Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Louis de Wohl: Radostný žebrák (část II.)

24. 06. 2014 16:35:58
Lze s muslimy rozvíjet přátelské vztahy, nebo je islám pro Evropany jen nepřítelem? Má být rozum spojen s hledáním smyslu života, nebo se na univerzitách má pěstovat jen „věda pro vědu“? Je člověk mírou všech věcí, nebo existují hranice lidské moci?

Všechny tyto otázky byly aktuální ve třináctého století, v němž se odehrává kniha Louise de Wohla o svatém Františkovi „Radostný žebrák“, ale i dříve vydaný román téhož autora o svatém Tomáši Akvinském „Pokojné světlo“ – a jsou neméně aktuální i pro dnešní Evropu.

Pro Louise de Wohla je antihrdinou jeho knih a ztělesněním toho nejproblematičtějšího v duchovním vývoji Západu sicilský král a římský císař Fridrich II. Ten všechny v perexu uvedené otázky řešil po svém a s paradoxním neúspěchem. Muslimský svět byl pro Fridricha přítelem nebo alespoň možným politickým spojencem. Při své svérázné křižácké výpravě na Blízký východ z let 1228–1229 s jeho muslimskými představiteli nebojoval, ale vyjednával. Ti jej však „přes pocty, které jim prokazoval, neobdivovali. Sami jako věřící muslimové dokázali chápat a obdivovat přesvědčeného křesťana, ale nerozuměli a nevěřili tomuto malému tlustému německému císaři s chladnýma očima, který znevažoval vlastní víru a flirtoval s jejich, aniž doopravdy uvěřil.“ (1) Tím, kdo ve vztazích mezi západním a muslimským světem opravdu ukázal nadějnou cestu, nebyl císař Fridrich, ale svatý František z Assisi.

Fridrich byl (v neposlední řadě díky své znalosti arabské vědy) mimořádně vzdělaný v řadě světských vědních oborů. Vzdělanost nebyla v jeho očích nijak spojena s vírou a jím roku 1224 založená univerzita v Neapoli by se s jistou nadsázkou dala označit za první „sekulární“ univerzitu v dějinách. V rozporu s úmysly jejího zakladatele však právě z neapolské univerzity vzešel génius svatého Tomáše Akvinského, největšího představitele spojení víry a vědy, teologie a filosofie či racionality a hledání smyslu života.

Ve vztahu k nejdůležitějšímu problému Fridrichovy doby a všech dob – zda si člověk může hrát na boha, či zda jeho moc vždy musí mít Stvořitelem dané meze – dává Louis de Wohl císaři poznat pravdu až v posledních okamžicích jeho života. V románu „Pokojné světlo“ umírající Fridrich o svém někdejším poručníkovi, pak spojenci a nakonec svého druhu protivníkovi, papeži Inocenci III., říká:

„Když mi ten strašný stařec přišel na pomoc... nenáviděl jsem ho za to. Nechtěl jsem za nic vděčit... nikomu kromě sebe. Od samého začátku. Nenáviděl jsem ho a nenáviděl jsem všechno, co představoval... a jeho nástupce... a on byl jen jedním z řady. Jak jinak bych mohl být císařem, kdybych neměl svrchovanou moc? A pokaždé... nějaký stařec v Římě... proti mně pozvedl zákon, který nebyl mým zákonem.“ (2)

Inocenc přišel Fridrichovi na pomoc roku 1210, kdy tehdejší římský císař Ota IV. Brunšvický vtrhl do jižní Itálie, aby ovládl Fridrichovo sicilské království. Na jeho straně stál i Diepold z Acerry. Ten byl Otou odměněn vládou ve spoletském vévodství, které ovšem podle práva náleželo k papežskému státu. Papež Inocenc, který ještě roku 1209 Otu sám korunoval římským císařem, se nyní po dlouhém (de Wohlem mistrně popsaném) váhání rozhodl srazit svého zrádného spojence bleskem exkomunikace. Když urbi et orbi sděloval své rozhodnutí o Otově sesazení a dání do klatby, z nezbytí vyzval k opětovnému zvolení Fridricha – muže z protipapežského rodu Hohenštafů – římským panovníkem.

„Ve prospěch papežova návrhu se vyslovili bavorský a rakouský vévoda, lankrabě durynský a český král Přemysl I. Otakar. Přemyslovi vynesl tento čin o rok později uznání všech výsad českého panovníka (včetně potvrzení dědičnosti královské hodnosti) v tzv. Zlaté bule sicilské.“ (3)

V životě mladičkého Štaufa, kterého do té doby málokdo bral vážně, tak nastal velký obrat. Roku 1211 byl Fridrich na kapitulním shromáždění v Norimberku prohlášen císařem. V této době vystupoval navenek loajálně vůči papeži. Poskytl církevní moci souhlas s jejím rozhodováním o jmenování biskupů a opatů a také s ní spolupracoval v boji proti kacířům...

Vrátíme-li se od známých historických faktů k románové fikci, nelze než obdivovat, jak obratně Louis de Wohl proplétá osudy svých hrdinů. Fridrichův románový důvěrník Roger z Vandrie v uvedené době cestuje jako diplomat ve službách svého pána po Itálii a přichází i do Assisi. Tam se v rodině Sciffiových setkává se třemi sestrami, s Klárou a Anežkou, které srdce táhne za Františkem, a s Beatricí, kterou si Roger na první pohled splete s Klárou. (Zde si už autor připravuje půdu k romantickému – co na tom, že ve skutečnosti nemožnému – happyendu svého románu...)

Roger z Vandrie se zamilovává do Kláry, která ovšem touží následovat svatého Františka. Je Rogerovi vděčná za to, že kdysi v bitvě u Ponte San Giovanni zachránil Františkovi život – a on je samozřejmě frustrován skutečností, že jediný cit, který se mu v ní podařilo vzbudit, je vděčnost za záchranu života jiného muže. Jako člověk světského smýšlení nechápe ani ji, ani Františka. Namlouvá si, že u Kláry jde jen o přechodnou „náboženskou fázi“, kterou podle něj urozené dívky často procházejí, aby z ní pak byly „vyléčeny“ vhodným nápadníkem... (4)

Stejným smýšlením se vyznačují i Sciffiové, konkrétně pyšný hrabě Monaldo, pro kterého je spojení jména jeho vznešeného rodu s Františkovými „žebráky“ zcela nepředstavitelné. Pronáší okřídlenou, podstatě křesťanství zcela protichůdnou frázi o tom, že náboženství je dobrá věc, „ale nesmí se to přehánět“ (5), a připravuje Klářin sňatek s oblíbencem nastávajícího císaře. (Chudák nic netuší o budoucí Klářině následnici princezně Anežce Přemyslovně, která jednou odmítne i sňatek s Fridrichovým synem a dokonce i se samotným ovdovělým Fridrichem!)

Nejpozději do Velikonoc chtěl mít hrabě Monaldo vše domluveno. Pouhý týden před Velikonocemi, o Květné neděli, přišla slavnostně oblečená Klára na bohoslužby do katedrály. Roger ji „nikdy předtím neviděl vypadat tak krásně. Nemohl od ní odtrhnout oči, i když z důvodu dobrých mravů ji pozoroval jen přes sklopená víčka.“ (6) Stal se však svědkem zneklidňující scény, když assiský biskup a podporovatel františkánů Guido vložil Kláře do rukou palmovou ratolest. Nádherná, zářivá Klára vypadala sice jako nevěsta ve svůj svatební den – ale jako Nevěsta Kristova...

Příští noc se pak Klára v doprovodu své tety Bony Guelfuccio po předchozí domluvě s Františkem plíží pryč z rodičovského domu, v Božím jménu si s nezvyklou silou otvírá kameny zatarasené dveře a spěchá za Františkem a bratřími. Ti ji v Porciunkule přijímají mezi kajícnice (de Wohlovo tvrzení, že zde složila tři obvyklé řeholní sliby, je nepřesné) a ráno ji doprovázejí do benediktinského opatství San Paolo, aby tam zůstala do blížícího se založení komunity františkánských sester. V románu tyto události sledujeme především očima Rogera z Vandrie, který posléze nevěřícně zírá na svou milovanou, jejíž vlasy jsou na znamení zasvěcení se Kristu ostříhány na způsob tonzury:

„Roger strnul jako v ochromení. Na Kláře nebylo nic ošklivého. Naopak, vyzařovala velikou krásu. Byla to ale krása zvláštní, nadpozemské bytosti, ducha z jiného světa, silného, čistého a nedostupného, bytosti, před níž muž musí stát s posvátnou úctou. Cítil – a bylo to jako bodavá bolest –, že to, co vidí, je podstatou toho, co na ní nejvíc miloval, toho, čím se zcela lišila od jiných žen, které znal. Současně ale viděl, že mezi nimi vyvstala vzdálenost stokrát větší než mezi nejvzdálenějšími konci země...“ (7)

Roger sehrává ještě naposled roli Klářina rytíře, když ji ochrání před jejími příbuznými, kteří ji chtěli z opatství násilím odvléct zpátky domů, a pak spěšně opouští dům Sciffiů jako místo, ve kterém našel nejen pohostinství, ale především velkou ránu ve svém srdci.

Po vylíčení těchto událostí datovaných rokem 1212 se děj de Wohlova románu přenáší do doby o tři roky pozdější. V roce 1215 v něm Rogerem doprovázený Fridrich incognito přichází do Říma na Čtvrtý lateránský koncil, velkou událost pontifikátu Inocence III. Ota Brunšvický, před rokem poražený vojskem francouzského krále, je už mocensky vyřízený a Fridrichova moc naopak roste.

De Wohl staví ovšem císaře do protikladu k papeži: Fridrichovi jde jen o světovládu ve smyslu vlastní neomezené moci, zatímco Inocenc koncil zahajuje Kristovými slovy „velmi jsem toužil slavit s vámi tuto paschu, dříve než budu trpět“. Rovněž přítomného Františka autor nechává plakat radostí, když papež pronáší jeho milovaná slova z evangelia: „Vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (8) Na otázku, zda pro svatého Františka náhodou nebylo rouháním, když papež tato slova vztahoval na křižácké války, nebudeme nikdy s jistotou vědět odpověď. Louis de Wohl si ovšem tuto otázku ani neklade...

Fridrich, v témže roce 1215 v Cáchách slavnostně korunovaný římským panovníkem, se měl podle své korunovačního slibu postavit do čela křižácké výpravy. Hodlal tak ovšem učinit až v době, kdy to bude výhodné pro něj, a nikoliv pro papeže. Ten se nové kruciáty nedožil: zemřel v Perugii roku 1216. De Wohl v románu nechává svatého Františka přijít k Inocencově smrtelné posteli a přijmout rozhodnutí, že poslední přání umírajícího papeže naplní vlastní výpravou na Blízký východ.

V následující části knihy se tedy ocitáme v roce 1219 v Egyptě, kde se odehrávají křižácké masakry u Damietty. Jimi otřesený František se vydává do tábora nepřítele, k sultánovi al-Kámilovi. Podle spisovatele tam ovšem nešel s cílem přispět k zastavení války či ke zmírnění nenávisti mezi křesťany a muslimy, ale pouze a výhradně s misijním cílem zvěstovat sultánovi evangelium.

Lze chápat, že z kompozičních důvodů se František musel v sultánově táboře setkat s Rogerem z Vandrie coby vyslancem Fridricha II. a být k němu postaven do protikladu jako ten, komu jde výhradně o věc Kristovu (zatímco Fridrichovi jen o politické pikle s muslimským panovníkem), jakož i to, že Františkovým svědectví o Kristu, pro kterého je světec ochoten při „zkoušce ohněm“ zemřít (9), musel být otřesen Rogerův skeptický postoj k víře.

Přesto však scéna Františkova setkání se sultánem v de Wohlově podání působí tristně sektářským dojmem: toto setkání je v románu kratičké, omezuje se jen na jednostrannou výzvu svatého Františka, který tak z pomyslného „utkání“ s muslimy vychází jako vítěz, a naprosto při ní není prostor k mezilidskému rozhovoru, neřkuli k porozumění mezi křesťanem a muslimem jako lidskými bytostmi. Jako by chtěl Louis de Wohl tímto sektářstvím dodatečně „napravit“ to, co snad v době psaní románu vnímal jako své selhání: podle své autobiografie z roku 1937 spisovatel svého času podnikl vlastní výpravu do Egypta, při níž nejenže muslimům nehlásal evangelium, ale naopak „často, velmi často snil o tom, že svůj život prožívá jako muslim“, a v převlečení za Araba tento svůj sen na několik dní proměnil ve skutečnost... (10)

Démonizace „Saracénů“ a popisování islámu jen jako „zla“ v pozdějších křesťanských románech Louise de Wohla je tedy psychologicky vysvětlitelné jako účtování s vlastní minulostí. Až na jedinou důležitou výjimku v podobě sultánova výroku, že František ztělesňuje „srdce Západu“ a Fridrich „rozum Západu“ a „jen Alláh ví, co z obojího převáží“ (11), muslimské postavy v „Radostném žebrákovi“ neříkají nic zajímavého. Jsou jen figurkami, vzbuzujícími útrpnost či odpor.

Snad nejtrapnější je v tomto ohledu karikatura al-Kámilova duchovního rádce, který je de Wohlem v duchu nejhorších západních stereotypů o islámu vylíčen jako fanatický stařec, žádající sultána, aby nechal Františka zabít, a sám se tak přiblížil o krok blíž k ráji. (12) Ve skutečnosti byl totiž „sultánův duchovní rádce, devadesátiletý Fachruddín al-Fárisí, sám súfí, který si s Františkem mohl v nejednom směru hlouběji porozumět. (13) Nápis na jeho hrobě v Káhiře možná obsahuje narážku na toto zvláštní setkání. Kultivovaným a vnímavým posluchačem byl ovšem zřejmě také sám al-Kámil... Za pobytu v Damiettě se ostatně /František/ přesvědčil, že muslimové se modlí, velebí Pána a mnozí se zřejmě snaží o ctnostný život.“ (14)

Z nezaujatého studia pramenů je zřejmé, že při Františkově pobytu mezi muslimy právě došlo k mezilidskému setkání, korunovanému přátelskou závěrečnou hostinou. V tomto ohledu mise světce z Assisi předznamenala otevřenost dnešního papeže, ne náhodou nesoucího Františkovo jméno. Těžko říci, co by Louis de Wohl, který ve svých románech obdivuje papežství a současně horlí proti islámu, říkal na letošní pouť papeže do Svaté země, při níž se František na svatých místech judaismu, křesťanství a islámu bratrsky objal se dvěma členy papežské delegace, rabínem Skorkou a imámem Omarem, svými dvěma dávnými blízkými přáteli... (15)

Nechme však již stranou protimuslimskou nevraživost Louise de Wohla (i mnoha jiných katolíků, kteří se v tomto zcela rozcházejí s papežem) a podívejme se na mistrovský závěr jeho románu, ve kterém se znovu – tentokrát již v Evropě – proplétají osudy obou hlavních postav, svatého Františka a Rogera z Vandrie.

František se roku 1220 vrací do Itálie, aby tam sváděl trýznivé boje o budoucnost svého řádu, kterému je stále víc upírána pravá františkánská chudoba. Později se z Egypta vrací i Roger, přivážející bohaté dary sultána al-Kámila pro svého císaře. Cynický Fridrich se mu ovšem za úspěch jeho mise nijak neodvděčí a naopak mu škodolibě sděluje, že jeho vytoužený rodový hrad Vandrii mezitím daroval někomu jinému. Snad jde i o jakousi pomstu za víru, k níž se Roger při setkání s Františkem v Damiettě znovu obrátil: Fridrich totiž chce být „svým vlastním bohem“ a nenávidí každého, „kdo říká Víra a nemá na mysli Fridricha“. (16)

V jedné z nejlepších kapitol celé knihy pak Roger z Vandrie vystoupivší z císařových služeb jede od Fridricha do San Damiana, kde je klášter františkánek vedený jeho někdejší velkou láskou, sestrou Klárou. Roger v něm vede rozhovor „s mřížkou“, za níž se Klára v klášterní klauzuře skrývá, a přijímá od ní tvrdou, ale osvobozující pravdu o vlastním životě. Klára mu vysvětluje, že Vandrie byla jeho modlou, které byl teď konečně zbaven, aby mohl začít žít skutečný život, svobodný od přeludů, za nimiž se hnal v předešlých letech. (Tento jímavý rozhovor mezi mužem a ženou, jejichž vztah byl pročištěn do duchovní podoby, není jen románovou fantazií: z historických pramenů jsou známé například podobné rozhovory, které francouzský král Ludvík XIII. u klášterní mřížky vedl se sestrou Angelikou, z níž kdysi marně chtěl udělat svou milenku, aby jí nakonec s pokorou naslouchal jako moudré duchovní rádkyni.)

Po této skvělé pasáži ovšem v knize následuje dost laciný happyend. Můj dojem z románů Louise de Wohla je takový, že se v nich střídá hluboká pravdivost jejich nejsilnějších míst s určitou schematičností míst slabších. V tomto případě se spisovatel, myslím, mohl po velmi silné scéně Rogerova setkání s Klárou v jejím klášteře s postavou Rogera z Vandrie rozloučit a nechat ji prostě zmizet čtenáři z očí jako člověka znovu svobodného, osvobozeného z pout obojí úporné touhy (po Vandrii a po Kláře). De Wohl ovšem místo toho (pro něj charakteristicky) volí poněkud podbízivou romantickou variantu: Roger se vrací do Assisi a nalézá tam svou životní družku v Klářině sestře Beatrici. Romantické čtenáře či čtenářky románu může poněkud zklamat zjištění, že Beatrice ve skutečnosti roku 1229 také vstoupila do Klářina řádu a že celá postava rytíře z Vandrie je jen vyfantazírovaná, protože Klářin nápadník z roku 1212 se ve skutečnosti jmenoval Raniero de Bernardo z Assisi... (17)

Dalším typicky de wohlovským schématem se pak stává zdůrazněný protiklad mezi „křižákem“ Františkem a zrádcem křesťanství Rogerem. Uvědomění si tohoto protikladu představuje poznání, které Rogera z Vandrie zasáhlo, když viděl Františka hájit Krista před sultánem. Tímto poznáním začala Rogerova proměna, která pak vrcholí ve chvíli, kdy sám jako křesťanský rytíř brání dům Sciffiů před zlými Saracény z osobní gardy Fridricha II.

Černobílost románu čtenář spisovateli nemusí vyčítat za předpokladu, že přijme jeho hru na návrat do světa středověkých legend, v nichž bylo dobro a zlo rozlišitelné s až pohádkovou jasností. Pohádka zajisté není nepravdou, ale jen pravdou jiného druhu než pravda historická. Na příbězích postav typu svatého Františka je ovšem fascinující právě to, že nám nabízejí onu vyšší pravdu řádu duchovního a mravního a současně se neodehrávají v mýtickém, ale v historickém prostoru.

František následuje Krista uprostřed zcela reálné církve třináctého století se všemi jejími (nejen světly, ale i) stíny a potýká se se samotným papežem Honoriem, který mu nařizuje sepsat novou, fakticky „nefrantiškánskou“ (neevangelní?) řeholi. To byly podle de Wohla Františkovy Getsemany, po kterých pak už následovala Kalvárie... (18)

František patří k velkým světcům církevních dějin, kteří se v lásce ke Kristu zcela ztotožnili s Jeho příběhem a spoluprožili i Ježíšovo strašlivé utrpení. Skutečnost, že Františkův život byl „nejdokonalejším napodobením života našeho Spasitele“ (19), se viditelně ukázala roku 1224, kdy světec při meditaci o pašijích na hoře Verna obdržel stigmata, tedy rány v rukou, nohou a boku, odpovídající ranám Ukřižovaného.

Poté se svatý František, už na smrt nemocný, vrací do rodného Assisi. Nějakou dobu tráví u svaté Kláry v San Damianu, kde píše „Píseň bratra slunce“. V ní obsažené díkůvzdání za všechna Boží stvoření coby Františkovy mystické bratry a sestry vrcholí pozdravem „sestře smrti“.

Světcovo umírání v sobotu 3. října 1226 večer Louis de Wohl zdařile popisuje v duchu radosti, který byl pro Františka tak typický. Umírající začal radostně zpívat. Když bratr Eliáš navrhl, že by měl raději vzbudit lítost nad hříchy své minulosti, odpověděl: „To jsem udělal dnes ráno. Nyní chci chválit Boží dobrotu.“ Poté zazpíval žalm končící veršem „obklopí mě spravedliví, protože jsi byl ke mně dobrý“. Nakonec umlkl. A v té chvíli „se ozvalo volání skřivana, vzápětí následovaného druhým a třetím. Ze všech stran se rozléhalo sborové cvrlikání, trylkování a švitoření a mávání nesčetných malých křídel přibývalo tak dlouho, až byl vzduch naplněn písní jásotu a triumfu.“ (20)

Poznámky:

1) Antony Bridge, Křížové výpravy, Praha: Academia, 1995, s. 191.

2) Louis de Wohl, The Quiet Light: A Novel about Saint Thomas Aquinas, San Francisco: Ignatius Press, 1996, s. 266.

3) Petr Čornej, Panovníci Svaté říše římské, Praha: Práh, 1994, s. 29–30.

4) Louis de Wohl, The Joyful Beggar: A Novel about Saint Francis of Assisi, San Francisco: Ignatius Press, 2001, s. 253.

5) Tamtéž, s. 255.

6) Tamtéž, s. 256.

7) Tamtéž, s. 263.

8) Tamtéž, s. 271–273.

9) Louis de Wohl v románu nekriticky přebírá historicky nehodnověrné středověké legendy o tom, že František nabídl muslimům „Boží soud“, při kterém by on i muslimští duchovní prošli ohněm apod.

10) Louis de Wohl, I Follow My Stars: An Autobiography, London: George G. Harrap, 1937, s. 158.

11) Louis de Wohl, The Joyful Beggar, s. 332.

12) Tamtéž, s. 329.

13) Súfismus (mystická podoba islámu) a františkánská spiritualita vykazují řadu podobností, například důraz na božskou lásku a asketické odpoutání od věcí tohoto světa.

14) Luboš Kropáček, „Františkovo polotajemství z Damietty“, Aluze, 2003, roč. 7, č. 3, s. 104.

15) Viz např. Martin T. Zikmund, „Papež překvapil i ve Svaté zemi“, Katolický týdeník, 27. 5. – 2. 6. 2014, roč. 25, č. 22, s. 3.

16) Louis de Wohl, The Joyful Beggar, s. 354.

17) Viz Jiří Bonaventura Štivar (ed.), Spisy sv. Františka a sv. Kláry, Františkánské prameny, svazek 1, Velehrad: Tomáš Ježek – Ottobre 12, 2001, s. 162–163.

18) Louis de Wohl, The Joyful Beggar, s. 360.

19) Tamtéž, s. 372.

20) Tamtéž, s. 375–376.

Autor: Vít Machálek | úterý 24.6.2014 16:35 | karma článku: 10.39 | přečteno: 252x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 437 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 345 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 588 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 764 |

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!

"Vostříhala sem si nehty, na ksicht napatlala indulonu, dala kynout těsto a šla jsem na to.", takhle nějak vypadal volební den důchodkyně v roce 2017.

23.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 294 | Diskuse

Vladimír Aim

Povolební hra na Mirka Dušína - jak se moc neumazat

Žádné volby v historii ještě nikdy nedopadly dobře úplně pro všechny. Z pohledu „většiny“ opět zvítězilo „Bratrstvo kočičí pracky“ (jako obvykle) a ti jediní správní (ti moji) jsou zase namydlení. Tak to tedy nee!

23.10.2017 v 9:33 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 255 | Diskuse

Marek Renda

Otevřený dopis Karle Šlechtové

Paní Karlo Šlechtová, vaše hnutí zaznamenalo úspěch ve volbách. To vám však nedává právo veřejně zostuzovat jiné strany a jejich příznivce.

23.10.2017 v 6:58 | Karma článku: 32.19 | Přečteno: 1035 |

Helena Vlachová

Tohle už není domov

Pension pro seniory, nebo také domov důchodců, nebo také starobinec. Tyto domy se dají nazvat různě, ale jedno mají společné. Už to není pravý domov

23.10.2017 v 6:12 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 519 | Diskuse

Štěpánka Semecká

Nesuď člověka podle jeho Kliniky

Další nedělní glosa o tom, jak je jednoduché někoho zaškatulkovat a odsoudit ještě před tím, než bychom znali jeho příběh.

22.10.2017 v 20:46 | Karma článku: 8.79 | Přečteno: 669 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 972
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.