Jaro Křivohlavý: Mít pro co žít
I u člověka, s nímž jsme se nikdy osobně nesetkali, můžeme mít ne bezdůvodný pocit, že ho dobře známe, na základě četby jeho knih (nebo třeba blogů). Mnohé knihy psychologa, filosofa a spisovatele Jaro Křivohlavého (1925–2014), který v závěru loňského roku takřka devadesátiletý odešel na věčnost, mi ve vztahu k autorovi dávají tento pocit.
Citát, který jsem zvolil jako motto tohoto článku, je z útlé, ale neuvěřitelně hutné knížečky prof. Křivohlavého „Mít pro co žít“ (Praha: Návrat domů, 1994), kterou jsem před skoro dvaceti lety dostal od svého milého přítele Dominika jako krásný drobný dárek k narozeninám.
Je jednou z nemnoha knih, k nimž se po dlouhá léta stále vracím. Nalézám v ní jak inspiraci pro vlastní život, tak i myšlenky, kterých využívám ve svých přednáškách pro studenty religionistiky a filosofie na pardubické univerzitě. Obojí souvisí s myšlenkovým odkazem zakladatele logoterapie a existenciální analýzy Viktora Emanuela Frankla, kterému Jaro Křivohlavý knihu „Mít pro co žít“ dedikoval k jeho 89. narozeninám.
Viktora Frankla jsem již na tomto blogu zmiňoval v článku z 3. srpna 2014 jako pro mě důležitého (mimo jiné) „diagnostika“ situace v dnešním západním vzdělávacím systému, který u mladých lidí nerozvíjí, ale spíš naopak podkopává jejich zaměření na smysl a hodnoty. Tím, co znepokojovalo velké duchy západního myšlení minulého století typu prof. Frankla, byl nebezpečně jednostranný rozvoj tzv. vědecké racionality, který při ignorování duchovních a mravních hodnot přináší zrůdné ovoce typu Osvětimi (v jejímž pekle se sám Frankl v době holocaustu ocitl).
Jaro Křivohlavý v „Mít pro co žít“ cituje mj. Franklovu závažnou odpověď na otázku „Co je člověk?“: „Člověk je bytím, které neustále rozhoduje o tom, kým je a kým bude. V každém okamžiku života má v sobě různé možnosti: buď sestoupit na úroveň zvířete nebo se povznésti do kvalitativně podstatně vyšší roviny života. Člověk je bytostí, která díky své vědě vynalezla plynové komory v koncentračních táborech a zabíjela v nich statisíce lidí s velkou efektivitou. Je však i bytostí, která do těchto komor vstupovala se vztyčenou hlavou a s otčenášem či židovskou modlitbou na rtech. I to je člověk.“
Frankl sám dokázal i uprostřed hrůz Osvětimi být člověkem v tom druhém, vznešeném smyslu. V praxi v nich potvrdil platnost své teze o tom, že ani sebehorší vnější podmínky nemohou náš život zbavit smyslu, pokud jsme v nich schopni proměnit své utrpení ve výkon. Já jsem se ve svém životě samozřejmě nikdy neocitl v extrémní situaci typu koncentračního tábora, ale přece jen v něm znám zkoušky typu dlouhodobých bolestí či strádání různého druhu – a právě knihy Viktora Frankla či Jaro Křivohlavého jsou mi v nich vždy povzbuzením k tomu, abych tyto věci vždy znovu snášel „se vztyčenou hlavou a s otčenášem na rtech“. Mimochodem, nejenom Viktor Frankl, ale také Jaro Křivohlavý prožil ve svém životě zkušenost nacistického koncentračního tábora (a také zkušenost politické perzekuce v době poúnorové).
Co se týče mé univerzitní výuky, myšlenek Jaro Křivohlavého v ní využívám zejména v přednáškách z předmětu Spirituální a mravní vývoj. V naší společnosti je pojem „spirituální“ (ve smyslu odkazujícím k niternému prožitku) často stavěn do protikladu k pojmu „náboženský“, který podle podivné představy mnoha lidí odkazuje jen k něčemu vnějškovému, k působení náboženských institucí a ne k vnitřnímu životu.
Ve svém výkladu na toto téma využívám konstatování prof. Křivohlavého, že „náboženstvím se po staletí rozumělo právě zacílení života člověka – jeho směřování k tomu, co on považuje v životě za nejdůležitější, co je mu posvátným – a to jak formálně (např. tím, že se hlásil k určité skupině), tak osobně, autenticky a niterně (tím, jak žil a oč mu šlo)“. Podobně nelze za něco vnějškového označovat ani náboženskou morálku.
Jaro Křivohlavý v „Mít pro co žít“ konstatuje, že „žít z víry“ a „jednat podle vlastního svědomí“ znamená pro věřícího člověka jedno a totéž, a opět připojuje citát Viktora Frankla: „Do svědomí věřícího člověka promlouvá Pán Bůh. Takový člověk lépe slyší hlas svého svědomí nežli nevěřící člověk. V nejintimnějším rozhovoru sama se sebou, v rozhovoru se svým svědomím je věřícímu člověku Pán Bůh partnerem.“ Lze tedy říci, že jakkoliv nevěřící člověk může být přesvědčen o tom, že je člověkem vysoce morálním a „náboženství nepotřebujícím“, rozdíl mezi ním a člověkem věřícím spočívá právě v tom, že pro toho druhého je mnohem těžší považovat se za mravně dobrého či umlčovat tichý hlas svědomí, který je pro něj zároveň hlasem absolutního Ty.
Otázkám svědomí se v předmětu Spirituální a mravní vývoj věnuji i v souvislosti s problematikou genderu, resp. s rozdíly mezi duchovním a mravním prožíváním u mužů a u žen. „Morální“ argumentace bývá podle psychologů u obou pohlaví rozdílná v závislosti na tom, do jaké míry se jich ta která mravní problematika (např. otázka vojenské služby a otázka potratů) týká. Ve vztahu ke druhému z uvedených problémů obvykle v příslušné přednášce nejprve zmiňuji teorii feministické autorky Carol Gilliganové, podle níž by v případě „zralého“ zvážení problému nechtěného dítěte mělo být případné rozhodnutí pro umělé ukončení těhotenství jaksi mravně v pořádku, abych ji pak konfrontoval s citátem z „Mít pro co žít“, kde Jaro Křivohlavý bez velkého teoretizování na konkrétním příběhu ukazuje, jak svědomí „člověku mluví do života“:
„Dvě studentky – A a B – přišly postupně k lékaři. V obou případech šlo o podobnou věc: nechtěné těhotenství. První (A) se ,pro svědomí’ rozhodla dítě ponechat. Přerušila studia. Dítě porodila a vychovala. Druhá studentka (B) se rozhodla opačně. Pro ni byla hodnota studia – ,dostudovat za každou cenu’ – vyšší nežli respekt k dosud nenarozenému vlastnímu životu. Dostudovala. Po létech pak ,pro tíhu svědomí’ navštěvovala psychiatra.“
Zvláštní pozornost bych chtěl v tomto krátkém článku věnovat poslední kapitole knihy „Mít pro co žít“, nazvané „Ante finem – před koncem“. I jí využívám ve svých přednáškách o spirituálním a mravním vývoji, který vrcholí stářím a umíráním. Jaro Křivohlavý podstatu tohoto procesu vystihuje opět velmi stručně a pregnantně:
„S rostoucím věkem se mnohé mění. Nezadržitelně ubývá tělesných i duševních sil. Jedno však jde opačným směrem: duchovní obzor se rozšiřuje. Důraz na to, ,kdo’ jsme, roste. Důraz na to, ,co mám’, naopak slábne. To, co se za peníze koupit dá, ustupuje z žebříčku hodnot a naopak to, co se za peníze koupit nedá (např. láska, úcta, respekt atp.), nabývá na hodnotě. Jak život pokračuje, člověk je citlivější (sensitivnější) k otázkám smysluplnosti svého bytí… Ve stáří a utrpení je možno osobně dozrát. Ne nadarmo nazvala paní Dr. Kübler-Rossová jednu ze svých posledních knih ,Umírání jako nejvyšší stádium na cestě k zrání osobnosti’.“
Z poslední kapitoly Křivohlavého knihy jsem vybral i motto tohoto článku, hovořící o „dobrém umírání“ člověka, který se může ohlížet za svým životem s jistotou, že nežil nadarmo. Právě to mi totiž obzvlášť přichází na mysl poté, co se životní pouť Jaro Křivohlavého uzavřela. Na závěr ještě poslední citát z „Mít pro co žít“. V kapitole „Smysluplnost celého našeho života“ prof. Křivohlavý říká:
„Není-li život určitého člověka smysluplný, pak na tom nic nezmění skutečnost, že tento člověk žil dlouho. Je tomu jako s pochodní: buď hoří a tím ,prolomí království tmy’, nebo nehoří. Pak již moc nezáleží na tom, jak dlouho nehoří.“
Obzvláštním důvodem k radosti a vděčnosti ovšem je, když někdo žil dlouho a po celý svůj život byl onou hořící pochodní, neúnavně svítící na cestu druhým lidem, blízkým i vzdáleným. To byl případ Jaro Křivohlavého.
Vít Machálek
Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin
Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.
Vít Machálek
Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“
Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.
Vít Machálek
Je suis Bernadette
Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.
Vít Machálek
Odpověď na Jóba
Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.
Vít Machálek
Songs of Innocence, třinácté album U2
Letos jsem na blogu připomínal mj. skvělou americkou spisovatelku Flannery O’Connorovou, která (jak je zřejmé už z jejího jména) byla irského původu. Je až neuvěřitelné, jak mnoha geniálním umělcům proudila v žilách irská krev.
Vít Machálek
Adolf Hrubý a drama novodobých českých dějin
Na letošek připadlo 75. výročí vzniku Národního souručenství – jediné organizace, v níž se kdy náš národ dobrovolně sjednotil. Osud jejího vedoucího A. Hrubého je součástí dramatu moderních českých dějin, spojeného se světovými válkami a dvojí totalitou.
Vít Machálek
Dvojí pohled na Janovo evangelium
Římský setník Longinus pocházel z kultury, v níž bylo samozřejmé zabíjet nebo být zabit. Román Louise de Wohla „Longinovo kopí“ líčí vítězství Kristova kopím probodeného srdce nad lidským násilím. Z pohledu vědce totéž téma rozebírá antropolog René Girard.
Vít Machálek
Johnny Cash vstupuje do světla
„Dušičky“ jsou ve znamení světla nesčetných svíček. Mnozí z nás je dnes zapálí nad hroby svých drahých k dosvědčení toho, že s nimi nepřestáváme být v lásce spojeni. Tyto svíce představují i znamení naděje, že smrt není vstupem do nicoty, ale do světla.
Vít Machálek
Johnny Cash rozmlouvá s Mužem z Galileje
Před týdnem odešel na věčnost psychiatr, publicista a moudrý člověk Petr Příhoda (1939–2014). Jeho odkaz je pro mne totožný s posledním poselstvím Johnnyho Cashe: V průběhu života mám poznávat meze vlastních sil a otvírat se „vyšší moci nade mnou“.
Vít Machálek
Johnny Cash jako zlámaný strom ve vichřici
Na dnešek připadá výročí smrti Johnnyho Cashe. Jeho odchod na věčnost z 12. září 2003 chci připomenout přiblížením posledního alba, jež za svého života vydal. Odráží zpěvákem prožívanou bolest a utrpení, ale i touhu po lásce, která je silnější než smrt.
Vít Machálek
Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část V.)
Na dnešek připadá výročí narození císaře Františka Josefa Prvního. Za jeho vlády byl 18. srpen dnem, v němž byl František Josef v kostelích různých církví, synagogách i mešitách s úctou vzpomínán jako původce svobody a rovnoprávnosti náboženských menšin.
Vít Machálek
Jedno potřebné a labyrinty našeho světa
„Svět nerozlišuje mezi perlami a smetím a dbá spíš o své labyrinty než o Ariadniny niti, které jsou mu ze všech stran nabízeny.“ (Jan Amos Komenský, Unum necessarium VI, 24)
Vít Machálek
Románové zrcadlo nastavené naší společnosti
Dnešního 50. výročí smrti Flannery O’Connorové bych rád využil k představení románu „Násilníci je uchvacují“. Tato kniha americké spisovatelky zatím jako jediná nebyla přeložena do češtiny, i když její zdrcující výpověď bychom opravdu potřebovali slyšet.
Vít Machálek
Kříž jako zdroj vědění a lásky
Před 740 lety, 15. 7. 1274, odešel na věčnost svatý Bonaventura. Odkazem tohoto vedle Tomáše Akvinského nejvýznamnějšího středověkého teologa je především zdůraznění neoddělitelnosti teologie od mystiky, cesty k pravdě od cesty k lásce.
Vít Machálek
Duchovní svět v Komenského Pansofii
Dílo „českých velikánů“ typu Husa a Komenského je u nás tradičně prezentováno zkresleně. Sám si Husa vážím jako eucharistického a mariánského ctitele a Komenského jako christocentrického autora vášnivě hájícího víru v Kristovo božství a v Boží trojjedinost.
Vít Machálek
Louis de Wohl: Radostný žebrák (část II.)
Lze s muslimy rozvíjet přátelské vztahy, nebo je islám pro Evropany jen nepřítelem? Má být rozum spojen s hledáním smyslu života, nebo se na univerzitách má pěstovat jen „věda pro vědu“? Je člověk mírou všech věcí, nebo existují hranice lidské moci?
Vít Machálek
Johnny Cash jako osamělý muž
Minulý týden vyšel v MF DNES děsivý článek o amerických popravách „Je libo elektrické křeslo?“. Připomněl mi neméně děsivou píseň „The Mercy Seat“ z alba Johnnyho Cashe „American III: Solitary Man“, jejímž vypravěčem je právě muž na elektrickém křesle.
Vít Machálek
Louis de Wohl: Radostný žebrák (část I.)
Na dnešek připadá výroční den úmrtí spisovatele Louise de Wohla (24. 1. 1903 – 2. 6. 1961), jehož knihy už jsem na blogu v minulosti začal představovat. Dnes se dostávám k jednomu z jeho posledních děl, k románu o sv. Františkovi z Assisi z roku 1958.
Vít Machálek
První dáma protikomunistického odboje
Letošní rok 2014 prožívám s kalendářem „Budete mými svědky“, kterým katolická farnost v Brně-Lesné připomíná 53 Kristových svědků (martyrů) doby nacismu a komunismu. K představení na blogu jsem z nich po dlouhém váhání vybral Růženu Vackovou (1901–1982).
Vít Machálek
Požehnaný plod života tvého
Květen, v tradiční katolické zbožnosti mariánský měsíc, vrcholí dnešním svátkem Navštívení Panny Marie. Církev v něm spoluprožívá radost Alžběty, kterou navštívila těhotná Maria s Požehnaným ve svém lůně.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 74
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1407x