Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odpověď na Jóba

27. 03. 2015 11:59:52
Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

Díky programu brněnské diecéze inspirujícímu ke každodenní četbě Písma (1) jsem si v průběhu posledního roku a půl poprvé přečetl (už skoro) celou Bibli. Vrcholem tohoto systematického čtení biblických textů se pro mne stala na tento měsíc připadající četba starozákonní knihy Jób. Ta patří v Bibli k místům, k nimž je pro mne nejsnadnější přistupovat způsobem doporučovaným učiteli duchovního života, totiž právě ne jenom jako k četbě, ale jako k příběhu, s nímž se mohu ztotožnit a osobně jej prožívat. Vždyť podobně jako Jób, i já jsem se v důsledku bolestných životních zkušeností musel vydat na cestu od Boha spojovaného s vlastními myšlenkami a očekáváními k Bohu nekonečně velikému a nepochopitelnému, jehož cesty nemají nic společného s naivními lidskými představami...

Myslím, že podobným způsobem biblické texty včetně knihy Jób vnímali či vnímají i pro mne nejinspirativnější autoři populární hudby. V následujících třech částech tohoto článku se to pokusím ilustrovat myšlenkami z písňových textů Boba Dylana, Johnnyho Cashe a Bona Voxe (resp. skupiny U2), které s knihou Jób přímo či nepřímo souzní.

Bob Dylan a prolog knihy Jób

Těžiště knihy Jób spočívá v bouřlivé diskusi mezi Jóbem a jeho přáteli, následované dramatickým finále. Tomuto jádru knihy však předcházejí úvodní dvě kapitoly, představující zvláštní prolog, odehrávající se nejen na této zemi, ale i v nebi.

Na zemi vidíme bohabojný a po všech stránkách příkladný život staršího muže, Jóba, který se těší všeobecné úctě a také všem myslitelným pozemským požehnáním, potomky počínaje a ohromným majetkem konče. Takovéto společenské postavení mnohdy otupí víru dotyčného člověka, jenž může ztratit vědomí své odkázanosti na Boha. V Jóbově případě tomu tak ale nebylo. Svědčí o tom verš Jb 1:5, líčící, jak Jób v jemném a ušlechtilém spojení víry a otcovské lásky za každé ze svých dětí pravidelně přináší oběti Hospodinu a modlí se za to, aby jeho synové ve svých srdcích neztratili společenství s Bohem.

Satan se ovšem snaží stůj co stůj Jóbovu víru zlehčit. V „nebeské“ scéně z Jb 1:9nn. samotnému Hospodinu tvrdí, že v něj Jób věří jen proto, že mu z toho kyne prospěch. Otázka, nastolená na samém začátku knihy Jób, tedy zní: Potvrdí člověk svou věrnost Bohu i v utrpení? Dokáže Jej milovat kvůli Němu samému, bez odměny?

Drama spojené s touto otázkou začíná v Jb 1:13–19 drastickou, stále se opakující scénou, v níž k Júbovi přichází posel špatných zpráv, postupně oznamující vyhynutí jeho stád, pobití služebnictva a nakonec i smrt všech Jóbových dětí. V textech Boba Dylana se tato děsivá scéna odráží v písni „The Wicked Messenger“ (Zlý posel) z desky „John Wesley Harding“ (1967).

Mnohem důležitější jóbovská reminiscence se však v rané tvorbě Boba Dylana objevuje v jeho legendární písni „Like a Rolling Stone“ (Jako tulák) z alba „Highway 61 Revisited“ (1965). V této Dylanově skladbě vystupuje zlověstná postava „tajemného vandráka“, ze kterého člověk vidí jen „prázdnotu jeho očí“ a je v pokušení „plácnout si s ním“. Timto vandrákem je bezesporu satan, který se v Jb 2:2 představuje jako ten, který „prochází zemi křížem krážem“. (2)

Při tomto procházení zemí si satan samozřejmě všímá i Jóba a vidí, jakým způsobem tento muž reaguje na strašné zprávy, které obdržel: „Povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: ,Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.’“ (Jb 1:20–21) Na satana ovšem tato Jóbova bohabojnost nedělá žádný dojem; vyžádá si od Hospodina, aby se dotkl Jóbových „kostí a masa“ v naději, že jakmile bude samotný Jób postižen ošklivou nemocí, začne konečně Bohu zlořečit (Jb 2:5)...

A tak v hlavní části knihy Jób Elífaz, Bildad a Sófar – Jóbovi přátelé, kteří ho přicházejí potěšit a projevit mu soustrast – svého druha nalézají v archetypální situaci člověka, na kterého už toho bylo opravdu příliš. V Jb 2:9 měl ještě Jób dost síly na to, aby vytkl pošetilou řeč své ženě, která mu říká „Zlořeč Bohu a zemři“ (možný překlad je i „Rozluč se s Bohem a zemři“; Jóbova pošetilá žena svého muže vybízí k čemusi na způsob eutanazie); v Jb 3:1–26 však už sám pronáší krajně zoufalou řeč, v níž vyjadřuje touhu po smrti.

Johnny Cash a Jób zoufající i doufající

Většinu textu knihy Jób tvoří již zmíněná vášnivá diskuse mezi Jóbem a jeho třemi přáteli–teology (kterým je pak v závěru knihy řečeno, že se mýlili a nemluvili o Bohu náležitě). Jób v ní trvá na tom, že se nedopustil hříchů, za něž by mohl být trestán, a trpí nevinně, zatímco Elífaz, Bildad a Sófar se neúnavně snaží tímto jeho tvrzením otřást. Marně, protože Jóbovo utrpení má vpravdě kristovské rysy. Jde v něm, jak sám Jób ve vrcholných chvílích svých promluv chápe, o „Boží zápas proti zlu, nikoli proti jednotlivému člověku“. (3) O odkaz k vítězství nad zlem skrze utrpení Spravedlivého.

Kniha Jób není ovšem teologickým traktátem, ale dramatem, jehož titulní hrdina je plnokrevou postavou z masa a kostí. Když jeho utrpení přesahuje snesitelnou míru, pronáší bolestné výkřiky: proklíná den svého narození, obviňuje Hospodina z nespravedlnosti a zoufale se s Ním pře. Odsuzování Jóba ze strany jeho přátel, kteří sami utrpení neprožívají, je ovšem laciné.

Jób je navíc předčí nejen mírou svého zoufalství, ale paradoxně i velikostí své naděje. Uprostřed jeho nářků se objevuje ohromující svědectví o této naději: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jb 19:25–27)

Tutéž velikou naději vyjadřuje na svých posledních albech Johnny Cash, sužovaný celou řadou těžkých nemocí a stojící na konci tohoto života. Zejména ve své úplně poslední písni „I Corinthians 15:55“ z posmrtně vydaného alba „American VI: Ain't No Grave“ (2010) Cash výslovně zpívá o naději, že „uvidí svého Vykupitele“.

O něco dříve, na začátku svého zápasu s nevyléčitelnou nemocí, Johnny Cash vydal „jóbovské“ album „American IV: The Man Comes Around“ (2002). Jeho titulní píseň i celou desku popsal přirovnáním sebe sama k „zlámanému stromu ve vichřici“, spojeným s knihou Jób. (4) Tímto způsobem jemně a zároveň výmluvně charakterizoval fyzickou, duševní i duchovní bolest, kterou v době psaní písně „The Man Comes Around“ prožíval, jako podobnou Jóbově.

Ohromnou duchovní silou svých posledních alb Cash vydal svědectví o tom, co „bylo potvrzeno už Jóbovi, a vzkříšený Ukřižovaný to definitivně vyjevil a potvrdil, že i utrpení není nikdy zbaveno boží přítomnosti, že také utrpení se může při veškeré opuštěnosti ze strany Boha stát místem setkání s ním!“ (5)

Americký zpěvák tehdy sám na sobě prožil a popsal jádro knihy Jób. V akademičtější rovině vše takřka stejným způsobem učinil o několik let později Tomáš Halík. Ten na obraze stromu zmítaného vichřicí vystavěl celou svou knihu „Stromu zbývá naděje“, v níž mj. píše:

„Přání, tužby, ano i projekce, ,obrazy’, iluze a utopie patří k člověku a člověk se bez nich může v jisté fázi života těžko obejít jako dítě bez světa pohádek a hraček; ale pak přicházejí krize, ty velké šance života. Silný vichr nejrůznějších krizových situací může vmžiku servat všeczny tyto věci jako listí ze stromu. Náhle se podobáme stromu, který tu stojí s holými, často polámanými větvemi, anebo byl docela vyvrácen. ,Vyvrátil mou naději jako strom,’ řekl Jób [Jb 19:10]; ovšem řekl také: ,Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.’ [Jb 14:7–9]“ (6)

U2 a finále knihy Jób

Řeči zoufajícího i doufajícího Jóba trvají až do jednatřicáté kapitoly, v níž Jób naposledy prohlašuje svou nevinu a dožaduje se od Hospodina odpovědi na své nářky. Polemika mezi Jóbem a jeho přáteli končí ve slepé uličce. Zdálo by se, že monology čtyř mužů ukázaly především všeobecnou slabost každého člověka a že lidská řeč už ani nemůže celé drama posunout dál. Přesto v kapitolách 32–37 promlouvá ještě jeden muž, Elíhú. Zdůrazňuje vznešenost a vyvýšenost Boha, před nímž se žádný člověk nemůže spoléhat na svou domnělou moudrost. Pak už ale lidská slova umlkají a k Jóbovi promlouvá „ze smrště“ (Jb 38:1) samotný Hospodin.

Toto finále knihy Jób mi připomíná píseň „Unknown Caller“ (Volající Neznámý) z alba skupiny U2 „No Line on the Horizon“ (2009), v níž muže ne zcela nepodobného nějakému novodobému Jóbovi náhle oslovuje Neznámý, který jej rázně vyzývá, aby vystoupil ze zajetí vlastních slov a představ, ztišil se a začal naslouchat: „Poslouchej Mě, přestaň už mluvit a nech mluvit Mě!“ A tímto okamžikem začíná v příběhu obrat, umožňující jeho hrdinovi vystoupit ze sebe sama a začít prožívat něco hlubokého a krásného. Podobný příběh U2 na stejném albu vyprávějí i v písni „Surrender“ (Odevzdání se), v níž se osud trpícího hrdiny proměňuje ve chvíli, kdy padá na kolena a odevzdává se do vůle nepochopitelného Boha.

To vše odpovídá vyvrcholení knihy Jób, v níž „Hospodin nejprve ukazuje Jóbovi, že je ten, který je nepochopitelně větší, ten, jehož působení Jób nedovede prozkoumat ani posoudit (Jb 38,1–40,2). Dále staví Jóbovi před oči, že ustavičně bojuje proti chaosu, symbolizovanému divokými netvory (kap. 40–41), a tak se prokazuje jako Pán stvoření... Jób odpovídá mlčením (40,3–5) a vyznáním, že mluvil z nerozumu. A přece: jeho pře s Bohem ho přivedla k tomu, že na místo jeho ,naučeného’ obrazu Božího nastoupila živá osobní zkušenost s Hospodinem (42,1–6). Jób dovede snášet své utrpení s důvěrou v tohoto živého a zachraňujícího Boha.“ (7) Celý příběh pak uzavírá nové požehnání, kterého se Jóbovi na konci knihy dostává – povýšení, které po hrdinově duchovním dozrání nutně následuje jako další „fáze každého příběhu – ačkoli hrdina k němu nemusí dospět v čase pozemského života“. (8)

Jungova „Odpověď na Jóba“

Nad výše popsaným vyústěním knihy Jób mi znovu vyvstává na mysli postoj Johnnyho Cashe, kterého ani nevyléčitelná nemoc a současná smrt manželky nepřiměla ke ztrátě důvěry v Boha, ale naopak k vyznání Jeho svrchovanosti, kterou s úsměvem vyjádřil slovy: „Mé paže jsou příliš krátké na to, abych mohl boxovat s Bohem.“ (9) Těmito slovy jako by na místě Jóba odpovídal na Hospodinovu otázku „Zdalipak máš paži jako Bůh?“ (Jb 40:9).

Hlubinný psycholog a novodobý gnostik Carl Gustav Jung zaujal ve srovnání s Cashem postoj zcela opačný. Ve svém spisu „Odpověď na Jóba“ (1952) projevil podle vlastních slov dostatek „drzosti“ a do boxování s Bohem se pustil. (10) Jeho text je spíše polemikou s Biblí než jejím výkladem.

Ve srovnání s hloubkou Jóbova existenciálního zápasu mi Jungovy gnostické spekulace (chabě zastřené hávem empirické vědy) připadají bolestně povrchní. Vše se ovšem může začít jevit poněkud jinak ve chvíli, kdy přistoupíme na názor německé feministické psychoterapeutky Renate Höferové, která „Odpověď na Jóba“ i obecně temné aspekty Jungova života a díla vysvětluje jako důsledek dávného, ale nikdy nepřekonaného traumatu – „sexuálního atentátu“, jehož obětí se Jung podle jeho vlastních slov v dětství stal. (11)

Carl Gustav Jung od svého traumatického dětství vždy projevoval nedůvěru k Bohu a takřka až nenávist k ústředním biblickým výpovědím typu „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ či „Bůh je láska“ (12), s nimiž úporně polemizoval ještě i jako starý muž píšící „Odpověď na Jóba“ (13).

Podle Jungovy líbivé teorie se nemusíme rozhodovat mezi dobrem a zlem, protože nikdy, ani na konci věků, nedojde k „velkému rozvodu nebe a pekla“ (14). Této pro mnoho dnešních lidí málo atraktivní perspektivě oponuje představou, v níž zlo zůstává „korunováno navěky“ jako součást jednoty protikladů (15), ba dokonce jako součást samotného Boha.

Tuto Jungovu představu přirozeně odmítají židé a křesťané, Přední katolický teolog, biskup Kurt Koch, například konstatuje, že s ní „nezbytně spojená démonizace a dokonce diabolizace Boha ošklivým způsobem odporuje Biblí zaručené Boží svatosti“ (16).

Velký židovský filosof Martin Buber, který podrobil pronikavé kritice Jungův postoj k Bohu, k víře, k dobru a zlu a ke svědomí, se v této své polemice dotýká i postavy satana, kterému ve Starém zákoně Bůh jenom dovoluje, aby „pokoušením“, tj. svízelemi a pochybnostmi, aktualizoval krajní lidskou možnost rozhodování; v „Odpovědi na Jóba“, která právě tuto možnost rozhodování popírá, je naproti tomu postava satana zahrnuta do Boha jako jeho zlá součást (17). Zatímco v knize Jób satan vystupuje v roli podřízené, okrajové postavy, která se objevuje jen v prologu a ve finále Jóbova příběhu už pro ni vůbec není místo, u Junga nemůže být na satanovo zmizení ze scény ani pomyšlení. Jung totiž přijal za své starověké gnostické učení, ve kterém gnóze („moudrost“ skrytá běžným smrtelníkům a dostupná jen „vyvoleným“ gnostikům) spočívá v poznání rozporuplnosti Boha, zahrnující jak stránku světlou, tak i stránku démonickou.

Ústřední myšlenku „Odpovědi na Jóba“ představuje teze o „Jóbově gnózi“, tj. poznání Hospodinovy protikladnosti. (18) Gnostik může podle tohoto Jungova textu před Bohem trvat na své pravdě a stát se dokonce tím, kdo nakonec svou moudrostí Hospodina „osvítí“ či „spasí“. Jde tedy o pravý opak biblické víry a poznání Boha, k němuž dospívá Jób. Ne náhodou je v textu knihy Jób výslovně řečeno, že „jen Bůh má k moudrosti přístup“ (19) a že „nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce“ (Jb 37:24), tj. na svou gnózi. Jób si také ve finále knihy „klade na ústa ruku“ (Jb 40:4) na znamení ztichnutí své „moudrosti“ před moudrostí Boží.

Zdá se, že toto klíčové místo knihy Jób v Jungově duši i po dopsání „Odpovědi na Jóba“ dál „pracovalo“. V jednom ze svých posledních, posmrtně vydaných textů totiž Jung v zamýšlení se nad tématem lásky napsal: „Má lékařská zkušenost i můj vlastní život mi otázku lásky neustále kladly a platnou odpověď jsem na ni nikdy nebyl s to dát. Jako Jób jsem si musel ,položit ruku na ústa. Jednou jsem už promluvil a nevím, co odpovědět’ [Jb 40:4–5]... Má-li člověk špetku moudrosti, složí zbraně a pojmenuje ignotum per ignotius [neznámé ještě neznámějším], totiž lásku jménem Božím. To je přiznání jeho podřízenosti, nedokonalosti a závislosti, zároveň však i potvrzením svobody jeho volby mezi pravdou a omylem.“ (20)

Těžko tedy můžeme soudit, jak nakonec volba samotného Junga dopadla. Tím, na co bych rád poukázal, je však neudržitelnost postoje vyhýbání se volbě, který zřejmě Jung v době psaní „Odpovědi na Jóba“ zaujímal. Americký jezuita Robert M. Doran podstatu věci vystihl rozborem snu, který sám Jung vykládá ve svých vzpomínkách a spojuje jej s následným sepsáním „Odpovědi na Jóba“. Obojí – kniha i sen – je hledáním odpovědi na nesnesitelnou otázku nevinného utrpení. Jung hledal tuto odpověď v přítomnosti zla v Bohu a řešení viděl v získání vyššího stupně vědomí, jež člověku umožní stát se „spasitelem Boha“, kterého vysvobodí z jeho vlastního nevědomí a pomůže mu překonat jeho vlastní protiklady. Křesťanskou odpovědí je naopak bezvýhradné odevzdání se Bohu – přijetí nevinného utrpení jako cesty do Jeho náruče a jako „zákona kříže“, skrze který se Bůh stává Spasitelem člověka. Tento postoj chtěl kdysi Jungovi zprostředkovat jeho otec (který byl pastorem a marně se snažil předat synovi křesťanskou víru) a jako by se o to znovu pokoušel i v jedné z částí zmíněného snu, kterou Jung popisuje takto:

„...otec řekl: ,Teď tě uvedu do nejvyšší přítomnosti. Pak poklekl a dotkl se čelem země. Následoval jsem ho, poklekl jsem, byl jsem vzrušen. Z nějakého důvodu jsem se však nemohl čelem země úplně dotknout – chyběl možná milimetr.“ (21)

Robert Doran ve svém rozboru Jungova snu říká: „Záhada utrpení nevinných poukazuje mimo hranice přirozenosti a volá po odpovědi, kterou dává ve snu Jungův otec, když se dotýká čelem země, když přijímá nepochopitelnost Boží jako opravdové naplnění a štěstí. Je to odpověď podobná odpovědi Jóba na konci starozákonní knihy, k níž se naopak snažil sestavit odpověď Jung... Otec Jungovi říká, že existuje nadpřirozená autorita z jiného světa, nejvyšší přítomnnost, zjevená v tajemství Krista, a vůči ní musí člověk vykázat úctu, poddanost a absolutní mlčenlivost. Toto je ta pravá odpověď Jóbovi, odpověď, na kterou přišel sám Jób, odpověď Jóba, když se ho Bůh zeptal: ,Kde jsi byl, když jsem pokládal základy země?’ [Jb 38:4]. Je zajímavé, že o něco dříve ve snu předčítal Jungův otec z knihy Genesis a velmi výřečně objasňoval její obsah, ale Jungovi jeho slova připadala nepochopitelná, i když se mu řeč líbila. A co Jób odpovídá, když se střetává s nepochopitelností Boží? ,Vyslovil jsem, čemu jsem nerozuměl, věci pro mě příliš vznešené, které jsem neznal. ...Znal jsem tě z doslechu, ale teď tě mé oči vidí. Proto sebou pohrdám a kaji se v prachu a popelu’ [Jb 42:3–6] – v úctě se klaním čelem k zemi.“ Tento postoj víry je protikladem postoje gnóze, podobně jako „Kristus a satan jsou nesmiřitelní nepřátelé, stejně tak jako se člověk nemůže odevzdat a zároveň neodevzdat, zároveň se dotknout čelem země a nechat si ještě milimetr odstup.“ (22)

Ještě jednou Bob Dylan

Také Bob Dylan na své duchovní cestě na nějakou dobu uvízl v nikam nevedoucím postoji, v němž jako by se chtěl zároveň odevzdat i neodevzdat. Asi ne náhodou bylo toto období jeho života spojené i se zpěvákovým zájem o psychologii Carla Gustava Junga. V polovině sedmdesátých let Dylan spolupracoval s jungiánským psychologem Jacquesem Levym, který se stal spoluautorem některých jeho písní.

Obrazy spojené s Jungovou psychologií vystupují do popředí např. v Dylanově písni „Golden Loom“ (Zlatá silueta), jejíž název odkazuje k neuchopitelnému archetypu celistvosti (bytostnému Já), jenž v sobě podle jungiánů spojuje dobro i zlo. Stejně neuchopitelná je i archetypální ženská postava, s níž se vypravěč setkává; píseň vrcholí slovy: „A když ti zvednu závoj, líbám tvé rty / ale ty jsi pryč a já si pamatuji jen vůni parfému / a tvou zlatou siluetu.“ Dylan v době napsání této písně (1975) vysvětloval citovaná slova způsobem, který nápadně připomínal jungovské „ponechání si milimetrového odstupu“. Tajemství skryté pod závojem zjevně chtěl i nechtěl vidět... (23)

Zpěvák zůstával stát krůček od cíle přesně stejně jako Jung, který se odmítl zcela sklonit před Bohem. Avšak zatímco u Junga nevíme, zda jeho cesta z tohoto mrtvého bodu dál pokračovala, další vývoj Boba Dylan je známý. Koncem sedmdesátých let Dylan procházel obdobím těžké osobní krize a bolesti, v němž mu nepomohla jungiánská psychologie, ale jóbovské sklonění se před Pánem, s nímž se v tomto období tajemným způsobem setkal (roku 1979 přijal křest a stal se křesťanem). V písni „What Can I Do for You?“ (Co pro Tebe mohu udělat?) z alba „Saved“ (1980) pak vzdal svému Pánu díky za to, že jej vysvobodil ze stavu uzavřenosti do sebe sama:

„Hned jak se člověk narodí, začnou létat jiskry / ve vlastních očích se stává moudrým a je nakloněn uvěřit lži / Kdo by jej zachránil před smrtí, kterou zemře? / Ty jsi to všechno učinil a nikdo jiný si na to nemůže dělat nárok...“

Těmito slovy své písně Dylan jednak explicitně odkazuje k Jóbovi (v Jb 5:7 Jób používá stejný obraz létajících jisker), jednak vypráví svůj příběh totožný s příběhem Jóba a bezpočtem jiných lidských příběhů. Spočívá v tom, že ve chvíli kapitulace našeho vzpurného „já“, ve chvíli lidského poznání vlastní nehodnosti a rezignace na vlastní „moudrost“, se Bůh k člověku sklání a daruje mu požehnání a spásu.

Poznámky:

1) www.vezmiacti.cz.

2) Nový zákon podstatu satanova „vandrování“ vysvětluje slovy: „Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1 P 5:8).

3) Viz Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knh, Praha: Česká biblická společnost, 1991, s. 423, poznámka k Jb 7:12 (všechny biblické odkazy v článku jsou podle tohoto vydání Písma).

4) Michal Bystrov, „Johnnymu Cashovi se zdá o královně: Muž v černém si na novém albu zazpíval se svým obdivovatelem Nickem Cavem“, Lidové noviny, 16. 1. 2003, s. 19.

5) Hans Küng, „Bůh a utrpení“, in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století: Antologie, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 325.

6) Tomáš Halík, Stromu zbývá naděje: Krize jako šance, Praha: Lidové noviny, 2009, s. 226–227.

7) Ursula Struppe – Walter Kirschläger, Jak porozumět Bibli: Úvod do Starého a Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 93.

8) Jan Czech, Biblické příběhy v proměnách času, Praha: Portál, 2006, s. 147.

9) Booklet alba Johnnyho Cashe My Mother’s Hymn Book, American Recordings 2004, s. 7.

10) Ronald Hayman, Život Carla Gustava Junga II., Praha: Práh, 2001, s. 250.

11) Renate Höfer, Die Hiobsbotschaft C. G. Jungs: Folgen sexuellen Mißbrauchs, Lüneburg: zu Klampen, 1993, s. 10.

12) 1. list Janův 1:5 a 4:16.

13) Viz Carl Gustav Jung, „Odpověď na Jóba“, in Výbor z díla C. G. Junga IV.: Obraz člověka a obraz Boha, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001, s. 378.

14) „Velký rozvod nebe a pekla“ je název jednoho z nejvýznamnějších děl slavného britského spisovatele C. S. Lewise, který v protikladu k Jungovi zdůrazňoval, že pokud relativizujeme rozdíl mezi dobrem a zlem a namlouváme si, že se mezi nimi nebudeme muset rozhodnout buď-anebo, katastrofálně se mýlíme.

15) Robert L. Moore (ed.), C. G. Jung a křesťanská spiritualita, Praha: Portál, 1998, s. 97.

16) Kurt Koch, „Dunkle Facetten im Gottesbild des Christentums“, Judaica, 1989, roč. 45, č. 2, s. 103.

17) Martin Buber, „Náboženství a moderní myšlení“, in Temnota Boží, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 116.

18) Carl Gustav Jung, „Odpověď na Jóba“, s. 405.

19) Nadpis shrnující obsah Jóbových slov v Jb 28:20–28 v českém ekumenickém překladu Bible.

20) Erinnerungen, Träume, Gedanken von C. G. Jung, ed. Aniela Jaffé, Olten: Walter, 1987, s. 356.

21) Robert L. Moore (ed.), C. G. Jung a křesťanská spiritualita, s. 87.

22) Tamtéž, s. 88–89.

23) Viz booklet Dylanova trojalba The Bootleg Series Volumes 1–3 (na kterém opožděně vyšla píseň „Golden Loom“), Columbia 1991, s. 41.

Autor: Vít Machálek | pátek 27.3.2015 11:59 | karma článku: 11.84 | přečteno: 730x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 399 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 328 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 572 |

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Lišáci na vinici

Muž který vám posílá kvetiny, kupuje drahé šperky a zve na večeři do luxusních restaurací je vlk převlečený do liščího kožichu.

22.8.2017 v 23:30 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

22.8.2017 v 22:01 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 114 | Diskuse

Olga Pavlíková

Svatý otec? Vypadá to, že pochází z pekla

Dnes druhý blog – výjimečně. Po přečtení článku o tom, že papež František tvrdí, že zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, jsem paf.

22.8.2017 v 21:21 | Karma článku: 34.29 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Libuse Palkova

Androgyn - mizí rozdíl mezi pohlavími?

Někdy to vypadá, že rozdíl mezi mužem a ženou se pomalu stírá, nejen co se společenského postavení a rolí týká, ale i vizuálně. A to rozhodně není dobře. Muž by měl zůstat mužem, a žena by neměla ztratit nic ze své ženskosti

22.8.2017 v 18:21 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 486 | Diskuse

David Vlk

Jak vyhnat kunu a nedostat po čuni.

"Kus auta Vám sežrala kuna chlapi. Káble jsou v prdeli." Prohlásil bodře zkušený automechanik Oharek a utřel si ruce do špinavé hadry.

22.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 958
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.