Chceš hluchým vyprávět, co píseň znamená?

Pavel Kohout před několika dny na stránkách MF DNES předložil zdrcující hodnocení polistopadové éry, hodnocení, jehož správnost je nicméně dnes již zřejmá. Když roku 1990 s velmi podobným hodnocením vystupoval Karel Kryl, byla mu za to nasazena psí hlava.

Kohoutova slova, která mám na mysli, zněla takto: „Co se u nás zrodilo v listopadu 1989 /…/, byl podobně divoký kapitalismus jako ten z úvodu minulého století, který zplodil nacismus i komunismus. Tenkrát vydělali na umírání milionů keťasové, tentokrát tuneláři na neexistenci právní ochrany majetků, které si neoprávněně přisvojila totalita, a v privatizaci získali za úspory i úkrady hlavně bývalí sloupové režimu. Měl by se troubit alarm!“ (1)

Karel Kryl tento alarm troubil už bezprostředně po „sametové revoluci“, ale nebylo to nic platné. Tehdejší (auto)cenzura jeho slova ani nepustila ke čtenářům, ke kterým se Krylova varování před tristním směřováním polistopadového vývoje mohla dostat až letos, skoro dvacet let po básníkově smrti. V roce 2012 totiž pod názvem „Země Lhostejnost“ knižně vyšly Krylovy politické komentáře z let 1990–1993, které za jeho života směly vycházet jen v periodicích typu okresních novin „Znojemsko“. Mezitím se ovšem jejich chmurné předpovědi do značné míry potvrdily…

Pro srovnání se současným výrokem Pavla Kohouta alespoň jeden citát ze „Země Lhostejnosti“. Podle Kryla po listopadu 1989 došlo „k pozvolnému předání moci staronovým strukturám, sdruženým kolem monetáře s totalitárními prvky charakteru… Klausovo Peníze nesmrdí umožnilo transformaci bolševického majetku, nakradeného za čtyřicet let – do nového kapitalistického vlastnictví. Staronové struktury dnes prakticky ovládly hospodářství, závist a nenávist, pěstované po desetiletí, pak tento trend podpořily – a vlastně z něho mají prospěch. Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu 19. století.“ (2)

Protože Kryl po dlouholetých snahách o své umlčení, ve kterých byli paradoxně úspěšnější postkomunisté než komunisté, už dnes není tak všeobecně známý jako kdysi (jak o tom svědčí například i jeho absurdní srovnávání s „velikány“ typu Daniela Landy či Tomáše Kluse), je třeba krátce připomenout jeho životopis.

Karel Kryl se narodil roku 1944 jako syn a vnuk stejnojmenných majitelů tiskárny v Novém Jičíně (Neu Titschein) a pak v Kroměříži, kteří tiskli nejlepší díla české literatury první poloviny dvacátého století a za nacistické okupace i díla odbojová. Po únoru 1948 komunisté krylovskou tiskárnu rozmlátili krumpáči a kladivy a rodinu vystavili perzekuci a bídě, ze které se zrodilo Krylovo celoživotní sociální cítění.

Kryl se už v dospívání stal básníkem a písničkářem. Svou uměleckou dráhu zahájil v bývalých Sudetech. Roku 1965 se v Teplicích podílel na založení Divadýlka pro známý, v roce 1966 poprvé nahrával v rozhlase v Ústí nad Labem a o rok později v ostravském rozhlase. V letech 1968–1969 jeho koncerty, písně v rozhlasové Houpačce Jiřího Černého a legendární album „Bratříčku, zavírej vrátka“ vyjadřovaly pocity národa, znásilněného sovětskou okupací a nastupující normalizací. Kryl se stal jeho mluvčím a lidé mu důvěřovali o to víc, oč méně toho mohli očekávat od politiků. Zpěvák jejich důvěru nezklamal. Ve chvíli, kdy už ztratil veškerý prostor pro veřejné vystupování, mu však nezbylo nic jiného než odejít do německého exilu, kde v letech 1969–1989 strávil „dvacet let v karanténě“. (3)

Ani v exilu Kryl nepřestával pracovat pro „československou věc“. K domovu promlouval především prostřednictvím mnichovského Radia Svobodná Evropa, jehož redaktorem se stal. Když se v listopadu 1989 vrátil, ukázalo se, že jeho písně jsou všeobecně známé „revoluční“ generaci studentů, která se narodila až v době jeho odchodu z Československa.

Svou nesmírnou popularitu však v následujících týdnech rychle ztratil již zmíněnou kritikou polistopadového vývoje (např. v písni „Sametové jaro“) a dokonce i zbožňovaného Václava Havla (v básni „Timur a jeho parta“). Svým odporem ke Klausově ekonomické reformě a neustálým poukazováním na to, že polistopadová transformace skončí špatně, budou-li při ní opomíjeny hodnoty typu práva, spravedlnosti a lidskosti, si vysloužil označení „za kverulanta, zásadního opozičníka, falešného proroka“. (4)

Neoblíbená byla i jeho role mluvčího československého exilu. Nízkost a omezenost, projevující se u nás v postojích k exulantům, církvi, šlechtě, Němcům, Romům, chudým a potřebným atd. Kryl pojmenoval v názvech své nedokončené trilogie „Země Lhostejnost – Země Závist – Země Nenávist“. Jak opakovaně říkal, bolela jej duše z blábolů politiků o prosperitě a ze společnosti, která tehdy věřila politikům – a nevěřila v Boha… (5)

Jediné hmatatelné výsledky Krylovy neúnavné společenské angažovanosti v polistopadovém Československu, jehož rozbití se marně snažil zabránit, však představovalo vyčerpání, zničené zdraví a nakonec předčasná smrt v necelých padesáti letech.

Zpěvákovo parte z března 1994 (6) obsahovalo motto z Krylovy písně „Irena“, jejíž úryvek jsem si vypůjčil i do názvu tohoto článku: Už zbylo jen pár vět a tráva spálená a rozbahněná zřídla ve žluti; chceš hluchým vyprávět co píseň znamená a slepým, co jsou křídla labutí? Krylův otcovský přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek, při jeho pohřbu v břevnovské bazilice svaté Markéty zmínil zpěvákovo album „Carmina Resurrectonis“ (Písně vzkříšení), které „stačí k tomu, aby stanul před tváří Krista“. (7) O Krylovi dále řekl:

„Zachoval si čistou duši přes veškerá úskalí, do kterých mohl spadnout. Nespadl. Zachoval si smysl pro spravedlnost a právo, které se snadno a často obchází i v dnešních dnech, i když ne tak hrubým a sprostým způsobem jako za sovětské okupace.“ (8)

Smysl pro spravedlnost a právo se ovšem ve vlastech českých nenosí. V době „reforem“, postihujících především sociálně nejslabší a nejbezbranější, dnes často myslím na Krylovu píseň „Důchodce“ (9), jejíž titulní hrdina je tragickou troskou a těší se jen té jediné výhodě, že už mu „vůbec nikdo neupírá právo na únavu“. Podstatu dnešní „důchodové reformy“ vidím právě v popření tohoto práva…

O opatu Opaskovi Kryl roku 1993 řekl, že je „jeden z našich světců, který se protrpěl koncentráky“, na konci života však „značně degradovaný“ nedůstojným průběhem restitucí, který jej donutil rvát se při obnovování komunisty zlikvidovaného kláštera „o věci, jež jsou ho nehodny“. (10) O dvacet let později se církevní restituce s velkým rámusem a demagogií stále ještě řeší a nedůstojný nekonečný příběh pořád pokračuje.

V souvislosti s Krylem často myslím i na stovky kostelů v Sudetech, které po kardinálním bezpráví spáchaném na Češích a Moravanech německého jazyka roku 1945 buď už dávno vzaly za své, anebo se při absenci peněz na jejich záchranu rozpadají dodnes. Mrazí mne například z básně „Slečna Periferie“ (11), kterou Kryl v šedesátých letech napsal v Trnovanech, kdysi jednom z center Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tenkrát ještě stál tamější – později zbořený – „nesmírně krásný“ (12) kostel: Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií… sedla si se mnou před kostel a poslouchala vlaky a stařeny o holích a berlích o velikonočních nedělích hovořící o Zmrtvýchvstání…

Svůj slavný hit „Anděl“ (13) zase Kryl věnoval zničenému interiéru sudetských kostelů, jehož symbolem se stal anděl s polámanými křídly. Ten tak trochu připomíná i celou českou společnost, která také jako by mohla „ptákům závidět, že mohou poletovat“. Létáním se zde myslí především vzlet lidské duše k Bohu, o kterém básník s andělem v uvedené písni debatují. Dnes se např. v českých médiích v souvislosti s náboženstvím z devětadevadesáti procent debatuje jen o tématech typu karikatur, násilí, sexuality, skandálů a restitucí – snad proto, že mluvit o Bohu by v naší společnosti znamenalo „hluchým vyprávět, co píseň znamená“…

Poznámky:

1) Pavel Kohout, „Když nedostane demokracie včas facku, zfackuje ji KSČM“, Mladá fronta DNES, 22. 9. 2012, roč. 23, č. 223, s. A13.

2) Karel Kryl, Země Lhostejnost, Praha: Torst, 2012, s. 108–109.

3) Obrat z Krylovy básně „Lot“, dostupné např. na albu Karel Kryl, Zas padá listí…: Básně z let 1962–1991 v autorské interpretaci, Praha: Supraphon, 2010.

4) Karel Kryl, Země Lhostejnost, s. 133.

5) Viz tamtéž, s. 77.

6) Krylovo, resp. Krylova parte viz Miloš Čermák, Nanebevzetí Karla Kryla, Praha: Academia, 1997, s. 136 a 138.

7) Miloš Čermák, Nanebevzetí Karla Kryla, s. 119.

8) Tamtéž, s. 139.

9) Písně Karla Kryla od A do Ž, Brno: Hitbox, 1995, s. 44.

10) Půlkacíř (Rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem), Praha: Academia, 1993, s. 142.

11) I tuto báseň lze najít na Krylovu albu Zas padá listí…: Básně z let 1962–1991 v autorské interpretaci.

12) Půlkacíř (Rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem), s. 33. 13) Písně Karla Kryla od A do Ž, s. 6.