Háchovy Getsemany

30. 11. 2013 18:18:40
Dnešní 75. výročí zvolení JUDr. Emila Háchy prezidentem Česko-Slovenské republiky bych rád připomněl ukázkou ze své knihy "Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy" (Praha: Regulus, 1998).

Rok 1938 byl pro dr. Háchu více než bolestný. Už na jeho začátku ztratil po šestatřiceti letech mimořádně šťastného manželství svou ženu Marii. Současně se u šestašedesátiletého prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu začaly projevovat příznaky stáří a Hácha požádal o své penzionování (přestože ještě v červnu 1937 byl právě s ohledem na něj uzákoněn odchod soudců Nejvyššího správního soudu do výslužby až v osmašedesáti letech).

Osudová krize československého státu ze září 1938 jej nicméně ještě zastihla v úřadě. V době, kdy se Československo připravovalo na vojenskou obranu proti nacistickému Německu, se Hácha podílel na všech potřebných opatřeních u Nejvyššího správního soudu. Připravoval jeho evakuaci, při níž by však on sám zůstal v Praze, a okamžitě po vyhlášení mobilizace dal armádě a vojenské správě k dispozici všechny členy soudu přicházející v úvahu k narukování. Podle pamětí svého nejbližšího spolupracovníka Jiřího Havelky při tom vycházel z názoru, "že v případě války nezáleží tolik na dobrém fungování soudu jako spíš na tom dáti všechny síly k disposici vojenským účelům".

Západní velmoci však Československu opakovaně vrazily nůž do zad a 30. září 1938 byla československá vláda spolu s prezidentem Benešem donucena přijmout mnichovské rozhodnutí velmocí o odstoupení českého pohraničí Německu. O pět dní později Edvard Beneš na německý nátlak ze svého úřadu odstoupil. Na Slovensku se pak 6. října zmocnila vlády Hlinkova slovenská ľudová strana, uskutečňující svůj program slovenské autonomie.

Hácha se v rámci Nejvyššího správního soudu podílel na záchranných pracích k přebudování republiky v rámci daném pomnichovskou situací, zároveň však spatřoval jedinou útěchu v tom, že řítící se vývoj událostí jde už stále více mimo něj. Měl zažádáno o odchod do penze a podle svědectví své dcery Milady Rádlové projevoval neobyčejnou radost, že jej nadcházející zlá doba už nezastihne ve veřejném životě. Své druhy v úřadě často uváděl do rozpaků otázkou, zda si někdy vzpomenou na starého penzistu a pozvou jen na oběd. Chtěl se omezit na literární práci a věnovat se svým zálibám.

Když mu 11. listopadu 1938 spolek výtvarných umělců Mánes v domnění, že vede práci na nové česko-slovenské ústavě, zaslal jako známému příteli umění a umělců své memorandum, žádající ústavní zakotvení státní péče o umění, Hácha jej ve své odpovědi ne bez vnitřního uspokojení upozornil, že již stojí zcela mimo veřejné dění, na formulaci nové ústavy se nepodílí a ani o práci na její přípravě nic neví. V té době ještě vůbec netušil, že se již nad ním stahují mračna v souvislosti s hledáním nového prezidenta republiky...

Po odstoupení dr. Beneše měla být podle ústavy nová hlava státu zvolena nejpozději do 14 dnů, avšak těžce zkoušenou pomnichovskou republiku zachvátila i v této oblasti těžká krize, protože nalezení vhodného prezidentského kandidáta se ukázalo být velice obtížné. Přestože v úvahu přicházeli například vyslanec Mastný, J. B. Foerster, Jan Baťa, Jaroslav Preiss a mnozí další politici, vojáci, umělci i podnikatelé, na žádném ze jmen se politické strany nedokázaly shodnout. Ještě v říjnu 1938 Háchovi jeho tajemník u Nejvyššího správního soudu dr. Kliment žertem řekl, že za této situace bude nakonec muset být prezidentem on; Hácha tehdy podle Klimentova pozdějšího svědectví odpověděl, "že je to nemožné pro jeho těžký tělesný a duševní stav po smrti choti a že naopak čeká pensi, omezenou na tisíc korun měsíčně, a pak prý bude obcházet své známé po obědech, každého jednou týdně..."

Generál Syrový, který tehdy jako předseda vlády prozatímně vykonával práva hlavy státu, dr. Benešovi při jeho abdikaci rukoudáním slíbil, že provede volbu nového prezidenta, ale nalézt vhodného muže se stále nedařilo. Požadavky, které by v úvahu přicházející kandidát musel splňovat, byly totiž prakticky neslučitelné: osobnost nového prezidenta musela být Německu určitou zárukou "nové politiky", současně však měla demokraticky smýšlejícímu národu symbolizovat skutečnost, že se republika zrazená Západem přes vynucené přizpůsobování se nacistické nadvládě ve střední Evropě nikdy nevzdá ideálů, kterým zůstala věrná po celých dvacet let své existence; muselo jít o člověka z první republiky "politicky nezatíženého", nadstranického, jednomyslně přijatelného pro Čechy, Slováky i Podkarpatorusíny právě tak jako pro všechny politické strany...

Všichni v úvahu přicházející kandidáti buď nevyhovovali některému z požadavků, nebo nechtěli ani slyšet o tom, aby si v těžkých časech pálili prsty v nejexponovanější státní funkci. Dlouhodobé neobsazení prezidentského stolce zvyšovalo nervozitu obyvatelstva, které ministerského předsedu stále zasypávalo žádostmi o urychlení volby. 11. listopadu už bylo Syrovému Národní radou československou přímo tlumočeno přesvědčení, že "v zájmu dalšího zachování státu a národa je nezbytně nutno neprodleně provést volbu presidenta republiky. Jakékoli další průtahy v této otázce znamenají pro existenci a samostatnost národa i život státu nedozírné ztráty a nové škody a nebezpečí".

Tehdy se čeští a slovenští vedoucí politikové konečně odhodlali ke kandidatuře bývalého vyslance v Itálii dr. Františka Chvalkovského, jmenovaného ještě dr. Benešem ministrem zahraničí. Volba Chvalkovského, se kterou již počítali i v Berlíně, byla plánována na 22. listopadu. Ani Chvalkovský však nesplňoval všechny nezbytné předpoklady: stoupenci masarykovské demokracie jej podezírali se sympatií k italskému fašismu a politikové jako Hampl, Šrámek a Zenkl se k jeho volbě stavěli negativně. A tak dr. Chvalkovský 21. listopadu bez zdráhání na kandidaturu rezignoval. Volba prezidenta musela být znovu odložena a všeobecná nervozita dostoupila vrcholu...

Už od poloviny listopadu však političtí činitelé usilovali o nalezení jiného kandidáta. Určující byl postoj Slováků, představitelé ľudové strany však prohlásili, že po smrti Andreje Hlinky sami vhodnou osobnost navrhnout nemohou. Hlavní odpovědnost tedy připadla dvěma politickým uskupením, která se v nových poměrech utvářela v českých zemích: předsedové agrární a sociálně demokratické strany, Rudolf Beran a Antonín Hampl, se dohodli na vytvoření anglického systému dvou stran, vládní Strany národní jednoty, ustavené 18. listopadu, a později vzniklé opoziční převážně sociálně demokratické Národní strany práce. Ve chvíli životního ohrožení národa a státu bylo ovšem nutné odložit politické boje a loajálně spolupracovat, což Hampl a Beran dokázali. Jméno, na němž se oba státníci sjednotili, bylo vskutku nečekané...

Háchova dcera Milada Rádlová bude později vzpomínat, jak si jednou při večerním návratu domů všimla, že v přijímacím pokoji je rozsvíceno, a divila se, kdo tam zapomněl zhasnout. Potom však zjistila, že jejího otce přišli navštívit "nějací páni z politiky", aby mu nabídli kandidaturu na úřad hlavy státu...

S myšlenkou na Háchu přišli především nejoddanější tehdejší zastánci masarykovských ideálů, sociální demokraté a národní socialista dr. Otakar Klapka, bez váhání ji přijal i Rudolf Beran. Také předmnichovský ministerský předseda dr. Hodža podle pozdějšího svědectví ministra dr. Černého "doporučoval dr. Háchu jako vynikajícího právníka, člověka světového formátu, který bude národem v této funkci dobře přijat, tím spíše, že nebyl nikdy vyhraněně politicky činným".

V osobě Emila Háchy byl náhle spatřen budoucí prezident, splňující všechny potřebné předpoklady: muž vlastenecky a demokraticky smýšlející, nadstranický, politicky "nezatížený", všeobecně vážený soudce, prezident soudu známého svou objektivitou v národnostních otázkách, katolík sympatický Slovákům, ideální kandidát, spojující úlohu symbolu hodnot právního státu se schopností zapůsobit v Berlíně svou vynikající němčinou a především z minulosti dobře známým kladným postojem k právům německé menšiny.

Jaroslav Stránský o tom záhy v "Lidových novinách" napíše: "V Háchovi nepřichází vůdce státu, ale strážce právního řádu... A je to jako slavné a dobré znamení, když vychází najevo, že tento kandidát právě pro převahu cítění právního nad cítěním politickým získal si už dávno důvěry tam, kde důvěra teď znamená pro nás mír a svobodu." Rudolf Beran po letech o Háchovi vypoví: "My všichni jsme ho pokládali za nejvhodnější osobu ve všech směrech."

Politikům už zbýval jen poslední nesnadný úkol: přesvědčit vyhlédnutého kandidáta, aby svou volbu přijal. Beran přivedl Háchu do zasedání ministerské rady, které se konalo v soukromém bytě premiéra Syrového v budově kadetky v těsném sousedství Nejvyššího správního soudu – snad i proto, že do sídla vlády by byl dr. Hácha sotva ochoten přijít. Podle Syrového svědectví se Hácha "zpěčoval" souhlasit s přijetím prezidentské kandidatury, vláda však na něho naléhala, že "za dané situace by měl tuto funkci jako věhlasný právník přijmout". Její členové pověřili Rudolfa Berana, aby dr. Háchu dále přesvědčoval.

Beran přišel Háchu navštívit se sdělením, že předsedové všech politických stran českých zemí, Slovenska i Podkarpatské Rusi se jednomyslně usnesli na tom, že jej chtějí zvolit prezidentem republiky. Zaskočený Hácha prohlásil, že je to nemožné vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu a také proto, že se v politice nevyzná a není způsobilý v ní působit. Beran však jeho stanovisko nerespektoval, naopak, se vším důrazem se vyjádřil, že je Háchovou národní povinností, aby nabízenou funkci přijal, protože na jiném kandidátovi by se už politické strany pravděpodobně vůbec nedohodly. Jeho apolitičnost označil naopak za výhodu, díky níž může být přijatelný Hitlerovi, a současně tvrdil, že by prezidentský úřad stejně zastával jen na "krátkou přechodnou dobu"...

Hácha byl nucen slíbit, že si věc důkladně rozmyslí. V ohni přesvědčování, že musí splnit svou občanskou povinnost, apelů na čest a odpovědnost k národu, byl stále zoufalejší. Přijetí nabídky se vzpíraly všechny jeho osobní zájmy. Rozhodně odmítl roku 1929 byť i jen uvažovat o převzetí křesla "úřednického" ministerského předsedy a stejný postoj zaujal i ke kandidatuře na prezidentství v roce 1935; bylo by šílenství vrhnout se do vírů politiky právě v nynější nekonečně hrozné situaci, ve chvíli, kdy nedočkavě očekává jedině odchod do penze...

Hledá oporu u bratra a dcery, obrací se na přátele a známé. Ti jej však leckdy spíš přesvědčují, aby v národním zájmu funkci přijal. Mnozí ani nechápou jeho naprostý nedostatek ctižádosti stanout v nejvyšším úřadě. Dr. Kliment se mu hned omlouvá, že musí přestat s prosazováním svého názoru, že by prezidentem měl být Slovák, a nedbá ani Háchova protestu: "Jen to klidně dělejte dál, já to budu podporovat"...

Hácha však má jasno v tom, že není vůbec způsobilý k tomu, aby prezidentský úřad zastával: politika je mu bytostně cizí, nikdy by se v ní nedokázal pohybovat a kromě toho jeho síly už na takovýto úkol zdaleka nestačí. Netuší sice, že jeho problémy s "dřevěnou nohou" jsou již prvními příznaky ohlašující se arteriosklerózy, avšak ví dobře, že je starý člověk, trpící zapomnětlivostí a dalšími příznaky stáří. Ne, na výkon tak odpovědného úřadu není ani pomyšlení.

Po uplynutí lhůty na rozmyšlenou přichází Hácha k Beranovi, aby jej opět požádal, aby bylo od jeho kandidatury upuštěno. Ukazuje mu lékařský posudek, že jeho vůle k rozhodování ochabuje, znovu zdůrazňuje svou naprostou politickou nezkušenost a argumentuje dokonce i tím, že se hodlá podruhé ženit. K poslednímu bodu se Beran – podle pamětí Jiřího Havelky – vyjádřil, že toto své rozhodnutí bude Hácha muset po dobu výkonu funkce odložit...

Rudolf Beran rozmlouvá Háchovi jeho argumenty poukazováním na to, že jeho úloha bude především reprezentativní, hlavně však zdůrazňuje, že odmítne-li přijmout kandidaturu, zůstane prezidentský úřad trvale neobsazen, což bude mít pro stát existenční důsledky jak vzhledem ke Slovensku, tak také vůči Německu.

Hácha se stále nechce nechat přesvědčit! V Praze se schází předsednictvo připravované Strany práce a usnáší se vyslat k dr. Háchovi deputaci, vedenou stranickým vůdcem Antonínem Hamplem, jež by jej ujistila o důvěře, kterou v něj vkládají sociální demokraté. Hamplův vliv na kandidaturu dr. Háchy byl zcela rozhodující. Německý chargé d’affaires v Praze Andor Hencke později napíše: "V zasvěcených kruzích sociálních demokratů, kteří se vůči úředníkům a soudcům stavěli zásadně skepticky, se Hácha odjakživa těšil dobré pověsti." Sociální demokracie proto jednoznačně favorizovala dr. Háchu oproti dalším možným kandidátům, jako byli prezident Nejvyššího soudu dr. Vladimír Fajnor či předseda Nejvyššího kontrolního úřadu dr. Vladimír Horák.

Argumenty Hampla a jeho druhů na Háchu doléhají snad ještě více než Beranovy... Je zcela zoufalý. Uvědomuje si, že nový prezident bude postaven před nutnost naprostého sebeobětování. Mluví o správci konkursní podstaty, o hlavě asanační čety. Hrozí se tohoto úkolu. Marně si namlouvá, že by byl do dvou let vystřídán definitivním politickým prezidentem. Skutečně neví, co si má počít. Cítí, že je na běžnou politiku příliš svědomitý a citlivý a že bude nad lidské síly zvládnout, co by považoval za nutné. Chápe ovšem také, že krize již dosáhla nejzazšího bodu, že po jeho odmítnutí zůstane republika bez prezidenta a neschopností postarat se o základní ústavní orgány přivodí rozklad státu a poskytne Hitlerovi ideální záminku ke své likvidaci. Ve svém svědomí nenachází východisko. Jako kdysi Kristus v Getsemanské zahradě poznává, že svůj kalich bude muset vypít... V konceptu dopisu dr. Benešovi později napíše: "Byl to nejtěžší krok mého života..."

Háchova dcera paní Rádlová, které si otec ve své nejtěžší chvíli stěžoval, že nevidí východisko a bude se muset obětovat, později často říkala, že kdyby žila maminka, nikdy by přijetí kandidatury nedopustila, že však ona sama proti ostříleným politickým matadorům neměla šanci.

I samotný dr. Hácha podle svědectví rodinného přítele MUDr. Josefa Malíka "právem později tvrdil, že být ona na živu, že se nestal nikdy presidentem republiky", i když poněkud jinak vyznívá jeho dopis kolegovi z Nejvyššího správního soudu dr. Hugovi Diwaldovi z ledna 1939: "...musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma. Myslím, že by to zaplatila životem. Neboť, co já prožívám, příčilo by se její beznáročné bytosti." Publicista dr. Karel Palkovský naopak po Háchově zvolení o jeho manželce napsal: "Byla to vzácná žena, krásný člověk – jak říkával president Masaryk. Byla by mu bývala oporou v jeho těžkém úřadě a byla by si získala lásku celého národa."

Prezidiální sekretář Nejvyššího správního soudu dr. Bohuslav Stuchlý po letech vzpomínal, že dr. Hácha se jednoho listopadového dne objevil v úřadě neobvykle brzo: "Podle výrazu tváře jsem pozoroval, že se mu něco nepříjemného přihodilo. Viděl jsem ho v takovém stavu začátkem roku 1938, kdy mu zemřela paní. Spontánně, aniž co řekl, jsem se ho ptal, co se mu stalo. Odpověděl mi mávnutím ruky: ,Kdybyste vědděl, pane kolego...’ Reagoval na již učiněné rozhodnutí o přijetí kandidatury pro volbu presidenta republiky."

Háchou přinesená oběť jej stála nejen ztrátu soukromí a jakýchkoli utěšenějších vyhlídek do budoucnosti, ale i lidské vztahy s některými jeho známými a přáteli, kteří jeho rozhodnutí nechtěli rozumět, podle pamětí dr. Havelky ztrátu možnosti druhého sňatku, ale také ztrátu vztahu s jeho bývalou domácí, která mu v Praze pomáhala nést bolest po smrti ženy. V dalších letech bude nepochopení jeho oběti, ale i odsuzování a zatracování neustále přibývat, což bylo zřejmé již v okamžiku, kdy Hácha svou kandidaturu přijímal.

Právník a politik Jaroslav Krejčí, sám po válce souzený, posléze vypoví: "...usnesly se na něm všechny politické strany...poněvadž nebyl politikem a bylo jasné, že bude nutno učiniti mnoho ústupků, které by politický president jen velmi stěží mohl učiniti, a nebo když by je učinil, byl by se tím vyřadil z politického života."

Svému osobnímu příteli, mladému šlechtici Františku Schwarzenbergovi, Hácha řekne, že jeho nový úřad bude cestou křížovou, a ministru Ladislavu Feierabendovi, kterého za ním před volbou vyslala vláda, své rozhodnutí vysvětlí takto: "Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu."

Andor Hencke nicméně později ve svých pamětech vyjádří tento názor: "Hácha...prohlašoval, že pro prezidentský úřad není stvořen a reprezentační povinnosti jemu, který už žije ve velkém ústraní, nepřináleží už vůbec. Jestliže své pochybnosti nakonec nechal stranou, tak toho sotva dosáhly apely, směrované na něho jako na ,vlastence’, aby neodepřel službu ve velké nouzi své země. Hácha nebyl někdo, kdo by se pokládal za nenahraditelného. Pro tohoto hluboce náboženského muže bylo spíše určující působení z církevní strany, kterým mu bylo dáváno na srozuměnou, že jeho povolání za hlavu státu je Božím řízením, kterému se nesmí vyhnout."

Po Háchově souhlasu bylo konečně možné zdárně dokončit pomnichovskou přestavbu státu. Po více než čtyřech měsících se 17. listopadu 1938 sešlo Národní shromáždění, které v následujících dnech schválilo ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, pro kterou byl zaveden nový úřední název Karpatská Ukrajina. Název státu byl oficiálně změněn na Česko-Slovensko.

Vyhlášením ústavního zákona o autonomii Slovenské krajiny 23. listopadu byl splněn požadavek slovenských zástupců k volbě prezidenta společného státu, o kterém od 21. listopadu jednal parlamentní výbor zástupců tří zemí. Když 22. listopadu dopoledne padlo jméno dr. Emil Hácha, bylo přijato se všeobecným souhlasem. Slovenští členové výboru se spolu s Rudolfem Beranem odebrali za prezidentem Nejvyššího správního soudu. Hácha přijal kandidaturu, která mu byla jednomyslně nabídnuta všemi politickými činiteli republiky za plného souhlasu celé vlády – již dříve si položil podmínku, že by musel být kandidátem všech politických stran včetně slovenských. Už má jen jediné přání: aby byl dostatečně zdráv pro osudové poslání, které mu připadlo.

Dne 24. listopadu se konečně v novinách objevila zpráva, že prezident Nejvyššího správního soudu JUDr. Emil Hácha se stal kandidátem na úřad prezidenta republiky. Veřejnost se prostřednictvím tisku dozvídá, že prezidentským kandidátem je – slovy "Národní politiky" – "dlouholetý a osvědčený nejvyšší strážce právního řádu ve státě", poctivý člověk, symbolizující právo a spravedlnost, moudrý klid a právní bezpečnost.

Eduard Bass o pár dnů později o Háchovi v "Lidových novinách" napíše: "Nemůže být zásadní neshody mezi ním a naším lidem, neboť je mezi námi krom vší jednoty krve a citu nepomíjitelné pouto ústavy. Ta nebo ona věta z ní může ztratit smysl, ale její duch je projev nepomíjivé vůle národa. Není pro nás větší vnitřní bezpečnosti, než že v čele nám stanul strážce ústavy, strážce národní vůle."

Totéž, byť s opačným znaménkem, cítí i fašističtí dobrodruhové. Jestliže už krátce před Háchovou kandidaturou musela vláda energicky zasáhnout proti hnutí Vlajka, které hrozilo provedením státního převratu a následným pozváním německých vojsk do země, poté, co padlo Háchovo jméno, nabídl dr. Hlávka z tzv. Akce národní obnovy německému vyslanectví v Praze, že bude-li "levičák" zvolen, provede jeho organizace puč. Německá legace tuto nabídku nepřijala a do Berlína naopak poslala zprávu, která se o dr. Háchovi vyjadřovala vcelku pozitivně. Tvrzení, že Hácha byl kandidován se souhlasem či na žádost Berlína, které se tu a tam v Praze objevovalo, Andor Hencke později ve svých pamětech odmítne slovy: "Toto tvrzení je prostě nesprávné. Vyslanectví bylo nominací právě tak překvapeno jako česká veřejnost... Celá osobnost Háchy ostatně ručí za to, že by se k takovému manévru nikdy nepropůjčil."

Po přijetí kandidatury se Hácha 25. listopadu setkává se slovenským premiérem Jozefem Tisem a se členy vlády, 28. listopadu jedná se Syrovým a Beranem. Ještě před svým souhlasem s kandidaturou si dal podmínku, že ministerským předsedou bude Beran jako zkušený politik, nikoliv generál Syrový, který politice rovněž nerozuměl. Beran Háchu ujišťoval, že nikdy nebude postaven před neřešitelné problémy a že politické otázky bude řešit on jako předseda vlády... Za mylné hodnocení situace se mu omluví až za pět let, kdy prezidentovi po svém propuštění z nacistického vězení napíše: "Prosil jsem Vás často v duchu za odpuštění, že jsem zavinil uvedení Vaše v úřad..."

Dne 29. listopadu se v budově bývalé kadetky na Hradčanech konalo slavnostní rozloučení Nejvyššího správního soudu s jeho prvním prezidentem. Penzionování dr. Háchy zařídil druhý prezident soudu dr. Egon Zeis tak, aby byla odstraněna zákonná překážka Háchovy volby prezidentem republiky. Podle československé ústavy mohl být totiž prezidentem jen občan volitelný do poslanecké sněmovny, zatímco Háchou koncipovaný zákon o Nejvyšším správním soudu z roku 1937 vylučoval volitelnost jeho soudců do Národního shromáždění.

Dne 30. listopadu 1938, v den své volby prezidentem republiky, přišel Hácha do kadetky naposledy. Zatímco dr. Havelka se odebral do budovy parlamentu jako pozorovatel při volbě, dr. Hácha jako obvykle úřadoval ve své pracovně. Těsně před dvanáctou hodinou, kdy měl být jedenadvaceti dělovými výstřely oznámen výsledek volby, vyšel Hácha ze své kanceláře a když uviděl v předpokoji dr. Klimenta, začal mu líčit složitý právní problém, kterým se právě zaobíral... Byl oblečen jako obvykle do tmavého obleku, jen místo saka měl žaket. Když skončil svůj výklad a dr. Kliment, netrpělivě očekávající výsledek volby, jej upozornil, že je již několik minut po dvanácté, Hácha se podíval na hodinky a prohlásil: "Mně se zdá, že mě ti Slováci přece nevolili, poněvadž se nestřílí a myslím, že jsem zachráněn..." Celý ožil novou nadějí a navrhl zděšenému Klimentovi, aby šli jeho "nezvolení" zapít do restaurace "Na Slamníku"... Oslavovat se ovšem nešlo ani tehdy, ani potom už nikdy. Sotva totiž Hácha dořekl, zahřměly dělové výstřely a vzápětí se pod okny kadetky objevila auta, přijíždějící pro nově zvoleného prezidenta k vykonání slibu.

Prezidentská volba se na přání Háchy i politických činitelů symbolicky vzhledem k pomnichovské době nekonala ve Vladislavském sále na Hradě, ale v sídle poslanecké sněmovny v Rudolfinu, v téže síni, kde se v letech 1920 a 1927 konala i volba prezidenta Masaryka. Podle vládních nařízení byly ve středu 30. listopadu 1938 vyvěšeny státní prapory, učitelé přerušili výuku a seznamovali žáky s významem Háchovy volby. Část žáků byla také vyvedena do pouličního špalíru. Celá Praha byla slavnostně vyzdobena, ulice, jimiž měl procházet průvod nově zvoleného prezidenta, byly přeplněny lidmi. Na náměstí před parlamentem se shromáždili zástupci armády a četnictva, ale i delegace pražských živnostenských společenstev v krojích a s prapory, pražští granátníci s medvědicemi, skauti, legionáři, střelci, oddíly Sokolů, Orla a Dělnických tělocvičných jednot. Zasedací síň poslanecké sněmovny byla slavnostně vyzdobena a poslanci a senátoři přicházeli ve slavnostních úborech. Přítomni byli i členové vlády, pražský arcibiskup kardinál Kašpar, diplomatický sbor a řada hostů.

Společná schůze obou sněmoven parlamentu začala o půl jedenácté, kdy do místnosti vstoupil ministerský předseda generál Syrový spolu se slovenským zemským premiérem Jozefem Tisem a zástupcem podkarpatoruské vlády Júliem Révayem. Stejně jako kdysi volbu Masarykovu a Benešovu řídil i toto zasedání předseda sněmovny Jan Malypetr. V jedenáct hodin začalo hlasování, při kterém členové parlamentu vkládali hlasovací lístky v bílých a žlutých obálkách do dvou uren – odděleně slovenští, zatím společně čeští a podkarpatoruští. Němečtí zástupci se volby neúčastnili. Za pět minut dvanáct předseda Malypetr oznámil výsledek hlasování. Z 313 přítomných poslanců a senátorů odevzdalo 272 lístek se jménem dr. Emil Hácha, 39 prázdné lístky, jeden lístek znějící na jiné jméno a jeden patrně hlas neodevzdal. Ze 64 poslanců a senátorů zvolených na Slovensku hlasovalo pro dr. Háchu 58... V obou případech překračoval počet hlasů třípětinovou většinu, předepsanou ústavou a zákonem o autonomii Slovenské krajiny. Dr. Emil Hácha byl tedy právoplatně zvolen prezidentem Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů, podle ústavy na sedm let.

Jednomyslnost, s níž se za první republiky zvolený parlament sjednotil na Háchově volbě, zanedlouho v blahopřejném dopise ocenil i Edvard Beneš. 39 odevzdaných bílých lístků zhruba odpovídalo počtu poslanců a senátorů komunistické strany, kterých bylo v posledních volbách zvoleno 45. Hlasování proti Háchovi bylo posledním vystoupením komunistů v meziválečném československém parlamentě, protože komunističtí činitelé unikali před nacistickým ohrožením s tichou podporou pomnichovské vlády do bezpečí moskevského exilu. K narušení manifestační národní jednoty komunisty došlo při Háchově volbě přesto, že byla vlastně splněním požadavku jejich vůdce Klementa Gottwalda, který 11. října ve stálém výboru parlamentu žádal, aby Národní shromáždění "provedlo svobodně a v manifestační jednotě volbu demokratického presidenta"...

Po provedení volby odjel premiér Syrový s doprovodem do kadetky pro nového prezidenta republiky, aby jej pozval ke složení slibu. Dříve než tvůrce správního soudu navždy opustil svůj úřad, předal mu ministerský předseda pergamenovou listinu, osvědčující, že jej Národní shromáždění zvolilo hlavou státu "v té dobré víře, že budete šetřiti zákonů a úřad svůj svědomitě vykonávati, že budete dbáti blaha lidu i státu a odvraceti od něho škody a nebezpečenství"... Tuto povinnost bude Hácha od nynějška i za cenu nejtíživějších obětí plnit až do konce svých sil.

Soudcové a personál soudu utvořili špalír, kterým dr. Hácha odcházel se skloněnou hlavou po boku generála Syrového vstříc svému osudovému poslání na Pražském hradě. Ve 12 hodin 18 minut Hácha vstoupil do sněmovny, kde po uvítání Malypetrem vykonal předepsanou přísahu. Poté shromáždění spontánně zazpívalo státní hymnu a Hácha, kterému přítomní třikrát provolali slávu, opustil budovu parlamentu. Zazněly fanfáry z "Libuše" a prezident vykonal před Rudolfinem přehlídku čestné roty 28. pěšího pluku Tyrše a Fügnera.

Andor Hencke, který byl slavnostnímu aktu rovněž přítomen, o něm později napsal: "Jako jiní očití svědkové jsem měl i já dojem, že to prezidenta vyvádělo z míry, stát tak výlučně ve středu dění. Postavou spíše malý muž působil nesměle a tím nejistě. Tak tomu bylo i při přehlídce před parlamentem nastoupené čestné jednotky. Ale brzy po převzetí úřadu prezident svou zdrženlivost odložil a ukázal, že na svůj úkol stačí."

Po přehlídce čestné roty nastoupené před Rudolfinem nasedá Hácha do automobilu a provázen voláním slávy odjíždí se svým průvodem na Hrad. Kolonu provází 24 dragounů na bělouších a ryzácích a čtyři jezdci s prezidentskou standartou. Ulice, jimiž projíždí, jsou ozářeny rozsvícenými světly a lemovány zástupy lidí s prapory, kteří pozdravují nového prezidenta. V těchto chvílích nemůže nevzpomenout na lid Jeruzaléma, vítající přicházejícího Mesiáše zelenými palmovými ratolestmi a voláním "Hosanna!". Bezpečně ví, že i jemu se provolávání slávy zanedlouho změní v zaslepené "Ukřižuj!"...

Po příjezdu na Hrad ještě vzdává úctu vojenské vlajce, přijímá poctu hradní stráže a vykonává její přehlídku. Matyášovou branou pak odchází do reprezentačních místností Hradu, kde se loučí se zástupci tří vlád. V Brožíkově síni kancléř Přemysl Šámal představuje nové hlavě státu členy civilní i vojenské kanceláře. Uvedení dr. Háchy do nejvyšší státní funkce je u konce.

Kam povedou první kroky nového prezidenta? Háchovo přání bylo jednoznačné: po svém zvolení se chtěl zúčastnit soukromé tiché mše svaté v nejužším kruhu svých nejbližších. Svou "cestu křížovou" nemůže začít jinak než účastí na mešní oběti...

Zcela proti Háchově vůli učinil pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar z bohoslužby ve svatovítské katedrále 1. prosince 1938 velkou církevně politickou slavnost, které se vedle prezidenta zúčastnili i všichni členové vlády a další veřejní činitelé. Účast na obřadu, který neměl obdoby ve dvacetiletém životě první republiky, se však nejen neprotivila svědomí ministrů, nepraktikujících katolickou víru, ale naopak pro ně znamenala hluboký zážitek. Ministr Feierabend později svůj pocit vyjádří takto: "Teprve v neštěstí jsme si vzpomněli na Boha..."

Prezident se nejprve s průvodem odebral do svatováclavské kaple ke krátké tiché adoraci. Následovala bohoslužba v hlavní lodi katedrály, při níž Hácha seděl přímo u hlavního oltáře a ve svatém přijímání přijal Tělo Kristovo. Muž obětovaný do prezidentského úřadu nyní více než kdy jindy potřeboval načerpat sílu ze setkání s Ukřižovaným, který se pro nás vydal beze zbytku...

Po skončení bohoslužby celebrované kardinálem Kašparem byly ve svatováclavské kapli vystaveny ostatky patrona českého národa, které dr. Hácha uctil symbolickým políbením. S hlubokým pohnutím také prezident zpíval se všemi přítomnými chorál víry a naděje: "Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison! Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave! Kriste eleison!" Po skončení obřadu v kapli sv. Václava přečetl arcibiskup kardinál Kašpar telegram z Říma oznamující, že "papež uděluje s největší radostí muži velmi vynikajícímu, dr. Háchovi, šťastně za presidenta zvolenému, apoštolské požehnání...a vyprošuje jeho nejvyššímu čestnému úřadu ustavičnou pomoc s nebe".

Za nového prezidenta se bude modlit kardinál Kašpar, kterého o to Hácha poprosí 12. prosince při své návštěvě v arcibiskupském paláci, stejně tak jako mnohá církevní společenství (například Církev československá při slavnostní bohoslužbě k Háchovu zvolení 11. prosince ve svém chrámu v Dejvicích). Háchovi skutečně bude dána síla, aby svůj kříž vydržel nést až do konce...

Autor: Vít Machálek | sobota 30.11.2013 18:18 | karma článku: 21.84 | přečteno: 802x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 21 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 241 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 416 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.06 | Přečteno: 106 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.97 | Přečteno: 582 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1284
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...