka ho údajně přinesla ke sv. Františkovi z Assisi s prosbou o požehnání. Po jeho udělení se chlapec uzdravil a svatý František prý zvolal: "Buona ventura!" (Jaká to šťastná událost!), čímž svému pozdějšímu následovníkovi dal jeho budoucí jméno... (3)
Jan Fidanza se každopádně stal Bonaventurou po svém vstupu k františkánům (minoritům) roku 1243. Šlo o pozoruhodné rozhodnutí mladého muže, který studiem v Paříži "dosáhl diplomu magistra umění, což bychom mohli přirovnat k diplomu nějaké prestižní vysoké školy naší doby... Později důvody tohoto svého rozhodnutí vysvětloval tím, že ve svatém Františkovi a v hnutí, které František inicioval, spatřoval působení Krista. V dopise adresovaném jednomu spolubratrovi o tom napsal:
"Před Bohem vyznávám, že důvod, proč jsem si nejvíce zamiloval život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům církve a jejímu růstu. Církev vznikla z jednoduchých rybářů a potom získala proslulé a moudré učence; řehole blaženého Františka nebyla ustanovena lidskou rozvahou, ale Kristem." (4)
Představitelem proslulých a moudrých učenců, kteří své okolí ohromili vstupem do řádu prosťáčka z Assisi, byl Angličan Alexandr z Hales (1170-1245), pod jehož vedením Bonaventura ještě stihl studovat teologii. V padesátých letech třináctého století pak Bonaventura teologii sám přednášel na pařížské univerzitě po boku svého přítele, slavného dominikána Tomáše Akvinského.
"Rozdíl mezi Tomášem Akvinským a Bonaventurou, a do jisté míry vlastně i mezi tehdejším dominikánským a františkánským přístupem vůbec, vyjadřuje legenda zobrazená na plátně španělského malíře Francisca de Zurbarána v chrámu v Seville. Když Tomáš navštívil Bonaventuru a zeptal se ho, kde má knihovnu, Bonaventura ukázal na kříž a odpověděl: "Toto je moje knihovna. Odtud jsem se dověděl vše, co vím." (5)
Rozdíl mezi dominikánskou "intelektuální" a františkánskou "citovou" zbožností (nebo také napříkklad mezi Tomášovým "aristotelismem" a Bonaventurovým "platonismem") ovšem nepředstavuje protiklad, ale naopak dvě strany téže mince, tak jako katolicita vůbec vždy spočívá ve spojování protipólů a nikdy ne ve vylučování jednoho z nich. Na náměstí svatého Petra ve Vatikánu jsou sochy Tomáše a Bonaventury umístěny paralelně na začátku kolonády a také po stranách průčelí vatikánské baziliky. Tomáš zdánlivě ztělesňuje cestu poznání Boha a Bonaventura cestu milování Boha; Tomáš vidí lidské štěstí, ke kterému směřuje naše touha, v patření na Něho, zatímco Bonaventura ve sjednocení Jeho a naší lásky. Podstatná je však právě již zmíněná neoddělitelnost tohoto dvojjediného směřování: "Vidět Boha znamená milovat a milovat znamená vidět." (6)
Františkánské charisma je každopádně spojeno s nesmírnou zamilovaností do Krista, u svatého Františka viditelnou v každém okamžiku jeho života. Podle Dionysia Areopagity, mystického teologa ze šestého století, existuje devět andělských kůrů, od prostých andělů až po serafíny. "Serafínský učitel" Bonaventura tyto andělské řády interpretoval jako stupně, po kterých se tvor přibližuje ke svému Stořiteli.
"Podle svatého Bonaventury není pochyb, že svatý František z Assisi patřil do serafického, nejvyššího řádu, do kůru serafínů, to znamená, že byl čistým plamenem lásky. A takoví by měli být františkáni. Svatý Bonaventura však dobře věděl že tento poslední stupeň přiblížení se k Bohu nemůže být zařazen do nějakého právního řádu, ale je vždy zvláštním darem Božím. Proto je struktura františkánského řádu skromnější a realističtější, má však pomáhat jeho členům, aby se stále více blížili k serafické existenci ryzí lásky." (7)
Bonaventurův úkol řídit františkánský řád, jehož generálem se roku 1257 stal, byl nesmírně obtížný. Bonaventura vstoupil do dějin jako "druhý zakladatel menších bratří" a oficiální životopisec svatého Františka, ovšem za cenu potlačení blouznivých nadějí františkánských "spirituálů", kteří v duchu trinitární teologie dějin Jáchyma z Fiore očekávali, že po starozákonním "věku Otce" a éře institucionálního křesťanství "věku Syna" nastane "věk Ducha Svatého", ztělesněný "spirituální církví", v níž bude obnovena dokonalá chudoba a zavládne čistota evangelia zvěstovaného svatým Františkem jako "andělem věčného radostného poselství" ze Zjevení sv. Jana 14:6. (8) Bonaventura reprezentující spíš umírněné františkánské "konventuály" musel řádu zjednat místo uprostřed reálné instituční církve své doby a současně zachovat důraz na dynamiku evangelia a církevních dějin, kterou tak výrazně ukázal sv. František.
S duchem františkánství jistě nebylo snadné smířit ani církevní pocty, kterých se Bonaventurovi dostalo. Roku 1273 ho papež Řehoř X. jmenoval biskupem a kardinálem a současně jej pověřil tím, aby na následující rok připravil Druhý lyonský koncil. (Na tom se pak Bonaventura velmi přimlouval za ekumenické sjednocení pravoslaví s katolicismem, zemřel však ještě v průběhu koncilu.) Ani zde nechybějí legendy a symbolická vyobrazení, pro Bonaventuru tak typická. Oblíbeným námětem dobových malířů se stala scéna, ve které světec po doručení kardinálského klobouku "pravil papežským poslům, aby jej pověsili na blízký strom, neboť právě umýval nádobí". (9)
Závěrem bych ještě rád přiblížil Bonaventurovu teologii (či spojení teologie a mystiky) a ocitoval z jeho hlavního díla "Itinerarium mentis ad Deum" (Putování duše k Bohu). V něm svatý Bonaventura pojednává o cestě k Bohu, jejíž součástí je vyhýbání se hříchu pokřivujícímu lidskou přirozenost a současně pěstování přirozených mohutností lidské duše dobrým životem, modlitbou a rozjímáním. To má tři stupně v podobě rozjímání o přírodě, o duši a o Bohu. Poslední z nich Bonaventura popisuje jako mystickou smrt a zmrtvýchvstání s Kristem:
"Kristus je cestou a dveřmi, Kristus je původcem, je dopravním prostředkem, je milostivým příkrovem na schráně úmluvy, je od věků střeženým tajemstvím. Kdo se obrátí k tomuto znamení smíru, kdo na Krista visícího na kříži pohlédne s vírou, nadějí, láskou, odevzdáním, obdivem a radostí, úctou, chválou a jásotem, ten s Ním oslaví paschu, přechod; s břevnem kříže přejde Rudé moře. Z Egypta vystoupí do pouště, aby v ní požíval skrytou manu a s Kristem odpočíval v hrobě. Navenek takřka mrtvý zakusí, nakolik je to ve stavu poutníka možné, co Kristus řekl lotrovi, který vedle Něj visel na kříži: Ještě dnes budeš se mnou v ráji. To je však tajemství všech tajemství, které nezná nikdo, kdo je nezakusil; které nezakusí nikdo, kdo po něm netouží; po kterém netouží nikdo, kdo nebyl až do morku kostí spálen ohněm Svatého Ducha, který Kristus přinesl na zemi. Proto říká apoštol, že tato tajemná moudrost nám byla zjevena skrze Ducha Svatého. Chcete-li však vědět, jak k tomu došlo, pak se ptejte milosti, ne vzdělanosti; touhy, ne rozumu; zajíkavé řeči modlitby, ne pilného čtení; mystického Ženicha, ne učitele; Boha, ne člověka; temnoty, ne jasu; ne světla, ale ohně, který duši zcela spaluje a v extatickém vytržení a uchvácení srdce přenáší k Bohu." (10)
Tímto stručným příspěvkem uzavírám sérii článků věnovaných zakladatelským osobnostem františkánského řádu (sv. František, sv. Klára, sv. Anežka, sv. Bonaventura). Začal jsem ji psát k Novému roku 2012 a v následujícím roce se pak nástupcem Bonaventurova ctitele Benedikta XVI. stal první nositel jména František na papežském stolci... Františkánská spiritualita má dnešní době bezesporu co říci.
Poznámky:
1) Kongregace pro nauku víry: Instrukce "Donum veritatis" o církevním povolání teologa. Úvod Josef kardinál Ratzinger. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999, s. 5.
2) Benedikt XVI.: Velké postavy středověké církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 259.
3) Ravik, Slavomír: O světcích a patronech. Levné knihy KMa, 2006, s. 173.
4) Benedikt XVI.: Velké postavy středověké církve, s. 260.
5) Tretera, Ivo: Nástin dějin evropského myšlení. 5. vyd. Praha: Paseka, 1999, s. 229.
6) Benedikt XVI.: Velké postavy středověké církve, s. 277.
7) Tamtéž, s. 278.
8) Pelikan, Jaroslav: Ježíš v proměnách staletí. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 190.
9) Ravik, Slavomír: O světcích a patronech, s. 174.
10) Lektionar zum Stundenbuch. Heft 6, 14.-20. Woche im Jahreskreis. Einsiedeln: Benziger, 1980, s. 248-249 (překlad vlastní).
