Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Adolf Hrubý a drama novodobých českých dějin

17. 12. 2014 7:44:22
Na letošek připadlo 75. výročí vzniku Národního souručenství – jediné organizace, v níž se kdy náš národ dobrovolně sjednotil. Osud jejího vedoucího A. Hrubého je součástí dramatu moderních českých dějin, spojeného se světovými válkami a dvojí totalitou.

Dnešek je dnem mých pětačtyřicátých narozenin, v němž vzpomínám mj. na přibližně druhou třetinu této své pětačtyřicetileté existence, v níž jsem se badatelsky věnoval právě našim dějinám onoho temného období dvou světových válek a dvou totalitních režimů.

Ve své vůbec první odborné práci zpracované do historického semináře na gymnáziu jsem se zabýval dobou první světové války v Brně, ve své diplomové a doktorské práci z historie církvemi a církevní politikou v době po květnu 1945 a po únoru 1948, ve své knize o Emilu Háchovi dobou jeho prezidentství z let 1938–1945 i obdobím první republiky, v níž byl Hácha prezidentem Nejvyššího správního soudu, atd.

Přál jsem si napsat ještě knihu o jednom z Háchových spolupracovníků, Adolfovi Hrubém (1893–1951), jehož neuvěřitelně dramatický osud přímo volá po knižním zpracování a zároveň ztělesňuje tragiku a nejednoznačnost našich dějin první poloviny dvacátého století, v nichž byli Češi rozpolceni mezi ideologie „levé“ i „pravé“ a mnozí z nich byli střídavě loajální k Františku Josefovi, Masarykovi, Stalinovi... Dějiny tohoto období mne fascinují mj. právě svou nečernobílostí (kterou dodnes mnozí nechtějí nebo nedokáží pochopit), tím, že nelze nikoho „zaškatulkovat“ jen na základě toho, že byl v určitém období svého života např. protektorátním ministrem nebo členem komunistické strany. Tématům tohoto druhu bych se nejraději věnoval dodnes. Třetí třetina mého dosavadního života se nicméně nesla ve znamení mého shodou různých okolností zapříčiněného oborového posunu k vědě o náboženství (religionistice), který už mi další věnování se čistě historickým tématům neumožňuje.

Vytoužená kniha o Adolfovi Hrubém zůstane nenapsána, což ostatně tuším už od chvíle, kdy se mi v devadesátých letech nepodařilo kontaktovat klíčového pamětníka, Adolfa Hrubého mladšího. S prosbou o kontakt na něj jsem se tehdy obrátil na starostu Mlák u Třeboně, s níž je rod Hrubých spojen, ale pan starosta mi odepsal v tom smyslu, že syn ministra Hrubého nemá s badateli zajímajícími se o jeho otce dobré zkušenosti a pravděpodobně si kontakt se mnou přát nebude. Přemýšlel jsem pak ještě o tom, že by bylo nejlepší najít ke zpracování Hrubého životopisu nějakou známou osobnost a současně autora patřičných literárních kvalit, který by jeho dramatický náboj dokázal náležitě využít. Do této role jsem už v duchu obsadil Miroslava Ivanova. Jeho přítel, kterého jsem požádal o zprostředkování, však reagoval slovy, že si mám téma „Adolf Hrubý“ jako oko v hlavě střežit sám pro sebe; pan Ivanov se navíc v té době už blížil závěru svého života. V současné době už je asi možnost využití ústních pramenů navždy ztracena (Adolfu Hrubému mladšímu by již dnes bylo přes devadesát) a já jsem už na uskutečnění své myšlenky dávno rezignoval. Nyní, když jsem před půlkulatými narozeninami bilancoval, se mi však znovu připomněla jako jeden z mých životních „dluhů“. Chtěl bych jej aspoň ve velmi skromné podobě maličko splatit tímto článkem, který si dnes zároveň dávám jako malý dárek k vlastním narozeninám.

Jak jsem se již zmínil, Hrubý pocházel z Mlák u Třeboně. Byl tedy jihočeským krajanem Emila Háchy, rodáka z Trhových Svinů. V roce 1942 v předmluvě ke sborníku „Jihočech Emil Hácha“, vydaného k prezidentovým sedmdesátinám, napsal:

„...Český národ se častokrát octl na osudové cestě, avšak vždy se našli mužové, kteří na sebe vzali tíhu doby a vedli národ mezi úskalími a propastmi. Jižní Čechy daly historii muže tvrdé vůle, kteří nehořekovali nad osudem, ale chtěli tvořiti osud, i když mnozí upadli v beznaději nebo spoléhali na zázrak. Mnozí z nich dovedli mysliti tak, jak jsem to kdysi četl: ,Než se hnát s davem ke konání věcí zlých, je lépe státi jako pompejánský sloup, viditelný svou osamělostí a svou neporušeností’... Velký muž je ten, který uprostřed davu zachová s dokonalou dobrotou mír a víru v Boha.“ (1)

Zlatá slova! Kdybychom se jich drželi, mohli jsme si v českých dějinách dvacátého století ušetřit řadu ošklivých věcí (např. poválečný hon na Němce). Naneštěstí nám však zpravidla chyběli (a chybějí) státníci, kteří by byli velkými muži... U protektorátních činitelů, kteří museli hrát dvojí hru a navenek předstírat loajalitu k okupantům, je ovšem sporné mluvit o neporušenosti. Osamělost nicméně byla právě pro tuto dvojí hru jejich údělem zcela určitě. Němci i opravdoví kolaboranti typu Emanuela Moravce je z ní samozřejmě právem podezírali, což z nich činilo adepty šibenice. Jejich jedinou nadějí bylo, že se jim snad (na rozdíl od generála Eliáše a mnoha jiných) poštěstí okupaci přežít – a dojít naplnění svého tragického osudu až po válce...

Už tato situace sama o sobě vydá u každého z nich na román. Životní příběh Adolfa Hrubého byl však vpravdě románový už od samotného začátku. Hrubý pocházel ze stísněných poměrů malé usedlosti v Mlákách, kde se narodil dne 21. května 1893. Když mu bylo deset let, byla jeho matka zabita při mlácení. Z osiřelých sourozenců skončil jeden z Hrubého bratří v psychiatrické léčebně psychicky postižený a také jeho sestra zešílela. Zanechala po sobě syna s nemocnou nohou. O takto postiženou rodinu se musel od útlého mládí starat právě Adolf, protože jeho otec zemřel na míšní tuberkulózu. Z jeho bratrů se Václav nedožil ani konce devatenáctého století, Tomáš zemřel v roce 1905 a Františka pochovali krátce po jeho návratu z bojišť první světové války. Aby tragédií v životě mladého Adolfa nebylo málo, jeho manželka Alžběta Svobodová, s níž se oženil v roce 1920, hned v následujícím roce zemřela i s dítětem při porodu... Hrubý se pak oženil s její sestrou Marií, s níž měl syna Adolfa a dceru Zdenku. (2) Mezitím nicméně došlo ještě k Hrubého neuvěřitelné anabázi v Rusku v době první světové války a bolševické revoluce. Vzhledem k tomu, v jak svízelné sociální situaci se Adolf musel od dětství protloukat, je snad jeho mladické zahoření pro ideály komunismu pochopitelné. Každopádně jeho tehdejší životní dráha směřovala od služby v rakousko-uherském vojsku přes koketování s českými legiemi ke vstupu do Rudé armády:

„Koncem jara 1915...byl povolán na ruskou frontu. V listopadu onemocněl břišním tyfem, poležel si v nemocnici ve Lvově a pak jako rekonvalescent ve Znojmě. V květnu 1916 absolvoval v Uhrách dělostřelecký kurs, poté ho převeleli do Haliče a konečně v červnu 1917 se s kulometným oddílem opět ocitl na frontě. Měl štěstí, že to bylo u Zborova, kde se právě schylovalo k bitvě mezi rakousko-uherskými vojsky a českými legionáři. Spolu s dalšími uposlechl výzvy z letáku a dal se zajmout českými Družiníky. Vyhnul se tak krvavé bitvě. Později, když přišli do zajateckého tábora v Darnici čeští legionáři agitovat pro vstup do legií, využil toho a utekl se svým krajanem Vincencem Strnadem z Černovic u Tábora do nedalekého Kyjeva. Přihlásili se tam u pobočky české Národní rady, která jim opatřila zaměstnání v pivovaře. V listopadu 1917 vypukla v Rusku bolševická revoluce. Neklid v zemi Hrubého strhnul. Odjel do Poltavy a vstoupil do jakéhosi bolševického ,partyzánského’ oddílu plukovníka Guževa. Ten prý Hrubého jmenoval velitelem české skupiny, která čítala asi 45 mužů... Oddíl se přesunul do Balašova, kde údajně zvolili Hrubého plukovníkem. ,Skromně’ to odmítl a zůstal v hodnosti ,kapitána Rudé armády’ Guževovým zástupcem. To už bylo na podzim 1918. I v Rusku se roznesla zpráva o vzniku Československé republiky, pro bolševiky samozřejmě buržoazní. Hrubý byl s některými svými druhy poslán do kursu, kde se, podle vlastních slov, učil ,jak se má připravovat komunistická revoluce’. Když byl vyučen, poslali ho domů. Vrátil se mnohem dříve než legionáři. Už den před Štědrým večerem 1918 se objevil v Mlákách.“ (3)

Kdoví, snad tehdy atmosféra svátků Kristova narození Hrubého upamatovala na jeho katolické kořeny. Každopádně „připravování komunistické revoluce“ pustil z hlavy. V roce 1921 vstoupil ne do komunistické, ale do republikánské (agrární) strany. Stal se miláčkem českého venkova a svou pílí a schopnostmi se od píky vypracoval ve významného agrárního předáka. Svou politickou dráhu zahájil na komunální úrovni a v roce 1925 se stal starostou Mlák. „Jako agilní starosta byl brzo zvolen do okresního zastupitelstva v Třeboni a v roce 1932 se stal předsedou Župní domoviny domkářů a malorolníků. Tato funkce mu ve volbách v roce 1935 vynesla jeden z 45 mandátů agrární strany v poslanecké sněmovně.“ (4)

Jako mluvčí domkářů a malorolníků patřil k představitelům „levého“ křídla v agrární straně. O jeho politické orientaci, zcela protikladné krajní pravici, příznačně vypovídá pozdější zpráva nacistického Sicherheitsdienstu:

„Hrubý se stal členem Rotary klubu, tj. přípravné školy pro svobodné zednáře, byl stálým návštěvníkem a členem společenského a politického klubu Přítomnost, v jehož čele stál židovský novinář a milionář dr. Jaro Stránský, a byl členem klubu Panevropa, jehož duší byl pověstný hrabě Coudenhove–Calergi. Hrubý byl také organizátorem několika pompézních cest tehdejšího prezidenta Beneše a jeho manželky Hany po jižních Čechách... Nikdy nevystupoval proti Židům, ba právě naopak...“ (5)

Ve zprávě zmíněnou „pompu“, s níž Hrubý organizoval cesty prezidenta Beneše po svém kraji, je samozřejmě třeba chápat v kontextu doby ohrožení Československa nacistickým Německem. V kritickém roce 1938 „se Adolf Hrubý jako poslanec zařadil mezi politické obránce státu. Několikrát řečnil na dnech branosti v pohraničí, v dramatickém září vystoupil na manifestacích ve Stadicích a v Karlových Varech. Chtěl tím, jak se sám později vyjádřil, povzbudit sebevědomí Čechů. Občanská pevnost a odvaha mu nechyběly...“ (6)

V Mnichově nicméně velmoci vynesly nad Československem rozsudek a došlo k okleštění republiky, vydané nyní Hitlerovi na milost a nemilost. Na přelomu listopadu a prosince 1938 se do čela snah o záchranu zmrzačeného státu postavili Emil Hácha a Rudolf Beran, nový prezident a nový premiér. Beran, předseda agrární strany od roku 1935, samozřejmě Adolfa Hrubého dobře znal. Hrubý se v pomnichovské republice stal předsedou správního výboru Zemědělské rady a faktickým mluvčím všech zemědělských spolků a sdružení. Těšil se i důvěře tehdejšího člena vlády a pozdějšího Beranova nástupce generála Eliáše.

Po německé okupaci zbytku českých zemí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939 musel Beran jako muž spojený s politickými dějinami první republiky opustit svou funkci. V dramatické pookupační době, v níž se rozhodovalo, zda nacisté v protektorátě nedosadí k moci české fašisty, bylo tomuto nebezpečí zabráněno semknutím celého českého národa (s výjimkou extremistické spodiny) v Háchou bleskově založené organizaci Národní souručenství. Do jejího čela hledali Hácha a Eliáš muže, který by byl z dob první republiky relativně nepopsaným listem, a přesto skýtal záruky vedení Národního souručenství v duchu jejích demokratických tradic. Jejich volba padla na Adolfa Hrubého. Ten již těsně po okupaci – v době, kdy prezident čelil akutnímu nebezpečí mocenského nástupu českých fašistů – poslal Háchovi telegram, že se mu dává i se 42 zemědělskými organizacemi k dispozici.

Dne 21. března 1939 byl Hrubý prezidentem Háchou jmenován vedoucím Národního souručenství. „Věděl, že tato fakticky jediná legální protektorátní organizace má i významné obranné poslání, a byl odhodlán je plnit.“ (7) To ovšem vyžadovalo velkou statečnost, protože nad Hrubého hlavou se od této chvíle vznášel stín nacistické gilotiny. Jak ve svém pozdějším svědectví o domácím odboji konstatoval významný sociálně demokratický novinář a odbojový pracovník Jaroslav Jelínek, Hrubým vedený výbor Národního souručenství vyvíjel mnohostranné a pro jejich účastníky krajně nebezpečné aktivity:

„Členové výboru prováděli tolik intervencí, o jakých se bývalým členům Národního shromáždění ani nezdálo. Na venkov organisace okresní a místní vykazovaly pozoruhodnou činnost a v ústředí se pomaloučku, ale jistě organisovalo hned několik mafií. (8) Mnozí, velmi mnozí členové Národního souručenství i jeho zaměstnanci to zaplatili mnohaletým utrpením v žalářích i smrtí...“ (9)

Působivé svědectví o jímavé atmosféře vlastenectví a vzdoru, která v Národním souručenství od počátku panovala, představuje Hrubého programová řeč, pronesená na společné poradě ústředních a místních představitelů nové organizace z 21. dubna 1939. Adolf Hrubý v ní „citoval slova autora ,Písní mužů’ anglického básníka R. Kiplinga, jehož mj. přeložil E. Hácha: ,Dovedeš-li stejně unést vítězství i porážku a zacházíš-li s oběma těmito podvodníky stejně: Tvá bude země’... Závěrečná část jeho projevu, ve které se dovolával J. Cimbury (,Pane, dej, ať krásné naše kraje a vrchy a lesy, zemí a vodami, lidmi i zvířaty, se vším všudy – jak nás živily i budoucí živily, prodat se nedaly a našimi věčně zůstaly’), vyvolala velké pohnutí a mimořádný dojem.“ (10)

První kolo náboru do Národního souručenství přineslo triumfální výsledek v podobě dobrovolného a aktivního vstupu 98,4% dospělých Čechů. Hrubý po něm začal hned organizovat druhou vlnu náboru mezi mládeží. Prezident Hácha v dopise „bratru vedoucímu“ z 8. května 1939 vzal s „radostným uspokojením“ na vědomí výsledek náboru, konstatoval, že smyslem Národního souručenství je obrana „naší národní svébytnosti“ a „zájmů národa jako celku“, a vyjádřil víru „v pomoc Boží na této naší cestě“. (11)

Politickým programem Národního souručenství měla být národní pospolitost, sociální spravedlnost a křesťanská etika. V tomto článku není prostor pro líčení nenávisti nacistů k Národnímu souručenství, perzekuce, která tuto organizaci postihovala, a způsobu, jakým ji Němci postupně připravovali o její smysl. Musí však být zmíněna skutečnost, že jakkoliv okupanti nevěděli o „nejvelezrádnějších“ aktivitách vedoucího Národního souručenství a jeho spolupracovníků, jejich odpor k osobě Adolfa Hrubého byl takový, že neumožňoval jeho dlouhodobější setrvání ve funkci. Záminku k jeho sesazení pokytla podivná aféra z června 1939, kdy se Hrubý údajně pokusil podplatit nacistického novináře Herziga, což vyvolalo „morální rozhořčení“ bestiálního vládce protektorátu K. H. Franka...

Prezident Hácha musel Hrubého odvolat z čela Národního souručenství, avšak jiný agrární politik Josef Nebeský, kterého v říjnu 1939 jmenoval na jeho místo, na tomto postu jen pokračoval v rozvíjení dalekosáhlých odbojových aktivit. V témže měsíci, kdy byl Hrubý ve funkci vedoucího Národního souručenství oficiálně vystřídán Josefem Nebeským, „hlásil ze Stockholmu /československý diplomat/ Karel Lisický, že obdržel od Hrubého a Leopolda Slívy (ten byl v čele Národního souručenství na Uherskohradišťsku a čelil nebezpečným plánům tzv. Národopisné Moravy) poselství, v němž se mimo jiné psalo: ,Náš národ je připraven na příhodný okamžik, který jistě přijde, aby proti utlačovatelům povstal se zbraní v ruce.’ Také policejní zpráva z ledna 1940 dokresluje Hrubého profil. Na krajské konferenci Národního souručenství citoval básníka Jaroslava Kvapila – ,V lásce i hněvu zůstaňme všichni věrni, pyšně mlčíce, nechť dočkáme se všichni, čeho si přejeme nejvíce!’ – po nichž, jak zpráva uvádí, ,propuklo shromáždění v bouřlivý potlesk’.“ (12)

Vedle poselství do Stockholmu odeslal Adolf Hrubý koncem roku 1939 také depeši do Londýna. „Vyslovil se v ní pro obnovení Československé republiky a žádal západní emigraci, aby v tomto smyslu také postupovala. Londýnské prohlášení o znovuobnovení republiky ,se mělo opakovat po několik dní, aby celý národ měl možnost toto prohlášení slyšet sám přímo z rádia a nejenom z doslechu někoho jiného’.“ (13)

Hrubý, který i po odvolání z funkce vedoucího Národního souručenství zůstal v čele Zemědělské rady, patřil k typickým protektorátním představitelům Háchovy a Eliášovy éry, kteří navenek museli „kolaborovat“ s okupanty (např. pronášením kolaborantských frází, které jim byly vnucovány do jejich projevů), současně však dokázali dávat najevo své pravé smýšlení tak, aby jim český národ rozuměl, a především tajně podporovali odboj. Nacisté přirozeně jejich dvojí hru tušili, avšak v případě Hrubého zůstalo u tušení. Ve svých útocích na něho se proto museli spokojit s maličkostmi typu „neoprávněného užívání služebního automobilu“, pro které začal být stíhán v roce 1940.

„Trestní stíhání proti Hrubému se táhlo déle než rok. Byl obžalován u Amtsgerichtu německého krajského soudu v Praze pro zneužití úředního auta k soukromým účelům. V srpnu 1941 dostal předvolání, ale stání bylo dvakrát odloženo. Mezitím koncem září nastoupil v Praze jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.“ (14)

Začátek Heydrichova působení v Praze na svátek svatého Václava 1941 znamenal nepochybně přelom v dějinách protektorátu. České „autonomní“ úřady byly sice i předtím pod krutým tlakem okupantů v čele se státním tajemníkem K. H. Frankem, ale dokud byl ve funkci říšského protektora Konstantin von Neurath, který sice Frankovu vlivu nečelil, ale aspoň jej dále nezhoršoval, přece jen jim zůstával nějaký manévrovací prostor. Od příchodu Heydricha se však od protektorátních činitelů vyžadovala jen absolutní poslušnost, a to pod zcela hmatatelnou hrozbou trestu smrti...

Současně s Heydrichovým nástupem do funkce protektora byli zatčeni mj. předseda protektorátní vlády generál Eliáš a jeho někdejší první náměstek a Háchův kancléř Jiří Havelka (Havelkovi zoufalé intervence prezidenta Háchy nakonec zachránily život, Eliáš však byl bez ohledu na ně později popraven). Také Hrubého dne 28. září 1941 za dramatických okolností „navštívili“ gestapáci (ve vaně narychlo pálil důvěrné spisy Zemědělské rady a dopisy svých přátel, zatímco gestapáci kopali do dveří a dožadovali se otevření), po dlouhém výslechu v Petschkově paláci však byl nakonec propuštěn. V době Heydrichem vyhlášeného stanného práva nad ním ale dlouhodobě visela zcela reálná hrozba stanného soudu a odsouzení k smrti. (15)

Heydrich byl ovšem nejenom válečným zločincem a masovým vrahem, ale také velmi obratným politikem. Háchu sevřel zatčením jeho nejbližších spolupracovníků do železných kleští výhrůžek a vydírání s cílem proměnit prezidenta i protektorátní vládu v nástroje okupační moci. Ta měla být sice fakticky vykonávána přímo, ale současně ji navenek museli zaštiťovat lidé, těšící se co největší důvěře u českého národa... Za jednoho z nich si Reinhard Heydrich zvolil Adolfa Hrubého.

V lednu 1942 Heydrich zaskočil Háchu seznamem členů budoucí „rekonstruované“ vlády, do kterého bez jakéhokoliv předešlého jednání s prezidentem zařadil Hrubého jako ministra zemědělství a lesnictví a fanatického kolaboranta Emanuela Moravce jako ministra školství a „lidové osvěty“. Hácha se jmenování Moravce zoufale a marně bránil, zatímco jmenování Hrubého ochotně akceptoval. Po celou dobu existence budoucí vlády v ní pak Moravec nekompromisně hájil německé zájmy a zastrašoval jednotlivé ministry, zatímco Hrubý byl právě jedním z těch, kdo se s Moravcem stále potýkali a museli z jeho strany čelit neustálému osobnímu ohrožení. Hrubého „jednání“ s Heydrichem, které předcházelo jeho jmenování členem vlády, muselo být až tragikomické – už proto, že Hrubý prakticky nerozuměl německy. Rozhodně nelze říci, že by o své jmenování stál a Němcům se „podbízel“, jak z toho byl později obviňován; jen prostě nebyl v situaci, v níž by se Heydrichově vůli mohl účinně bránit. Heydrich pak ve své zprávě do Berlína psal, že „vůdce rolníků Hrubého“ stejně jako nového premiéra Krejčího přiměl k tomu, aby mu „slíbili rukoudáním poslušnost, přičemž samozřejmě (jelikož jsou Češi) vždy musíme očekávat výhradu, že spolupracují pouze proto, aby ještě něco zachránili pro český národ“. (16)

Ve zbývajících více než třech letech nacistické okupace mohlo několikrát dojít k Hrubého odchodu z protektorátní vlády rovnou do vězení či na popraviště (poprvé mu už nedlouho po jmenování hrozil smrtí Heydrich pro potíže se zemědělskými dodávkami); v takovém případě by dnes obraz jeho působení v tehdejších českých dějinách nepochybně byl jednoznačně pozitivní. Pouze v případě šťastného přežití okupace mohlo hrozit, že nad snahami protektorátního ministra zemědělství o podporu českých rolníků a jejich ochranu před perzekucí po válce převáží obraz jeho spolupráce s okupanty...

Osobně se domnívám, že kdo neprožil hrůzy typu dvou stanných práv, při kterých si žádný Čech nemohl být jistý životem, neměl oprávnění ke kritice a soudu (poválečnými soudci Hrubého a spol. byli ovšem z velké části právě lidé, kteří onu hroznou dobu prožili v relativním bezpečí Moskvy či Londýna). Zároveň je nutné si uvědomit, že ve hře nebyly jen životy jednotlivců, ale také a především přežití celého národa. Po atentátu na Heydricha, když Hitler po jeho pohřbu v červnu 1942 pronášel nepříčetný projev k Háchovi a členům protektorátní vlády, Hrubý a spol. z jeho úst slyšeli, že jakákoliv neposlušnost z jejich strany bude mít za následek deportaci celého českého národa někam do Střední Asie... (17)

V posledním období dějin protektorátu – od zrušení stanného práva v červenci 1942 do jara 1945 – sice na jedné straně stále vzrůstala naděje, že český národ se už dožije konce okupace bez příliš katastrofálních ztrát, na straně druhé však rostla také podrážděnost okupantů německými válečnými neúspěchy. Tlak na protektorátní ministry se rozhodně nezmírňoval, ba právě naopak. Po debaklu wehrmachtu u Stalingradu ze začátku roku 1943 si K. H. Frank vybral k exemplární výhrůžce právě Hrubého, kterému vytýkal mj. vypuštění několika protibolševických frází při projevu v pražském Obecním domě (18) a snahu vzdorovat osidlovací akci na Budějovicku. Frank „si předvolal Krejčího, Moravce a Hrubého, kterému v přítomnosti velitele bezpečnostní policie Weinmanna a šéfa pražského gestapa Gerkeho ,naposled vyjádřil svoji nejostřejší nespokojenost s jeho politickou záludností’. Chování ministra posměšně označil jako vlastenecké a jako švejkovinu. Prohlásil, že nelibost k některému ministrovi nebude řešena takzvanou demokratickou cestou, totiž demisí. Jakou jinou cestu měl přitom na mysli, dostatečně naznačil připomenutím osudu generála Eliáše. Pokud si pan ministr myslí, že podá demisi, pak se mýlí. U Němců žádné demise neexistují, nanejvýš ,propuštění’. Útěk před zodpovědností nepřichází v úvahu. Kdo jednou jde s nacisty, bude s nimi stát až do konečného vítězství.“ (19)

Zatímco Krejčího Frank v závěru války „propustil“ z úřadu protektorátního premiéra, význam Adolfa Hrubého mohl naopak v době neustále se zhoršujícího zdravotního stavu prezidenta Háchy vzrůst. Od září 1943 totiž existovala tzv. Háchova politická závěť, obsahující mj. tato slova:

„Aby to bylo co nejvíce zajištěno, rozhodl jsem se označiti osobu, která se má po mně svého času ujmouti vedení. Ze středu svých nejbližších spolupracovníků považuji na základě dlouholetého přátelského styku univ. profesora dr. Jaroslava Krejčího, nynějšího předsedu vlády protektorátu, za muže v prvé řadě vhodného k tomu, aby se stal mým nástupcem v úřadě státního prezidenta, až by se tento úřad po mně uprázdnil. Kdyby z jakýchkoliv důvodů nemohl úřad převzíti, přál bych si pak, aby státním prezidentem po mně se stal Adolf Hrubý, nynější ministr zemědělství a lesnictví, zasloužilý představitel českého rolnictva, s nímž mne sblížila jeho naprostá oddanost mému dílu a jeho neúmorná veřejná práce.“ (20)

Na konci války se Adolf Hrubý chtěl na tomto základě ujmout iniciativy a na místě nemohoucího Háchy požadovat od okupantů zrušení protektorátu a jejich odchod ze země. Byl při tom ve spojení s ilegálním Ústředním národním výborem. Jeho představa byla taková, že nejprve dotlačí Němce k předání moci představitelům protektorátní vlády a pak se postará o její předání československé vládě v Košicích. Uskutečnit se mu ji ovšem nepodařilo. Jeho jednání s Frankem skončilo Hrubého zatčením z 28. dubna 1945.

Poté, co poslední dny války prožil jako vězeň nacistů, byl pak Adolf Hrubý už 12. května 1945 zatčen znovu – tentokrát již na základě komunisty koncipovaného Košického vládního programu, podle kterého měli být členové protektorátních vlád po válce souzeni tzv. retribučním soudnictvím jako zrádci a kolaboranti... V procesu s protektorátními ministry u Národního soudu z roku 1946 byl Adolf Hrubý dokonce pasován na jakéhosi kolaboranta č. 1, a to s odůvodněním, že prý byl agentem nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst, jejíž někdejší zaměstnanci také u soudu svědčili proti němu. (21)

Jejich výpovědi byly ovšem značně nehodnověrné. V této souvislosti je nutné konstatovat, že v poválečném Československu patřilo získávání lživých svědectví vězněných nacistů vůči komunistům nepohodlným Čechům k běžným praktikám komunistického ministerstva vnitra. (22) Z archivních pramenů vzešlých z činnosti Sicherheitsdienstu každopádně vyplývá pravý opak; Hrubý je v nich líčen jako člověk, „jehož postoj k říši a k německému národu je pasivní a negativní“. (23)

Sovětský svaz se nespokojil s vnitropolitickým vlivem komunistů na průběh procesu s protektorátní vládou a výslovně požadoval (bez jakéhokoliv předstírání respektu k samostatnosti československého státu), aby proces skončil třemi tresty smrti. (24) Hrubý měl být oběšen na prvním místě. Naneštěstí pro sovětské a československé stalinisty však tehdy ještě existovala média, která mohla relativně svobodně referovat o skandálním průběhu procesu. Veřejnost se z nich mohla mj. dozvědět, že „bývalý vedoucí hospodářské kontroly Kadlčík byl při svém výslechu bitím nucen, aby vypovídal proti Hrubému“. (25)

Ty, kdo chtěli Hrubého a dva další členy protektorátní vlády odsoudit k smrti, nemohla potěšit ani skutečnost, že výpovědi, které ze svědků nebyly vymláceny, obvykle vyznívaly ve prospěch obžalovaných. Veřejné mínění bylo spíš na jejich straně. „Venkovští lidé, i ti, kteří se přihlásili ke komunistům, se zastávali zejména Hrubého, že uchránil českou vesnici před mnohými německými zásahy a zachránil zásobování českého lidu.“ (26) Národnímu soudu byla předložena celá řada „svědectví, která dokládala i Hrubého pomoc a intervence při zatčení vlastenců“. (27)

Přestože pak rozsudek tato svědectví nezohledňoval (Hrubý byl odsouzen k doživotnímu vězení), komunisté, kteří se nedočkali vytoužených trestů smrti, jej označili za „skandálně mírný“ a ohromnou kampaní se dožadovali jeho zpřísnění. (28) Ve svém horlení proti „kolaborantům“ a jejich údajným pomahačům však museli ubrat plyn poté, co národně socialistické Svobodné slovo pohrozilo Rudému právu, že pokud s útoky nepřestane, začnou národní socialisté otiskovat komunistická prohlášení z roku 1940, kdy byl Stalin spojencem nacistického Německa a komunisté boj proti Hitlerovi odmítali jako „imperialistický“. (29)

Adolfu Hrubému, na jehož smrti měli komunisté největší zájem, se tak nakonec dostalo té „milosti“, že směl místo na popravišti zemřít ve vězení. Došlo k tomu dne 9. června 1951, krátce po Hrubého osmapadesátých narozeninách.

Víme-li, že za příčinu tohoto trpkého údělu nelze nikterak označit jeho údajnou zradu českého národa, musíme se ptát po příčině skutečné. Historik Tomáš Pasák, největší odborník na české dějiny protektorátního období, dal svého času na tuto otázku výmluvnou odpověď: „

Působení Hrubého za 1. světové války a účast v Rudé armádě pochopitelně nemohla být součástí jednání retribučního soudu. Přesto Národní soud...vyslovil podivuhodné konstatování: ,Nebyl-li obžalovaný Hrubý tehdy smýšlení komunistického a jen tak na oko to tvrdil, dopustil se podvodu vůči sovětskému plukovníkovi, když mu slíbil, že je ochoten komunistickou revoluci u nás připravovat.’ Není divu, že představitelé KSČ ve vládě byli halasně nespokojeni, že Hrubý neobdržel nejvyšší trest. Záhy však měli justici ve svých rukách a mohli si to vynahradit – ,zrádce’ revoluce zemřel ve vězení.“ (30)

Představa zrádcovské politické garnitury, která byla po válce po zásluze odsouzena, bývá při studiu historických pramenů konfrontována s řadou překvapivých zjištění výše uvedeného druhu a fakticky se mění v neudržitelné klišé. K tomuto klišé se bohužel u nás stále mnozí hlásí – včetně dnešního prezidenta České republiky. Právě on by však mohl něco vědět o tom, že hranice mezi hájením českých národních zájmů a jejich zrazováním kolaborací se sousední velmocí bývá někdy poněkud nezřetelná...

Dějiny malého středoevropského národa s nešťastnou zeměpisnou polohou mezi Německem a Ruskem u nás od dob Františka Palackého promýšleli a promýšlejí mnozí. Mohou být historicky zpracovávány, umělecky zobrazovány a také politicky promýšleny ve vztahu k současnosti. Není vždy zřejmé, kdo z jejich protagonistů obstál a kdo nikoliv. Zcela jistě má však trvalou platnost obraz Krista na kříži, který se ve sborníku „Jihočech Emil Hácha“ objevuje vedle již citovaných slov Adolfa Hrubého o tom, že velkým mužem je ten, kdo si uprostřed davu zachová s dokonalou dobrotou mír a víru v Boha. Kniha „Jihočech Emil Hácha“ končí ocitováním Háchova projevu ze 17. října 1939:

„Nikdo z nás, na které osud uvalil nesmírné břímě odpovědnosti za naše věci národní, nikdo z nás nemá touhy po popularitě, nikdo nemá osobních cílů. Všichni děláme to, co jsem po své volbě označil za svou devisu slovy, jež vyslovil král Jan Lucemburský: ,Ich dien’ – ,Sloužím’. Ano, sloužíme svému národu. A svůj úkol konáme poctivě všichni a rádi, ale shodně, nedočkavě – řekl bych – čekáme, až se vrátíme do soukromí...“ (31)

Hácha, Hrubý a spol. doufali, že na konci svého nevděčného úsilí o převedení českého národa nejhorším obdobím jeho dějin budou moci předat vládu politické garnituře vedené Edvardem Benešem a sami se bez nároku na vděk, uznání nebo i jen pochopení „vrátit do soukromí“. Místo toho jim bylo souzeno potupně umírat ve vězeňských celách. V době, kdy se Adolf Hrubý ve vězení odebral na věčnost, tam však mezi jeho spoluvězni byla elita českého národa, zatímco mezi žalářníky jeho nejhorší spodina. Tu vynesla k moci bolševická revoluce, za jejíž zradu byl Hrubý takto potrestán... Drama novodobých českých dějin by si opravdu zasloužilo svého Shakespeara.

Poznámky:

1) Jihočech Emil Hácha: Obraz domova, rodu a života pana státního prezidenta, vydaný v roce jeho sedmdesátých narozenin, Budějovice 1942, s. 9–10.

2) Údaje o Hrubého rodině čerpám z knihy Dušana Tomáška a Roberta Kvačka Obžalována je vláda, Praha 1999, s. 7–9 a především ze zprávy Sicherheitsdienstu o Adolfu Hrubém, zaslané K. H. Frankovi 12. 10. 1944, Národní archiv Praha, fond Státní tajemník při říšském protektoru a německý státní ministr, 109–4–297.

3) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, cit. dílo, s. 8.

4) Tamtéž, s. 9.

5) Zpráva Sicherheitsdienstu z 12. 10. 1944 (viz pozn. 2).

6) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, cit. dílo, s. 9–10.

7) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994, s. 192.

8) Míněno skupin organizujících protinacistický odboj po vzoru tzv. Mafie z dob první světové války.

9) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha 1947, s. 52.

10) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha 2007, s. 120.

11) Pan president k národu (Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou), Praha 1940, s. 18–19.

12) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 192.

13) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 193.

14) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, cit. dílo, s. 17–18.

15) Viz tamtéž, s. 18.

16) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 264.

17) V souvislosti s Hitlerem se nemohu ubránit ocitování protektorátní legrácky (jedné z mnoha, jimiž čeští lidé přebíjeli svou úzkost z hrůzné situace doby nacistické okupace). Mám na mysli vtip, podle kterého „my máme Adolfa Hrubého, zatímco Němci hrubého Adolfa“.

18) Členové Krejčího vlády si své projevy nesměli psát sami – jejich texty jim byly dodávány úřadem K. H. Franka, resp. Emanuelem Moravcem. Hrubý nejednou před „svým“ projevem výslovně upozornil své známé, že jej nepsal a nesouhlasí s ním, ale Frank mu nařídil jej přečíst.

19) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, cit. dílo, s. 92–93.

20) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 321.

21) Viz Dušan Tomášek – Robert Kvaček, cit. dílo, s. 161.

22) Nejznámější případ tohoto druhu představuje kauza národně socialistického hrdiny domácího odboje Vladimíra Krajiny, kterého se komunisté pokusili „usvědčit“ z kolaborace zmanipulovanými výpověďmi K. H. Franka.

23) Zpráva Sicherheitsdienstu z 12. 10. 1944 (viz pozn. 2).

24) Viz svědectví tehdejšího ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny v jeho pamětech (Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, svazek 2, kniha 1: Emigrací k vítězství, Praha 1992, s. 189.

25) „Z domova a ze světa“, Obzory, 7. 7. 1946, č. 13, s. 4.

26) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno 1996, s. 326.

27) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 192.

28) Viz Prokop Drtina, cit. dílo, s. 191–196.

29) Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha 2010, s. 377–378.

30) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 193.

31) Jihočech Emil Hácha, s. 207.

Autor: Vít Machálek | středa 17.12.2014 7:44 | karma článku: 14.83 | přečteno: 517x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 368 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 310 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 554 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 693 |

Další články z rubriky Ostatní

Jarmila Kamenáčová

Čtyři ženské na chalupě

Není nad pohodu. Když vás nikdo tzv. neprudí. Kdy můžete být sama sebou a to navzdory reklamě bez masek líčidel, ale i bez všech "nutností", kterým podléháme a přitom nás tísní, bez korzetu stresu.

24.6.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 84 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem byl u věštkyně

Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.

24.6.2017 v 16:07 | Karma článku: 6.01 | Přečteno: 143 | Diskuse

Dana Adámková

Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte.

24.6.2017 v 12:11 | Karma článku: 10.87 | Přečteno: 223 | Diskuse

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 18.46 | Přečteno: 445 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 23.74 | Přečteno: 819 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 940
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.