Vít Machálek

Louis de Wohl: Radostný žebrák (část I.)

2. 06. 2014 8:27:43
Na dnešek připadá výroční den úmrtí spisovatele Louise de Wohla (24. 1. 1903 – 2. 6. 1961), jehož knihy už jsem na blogu v minulosti začal představovat. Dnes se dostávám k jednomu z jeho posledních děl, k románu o sv. Františkovi z Assisi z roku 1958.

De Wohl byl nepochybně velmi nadaným literátem, který v umění splétat barvité příběhy plně historických i více či méně fiktivních postav nijak nezaostával za největšími velikány žánru historické prózy typu Henryka Sienkiewicze a v jistém smyslu je i předčil.

V románu „Radostný žebrák“ například z nepatrné zmínky ve františkánských pramenech, podle níž sv. František daroval výzbroj chudému rytíři, dokázal vykouzlit příběh Rogera z Vandrie, který před touto epizodou zachraňuje mladému Františkovi život v bitvě u Ponte San Giovanni a po ní se uchází o sv. Kláru v nevědomosti o tom, že jeho vyvolená směřuje do Františkova duchovního společenství. Mezitím se románový Roger stává důvěrníkem sicilského krále a pozdějšího římského císaře Fridricha II. a jako jeho emisar u sultána al-Kámila posléze fascinovaně přihlíží známému Františkovu setkání se sultánem.

Louis de Wohl totiž sv. Františka pozoruhodným způsobem staví do protikladu právě k císaři Fridrichovi, aby na osudech těchto dvou historických osobností nejen plasticky přiblížil dějiny prvních desetiletí třináctého století, ale také a především ukázal duchovní rozměr evropských dějin v podobě zápasu mezi dvojím směřováním celé naší západní kultury – směřováním k duchovní vroucnosti na straně jedné a k náboženské lhostejnosti na straně druhé.

Křesťanské romány Louise de Wohla chtějí ukazovat krásu oné duchovní vroucnosti. Představují nabídku čtenáři, aby spoluprožíval proměnu titulních hrdinů ze světsky uvažujících lidí ve světce a na jejich velkých (a přitom historicky doložených) příbězích poznával, co znamená následovat Krista.

Obzvlášť blízká mu přitom může být románová postava obyčejného člověka ze světcova okolí, který pod vlivem onoho velkého příběhu pozvolna poznává pravdu o vlastním životě a jeho smyslu. V románu „Radostný žebrák“ je takovouto postavou právě Roger z Vandrie, zchudlý sicilský šlechtic, s nímž se setkáváme již v první kapitole, odehrávající se roku 1202.

Roger touží znovu získat hrad Vandrii, který jeho rod ztratil ve víru na Sicílii probíhajících mocenských bojů. Momentálně je však natolik chudý, že se potlouká po Itálii a marně se snaží vypůjčit si větší částku peněz. Dostává se i do Assisi, kde se nechává naverbovat do poněkud operetní armády Assiské republiky, která právě táhne proti Perugii.

V té žije část z Assisi uprchnuvší aristokratické opozice včetně příslušníků vznešeného rodu Sciffiů. Podle de Wohlova románu právě v Perugii vyrůstala i již zmíněná sv. Klára (Chiara) dei Sciffi (1191–1253), pozdější zakladatelka ženské větve řádu sv. Františka. Francesco Bernardone (1182–1226) se samozřejmě také záhy objevuje na stránkách de Wohlovy knihy, podobně jako jeho pozdější první řádový druh Bernard z Quintavalle.

Ten je v roce 1202 zámožným assiským obchodníkem, stejně jako Františkův otec Ser Pietro Bernardone. Právě k němu je v románu zaveden Roger z Vandrie, aby si v jeho domě odpočinul a připravil se na tažení proti Perugii. Setkává se tam s Františkem, který se právě nadšeně chystá na válečné tažení, v němž si chce vysloužit první vavříny slávy. To přirozeně trápí jeho matku Donnu Picu, pocházející z francouzské rodiny Boulementů (snad právě od ní Francesco získal jak své celoživotní nadšení pro francouzskou kulturu, tak i své jméno „Francouzek“). Mladý František, přezdívaný „pan Samet“, v de Wohlově románu vstupuje na scénu takto:

„Venku zavládl rozruch a do místnosti vpadl mladý muž oděný tak velkolepě, že by zastínil shromáždění německé šlechty. Jeho hnědé vlasy byly pečlivě učesány nanejvýš elegantním způsobem, jeho ruce byly bělostné a udržované...“ (1)

V tažení proti Perugii si marnivý František ani nikdo jiný z assiských „válečníků“ ostruhy nezíská. Jejich vojsko je v bitvě u Ponte San Giovanni na hlavu poraženo a dílem se rozuteče, dílem upadne do zajetí. Roger z Vandrie si v románu volí druhý, horší z těchto údělů: ve chvíli, kdy mohl uprchnout, se rozhoduje zachránit Františka, kterému jde právě na bojišti o život, a spolu s ním se pak ocitá v perugijském vězení.

V tuto chvíli do děje románu vstupuje malá Klára. O té její životopisy a legendy svorně vyprávějí, že se její zbožnost už v dětství projevovala modlitbou, askezí a pomocí potřebným, kterým nosila jí určená vybraná jídla. U de Wohla se andělský zjev svaté dívenky objevuje ve dveřích perugijského žaláře, kam Klára v doprovodu své tety Bony Guelfuccio přínáší ona jídla vyhladovělým assiským zajatcům. Jde o příkladný akt nejenom lásky k bližnímu, ale také lásky k nepříteli, protože zajatci jsou vojáky již zmíněné Assiské republiky, po jejímž vyhlášení roku 1200 museli Sciffiové ze svého města odejít do vyhnanství.

Zajatci jsou v perugijském vězení rozděleni na rytíře a měšťany, při čemž je ovšem „pan Samet“ pro svůj noblesní zevnějšek zařazen mezi šlechtice. Krátí svým spoluvězňům čas zpěvem milostných písní trabadúrů a minnesängrů. I zde stojí za ocitování, jakým způsobem de Wohl přivádí na scénu druhou z hlavních kladných postav svého románu, Kláru:

„Oči všech se obrátily ke dveřím a náhle nastalo hluboké a naprosté ticho. U vchodu do vězení stálo malé děvče, dítě neobyčejné krásy zrozené z ducha a čistoty, která nedovoluje jinou reakci než čistý, radostný obdiv. Sluneční paprsek pronikl úzkým okýnkem nahoře ve zdi, jako by slunce nechtělo dívku nechat vstoupit do místnosti bez svého doprovodu. Zjevení bylo tak nadpozemské, že se někteří vězni přežehnali znamením kříže. Z jednoho rohu velké místnosti zazněly jásavé tóny loutny. Mladý František Bernardone měl vlastní způsob, jak dát najevo potěšení.“ (2)

Klářina pyšná rodina hrabat Sciffiů byla ovšem z dívčina „ostudného“ jednání vzteky bez sebe. To se týká především Klářina strýce Monalda (zatímco její rodiče Favorino a Ortolana jsou spíš měkcí a navíc už svou dceru dobře znají...). Klářinu duši mohl docenit jen někdo jako František. Ten měl už ve svém „světském“ období velký smysl pro dobro a krásu, takže mohl škarohlídům kolem sebe říkat: „Věci nabývají podobu odpovídající tomu, co si o nich myslíme. Proto je velmi důležité dívat se na správné věci. Vzpomeňte si, co řekl Abélard: ,Odpočiň si na chvíli, slavíku – povstaň, písni mého srdce.’ Svět je plný sladkosti. Proč myslet jen na ocet?“ (3)

Františkovým zdravím, které bylo vždy křehké, nicméně pobyt ve vězení otřásl. Naštěstí perugijská vláda, na kterou v tomto ohledu podle románu naléhal i hrabě Monaldo Sciffi, nakonec přistoupila na jejich propuštění v rámci mírové smlouvy s vládou Assisi, která na oplátku umožnila návrat vyhnanců, jakými byli Sciffiové.

Po tomto prologu celé knihy následuje část odehrávající se v roce 1203, v níž se František a Roger hlásí do armády Waltera z Brienne, aby „osvobodili Sicílii pro Svatého otce jako poručníka malého krále Fridricha“ (4). Tímto způsobem se na scéně objevuje pozdější císař Fridrich coby jeden z hlavních protagonistů románu a také Sicílie jako jedno z jeho dějišť.

Autorův zájem o tuto zemi je jakýmsi doplňkem jeho zájmu o Španělsko, kterému jsou věnovány především de Wohlovy romány ze 16. století, z doby válek mezi Španělskem a osmanskou říší a tragických konců španělského islámu. Sicílie je totiž vedle Pyrenejského poloostrova druhou oblastí Západu, do jejíchž dějin se výrazně zapsali muslimové, a to od svého ovládnutí ostrova v bojích s Byzantinci v 9. století do doby, kdy bylo islámské osídlení na Sicílii ve 13. století definitivně zlikvidováno právě císařem Fridrichem (de Wohlem paradoxně stylizovaným do role islamofila). Mezitím byla Sicílie v 11. století dobyta Normany, za jejichž vlády se ostrov začal pokatoličťovat, ale zároveň si uchoval multikulturní ráz země čtyř kultur (latinské, řecké, arabské a hebrejské) a stejného počtu náboženských vyznání.

Normanští králové Sicílie vymřeli roku 1194, tj. v roce Fridrichova narození. Jejich dědička, princezna Konstancie, byla manželkou římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a Fridrichovou matkou. Po brzké smrti obou rodičů se stal poručníkem malého Fridricha papež Inocenc III. Péče o Fridricha se však zmocnil Markvart z Annweileru, krutý vojevůdce Jindřicha VI., který chtěl na Sícilii vládnout jménem malého syna svého zemřelého pána.

Roku 1199 Inocenc proti Markvartovi vyhlásil křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil již zmíněný Walter z Brienne, zeť někdejšího normanského krále Tankreda. Uprostřed bojů Markvart roku 1202 zemřel na úplavici, „ale jeho kat, hrabě Diepold z Acerry, ve válce pokračoval“. (5) Na Diepoldově straně stáli Němci, zatímco k Walterovi z Brienne se hrnuli francouzští i italští dobrovolníci – včetně Francesca Bernardoneho.

Okolnosti, za jakých se František dal pod prapory Waltera z Brienne, aby se pak z cesty na Sicílii zase vrátil zpět, jsou ve středověkých pramenech líčeny vcelku podrobně – včetně informace o tom, že František věnoval své oblečení či zbroj „rytíři zchudlému natolik, že takřka neměl ani do čeho se obléci“. (6)

Tímto rytířem je v románu samozřejmě Roger, který nakonec na Sicílii odchází sám – s pohrdáním vůči „zbabělému“ Františkovi. Ve skutečnosti ovšem Františka nepřiměla k návratu zbabělost, ale poslušnost vůči výzvě, která změnila jeho život. De Wohl ji popisuje slovy, podle nichž František při své modlitbě před usnutím stačil udělat jen znamení kříže, po kterém pocítil něčí Přítomnost a oslovení neznámým Hlasem:

„V pokoji byla Přítomnost a on se bál, tak bál, že se ani neodvážil otevřít oči. Hlas nebyl hlasitý ani tichý, hluboký ani vysoký. František ani nemohl říct, odkud přichází. Věděl jen, že přikazuje. Hlas promluvil: ,Františku... Kdo ti může prokázat větší přízeň, Pán nebo služebník?’ ,Pán,’ odpověděl s dětskou radostí, že uměl otázku zodpovědět. Ale Hlas řekl: ,Proč tedy opouštíš Pána kvůli služebníkovi?’ František se posadil. Sepjal ruce a sklonil hlavu, jak ho to v dětství naučili. Poprvé ve svém životě se ale modlil formou otázky: ,Pane, co chceš, abych udělal?’ Hlas řekl: ,Vrať se do svého města. Tam se dozvíš, co máš dělat...’“ (7)

Poté, co se František takto dozvídá, že má sloužit spíš Bohu než člověku, okamžitě opouští armádu, vrací se do Assisi a začíná trávit stále víc času v modlitbách. Roger naproti tomu bojuje na Sicílii ve vojsku Waltera z Brienne proti Diepoldovi z Acerry. Jeho velitel je roku 1205 poražen a smrtelně zraněn a Roger přechází na stranu Diepolda. Po vstupu jeho vojsk do sicilské metropole Palerma, kde se Diepold zmocňuje malého krále, ale Roger znovu přebíhá na druhou stranu a odvrací německý úklad o Fridrichův život. Diepold je zatčen sicilským kancléřem Walterem z Palearie a palermským guvernérem Vilémem Capparonem (později ovšem z vězení uprchne) a Roger nalézá svého pána, který mu jednou vrátí Vandrii, ve Fridrichovi.

Ve vztahu k životopisu Fridricha II. kniha „Radostný žebrák“ vlastně představuje jakýsi dodatečně dopsaný první díl románu „Pokojné světlo“, který už čtenáři mého blogu znají. De Wohl malého Fridricha popisuje jako nesmírně sebevědomého a ambiciózního budoucího krále a současně poníženého chlapce, který se stávajících vládců svého království musí doprošovat o jídlo. Tato zraněná pýcha byla podle spisovatele příčinou toho, že se Fridrich nevyvíjel v duchu víry a pokory, ale naopak se sám chtěl stát „bohem“, jehož všemohoucnosti by se druzí lidé museli kořit. (8)

I takto psychologicky je tedy Fridrich postaven do protikladu k Františkovi, který se vyvíjí směrem přesně opačným: směřuje k vítězství nad sebou samým a k odložení všech svých ambicí v úplném odevzdání se Kristu a „Paní Chudobě“. Takovéto odevzdání se vyžaduje velikou odvahu, jejíž nalezení nebylo ničím jednoduchým ani pro Františka. Ten nakonec v románu se strachem, ale přece nabízí sám sebe Ukřižovanému – nejprve v setkání s malomocným, ve kterém rozpoznal Krista, a pak v modlitbě před krucifixem ve zchátralém kostelíku San Damiano u Assisi. Při ní opět slyší Hlas, který tentokrát říká: „Františku, vidíš, že můj dům se rozpadá. Jdi a oprav jej.“ (9)

František, který zpočátku nechápe, že „Kristovým domem“ vyžadujícím opravu je církev, provádí nejprve opravy v San Damianu. Knězi tohoto kostela dává peníze získané prodejem zboží svého otce, a když je stařičký páter Livoni odmítá přijmout, František mu nabízí sebe sama jako akolytu. Obchodník Pietro Bernardone je ovšem z počínání svého syna zlostí bez sebe. Zavírá Františka ve sklepě vlastního domu a stíhá jej jako zloděje. Při popisu těchto událostí nelze k tradičním Františkovým životopisům dodat mnoho nového. Za pozornost však stojí scéna, v níž de Wohl líčí postoj světcovy matky coby vzoru věřící ženy, toužící naplnit i za cenu největší oběti vůli Boží:

„Donna Pica se začala modlit o sílu ne k tomu, aby snesla hněv svého manžela – tou si byla jistá, i kdyby ji bil a kopal a zavíral ve sklepě – ale o sílu snést vyslyšení svých modliteb. Neboť po mnoho let, od samotného Františkova narození, se modlila, aby se její syn stal dítětem Božím. Věděla, že prosí o velkou a nebezpečnou věc. Nyní byla konfrontována s vyslyšením. František jí řekl všechno. Znamenalo to, že ho ztratila, protože matka musí ztratit svého syna, když se zasvětí jedině Bohu. Ve svém srdci si byla jistá, že už ho nikdy neuvidí.“ (10)

Skutečnost, že Františkův život už patřil výhradně Bohu, samozřejmě v románu ilustruje slavná scéna, v níž světec před zraky celého Assisi háže svému otci k nohám i veškerý svůj oděv a volá: „Slyšte to všichni: Dosud jsem nazýval svým otcem Pietra Bernardoneho. Od nynějška budu říkat ,Otče náš, jenž jsi na nebesích.’“ (11)

František se stává „radostným žebrákem“, přičemž v tomto spojení z názvu románu jsou obě slova stejně důležitá. „Žebráctví“ vyjadřuje vědomí odkázanosti na Boha a naprostou svobodu v následování Ježíše, kterému se právě člověk „nahý“ (tj. majetkově nezajištěný) může radikálně odevzdat. Toto odevzdání se pak srdce milující Krista naplňuje velikou radostí z blízkosti Milovaného, spatřovaného všude a všem. Touto mystickou láskou ke Kristu de Wohl správně a krásně vysvětluje Františkův známý bratrský postoj ke každému člověku, ke všem stvořením a k celému světu:

„Dítě bylo svaté, protože Kristus byl kdysi dítětem. Žena byla svatá, protože On se narodil ze ženy... Malomocný, slepec, chromý muž, všichni nemocní a slabí lidé byli svatí, protože uzdravováním takových lidí On dokazoval své božství. Bratr beránek byl hodný lásky, protože Kristus byl jako beránek vedený na porážku, jak řekl Izajáš, a protože Kristus požádal Petra, aby pásl jeho beránky. Krása lampy v domě spočívala v tom, že Kristus byl světlem světa. Sestra voda se stala nanejvýš výrazným znamením, protože prostřednictvím vody Kristus uskutečnil svůj první zázrak; On také ustanovil, že člověk se musí znovu narodit nejen z Ducha Svatého, ale i z vody. Bratr oheň se stal nástrojem Ducha Svatého o Letnicích. Vzduch byl posvěcen, protože jej dýchal Pán. Země byla posvěcena, protože On po ní kráčel. Chléb získal královskou důstojnost, protože se Jemu zalíbilo přijmout podobu chleba ve svaté eucharistii, a víno, protože On je proměnil ve svou krev. Květiny mohly kvést ve své nevinné pýše, protože On je dal za příklad lidem. Stromy byly posvěceny skrze ten, který obdržel podobu kříže. Každá skála vyprávěla o té, na níž Kristus založil svou církev. Od hvězd, jež byly očitými svědky Jeho života na zemi, až po červa, ke kterému se On sám přirovnal, když na kříži recitoval dvaadvacátý Žalm Davidův, celé stvoření bylo posvěceno. Co jiného mohl člověk dělat než tančit radostí?“ (12)

Nebylo divu, že Františkův náročný, ale zároveň nesmírně svobodný a šťastný způsob života začal brzy přitahovat i nepravděpodobné následovníky (počínaje již zmíněným Bernardem z Quintavalle). Vzniklo společenství bratří toužící zvěstovat evangelium prostě tím, že budou žít podle příkladu samotného Krista.

Tito první františkáni se pak vypravili do Říma, aby si od papeže vyprosili schválení Františkovy řehole, sepsané výhradně z biblických citátů, a povolení kázat. Roku 1209 či (podle románu) 1210 tak „dochází k jednomu vpravdě historickému setkání: František z Assisi stojí před Inocencem III., svrchovaný vládce tváří v tvář ,chudáčkovi’ (,Poverello’)!“ (13) Tato slova cituji z knihy „Malé dějiny katolické církve“ od katolického disidenta či církevního rebela Hanse Künga, na jejíž obálce je obraz scény hrající důležitou roli i v de Wohlově románu. Jde o reprodukci Giottovy fresky „Sen Inocence III.“:

„Fresce dominují dvě postavy – František na levé a papež Inocenc na pravé straně. Papež doprovázen dvěma strážci spí na nádherné posteli s nebesy. I ve spánku má na sobě mitru, symbol své biskupské služby, a krásný pluviál. Papežovi se zdálo o Františkovi, který je oproti tomu oblečen do hrubého, kolem pasu uvázaného hábitu, jímž později tak proslul. Levou ruku má opřenu v bok, pravou však podpírá budovu, starobylou baziliku sv. Jana v Lateráně, která byla církvi darována císařem Konstantinem I. a je sídlem papeže jakožto římského biskupa. V Inocencově snu je kostel v nebezpečném pravém úhlu nakloněn a hrozí mu, že spadne, pokud mu tento mladík nepřijde na pomoc.“ (14)

De Wohl a Küng se shodují v tom, že teprve na základě tohoto snu papež Františkovu radikální řeholi povolil. Jinak si však snad ani nelze představit dva autory, kteří by církevní dějiny a zejména dějiny papežství líčili více protikladným způsobem. Řada míst v „Malých dějinách katolické církve“ připomíná protipapežský pamflet a Inocenc III. je Küngem popisován jako papež, který „duchovními donucovacími prostředky, klatbami a interdikty a rovněž mocenskou politikou, která se neštítí ani lsti, klamání a nátlaku, podrývá do budoucna už provždy lásku národů ke stolci svatého Petra“. (15)

Louis de Wohl naproti tomu pohlíží se svrchovaným obdivem jak na instituci papežství obecně, tak i konkrétně na papeže Inocence III., který je v jeho pojetí duchovním velikánem s nezbytnou rozhodností čelícím rozvratu křesťanstva způsobovanému politiky typu Fridricha II., sledujícími jen a jen vlastní mocenské zájmy. Jakkoliv sdílím de Wohlovu úctu k duchovní podstatě papežství, postrádám u něj větší vědomí skutečnosti, že i lidská stránka této instituce potřebovala obnovu v duchu evangelia.

Dnes ovšem už víme to, co Louis de Wohl při psaní „Radostného žebráka“, ale ani Hans Küng při psaní „Malých dějin katolické církve“ vědět nemohli. Mám na mysli skutečnost, že 13. března 2013 muž z Assisi jakoby znovu přišel podepřít lateránskou baziliku – tentokrát v podobě Jorgeho Bergoglia, který si po svém zvolení papežem k všeobecnému úžasu vybral jméno František.

„Nový František, který obnoví dům Boží – to by bylo přesně to, co by dnešní církev potřebovala. Je proto srozumitelné, že se se jménem nového papeže bezprostředně po jeho oznámení pojilo /a od té doby stále pojí/ mnoho nadějí. ,Jedna, svatá’ církev musí být v mnoha částech obnovena a pontifik, který se jmenuje po svatém Františkovi, se k tomu zdá být odhodlán... Papež František ztělesňuje ctnosti, které jsou vzácné, a to nejen ve Vatikánu: skromnost, pokoru a prostotu.“ (16)

Poznámky:

1) Louis de Wohl, The Joyful Beggar: A Novel about Saint Francis of Assisi, San Francisco: Ignatius Press, 2001, s. 24.

2) Tamtéž, s. 45.

3) Tamtéž, s. 53.

4) Tamtéž, s. 62.

5) Tamtéž, s. 62.

6) Franco Cardini, František z Assisi, Praha: Zvon a Vyšehrad, 1998, s. 61.

7) Louis de Wohl, The Joyful Beggar, s. 67.

8) Viz tamtéž, s. 93 a Louis de Wohl, The Quiet Light: A Novel about Saint Thomas Aquinas, San Francisco: Ignatius Press, 1996, s. 265–266.

9) Louis de Wohl, The Joyful Beggar, s. 130.

10) Tamtéž, s. 148.

11) Tamtéž, s. 159.

12) Tamtéž, s. 275–276.

13) Hans Küng, Malé dějiny katolické církve, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 70.

14) Jaroslav Pelikan, Ježíš v proměnách staletí: Jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 193–194.

15) Hans Küng, Malé dějiny katolické církve, s. 67.

16) Simon Biallowons, František: Papež z druhého konce světa, Praha: Portál, 2013, s. 99.

Autor: Vít Machálek | karma: 11.99 | přečteno: 252 ×
Poslední články autora