Jižanské poselství Johnnyho Cashe a Flannery O’Connorové

„Nosím smutek za ty, kteří / Bibli nečtou a nevěří / v možnost štěstí v Kristu, v lásce / nevědí, co vše je v sázce…“ (Johnny Cash: Man in Black)

Výše uvedené verše jsou mým neumělým, volným, ale poselství originálu vyjadřujícím překladem klíčové sloky snad nejslavnější písně velikána americké hudební scény dvacátého století, Johnnyho Cashe, který byl právě na základě této své skladby „Man in Black“ známý jako Muž v černém. Opravdu vždy koncertoval ve smutečním černém oblečení, které podle oné písně nosil nejen za oběti poměrů ve smyslu sociální nespravedlnosti, ale také za ty, kteří ztratili své životy, protože se minuli s Kristem.

V letošním roce bych chtěl své blogování věnovat především dílu dvou velkých umělců z amerického Jihu – nejprve Johnnymu Cashovi (26. 2. 1932 – 12. 9. 2003), jehož výročí narození připadá na dnešní den, a pak katolické spisovatelce Flannery O’Connorové (25. 3. 1925 – 3. 8. 1964), jejíž kulaté výročí si budeme připomínat v srpnu. Druhá z těchto osobností o nepochopení často stíhajícím její tvorbu napsala: „Pro čtenáře, kteří si myslí, že víra v Krista je záležitostí bez významnějších důsledků, je překážkou to, že pro jiné jde o otázku života a smrti.“ (1)

Johnnyho Cashe už jsem kdysi na tomto blogu začal představovat článkem věnovaným jeho románu o Pavlovi z Tarsu, ve kterém Kristus, „Muž v bílém“, pohlédne na Pavla vraždícího Jeho následovníky s nekonečným soucitem, který kompletně promění Pavlův život. Podstata křesťanské víry (vzdor bizarním představám mnoha dnešních lidí) vůbec nesouvisí s majetkem, se sexualitou, ba ani s etikou, ale s možností žít ve spojení s Bohem, který se stal člověkem a zemřel za naši spásu. Tuto nabídku je možné přijmout nebo odmítnout, což má v obou případech zcela zásadní důsledky.

V díle Flannery O’Connorové to vyjadřují například slova zabijáka Neřáda, který ve slavné povídce „Dobrého člověka těžko najdeš“ o Kristu říká: „Všechno vyvrátil z rovnováhy. Jestli opravdu udělal to, co říkal, tak člověku nezbývá nic jiného než všechno zahodit a následovat Ho, a jestli ne, tak nezbývá, než aby si člověk užil těch pár chvilek, co tu má, jak nejlíp umí…“ (2)

Samotný Neřád si svých pár chvilek užívá vražděním. Johnny Cash své černé šaty nosil i za zločince jako on, kteří skončili ve vězení proto, že je společnost přiměla žít tak, jako kdyby Ježíš nepřinesl spásu a věčnost neexistovala. Podstata tvorby Flannery O’Connorové pak spočívala právě v autorčině snaze o to, aby prostřednictvím šoku z příběhů postav typu masového vraha Neřáda otřásla představou svých čtenářů, že v životě jedince i společnosti neexistují jiné než světské otázky a hodnoty.

Jižanské poselství jejích románů a povídek je určeno mimo jiné liberálům z amerického Severu, kteří za spisovatelčina života Jižanům vnucovali své recepty na odstranění rasové segregace a dnes dokonce své utkvělé představy typu „manželství homosexuálů“. Základní problém zde přitom nespočívá ani tak ve vnucování vlastních hodnot druhým, jako spíš v tom, že mysl oněch seveřanských liberálů se zdá být tak pohlcena tématy typu práv menšin, genderové rovnoprávnosti apod., že pro skutečně podstatné otázky lidského bytí v ní už nezbývá místo…

Jakkoliv je možné pohlížet se sympatiemi na někdejší boj „pokrokového“ Severu proti „otrokářskému“ Jihu, duchovní hloubka je přítomna spíš na Jihu. Celé dílo Johnnyho Cashe, Flannery O’Connorové i mnoha dalších jižanských umělců je vlastně postaveno na napětí mezi lidskou hříšností na straně jedné a hlubokou touhou po vykoupení v Kristu na straně druhé.

Sever se mi naproti tomu zdá být nábožensky mnohem povrchnější, koncentrovaný jen na témata společenskopolitická a Krista vnímající spíš jako sociálního reformátora a „učitele zdravého rozumu“ než jako Pána a Spasitele. Liberální Seveřané jakoby evangelium mnohdy vnímali (pokud vůbec) spíš jako potvrzení svých vlastních myšlenek než jako poselství od Toho, který nás nekonečně přesahuje a jehož myšlenky nejsou myšlenkami našimi…

Flannery O’Connorová tento rozdíl mezi Severem a Jihem vysvětluje s odkazem na skutečnost, že Jih právě prohrál občanskou válku, že Jižané takto nalezli svůj Pád a mohli vstoupit do moderního světa s vědomím omezenosti lidských možností a s větší otevřeností vůči Tajemství. „Pád“ je ovšem pojem biblický a jak O’Connorová v této souvislosti zdůrazňuje, samotná prohra by žádné ovoce nepřinesla, kdyby Jižané neměli i prostředky k její biblické interpretaci. Dvojjediný klíč k hlubinám jižanské duše tedy představují dějiny občanské války a dějiny jižanského evangelikálního probuzení. (3)

První vlna Velkého probuzení, ve které se od třicátých let osmnáctého století začal rodit probuzenecký neboli evangelikální protestantismus, je spojena se jménem Johnathana Edwardse (1703–1758). Položila důraz na nutnost osobního obrácení spojeného s přijetím Boží milosti a vykoupení v Kristu, jež jedině může nás hříšníky uchránit před peklem, ke kterému všechny lidi odsoudila Boží spravedlnost. Druhá vlna Velkého probuzení pak byla reprezentovaná především Lymanem Beecherem (1775–1863), jehož dcera Harriet Beecher-Stoweová postavila evangelikální zbožnosti nesmrtelný pomník titulní postavou své „Chaloupky strýčka Toma“.

Bez ohledu na neúspěšnost snah o sjednocení jižanských protestantů, rozdělených do mnoha různých denominací, Jih od té doby zůstal baštou „biblického“ křesťanství, čemuž posléze bezděčně vzdal hold i zástupce bojovného sekularismu Henry Louis Mencken (1880–1956) označením jižanských států za „Biblický pás“.

Katolíci sdílejí s evangelikály lásku k témuž Kristu, přičemž není až tak podstatné, že jejich chápání Bible v mnohém nesdílejí a že v evangelikálních oblastech musejí často čelit krajní nesnášenlivosti. Flannery O’Connorová bezpočtukrát různými způsoby vyjádřila myšlenku, že i když katolickému autorovi musejí evangelikální představy o Bohu připadat jako zkreslené, jednostranné nebo přinejmenším neúplné, veškeré rozdíly mezi katolíky a evangelikály jsou vlastně bezvýznamné ve srovnání s rozdílem mezi lidmi hledajícími spásu a lidmi nábožensky lhostejnými; „zkreslený obraz Krista je zajisté lepší než vůbec žádný“. (4)

Kořeny amerického katolicismu sahají do stejné doby jako kořeny amerického evangelikálství (podobně jako protestantští „otcové poutníci“, i angličtí katolíci už v první polovině sedmnáctého století odcházeli do zámoří, aby unikli před náboženským pronásledováním). Jeho moderní dějiny jsou spojeny především s přistěhovalectvím Irů a Italů v devatenáctém století. Flannery O’Connorová patřila k malé katolické menšině v jižanském státě Georgia; její předkové z otcovy i matčiny strany přišli do Ameriky v době, kdy v Anglií ovládaném katolickém Irsku panovala nepředstavitelná bída a hlad. K potomkům katolických přistěhovalců z Itálie patřila Vivian Libertová, první manželka Johnnyho Cashe. S Cashem ji roku 1954 oddal její strýc, Otec Vincent Liberto, ve „svém“ katolickém kostele sv. Anny v texaském San Antoniu.

Samotný Johnny Cash byl „pravý“ Jižan z baptistické rodiny žijící ve státě Arkansas, příslušník denominace, která evangelikální důraz na nutnost znovuzrození spojeného s přijetím Krista jako osobního Spasitele spojuje s vyhrazením křtu výhradně dospělým, obráceným křesťanům. Zaujímal však „otevřený a tolerantní postoj k ostatním vírám, což u jižanských baptistů nebyl zrovna běžný rys“. (5) Jeho manželství s Vivian nedopadlo šťastně, ale problémy, které v něm vznikly, neměly nikdy nic společného s rozdíly ve víře. Křesťanské hodnoty byly naopak tím, co Johnnyho a Vivian spojovalo, a jejich manželství se začalo hroutit ve chvíli, kdy se od nich Johnny pod vlivem divokého světa „drog, sexu a rock’n’rollu vzdálil.

Příběh Johnnyho Cashe je pro dějiny Jihu velmi ilustrativní. Rozpad jeho prvního manželství a rodiny by byl nepředstavitelný bez vpádu „světskosti“ do tradiční jižanské kultury. Celá Cashova hudební dráha by však zároveň byla zcela nemyslitelná bez staletého sepětí této kultury s evangeliem. Evangelium (anglicky gospel) dalo dokonce název zakladatelskému žánru jižanské populární hudby. Gospelová hudba „vychází z křesťanské víry a z novozákonního pohledu na svět…

Ačkoli za původní nositele tradic gospel music považujeme afroamerické interprety (a nejslavnější zástupkyní žánru byla ,královna gospelu’ Mahalia Jackson), už v první čtvrtině dvacátého století se rozvíjela také tradice takzvaného bílého jižanského gospelu. Z chrámového prostředí pronikla tradice gospelového zpěvu velmi brzy i do zcela sekulárního prostředí – do nočních klubů nebo do komerčních hitparád.“ (6)

Z této nejednoznačné tradice se pak zrodily „světské“ žánry americké hudby od folku a country až k rock’n’rollu. Celá jižanská kultura dvacátého století jako by byla definována rozporem mezi svými křesťanskými kořeny a svou sekularizovanou podobou, neustálým stýkáním a potýkáním se „duchovního“ a „světského“ jak uvnitř jednotlivých žánrů, tak i v životních příbězích velkých jižanských muzikantů, jejichž hvězdným uskupením se na přelomu padesátých a šedesátých let stal Million Dollar Quartet, tvořený Elvisem Presleym, Jerrym Lee Lewisem, Johnnym Cashem a Carlem Perkinsem.

Dva ze členů Million Dollar Quartet, Cash a Perkins, se později „odevzdali Kristu“ a vydali „své duchovní autobiografie“. (7) Presley a Lewis naproti tomu podle odborníka na dějiny vztahů mezi rock’n’rollem a náboženstvím S. Turnera ilustrují slova Flannery O’Connorové, že „Jih je stěží soustředěn na Krista, spíš se tam Kristem straší. Jižana, který o tom není přesvědčen, může myšlenka, že byl stvořen, aby byl obrazem Božím, velice vyděsit. Strašidla mohou být velice poučná.“ (8) Oba „natočili alba gospelových písní, ale nikdy si nedovedli představit spojení rock’n’rollu s náboženstvím. To by pro ně znamenalo něco jako znesvěcení… Rock’n’rolloví hudebníci pocházející z Jihu vnesli do hudby spíše pocit evangelia než jeho poselství. Zmatení, mučeni pochybnostmi o svém vlastním spasení, kolísali mezi pokáním, Boží bázní a zjevnými orgiemi, drogami a násilím.“ (9)

Groteskní příběhy z knih Flannery O’Connorové i jiných jižanských prozaiků jako by byly jen odrazem zcela reálných příběhů výše zmíněných mužů, kteří sami žili v nejstrašlivějším zmatku, a současně se stali slepě napodobovanými vzory miliónů svých fanoušků… O’Connorová už roku 1957 napsala, že „jižanští spisovatelé mohou poukázat na to, že nikdo z nás si nevymyslel Elvise Presleyho a že popularita tohoto mladého muže je pravděpodobně pozoruhodnější než on sám“; ve skutečnosti podle jejích slov může být problém „najít něco, co NENÍ groteskní“. (10)

Tím, co není groteskní, je právě rozuzlení příběhů lidí typu Johnnyho Cashe, v nichž se projevuje „jižanské poselství“, které se v tomto článku snažím zprostředkovat. Toto poselství spočívá v tom, že „nemůžeme zapřít naši prvotní závislost na Bohu a vždy se k ní můžeme vrátit, když ji přijmeme a přijmeme odpuštění“. (11)

Je pointou mnoha textů Flannery O’Connorové včetně příběhů hlavních postav obou jejích románů: V „Moudré krvi“ vnuk kazatele Hazel Motes přes všechno své hlásání ateismu slovy i činy „nemůže doopravdy věřit, že nebyl vykoupen“ (12), a v románu „Násilníci po něm sahají“ v žilách Francise Tarwatera přes všechno jeho následování hlasu „přítele“ (ďábla) stále proudí krev jeho dědečka, protestantského kazatele a proroka.

Také Johnny Cash byl vnukem baptistického kazatele, i on se (podle slov jeho písně „Redemption“) dlouhá léta potýkal s našeptáváním „přítele“, které ho dovedlo až na okraj propasti – a také on nakonec přijal své vykoupení a sám se stal kazatelem… I jeho život tak představuje svědectví o tom, o čem svědčí i celé dílo Flannery O’Connorové: že součástí našeho lidství je existenciální hlad, který může utišit jen Kristus jako Chléb života. (13)

I když O’Connorové jako katolické spisovatelce nemohla být stará jižanská gospelová hudba tak blízká jako Johnnymu Cashovi coby protestantskému zpěvákovi, v jejím díle přesto hraje určitou roli. Už v její první publikované knize se objevuje povídka „Chrám Svatého Ducha“, v níž se v úsměvné scéně setkávají katolické školačky zpívající eucharistický hymnus „Tantum Ergo“, Tomášem Akvinským zkomponovaný jako součást liturgického zpěvu Gloria Patri (Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému), a evangelikální mladíci, kteří dívkám zpívají staré protestantské gospely jako „The Lily of the Valley“. Na blogu farmy Andalusie, kde Flannery O’Connorová prožila většinu svého života, si dnes lze přečíst článek o návštěvě Cashova příbuzného v Andalusii, obsahující mimo jiné tato konstatování:

„Existuje mnoho paralel mezi příběhy Flannery O’Connorové a hudbou Johnnyho Cashe. Jejich umění může být charakterizováno jako odvážné a syrové. Protože oba umělci jdou ve svém zabývání se lidským životem až na dřeň, v jejich písních či příbězích není moc ‚šťastných’ konců (viz například závěr Folsom Prison Blues či řady jiných písní z Cashova velkého alba Johnny Cash at Folsom Prison). Mnohé Cashovy texty jsou stejně jako texty Flannery O’Connorové prostoupeny černým humorem. Jakkoli však Cashova hudba umí být ponurá, poslední slovo v ní má životní vize spojená s vykoupením, jak to víc než dostatečně dokazují písně z My Mother’s Hymn Book. Hudba z tohoto alba, které měl samotný Cash ze všech svých desek nejraději, souzní se zbožností postav, které se objevují v díle Flannery O’Connorové, i lidí z Milledgevillu (14), které znala. Jde o hymny zpívané lidmi, kteří, jakkoliv neznali Tantum Ergo z Gloria Patri, v očích Flannery O’Connorové svou hudbou ztělesňovali záviděníhodnou autenticitu a upřímnost víry, kterou Flannery někdy postrádala u svých katolických souvěrců.“ (15)

Dva póly tvorby Johnnyho Cashe tedy představují gospely, které od nejútlejšího dětství poznával ze zpěvníku své matky („My Mother’s Hymn Book“), a drsné příběhy chlapíků, připomínajících již zmíněného masového vraha Neřáda z povídky Flannery O’Connorové. Ty první prostupují celou jeho tvorbou. K těm druhým patří například muž, který v písni „Folsom Prison Blues“ jen tak z plezíru zastřelil člověka, aby ho viděl umírat, či vypravěč písně „Delia’s Gone“, který surově zavraždil svou ženu. Oba uvedené póly – hloubka morální bídy i otevřenost vůči vykoupení a Vykupiteli – byly pro Cashe součástí jeho jižanského dědictví. Cashův životopisec Stephen Miller například uvádí, že Johnnyho zasáhla četba závětí jeho předků z počátku osmnáctého století, obsahujících jak slova o „jisté a zaručené naději, že vstanu z mrtvých a v poslední den spatřím Spasitele“, tak i pro Cashe mnohem hůře stravitelné „četné zmínky o otrocích“. (16)

Johnny Cash by jistě bez váhání podepsal slova Flannery O’Connorové o tom, že identita amerického Jihu je dána „ne tím pomíjivým, otroctvím nebo rasovou segregací, ale tím, co je trvalé – hodnotami, které jsou spojené s pravdou“. (17) Oba autoři patřili k potomkům jižanské otrokářské elity, avšak zatímco matka Flannery O’Connorové udržela (byť s obtížemi) rodinnou farmu zaměstnávající řadu lidí, zchudlá rodina Cashových, v době Johnnyho dětství odsouzená ke každodenní těžké dřině na plantážích s bavlnou, měla nakonec blíž k vrstvě, kterou snobské postavy spisovatelčiných příběhů označovaly jako „bílou chátru“. Je ovšem třeba říci, že právě příslušníci této „white trash“ v povídkách Flannery O’Connorové zpravidla stojí duchovně a mravně výš než postavy patřící k jižanské „aristokracii“, které vlastním dětem mnohdy nedokáží předávat nic jiného než pýchu a faktický ateismus.

Johnny Cash každopádně už v dětství mohl poznávat Krista a učit se pokoře a vděčnosti. (Ještě dřív, než se začal stávat zpěvákem, mu například jeho matka jednou provždy vštípila, že jeho skvělý hlas je darem od Boha, a ne důvodem k pýše.) I on se ovšem již jako dítě setkal také s temnou stránkou jižanského evangelikálního křesťanství, když v letničním kostele v arkansaském Dyessu slýchal kázání o hříchu a smrti a věčném pekle, které se mu pak při pohledu na lesní požár zdálo být už téměř přítomné. Začínal chápat nutnost rozhodnout se pro Krista a ve dvanácti letech přijal v baptistické církvi křest poté, co vyznal víru v Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Díky kostelní hudbě a zpěvu gospelových písní, které od dětství miloval, mohl mít Krista spojeného ne se strachem, ale s krásou a radostí. (18)

Těšil se z gospelu nejprve při bohoslužbách a pak i při poslechu rádia. Od dětství znal a miloval jižanské zpěváky a kapely typu slavné The Carter Family, jejíž zpěvačka June Carterová se později stala jeho druhou ženou. Mezitím ovšem prožil již zmíněný smutný příběh rozpadu své první rodiny a „světské“ kariéry spojené se stále větším propadáním se do světa, který jej místo důvěře v Krista učil spoléhání se na drogy všeho druhu (například na pilulky, umožňující neúnavně koncertovat a podávat skvělé výkony – a zároveň vytvářející závislost…). Propadl démonům „jménem Pýcha, Hněv a Našeptávač“ (19), kteří ho učili nebrat ohled na zákony a už vůbec ne na druhé lidi, dopouštěl se zlých a absurdních činů a jen zázrakem nikoho nezabil. Svět hudebního průmyslu se z jeho řádění radoval a jeho kariéra skvěle pokračovala, zatímco on sám stále víc bojoval o holý život. Ve svých pamětech vše popisuje těmito slovy:

„Mé první nahrávky byly u firmy Sun. Prováděl je v Memphisu pan Sam Phillips a spolu se mnou tu nahrávali Elvis Presley, Carl Perkins, Jerry Lee Lewis, Roy Orbison, Charlie Rich a další… V roce 1958 jsem změnil Sun Records za Columbii a krátce potom jsem opustil Memphis a přestěhoval se do Kalifornie. V té době již začala moje anabáze s prášky. Rychle se staly všeničícím prostředkem, který mě vyčerpával přibližně celé další desetiletí… V této době jsem si zničil rodinu a pilně jsem pracoval na tom, abych to samé udělal sám se sebou… Bral jsem amfetaminy po hrstech, doslova. Barbituráty po hrstech také. Ne proto, abych spal, ale abych zastavil třesení po amfetaminech. Rušil jsem vystoupení a nahrávací frekvence a když už jsem byl schopen vystoupit, nemohl jsem zpívat, protože můj krk byl po pilulkách vyschlý… Žil jsem mezi přijímáním a propouštěním z vězení, nemocnic a mezi autohaváriemi. Byl jsem chodící obraz smrti a přesně tak jsem se i cítil. Vyškraboval jsem špinavé dno barelu svého života. Začátkem října 1967 jsem měl dost. Celé dny jsem nespal ani nejedl a nic mě už nečekalo… Už jsem nechtěl žádné rozednění. Svůj život jsem vyplýtval. Dostal jsem se od Boha příliš daleko a všechny síly, které by dokázaly stabilizovat můj život, jsem viděl jako marné. Věděl jsem, co dělat. Zajedu do jeskyní Nickajack Cave u Tennessee River na sever od Chattanoogy, ať mě Bůh z tohoto světa sprovodí a vezme mě tam, kam takové lidi jako já dává.“ (20)

Cash měl v úmyslu připojit se k jeskyňářům, kteří v Nickajack Cave v průběhu let přišli o život, protože v jeskyních ztratili cestu a už se nedostali ven. Několik hodin se protahoval spletitými jeskynními chodbami. Ve chvíli, kdy už byl velmi hluboko v podzemním labyrintu, došly v jeho svítilně baterie. Lehl si a v naprosté tmě čekal na smrt… Právě v té chvíli však přišla jeho možná nejsilnější životní zkušenost. Ve své autobiografii ji líčí takto:

„Ten úplný nedostatek světla byl příhodný, protože jsem v té chvíli byl od Boha tak daleko, jak jsem ještě nikdy předtím nebyl. Moje odloučení od Něj, nejhlubší a nejvíce zničující ze všech druhů samoty, které jsem za ta léta pociťoval, se zdálo být konečně naplněno. Nebylo. Myslím, že jsem já opustil Jeho, ale On neopustil mě. Pocítil jsem, že ve mně vzniká něco silného, pocit naprostého klidu, jasnosti a střízlivosti. Nejprve jsem tomu nevěřil. Nedovedl jsem to pochopit. Jak, po tak dlouhé době, co jsem vzhůru a potom, jak zle jsem nakládal se svým tělem a bral tolik pilulek (tucty, spousty, stovky) je možné se cítit dobře? Ten pocit však trval dál a pak se mé myšlenky začaly obracet k Bohu. Nehovořil ke mně, to nikdy nedělal a já bych byl velice překvapen, kdyby to někdy udělal, ale bez výhrad věřím, že mi někdy vkládá do srdce pocity a možná že i myšlenky do hlavy. Tam v Nickajackské jeskyni jsem si uvědomil velice jasnou a jednoduchou věc. Nenesu břímě svého osudu. Nenesu břímě své vlastní smrti. Zemřu, až přijde čas, který stanoví Bůh, ne já. Nemodlil jsem se za to, aby udělal něco proti mému rozhodnutí tady v jeskyni najít smrt, ale to Boha nezastavilo, aby nezakročil.“ (21)

Podobně jako některé postavy z děl Flannery O’Connorové se Johnny Cash po katarzi prožité ve chvíli největší krize svých démonů postupně zbavuje a nakonec přijímá „poslání, kterým ho Bůh pověřil… V textech jeho písní se stále častěji odráží jeho životní zkušenost a víra v Boha, /což ovšem/ naráží na čím dál tvrdší odpor obchodníků s hudbou. Viděli by ho, jak hořce podotýká, raději ve vězení než v kostele. Chtěli by ho zase vidět zdemolovat auto, zkazit koncert, chtěli by ho slyšet klít, chtěli by ,nejnovější historku o Johnny Cashovi’. ,Pravda dopadá těžce a tvrdě’, říká on sám. ,Stáváte-li se skutečným křesťanem, měníte se. Ztrácíte pár starých přátel – ne proto, že si to přejete, ale proto, že je to pro vás nezbytné. Některé věci nelze spojit dohromady. Musíte denně kráčet po tenkém laně od toho, čím jste byli, k tomu, čím se snažíte být nyní…’“ (22)

Poselství obou jižanských autorů, kterému je věnován tento článek, by se možná dalo shrnout právě citovanými slovy o pravdě, která dopadá těžce a tvrdě. I když (jak je zřejmé nejen z knih Flannery O’Connorové, ale také například z diskusí na dnešních českých webech) mnoho lidí dnes víru v Krista prohlašuje naopak za jakousi „berličku“ těch, kteří nesnesou „pravdu“ ateismu, ve skutečnosti spíš ateismus bývá berličkou těch, kteří se konfrontace s evangeliem nechtějí odvážit, a raději jdou širokou a pohodlnou cestou… k vlastní zkáze.

Odvaha ovšem chybí i vlažným křesťanům. Všichni někdy potřebujeme „lidi jako je Johnny Cash nebo Flannery O’Connor, kteří nám připomínají, že evangelium někdy rozhodně není milé, když proniká do našeho života ve chvílích pro nás nejnepříjemnějších. V takových případech sice evangelium může nebýt milé, je však přesto milostivé.“ (23)

Za necelé dva měsíce si budou milovníci berliček užívat vajíček, zajíčků a „veselých“ Velikonoc – a někteří z nás se snad odváží konfrontovat svůj život s milostivým, rozhodně však ne milým či veselým pohledem na Krista, v mukách kříže umírajícího za naši spásu. Johnny Cash tuto odvahu měl a svou klíčovou píseň „Redemption“ věnoval právě pohledu na krev, stékající z rukou, boku a nohou Ukřižovaného jako „výkupné, které zajatcům přineslo svobodu“.

Dá-li Bůh, chtěl bych na Velký pátek vyvěsit další cashovský článek, ve kterém se chystám pojednat o Johnnyho albu „American Recordings“. Tato deska začíná již zmíněnou skladbou „Delia’s Gone“, v níž se vypravěč dopouští vraždy, a vrcholí právě písní „Redemption“. V té je obsažen celý Cashův životní příběh, který bych dnes závěrem ještě jednou shrnul takto:

Tak jako postavy Flannery O’Connorové, i Johnny Cash měl ve svých žilách „moudrou krev“ svých Krista vyznávajících předků, kterou nakonec nezapřel. I k němu ovšem v určitém období jeho života začal promlouvat „přítel“ Lucifer, který mu namlouval, že je „svobodný“ k tomu, aby si žil podle vlastní vůle a užíval si věcí s následováním Krista neslučitelných. Poté, co jej tímto způsobem zotročil a ve stavu drogové závislosti takřka dovedl k sebevraždě, Johnny Cash v kritické chvíli prožil okamžik osvícení, ve kterém pochopil, že má stále ještě možnost volby mezi Kristem a ďáblem. Zvolil si ukřižovaného Ježíše a našel v Něm vykoupení a skutečnou svobodu.

Poznámky:

1) Flannery O’Connorová, Moudrá krev, Praha: Argo, 2011, s. 150.

2) Flannery O’Connorová, Dobrého člověka těžko najdeš, Praha: Argo, 2010, s. 27.

3) Viz Flannery O’Connor, „The Regional Writer“, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 847.

4) Flannery O’Connor, „The Catholic Novelist in the South“, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 859.

5) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 73.

6) Milan Tesař, „Gospel“, Folk & Country, 2008, roč. 18, č. 1, s. 16.

7) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 28.

8) Tamtéž, s. 20.

9) Tamtéž, s. 27.

10) Flannery O’Connor, „The Fiction Writer and His Country“, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 805.

11) Toto vystižení poselství příběhů Flannery O’Connorové mne kdysi zaujalo v upoutávce na její knihu “Dobrého člověka těžko najdeš” od Šimony Chloubové na webu cz.clonline.cz.

12) Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 897 (dopis Flannery O’Connorové Helen Greenové z 23. 5. 1952).

13) Viz Flannery O’Connor, The Violent Bear It Away, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 343.

14) Milledgeville, někdejší hlavní město jižanské Georgie, je místem narození i úmrtí Flannery O’Connorové.

15) „Johnny Cash’s Blood Relative Visits Andalusia“ [online], 8. 3. 2013, URL: http://milledgeville.13wmaz.com/news/community-spirit/87122-johnny-cashs-blood-relative-visits-andalusia

16) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 18.

17) Flannery O’Connor, „The Catholic Novelist in the South“, in: Flannery O’Connor, Collected Works, New York: The Library of America, 1988, s. 861.

18) Viz Cashovy sleeve-notes k jeho albu Unchained, American Recordings 1996, s. 11.

19) Pavel Kerouš a M.J.L., „Johnny Cash: Muž v černém“, Tón, 1993, č. 3, s. 11.

20) Johnny Cash a Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, Cheb: Svět křídel, 2002, s. 7 a 111.

21) Tamtéž, s. 111–112.

22) Pavel Kerouš a M.J.L., „Johnny Cash: Muž v černém“, Tón, 1993, č. 3, s. 11.

23) „Johnny Cash, Flannery O’Connor, and the Fiery Gospel“ [online], 25. 7. 2006, URL: http://www.jaredbridges.net/archives/2006/07/25/johnny-cash-flannery-oconnor-and-the-fiery-gospel/