Smírná oběť za hřích potratů

Před sedmdesáti lety, dne 11. září 1941, zemřela sedmnáctiletá Anna Zelíková. Její příběh je velice prostý, ale zároveň šokující: Ve věku, kdy se jiné dívky zamilovávají do chlapců, se Anička zamilovala do Ježíše. Nabídla mu oběť svého života a tato oběť byla přijata.

Anička Zelíková přišla na svět dne 19. července 1924 v Napajedlích nedaleko Zlína. V Napajedlích dodnes žijí její vrstevníci včetně Aniččiny důvěrné kamarádky Vlasty Cívelové, se kterou teď Katolický týdeník (č. 37/2011) přinesl zajímavý rozhovor. I Anička by možná byla ještě naživu, nebýt toho, že její touhou bylo něco zcela jiného než dožít se vysokého věku…

Anička se narodila v katolické rodině venkovského sedláka Aloise Zelíka a jeho ženy Anny, původem vídeňské měšťanky. Osm dní po narození přijala křest v napajedelském farním kostele sv. Bartoloměje. Velký vliv na její výchovu měly sestry svatého Kříže, jejichž školy navštěvovala. Důležitým mezníkem jejího života se stalo první svaté přijímání, ke kterému přistoupila dne 25. května 1933. Vlasta Cívelová na své kamarádství s Aničkou vzpomíná:

„Sedávaly jsme v jedné lavici, spolu cvičily v Orlu, učily se, navštěvovaly a dováděly v přírodě… Pravidelně jsme chodily na mši svatou, ke svátostem. I v době školních přestávek, kdy ostatní svačili nebo se jinak bavili, my dvě jsme pravidelně šly, ba utíkaly, do kaple k modlitbě. Viděly jsme v tom smysl i krásu života.“

Hluboké duchovní prožitky nejsou ve školním věku ničím nemožným ani mimořádným. Ve věku teenagera, v němž začíná navazování milostných vztahů, nejsou vzácné ani mystické prožitky milostné blízkosti s Bohem či Kristem. Anička se svému mystickému Milenci toužila zcela odevzdat a být nástrojem Jeho vůle. Ve třinácti letech se rozhodla obětovat svůj život za posvěcení kněží a stát se karmelitkou. Rozhodující chvíle jejího života pak přišla o necelý rok později, o Velikonocích v osmé třídě.

Na Zelený čtvrtek 14. dubna 1938 se Anička náhodně dozvěděla o hříchu umělého potratu a její čistá duše tím byla zcela šokována. V dnešních diskusích o potratech je takřka až módou tvrdit, že jejich zásadními odpůrci zpravidla bývají katolíci–muži, kteří by se přitom do „ženských otázek“ vůbec neměli míchat. Ve skutečnosti je ovšem opak pravdou a ženské duše bývají zabíjením počatých dětí otřeseny hlouběji než mužské. Stačí zmínit Matku Terezu z Kalkaty, která při přijímání Nobelovy ceny míru za rok 1979 řekla: „Největší ničitel míru je dnes křik nevinného, nenarozeného dítěte… Pro mne jsou národy, které legalizovaly potrat, ze všech nejubožejší. Bojí se nemluvňat, bojí se nenarozeného dítěte.“

Anna Zelíková je dnes svého druhu patronkou nemluvňat, která se nemohla narodit, ale také lidí, jež se zatížili vinou na jejich smrti a později nezřídka přicházejí k Aniččinu hrobu v Napajedlích, aby tam v modlitbě prosili za odpuštění. Tato dívka se totiž ve chvíli hlubokého vnitřního otřesu nad existencí umělých potratů nabídla Bohu jako smírná oběť za tyto hříchy. Druhého dne, na Velký pátek roku 1938, svou nabídku před vystavenou Nejsvětější svátostí obnovila. Vzápětí se rozkašlala a začala chrlit krev z plic. Onemocnění tuberkulózou, tehdy prakticky rovné rozsudku smrti, s radostí přijala jako Ježíšovu odpověď na svou nabídku…

Dnešní olomoucký arcibiskup Jan Graubner o svém vztahu k Aniččinu příběhu říká: „Co mě /na něm/ zaujalo? Velikost lásky, ke které dozrálo venkovské děvče. Hloubka vztahu k Ježíši, na němž jí záleží víc než na sobě. Je v tom kus sentimentality, která patří k jejímu věku, ale i nesmírné hrdinství. Ježíši, o jehož utrpení rozjímá, se nabízí jako oběť, aby on, její miláček, nemusel tolik trpět za hříchy lidí. Když slyší o zločinu potratu ve svém okolí, děsí se nové bolesti, kterou bude mít Ježíš, a nabídne vlastní oběť, život za život, krev za krev. Opravdu onemocní a v 17 letech zemře, ale po celou dobu nemoci vyzařuje radost, má mnoho přátel, nemyslí na sebe.“

Když v devadesátých letech působila v olomoucké arcidiecézi komise, připravující podklady k Aniččinu možnému blahořečení, obdivovala v jejích duchovních denících a dalších pramenech hluboké a originální myšlenky, které nemohly být vyčteny z knih a působí jako zvláštní znamení Boží milosti. Arcibiskup Graubner dnes cituje zemřelého teologa, filologa a církevního historika Vojtěcha Tkadlčíka, někdejšího děkana olomoucké teologické fakulty, který říkal: „Kdyby nebyla Anička Češka, už by byla dávno svatořečená. Kdyby byla Francouzka, byla by už učitelkou církve.“

K tomu je třeba poznamenat, že za své učitelky katolická církev oficiálně označuje pouhé tři ženy. Jednu z nich, Francouzku Terezii z Lisieux, karmelitku, jež také zemřela v mladém věku na tuberkulózu, Anička opravdu připomíná. Určité podobnosti by se však daly najít i mezi Annou Zelíkovou a jinou učitelkou církve, Kateřinou Sienskou. Ta se ve svých dívčích letech snažila potěšit svého mystického Milence vášnivými a pro pozorovatele zvenčí až bizarními činy typu extrémního odříkání v jídle, sebebičování či spaní na podlaze s polenem místo polštáře. I Anička svou lásku k Ježíši leckdy projevovala způsobem, který by se dal označit jako nedospělý. Ostatně jak jinak by tomu u čtrnáctileté dívky mohlo být?

V den svátku Narození Panny Marie 8. září 1938 Anička složila na moravském poutním místě Svatý Hostýn slib čistoty. Do kláštera karmelitek pro nemoc vstoupit nemohla, byla však přijata do karmelitánského III. řádu a obdržela nové jméno Marie od svátostného Srdce Ježíšova. Řeholní sliby složila krátce před smrtí roku 1941.

Vlasta Cívelová dnes vzpomíná, že i když nevěděla o dobrovolnosti, s níž se její přítelkyně chystá zemřít, mohla leccos vytušit: „S úžasem jsem totiž sledovala její strmý duševní růst a uvědomovala jsem si, že mít na rtech stále rozzářený úsměv, i když člověk ví, že se blíží jeho smrt, není vůbec jednoduché ani běžné. Viděla jsem, jak trpí, krvácí, nemůže spát. Přesto nenaříkala, o své nemoci nikdy nemluvila… Bylo patrné, jak se na setkání s Ježíšem těší, že se chystá do lepšího domova.“

Anna Marie Zelíková zemřela s úsměvem na rtech a se slovy: „Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda.“ Při pohledu na fotografie umírající Aničky je právě její záhadný úsměv tím, co musí vnímavého pozorovatele nejvíc fascinovat. Ve srovnání s tímto úsměvem je úsměv Mony Lisy banální a nicotný. Aniččin úsměv je úsměvem člověka, který nejen věří, ale i ví. Úsměvem někoho, kdo již v tomto pomíjivém světě zakoušel Absolutno…

Vlastně se mi zdá, že věčné nad dějinným v Aniččině příběhu zcela převažuje. Poslední dva roky jejího pozemského života se odehrávaly v době nacistické okupace, poprav, koncentráků a Damoklova meče visícího nad celým českým národem. Anička však, jak se zdá, žila ve svém vnitřním světě a tyto skutečnosti snad ani příliš nevnímala.

Tím hlavním, nad čím se každý musí pozastavit, je ovšem dobrovolnost její smrti a podivuhodná spojitost její nabídky vlastního života a vzápětí následujícího smrtelného onemocnění. Člověk nevěřící si jistě vše může vysvětlovat náhodou nebo autosugescí, je-li však poctivý, bude muset uznat, že tato vysvětlení nejsou přesvědčivá. I průměrný křesťan musí být z tohoto příběhu zmaten, protože pozemskému životu připisuje nepoměrně větší důležitost než Anička a protože by se mu obtížně věřilo v Boha, který vyslyšel modlitbu zdravé a šťastné čtrnáctileté dívky, prosící o vlastní smrt…

Následování Krista, který podle evangelia z lásky obětoval svůj život za nás za všechny, však logicky musí být spojené se sebeobětováním, byť třeba „jen“ ve smyslu zříkání se vlastních egocentrických cílů a zásad. Žít Ježíšovo evangelium zdaleka neznamená jen chodit v neděli do kostela a chovat se jako slušný člověk. Znamená to žít způsobem, který by „světsky“ smýšlející měl uvádět ve zmatek… Něco z této radikální odlišnosti křesťanství od běžného smýšlení pochopil Lev Nikolajevič Tolstoj, když ve spisu „V čem spočívá má víra“ napsal: „Před pěti lety jsem uvěřil v učení Kristovo a můj život se rázem změnil. Směry mého života a mé usilování se změnily: dobro a zlo si vyměnily místo.“

Příběh Aničky Zelíkové je ovšem matoucí i v tom, že tato dívka nebyla dospělým člověkem a tedy (v určitém smyslu) nemohla být ani dospělým křesťanem. Různé její výroky a činy psychologicky plně odpovídají věku dospívání či puberty. Jen zkrátka, jak jsem již zmínil na začátku tohoto článku, na rozdíl od většiny svých vrstevnic byla zamilovaná do Ježíše…

Nemělo by zřejmě smysl klást si otázku, zda byla puberťačkou nebo světicí. Mohla být obojím, protože světcem se člověk může stávat v libovolném věku a v jakémkoliv stadiu svého duševního vývoje. Podstatné je, že nebyla dítětem jen v psychologickém, ale především v duchovním smyslu slova, ve smyslu odpovídajícím biblickému verši: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“