Nespoutaný Johnny Cash

Redukování Velikonoc na pomlázku a kraslice je útěkem před plností lidství spojenou s vědomím smrtelnosti a nadějí na věčnost, s rituály a slavením dávajícím světlo všedním dnům a se zkušeností vnitřního života přístupnou člověku, který pokleká k modlitbě.

Myšlenky tohoto druhu se mi v minulých dnech honily hlavou při čtení rozhovoru o Velikonocích a smrti se zakladatelkou hospicu Cesta domů Martinou Špinkovou (1), ale také při poslechu titulní písně alba Johnnyho Cashe „Unchained“ (Nespoutaný). Martina Špinková se zmiňuje o tom, jak jsou pro dnešní českou (či obecně západní) společnost typické nejrůznější plané náhražky, počínaje nahrazováním velikonoční víry ve vítězství nad smrtí v příběhu kříže a zmrtvýchvstání vírou ve „všemocnou“ medicínu a konče třeba nahrazováním manželství soužitím bez rituálu, slibu a závazku. Nejlepší písňové texty populární hudby zase mluví například o nešťastném sklonu nahrazovat transcendentní zkušenost, k níž vede cesta přes pokleknutí k modlitbě, umělým zážitkem dosaženým po požití drogy. (2)

Johnny Cash ve zmíněné písni „Unchained“ (jejímž refrénem je modlitba „Ach, jsem slabý / ach, vím, že jsem domýšlivý / zbav mne tohoto břemene / dej, ať je můj duch nespoutaný“) zpívá o „duze“, symbolizující pestrost a krásu světa a života, kterou nemůžeme spatřit „skrze tlusté brýle“, ale jen na kolenou.

Album „Unchained“ je druhou částí Cashovy a Rubinovy série „American Recordings“, o jejímž prvním albu jsem psal na Velký pátek. Oproti folkovému prvnímu albu představuje „Unchained“, za které Johnny Cash obdržel cenu Grammy za nejlepší countryovou desku, převážně pravověrnou jižanskou country. Cash se na tomto albu vrátil k hraní s kapelou (se známými The Heartbreakers, kteří v minulosti doprovázeli mj. i Boba Dylana, a dalšími doprovodnými muzikanty v čele se skvělým kytaristou Martym Stuartem) a předložil jakýsi průřez jak vlastní hudební a životní dráhou, tak také dějinami americké country, ale i rocku, folku a popu.

„Výběr písniček pokrýval přes padesát let od ,The One Rose’ od Jimmieho Rodgerse až po Beckovu ,Rowboat’, příhodně dominantní úvodní skladbu… Zařazení popíkové ,Memories Are Made Of This’…bylo překvapením, stejně jako výhružná ,Rusty Cage’, kterou původně nahrála grunge metalová skupina ze Seattlu, Soundgarden. Název skladby ,Meet Me In Heaven’ byl převzat ze slov na náhrobku bratra Jacka, zatímco ,Spiritual’ byla dlouhá meditativní modlitba na téma smrti.“ (3)

Mezi písněmi převažují cover verze a jen tři z nich jsou originální Cashovy (dvě z nich – „Country Boy“ a „Mean Eyed Cat“ – Johnny napsal či začal psát už skoro o čtyřicet let dřív). Podobně jako v případě předešlého alba však i zde platí, že nejen vlastní, ale i převzaté písně jsou v podání Johnnyho Cashe velmi osobními výpověďmi.

To se týká jak titulní skladby „Unchained“ od Judea Johnstonea, tak třeba i písně „Southern Accents“ (Jižanský přízvuk) od Toma Pettyho z The Heartbreakers. Tato jímavá písnička o zakořeněnosti v „rodné hroudě“, která by podle Cashových slov mohla být hymnou amerického Jihu (4), je ztělesněním toho, o čem jsem nedávno psal ve svém článku o jižanském poselství Johnnyho Cashe a Flannery O’Connorové.

V její klíčové sloce Cash zpívá o svém způsobu modlitby napojeném na víru generací jeho předků a o své zemřelé mámě, kterou ve snu vídá přicházet, poklekat u okna a modlit se za něj. Na matku Johnny vzpomíná i v bookletu alba „Unchained“:

„Má matka říkala: ,Bůh nad tebou drží svou ruku. Nikdy nezapomínej na ,Dar’. Nikdy jsem nevěděl, co mínila darem, dokud jsem nepocítil, že mě dar opouští. Když se dar vrací, je to tak sladké. Myslím, že někdy vstupujeme [s Bohem] do kontaktu, pokud si nezacpáváme své duchovní uši. Když jsem nahrával [písně pro toto album], můj zaměstnanec a věrný přítel Armando Bisceglia umíral na rakovinu v terminálním stadiu. Věděli jsme, že konec se u něj velmi blíží. Nahráli jsme píseň, pak jsem ji zazpíval ještě jednou. Ve chvíli, kdy jsem dozpíval, June přišla do studia a řekla mi: ,Armando právě zemřel.’ Písní, kterou jsem zpíval, bylo ,Unchained’. Zbav mne tohoto břemene. Dej, ať můj duch je. Nespoutaný.“ (5)

„June“ byla samozřejmě Johnnyho druhá žena, zpěvačka June Carterová. K té se Cash na albu „Unchained“ přímo obrací v písni „Meet Me in Heaven“, v níž s nespoutaným, svobodným duchem pokojně přijímá skutečnost, že už oba prožívají poslední léta svého života na této zemi. Klade si otázku, zda na věčnost odejde jako první on anebo June, a zároveň konstatuje, že to vzhledem k naději na nové setkání v nebi není podstatné. Věří, že smrt bude okamžikem vstupu do světla, a jakkoliv ví, že o tom, co po ní bude následovat, nemůžeme moc vědět, je si jist, že na druhém břehu „já poznám tebe a ty poznáš mne“.

Píseň „Meet Me in Heaven“ (Setkejte se se mnou v nebi) však, jak již řečeno, odkazuje především k Johnovu staršímu bratrovi Jacku Cashovi a ke slovům na jeho náhrobku. Jack, který se už v dětství vyznačoval hlubokou vírou a chtěl se stát pastorem, byl pro Johnnyho vždy velkým vzorem, na čemž nic nezměnila ani jeho brzká, tragická smrt. (Ve věku čtrnácti let byl smrtelně zraněn cirkulárkou, která mu rozřízla břicho. Celá rodina nedlouho poté stála u jeho smrtelného lože a slyšela jeho poslední slova, kterými Jack popisoval nádherné město, do kterého vstupuje, a andělský zpěv, který slyší.) Johnny o něm ve své autobiografii říká:

„Vzpomínka na Jackovu smrt, jeho vize nebe, účinek, který jeho život zanechal v životech druhých lidí, obraz Krista, který v něm zprostředkoval – tím vším se pro mne Jack stal, myslím, větší inspirací než kterýkoliv jiný člověk.“ (6)

Johnny Cash ve svém životě opsal určitý kruh, v němž se po selháních z první fáze své kariéry vracel ke svým jižanským duchovním kořenům, k tomu, co pro něj od dětství ztělesňovali jeho bratr a matka. Obal alba „Unchained“ jeho životaběh shrnuje kontrastem mezi aktuálním vyobrazením Cashe jako šedovlasého starého muže a fotografií Johnnyho v chlapeckém věku.

Podobný kontrast se objevuje i v textech písní. „Memories Are Made of This“ se odvíjí od úvodní zmínky o „kradených“ polibcích a sexuálních požitcích k závěrečnému odkazu k celoživotní lásce mezi jedním mužem a jednou ženou „s Jeho požehnáním shůry“.

Cesta od mladické pošetilosti k moudrosti stáří je vyjádřena i úvodní písní „Rowboat“, v níž hlas zralého muže kontrastuje s jím reprodukovaným příběhem mladíka, jenž pluje za měsíčního svitu k pobřeží a vypráví svému člunu o dívce, kterou navždy ztratil a zůstala mu po ní jen „díra v duši“. V bookletu o tom Johnny Cash říká:

„Nemusím se ani ptát Becka, co znamená verš ,Přijdu domů s benzínem.’ Je to benzín pro její vůz, anebo k podpálení jejího domu? Já to vím… Byl jsem dřív také takový. Člune, věci jsou mnohem lepší na druhém břehu.“ (7)

Neutěšená slova se tak v Cashově podání mění v obrazy plné naděje, protože člun veze hříšně si zoufajícího vypravěče k „druhému břehu“ života s Bohem (ať už na onom nebo na tomto světě). Současně však „Rowboat“ (podobně jako „Spiritual“, v němž se Cash obrací k Ježíši s konstatováním „má láska nebyla pravá / nyní jsi Ty vším co mám“) představuje i doznání muže, který si je vědom toho, že jeho život nebyl v pořádku a že v něm dokonce strašně ubližoval svým blízkým.

Podobné myšlenky nejspíš vířily Cashovou hlavou i při nahrávání písně „Rusty Cage“, nejzáhadnější skladby celé desky. Zatímco u jiných písní Johnny svými poznámkami v bookletu poskytuje posluchačům určitý klíč k jejich interpretaci, o „Rusty Cage“ pronáší jen slova, která jsou sice ve vztahu k obsahu „Unchained“ i dalších jeho alb výmluvná, Cashovo chápání uvedené písničky však nikterak neprozrazují:

„Miluji písně o koních, železnicích, půdě, soudném dni, rodině, těžkých časech, whiskey, námluvách, manželství, cizoložství, rozvodu, vraždě, válce, vězení, toulání se, zatracení, domově, spáse, smrti, pýše, humoru, zbožnosti, rebelii, vlastenectví, krádeži, rozhodnosti, tragédii, výtržnictví, hlubokém žalu a lásce. A o matce. A o Bohu. ,Rusty Cage’ musí patřit do některé z těchto kategorií.“ (8)

V této písni zpěvák v první osobě vypráví o tom, že rozbije svou „rezavou klec“ a uprchne na svobodu. Přestože text obsahuje temné zmínky o fyzickém násilí, při povrchním poslechu nemusí působit nijak zvlášť děsivě – už proto, že na podobné prvky jsou posluchači Cashových písní zvyklí. Hrůznost písně nicméně vyvstane ve chvíli, kdy si člověk představí, že by zaznívala nikoliv mužským, ale ženským hlasem. (9)

Děsivost „Rusty Cage“ se však nevyčerpává odkazem k týraným ženám vystaveným domácímu násilí, které zpěvák vybízí, aby utekly z „rezavé klece“, v níž jsou zavřeny s mužem–násilníkem. Posluchače ještě více zamrazí ve chvíli, kdy si uvědomí, že onen strach budící násilník může být autoportrétem samotného Johnnyho Cashe, který byl v době své drogové závislosti a s ní spojené agresivity pro svou tehdejší ženu Vivian (a čtyři malé dcery) skutečným postrachem. (10)

K uzdravení následků těchto starých hříchů došlo až v úplném závěru Cashova života, kdy se již po smrti June Carterové se svou první manželkou znovu setkal. (11) Teprve toto setkání umožnilo zpřetrhání pout, která je oba vázala k temné minulosti. Po Johnnyho jako by se po jeho posledním setkání s Vivian tíže minulosti konečně rozplynula a on mohl rozbít svou rezavou klec, stát se opravdu nespoutaným a dosáhnout věčné duchovní svobody…

Johnny Cash: Unchained. Produced by Rick Rubin. American Recordings 1996.

Poznámky:

1) Petr Kamberský, „Za dveřmi číhá strašidlo: O Velikonocích a smrti s malířkou, ilustrátorkou a zakladatelkou domácího hospicu Cesta domů Martinou Špinkovou“, Lidové noviny, 19. 4. 2014, roč. 27, č. 93, s. 11.

2) Bono Vox ze skupiny U2 například v písni „Mysterious Ways“ zpívá: „Pokud chceš políbit nebe, musíš se [místo psychedelických prožitků] raději naučit klečet (na kolenou, chlapče!).“

3) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 485.

4) Viz booklet alba Unchained, s. 8.

5) Tamtéž, s. 11.

6) Johnny Cash, Man in Black: His Own Story in His Own Words, Grand Rapids: Zondervan, 1975, s. 48.

7) Booklet alba Unchained, s. 3.

8) Tamtéž, s. 4.

9) „Český Johnny Cash“ Petr Horák ve své geniální verzi „Rusty Cage“ nazvané „Malá Kate“ zpívá o tragické ženské hrdince ve třetí osobě.

10) Viz Vivian Cash – Ann Sharpsteen, I Walked the Line: Můj život s Johnnym, KMa, 2008, s. 369.

11) Viz tamtéž, s. 16–18.