Jiráskův „duch našich dějin“ vs. komunismus

Před 66 lety se u nás ujali vlády komunisté, kteří mj. zcela zfalšovali české dějiny. Naprosto neprávem se při tom dovolávali Jiráska, který ve skutečnosti v protikladu k jejich nenávistné ideologii viděl odkaz našich dějin ve smířlivosti a snášenlivosti.

Nad touto skutečností jsem nemohl nepřemýšlet ve chvíli, kdy se mi dostalo do rukou vydání Jiráskova románu „Skály“ z počátku padesátých let, tedy z doby, kdy vydávání Jiráskových spisů bylo režírováno vlivným falzifikátorem českých dějin Zdeňkem Nejedlým. Ten v závěru svého doslovu souhlasně cituje poslední věty Jiráskova románu:

„To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, nýbrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí; abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a námi o zem udeřili; abychom byli jako skály.“ (1)

Tato Jiráskova slova z románu napsaného v roce 1886 ve skutečnosti vskutku nabyla na aktuálnosti v době, kdy si Stalin s Gottwaldem, Nejedlým a spol. mysleli, „že nás přemohli a námi o zem udeřili“. Jsou však svým způsobem aktuální i dnes, kdy u nás následky doby komunismu nadále trvají a dokonce i naše národní dějiny mnoho Čechů stále vnímá jí poznamenaným způsobem.

K tomuto tématu se vrátím v závěru článku. Nejprve je třeba vyložit, v čem odkaz našich dějin viděl Alois Jirásek, ke kterému podle spisovatelova úvodu k románu „Skály“ duch těchto dějin promluvil, když přemítal nad starou pověstí z dějin Skal alias Bišofštejna, hradu na česko-slezském pomezí. Pro začátek stačí říci, že problém českých dějin ve „Skalách“ (i v bezpočtu jiných Jiráskových děl) souvisí s dvojí českou křesťanskou tradicí a s tragicky nešťastným uchylováním se k násilí v dějinách vztahů katolicko-husitských či katolicko-protestantských.

I když byly Jiráskovy romány v době komunismu i před ní českými „katolíkobijci“ často interpretovány v tom smyslu, že v nich stojí násilničtí katolíci proti pronásledovaným evangelíkům, tato černobílá interpretace rozhodně neobstojí. Ve skutečnosti Jirásek jistě s účastí ukazuje na utrpení pronásledovaných, ti však jsou právě na obou stranách, podobně jako pronásledovatelé svým násilím střídavě „bránili“ někdy katolicismus a jindy zase kališnictví.

I v již zmíněném přemítání nad dějinami Bišofštejna v úvodu ke „Skalám“ se objevuje zmínka o husitském hejtmanovi Matěji Salavovi z Lípy, který široké okolí naplnil „strachem a hrůzou“, když z nově postaveného hradu „s druhy svými podnikal do Slezska ,spanilé’ Táborům jízdy, aby trestal a hubil nepřátely husitské a svatého kalicha“. (2) Jestliže ve „Skalách“ jakési motto románu představují slova „žádný není tak mocný, aby mému svědomí rozkazovati mohl“ (3), vyrytá na holi pobělohorského protestantského exulanta, lze konstatovat, že totéž motto by se mohlo objevit i v příbězích katolických exulantů (a mučedníků) doby husitské. (4)

Na začátku knihy Jirásek přemýšlí o smyslu pověsti o strašidelném starci, který se kdysi na Skalách zjevoval tak dlouho, dokud se jistý kanovník z Hradce v kněžském rouše nevydal na starý hrad, aby se tam s přízrakem odvážně setkal a pak se vrátil bledý a vážný. Její výklad mu pak napoví „vznešený duch našich dějin“; jak se nakonec trpělivý čtenář z románu dozví, jeho řešení oné historické hádanky je spojeno se smířením mezi Čechy různých náboženských tradic a jejich společnou prací pro dobro této země. V závěru úvodu ke „Skalám“ autor říká: „Zdaliž já jsem této pověsti dobře rozuměl, nevím; srdce praví, že ano.“ (5)

Pak se již rozvíjí vlastní děj románu, začínající rokem 1626, kdy hrůzy třicetileté války zasáhly už i na panství Skály. Tehdejší osud Čech je lidsky i politicky čím dál neradostnější, a to v neposlední řadě vinou bratrovražedného boje mezi samotnými Čechy obojího vyznání, výmluvně popsaného zvoláním: „Ó krvavého záští bratrského, té slepé nenávisti pro víru!“ (6)

Po vydání mandátu vypovídajícího nekatolickou šlechtu z Čech přesto existují i čeští katolíci, kteří se ve vztahu k jinověrcům vyznačují spíš láskou než nenávistí. Patří k nim skalský správce Chodek, který podporuje či alespoň trpí ukrývání pronásledovaných protestantů.

To vše se děje v situaci, kdy se tito protestanti ještě zdaleka nevzdali naděje na zvrat ve válce, po němž by osud obětí potkal naopak katolíky. Protestantský předák „doktor Voborský“ (vlastním jménem Kochan z Prachové) verbuje pod své prapory houfce sedláků, kteří z důvodu sociální i konfesijní nenávisti vraždí své katolické pány. Násilí je Jiráskem líčeno s drsným realismem, jehož účelem nemůže být nic jiného než vyvolat v čtenáři pocit odporu:

„Prostřed toho houfce kráčel veliký chlap, mající na čapce ohromný chochol ovesný a několik kohoutích per, po boku pak velikou šavli. V ruce držel podivný prapor. Žerď jeho byla červeně zbarvená, mokvající od krve, jež kapala z lidské hlavy na žerdi naražené. Byla to hlava nenáviděného správce, kterého právě ,ponížili’.“ (7)

S podobným odporem Jirásek přirozeně popisuje i násilí páchané stranou, která se v tomto nelítostném boji ukázala být silnější, ať už jde o popravu protestantského duchovního Ulického či o násilné nucení evangelíků ke změně víry. Z hlediska zápletky románu zde má obzvláštní význam ustanovení – i slovy jezuitského misionáře P. Machovia „velice přísné“ (8) – o výchově „osiřelých“ dětí protestantských exulantů u katolických pěstounů či v klášterech.

Jirásek se ovšem nevyhne jisté jednostrannosti, ať už se týká právě zobrazování jezuitských misionářů, kteří jsou u něj až démonizováni, anebo líčení průběhu třicetileté války. Přesvědčivě popisuje, jak „rozbouřené moře kruté války převalovalo své zhoubné vlny“ (9), ale neklade si otázku, kdo toto moře rozbouřil. Nebyli to roku 1618 právě protestantští čeští stavové, kteří se v něm posléze sami začali topit?

Protestantský válečník Voborský se v románu marně spoléhá na saskou (a později i na švédskou) pomoc. Nakonec prchá s malým synkem Valentinem z Čech (jeho žena Eva, sestra popraveného Ulického, je chatrného zdraví a ještě ve vlasti umírá). Katolický správce Chodek věrně opatruje Skály jejich evangelické vrchnosti (Křineckým), které posílá do exilu výnosy z hospodářství. Zaražený je až ve chvíli, kdy se Křinečtí na čas vracejí do vlasti se švédským vojskem, tj. s nepřítelem pustošícím české země. „Než na konec té úvahy mávl rukou, jako by chtěl říci: ,Suď to bůh!’“ (10)

S Křineckými a Švédy se na Skály vrací i Voborský s malým Valentinem. V bojích mezi švédskými a císařskými vojáky je však potom Voborský raněn a Valentin ve víru válečných zmatků mizí. Jeho otec se uzdraví, ale syna nikdy nenajde. Před novým odchodem do exilu se za něj modlí, „aby si ho pánbůh vzal“ (11). To by podle Voborského bylo lepší, než kdyby jej vychovávali katolíci…

Postoj tehdejších českých protestantů ke katolicismu a typicky černobílý pohled na církevní dějiny (ztotožnění vlastní strany s Kristem a strany protivné s Antikristem) ilustrují i v románu citovaná slova J. A. Komenského z jeho známého protestu proti mírovým jednáním s císařskými, adresovaného švédskému kancléři: „Shlédněte na národ, na nějž mezi národy evropskými Kristus nejdříve ráčil shlédnouti, vyrvav jej z temnosti Antikristovy, kterýžto, dříve nežli jiní národové přijali osvícení, sám zuřivost vzteku Antikristova snášel po celé století.“ (12)

Tato pře ovšem není Jiráskovou pří. Jiráskův pohled na dějiny není konfesijní, ale nacionální; spisovatel se neztotožňuje s věcí protestantismu, ale s věcí českého národa (ze svého pohledu člověka devatenáctého, nikoliv sedmnáctého století). Pobělohorské „temno“ pro něj není temnem náboženským, ale dobou úpadku Českého království. Jeho nářky nad tímto úpadkem mají blíž k nářkům jezuity Balbína než k nářkům Balbínovým protestantských současníků. A právě „balbínovci“, barokní katoličtí vlasteneci vnímaní jako předchůdci pozdějších obrozenců, pro Jiráska představují světýlka v temnotách.

Ve finální scéně románu se neúnavný válečník Voborský ještě na konci svého dlouhého života pokouší s pomocí Uhrů či Francouzů podnítit pomstychtivé sedláky a lupičské roty k novému velkému boji. K tomuto poslednímu pokusu dochází více než padesát let po první selské rebelii, líčené v úvodní části knihy.

Kladným hrdinou posledních stránek „Skal“ je kanovník hradecké kapituly z pověsti zmíněné v úvodu románu. Ten se vzbouřeného lidu nebojí, s údělem poddaných soucítí a lituje jen vlast, která je po sotva zahojených ranách třicetileté války zmítána dalším násilím. Je „veliký milovník“ české minulosti a ctitel „velikých patriotů“ Balbína a Pešiny. (13) Když stařec Voborský náhodou vyslechne projevy jeho vlastenectví, v rezignovaném pochopení toho, že nositeli českého patriotismu budou muset být katolíci, nejenže ochrání tohoto kněze před násilím ze strany sedláků, ale také mu věnuje svou milovanou knihu „De republika Bojema“ (O státě českém) v naději, že katolický vlastenec si bude „pilně čítati“ i v tomto spise protestanta Stránského. (14)

Selské povstání je poraženo a Voborský, „strašidelný stařec“ skrývající se na Skalách, se ve svém úkrytu ještě jednou setkává s hradeckým kanovníkem, kterým, jak se ukazuje, není nikdo jiný než kdysi zmizelý Valentin. Stařec je nešťastný, že jeho modlitby nebyly vyslyšeny a jeho syn, kterého chtěl vychovat k nenávisti ke katolíkům, se stal katolickým knězem, místo aby raději zemřel. Valentin se ovšem na svou duchovní cestu nevydal „z nějaké slabosti nebo mdloby“ (15), ale z přesvědčení, zocelého v letech vnitřních bojů s pochybnostmi. V těchto bojích se probojoval i k poznání, „že není proti učení Spasitelovu snášeti se s těmi, kteří nejsou s námi téže víry“. (16)

Jeho otec a on jako by ztělesňovali dvě etapy dějin křesťanství – nesmiřitelný konfesionalismus doby reformace a protireformace i jeho budoucí překonání v době, kdy „bůh a budoucnost“ rozsoudí staré spory. (17) Pro Jiráska je však v jejich rozhovoru Voborský symbolem minulosti a Valentin budoucnosti především ve vztahu k českému patriotismu, v lásce k vlasti, kterou si zde jako štafetu předávají bojovný protestant a smířlivý katolík.

V mnoha svých dílech Jirásek oslavuje katolické buditele coby muže v českých národních dějinách výjimečně zasloužilé. Na poslední straně „Skal“ vzdává v postavě Valentina hold všem bezejmenným „pracovníkům“ generace Balbínovy a Pešinovy, „jejichž jména zapadla v zapomenutí, kteří však prací svou a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili ,zázrak’ našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich nebylo by ,křisitelů’ a nebylo by dnešního našeho života.“ (18)

Tuto tezi svého času hlásal i komunistický katolíkobijec Nejedlý, a to v době po druhé světové válce, kdy komunisté v rámci tehdy proklamované „jednoty národa“ na krátkou dobu předstírali respekt ke katolíkům a oceňovali jejich účast v odboji proti německé okupaci. Dne 15. listopadu 1945 Nejedlý jako zástupce tehdejší vlády navštívil mimořádnou pracovní schůzi katolických kněží Čech a Moravy a ve svém projevu na ní ocenil jednak „obrozenecké kněžstvo, které pro věc národa vykonalo nesmírně mnoho“, jednak skutečnost, že „za okupace byla vytvořena mezi katolickým duchovenstvem a národem a lidem jednota přímo ideální“. (19)

K tomu lze ovšem dodat, že ona jednota mezi katolickým duchovenstvem a národem existovala nejen za okupace nacistické, ale také za okupace komunistické, v době, kdy strana Zdeňka Nejedlého na základě proslulého poúnorového zákona č. 231/1948 ve velkém posílala do věznic a koncentračních táborů (v horším případě na popraviště) příslušníky všech vrstev českého národa nepohodlné její totalitní diktatuře, mezi nimiž nechyběla velká část katolického kněžstva.

Ve stejné době si komunisté ve své zaslepenosti dovolili rozšiřovat díla Aloise Jiráska, autora, jehož charakteristickým rysem byl odpor k násilí, perzekuci a předsudkům a soucit s jejich oběťmi. Je až neuvěřitelné, že Nejedlý v doslovu ke „Skalám“ sám konstatuje, že v Jiráskově díle „všude jsou lidé jednak zlí, kteří páší všechno to zlo, ať už z fanatismu nebo osobní krutosti. A jsou ti, kteří jsou oběťmi zla“ (20), a nedochází mu při tom, jak čítankový příklad těch prvních v současné době představují čeští komunisté, posílající do vězení či na smrt mj. i ty samé kněze, jejichž zásluhy o národ před několika lety oceňoval…

Nejedlý měl ovšem svými výše citovanými slovy o fanaticích či ukrutnících na mysli výhradně pobělohorské katolíky a zejména jezuity typu Antonína Koniáše, kteří v Jiráskově „Temnu“ vyhledávají tajné nekatolíky a zabavují jejich knihy. Karel VI. Schwarzenberg (horoucí český vlastenec, který byl loni, když se jeho syn ucházel o prezidentský úřad, s nehorázností velmi připomínající padesátá léta označen takřka za nacistu) v době komunismu na toto téma výstižně poznamenal:

„Jak jsou Jiráskovým katolíkům podobní dnešní drábové a slídiči po tajných bludařích? Namáhají se nahradit zničené knihy pořádnou četbou? Chtějí doopravdy obnovit vrcholnou dobu české revoluce – vzmach Táboritů? Oni občas říkají, že ano – ale představte si táborské bratříky pod vedením moskevských opričníků! ,Temno’ vyžaduje pozornou a přemýšlivou četbu, opravdovou lásku k českým dějinám. Pak se naučíme tomu a onomu…“ (21)

Není ani třeba říkat, že Schwarzenbergova interpretace Jiráskovo smýšlení vystihovala nepoměrně lépe než interpretace Zdeňka Nejedlého, který smířlivé poselství Jiráskových románů obracel v jeho pravý opak a například ve svém doslovu k „Temnu“ se nestyděl frázemi o „husitsky bojovném lidu“ v nesmiřitelném střetu s „pobělohorsky temným lidem“ zneužívat „klasický historický román jako zdůvodnění třídního teroru!“ (22) Jirásek naopak ve „Skalách“ vyzývá „utlumiti touhu po pomstě, zapomenouti a smířiti se“ (23) a svému knězi Valentinovi vkládá do úst již citovaná slova o tom, že staré spory rozsoudí Bůh a budoucnost.

Několik desetiletí po Jiráskově smrti pak byly opravdu „rozsouzeny“ zcela v duchu spisovatelova chápání českých dějin, když pražský arcibiskup kardinál Beran, světec, který prošel šestnácti lety komunistického pronásledování, ve slavném vystoupení na Druhém vatikánském koncilu označil toto pronásledování za bolestné očištění katolické církve v českých zemích „od pochybení a hříchů, které byly v minulosti jejím jménem spáchány, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa a v 17. století přinucení velké části českého národa, aby podle zavedeného pravidla ,Cuius regio eius religio’ opět přijal katolickou víru“. (24)

Beran tímto vystoupením nejenže přispěl k tomu, že se katolická církev bezvýhradně přihlásila k zásadě svobody svědomí, ale také „přehodnotil dějinný vztah vlastní církve k české myšlence reformační a vytyčil našemu katolicismu pokornou cestu k jejímu uznání a k smíru obou našich náboženských mravních tradic“. (25) Není pochyb o tom, že Alois Jirásek by byl tímto projevem „vznešeného ducha našich dějin“ nadšen.

Duch našich dějin, reprezentovaný jak svatým Václavem nebo svatou Anežkou, tak i Husem či Komenským, je bezesporu duchem křesťanským. Asi jen málokdo bude před křesťanskými velikány naší historie upřednostňovat „velikány“ typu Gottwalda, Nejedlého či Biľaka. Přesto je u nás právě ve vztahu ke křesťanství či katolicismu smýšlení mnoha lidí dodnes poznamenáno vymýváním mozků, kterému jsme byli po čtyřicet let vlády stoupenců komunistické ideologie vystaveni.

Ze způsobu, jakým po celé polistopadové období velká část veřejnosti reaguje na pokusy o částečnou nápravu škod, které komunisté zejména katolické církvi způsobili, je zřejmé, že i dnes mnozí souzní s frázemi Zdeňka Nejedlého, který v doslovu ke „Skalám“ píše: „Voborského stihne los snad nejhorší: nalezne ztraceného syna, ale je to římský kněz. Kněz církve, jež především uvrhla na národ…největší utrpení.“ (26)

Nehoráznost tohoto výroku komunistického propagandisty je přitom více než zřejmá – dvojnásob v dnešní den, kdy si připomínáme utrpení, způsobené jím vyznávanou ideologií. Komunisté a postkomunisté ovšem demagogii tohoto druhu používají dodnes, jak o tom z poslední doby svědčí například výrok Jana Kellera, který na otázky Mladé fronty DNES, týkající se jeho někdejšího členství ve zločinecké organizaci jménem KSČ, příznačně reagoval slovy: „…zločinecká, to můžete vytýkat každé organizaci… katolická církev není zločinecká, protože na to není zákon.“ (27)

Závěrem je tedy snad třeba ještě poznamenat, že výše zmíněné pravidlo „Cuius regio eius religio“ (nucení poddaných k tomu, aby vyznávali víru vrchností) bylo v 16.–18. století prakticky v celé Evropě platnou zásadou, původně zformulovanou luterským právníkem Stephanim. Západní křesťané katolického a protestantského vyznání (nebo spíš jejich s politickou mocí spojení představitelé?) se tehdy ve svých vzájemných vztazích z dobově podmíněných důvodů odchýlili od biblického přikázání lásky k bližnímu; to je jistě zcela nesrovnatelné se zločiny komunistů, páchanými naopak z důvodu věrného následování nenávistné doktríny Marxe a Lenina. Komunisté dále na rozdíl i od nejvíce nesnášenlivostí poznamenaných podob středověkého či raně novověkého křesťanství mohli lidem nabídnout jen peklo na zemi bez jakékoliv naděje tento svět přesahující. Jak konstatovala evangelická filosofka a disidentka Božena Komárková, poúnorový režim znamenal nový „středověk“, ale v tomto případě středověk „zbavený naděje, který měl středověk křesťanský; naděje na boží spravedlnost, která setře z očí slzy těch, kterým ublížila spravedlnost této země“. (28)

Alois Jirásek: Skály. Několik výjevů z dějin samoty. Podle znění v souboru Jiráskova díla, vydávaného z podnětu presidenta republiky Klementa Gottwalda za redakce Zdeňka Nejedlého vydala Práce – vydavatelstvo ROH roku 1950 v počtu 10.750 výtisků.

Poznámky:

1) Zdeněk Nejedlý, „Doslov“, in: Alois Jirásek, Skály, Praha: Práce, 1950, s. 289.

2) Alois Jirásek, Skály, s. 10.

3) Tamtéž, s. 53.

4) Viz Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Praha: Zvon, 1991, s. 286–287.

5) Alois Jirásek, Skály, s. 20.

6) Tamtéž, s. 114.

7) Tamtéž, s. 139–140.

8) Tamtéž, s. 187.

9) Tamtéž, s. 212.

10) Tamtéž, s. 225. (Jirásek zde ani jinde nerozlišuje mezi slovy „/jediný/ Bůh“ a „/nějaký/ bůh“ a píše vždy malé B.)

11) Tamtéž, s. 244.

12) Tamtéž, s. 246.

13) Tamtéž, s. 254–255.

14) Tamtéž, s. 257. (Jirásek samozřejmě věděl, že ve Stránského spise si opravdu „pilně čítal“ jezuita Balbín.)

15) Tamtéž, s. 276.

16) Tamtéž, s. 278.

17) Tamtéž, s. 278.

18) Tamtéž, s. 283.

19) František Ludvík, České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek: Dokumenty – projevy – směrnice, Praha: Arcidiecesní pastorační ústředí, 1946, s. 51–52.

20) Zdeněk Nejedlý, „Doslov“, s. 287.

21) Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 768.

22) Jiří Rak – Vít Vlnas, „Druhý život baroka v Čechách“, in: Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie: Stati o umění, kultuře a společnosti v 17. a 18. století, Praha: Národní galerie, 2001, s. 32.

23) Alois Jirásek, Skály, s. 277.

24) Bohumil Svoboda – Jaroslav V. Polc, Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 256.

25) Václav Černý, Paměti (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 338.

26) Zdeněk Nejedlý, „Doslov“, s. 289.

27) „Splachují mě nálepkou levičáka“ (rozhovor Barbory Tachecí s Janem Kellerem), Mladá fronta DNES, 5. 2. 2014, roč. 25, č. 30, s. A12.

28) Božena Komárková a její hosté: Eseje a rozhovory, Heršpice: EMAN, 1991, s. 54.