Na webu České televize (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/164476-tri-knizni-tipy-radky-denemarkove/) se teď objevilo svérázné hodnocení paní Denemarkové, která o uvedené knize píše: „Je zajímavá tím, jak některé věci zamlčuje, poopravuje, pootáčí. Já jsem si na ní uvědomila jednu věc, jak všichni chceme v tom příběhu vypadat co nejlépe, to je pochopitelné, ale nejen to – všichni chceme vypadat jako oběti.“

V tomto článku nebudu opakovat to, co už jsem o Hedě Margoliové-Kovályové napsal jindy a jinde (http://vit-machalek.bloger.cz/Soudobe-dejiny/Heda-Margoliova-a-Pavel-Tigrid). Omezím se na konstatování, že mám přečtených mnoho memoárů různých osobností nedávných dějin a troufám si říci, že míra upřímnosti a poctivosti vzpomínek paní Hedy Margoliové-Kovályové je nadprůměrná. Poslední větu glosy paní Denemarkové pak nelze než označit za značně „odvážnou“: Je vůbec možné vytýkat stylizaci do role oběti někomu, kdo „na vlastní kůži“ prožil holocaust i jeho dohru v podobě stalinských antisemitských procesů?!

Smyslem tohoto drobného příspěvku nicméně není kritika uvedené autorky, jejíhož pohledu na novodobé české i českožidovské dějiny si jinak vážím, ale zpytování vlastního svědomí. Radka Denemarková je má vrstevnice, a tak se mi nabízí zamyšlení se nad pohledem na vlastní a cizí osudy ze strany mé generace, která nikdy nezažila, ba ani z rychlíku neviděla nic byť i jen vzdáleně srovnatelného s hrůzami, kterými čeští Židé a mnozí jiní prošli v době, kdy jsme ještě nebyli na světě. Zajisté máme své životní bolístky typu milostných zklamání, nedostatku peněz, problémů se zaměstnáním nebo i nemocí či předčasných odchodů svých blízkých – a mnohdy opravdu chceme vypadat jako velcí trpitelé a oběti… Příležitost zastydět se a uvést vlastní myšlení do správných relací nám mohou poskytovat právě lidé typu Hedy Margoliové-Kovályové, která se s neporovnatelně těžším životním údělem rvala s velikou statečností a bez jakéhokoliv patosu.