Otto Habsburský vs. běsi dvacátého století

Loni v létě mě smrt posledního následníka trůnu inspirovala k začátku blogování o našich dějinách, v jejichž rámci éra prezidentů představuje jen spornou epizodu ve srovnání s érou knížat, králů a císařů. Dnes musím připomenout sté výročí Ottova narození.

Prvorozený syn arcivévody Karla a princezny Zity, pozdějšího posledního císařského páru Rakousko-Uherska, se narodil dne 20. listopadu 1912 na zámku Wartholz v dolnorakouském Reichenau. O pět dní později byl vídeňským arcibiskupem Františkem kardinálem Naglem pokřtěn vodou z Jordánu. Po svém kmotrovi a rakouském císaři při tom dostal jméno František Josef, „po němž následovalo patnáct dalších: Otto Robert Maria Antonín Karel Max Jindřich Sixtus Xavier Felix René Ludvík Kajetán Pius Ignác. Jako budoucí panovník měl chlapec jednou nést jméno František Josef II., do historie se však zapsal pod jménem Otto.“ (1)

Na obzoru bylo nejhorší období dějin Evropy, století běsů, poprvé rozpoutaných zavražděním Ottova prastrýce Františka Ferdinanda v bosenském Sarajevu dne 28. června 1914. Následné vypuknutí první světové války bylo tragickou chybou, kterou se pak Otto – jak takřka o sto let později při jeho pohřbu konstatoval vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn – „po celý život pokoušel zase napravit“. (2)

Habsburská monarchie tuto válku, kterou se Ottův otec Karel I. ze všech sil snažil zastavit, nakonec nepřežila a roku 1918 podlehla náporu nacionalistických ideologií. Kdyby tyto ideologie nad ideou mnohonárodního Rakouska nezvítězily, mohla se střední Evropa až do loňského roku těšit vládě velkého Evropana a humanisty Františka Josefa II. Místo toho se stala místem velmocenské zvůle, koncentračních táborů, etnických čistek a genocid. Otto Habsburský proti těmto zlům dvacátého století neúnavně vystupoval. Byl velkým oponentem Hitlera i Stalina, Beneše i Miloševiče…

Otto vs. nacismus

Otto prožil takřka celý život ve vyhnanství, do kterého musel už jako malé dítě odejít s celou rodinou svého otce, císaře Karla. Ten se ujal vlády uprostřed první světové války, na jejímž rozpoutání neměl absolutně žádný podíl, a vždy toužil jen po tom, aby svým národům mohl dát mír i národnostní a sociální spravedlnost. Jako každý člověk, který vysoce převyšuje etickou úroveň své doby, však zůstal nepochopen a nakonec zemřel jako vyhnanec na Madeiře.

V den svých osmnáctých narozenin, dne 20. listopadu 1930, se Karlův prvorozený syn stal plnoprávnou hlavou habsburského rodu, i když do dokončení jeho studií jej ještě částečně zastupovala jeho matka Zita. Poté, co byl dne 27. června 1935 promován doktorem politických a sociálních věd, Otto vstoupil do rakouské i evropské politiky a se vší rozhodností začal bojovat proti plánům Adolfa Hitlera.

Je ironií osudu, že Otto byl právě v Berlíně, aby tam shromažďoval materiály pro svou doktorskou práci, když se Hitler v lednu 1933 ujímal moci v Německu. Otto se tehdy setkal se stařičkým německým prezidentem maršálem Hindenburgem, který mu řekl: „Víte, Veličenstvo, v našem městě pouze jeden člověk nenávidí Habsburky, a je to Rakušan.“ (3)

Kdyby proti řádění „Rakušana“ Hitlera podnikli i jiní politikové tolik jako Otto, bilance jím způsobených hrůz nemohla být tak katastrofální. Otto hned poté, co „Hitler začal v zemi budovat svůj nelidský režim, navázal spolupráci s německými emigranty a velmi účinně pomáhal zejména židovským uprchlíkům“. (4)

Když se na pořadu dne ocitly Hitlerovy snahy o ovládnutí Rakouska a jeho připojení k Německu, nacisté dali tomuto plánu krycí jméno „Fall Otto“. Právě Otto se totiž stal führerovým protivníkem č. 1. Byl jedinou osobností schopnou sjednotit Rakušany z pravice i levice, demaskovat zrůdnost nacismu a ztělesnit rakouskou suverenitu. „Do roku 1938 přibližně třetina rakouských měst a obcí udělila Ottovi čestné občanství, například v Tyrolích to bylo plných 78,5 % všech obcí.“ (5)

Jak vše dopadlo, je známé: rakouský kancléř Schuschnigg sice pomýšlel na předání moci Ottovi, ale nakonec se sklonil před Hitlerovým gangsterským nátlakem a dne 12. března 1938 nacisté zemi bez jediného výstřelu obsadili. Není pochyb o tom, že Otto by jednal zcela jinak. Kdyby mu Schuschnigg opravdu předal vládu, o což jej Otto v únoru 1938 požádal, jím vedené Rakousko by se nacistickému Německu postavilo na odpor a vedlo by s ním sice vojensky beznadějnou, ale o to heroičtější a symbolicky významnější válku. „Rakousko by se bylo stalo symbolem odporu proti nacismu, podobně jako Polsko v roce 1939. Místo toho si potomstvo zachovalo v paměti jiný obraz – zástupy zdravící zdviženou rukou Hitlerovy obrněnce…“ (6)

Otto odešel do Francie a začal organizovat protinacistický odboj. Dne 15. března 1938 zveřejnil v předních světových médiích (např. v New York Times) své provolání, ve kterém „jako potomek dynastie, která po 650 let zaručovala rakouskou velikost a blaho, a jako mluvčí pocitů milionů Rakušanů, kteří svou vlast milují nejčistší a nejhoroucnější láskou“, rozhořčeně protestoval „proti neslýchané agresi z německé strany, jíž Rakousko padlo za oběť“. (7)

Zahájil akci na pomoc uprchlíkům z okupované země a svolal Rakušany v zahraničí ke společnému boji za osvobození. Odveta nacistů byla ovšem nelítostná. Na Ottu byl vydán zatykač a Rudolf Hess později dokonce „vydal písemný rozkaz, aby byl Otto i s rodinou zastřelen“. (8) To se sice hitlerovcům provést nepodařilo, gestapo ovšem hned po obsazení Rakouska deportovalo do koncentračního tábora mnoho předních monarchistů. Jiní, kteří prozatím zůstali na svobodě, však sehráli přední roli v domácím protinacistickém odboji, ve kterém vynikali až do osvobození:

„Otec Roman Karl Scholz, kanovník klosterneuburského kláštera v květnu 1938 založil hnutí Österreichische Freiheitsbewegung (Rakouské hnutí za svobodu). V jeho letácích stálo: ,Prušáci táhněte, nechceme být kolonií, Rakousko Rakušanům.’ Právník Jacob Kastelic založil obdobně zaměřené sdružení Grossösterreichische Freiheitsbewegung, jeho kolega Karl Lederer založil svaz Österreichischer Kampfbund (Rakouský bojový svaz). Když se tyto tři ilegální sítě (celkem tisíc členů) v červenci 1940 chystaly spojit, byli jejich vůdcové a dvě stovky aktivistů pozatýkáni. Při mučení nikdo z nich nepromluvil, aktivisté posléze unikli vězení, ale vůdcové byli sťati. Erich Thanner udržoval legitimisty v činnosti až do podzimu 1939, byl uvězněn, ale organizace fungovala dál. Spoluzakladatele Corps-Ottonen kapitána Karla Buriana popravili v březnu 1944 za vytvoření monarchistické odbojové organizace. Gestapo v Tyrolsku a Korutanech rozbilo několik velkých skupin: Österreichische Volksfront (Rakouská lidová fronta), Österreichische Kaisertreue Front (Rakouská fronta věrnosti císaři), Antifaschistische Freiheitsbewegung Österreichs (Antifašistické hnutí za svobodu Rakouska). Dokumentační centrum odboje ve Vídni uchovává záznamy o těchto skupinách, které po celou válku vyvíjely činnost ke svržení nacionálně-socialistického režimu a znovunastolení Habsburků.“ (9)

Otto byl v letech druhé světové války představitelem rakouského zahraničního odboje. „V médiích mobilizoval světovou veřejnost proti Hitlerovi, a když sám před nacisty prchal z Francie, díky osobnímu nasazení zařídil víza pro tisíce lidí (zejména Židů, socialistů a komunistů), které tak zachránil před vězením či smrtí. To mu bylo dvacet sedm let. Emigroval do Spojených států, pravidelně se setkával s prezidentem Rooseveltem i Churchillem, neúnavně loboval, aby bylo Rakousko uznáno jako oběť agrese, a přičinil se o to, aby se po válce nedostala celá Vídeň do sovětských rukou.“ (10)

Otto vs. komunismus

„Otto von Habsburga nenáviděl podobně jako Hitler také sovětský vůdce Stalin. Otto předvídal poválečnou sovětskou expanzi do Evropy, a také proto podporoval evropské sjednocení jako obranu před ní.“ (11)

Když nemohl zabránit poválečnému nástupu komunismu v Maďarsku a v Československu, zasvětil celou svou další politickou dráhu úsilí o znovusjednocení národů někdejší habsburské monarchie v budoucí demokratické a jednotné Evropě. Ve vztahu k Rakousku se Otto už v červenci 1945 obrátil na amerického prezidenta Trumana dopisem, „v němž upozorňoval na levicový charakter rakouské vlády; nejenže v jejím čele stál starý socialista Renner, který se sovětským okupačním úřadům sám dal k dispozici, ale také v jejích křeslech usedlo vedle devíti členů Rakouské lidové strany také deset sociálních demokratů a sedm komunistů. Dr. Otto von Habsburg vyjadřoval ve svém listě obavy z dalšího vývoje v zemi a vyslovil přesvědčení, že vláda v tomto složení se stane povolným nástrojem sovětských oupačních sil, zejména když ty ovládají hlavní město.“ (12)

Na svůj boj proti komunizaci Rakouska sice osobně doplatil (Rennerova vláda jej již krátce po jeho návratu do vlasti donutila odejít do nového vyhnanství), důležité však pro něj bylo, že se poválečné Rakousko nakonec přece jen stalo nezávislou a demokratickou zemí. Roku 1951 se Otto ve francouzském Nancy oženil s Reginou von Sachsen-Meiningen, „dcerou vévody Jiřího von Sachsen-Meiningen, jehož Sověti v roce 1945 deportovali na Sibiř, kde zemřel“. (13)

Při svatebním obřadu zazněla rakouská a uherská hymna a svatováclavský chorál. Poslední následník rakouského, uherského a českého trůnu však nebyl legitimistou usilujícím o uznání svých královských práv, ale demokratickým politikem ochotným na tato práva rezignovat, pokud mu to usnadní politické působení v zájmu evropských národů. Své politické krédo vyjádřil těmito slovy: „Při všem, co jsem dělal po celý svůj dlouhý život, zůstala monarchistická myšlenka podřízena vyšším ideám. Nejprve boji proti totalitnímu nacionálnímu socialismu, pak myšlence sjednocené Evropy. /…/ Věřím, že moje práce pro Evropu plně odpovídá tradicím mé rodiny, která byla evropskou rodinou v tom nejryzejším smyslu slova.“ (14)

Ottova „práce pro Evropu“ spočívala především v jeho úsilí „přispět k osvobození národů střední Evropy od komunismu a k jejich budoucí integraci se západní Evropou. To mu také vyneslo trvalou nenávist marxistických žurnalistů a historiků i sdělovacích prostředků v komunistických státech.“ (15)

V roce 1979 byl Otto poprvé zvolen poslancem Evropského parlamentu, ze kterého přes zuřivý odpor komunistických států i „realistických“ západních politiků učinil nástroj úsilí o zboření železné opony. Když jsme o čtvrtstoletí později možnost volit do Evropského parlamentu poprvé dostali i my, politolog Karel Vodička na stránkách MF DNES konstatoval:

„V době komunistického temna dal poslanec Otto von Habsburg do budovy Evropského parlamentu postavit křeslo pro země, které sem též patřily, avšak v důsledku sovětské hegemonie a okupace zde nemohly být zastoupeny. Celá západní Evropa měla před očima prázdné křeslo, symbolizující, že zde někdo chybí. Otto von Habsburg vytrvale ujišťoval, že komunismus není ,na věčné časy a nikdy jinak’. Otevření bran Evropské unie středoevropským zemím nese i jeho rukopis. Z tohoto příkladu je zřejmé, že i jednotlivec či malá skupina mohou zasáhnout do dějinných událostí.“ (16)

V roce 1989 mnozí z nás věřili, že nám návrat svobody vyprosila tehdy čerstvě svatořečená Anežka Přemyslovna. Avšak za patronku znovusjednocené Evropy, jejíž přímluva příspěla k pádu komunismu, by mohla být považována i Ottova matka, poslední císařovna a královna Zita, jejíž kanonizace probíhá nyní. Konec Zitina dlouhého pozemského života byl každopádně velmi výmluvný:

„V roce 1989 měla slavit 97. narozeniny. Koncem února však náhle zeslábla a zatelefonovala Ottovi: ,Brzy zemřu. Přijeď za mnou.’ Přijel. O čem s ním chce mluvit, o minulosti? Nikoli, o přítomnosti a o budoucnosti. O budoucnosti východní Evropy. Arcivévoda se právě chystal na cestu do Maďarska v příštích dnech. Má jet? ,Ano, samozřejmě.’ O několik dní později už neměla císařovna sílu jíst a už ani nemluvila. Poslední radost jí dopřál Otto – telefonoval z Budapešti, že ho tam velkolepě uvítali. Jakýsi taxikář mu nedovolil, aby jízdu zaplatil, se slovy: ,Bylo mi ctí, Vaše Veličenstvo, že jsem mohl vézt Vaše Veličenstvo.’ Železná opona pukala a puklinami prosvítal konec komunismu. Habsburkové v Maďarsku, svoboda pro podunajské národy… Chvála Bohu všemohoucímu! Poslání je skončeno, zbývá odejít k Němu…“ (17)

Pět měsíců po Zitině odchodu na věčnost, dne 19. srpna 1989, se na maďarsko-rakouské hranici konal „panevropský piknik“, při kterém byl „symbolicky přestřižen ostnatý drát mezi Východem a Západem. 680 občanů východního bloku, převážně z NDR, se dostalo na Západ, aniž by padl jediný výstřel. Tento okamžik se stal impulsem k politickému obratu, který ukončil desítky let rozdělení Evropy. Prezidentem Panevropské unie, která organizovala ,piknik’ na rakouské straně, byl tehdejší evropský poslanec za CSU Otto von Habsburg, prasynovec císaře Františka Josefa. Ostnatý drát přestřihla Ottova dcera Walburga Habsburgová-Douglasová.“ (18)

Sám svržený vůdce východoněmeckého komunistického režimu Erich Honecker o Ottovi konstatoval, že „tento Habsburk zatloukl hřebík do jeho rakve“. (19) Otto se stal jedinečnou postavou dějin dvacátého století, která se významně podílela na porážce obou jeho největších běsů, nacismu a komunismu.

Otto vs. český nacionalismus

Skutečnost, že Otto Habsburský byl politikem, který jako jeden z prvních plně pochopil nebezpečí totalitarismu (ať už nacistického nebo komunistického) a po celý svůj život proti němu ze všech sil bojoval, by snad velká většina české veřejnosti (pokud by o ní byla informována) přijímala s uznáním. Kámen úrazu ovšem pro mnohé Čechy představuje skutečnost, že Otto byl i celoživotním bojovníkem proti jakémukoliv (tedy také českému) nacionalismu. I jinak velmi objektivní a ideologicky nezatížená kniha Jiřího Pernese „Poslední Habsburkové“, opakovaně vydávaná už za Ottova života, obsahuje následující výtku:

„Ve vztahu k českému národu však dr. Otto von Habsburg neprojevil dostatek historického porozumění. Bez výhrad se postavil za požadavky Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jehož srazů se pravidelně zúčastňuje; dokud žila bývalá císařovna Zita, zúčastňovala se jich také ona.“ (20)

Nuže, žádný Habsburk přirozeně nemohl akceptovat vyhnání Němců z českých zemí, což ovšem nesouvisí s porozuměním pro Němce a neporozuměním pro Čechy, ale prostě s tím, že Habsburkové byli panovníky (českými králi a moravskými markrabaty) všech obyvatel českých zemí bez ohledu na to, zda tito hovořili česky nebo německy. „Nahrazení personálního integračního faktoru národnostním faktorem, jak k němu došlo za Francouzské revoluce, nenacházelo v habsburské ideji vládnutí místo.“ (21) Významný český publicista a dlouholetý politický vězeň Ladislav Jehlička ve svém „Křiku Koruny svatováclavské“ o nenahraditelnosti tohoto integračního faktoru habsburských panovníků píše:

„František Josef I. prohlásil v rozhovoru s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem: ,Jsem tady od toho, abych bránil své národy před jejich politiky.’ – Ubohé národy – císař je mrtev, kdo je teď bude bránit!“ Načež Jehlička cituje konstatování švýcarského historika Roberta Ingrima, že „Rakousko utlačovalo své národy tím, že jim všemožně překáželo, aby se navzájem utlačovaly“. (22)

Masarykovský mýtus o tom, že Rakousko bylo „žalářem národů“ a jeho rozbití šťastnou událostí, naplňující smysl českých dějin, je třeba konfrontovat se slovy méně zaujatých komentátorů typu Winstona Churchilla, podle nichž znamenal zánik habsburské monarchie pro všechny její národy velkou tragédii.

Je ostatně otázkou, nakolik sám Masaryk bral svou vlastní propagandu vážně. Po válce totiž v soukromém rozhovoru s profesorem Josefem Redlichem (rakouským státníkem, který se těšil velké důvěře Ottova otce Karla I.) přiznal, že takřka až do 28. října 1918 si nebyl vůbec jist programem zcela samostatného československého státu a pomýšlel na možnost jednání s Vídní. (23)

Ochránit Čechy a české Němce před běsy jejich nacionalismů se sice Habsburkům nepodařilo, je však zajímavé srovnat způsob řešení tohoto problému v habsburské monarchii na straně jedné a v masarykovské republice na straně druhé. Politolog Rudolf Kučera konstatuje, že ke zkáze Rakouska přispělo jak „velkoněmectví“ německých nacionalistů, tak český nacionalismus, ba šovinismus – oboustranné výbuchy iracionality a emocionality, jejichž zvládnutí bylo „již nad síly monarchie, jakékoliv pokusy o národní vyrovnání byly většinou předem odsouzeny k nezdaru. Jeden takový pokus o vyrovnání však stojí za uvedení: jde o tzv. ,moravské vyrovnání’ z roku 1905, jehož jádro tvořila vlastně volební reforma, nový systém voleb na základě tzv. národního katastru – oba národy by volily odděleně a na témže území by mohly být dva národní volební okresy. Otto Habsburský o tom píše: ,Moravské vyrovnání bylo proto tak významné, že částečně opět odstraňovalo novověký teritoriální princip ve prospěch staroříšské personality. Německá většina v určitém volební okrsku nemusela početně překonat českou menšinu nebo naopak. Němci a Češi volili v národnostně oddělených kuriích pevně určený počet poslanců své národnosti. Volební boje neměly tak do budoucna být výrazem jazykových zápasů’ (Otto Habsburský, Idea říše, s. 65).“ (24)

Masaryk naproti tomu „nepřinesl pro řešení česko-německé otázky nic nového a podstatného. Od počátku války hájil historické právo a pro plánovaný budoucí československý stát nárokoval historické hranice, tedy včetně sudetských území. Již v létě 1914 uvedl, že bez německých území nemůže samostatné Československo existovat, že by prý nebylo soběstačné. Během války se u něj naplno projevil nekritický český nacionalismus, který Masaryk začal i filozoficky zdůvodňovat: ve své Nové Evropě se prezentuje jako představitel ,vědy nebo filozofie národnostní, která doposud není jako zvláštní obor vědní přesně ustanovena…’ (s. 69). Nicméně její zásady již postuluje: de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát; v smíšených státech jeden národ je panujícím národem státním.“ (25)

Je nutné konstatovat, že právě teorie tohoto druhu stály v pozadí mnoha běsů dvacátého století, protože v národnostně smíšené střední Evropě vedly ke stále novým výbuchům proti sobě stojících nacionalismů a nakonec i k etnickým čistkám a genocidám. Zatímco habsburská monarchie byla založena na ideji stejné spravedlnosti vůči všem národům, po jejím rozbití definitivně zvítězilo ono pojetí, podle kterého jeden národ musí „panovat“ nad druhým. Pokládáme-li v masarykovském duchu za právo Čechů rozbití Rakouska a vytvoření československého (v praxi spíš českočeského) státu, potom není logické upírat sudetským Němcům a dalším k tomuto státu proti své vůli připojeným národnostem obdobné právo na rozbití Československa…

Této jejich (z hlediska „národnostní filozofie“) legitimní vůle ovšem v letech 1938–1939 využil Hitler. Podle Rudolfa Kučery „je i na příkladu česko-německých vztahů velmi jasně vidět neblahá souvislost mezi rozpadem rakouské monarchie, vznikem československého národního státu a vznikem druhé světové války“. (26)

Ve vztahu k poválečnému „odsunu“ sudetských Němců je směšné tvrdit, že byl jen spravedlivým trestem za jejich nacionální šovinismus, proti kterému se demokraticky smýšlející Češi museli bránit. Ve skutečnosti šlo jen o další pokračování nekonečného řetězce hrůz, které běsi obojího (resp. jakéhokoliv) nacionalismu ve střední Evropě rozpoutali. Edvard Beneš, který v roce 1934 pronesl slova „Raději Hitler než Habsburkové!“ (27), v květnu 1945 zajisté spíš v hitlerovském než v habsburském duchu vyzýval k „vyčištění“ českých zemí od Němců.

Otto Habsburský při svém úsilí o znovusjednocení Evropy, s „idejemi“ tohoto druhu přirozeně neslučitelným, pracoval pro přijetí českého státu do Evropské unie a současně nabádal „českou stranu k dialogu se sudetskými Němci a zrušení poválečných dekretů prezidenta Edvarda Beneše, na jejichž základě vysídlenci přišli o majetek. V této souvislosti kritizoval politickou reprezentaci České republiky, kde byly jeho aktivity vnímány rozporuplně.“ (28)

Už v roce 1970 mu Sudetoněmecké krajanské sdružení udělilo Evropskou cenu Karla Velikého a v době, kdy se stal poslancem Evropského parlamentu, mu dělal asistenta pozdější šéf uvedeného sdružení Bernd Posselt, dodnes „náležitě hrdý na to, že mohl asistovat při zrodu nové Evropy“. (29)

V tradičním českém pohledu byly události let 1945–1946 konečným vítězstvím „dobra“ nad „zlem“, českých masarykovských humanistů nad nenapravitelnými německými nacionalisty a nacisty. Ve skutečnosti šlo ovšem o triumf českého nacionalismu, který velmi usnadnil vzápětí následující ovládnutí Československa komunisty. České „společenské vědomí“ je dodnes poznamenáno tím, co do něj zaseli nacionalisté a komunisté, ať už jde o předsudky protirakouské, protiněmecké, protikatolické nebo i protievropské.

Vyhnaní čeští Němci či jejich potomci naproti tomu vystupují jako stoupenci nadnárodní Evropy a jejich etnická skupina se vždy vyznačovala i silnou katolickou religiozitou, což podle některých sudetoněmeckých autorů představuje „poslední vzpomínku na staré dobré časy císařské říše“. (30) Pociťují-li nostalgii vůči minulosti, bývá spojena nikoliv s šovinistickou „třetí říší“, ale právě s říší habsburskou. Domněle nenapravitelní nacisté ve skutečnosti výrazně přispěli k humanizaci německé společnosti v rakousko-uherském duchu. Otto Habsburský hovořil o tom, že dnešní Němci jsou demokratičtí a jiní, protože jsou „výrazně poznamenáni rakouským duchem“, a dokládal, že asi 25 procent dnešních Němců pochází ze střední Evropy. (31)

Ještě jednou Sarajevo

Ve srovnání s Československem ještě problematičtější nástupnický stát Rakousko-Uherska nepochybně představovala Jugoslávie, stát ovládaný postupně srbskými nacionalisty, komunisty a šovinistickými postkomunisty a nakonec zaniklý za strašného krveprolití.

Dějiny běsů dvacátého století na územích, která před první světovou válkou byla součástí Rakousko-Uherska, symbolicky začínají sarajevským zavražděním arcivévody Františka Ferdinanda srbským atentátníkem Gavrilem Principem v roce 1914 a končí masovým vražděním obyvatel téhož města srbskými ozbrojenci v devadesátých letech.

Není divu, že mnoho obyvatel dnešního Sarajeva se nostalgicky ohlíží právě za dobou, kdy jejich město leželo v habsburské monarchii, a na sarajevský atentát pohlížejí s lítostí a odporem. „Bosenští muslimští historici, stejně jako jejich chorvatští kolegové, dnes zastávají názor, že Princip byl manipulován bělehradskou vládou. ,Princip byl podvedeným vrahem, který zabil nejen následníka trůnu, ale také jeho těhotnou ženu,’ prohlašuje 49letý Chorvat Mišo. 28letá Elja Bavčičová zase říká: ,Je neuvěřitelné, co nás ve škole učili. To měl být hrdina, přitom nebyl nic jiného než terorista.’“ (32)

Mnozí Srbové naproti tomu Principa dodnes nazývají hrdinou a za teroristy označují bosenské muslimy, na jejichž podporu ze strany Otty Habsburského pohlížejí s podobným despektem jako mnozí Češi na jeho podporu sudetským Němcům. (33)

Ve skutečnosti se ovšem teroristé či extremisté v Bosně objevili právě až v době masakrování bosenských muslimů v první polovině devadesátých let. Do té doby byl bosenský islám vzorovým příkladem liberálního „euroislámu“. K radikálnímu islamismu měli bosenští muslimové velmi daleko už v osmanské éře. „Po roce 1878 se Bosňané s rakousko-uherským záborem dostali do užšího kontaktu se střední Evropou a jejich pojetí islámu se dále liberalizovalo. Jak dnes mnozí nostalgicky vzpomínají, v Sarajevu žili vedle sebe muslimové, pravoslavní, katolíci a židé v přátelské shodě.“ (34)

Jak konstatuje historik Walter Mayr v eseji stavějícím do kontrastu éru habsburské monarchie a běsy, kteří konali dílo zkázy po jejím rozbití, „Bosňané stejně jako haličtí Židé platili za císařovy věrné a veliký muftí v Sarajevu dodnes velebí syna posledního mocnáře Ottu von Habsburga. Ten opakovaně navštěvoval místo, ,kde začaly všechny tragédie století,’ a ještě ve svých 90 letech kladl květiny na místo atentátu.“ (35)

Otto i v době bosenské války odvážně navštěvoval Sarajevo, kde se setkával mj. s nešťastným bosenským prezidentem Alijou Izetbegovičem. A před svou smrtí projevil přání, aby se duchovní vůdce bosenských muslimů, reisu-l-ulema Mustafa Cerić, při jeho pohřbu modlil společně s duchovními zastupujícími křesťanství a judaismus. Cerić pak při Ottově pohřbu do Kapucínské krypty ve Vídni z 16. července 2011 pronesl modlitbu, kterou se kdysi jeho předchůdce, reisu-l-ulema Džemaluddín Čaušević, v ekumenickém duchu abrahamovské (židovsko-křesťansko-muslimské) tradice modlil za císaře Františka Josefa I. (36)

Závěr

„Devadesátá léta byla svědkem zrodu opravdové nostalgie po časech, kdy četné národy různých jazyků a náboženství žily pospolu ve shodě v lůně dvojmonarchie. Mnohé z nich si uvědomily, že její svržení uvrhlo střední Evropu do područí nacismu a poté komunismu, a po zhroucení sovětského impéria začaly tyto země poznovu objevovat své společné dědictví. Jak napsal François Fejtö, ,ideologie, která měla změnit lidský druh ,homo habsburgiensis’ v nový druh ,homo sovieticus’, je nijak zásadně nezměnila’. /…/ Pierre Béhar zdůraznil: ,Je nutno vyvrátit z kořenů způsob myšlení z doby před rokem 1919. Problém evropské nestability nespočívá v přirozeném a tudíž normálním opětovném sjednocení Německa, spočívá v rozpadu rakousko-maďarsko-slovanského celku, který mu byl protiváhou. Jelikož bylo marné pokoušet se klást odpor německému sjednocení, jediným možným prostředkem obnovení evropské stability je obnovení podunajského celku.’“ (37)

Tradice multietnické, multikulturní a multireligiózní středoevropské monarchie z doby před první světovou válkou, kterou ve dvacátém století v protikladu k jeho běsům ztělesňoval Otto Habsburský, má zajisté co říci i k dnešnímu hledání evropské budoucnosti, která by bez národnostní a náboženské tolerance musela být velmi temná.

Nedávné ocenění Evropské unie Nobelovou cenou míru, vzbuzující rozporuplné reakce, jen podtrhuje vážnost rozhodování o tom, zda náš kontinent v budoucnu půjde cestou „panevropské“ jednoty v různosti, kterou tak odvážně a vynalézavě prosazoval Otto, anebo zda se na něm znovu prosadí duch běsů, naplňujících lidi a národy vzájemnou nevraživostí a nenávistí.

My Češi dnes na základě dějinných zkušeností uplynulého století musíme přemýšlet i o tom, zda 28. říjen 1918 představoval vrcholnou událost naší historie, anebo spíš jen jeden z mezníků v kráčení slepou uličkou nacionalismu.

„Nejde o to, začít si hanobit vlastní dějiny, ale vzdát se nepravdivých, falešných tradic, které byly ustanoveny v 19. století, v období budování moderního českého národa a byly neseny v duchu tehdejšího nacionalismu. Vždyť máme jiné tradice /…/, ke kterým se můžeme vrátit – pro nás, kteří se pokoušíme znovuoživit jakési ,středoevropské vědomí’, je to například tradice první české moderní národní politiky, která také vznikla v 19. století, i když samozřejmě měla své kořeny v česko-rakousko-habsburských vztazích.“ (38)

V této souvislosti nelze nepřipomenout Palackým mnohokrát opakovaná slova o tom, že „kdyby státu rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil“. (39)

Naskýtá se otázka, čím k prospěchu Evropy a humanity přispívají ti z dnešních českých politiků, kteří stále hlásají národní zájmy etnicky definovaného českého národa, stavěné do protikladu ke všem možným „cizákům“ a „nepřátelům“. A také otázka, kolik dnes máme adeptů prezidentství či jiných republikánských politiků, kteří by dosahovali formátu Otty Habsburského.

Poznámky:

1) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, 3. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 71.

2) Ljubiša Tošić, „Ein Herzloser bekam Einlass“, Der Standart, 18. 7. 2001, s. 7.

3) Jean Sévillia, Statečná císařovna: Zita Habsburská, Praha: Plejáda, 2012, s. 134.

4) Jiří Pernes, cit. dílo, s. 242.

5) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 567.

6) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 151.

7) Jiří Pernes, cit. dílo, s. 250.

8) Martin Hanus, „Další alternativní nekrolog“, Lidové noviny, 25. 7. 2012, s. 9.

9) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 154.

10) Martin Hanus, cit. článek, s. 9.

11) Rudolf Kučera, „Habsburk demokrat“, Lidové noviny, 16. 7. 2012, s. 24.

12) Jiří Pernes, cit. dílo, s. 257.

13) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 168.

14) Jiří Pernes, cit. dílo, s. 270–271.

15) Tamtéž, s. 271.

16) Karel Vodička, „Využijme možnosti spolurozhodovat“, Mladá fronta DNES, 11. 6. 2004, s. A7.

17) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 177.

18) Johannes Saltzwedel, „Globální firma s osobitou tváří“, in: Dietmar Pieper – Johannes Saltzwedel (eds.), Svět Habsburků: Sláva a tragika evropského panovnického domu, Praha: Knižní klub, 2012, s. 27–28.

19) Joachim Riedl, “Ein Brückenleben. Viele Schnurren und eine Sternstunde. Zum Tode Otto von Habsburgs“, Die Zeit, 7. 7. 2011, č. 28, s. 11.

20) Jiří Pernes, cit. dílo, s. 275.

21) Eva Demmerleová, Císař Karel: Blaze těm, kdo působí pokoj…, Praha: Ikar, 2006, s. 22.

22) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 313.

23) Viz Otto Urban, Čerská společnost 1848–1918, Praha: Svoboda, 1982, s. 599.

24) Rudolf Kučera, Kapitoly z dějin střední Evropy, 3. vyd., Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1992, s. 109–110.

25) Tamtéž, s. 111.

26) Tamtéž, s. 113.

27) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 146.

28) „Evropan, který nás převyšoval“, Lidové noviny, 7. 7. 2011, s. 24.

29) Alexandra Klausmann, „Za všechno mohou lívanečky: Šéf Sudetoněmeckého landsmannschaftu je zamilován do politiky a české kuchyně“, Pátek Lidových novin, 23. 5. 2003, s. 21.

30) Rudolf Quoika, Über die sudetendeutsche Kirche, Gans: Gräfeling bei München, 1949, s. 60.

31) Martin Veber et al., cit. dílo, s. 569.

32) „Byl Ferdinandův vrah hrdina, nebo zločinec?“, Lidové noviny, 7. 1. 2003, s. 8.

33) Viz Srdja Trifkovic, „Otto von Habsburg’s Ambiguous Legacy“ [online], 18. 7. 2011, URL: http://www.chroniclesmagazine.org/2011/07/18/otto-von-habsburgs-ambiguous-legacy/

34) Luboš Kropáček, Islámský fundamentalismus, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 229.

35) Walter Mayr, „Svoboda pod vyhaslým sluncem“, in: Dietmar Pieper – Johannes Saltzwedel, cit. dílo, s. 216.

36) Viz „Cerić: Bože, pomozi i podrži našega velikog Kralja Josipa Franju Prvoga i osnaži njegovu vojsku“ [online], 16. 7. 2011, URL: http://www.sandzaknews.com/vijesti/politika/4065-ceric:-boze,-pomozi-i-podrzi-nasega-velikog-kralja-josipa-franju-prvoga-i-osnazi-njegovu-vojsku.html

37) Jean Sévillia, cit. dílo, s. 181.

38) Rudolf Kučera, cit. dílo, s. 114.

39) František Palacký, „Idea státu rakouského“, in: Milan Znoj – Jan Havránek – Martin Sekera (eds.), Český liberalismus: Texty a osobnosti, Praha: Torst, 1995, s. 55.