Erasmus Rotterdamský a Martin Luther (část II.)

13. 12. 2011 10:37:41
Po rozkolu mezi Lutherem a Římem z let 1520/1521 se stal Erasmus mužem „třetí cesty“, neúnavně vybízejícím katolické i luterské fundamentalisty ke smíření. Pak mezi představitelem biblického humanismu a představitelem reformace vypukl příznačný spor.

Spor o svobodu lidské vůle

Fundamentalisté na obou stranách nejenže nedbali Erasmových apelů, ale nechtěli ani samotnému Erasmovi dovolit, aby zastával svůj ekumenický postoj. Neznali jinou možnost než Erasma buď získat na svou stranu, anebo jej, člověka, který by ani na chvíli neváhal zemřít pro Krista jako prvokřesťanští mučedníci (1), poplivat jako slabocha, který evangelium ze zbabělosti zrazuje.

Erasmus několik let odolával žádostem papežů a katolických králů, aby se nevystavoval podezření z luterské hereze a napsal proti Lutherovi polemický spis. Nakonec jej však k témuž přiměli samotní luteráni, jako byl Ulrich von Hutten, který jej označil za bezcharakterního intrikána, stojícího vždy na straně vítězů, jenž „sice zná pravdu, která je na Lutherově straně, ale ze zbabělosti a slabosti přebíhá na druhou stranu fronty“. (2)

Na podobně pohrdavý dopis od samotného Luthera z dubna 1524 Erasmus Rotterdamský odpověděl, že „až doposud posloužil evangeliu víc než mnozí, kteří se jménem evangelia honosí“, varoval před hrozící krvavou vřavou a napsal: „Erasmus píšící proti tobě dost možná prospěje evangeliu víc než někteří pošetilci píšící pro tebe.“ (3)

Poté se pustil do humanistické polemiky s Lutherovým učením o (ne)svobodné vůli, resp. s jeho dogmatickým postojem v jedné z otázek, které podle Erasmova přesvědčení dogmaticky pojímány být neměly.

Lutherovi se podle jeho přesvědčení „dostalo zjevení, že jedině absolutní svoboda Boha Otce soudí, zavrhuje a zachraňuje podle svého vlastního uznání“. (4) Ohledně lidské svobodné vůle ve vztahu k Bohu jeho ústřední teze (odsouzená bulou „Exsurge Domine“) zněla: „Svobodná vůle je po prvotním hříchu záležitostí pouhého jména (res de solo titulo), a pokud činí, co je v její moci, páchá smrtelný hřích.“ (5)

Erasmus podobná tvrzení označoval za Lutherovy „paradoxy“. Už roku 1521 se distancoval od tvrzení Martina Luthera, že „všechno, co činíme, je hřích“, roku 1523 v dopisu curyšskému reformátorovi Zwinglimu mluvil o Lutherově učení o hříchu a ospravedlnění jako o „očividně absurdních hádankách“ a v následujícím roce vydal svůj hlavní Lutherově teologii věnovaný spis „O svobodné vůli“ (De libero arbitrio), označovaný také jako Diatriba. (6)

Erasmovu disputaci s Lutherem nelze interpretovat jako spor mezi zastáncem a odpůrcem lidské svobodné vůle. De libero arbitrio není manifestem jednoho ze dvou proti sobě stojících stanovisek, ale akademickým morálně-teologickým dílem, ve kterém biblicky zaměřený teolog pečlivě mapuje všechny biblické výpovědi k danému tématu včetně těch, o které se opíral Luther.

„Tato místa se objevují zejména u sv. Pavla (,nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst’), jenž kladl zásadní důraz na Boží milost. Podle Erasma tak chtěl Pavel člověka uchránit od zpupnosti. Výrazně větší počet biblických výroků ovšem svědčí pro svobodu vůle. Např. v Lukášově evangeliu: ,Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mne.’ Anebo ve Starém zákoně, když Bůh promlouvá ke Kainovi: ,Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?’ Anebo v žalmech: ,Kdo se chce dožít dobrých dnů, ten ať svůj jazyk střeží před zlem.’ A slova ,kdo chce’, jak podotýká Erasmus, přece znamenají svobodnou vůli.“ (7)

Protikladem Lutherovy kategoričnosti u Erasma není opačně zaměřená jednoznačnost, ale naopak konstatování, že na danou otázku jednoznačnou odpověď nemá. „Existují totiž otázky, které Bůh před lidmi zahalil rouškou tajemství. Pozoruhodné je, že na základě rozboru Bible dospěl Erasmus k podobnému stanovisku jako např. Kant, který, používaje pochopitelně značně odlišné terminologie než jeho holandský předchůdce, dospívá k přesvědčení, že úskalím mezi determinismem a indeterminismem nelze projít.“ (8)

Erasmus Rotterdamský ovšem o svobodné vůli vůbec nemluví ve smyslu, který tomuto výrazu dává sekulární antropologie. Zdá se dokonce, že se míjí i s Lutherovým teologicko-antropologickým východiskem, kladoucím důraz na to, že zkažená lidská přirozenost není s to konat dobro. Erasmus chce především hájit vznešený obraz Boha, který člověka obdařil velkou důstojností, zahrnující možnost svobodné volby, a kterému nelze rouhavě připisovat odpovědnost za krutosti a nespravedlnosti páchané lidmi.

V žádném případě však nezpochybňuje Lutherův důraz na Boží milost a dokonce ani netvrdí, že by s ní člověk mohl spolupracovat na své spáse. Věřící člověk se nicméně s Otcovou pomocí může učit volit dobro a odmítat zlo tak, jako se batole za pomoci svého otce učí chodit. Snad by se dalo říci, že oproti Lutherovu pojetí, ve kterém absolutní Boží svoboda vylučuje svobodu lidskou, v Erasmově pojetí Boží svoboda naopak lidskou svobodu umožňuje.

Katolický teolog, ekumenik a odborník na Luthera Otto Hermann Pesch však podstatu sporu vidí zcela jinak. Označuje Luthera za toho, kdo „uchovává katolickou tradici proti humanistickému pojmu svobody“, konkrétně proti Erasmovu pojetí, podle nějž „svobodou rozhodování (liberum arbitrium) míníme...sílu lidské vůle, skrze níž se člověk může obrátit k tomu, co vede k věčné spáse, nebo se od toho odvrátit“, které postuluje autonomní svobodu člověka vůči Bohu, jakou tradice nikdy nezastávala. (9)

Luther ovšem ve své odpovědi na Erasmův spis „O svobodné vůli“, vydané roku 1525 pod názvem „O zotročené vůli“ (De servo arbitrio), svým typickým způsobem vystupuje jako jediný povolaný interpret tradice, oprávněný deklasovat její nezpůsobilé vykladače. Erasmova Diatriba podle něj „nerozumí ničemu z Nového zákona“, „spí“, „chrápe“ a „je opilá“, Erasmus si v ní počíná jako „ateista“ atd. (10)

Lidská vůle se podle Luthera podobá oslu, vedenému buď vůlí Boží anebo vůlí satanovou. Tato zdánlivě neradostná antropologie je pro něj nesmírně útěšná: „Já sám za sebe rozhodně mohu vyznat, že i kdyby to bylo možné, nechtěl bych mít svobodnou vůli, ani bych nechtěl, aby bylo v mých rukou ponecháno cokoli, čím bych mohl sám usilovat o spásu. Nejde jen o to, že tváří v tvář tolika protivenstvím a nebezpečenstvím a útoku tolika démonů bych nebyl schopen se postavit na odpor a vytrvat, protože jeden jediný démon je mocnější než všichni lidé dohromady, takže by žádný člověk nemohl být spasen. I kdybych totiž nemusel čelit žádným nebezpečenstvím a protivenstvím, i kdyby nebyli žádní démoni, byl bych přece jen stále nucen usilovat nanejisto a svádět boj s větrnými mlýny. /.../ Ale nyní, když Bůh mou spásu vyňal z možností mé svobodné vůle, vzal ji do svých vlastních rukou a slíbil, že mě spasí nikoli na základě mých skutků či mého života, ale ze své vlastní milosti a milosrdenství, nyní jsem ubezpečen a mohu si být jistý, protože on je věrný a nelže, on je tak mocný a velký, že ho žádní démoni a žádná protivenství nebudou moci zlomit a mě mu vyrvat...“ (11)

Zde ovšem není žádné místo pro nejistotu či nejasnost, takže kdo ji připouští, není vůbec křesťan, ale skeptik. A Luther ve své odpovědi Erasmovi volá: „Pryč se skeptiky a akademiky a sem s těmi, kdo si na pevných prohlášeních zakládají ještě víc než stoikové. /.../ Nech nás pronášet pevná tvrzení a těšit se z nich a zůstaň si se svými skeptiky a akademiky, dokud i tebe nepovolá Kristus. Duch svatý není skeptik a do našich srdcí nevepsal věci pochybné či pouhé domněnky, nýbrž pevná tvrzení, tvrzení jistější a pevnější než život sám a veškerá zkušenost.“ (12)

Erasmus, šokovaný výtkami, že „pohrdá Písmem, destuuje náboženství, je nepřítelem křesťanství etc.“, nemohl nechat Lutherův útok bez odpovědi. (13) Reagoval spisem „Štítonoš hájící Diatribu proti Zotročené vůli M. Luthera“ (Hyperaspistes diatribae adversus servum arbitrium M. Lutheri), v němž mj. hájil a vysvětloval svůj „skepticismus“. Znovu zdůraznil, že jeho skeptický přístup se týká jen sporných otázek typu role svobodné vůle ve vztahu ke spáse, v žádném případě však ne ústředních článků víry; k těm se staví tak neskepticky, „že by pro ně neváhal obětovat život“. (14)

Co se týče samotné teologické antropologie, obvinil Martin Luthera, že totální negací lidské svobodné vůle „stírá rozdíl mezi člověkem a zvířetem“. (15) Na rozdíl od Luthera, pro kterého bylo vše „buď – anebo“ (buď Boží, anebo ďáblovo), Erasmus vyjádřil názor, že většina lidí je někde uprostřed mezi říší Boží a říší satanovou a „je takříkajíc na cestě k Božímu království, pokud v nich pozvolna sílí Kristus“. (16)

K nejzajímavějším bodům celé polemiky pak dozajista patří Erasmova zmínka o nekřesťanech, v Lutherově pojetí bez přijetí Boží milosti vírou v Krista ztracených. Není přece možné tvrdit, soudí humanista a milovník antiky, že by předkřesťanští velikáni typu Sókrata (o kterém v jednom ze svých spisů říká, „že se někdy jen stěží dokáže zdržet, aby se nepomodlil: ,Svatý Sókrate, oroduj za nás!’“) byli totálně zlí a zkažení. Erasmus se naopak domnívá, „že snad některým antickým myslitelům a osobnostem nemusela být odepřena ani zvláštní milost, která vede k ospravedlnění“. (17)

Po vydání „Štítonoše“ už literární polemika mezi Erasmem Rotterdamským a Martinem Lutherem dál nepokračovala. Lutherovi už Erasmus nestál za odpověď. Byl jím jen nadále nazýván „ateistou“, „nekřesťanem“ a dokonce „největším Kristovým nepřítelem“. (18) A celou Evropu už mezitím zachvátily boje a vřava – přesně tak, jak to Luther předpověděl ve spisu „O zotročené vůli“, kde psal (jistě k Erasmovu velikému zděšení) o tom, že jde o „vážnou, životně důležitou, věčnou pravdu, tak základní, že je třeba ji zastávat a hájit i za cenu života, i kdyby měl být celý svět nejenom uvržen do vřavy a boje, ale i kdyby měl být v tomto boji rozmetán na kusy a dočista zničen“. (19)

Poznámky:

1) Tuto Erasmovu ochotu k vyznavačství zdůrazňuje Hans Küng.

2) Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli = De libero arbitrio, Praha: OIKOYMENH, 2006, úvodní studie Davida Sanetrníka, s. 52.

3) Tamtéž, s. 55.

4) Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem, Praha: OIKOYMENH, 1997, s. 233.

5) Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli, s. 57.

6) Tamtéž, s. 58–59.

7) Lauren Slaterová, Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty dvacátého století, Praha: Dokořán a Argo, 2008, s. 287–288.

8) Tamtéž, s. 289.

9) Otto Hermann Pesch, Cesty k Lutherovi, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 132.

10) Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli, s. 80.

11) Tamtéž, s. 86.

12) Tamtéž, s. 82.

13) Tamtéž, s. 89.

14) Tamtéž, s. 91.

15) Tamtéž, s. 94.

16) Tamtéž, s. 97.

17) Tamtéž, s. 98.

18) Tamtéž, s. 101.

19) Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení III, s. 237.

Nominace na Blogera roku

Autor: Vít Machálek | úterý 13.12.2011 10:37 | karma článku: 11.85 | přečteno: 1381x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Irena Houdková

Když on má to a ten zas tohle…

Přeháněla bych, kdybych napsala, že srovnávání se s ostatními je naší přirozeností, jelikož ne všichni tuto potřebu máme stejně silnou.

26.3.2019 v 6:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Jakub Beznoska

Dospělý youtuber chodí s třináctkou

V médiích se v posledních dnech objevila zpráva, kterou nečteme často. Dospělý muž se přiznal ke vztahu s třináctiletou dívkou. Je to v normě anebo už za hranou?

25.3.2019 v 23:51 | Karma článku: 11.48 | Přečteno: 275 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Měli byste se stydět!

V rubrice „zaujalo nás,“ se objevil článek s nadpisem „Umře někdy prezident Zeman?“ Autor asi neví, že se slovy se nehazarduje. V pořádku. A co admini? Neměli by se stydět tento článek dát do rubriky, která každého práskne do očí?

25.3.2019 v 21:53 | Karma článku: 29.08 | Přečteno: 578 | Diskuse

Pavel Hewlit

Žijeme ve zmatku, co má smysl

A také přirozeně žijeme v nespravedlnosti – která, jak se mi zdá (co vidím), musí mít taky nějaký smysl, neboť jinak bychom se z ní už dávno všichni zbláznili a národ by byl plný mučedníků.

25.3.2019 v 21:29 | Karma článku: 7.00 | Přečteno: 109 | Diskuse

Libuše Palková

Děti trpící ve válkách

Zabíjet děti je barbarské, kdekoliv na světě se to stane. Je to odsouzeníhodné, jestli tak činí islamističtí teroristé nebo váleční zločinci pocházející ze států civilizované západně-demokratické provenience.

25.3.2019 v 20:09 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 573 |
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1051
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Najdete na iDNES.cz