Johnny Cash jako osamělý muž

Minulý týden vyšel v MF DNES děsivý článek o amerických popravách „Je libo elektrické křeslo?“. Připomněl mi neméně děsivou píseň „The Mercy Seat“ z alba Johnnyho Cashe „American III: Solitary Man“, jejímž vypravěčem je právě muž na elektrickém křesle.

„Solitary Man“ (Osamělý muž) představuje třetí díl série „Amerických nahrávek“, vzešlé ze spolupráce Johnnyho Cashe a producenta Ricka Rubina. Zahajuje její druhou a závěrečnou část, v níž zpěvák reaguje na svůj zhoršující se zdravotní stav a blížící se odchod na věčnost.

Cash dokonce předpokládal, že půjde o jeho poslední desku. V úvodu jejího bookletu píše: „Toto album jsem začal nahrávat jako své poslední – uprostřed padesátiakrové ohrady obklopený cedry, jeleny, kozami a pávy…“

V letošním roce své blogování věnuji především dvěma velikánům jižanské kultury dvacátého století, Johnnymu Cashovi a Flannery O’Connorové, kterým vzdávám hold mj. za statečnost, s níž vzdorovali nevyléčitelné nemoci a do poslední chvíle spíše než na sebe mysleli na své posluchače či čtenáře. Cashova citovaná slova mi velmi připomínají právě O’Connorovou, jak na rodinné farmě obklopena svými pávy i v závěrečných měsících svého života dávala vše do psaní povídek, z nichž každá mohla být její poslední.

Johnny Cash stejným způsobem až do konce nahrával své písně. V závěru své autobiografie zpěvák popisuje, jak roku 1997 – tři roky před vydáním alba „American III: Solitary Man“ – jen zázrakem nezemřel v době, kdy byl deset dní v bezvědomí s oboustranným zápalem plic a otravou krve, zmiňuje své od té doby trvalé zdravotní problémy zapříčiněné údajně Shy-Dragerovým syndromem (neurologickou poruchou podobnou Parkinsonově nemoci, ale vzácnější a nebezpečnější) a konstatuje, že svou nemoc přijímá s odevzdaností do Boží vůle a současně se raduje z každého dne, který mu ještě zbývá:

„Jsem naprosto smířen se sebou i se svým Bohem. Přijímám tuto nemoc, protože je Jeho vůlí. To on tvoří můj život. Když si pak usmyslí on, že je správné mě z tohoto světa dát pryč, budu se zkrátka muset s pár dobrými lidmi rozloučit, protože je na nějaký čas neuvidím… Ať už mi Bůh dá jakýkoliv čas, já se z něj budu upřímně radovat. Jen doufám, že ho budu moci strávit tak, abych si nevytvořil žádného dalšího nepřítele a přinášel lidem kolem sebe radost.“ (1)

Na albu „Solitary Man“ se objevují také písně radostné, ba i úsměvné; převažují však vážné skladby reflektující témata typu bolesti, nemoci, smrti a především (jak je zřejmé již z názv) osamělosti. Působivá černobílá obálka desky ukazuje Cashe s kytarou „stojícího v neznámé chodbě, shrbeného, zamyšleného a osamělého“. (2)

Osamělost není nahodilým okamžikem samoty, ale existenciální lidskou situací, odrážející žízeň, která v tomto světě nikdy nemůže být uhašena a která nutí naše srdce, aby bylo „fundamentálním způsobem otevřené“. (3)

Tak o ní mluví kanadský zpěvák Leonard Cohen, který s Cashem po desítky let sdílel mnohou uměleckou a životní inspiraci, i bezpočet jiných autorů všech dob a zemí. I u nás letos vyšla kniha pozoruhodně popisující lidskou touhu po nekonečné blízkosti na straně jedné a nenaplnitelnost této touhy v jakýchkoliv mezilidských vztazích na straně druhé. (4)

Cohen toto téma reflektuje formou zdaleka nejvhodnější, totiž modlitbou: „Požehnaný jsi Ty, který jsi dal každému člověku štít osamělost, aby tak na Tebe nemohl zapomenout. Ty jsi pravdou osamělosti, a jen Tvé jméno k ní promlouvá. Zesil mou osamělost, abych mohl být uzdraven ve Tvém jménu, které přesahuje všechny útěchy pronášené na této zemi. Jedině ve Tvém jménu mohu být nepohnutý uprostřed ubíhajícího času, jen když tato osamělost je Tvá, mohou se mé hříchy rozplynout ve Tvém milosrdenství.“ (5)

Na Johnnyho Cashe Leonard Cohen s obdivem pohlížel právě jako na osamělou postavu nepohnutě se tyčící uprostřed ubíhajícího času a zmatků světa kolem něj, neschopných cokoliv změnit na jeho integritě. (6)

V úvodní skladbě alba „American III: Solitary Man“ se zpěvák představuje právě takovýmto způsobem. Jedná se o Cashovu verzi písně Toma Pettyho „I Won’t Back Down“, jež zároveň představuje jakýsi most mezi novou deskou a předcházejícím druhým albem série American Recordings, na němž Cash s Pettym spolupracoval.

Nelze snad ani dostatečně zdůraznit, že síla osobnosti a uměleckého vyjádření Johnnyho Cashe se v přejatých skladbách projevuje ve stejné míře jako v písních napsaných jím samotným. To platí jak o Pettyho „I Won’t Back Down“, tak i o následující titulní skladbě „Solitary Man“ od Neila Diamonda, za kterou Cash dokonce obdržel cenu Grammy za nejlepší mužský zpěvácký výkon v žánru country.

Ve svých poznámkách k albu Johnny Cash mluví o tom, že tyto písně před jejich nahráváním poslouchal a zpíval tak dlouho, dokud se s nimi nedokázal plně sžít. Je opravdu až neuvěřitelné, kolik „své“ hloubky byl nakonec schopen vložit i do poměrně banálního textu „Solitary Man“, Diamondovy písně o muži odhodlaném zůstat sám, dokud nenajde věrnou a upřímnou dívku, která s ním nebude hrát žádné hry.

Třetí skladba „That Lucky Old Sun (Just Rolls Around Heaven All Day)“ od Havena Gillespieho a Beasleyho Smitha patří na albu k nejstarším – mladý Johnny Cash kdysi za její přednes vyhrál cenu pro talentované začínající zpěváky. I když vypráví o tvrdé každodenní a celoživotní práci (jež byla pro prostředí, ve kterém Johnny vyrůstal, zcela typická) a končí úpěnlivou prosbou o věčné odpočinutí v ráji, vyzařuje z ní velký pokoj, spojený s pohledem na slunce během dne pomaličku putující od východu k západu. Klíč k hlubšímu chápání a prožívání této písně mi poskytují slova Matky Terezy z Kalkaty o modlitbě a pokoji:

„Nejdůležitější je pokoj. Lidé, kteří modlitbu milují, milují pokoj. Nemůžeme být přesazeni do Boží přítomnosti, aniž bychom se přiměli k vnitřnímu a vnějšímu klidu a tichu. Proto si musíme zvyknout na klid ducha, očí a jazyka. Bůh je přítel pokoje. Musíme najít Boha; nemůžeme ho však najít ani v hluku, ani v zaměstnanosti. Podívejte se, jak příroda, stromy, květiny, tráva rostou v hlubokém pokoji, jak hvězdy, měsíc a slunce v klidu a tichu vycházejí a zapadají…“ (7)

Bezprostředně po této písni o spočinutí v Božím pokoji Cashova deska až děsivě upřímným způsobem pokračuje jeho verzí skladby „One“ od U2, v níž vypravěč vede neutěšený rozhovor s někým, kdo se jej ptá: „Have you come here to play Jesus / to the lepers in your head?“ Podstatu oné otázky bych volně přerýmoval asi takto: „Medituješ ve své skrýši / o nebeských branách. / Kážeš přitom o Ježíši / červům ve svých ranách?“

Mezi „That Lucky Old Sun“ a „One“ spatřuji kontrast spočívající v konstatování, že po pokoji je snadné o samotě toužit, ale mnohem těžší je žít jej mezi lidmi, uprostřed komplikovaných mezilidských vztahů. V těch Johnny Cash během svého života mnohé pokazil (a kdo z nás ne?), takže prosba o odpuštění ve „One“ (na kterou v písni přichází výše citovaná drsná reakce) je jistě na místě. Lze předpokládat, že se s ní zpěvák obrací především na Vivian Libertovou, s níž se oženil v roce 1954 a rozvedl roku 1968.

Také následující dvě skladby, už sto let stará varietní píseň „Nobody“ od Egberta Williamse a naopak nedávno složené „I See a Darkness“ Willa Oldhama, odkazují k dramatům mezilidských vztahů, poznamenaných emocemi, sobectvím a temnotami všeho druhu, přítomnými v lidském nitru. Druhá z nich je právě přiznáním těchto temnot a vyjádřením naděje na vysvobození z nich.

Skutečný mráz po zádech však člověku běhá teprve ve chvíli, kdy se přehrávač dostane k sedmé stopě alba, k již zmíněné písni „The Mercy Seat“. Cashův životopisec Stephen Miller zpěvákovu fascinující interpretaci této skladby označuje za vrchol alba „American III: Solitary Man“:

„Nejpůsobivější výkon bylo bezpochyby provedení ,The Mercy Seat’ od Nicka Cavea (prvně ji nahrál Cave se svou kapelou The Bad Seeds na své album ,Tender Prey’ z roku 1988), o úvahách o životě a smrti, vině a nevině, které se divoce prohání myslí muže těsně před smrtí na elektrickém křesle. Johnny se s písničkou okamžitě propojil. ,Jednou jsem hrál ve státní věznici Tennessee a prošel jsem kolem elektrického křesla a po zádech mi přejel mráz. Na ten pocit jsem si vzpomněl, když jsem poprvé slyšel tuhle písničku.’“ (8)

Právě o Tennessee pojednává onen novinový článek z minulého týdne, který začíná slovy: „Ta zpráva na první pohled působila, jako by si spletla století: guvernér státu Tennessee podepsal zákon, jenž umožňuje popravovat na elektrických křeslech. Její další část ovšem ujistila, že se nejedná o žádnou časovou smyčku. Pokud tedy popravčí nebudou mít k dispozici látky do smrtících injekcí, zněla.“ (9)

Ilustrační obrázek ukazuje odsouzence na elektrickém křesle, jehož hlava už je zahalena kouřem. Při psaní tohoto článku jsem pohled na onen hrůzný obrázek spojoval s poslechem Cashova zpěvu veršů jako „myslím, že má hlava hoří“ a měl takřka pocit, že se sám ocitám na místě onoho odsouzence. Myslím, že není vůbec špatným cvičením vyzkoušet si někdy „nanečisto“ rozhovor, který dost možná povedeme se svým Stvořitelem a se svým svědomím ve chvíli, kdy budeme umírat. Tato píseň nám každopádně může pomoci si to představit.

„Nepociťuji lítost, nenesu vinu,“ říká k smrti se blížící Johnny Cash v již citovaném závěru své autobiografie. (10) Tato překvapivá a poněkud zarážející slova přesně odpovídají tomu, co stále opakuje i o své nevině ujišťující vypravěč písně „The Mercy Seat“ – aby z něj nakonec v jejím úplně posledním verši vypadlo doznání „obávám se, že jsem lhal“. Teprve ve chvíli odchodu k Tomu, který nám podle písně „nikdy není vzdálený“, ale definitivně se s Ním setkáme teprve při vstupu do věčnosti, bude nemožné nemluvit pravdu…

„Budeš mě stále milovat, až ve svém životě totálně zkrachuji?“ Tato otázka z písně Davida Alana Coea „Would You Lay with Me (in a Field of Stone)“, která se na Cashově albu objevuje jako osmá v pořadí, mne bere za srdce. Je adresovaná jen milence, anebo též Bohu, před něhož člověk předstoupí s prázdnýma rukama?

Také slova následující písně „Field of Diamonds“, v níž se nebe přirovnává k nalezišti drahokamů, andělé pláčí a slunce jednoho života zapadá, mi připomínají konečné zúčtování. Cash o ní v bookletu alba říká:

„,Field of Diamands’ jsem /v polovině osmdesátých let/ napsal s Jackem Routhem, když jsme v našem domě na Jamajce leželi na zádech a dívali se na hvězdy. June tu píseň nazpívala se mnou v nepravděpodobném duetu s Sheryl Crowovou a znělo to opravdu příjemně.“

Desátá skladba „Before My Time“ je podle bookletu novou písní Johnnyho Cashe, která v jeho mysli vyvstala při poslechu starých písní. Dobře vyjadřuje ráz celého alba věnovaného nadčasovým tématům, o nichž písničkáři zpívali dávno před Cashovým narozením a budou o nich zpívat i v dobách po jeho smrti.

Jedenáctá píseň „Country Trash“ je opět Cashovou vlastní, složenou ovšem už v roce 1973. Podle zpěvákových poznámek k albu ji napsal „z malé venkovské hrdosti na způsob života, který vedl v dětství“.

Opět mi připomíná četné paralely, které spatřuji mezi dílem Johnnyho Cashe a Flannery O’Connorové. Ta ve svých povídkách často přibližuje biblické „kdo se povyšuje, bude ponížen“, když pýchu své vlastní společenské vrstvy bohatých farmářů a potomků někdejších otrokářů staví do protikladu k tvrdě pracující a ponižované „venkovské chátře“ (country trash), jež může naopak věřit, že bude Kristem povýšena. Cashova píseń s tím velmi souzní svými verši „po smrti si budeme všichni rovni / a Bůh má nebe pro venkovskou chátru“.

Jako dvanáctá píseň se na albu poněkud překvapivě objevuje balada Dennise Turnera „Mary of the Wild Moor“, líčící tragický osud venkovské dívky a jejího dítěte. Johnny Cash její zařazení v bookletu vysvětluje takto:

„,Mary of the Wild Moor’ je jednou z těch klasických countryových písní, které jsou stále přítomné v mé hlavě… Její melodie mi v průběhu celého projektu stále zněla v uších a neopouštěla mou mysl, takže jsem usoudil, že je jí souzeno, aby sem byla zahrnuta.“

Následuje předposlední píseń „I’m Leaving Now“, která je opět Cashovou vlastní (původně nahranou už v polovině osmdesátých let). Podle Stephena Millera bylo nové nahrání této písně v duetu s Merlem Haggardem (snad na poděkování za jeho návštěvu Cashe v nemocnici) „inspirováno myšlenkami na Johnnyho první manželku Vivian, což bylo možná znamení, že se nikdy pořádně nezbavil viny, kterou cítil“. (11)

Poté už přichází na řadu nádherné finále desky v podobě starého spirituálu „Wayfaring Stranger“, na závěr dokonale dokreslujícího portrét osamělého muže Johnnyho Cashe i obecné vyobrazení člověka směřujícího k věčnosti jako poutník existenciálně osamělý, ale přesto spojený se všemi, kteří už touto cestou prošli před ním.

„Wayfaring Stranger“ (Putující cizinec), píseň, která existovala snad již v období americké revoluce, se už po staletí hraje a zpívá v bezpočtu podob, s různými melodiemi, texty a dokonce i názvy, přičemž ale „podstata písně zůstává v každé verzi nedotčena. ,Wayfaring Stranger’ je nesmírně populární, univerzální a nadčasová píseň, která v nás i dnes dokáže rozezvučet tu správnou strunu právě tak, jako to dokázala po celá více než dvě století.“ (12)

Ve dvacátém století ji nahrál bepočet hvězd pop music. Wikipedie (13) v této souvislosti uvádí přes šedesát jmen zpěváků a skupin, americkými velikány typu Joan Baezové či tria Peter, Paul & Mary počínaje a českými Poutníky konče. (14) Sotvakdo z nich však píseň o poutníkovi směřujícím na druhý břeh zpívá s větší autenticitou než Johnny Cash na nahrávce z doby, kdy už opravdu stál na konci své pozemské pouti…

Nadčasový text této písně odráží nadčasovost Bible stojící v jeho pozadí. Název písně koresponduje s novozákonním Listem Židům 11:13–14, jehož autor říká, že největší biblické postavy typu Noema, Abrahama, Mojžíše či Davida vyznávaly, že jsou na zemi jen „cizinci a poutníky“ (15), a tak dávaly najevo, že po pravém domově teprve touží. Tímto vyjádřením osamělosti a nenaplněnosti stávající lidské existence album „Solitary Man“ snad ani nemohlo nekončit.

Na něm obsažená verze písně „Wayfaring Stranger“ začíná nářkem housliček, do kterého pak nastupuje starý Cash se svou kytarou, aby unaveným, ale pevným hlasem v první osobě vyprávěl o cestě „ubohého putujícího cizince“ tímto světem. Náš spirituál zde vyjadřuje (slovy F. M. Dostojevského) „pocit onoho věčného svatého smutku, který některé vyvolené duše, jakmile jej ochutnaly a poznaly, již nikdy nevymění za nějaké laciné uspokojení“. Na jiném místě Dostojevského „Běsů“ čteme:

„Už jenom myšlenka, že existuje něco nekonečně spravedlivějšího a šťastnějšího než jsem já, mě naplňuje nezměrným dojetím a slávou… Pro štěstí člověka je nezbytné, aby věděl, že v určitém místě, existuje dokonalé štěstí a pokoj pro všechny a pro všechno a aby tomu v každém okamžiku věřil.“ (16)

Intuice velkého ruského myslitele je totožná s intuicí anonymního autora písně „Wayfaring Stranger“, která po „svatým smutkem“ naplněné zmínce o putování tímto pomíjívým světem jímavými slovy líčí cíl naší životní pouti, ležící v zaslíbené zemi, ve které už nebude „žádná nemoc, úmorná práce ani nebezpečí“. Touto zemí je nový Jeruzalém, o kterém se v Apokalypse říká, že v něm „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“. (17)

Putující cizinec zpívá o tom, že odchází do této země, aby se tam setkal s Otcem a se všemi svými milovanými, kteří jej předešli. Vstup do věčnosti je v závěru první (a pak i druhé) sloky putujícím cizincem vyjádřen slovy o tom, že jen přejde Jordán – a bude doma…

Pradávná touha člověka po domově, do kterého vstoupí na konci pozemských útrap, a neméně archetypální obraz překročení řeky, známý z mnoha náboženství a mytologií, jsou zde vyjádřeny biblickým odkazem na překročení Jordánu na konci putování Izraelitů z egyptského otroctví do zaslíbené země. (18)

Ve druhé sloce „Putujícího cizince“ slova i hudba působivě evokují kontrast mezi „temnými mraky“ provázejícími poutníkovu „tvrdou a strmou“ cestu a „malebnou krajinou“, v níž leží její cíl a která již vyvstává před poutníkovými očima. Text současně odkazuje ke společenství svatých, ve kterém Bohem vykoupení, kteří již dosáhli cíle, v zaslíbené zemi bdí nad těmi, kteří jsou ještě na cestě.

Svůj nádherný obraz posmrtného života pak „Wayfaring Stranger“ dovršuje ještě slovy o nastávajícím setkání s matkou, která kdysi poutníkovi řekla, že se s ním po jeho příchodu „za Jordán“ zase setká. Tento motiv mi připomíná báseň „Zmrtvýchvstání“, ve které Vladimír Holan napsal:

„To potom zůstaneme ještě chvíli ležet / První, kdo vstane/ bude maminka… Uslyšíme ji / jak tichounce rozdělává oheň / jak tichounce staví na plotnu vodu / a útulně bere z almárky kávový mlýnek / Budeme zase doma.“ (19)

Těmito verši bych rád své sdílení se o dojmy z desky „Solitary Man“ a výběr obrazů, myšlenek a pocitů, jež ve mně evokovala, uzavřel. Strun, které ve mně třetí album Cashovy série American Recordings rozezvučelo, je opravdu hodně a mé souznění s ním je hluboké. Kdybych si mohl předem naplánovat, jakým způsobem se jednou rozloučím s tímto světem, resp. jaká píseň zazní na mém pohřbu, určitě by to byla závěrečná skladba této desky.

Johnny Cash: American III: Solitary Man. Produced by Rick Rubin. American Recordings 2000.

Poznámky:

1) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, Cheb: Svět křídel, 2002, s. 204.

2) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 503.

3) Parafrázuji píseň Leonarda Cohena „Democracy“.

4) Marek Vácha, Neumělcům života, Brno: Cesta, 2014, s. 139–145 aj.

5) Leonard Cohen, Stranger Music: Selected Poems and Songs, London, Jonathan Cape, 1993, s. 318.

6) Viz Cohenovo blahopřání ke Cashovým sedmdesátým narozeninám v bookletu alba The Essential Johnny Cash, Columbia 2002.

7) Tereza z Kalkaty, „Spolupracovat s Bohem“, Teologické texty, 2013, roč. 24, č. 3, 113.

8) Stephen Miller, Johnny Cash, s. 503–504.

9) Iveta Polochová, „Je libo elektrické křeslo? Aneb kam míří popravy v USA“, Mladá fronta DNES, 29. 5. 2014, roč. 25, č. 124, s. B7.

10) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash, s. 204.

11) Stephen Miller, Johnny Cash, s. 504.

12) Steve Rouse, „Wayfaring Stranger“ [online], 2005, URL: . http://web.me.com/steverouse/Site/-Steve_Rouse-Wayfaring_Stranger.html

13) „The Wayfaring Stranger“ [online], 2010, URL: . http://en.wikipedia.org/wiki/The_Wayfaring_Stranger_(song)

14) Jméno písně „Wayfaring Stranger“ je zároveň i jménem profilového vývozního alba skupiny Poutníci, vydaného Supraphonem roku 1989.

15) „…they were strangers and pilgrims“ (The Bible: Authorized King James Version, Hebrews 11:13).

16) Citováno podle Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001, s. 79–80.

17) Zjevení 21:4.

18) Viz Jozue 3.

19) Vladimír Holan, „Zmrtvýchvstání” [online], URL: . http://basne.webzdarma.cz/holan_zmrtvychvstani.html