Víra Gustáva Husáka

18. 11. 2011 6:08:15
Na začátku Husákova života stojí křest, na jeho konci zaopatření svátostmi. Většinu let mezi tím věnoval komunistické straně, která jej postupně učinila prominentním politikem, muklem, generálním tajemníkem a prezidentem a nakonec jej ze svých řad vyloučila.

Gustáv Husák (10. 1. 1913 – 18. 11. 1991), jehož výročí úmrtí si dnes připomínáme, bývá někdy označován za typického kariéristu, pro kterého byla komunistická strana jen výtahem k moci. (1) Ve skutečnosti však pro něj podle všeho komunismus nebyl jen cestou k ukojení vlastních ambicí (2), ale také takřka celoživotní (krypto)náboženskou vírou, za kterou kdysi zaměnil katolickou víru svého dětství.

Husák, narozený ve vesnickém prostředí Dúbravky u Bratislavy, rozhodně nepocházel z ateistické rodiny. „Měl sestru řeholnici a jeho maminka byla rovněž zbožná.“ (3) Zbožná matka však zemřela už rok po jeho narození a absence mateřské lásky v době, kdy ji dítě nejvíc potřebuje, musela být pro „Gustův“ duševní vývoj nešťastná. Jeho otec, pracující jako příležitostný dělník v kamenolomu, ve vápence a na velkostatcích, navíc musel narukovat a z války se vrátil jako invalida. Z Husákových vzpomínek se zdá, že šlo o zahořklého muže, který svou chudobu a těžký osud doprovázel kletbami a rouháním... (4)

Přestože Husák vyrůstal v promodleném prostředí mariánského poutního místa – „přímo z rodného domku měl výhled na mariánskou jeskyni a na kapli Panny Marie Růžencové“ (5) – z hlediska náboženské psychologie by bylo možné konstatovat, že psychologické předpoklady pro zakotvení ve víře nejen v Boží existenci, ale také v Boží lásku v jeho dětství spíše chyběly.

Nechyběla naopak jeho touha vymanit se z tísnivých poměrů a navzdory jim se prosadit. Charakteristický je anekdotický příběh, vyprávěný Husákovou spolužačkou ze základní školy, Hedou Volanskou, podle níž jejich třídu navštívil biskup a „na závěr vyzval žáky, aby se ho klidně na cokoli zeptali. Přihlásil se mladý Gustáv, co prý má dělat, aby se také stal biskupem. Když mu to duchovní vysvětlil, chlapec se znovu přihlásil se slovy: A co mám dělat, kdybych se chtěl stát papežem?“ (6)

Podobných historek, zdůrazňujících Husákovu ambicióznost, koluje celá řada. Ctižádostivost a cílevědomost však nejsou samy o sobě špatné vlastnosti. Vždy záleží na tom, k jakému cíli jsou zaměřeny. Není pochyb o tom, že Gustáv Husák byl mužem mimořádně schopným a inteligentním, jak o tom svědčí už skutečnost, že jako první z obyvatel Dúbravky dosáhl akademického vzdělání (po maturitě na reálném gymnáziu v Bratislavě z roku 1933 studoval právnickou fakultu Univerzity Komenského a získal titul JUDr.).

Profesor Vladimír Kadlec o něm kdysi v práci o československých prezidentech napsal: „Kdyby se věnoval chemii, fyzice, astronomii apod., mohli jsme možná mít dalšího nositele Nobelovy ceny.“ (7) Slovenský historik Ĺubomír Lipták zase o Husákovi říká: „Mal všetky dispozície byť významným demokratickým slovenským politikom.“ (8) Všechny tyto možnosti však vzaly za své ve chvíli, kdy mladý Gustáv uvěřil v komunismus...

„V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové... Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu ,versailleským zmetkem’ a ,obnovením takového žaláře národů, jako bylo Rakousko’.“ (9)

Husákova víra v Sovětský svaz byla opravdu bezmezná a ani stalinská inkvizice mu nemohla vytknout žádný prohřešek proti ní. Jak konstatuje Husákovi blízký historik Viliam Plevza, byl „verným vojakom a potom dôstojníkom svojej strany. Ani najbedlivejšie vyšetrovania v päťdesiatych rokoch nenašli uňho po tejto stránke nejaký vážnejší hriech“! (10)

Husák nikdy nekritizoval žádnou stránku života v SSSR, nepochyboval o správnosti stalinských monstrprocesů ani pozdějšího paktu Stalina s Hitlerem a neměl problém neustále měnit svou politickou linii v závislosti na tom, zda byla Moskva právě spojencem Československa anebo nacistického Německa, zda momentálně považovala sociální demokraty za politické spojence anebo za nepřátele horší než fašisté, zda si přála, aby Slovensko bylo součástí ČSR anebo SSSR apod.

Dne 1. září 1938 se Husák oženil s českou komunistkou, herečkou a pozdější matkou jeho dvou synů Magdou Lokvencovou. O půl roku později nacisté rozbili Československo a na Slovensku umožnili vznik „samostatného“ luďáckého státu v čele s Jozefem Tisem. Husák coby známý slovenský komunista v něm sice byl v hledáčku Ústředny státní bezpečnosti, opakovaně jej zatkli, ale ve vězení strávil vždy jen několik dnů a v zásadě se těšil respektu coby příslušník bratislavské intelektuální elity.

U Husáků „se scházela vtipná a zábavná ,kavárenská’ společnost. Všichni mladší intelektuálové, kteří v Bratislavě něco znamenali, tam chodili... Slovenský fašismus měl některé zvláštnosti. Husák těžil například z ustáleného a staletími vývoje petrifikovaného kastovnictví slovenské společnosti: kdo v ní dosáhl určitého postavení, nemohl je příliš snadno ztratit (ten ustálený systém rozmetali až po roce 1945 komunisté).“ (11)

Tím „nejhorším“, co luďácký režim Husákovi udělal, byla jeho nucená cesta do Katyně, kde si musel prohlédnout masové hroby polských obětí stalinismu. Jeho vírou v Sovětský svaz ovšem tato „exkurze“ ani v nejmenším neotřásla. Roku 1943 se Husák stal členem V. ilegálního ústředního vedení Komunistické strany Slovenska a v závěru tohoto roku byl spolutvůrcem Vánoční dohody, na jejímž základě komunisté vytvořili společně s vybranými zástupci některých nekomunistických protirežimních skupin Slovenskou národní radu (SNR), vydávanou za představitelku celého slovenského národa. V červenci 1944 Husák za zády svých nekomunistických „partnerů“ poslal do Moskvy zprávu, obsahující mj. následující myšlenky:

„Náš člověk má dost malých států a malých politiků... Chceme být součástí SSSR... Kdyby dnes byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70% by hlasovalo za připojení k SSSR, snad 20% za novou ČSR... Vojáci říkají, že každému rolníkovi je v Rusku dobře – nechť je tedy i u nás tak... Levice jde spolu. Je vedená komunisty. Má za sebou úplnou většinu národa... Kdo je proti této vlně? Předně režimisti. Mají strach osobní i majetkový, ale řídnou jejich řady. Je jich už málo. Potom katolický klérus. Tam jsou už zásadní důvody. Jednak se kompromitovali, jednak v Rusku faráře střílejí...“ (12)

Za pozornost zde stojí mj. skutečnost, že rodák ze slovenského katolického venkova si byl vědom vraždění křesťanů v Sovětském svazu, a přesto neváhal vytáhnout z klobouku údajných 70% Slováků, kteří by si podle něj režim tohoto druhu přáli...

Významnou a zdánlivě velmi kladnou kapitolu Husákova životopisu představuje Slovenské národní povstání. Ani jeho účast v této významné události protinacistického odboje na Slovensku však nelze hodnotit jednoznačně. Podle jednoho z novějších historických pohledů Husák svými politickými aktivitami přispěl k vojenské porážce povstání:

„V průběhu povstání na Slovensku zasahoval prostřednictvím SNR do vojenských instrukcí londýnské exilové vlády, což mj. vedlo k roztříštěnosti odbojové činnosti a k nedostatečné přípravě samotného povstání. Využil nejednotnosti politických stran a občanských odbojových iniciativ i uvnitř SNR (dostal se do jejího čela) a oslabil tím odbojovou činnost.“ (13)

Po příchodu sovětské armády na východní Slovensko Husák v únoru 1945 začíná působit v Košicích. Současně posílá moskevskému vedení československých komunistů zprávu, svědčící o tom, že jeho programem do budoucna bylo v neposlední řadě potlačování náboženské svobody: „...Po této stránce budou nutné – podle mého názoru – ostré zásahy do mnoha katolických institucí (semináře, školy, tisk, spolky), které jsou semeništěm protidemokratické koncepce a protidemokratického vlivu na široké vrstvy.“ (14)

„Ostruhy ze slovenského povstání /Husáka/ po pádu Tisova režimu vynesou do (de facto vládní) funkce pověřence vnitra, v níž rozjíždí tvrdé represe proti politickým oponentům a církvím. Pro celý Husákův život je charakteristická lhostejnost k těm, kdo mu předtím pomohli, a tady na sklonku války můžeme zahlédnout první vlaštovky. Byl to farář, kdo Husákova otce kdysi přesvědčil, ať dá nadaného syna na studia. Husákem řízená Státní bezpečnost ale už v roce 1945 bez milosti pronásleduje a zatýká kněze.“ (15)

Vzhledem k pozdějšímu srovnávání Husáka a Tisa jako dvou slovenských „prezidentů-zločinců“ a diskusi o jejich subjektivních úmyslech a objektivních historických okolnostech (16) stojí za zmínku Husákův odmítavý postoj k případnému omilostnění Jozefa Tisa, který byl roku 1947 odsouzen k trestu smrti a k pobouření statisíců Slováků bez ohledu na své kněžství popraven. Husák odmítnutí doporučit milost zdůvodnil slovy: „Nezáleží na tom, jaké měl osobní úmysly. Pro historickou pravdu je důležité jen to, jaké byly objektivní následky.“ (17)

Od roku 1946 zastával Husák funkci předsedy Sboru pověřenců, tj. de facto slovenského premiéra. Už na podzim 1947 provedl v této funkci jakousi slovenskou generálku na celostátní komunistický převrat a v únoru 1948 byl opět ještě rychlejší než Gottwald v Praze, když už 21. února vypudil ze Sboru pověřenců zástupce Demokratické strany a učinil jej tak čistě komunistickým orgánem. V této souvislosti je třeba připomenout, že ve volbách z roku 1946 obdržela Demokratická strana více než dvojnásobný počet hlasů než Komunistická strana Slovenska...

Po únoru 1948 zastával Gustáv Husák celou řadu politických funkcí. Patřila k nim i funkce prvního předsedy Slovenského úřadu pro věci církevní, tj. slovenské větve instituce, jež byla založena v říjnu 1949 a k jejímž cílům patřila likvidace katolické církve v Československu. „Na podzim 1949 se z titulu této své funkce podílel na potlačování protestů věřících v šedesáti slovenských obcích, v nichž bylo 467 lidí odsouzeno k nepodmíněným trestům.“ (18)

Roku 1950 představovala největší protikatolické akce komunistů na Slovensku násilná likvidace klášterů a neméně násilné „sjednocení“ řeckokatolické církve s Moskvě podléhající církví pravoslavnou. Na zásahu proti řeckokatolíkům nesl Husák jen částečnou spoluvinu (patřil k té části komunistických funkcionářů, která chtěla existenci řeckokatolíků „řešit“ méně radikálně, resp. pomaleji). K československé „bartolomějské noci“ z 13. na 14. dubna 1950, při níž byly kláštery přepadeny policejními jednotkami a řeholníci deportováni do koncentračních klášterů, ovšem zaujal postoj velmi výmluvný.

„,Z hlediska člověka z ulice to bude provedené velmi brutálním způsobem,’ informuje v dubnu roku 1950 na zasedání ostatní soudruhy o plánované internaci mnichů, která vejde do dějin pod názvem Akce K. Tou dobou už ale tuší, že sám může dopadnout velmi podobně jako řeholníci...“ (19) Opravdu netrvalo dlouho a Husák se mohl s mnichy setkat ne už jako představitel represivní diktatury s jejími oběťmi, ale jako vězeň s vězni...

„Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval.“ (20)

Nepopiratelnou skutečností zůstává, že Husák se při „vyšetřování“ a procesu choval velmi statečně a svým několikaletým odmítáním mučením vynucovaných „doznání“ či odvoláváním „doznání“ už vynucených narušil stalinskou režii svého procesu a patrně i zachránil sobě a dalším obžalovaným život, protože roku 1954 už se nepopravovalo tolik jako za života Stalina a Gottwalda.

Podle V. Plevzy stála za Husákovou statečností jeho hluboká víra v komunismus a vlastní „čisté svědomí“ před stranou, na níž nic nezměnila ani skutečnost, že byl z této strany vyloučen: „Silu odolávať mu dalo hlboké presvedčenie, že má pravdu; že sa naozaj proti strane, jej ideológii ani politike neprevinil. Mnohí sa vo väzení zmenili, zrevidovali svoje názory. G. Husák, aspoň tak sa mi zdá, sa v svojich názoroch naopak ešte utvrdil.“ (21)

Právě to, že se Husák před svým zatčením neprovinil proti straně, ovšem v očích jeho spoluvězňů znamenalo, že je jedním z viníků jejich osudu. Po příchodu do vězení tak od nich dostal „deku“, tj. nářez. (22) Z důvodů této touhy vězňů po pomstě bylo v padesátých letech běžné dávat vězněného komunistu do jedné cely s katolickým knězem. Dozorci totiž věděli, že křesťané se nesmějí mstít, a kněží také opravdu se svými komunistickými spoluvězni jednali křesťansky. (23)

Husák sdílel celu mj. s páterem Aloisem Michálkem, tajemníkem internovaného brněnského biskupa Skoupého, či s redemptoristou Jánem Mastiliakem. Tomu prý řekl: „Já jsem marxista a vy jste katolický kněz, nebudeme o tom diskutovat. Já si držím své, vy si držte své.“ (24) Podle jiné verze tohoto výroku Husák katolickým kněžím říkal, že on je kněz komunistický. Na dvoře leopoldovské věznice se Gustáv Husák v polovině roku 1955 nečekaně setkal i se svým někdejším spolužákem z bratislavského reálného gymnázia Jurajem Gaburou:

„,Servus Gusto.’ ,Servus Juro.’ Víc než tento krátký pozdrav si muži v modrých mundúrech vyměnit nestihli... Byl to jen letmý pozdrav, ale kdybychom chtěli hledat chvíli, která vystihne padesátá léta v Československu lépe než všechny učebnice, těžko najdeme vhodnější. Prvním z dávných spolužáků byl Juraj Gabura, dominikánský mnich, který se po komunistickém uzavření slovenských klášterů skrýval v ilegalitě a po dopadení a krutém mučení dostal doživotní žalář. Druhý byl bývalý předseda slovenského Sboru pověřenců, kovaný stalinista, který onu brutální likvidaci klášterů na Slovensku řídil.“ (25)

Ke spoluvězňům, s nimiž komunistický kněz Gustáv Husák vedl v Leopoldově svérázný mezináboženský dialog, patřil i želivský opat Vít Tajovský, odsouzený roku 1950 v jednom z velkých proticírkevních monstrprocesů k dvaceti letům těžkého žaláře. Ten později na zvláštního muže, který se přes všechnu svou oddanost ideálu sociální rovnosti považoval za „aristokrata“ nadřazeného jiným vězňům, vzpomínal takto:

„S doktorem Husákem jsem se seznámil ve výrobní hale při kompletaci zbraní... Potkávali jsme se každý den, a když dva lidé pracují vedle sebe, nějaké slovo už prohodit musí. Někdy jsme spolu chodívali i na vězeňské vycházky. Husák si potrpěl na určitý bonton a vždycky mě zdravil: ,Dobrý den, pane opate,’ a já mu odpovídal: ,Dobrý den, pane doktore.’ Udržoval si i ve vězení určitou noblesu. Husák se s nikým moc nestýkal, od ostatních vězňů si zachovával odstup, do společných hovorů se nezapojoval a mluvil většinou jen s lidmi, kteří měli nějaký titul. Byl stejně jako ostatní komunisté přesvědčen, že je odsouzen naprosto neprávem a že bude co nejdříve propuštěn. Zato my, kněží, prý sedíme ve vězení právem, protože jsme chtěli zničit republiku. Říkal mi: ,Vy jste šli proti nám, a proto jste byli odsouzeni spravedlivě. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. Až se stanu prezidentem, pustím vás na svobodu.’ Je zvláštní, jak byl už tehdy přesvědčený, že se stane prezidentem. Odpověděl jsem mu: ,Poslouchej, Gusto, to není pravda, že jsme chtěli rozvracet republiku. Chtěli jsme pro církev jenom svobodu, kterou jste nám vzali.’ /Ale/ Husák měl své názory a byl to skutečně přesvědčený komunista.“ (26)

Opat Tajovský, který v Leopoldově prodělal tři operace, však současně vydává i kladné svědectví o tom, že se ho spoluvězeň Husák snažil šetřit a nabádal jej, aby nepracoval víc, než musí, a také o tom, že Husák určitě nebyl „bonzákem“ a nikdy neudal kněze, snažícího se vzdor zákazům ve vězení plnit své kněžské povinnosti. (27)

Po svém propuštění na amnestii z roku 1960 Husák podle Tajovského zpočátku „patřil k reformním komunistům, kteří chtěli polidštit socialismus, ale nakonec dal přednost politické kariéře“. (28) Touto lapidární zkratkou by se snad životopis Gustáva Husáka v následujících třech desetiletích jeho života opravdu dal zjednodušeně shrnout: v šedesátých letech mohl být vnímán jako představitel socialismu s lidskou tváří, aby pak na dalších dvacet let ztělesnil skutečnost, že československý socialismus dostal místo lidské tváře tvář sovětskou... P

ro Husáka byl ovšem socialismus coby předmět jeho víry důležitější než jeho momentální lidská či nelidská podoba. Když se vrátil z vězení, poslouchal, jak jeho žena „Magda s přítelkyní Olgou Lichardovou kritizují poměry, tak jak si zvykly za celých těch deset šedivých let, a dlouho nic neříkal; nakonec jim hrozně vynadal, že jsou maloměšťačky a nechápou, co je důležité a co ne. Byl ten den poprvé na svobodě po deseti letech, nevěděl o světě okolo v podstatě nic, ale na svou víru si nedal sáhnout. Jediný, koho byl ochoten kritizovat, byl prezident Novotný – což odpovídalo Husákově teorii, že chybami není vinen režim, ale jednotlivci, kteří špatně točí kormidlem.“ (29)

Magda Lokvencová-Husáková připravila svému muži i těžkou osobní ránu. Už před jeho zatčením prý navázala známost s hercem Filčíkem, která byla údajně „reakcí na Husákovy občasné krátkodobé zálety“, a i když v době věznění stála při Husákovi, po jeho návratu na svobodu dala definitivně přednost Filčíkovi a manželství skončilo rozvodem.

Husák posléze navázal vztah s komunistickou novinářkou a někdejší partyzánkou Vierou rozenou Čáslavskou, které se v době jeho rozvodu s Magdou Lokvencovou rozpadalo manželství s právníkem a stranickým funkcionářem Jozefem Millerem. Podobně jako Husákova první žena i Viera pocházela z „lepší“ české rodiny a o jejím otci se dokonce vyprávělo, že byl členem Řádu maltézských rytířů.

Husákův osobní život je – podobně jako veřejná stránka jeho působení – předmětem rozporných interpretací. Monografie o manželkách československých prezidentů např. zdůrazňuje, že Husák Magdě Lokvencové ani Ctiboru Filčíkovi „nikdy neodpustil to, co pokládal za zradu“ (30), zatímco v knize V. Plevzy, uvádějící Husákova slova o Magdě z posledního období jeho života, se naopak objevuje překvapivý obraz Husáka jako muže, který dokázal být milující a velkorysý:

„Bola to moja veľká láska. Vzorne sa starala o výchovu našich detí. V čase, keď se od nej odvracali dokonca aj predtým veľmi blízki známi a priatelia, potrebovala podporu. Filčík jej veľmi a nezištne pomáhal. Magdu si mimoriadne vážil. Nechcel narušovať ani vzťah našich detí ku mne, preto sa k nej nikdy nenasťahoval.“ (31)

Málo známou tvář Gustáva Husáka ukazuje i jeho žádost o rehabilitaci, s níž se roku 1962 obrátil na ústřední výbor Komunistické strany Československa: „V noci v Ruzynskej väznici ma vyzliekli do naha, dôkladne poprezerali všetky tajné skríše na tele, ako uši, vlasy, zadnú časť tela, obliekli do väzenských handár a strčili do cely. Začala sa ťažká, skoro desať rokov trvajúca kalvária vyšetrovania, súdenia, kriminálov... Prevážne v Ruzynskej väznici ministerstva bezpečnosti, v královstve Josefa Doubka, kde sa v tom čase bežne vyrábali i zo strane oddaných ľudí špióni, sabotéri, zradcovia a všestranne zvrhlé elementy, kandidáti šibenice. Tam sa fyzicky a duševne mrzačili ľudia; lož, výmysel a podvod boli majstrovsky režírované do protokolov ako ,nezvratné’ dôkazy, lámali sa charaktery ľudí a po zákonoch tejto republiky sa šliapalo ako po hnoji a ľudia boli privádzaní na hranice šialenstva a sebevraždy.“ (32)

V letech 1963–1964 byl Husák právně, občansky i stranicky rehabilitován a začal působit jako vědecký pracovník Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd. O dva roky později získal hodnost kandidáta věd. Sepsal svou verzi dějin Slovenského národního povstání a připravoval se na návrat do velké politiky.

K tomu došlo za Dubčekova Pražského jara, kdy se Gustáv Husák v dubnu 1968 stal místopředsedou vlády. Ve stejné době byl i předsedou stranické komise pro Akční program a podílel se na přípravě vyhlášení česko-slovenské federace. Otázka, jak daleko byli pražskojarní reformátoři socialismu ochotni zajít, je složitá jak obecně, tak i v případě Gustáva Husáka. Viliam Plevza např. ve své knize Vzostupy a pády odvážně tvrdí: „Dôležitou súčasťou práce Gustáva Husáka vo funkcii podpredsedu vlády bola politika štátu k cirkvám. Nemožno aspoň nespomenúť jeho úsilie garantovať slobodu vyznania, zabezpečiť optimálne podmienky pre činnosť rímskokatolickej cirkvi i pokus demokraticky vyriešiť postavenie gréckokatolíckych veriacich...“ Ĺubomír Lipták naproti tomu v doslovu k téže knize uvádí, že Husák považoval náboženskou svobodu („aktivizáciu cirkví“) za jeden z nežádoucích „výstřelků“ demokratizace... (33)

Na přepadení Československa „spojeneckými“ armádami Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968 Husák zpočátku reagoval dobře. Postavil se za Dubčeka a dosáhl toho, že ústřední výbor Komunistické strany Slovenska ve shodě se stanoviskem „dubčekovců“ v Praze invazi odsoudil.

Moskevských „jednání“ mezi brežněvovským vedením Sovětského svazu a z Prahy unesenými představiteli československých komunistů plus Sověty vybranými kolaboranty se Husák účastnil jako člen delegace prezidenta Ludvíka Svobody. Zdá se, že Brežněv při těchto „jednáních“ hledal československého politika, který by mohl sovětské zájmy v okupované zemi prosazovat úspěšněji než totálně zkompromitovaní kolaboranti typu Biľaka a Indry, a že jej našel právě v „reformistovi“ Husákovi. Zdeněk Mlynář ve svých pamětech píše, že „Husák tehdy v Kremlu začal zcela nesporně svou velikou hru o nejvyšší mocenské postavení v KSČ“. (34) Samotný dr. Husák svou tehdejší roli na konci svého života popsal takto:

„V Moskve som ostro vystúpil proti vstupu vojsk do Česko-Slovenska... V tom čase bol pre Sovietov česko-slovenským mužom číslo jeden Alois Indra. Ten se však – takisto ako Dubček – na rokovaniach nezúčastňoval: údajne pre ochorenie. Na moje vystúpenie prudko zareagoval Brežněv. Intervenciu zdôvodňoval zahraničnopolitickou hrozbou socialistickým krajinám a dramatizoval aj naše domáce veci. Umlčal ma. Potom si ma pozval na rozhovor. Taká bola jeho taktika predtým i potom. Trval na oprávnenosti vstupu vojsk, ale sľuboval, že do našich vnútropolitických pomerov sa nebudú miešať a keď sa situácia znormalizuje – odídu. Keď ma dokopal k súhlasu s dočasným pobytom vojsk, žiadal som ho, aby sa to týkalo len Sovietskej armády, ostatní aby odišli ihneď.“ (35)

Českoslovenští účastníci moskevských „jednání“ s Brežněvem si při nich nemohli nevzpomenout na někdejší „jednání“ Háchy s Hitlerem. (36) Kniha V. Plevzy v této souvislosti uvádí Háchova slova: „Sme bez zbrane zatvorení so šialencom, ktorý je úplně vyzbrojený, a to musí určovať naše činy, aby sme nerozvážnosťou nezničili národ.“ (37) Snaha obhajovat Husákův postoj srovnáním s Háchou, který byl vůči po zuby ozbrojenému hitlerovskému Německu v podobné situaci jako Husák a spol. vůči sovětské supervelmoci, by však byla falešná. Háchův krajně negativní postoj k nacismu nelze srovnávat s Husákovým kladným postojem k sovětskému komunismu. A černobílý přístup zaujatý Husákem po návratu z Moskvy, kdy začal tvrdit, že lze jen plně odmítnout anebo plně přijmout politiku „normalizace“, protože žádná třetí cesta neexistuje (38), by se dal ve vztahu k době protektorátu přirovnat spíš k podobně černobílým výkřikům Emanuela Moravce. Emil Hácha se naproti tomu vždy snažil právě o třetí cestu, spojující vynucené vnějškové podřizování se okupantům se skrytým odbojem proti nim. Rozdíl je i v tom, že Hácha vždy pokládal za svou povinnost neustálé intervence na pomoc lidem postiženým nacistickou perzekucí, zatímco Husák podle svědectví Jozefíny Darášové, své sekretářky z let 1969–1974, „nikdy nikomu nepomohl“... (39)

Husáka z let 1969–1989 s Háchou z let 1939–1945 spojuje snad jen to, že si něco jiného myslel a něco jiného veřejně říkal. Avšak zatímco u Háchy nebylo pro lidi, kteří ho znali, o jeho protiněmeckém smýšlení pochyb, Husák se stal sfingou, do jejíhož smýšlení nebylo možné proniknout. Dodnes se lze v podstatě jen dohadovat, jakou roli hrála v normalizační politice jeho komunistická víra, jakou přesvědčení o nutnosti čelit „biľakovcům“ a jakou vědomí toho, že loajalita vůči Moskvě je nutnou podmínkou k získání a udržení moci.

V každém případě si Husák vysloužil důvěru Brežněva a po tajném setkání s ním (40) v dubnu 1969 vystřídal Alexandra Dubčeka v čele Komunistické strany Československa. A Brežněv mohl být velmi spokojen, protože demonstrace proti sovětské okupaci v době jejího prvního výročí pak už byly potlačeny „československými“, nikoliv sovětskými silami. Husákovi se navíc podařilo dosáhnout toho, že represivní legislativu („obuškový zákon“), kterou bylo krveprolití z 21. srpna 1969 dodatečně legalizováno, schválil právě Alexander Dubček coby tehdejší předseda Federálního shromáždění... (41)

V roce 1970 pak došlo k událostem, které by sotva mohly být horší, kdyby v čele KSČ stál místo Husáka Vasil Biľak. Proběhly čistky ve straně i ve společnosti, spojené s velkým lámáním charakterů. Kdo se chtěl udržet v slušném zaměstnání, musel předstírat, že pokládá okupaci za „bratrskou internacionální pomoc“. Tato interpretace byla „kanonizována“ tzv. Poučením z krizového vývoje, dokumentem, za jehož sepsáním musel podle historika Jiřího Pernese stát osobně Husák (42), zatímco sám Husák o něm později tvrdil, že se jeho přijetí při setkání s Brežněvem „bránil, ale neubránil“ (43).

Okolo 150 tisíc Čechoslováků odešlo do exilu, přes 300 tisíc lidí bylo vyloučeno z komunistické strany, ještě mnohem víc jich ztratilo zaměstnání. Znovu také začaly politické procesy, byť tentokrát už při nich nehrozily tresty smrti. A ze všeho nejhorší byl duchovní a mravní rozvrat, spojený např. s faktickým nucením rodičů, aby své děti buďto učili zapírat víru a papouškovat lži, anebo počítali s tím, že je na celý život odsoudí k roli páriů...

Lze všechny tyto věci připisovat k tíži Gustávu Husákovi? Za výstižné by se patrně dalo označit konstatování z (auto)biografie opata Víta Tajovského, že Husák „se stal jedním z bezmocných mocných, protože jakékoliv rozhodnější opatření v zájmu svobody a demokracie by vzbudilo nelibost tehdy všemocného Leonida Brežněva“. (44) V souvislosti s „bezmocí mocných“ je nutno zmínit slavný Havlův esej „Moc bezmocných“, obsahující i přiléhavou charakteristiku státníků typu Gustáva Husáka v politickém systému sovětského impéria:

„Západní ,sovětologové’ často přeceňují roli jedinců v post-totalitním systému a přehlížejí, že vedoucí osoby – navzdory nesmírné moci, kterou jim centralistická struktura moci dává – nejsou mnohdy ničím víc než jen slepou funkcí zákonitostí systému, zákonitostí, které navíc ani sami nereflektují a nemohou reflektovat. Ostatně zkušenost nás přece dostatečně poučuje, oč silnější než vůle jedince se vždy znovu ukazuje být ,samopohyb’ systému; pokud nějaký jedinec určitou individuální vůli má, musí ji dlouho skrývat za rituálně anonymní maskou, aby měl vůbec v mocenské hierarchii šanci, a když se pak v této hierarchii prosadí a svou vůli se pokusí uplatnit, dříve nebo později ho ,samopohyb’ svou ohromnou setrvačnou silou přemůže a on je buď z mocenské struktury vypuzen jako cizorodé tělísko, anebo postupně donucen na svou individualitu rezignovat, splynout opět se ,samopohybem’ a stát se jeho služebníkem téměř nerozeznatelným od těch, co byli před ním...“ (45)

V rámci Havlem popsaného systému musel být bývalý politický vězeň Husák fakticky nerozeznatelný od těch, kteří ho kdysi věznili. Na mizivém uplatnění individuality dr. Husáka nic nezměnilo ani jeho zvolení prezidentem republiky v květnu 1975. K malé změně došlo jen v osobním životě nového prezidenta, který se na přání Brežněva (!) oženil se svou družkou Vierou. Většina Čechů a Slováků však skutečnost, že prezident byl ženatý, zaregistrovala až v říjnu 1977, kdy Viera Husáková zahynula při letecké katastrofě. Krátce na to Husák utrpěl první mozkovou příhodu a jeho zdravotní stav se začal zhoršovat.

Po zvolení svého bývalého spoluvězně prezidentem požádala skupina kněží pátera Aloise Michálka, aby se na svého někdejšího druha z vězeňské cely obrátil se žádostí o větší svobodu církve. O tom, co následovalo, opat Vít Tajovský vypráví:

„Lojza to skutečně udělal. Legální cestou se k prezidentovi vůbec nemohl dostat, ale protože byl neodbytný, nakonec se mu to přece jen podařilo. Bez jakéhokoli pozvání se rozjel do Prahy, šel na Hrad do prezidentské kanceláře a při dohadování s úředníky měl štěstí, neboť Husák najednou otevřel dveře a vyšel ze své kanceláře. Hned ho poznal a zvolal: ,Lójzko! Tys tuna? Čo tu robíš? Pojď ku mňa ďalej.’ Všichni zůstali paf a Lojzko šel dál k panu prezidentovi. Husák ho tenkrát vyslechl, pohostil, ale to bylo všechno. Řekl mu jen, že je moc malý pán na to, aby mohl něco udělat, protože veškerá politika státu vůči církvím je řízena z Moskvy. Z celého rozhovoru bylo tedy Lojzkovi jasné, že ani od prezidenta nemůžeme očekávat pomoc.“ (46)

Tato příhoda ukazuje, že Husák si dokázal udržet alespoň zdání lidskosti, zároveň však jen potvrzuje skutečnost, že nebyl ochotný riskovat konflikty s Moskvou. Jeho tvrzení o jednotnosti proticírkevní politiky v celém východním bloku přitom zjevně neodpovídalo skutečnosti, protože v Polsku či Maďarsku byla ve vztahu k náboženské svobodě situace mnohem lepší než v Československu.

Roku 1983 byla ke zděšení československé veřejnosti uzavřena „dohoda“ mezi sovětskou a československou vládou o rozmístění sovětských jaderných zbraní v Československu. Toto dovršení vojenské okupace země by se dalo označit za poslední z velkých aktů poslušenosti dr. Husáka vůči Moskvě.

Možná by Češi a Slováci Husákovi jeho prosovětskou politiku odpustili v případě, že by po nástupu Michaila Gorbačova dokázal ještě jednou obrátit a nastolit československou verzi „perestrojky“. Gorbačov, jehož názor na Husáka byl podivuhodně kladný, o něm ještě o mnoho let později řekl: „Byl to člověk kulturní, vědecky založený, demokraticky myslící, měl sebedisciplínu, velice se mi líbil.“ (47) Tentýž Gorbačov ovšem svou návštěvu Československa v dubnu 1987 degradoval na bezvýznamnou událost, když téma Pražského jara a sovětské okupace neotevřel ani ve svých veřejných projevech, ani při setkání s Husákem.

Zatímco sovětské politbyro bylo rozděleno na „reformátory“ a „konzervativce“, v KSČ, ze které byli reformátoři už dávno vyloučeni, byla situace mnohem méně přehledná. Faktem však je, že v březnu 1987 se Husák poprvé po osmnácti letech prohlásil za stoupence (Gorbačovovy) reformy a v listopadu téhož roku hovořil o naléhavosti přestavby celého řídícího mechanismu. Údajně učinil i určité kroky ohledně možného odchodu sovětských vojsk. Dne 17. prosince 1987 byl však sesazen z postu generálního tajemníka ÚV KSČ a nahrazen Jakešem. Zůstal mu „jen“ úřad prezidenta republiky.

A pak přišel pro komunisty osudový rok 1989. V září tohoto roku údajně Husák Miroslavu Štěpánovi na jeho výzvu, aby si neničil zdraví kouřením, odpověděl: „Ty choď do riti. Až budeš zatvorený, tiež začneš fajčiť.“ (48) Viliamu Plevzovi zase Husák začátkem listopadu při rozhovoru o politických změnách v Polsku, východním Německu a Maďarsku řekl, „že nemůže dělat nic, a to vzhledem k nízkým intelektuálním a politickým kvalitám Milouše Jakeše a celého politbyra“. (49)

Po 17. listopadu se prezident Husák nijak nesnažil o to, aby „neinteligentnímu“ politbyru pomohl vyjít ze situace bez totálního debaklu. Přispěl ještě ke zvolení Karla Urbánka nástupcem Milouše Jakeše a pak bez jakéhokoliv odporu přistoupil na požadavek Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, aby 10. prosince jmenoval novou vládu a vzápětí abdikoval. Příznačná byla poslední promluva komunistického velekněze k věřícím i nevěřícím. V televizním a rozhlasovém projevu z 9. prosince 1989 ani jen v náznaku nesložil účty ze své politické kariéry a z období, ve kterém stál v čele vládnoucí strany a státu. Místo toho pronesl své „celoživotné krédo“ (!):

„Ja osobne som od mladých rokov veril svetlým ideálom socializmu. Kde boli chyby, boli chyby ľudí, a nie základných myšlienok socializmu. Nevidím ani dnes vo svete lepšie základné myšlienky, základné orientácie. Preto im zostávam i naďalej verný.“ (50)

O několik dnů později bylo nicméně Gustávu Husákovi pozastaveno členství v komunistické straně a dne 17. února 1990 byl z KSČ (již podruhé) vyloučen. V této souvislosti je třeba konstatovat, že vylučování bývalých generálních tajemníků v dějinách této podivné instituce nepředstavuje výjimku, ale spíš pravidlo. Pokud bychom na okamžik přistoupili na srovnávání komunistické strany s katolickou církví, kterým Husák v únoru 1991 dokazoval, že jednotlivá historická selhání nemohou být směrodatná pro hodnotu víry, v jejímž jménu k nim docházelo (51), je to jako kdyby církev exkomunikovala většinu svých papežů...

Před Vánocemi 1989 se dr. Husák (nyní penzista bez penze) přestěhoval z Prahy do Bratislavy, kde nedlouhý zbytek svého života prožil jako „vychudnutý, vetchý, všetkými opustený starček“. (52) Teprve tehdy dal aspoň částečně najevo, co si opravdu myslel, když např. o Vasilu Biľakovi řekl: „Patril k piatej kolóne, ktorú si tu Brežněv pestoval. Pil mi krv celý čas. Musel som ho držať, lebo ho držala Moskva. Kto zdešifruje koloniálne metódy Sovietov? Asi nikto. Kto pravdivo zhodnotí všetky stránky okupácie, v ktorej sme museli pracovať? A to bola naozaj okupácia.“ (53)

O tom, že komunismus je (resp. v dobách Sovětského svazu byl) spíše diagnózou než racionálním přesvědčením, svědčí mj. i zvláštní vztah jeho prominentních vyznavačů ke Kremlu, kterému navenek vyznávali lásku a ve skrytu duše z něj cítili panickou hrůzu a strach. Je známo, že např. Gottwaldův strach ze Stalina a Sovětů vůbec dosáhl na konci jeho života rozměrů fobie. (54) U Husáka tento strach přetrvával dokonce i v době, kdy se již Sovětský svaz rozpadal. I tehdy ještě svému životopisci V. Plevzovi bránil publikovat názory typu výše uvedených a zakázal mu zařadit do připravované knihy „asi sto padesát stránek, na kterých uvažoval o úloze Sovětského svazu“ a které se mu přes jejich rusofilství zdály být „radioaktivní“. (55)

V úvodu knihy, kterou Viliam Plevza vydal těsně před Husákovou smrtí, autor uvádí, že Gustáv Husák „bol hlboko presvedčený o tom, že Česi a Slováci sa pre socialistickú voľbu rozhodli slobodne“, že v této volbě viděl „zmysel svojho života“ a že nemohl připustit, že to, co označoval za „chyby a deformácie“ socialismu, byly ve skutečnosti „neduhy nereformovateľného ortodoxného radikálno-revolučného komunistického systému“. (56)

Avšak ideologická víra, jakkoli může člověka naplňovat i otupovat po celý život, leckdy přestává „fungovat“ tváří v tvář smrti. Roku 1957 se údajně umírající prezident Zápotocký „zcela vymkl stranickým rituálům a volal, aby k němu zavolali kněze, protože se chce vyzpovídat ze svých zločinů“. (57) Dne 15. listopadu 1991 trnavský arcibiskup a slovenský metropolita Ján Sokol informoval o tom, že „v pátek 8. listopadu se během pobytu v Bratislavě dozvěděl o těžkém zdravotním stavu G. Husáka, jakož i o tom, že si přeje kněze. ,Protože jsme se znali, šel jsem ho navštívit. Požádal jsem lékaře, aby pacientovi oznámil moji návštěvu. Ten mi po návratu k mému překvapení, neboť byl večer, oznámil, že mohu jít dál. Potom jsem nemocnému posloužil všemi svátostmi.’“ (58)

Následovala děsivá mediální přestřelka, vedená ideologickými zájmy a současně naprostým nezájmem o duši umírajícího, v níž Rudé právo a liberální Respekt arcibiskupa svorně nařkly, že se k Husákově smrtelné posteli „vnutil“. (59) Zpráva o tom, že dr. Husák přijal svátost smíření, pomazání nemocných a svaté přijímání, rozzlobila nebo alespoň zmátla jak komunisty, tak antikomunisty. Věcně ji komentoval opat Vít Tajovský, někdejší oběť proticírkevních procesů z padesátých let a pak Husákův spoluvězeň: „Arcibiskup Sokol mi později řekl, že si myslí, že u Husáka šlo o opravdovou lítost a upřímné uznání chyb. Chápu, že je to pro mnoho lidí těžko pochopitelné, ale takové věci se dějí a jen Pán Bůh ví, nakolik to bylo skutečně poctivé.“ (60)

Gustáv Husák zemřel před rovnými dvaceti lety, dne 18. listopadu 1991. Kdoví, zda před svým odchodem na věčnost litoval i toho, že za jeho vlády byli Češi a Slováci tlačeni k pravému opaku života „sub specie aeternitatis“ a že právě za ní (a teprve za ní) byla naše společnost v masovém měřítku odkřesťanštěna...

V době normalizace se u nás stal typickým postojem ateismus, bezmyšlenkovitě považující všechna náboženství za stejně špatná. Druhým z nejrozšířenějších postojů je dnes relativismus, právě tak bezmyšlenkovitě pokládající každou víru za stejně dobrou. Tento článek chtěl zamyšlením se nad vírou Gustáva Husáka mj. i poukázat na to, že ve skutečnosti rozhodně nevyjde nastejno, zda např. člověk věří v Krista, anebo v Marxe a Lenina.

Poznámky:

1) Podle názoru někdejšího funkcionáře Národně socialistické strany Zdeňka Slavíka, citovaného Petrem Radostou v článku „Gustáv Husák jako vězeň“ (Moravsko-slezská orlice, 1991, č. 26), „Dr. Husák je velice chytrý, vzdělaný a inteligentní člověk, který nikdy nevěřil v tu nesmyslnou a zločinnou ideologii bolševismu; vsadil si na ni jen z nesmírné osobní ctižádosti.“

2) Podle vlastních slov Gustáva Husáka mu naopak jeho někdejší „konverze“ ke komunismu přinesla „osobné odriekanie, obete, ústrky i pronásledovanie a podstatne zhoršené možnosti existence a osobného života“ (Viliam Plevza, Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril, Bratislava: Tatrapress, 1991, s. 22).

3) Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti: Rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase s opatem želivského kláštera, Praha: Torst, 2001, s. 285.

4) Srov. Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 80–81.

5) Ivan Motýl, „Osamělý vlk z Hradu“, Týden, 2011, č. 45, s. 35.

6) Bohumil Pečinka, „Causa Gustáv Husák“, Reflex, 2006, č. 49, s. 72.

7) Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové: Kruh, 1991, s. 319–320.

8) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 23.

9) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 200. S názorem prvorepublikových komunistů, že Československo bylo jen novým „žalářem národů“, lze v zásadě souhlasit, ovšem s dovětkem, že v tomto „žaláři“ se to věru dalo vydržet – právě tak jako předtím v rakouském.

10) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 177.

11) Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu: Manželky prezidentů, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 291.

12) Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, s. 275.

13) Martin Hodný (ed.), Českoslovenští politici 1918–1991, Praha: Nakladatelství Martin Hodný, 1991, s. 38.

14) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, svazek I, Praha: Zvon, 1990, s. 90–91.

15) Petr Třešňák, „Prezident, který měl viset: Před dvaceti lety zemřel Gustáv Husák“, Respekt, 2011, č. 45, s. 61.

16) Viz editorský úvod Jána Smolce ke knize Viliama Plevzy Vzostupy a pády.

17) Libor Budinský, Deset prezidentů, Praha: Knižní klub, s. 203.

18) Ivan Motýl, „Osamělý vlk z Hradu“, s. 35.

19) Petr Třešňák, „Prezident, který měl viset“, s. 61–62.

20) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 201.

21) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 185.

22) Viz Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti, s. 284.

23) Viz např. Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: MCM, 1991, s. 87 nebo Anastáz Opasek, Dvanáct zastavení: Vzpomínky opata břevnovského kláštera, Praha: Torst, 1997, s. 236.

24) Anastáz Opasek, Dvanáct zastavení, s. 236.

25) Petr Třešňák, „Prezident, který měl viset“, s. 60.

26) Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti, s. 282–283.

27) Viz Vít Tajovský – Karel Koubek, Želivské elegie, Pelhřimov: Nová tiskárna, 1999, s. 48.

28) Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti, s. 285.

29) Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu, s. 300.

30) Tamtéž, s. 306.

31) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 90.

32) F. J. Vohryzka-Konopa, Venkov v temnu: Násilná socializace čs. zemědělství, 3. vyd., München: Internationale Bauernunion, 1989, s. 54.

33) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 97 a 187.

34) Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, Praha: Mladá fronta, 1990, s. 237.

35) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 107.

36) Viz Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, s. 250.

37) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 109.

38) Viz tamtéž, s. 112.

39) Petr Třešňák, „Prezident, který měl viset“, s. 64.

40) Viz Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 123.

41) Srov. Jiří Hochman (ed.), Naděje umírá poslední: Vlastní životopis Alexandra Dubčeka, Praha: Svoboda–Libertas, 1993, s. 244–248.

42) „Historik: Za sepsáním Poučení stál Husák“, Lidové noviny, 10. 12. 2005, č. 288, s. 3.

43) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 127.

44) Vít Tajovský – Karel Koubek, Želivské elegie, s. 58.

45) Václav Havel, „Moc bezmocných“, říjen 1978, dostupné na http://www.vaclavhavel.cz

46) Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti, s. 284–285.

47) Marta Švagrová, „Nikdo se nedozví, co si myslel: Televizní dokument ukázal víc než jen rozpornou osobnost ,prezidenta zapomnění’ Gustáva Husáka“, Lidové noviny, 23. 4. 2009, č. 95, s. 11.

48) Renata Kalenská, „Žádnou svobodu jste si nevybojovali“ (rozhovor s Miroslavem Štěpánem), Lidové noviny, 6. 11. 2004, č. 259, s. 11.

49) „Životopisec: Pohrdal Miloušem Jakešem“, Týden, 7. 11. 2011, roč. 18, č. 45, s. 33.

50) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 165.

51) Viz tamtéž, s. 12.

52) Tamtéž, s. 169.

53) Tamtéž, s. 138.

54) Viz např. Libor Budinský, Deset prezidentů, s. 111–112.

55) „Životopisec: Pohrdal Miloušem Jakešem“, s. 33.

56) Viliam Plevza, Vzostupy a pády, s. 11.

57) Vít Tajovský – Karel Koubek, Želivské elegie, s. 49.

58) „Arcibiskup Ján Sokol: G. Husák přijal svátosti“, Lidová demokracie, 16. 11. 1991.

59) „Gustáv Husák se nezpovídal“, Rudé právo, 15. 11. 1991; Milan Žitný, „Slovenský pantheon: Zomrel Gustáv Husák“, Respekt, 1991, č. 47; Radomír Malý, „Arcibiskup se ,vnutil’?“, Lidová demokracie, 16. 11. 1991.

60) Bohumil Vít Tajovský, Člověk musí hořeti, s. 285.

Autor: Vít Machálek | pátek 18.11.2011 6:08 | karma článku: 22.74 | přečteno: 3267x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Filip Fuchs

Jak šel čas s Andrejem Babišem: Výběr z novinových titulků (únor 2019 - únor 2022)

4.2. 2019 Nově jmenovaný ministr vnitra ve vládě Andreje Babiše, Tomio Okamura, navrhuje zakázat prodej a používání brýlí se zabudovanou skrytou kamerou na celém území ČR

15.11.2018 v 13:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

David Vlk

Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina!

Někteří sousedi si díky tomuhle sovětskému stroji vypracovali svalstvo dolních končetin natolik , že se jim nohy nevlezly do standardních kalhot. A někteří, si díky němu postavili levně barák.

15.11.2018 v 10:57 | Karma článku: 23.73 | Přečteno: 608 | Diskuse

Pavel Pokorný

Nekonečný příběh systémů pro MPSV

V dnešní MF Dnes se zase píše o problémech se systémy pro MPSV. Co zakázat měnit zákony, než se systém pro MPSV naprogramuje? A jde to vůbec naprogramovat?

15.11.2018 v 10:04 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 247 | Diskuse

Michal Konopa

Recenze knihy Konec manipulace – už s vámi nebudou orat!

Aneb: Jak se stát komunikační šelmou a vyběhnout s blbečkama, kteří jsou přesvědčeni o své bezmezné, povětšinou nejenom diskutérské genialitě.

14.11.2018 v 17:38 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 243 |

Jan Klar

Marketingový mág čaruje

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

14.11.2018 v 12:06 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 609 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1035
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Najdete na iDNES.cz