Vít Machálek

Johnny Cash rozmlouvá s Mužem z Galileje

23. 09. 2014 10:00:09
Před týdnem odešel na věčnost psychiatr, publicista a moudrý člověk Petr Příhoda (1939–2014). Jeho odkaz je pro mne totožný s posledním poselstvím Johnnyho Cashe: V průběhu života mám poznávat meze vlastních sil a otvírat se „vyšší moci nade mnou“.

Takto by se dalo zjednodušeně shrnout upřímné svědectví alba „American V: A Hundred Highways“, které producent Rick Rubin vydal jako pátou desku svých Amerických nahrávek s Johnnym Cashem.

V době svého vydání v červenci 2006 se stalo nejprodávanějším albem ve Spojených státech. Tehdy už tři roky mrtvý Johnny Cash tak uštědřil ohromnou lekci celé popkultuře, jejíž „věčně mladí“ představitelé usilují o komerční úspěchy technickou dokonalostí a podbízivostí svých prefabrikovaných výtvorů. Umírající starý muž zde s prostou opravdovostí statisíce posluchačů všech generací zasáhl deskou, na níž jeho hlas „rozdírá srdce ne jistotou, ale křehkostí, již mu dodal blížící se konec a vědomí zpěvákovy osobní historie, vší její rozpornosti, provinění i naděje...“ (1)

Písně tohoto alba Cash nazpíval v rozmezí mezi smrtí své druhé ženy June Carterové v květnu 2003 a svou vlastní smrtí o čtyři měsíce později (teprve dodatečně k nim Rick Rubin doplnil aranže přizvaných muzikantů, např. varhany či klávesy Benmonta Tenche nebo kytary Mikea Campbella, Martyho Stuarta a dalších). Jsou mimořádným vyznáním víry, které bolestí a nemocí drcený zpěvák v této době vydal. Po odchodu June Carterové byla Johnnymu Cashovi, bezmocnému a upoutanému na invalidní vozík, novinářkou Sylvií Simmonsovou položena otázka, zda se za daných okolností zlobí na Boha. „Nikdy,“ zpražil Johnny tazatelku s hrozivým zamručením. „,Ne, nedostal jsem zlost na Boha. Vůbec ne.’ Když jej zdravotní sestra přišla odvézt, obrátil se a usmál. ,Mé paže,’ řekl, ,jsou moc krátké na to, abych mohl boxovat s Bohem.’“ (2)

„Víra je dar, ale také odvaha spolehnout se na Boha a nereptat.“ (3) Pro křesťana je jejím vzorem samotný Ježíš, který i chvíle svého nepředstavitelného utrpení prožíval v nejtěsnějším láskyplném spojení s Otcem. Ježíš je také tím, s kým Johnny Cash rozmlouvá na svých posledních nahrávkách.

Bývalý papež Benedikt XVI. kdysi při svém rozjímání u turínského plátna, o němž se věří, že bylo pohřebním plátnem Kristovým, „řekl, že i v krajní osamělosti smrti uslyšíme hlas, který nás volá, a uvidíme ruku, jež se k nám natahuje“. (4)

Židovský myslitel Martin Buber zase v úvaze srovnávající křesťanství s judaismem pojednává o zkušenosti se Zmrtvýchvstalým, jíž se dostalo apoštolu Tomášovi (a v jiné podobě i Johnnymu Cashovi a bezpočtu dalších křesťanů), a o tváři ukřižovaného, a přece živého Krista, kterou křesťan nemůže nevidět, obrací-li se k Bohu: „Tím je ovšem dosaženo nového, jiného druhu bezprostřednosti. Lze ji srovnávat s bezprostředností vůči milovanému člověku, jenž má právě tuto a žádnou jinou podobu a kterého si ten druhý vyvolil právě jako tuto podobu, jako tuto postavu. Je to partnerské Ty, které se svou určeností člověku jaksi patří. Z toho vyrůstá konkrétnost tohoto vztahu, který touží po sakramentálním přivtělení tohoto Ty, ale může pokračovat dál osobně, až k vůsobnění (Einselbstung), k osobnímu snášení tohoto utrpení a k přijetí těchto ran a jizev za své... V tom všem vidím závažné dosvědčení spásy, která skrze víru v Krista přišla k lidem pronárodů: dosáhli Boha, který neselhal v chvílích, kdy se jim rozbil svět, ba co víc, který jim v hodinách, kdy shledali, že propadli vině, poskytl smír.“ (5)

Leitmotivem Cashových posledních písní je blížící se velký přechod, očekávaný s vírou v Krista, která je tváří v tvář smrti ryzejší a opravdovější než kdykoliv předtím. Zpěvák stojí na rozmezí mezi tímto a budoucím životem, všechny pomíjivé věci ztrácejí na významu a není už důvod cokoliv předstírat. Před ním je už jen věčnost a v ní setkání s Bohem, s nímž zpěvák v těchto chvílích mluví stejným způsobem jako po celý svůj život.

Pro Johnnyho Cashe bylo od dětství až po stáří a umírání vždy naprosto přirozené rozmlouvání s Bohem slovy písní (ať už jeho vlastních, napsaných jinými autory anebo dávných gospelů a spirituálů, předávaných z generace na generaci). V jeho posledních nahrávkách tento celoživotní rozhovor vrcholí písněmi „promlouvajícími z pohledu muže připravujícího se na setkání se svým stvořitelem“. (6)

Už první slova úvodní písně jeho posmrtného alba, „Help Me“ („Pomoz mi“) od Larryho Gatlina, jsou slovy modlitby, v nichž člověk nacházející se na konci svých sil a své životní cesty s pokorou prosí Pána, aby mu pomohl ujít „jen ještě jednu míli“: „Ještě nikdy jsem Tě o nic nežádal / Teď mi prosím pomoz ujít ještě kousek cesty...“

V populární hudbě by se jistě nenašlo mnoho tak silných modliteb (u nás se tímto směrem vydal především rovněž zdravotně indisponovaný Václav Neckář na albu inspirovaném Cashovými posledními nahrávkami). Johnny, který byl v době nahrávání této písně kromě mnoha jiných neduhů i prakticky slepý, se v ní s velikou opravdovostí obrací ke Kristu slovy podobnými prosbě slepce z evangelií (7): „Potřebuji pocítit dotek Tvé milující ruky / Uvolni řetězy temnoty / Ať vidím, Pane, ať vidím / Ať jen vidím, kde zapadám do Tvého mistrovského plánu...“

Tyto verše souzní s jedním silným místem ve zpěvákově autobiografii, na kterém Cash vzpomíná na nejhorší období svého života, kdy byl slabochem závislým na drogách, a pak náhle překvapivě říká, že mizérie, kterou tehdy prožíval a kterou jen zázrakem přežil, ho naučila něčemu velmi důležitému:

„Dala mi toleranci a soucit ve vztahu k problémům druhých lidí a porozumění pro mnohé jejich těžkosti a slabosti. Ale tím největším, čemu jsem se naučil, bylo zjištění, že Bůh je láska. Dnes v tom vidím malou část mistrovského plánu pro můj život.“ (8)

V druhé písni alba, kterou je tradicionál „God’s Gonna Cut You Down“, Johnny Cash rozmlouvá s „Mužem z Galileje“, který ho „oslovil jménem“ a zcela osobně jej volá. Právě v tom spočívalo nejvlastnější jádro životní zkušenosti Johnnyho Cashe. Jeho křesťanství bylo v tomto ohledu zcela autentické a jeho víra v to, že ho Ježíš skutečně oslovil jménem, neotřesitelná.

Na autentičnosti Cashovy víry nic nemění ani rozporuplnost jeho životního příběhu. Křesťanství není náboženstvím „duchovních supermanů“, ale naopak vírou hříšníků. „God’s Gonna Cut You Down“ (něco jako „Bůh tě sejme“) je píseň o Božím soudu nad hříšníky, mezi které se v ní John výslovně zařazuje, a zároveň o naději na odpuštění a na spásu v Kristu.

V refrénu zde vypravěč z Ježíšova příkazu zvěstuje Boží soud „prolhanému lháři, půlnočnímu jezdci, žvanilovi, hazardnímu hráči a pomlouvači“. Tato slova by se dala vztáhnout na ďábla, jenž podle biblicko-koránské tradice dostal od Boha jen „odklad“ do dne soudu (9), při kterém s ním a se vším jeho dílem bude navždy skoncováno.

Píseň však lze chápat i jako odkaz k svatému Pavlovi (člověku, o jehož setkání s Kristem Cash napsal knihu „Muž v bílém“, kterou jsem již na tomto blogu představil) a k velkým pavlovským pojednáním o Božím zákonu, soudu a milosti z prvních tří kapitol Listu Římanům a z úvodní kapitoly Prvního listu Timoteovi. Podle sv. Pavla budou pachatelé hříchů uvedeného druhu souzeni podle Božího zákona, avšak tento zákon se netýká spravedlivých, tj. těch, kteří byli ospravedlněni vírou v Krista, přinášejícího nám hříšníkům Boží milost. (Obě možné interpretace souzní s Johnnyho veledůležitou písní „Redemption“ z prvního alba série Amerických nahrávek, v níž Cash zúčtoval se svým někdejším „přítelem Luciferem“ a vyzpíval svou víru ve vykoupení Kristovou krví.)

Další odkaz k evangelní či pavlovské zvěsti v textu písně „God’s Gonna Cut You Down“ představují slova o tom, že i činy těch, kdo škodili svým bližním v naprosté skrytosti, vyjdou najevo. Jednou budeme všichni stát tváří v tvář pravdě o svých životech. To by samo o sobě bylo dost děsivé. Avšak ten, který „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (10), není nelítostným soudcem, ale Spasitelem. Je tím jediným, kdo nám bude moci nejen „vyprávět o tom, co jsme dělali špatně“, ale i dosáhnout toho, že už budeme jen „dělat dobro“.

Tato slova jsou již z písně „Like the 309“ („Jako třistadevítka“), Cashova vlastního, ryzího blues. Člověk očekávající příjezd svého posledního vlaku (do kterého bude naložen „ve své rakvi“) si v ní uvědomuje, že zde po něm zůstanou věci dobré i zlé a v neposlední řadě také bolest, kterou ve svém životě nedokázal nezpůsobovat.

Johnny Cash zlomil v šedesátých letech srdce své první ženy Vivian a při poslouchání či čtení jeho pozdějších textů a výroků (či Vivianiných rozbolavěných vzpomínek na to, jak se Johnny za svá temná léta omlouval dětem, ale nikdy ne jí) jsem se někdy pozastavoval nad snadností, s jakou to později nechal za sebou. Nakonec jsem ovšem pochopil, že tato domnělá snadnost byla jen zdánlivá, že některé věci v mezilidské rovině už ani nemají řešení... a že tedy je přirozené, že se Johnny k Vivian obracel „jen“ ve svých písních. (Osobně se s ní sešel až po smrti své druhé ženy a krátce před vlastní smrtí k velmi důležitému poslednímu rozhovoru.)

Duchovní vazby však i v sebekomplikovanějších mezilidských vztazích existují a patrně „fungují“ i na onom velkém přechodu mezi tímto a oním světem. Pro Vivian Cashovou-Distinovou její „třistadevítka“ přijela dne 24. května 2005. Přesně o měsíc dřív se jedna z jejích dcer s Johnnym, Kathy, ve snu setkala se svým zemřelým otcem, který jí na rozloučenou řekl: „Vrátím se... vrátím se za měsíc.“ (11)

Čtvrtá skladba Cashova posmrtného alba, od Gordona Lightfoota převzatá píseň „If You Could Read My Mind“ („Kdybys mohla číst mé myšlenky“), také patří k těm, jež berou posluchače za srdce. Křehký starý muž zápasící s dechem zde ztrápeným hlasem vypráví příběh, který možná v originální verzi mohl být poněkud banální romancí o lásce, která odešla a už ji nelze vrátit, ale v jeho podání je autentickým, lítostí naplněným vzkazem, jehož adresátka, „bude-li číst mezi řádky“, pozná, že se jejím pocitům vždy snažil rozumět a že nenese vůbec lehce, jaký konec jejich příběh vzal.

Podle výtečné recenze na desku „A Hundred Highways“, publikované po jejím vydání v časopise „Folk & Country“, je na albu nejobjevnější Cashovo „zpřístupnění dalšího významu, jakéhosi druhého plánu v textech dosud chápaných jako zúčtování milostných vztahů, bolestná loučení se ztracenou láskou – tak jedině se prozatím zdálo možné rozumět /mj. i/ Springsteenovu ,Further Up On The Road’ (12)... A najednou je tu účtující Johnny Cash a z jeho smířeného, vyrovnaného sdělení vysvítá, že takto bolestně a přitom láskyplně je možné se loučit i se životem – a slova popisující vzpomínky, zraněná srdce i obavy z toho, co má přijít, jsou tu zcela na místě.“ (13)

Uvedená píseň vlastně není „Springsteenova“ (byť je to uvedeno i v bookletu) – ve skutečnosti ji už v roce 1957 složil loni zesnulý bluesový a gospelový zpěvák Bobby „Blue“ Bland (14) a Springsteen či Cash jsou „jen“ autory pozoruhodných coverů. (Sám ji mám „naposlouchanou“ ve skvělé živé verzi ze Springsteenova alba „Live in Dublin“.)

Její název odkazuje k tomu, že je třeba putovat „stále dál po cestě vzhůru“. Mohlo by se zdát, že slova „cesta“ představuje jen poněkud otřelou metaforu pro lidský život. Nový zákon ovšem tímto slovem pojmenovává víru v Krista (15) a lze si snadno představit, že v Cashově strhující interpretaci jde právě o popis jeho cesty za Kristem.

Poutník, který se blíží k cíli svého putování, může mít sice i „obavy z toho, co má přijít“ (protože jej čeká výše zmíněné vyúčtování i těch nejtemnějších a nejskrytějších stránek jeho života), rozhodně si však nemůže smrt představovat jako zánik. (Velikost Cashových „posmrtných“ nahrávek vidím právě také v jejich naprosté neslučitelnosti s touto nešťastnou materialistickou představou, deformující životní perspektivu bezpočtu dnešních západních lidí.) Ve své duši cítí horečnaté vzrušení, které je dozajista předzvěstí velkého Setkání, nikoliv konce. (16)

Ke smrti je ve „Further On Up the Road“ odkazováno paradoxními obrazy („usmívající se prsten s lebkou“, „šťastné hřbitovní boty“), které ji líčí jako něco v posledku radostného. Cesta, po níž zde poutník kráčí, je ovšem popisována jako „temná“. Můžeme si ji představovat jako putování nevidomého (nebo vidoucího ve tmě), které je nejisté, ale rozhodně ne bezcílné. Celá píseň mi připomíná slova, která čtyřiaosmdesátiletý T. G. Masaryk pronesl tři roky před svou smrtí:

„Heslo je: furt se de; nevím, jak bych označil to své doufanlivé, ale opatrné tíhnutí k svému cíli. Připadám si, jak slepý, vedený svýma nohama po cestách, které viděl, poznal a některé i prošel.“ (17)

Šestou skladbou alba „A Hundred Highways“ je píseň „On the Evening Train“ („Večerním vlakem“), v níž smrt podobně jako v „Like the 309“ představuje vlak, který zde zarmoucené, ale současně v budoucí nové setkání věřící rodině odváží „domů“ do věčnosti manželku a matku. Autorem této písně je Hank Williams (1923–1953), jehož skladba nemohla při Cashově loučení chybět.

Williams by se dal označit za největší „předcashovskou“ legendu americké country hudby, jejíž štafetu Johnny Cash (1932–2003) symbolicky převzal. Roku 1987 to vyjadřoval i název tehdejšího Cashova alba „Johnny Cash Is Coming to Town“ („Do města přichází Johnny Cash“) a na něm obsažené písně „The Night Hank Williams Came to Town“ („Noc, v níž do města přišel Hank Williams“).

V době, kdy už Cash přicházel do města Božího a Beránkova (18), ještě symbolicky nahrál jednu z Williamsových písní. V jejím textu muž rozmlouvá s Bohem a se svou právě zesnulou ženou a Johnny se jí na krátkou dobu, „dokud se znovu nesetkáme“, rozloučil s June Carterovou.

Jako sedmá se na albu objevuje Cashova vlastní píseň „I Came to Believe“ („Uvěřil jsem“). V perexu tohoto článku jsem již citoval z jejího titulního verše „uvěřil jsem ve vyšší moc nade mnou“. Tímto uvěřením samozřejmě není míněno pouhé uznání existence vyšší moci, ale přechod od spoléhání se na vlastní síly k odevzdání se jí. Ten je nejen podmínkou duchovního naplnění, ale mnohdy i podmínkou fyzického a psychického uzdravení.

Hnutí Anonymních alkoholiků, zdaleka nejúspěšnější instituce zaměřená na léčbu závislostí, např. začátek svého programu směřujícího k uzdravení formuluje v následujících krocích: „Připouštíme, že jsme bezmocní vůči své zraněnosti a destruktivitě a nedokážeme svůj život zvládat“, „Dospěli jsme k přesvědčení, že jen moc větší než my sami nám může vrátit naše duchovní, duševní a tělesné zdraví“ a „Rozhodli jsme se zcela vzdát své vůle a odevzdat svůj život péči Boha tak, jak jej chápeme“. (19)

Křesťan Johnny Cash ovšem Boha chápal (a především prožíval) jako trojjediného. Je zajímavé, že zatímco o Otci – Stvořiteli a o Synu – Spasiteli je v jeho písních řeč velmi často, zmínka o třetí božské osobě, Duchu Svatém – Utěšiteli, se v „I Came to Believe“ objevuje jako něco v Cashově tvorbě vzácného.

Text této skladby začíná upřímnou zmínku o nezvládání problémů, které vypravěč sám na sebe naložil, a o tom, jak je jen zhoršovalo jejich přenášení na druhého člověka, a pak přechází k popisu odevzdání se Bohu a s ním spojené zkušenosti s Utěšitelem, jehož působení je odpovědí na upřímné volání o pomoc v modlitbě.

Na tuto píseň jsem si nyní vzpomněl po zprávě o smrti Petra Příhody, když jsem si tohoto vzácného muže připomínal četbou jednoho z posledních rozhovorů s ním, ve kterém doktor Příhoda (který umíral přibližně ve stejném věku jako Johnny Cash a po podobně dlouhém a vysilujícím zápase s těžkou nemocí) hovořil o tom, že je-li člověku dáno vytvořit chvályhodné životní dílo, pak ne v roli jeho oslavovaného autora, ale „jen“ jako nástroji Božího působení. Důležité je přitom právě poznání mezí vlastních sil, na které je ale v situacích typu smrtelné nemoci už pozdě, protože jde o něco, co „se mělo stihnout dřív“. (20)

Johnny Cash to právě stihl – „I Came to Believe“ je skladbou, kterou napsal už dvacet let před smrtí (je možné si ji poslechnout nejen na desce „A Hundred Highways“, ale ve starší verzi také na jeho letos vydaném „zapomenutém“ albu „Out Among the Stars“ z počátku osmdesátých let). A protože to stihl, mohly se jeho písně z doby, kdy už by na začátek onoho poznávání bylo pozdě, stát něčím tak průzračně pravdivým, inspirativním a obdarovávajícím pro bezpočet svých posluchačů...

„A Hundred Highways“ je i pro mne albem, kterému vděčím za mnohé. Nevím, zda mi jednou bude dáno uzavřít svou životní pouť s takovou smířeností jako Johnnymu Cashovi, ale pokud ano, bude to i díky němu.

Velmi mne oslovuje také píseň, z jejíhož textu je převzat název celé desky, „Love’s Been Good to Me“ („Láska ke mně byla dobrá“) od Roda McKuena, v níž Johnny Cash pokojně vypráví o sto cestách či dálnicích („a hundred highways“), po nichž v průběhu svého života putoval. Mnohé z těchto cest byly až děsivé a velice těžké, tak jako bylo těžké a bolestné i jeho umírání. A přesto „jsem stále ve všem šťastný“, zpívá umírající Johnny Cash, protože v průběhu mého putování „Láska ke mně byla dobrá“.

Láska je ovšem jménem Božím – podle Nového zákona „Bůh je láska“ (21), jak říká i Johnny Cash ve své výše citované autobiografii –, a celá píseň představuje jeden velký odkaz k Tomu, který je smyslem, krásou i cílem naší životní cesty.

Po „Love’s Been Good to Me“ následuje na albu skladba Dona Gibsona „A Legend in My Time“ („[Byl jsem] legendou své doby“), což lze vnímat i jako kontrast nepomíjivého smyslu a pomíjivé světské slávy. Ta svému nositeli nejenže nezaručuje štěstí, ale naopak mu často přináší velká pokušení a nebezpečí, o čemž Johnny Cash věru věděl své. Jeho hlas zpívající „A Legend in My Time“ vyjadřuje typicky cashovský sarkasmus a černý humor, přičemž „ironii textu podtrhuje krátké kytarové tremolo“. (22)

Muž, který by jako málokdo jiný mohl být právem označen za legendu, nám zde zároveň opět dává nahlédnout i do své duše, když s upřímností vypráví o tom, že kdyby osamělost přinášela světové uznání a slzy lítosti byly odměňovány zlatými soškami, potom by byl „legendou své doby“...

V písni „Rose of My Heart“ („[Ty jsi] růže mého srdce“) od Hugha Moffatta pak (aspoň na první poslech) pokračuje spíše smutná rovina alba. Tato skladba se zdá být romancí, v níž z Cashova „vyznání lásky dýchne stesk“. (23) Jakkoliv se však zdánlivě jedná o píseň ryze světskou a snad dokonce zavánějící modloslužbou v podobě líčení milostného vztahu jako toho jediného, na čem doopravdy záleží, v kontextu celé desky by takovéto její chápání bylo absurdní. Oním vztahem je sice v prvním plánu vztah muže se ženou, ten však zároveň představuje odkaz k milostnému vztahu mezi Bohem a člověkem.

Něco podobného by se dalo říci i o Johnnyho verzi skladby Iana Tysona „Four Strong Winds“ („Čtyři silné větry“), která „vymaže svým nenapodobitelným charismatem jakkoli dokonalou interpretaci Cashových předchůdců“. (24) Tato píseň jako by v závěru alba shrnovala všechna jeho témata, od lidské lásky přes pomíjivost věcí tohoto světa až k Božímu slovu, které na rozdíl od nebe a země nepomine. (25) Už její název odkazuje k Bibli, v níž jsou čtyři větry zmiňovány v eschatologických proroctvích a obrazech blížícího se soudu a vykoupení. (26)

Po této skladbě album vrcholí vyprávěním propuštěného vězně v poslední písni „I’m Free from the Chain Gang Now“ (něco jako „Teď jsem svobodný a už nepatřím k četě spoutaných vězňů“), jejímiž autory jsou Low Herscher a Saul Klein. Ještě jednou se v ní setkáváme se starým známým obrazem „těla“ či „světa“ jako vězeňské cely, ve které „jen krok od pekla“ prožíváme své zmotané životy, a s nadějeplným poselstvím umírajícího Johnnyho Cashe o vstupu do svobody.

Na závěr článku o nejsilnější desce, kterou znám, bych rád připojil pár svých veršů parafrázujících slova jejích písní:

 

Klesal jsem pod tíhou, kterou jsem na sebe vzal.

Vše jenom zhoršilo, když jsem ji naložil na přítele.

Tak jsem to nakonec v zoufalství úplně vzdal.

Volal jsem o pomoc a v srdci pocítil Těšitele.

 

Pak jsem slyšel slova shůry:

„Konej, Johne, moji vůli!“

Moje srdce ztichlo v úžasu,

když jsem Krista poznal po hlasu.

 

Na kolenou, rozechvěle,

mluvím s Mužem z Galileje.

Jeho chválím, Jeho prosím, denně, zas a zas.

On ze všech pout vyprostí mne v Jemu známý čas.

 

Johnny Cash: American V: A Hundred Highways. Produced by Rick Rubin. American Recordings 2006.

 

Poznámky:

1) Ondřej Štindl, „Velký příběh je někdy pocta k neunesení“, Lidové noviny, 29. 12. 2009, roč. 22, č. 300, s. 7.

2) Booklet alba Johnnyho Cashe „My Mother’s Hymn Book“, American Recordings 2004, s. 7.

3) „23. neděle v mezidobí – 7. září 2014“ (výklad liturgických textů), Katolický týdeník, 2.–8. 9. 2014, roč. 25, č. 36, s. 6.

4) „Papež rozjímal u turínského plátna o smrti“, Res Claritatis Monitor, 9. 5. 2010, roč. 7, č. 17, s. 2.

5) Martin Buber, „Dvojí víra“, in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století: Antologie, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 195–196.

6) „Johnny Cash, Flannery O’Connor, and the Fiery Gospel“ [online], 25. 7. 2006, URL: http://www.jaredbridges.net/archives/2006/07/25/johnny-cash-flannery-oconnor-and-the-fiery-gospel/

7) Markovo evangelium 10:51, Lukášovo evangelium 18:41.

8) Johnny Cash, Man in Black: His Own Story in His Own Words, Grand Rapids: Zondervan, 1975, s. 19.

9) Viz Korán 7:13/14–14/15.

10) 1. list Korintským 4:5.

11) Vivian Cash – Ann Sharpsteen, I Walked the Line: Můj život s Johnnym, KMa, 2008, s. 397.

12) Ve skutečnosti se píseň jmenuje „Further On Up the Road“.

13) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou. Johnny Cash: American V – A Hundred Highways“ [online], cit. 23. 4. 2007, URL: http://www.folkcountry.cz/recenze/recenze-cash%20johnny_american%20v.htm

14) Viz Blandův nekrolog od Jana Rejžka „Muž, který změnil blues“, Lidové noviny, 25. 6. 2013, roč. 26, č. 147, s. 24.

15) Skutky apoštolů 9:2, 22:4.

16) Výzkumy hlubinné psychologie hovoří o tom, že lidské nevědomí „ví“ o existenci posmrtného života, a dokazují tak existenci naděje, vepsané do hlubin lidské duše.

17) Josef Hanzal, „Přijala česká společnost T. G. Masaryka?“, Křesťanská revue, 1994, roč. 61, č. 5, s. 131.

18) Viz Zjevení 21:2–22:5.

19) Prokop Remeš – Alena Halamová, Nahá žena na střeše: Psychoterapeutické aspekty biblických příběhů, Praha: Portál, 2004, s. 194.

20) Petr Příhoda, „Aby vnoučata věděla, že děda byl katolík“, Katolický týdeník, 26. 10. – 1. 11. 2010, roč. 25, č. 44, s. 8.

21) 1. list Janův 4:6, 4:16. Slova „Bůh je láska“ se objevují např. i v názvu encykliky papeže Benedikta XVI. „Deus caritas est“.

22) Helena Bretfeldová, „Bolestná nádhera na rozloučenou“.

23) Tamtéž.

24) Tamtéž.

25) Srov. Markovo evangelium 13:31.

26) Jeremjáš 49:36, Ezechiel 37:9, Daniel 7:2, Zjevení 7:1.

Autor: Vít Machálek | karma: 18.60 | přečteno: 772 ×
Poslední články autora