Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část V.)

18. 08. 2014 9:19:37
Na dnešek připadá výročí narození císaře Františka Josefa Prvního. Za jeho vlády byl 18. srpen dnem, v němž byl František Josef v kostelích různých církví, synagogách i mešitách s úctou vzpomínán jako původce svobody a rovnoprávnosti náboženských menšin.

V těchto dnech si můžeme připomínat i desáté výročí pozoruhodné výstavy „Habsburské století. Praha a české země v dunajské monarchii 1791–1914“, uspořádané v srpnu 2004 v pražském Clam-Gallasově paláci. Tento článek je zaměřen právě na období tohoto „habsburského století“. Dvě třetiny z něj připadly na dobu vlády Františka Josefa I. (1848–1916), v níž se náboženská tolerance zavedená za vlády Josefa II. (1780–1790) proměnila v náboženskou svobodu.

Josef II. zahájil proces postupného zrovnoprávňování židů a z křesťanských konfesí toleroval v katolickém Rakousku vedle pravoslaví i vznik jednotné protestantské církve, vnitřně rozdělené do dvou vyznání, augsburského (luterského) a helvetského (kalvínského). Za vlády jeho bratra a nástupce Leopolda II. (1790–1792) došlo k „definitivnímu prosazení a potvrzení ideje tolerance jako zásady reformní církevní politiky“. (1)

Leopold, „první konstitučně smýšlející monarcha Evropy“ (2), před svým nástupem na císařský trůn vládl ve velkovévodství toskánském, hasburské sekundogenituře s hlavním městem Florencií, kde prováděl dalekosáhlé osvícenské reformy. Vedle trestního zákoníku z roku 1786, „jenž neznal trest smrti, mučení, vězení pro dlužníky ani urážku majestátu“ (3), k nim patřilo i zrušení inkvizice a nastolení příkladné náboženské tolerance: „Každý mohl vyznávat náboženství, jaké chtěl. Protestanti a židé měli v Toskánsku stejná práva jako katolíci a stejně jako oni mohli zastávat všechny veřejné úřady.“ (4)

Jako panovník celé habsburské říše, který se vlády ujal v těžké a složité době, ovšem Leopold II. nemohl jít v oblasti tolerance tak daleko, jak by si zřejmě přál. Císařův dvorský dekret z roku 1791 povrzoval, že katolicismus je nadále vládnoucím náboženstvím, zatímco nekatolíkům je pouze tolerováno vykonávání jejich bohoslužeb. Uherským protestantům a pravoslavným Leopold ve stejném roce zaručil úplnou církevní autonomii. Nekatolická vyznání v Uhrách „byla podřízena jen panovníkově svrchnovanosti a dostala právo zakládat školy i kostely a zřizovat církevní nadace“. (5)

Těšila se tak vlastně větší míře církevní svobody než katolicismus. Ten ovšem zůstal státním náboženstvím a možnost přestoupit z katolické víry na jinou přicházela v úvahu až po absolvování šestitýdenní výuky katolickému náboženství, a i to jen se svolením panovníka. Josefínské podřízení katolické církve státu Leopold poněkud zmírnil tím, že „zrušil Josefem vytvořené generální semináře pro výchovu kněží a obnovil i některé kláštery. Obratným jednáním se stavy v jednotlivých zemích se mu podařilo potlačit odpor opozičních sil a uklidnit poměry v říši, při zachování hlavních reforem předcházejícího období.“ (6)

Již po dvou letech vlády císař Leopold zemřel. Na trůně jej roku 1792 vystřídal František II., jehož politika bývá někdy v protikladu k Josefovi II. a Leopoldovi II. označována za protiosvícenskou a protireformní. Ve vztahu k náboženské toleranci nicméně výdobytky reformního období zůstaly zachovány. Ze strany panovníka dokonce docházelo k přímé podpoře protestantů na císařských panstvích, když např. ve východočeské Libici věnoval v roce 1793 nebo 1794 40.000 cihel na stavbu evangelické modlitebny.

Vůči „sektářům“, kteří se nehlásili k žádnému z povolených vyznání, sice za Františka II. došlo ke zpřísnění sledovacího režimu, ten však neměl žádné dramatické důsledky. V praxi se vůči náboženským skupinám nelegalizovaným Tolerančním patentem praktikovala „podobná neformální tolerance jako k nekatolíkům v předtolerančním období obecně“. (7)

Kladné výsledky josefínského období se dál uplatňovaly např. i ve vztahu k postavení Židů, kteří se za nástupců Josefa II. nejenže stále víc integrovali do rakouské společnosti, ale stali se přímo jedním z pilířů habsburské říše.

„Všichni Josefovi následníci na trůně našli v židech loajální občany monarchie, kteří měli jako náboženské společenství zcela jiný vztah k mnohonárodnímu státu než národy monarchie. Rakouští židé neznali nacionalismus jako Češi, Maďaři či Jihoslované. Byli to patrioti, kteří v době pojosefínské nebývalou měrou přispěli k hospodářskému a duchovnímu vývoji Rakouska a jako stateční vojáci sloužili císařům až do posledních dnů c. a k. armády.“ (8)

Josefínské židovské zákony „byly sumarizovány dne 3. srpna 1797 za vlády Františka II. a vydány jako tzv. systemální židovský patent (Judensystempatent)... V postavení Židů a křesťanů došlo k odstranění nejvýraznějších rozdílů. Židům se otevřely nové možnosti v oblasti vzdělávání (směli navštěvovat gymnázia a univerzity) a v ekonomice... Patent, rozdělený do deseti oddílů, Židům mj. povolil zřizování směnáren, velkoobchodů a továren. Bylo jim umožněno věnovat se všem živnostem s výjimkou nájmu šenkoven, desátků a mlýnů. Na druhou stranu jim však také bylo nařízeno přijmout německá jména či zakázáno obchodovat s obilím. Zcela revolučním bylo zavedení povinné židovské vojenské služby.“ (9) Za Františka II. začalo také běžně docházet k povyšování významných Židů do šlechtického stavu.

František II. byl posledním panovníkem Svaté říše římské národa německého, roku 1806 zničené Napoleonem. Již o dva roky dříve došlo k vyhlášení Rakouského císařství, takže se císař nyní jako první vládce nového státního útvaru psal František I. Z císařského titulu rakouského „odvodil i teritorium císařství, jež tvořily vlastně všechny země monarchie, tedy království české a uherské, a zároveň i nové označování státních úřadů, jež se odtud zvaly císařsko-královskými, to jest ona proslulá zkratka c. k.“ (později „c. a k.“). (10) Je nutné zdůraznit, že stejně jako Svatá říše římská, i Rakouské císařství bylo státem s významným náboženským rozměrem: „po zrušení římskoněmeckého císařství ochráncem katolické Církve a papežství byl rakouský císař“. (11)

Doba vlády Františka I. (1804–1835) a jeho syna Ferdinanda I. (1835–1848) tvoří v dějinách Rakouského císařství období spojené s postavou knížete Metternicha, který v letech 1810–1848 vedl jako státní kancléř rakouskou politiku. Tu utvářel způsobem, který sám chápal jako konzervatismus, i když jeho snahu bránit jakýmkoliv společenským změnám ve skutečnosti za konzervativní označit nelze. (12)

Toleranční patent zůstal i v této náboženské svobodě nepříliš nakloněné éře pilířem rakouské církevní politiky a roku 1821 byla dokonce zřízena Vídeňská protestantsko-teologická vysoká škola. Ta ovšem měla v metternichovském duchu vychovávat „věrné, poctivé, svědomité, poslušné občany státu“. (13) V praxi protestanti v rakouských a českých zemích díky mírné praxi státní administrativy fakticky postupně dosahovali stále větší volnosti.

V Uhrách probíhal v třicátých letech boj o zákonnou úpravu přestupů od katolické víry k protestantské, v němž protestanti dosáhli zrušení obou dosavadních podmínek (šestitýdenní výuky katolickému náboženství a svolení panovníka). Další spor se týkal smíšených manželství a náboženské výchovy v nich narozených dětí. Josefínský zákon, podle kterého měly být děti katolického otce vychovávány katolicky a v opačném případě podle pohlaví následovat náboženství rodičů, uherský sněm roku 1843/44 pod tlakem z katolické strany změnil „v tom smyslu, že katolickou výchovu všech dětí ze smíšených manželství je možné zaručit i tehdy, když jen matka je katolička“ (v Rakousku naproti tomu císař ve stejné době ponechal náboženství dětí ze smíšených manželství na rodičích). „Protestantům zase vyhověl tím, že povolil uzavírat smíšená manželství i před pastorem. Protestantismus v Uhrách se tak přiblížil ke své dávné tužbě, aby byl postaven naroveň katolickému náboženství.“ (14)

Až do revolučního roku 1848–1849 bylo v Rakousku uplatňováno pojetí, že tolerance poskytovaná nekatolíkům je výrazem dobré vůle panovníka, nikoliv právem, jež by se dalo ústavně zakotvit. Jeho konec přinesla Pilersdorfova ústava z 25. dubna 1848, prohlašující, že „všem státním občanům je zaručena plná svoboda víry, svědomí, jakož i osobní svoboda“. (15) Všem rakouskými zákony uznaným křesťanským vyznáním a judaismu v ní byl také zaručen svobodný výkon bohoslužby.

V listopadu 1848 začal zasedat ústavodárný říšský sněm, císařem přeložený z neklidné Vídně do Kroměříže. V jím vypracovaném projektu ústavy se uvádělo, že „žádný náboženský spolek (církev) neužívá od státu přednost před jiným“. (16) Tato ústava ovšem nikdy nebyla přijata.

Dne 2. prosince 1848 došlo v arcibiskupském paláci v Olomouci k důležitému státoprávnímu aktu, při kterém odstoupil císař Ferdinand I. a vlády se ujal jeho nástupce František Josef I. Očekávané řešení nového právního postavení protestantů v monarchii bylo v prvních týdnech jeho vlády prozatímně vyhlášeno v podobě tzv. provizorního nařízení o postavení akatolíků ke katolíkům z 1. února 1849.

„Evangelíci augšpurské nebo helvetské konfese neměli být podle tohoto provizorního nařízení nadále označováni potupným a negativně vymezujícím názvem ,akatolíci’ (,nekatolíci’). Šestinedělní cvičení bylo zrušeno a lidé starší osmnácti let směli svobodně změnit vyznání.“ (17)

Byly odstraněny veškeré závazky protestantů vůči katolické církvi a zrušena omezení typu zákazu zvonic u evangelických modliteben. V březnu 1849 byl zlikvidován „revoluční“ kroměřížský sněm a císař František Josef vydal tzv. oktrojovanou ústavu. Ve vztahu k náboženské svobodě bylo ustanoveno:

„Každému je zaručena úplná svoboda víry a právo domácího výkonu náboženského vyznání. Užívání občanských a politických práv je nezávislé od náboženského vyznání, avšak náboženským vyznáním nesmí státoobčanské povinnosti utrpěti žádné újmy.“ (18)

V Uhrách „revoluční rok 1848 zásadně odstranil systém státního církevnictví a parlament si osvojil stanovisko úplné rovnoprávnosti všech recipovaných náboženství. Hnutí za nezávislost Uher na Habsburcích mělo silnou odezvu i v církevním životě. Uherská vláda dosadila na uprázdněné biskupské stolce své lidi... Po potlačení maďarského povstání (1849) císař odstranil nespolehlivé církevní hodnostáře a jmenoval biskupy většinou Nemaďary, na Slovensku Slováky.“ (19)

Pro Židy znamenal revoluční rok 1848–1849 nová utrpení v podobě antisemitských bouří, ke kterým v něm došlo jak ve Vídni a v Praze, tak i v Budapešti a Prešpurku. Za tuto velkou cenu jim přinesl pokračování emancipace, zrušení zvláštní „toleranční daně“ a také zrušení familiantského zákona omezujícího počty židovských rodin ústavou z roku 1849.

„Císařská nařízení z 18. 3. a 23. 4. 1850 rušila josefínskou soustavu dohledu státu nad katolickou církví, které byla poskytnuta úplná svoboda.“ (20) Na konci roku 1851 došlo ke zrušení oktrojované ústavy, což se však nedotklo práv státem uznaných vyznání. Roku 1855 byl uzavřen konkordát mezi habsburskou monarchií a papežským stolcem, který přenechával manželské záležitosti katolíků katolické církvi a potvrzoval vliv církve v rakouském školství, zatímco císaři se v něm dostávalo rozhodujícího vlivu na jmenování biskupů.

Je zajímavé, že z dvojice císař (František Josef I.) – papež (Pius IX.) byl tehdy neporovnatelně „liberálnější“ císař. Rozdíl ve smýšlení obou byl zřejmý např. ve vztahu k židovství, což se ukázalo v „kauze Mortara“ z roku 1858. Mortara byl Žid z Boloně, občan papežského státu, kterého Svatý stolec údajně na přímý příkaz Pia IX. odebral jeho židovské rodině na základě toho, že ho jako malého chlapce nechala křesťanská služka pokřtít. František Josef u papeže intervenoval za vrácení Mortary jeho rodině, ale marně... (21)

Mezi Piem IX. a Františkem Josefem I. existoval do očí bijící rozdíl i v pohledu na otázku náboženské svobody či rovnoprávnosti protestantů s katolíky. Papež Pius od roku 1859 pracoval na encyklice „Quanta cura“ a seznamu (Syllabu) jím odsouzených „soudobých bludů“, jež pak byly zveřejněny v roce 1864. Jako bludné byly v Syllabu odsouzeny mj. i následující teze:

„V současné době už není rozumné udržovat pozici katolictví jako jediného státního náboženství až potud, že všechna ostatní vyznání budou vylučována. Proto v některých katolických zemích zákon rozumně rozhodl, že osoby, které tam přijíždějí za účelem trvalého pobytu, mají dostat možnost veřejně vykonávat vlastní náboženské obřady.“ (22)

V Syllabu i při jiných příležitostech kladl Pius IX. katolickým panovníkům své doby na srdce, že nesmějí dopustit, aby stát stíral rozdíl mezi katolicismem jako jedinou pravou vírou a nekatolickými vyznáními, která mohou být jen trpěna v podřízeném postavení, ale nelze je zrovnoprávnit. Právě to však František Josef I. udělal vydáním tzv. Protestantského patentu neboli zákona o provedení úplné rovnoprávnosti evangelíků s ostatními uznanými konfesemi z 8. dubna 1861. Jeho základní ustanovení zněla takto:

„Evangelíci augsburského i helvetského vyznání mají právo, záležitosti své církevní samostatně pořádati, spravovati a říditi. Úplná svoboda evangelického vyznání víry, jakož i právo společného veřejného vykonávání náboženství jsou jim po všecky časy od nás pojištěny. Za příčinou tou se všecka bývalá obmezení, co se dotýče zakládání kostelův s věžmi i zvony a bez nich, odbývání všelikých slavností náboženských, s učením víry jejich se srovnávajících, vykonávání správy duchovní, pokud by omezení taková posavad v obyčeji byla, tímto moci a působnosti zbavují se a za neplatná a nijaká se prohlašují.“ (23)

Jakkoliv Protestantský patent souvisel se změnami vnitropolitických a mezinárodněpolitických poměrů, jimiž Rakousko v šedesátých letech procházelo, jisté je, že císařovu smýšlení opravdu odpovídal vlídný postoj k jeho poddaným protestantských vyznání. Tento postoj se projevoval i gesty typu štědré finanční podpory, kterou František Josef poskytl např. brněnským evangelíkům na postavení Kristova chrámu (Christuskirche), lidově Červeného kostela. (24) Tato mohutná reprezentativní stavba s jednapadesátimetrovou kostelní věží byla postavena v letech 1863–1867 podle návrhu architekta Heinricha von Ferstela, který byl mj. i autorem nejvýznamnějšího v této době v monarchii vzniklého katolického chrámu, vídeňské Votivkirche, postavené na znamení díkůvzdání za záchranu Františka Josefa při atentátu, který byl na něj spáchán.

„Císařský patent vnesl skutečně nový vítr do plachet obou evangelických lodiček (luterské a kalvínské církve). Nastal ,boom’ ve stavbě evangelických kostelů, které nejednou v některých krajích svými rozměry a výškou věže překonaly ty katolické. V Pržně na Valašsku například luterští křesťané obestavěli starý dřevěný toleranční kostelík, a když byla hrubá stavba nového chrámu hotová, tak ten dosavadní rozebrali a vynesli ven. Právě na Valašsku vzniklo několik takových monumentálních chrámových staveb, evangelický kostel v Ratiboři pojme třeba až sedm set lidí. Mohutně se stavělo i v Polabí, kde například ve vesnici Chleby stojí dodnes evangelický kostel (dříve reformovaný), který si svými rozměry nezadá ani s katedrálami.“ (25)

Právo protestantů na samostatné spravování jejich církevních záležitostí však nebylo zaručeno v Uhrách, které zároveň v této době zatím zůstávaly neúspěšné ve svém úsilí o sebeurčení. Porážka Rakouska ve válce se Sardinií a Francií z roku 1859 „uherské věci“ nic nepřinesla, následovalo však po ní vydání Říjnového diplomu, kterým se panovník v roce 1860 zřekl absolutistické vlády a zahájil liberalizaci poměrů v celé říši. Po porážce Rakouska ve válce s Pruskem z roku 1866 se pak Maďaři domohli rakousko-uherského vyrovnání, tedy vzniku dvoumonarchie Rakouského císařství (Předlitavska) a Uherského království (Zalitavska).

Prosincovou ústavou z roku 1867 dosáhlo Rakousko úrovně náboženské svobody a všech občanských práv, kterou mu většina tehdejších států mohla jen závidět. Ústavní zákon z 21. prosince 1867 o obecných právech občanů státních v královstvích a zemích v radě říšské zastoupených (oficiální název Předlitavska) „přinášel poprvé ucelený soubor základních občanských práv a svobod. V podstatě zůstal v platnosti i po zániku monarchie. Zaručoval rovnost všech občanů před zákonem, volnost pohybu a jmění, nezcizitelnost vlastnictví, osobní, domovní a listovní svobodu, právo petiční a právo na spolkovou činnost, na svobodu shromažďování, na bádání, vyznání a také právo na ochranu a pěstění vlastní národnosti a jazyka.“ (26)

Užívání všech těchto práv bylo zcela nezávislé na náboženském vyznání. „Ústava zaručovala svobodu víry a svědomí. Uznané náboženské korporace měly právo vykonávat veřejně své náboženství a spravovat si samy své vnitřní záležitosti, jmění a ústavy.“ (27) Soukromý výkon náboženství byl zaručen i přívržencům vyznání státem neuznaných, pokud jejich provozování nebylo v rozporu se zákonem a nepříčilo se mravům.

Veškerá ústavně zaručená občanská práva bez výjimky se konečně týkala i Židů, jejichž emancipace tak byla v roce 1867 v Rakousku završena. K tomu nicméně nedošlo v osamostatněných Uhrách, kde se „vyhlášení občanské a politické rovnoprávnosti Židů zdaleka nerovnalo úplné emancipaci, neboť judaismus byl i nadále vyloučen z okruhu ,uznaných náboženství’“. (28)

Uherská „liberální“ vláda byla ve skutečnosti mnohem méně liberální než císař, jehož postoj k Židům byl po všech stránkách příkladný. Nejenže finančně podporoval budování synagog stejným způsobem, jakým podporoval stavbu protestantských kostelů, ale především s rozhodností vystupoval proti štvanicím na Židy ze strany antisemitů, kteří mu za to dali přezdívku „Judenkaiser“. Právě dynastie a šlechta, jejichž vztah k Židům byl korektní a dobrý, představovaly nesmírně důležitou brzdu nástupu „moderního“ antisemitismu. (29)

Panovník ovšem nemohl židovství ochránit před postupující sekularizací (podobně jako jí nemohl zabránit ve vztahu k většinové, stále méně křesťanské společnosti), takže s jeho podporou nově stavěné chrámy často po většinu roku zely prázdnotou. „Přestože ve druhé polovině 19. století vzniklo nejvíce impozantních synagog vybudovaných v maurském stylu, kapacita těchto novostaveb byla ve skutečnosti naplněna jen čtyřikrát v roce – o hlavních svátcích a u příležitosti narozenin císaře Františka Josefa I.“ (30)

V den svých narozenin, tedy 18. srpna, byl císař vzpomínán v synagogálních kázáních a modlitbách. „Mnohá židovská kázání jej popisovala jako ideálního vládce, otce národů nebo krále svobody... Některá kázání z doby po roce 1867 srovnávala Františka Josefa I. s Mojžíšem s důrazem na svobodu v obou případech.“ Zdůrazňována byla panovníkova role při vydání ústavy, která rakouským židům zaručila rovná práva. (31)

Doba kolem Prvního vatikánského koncilu (1869–1870) byla v některých evropských zemích obdobím zostřujícího se „kulturního boje“ mezi liberalismem a katolicismem, daného nejen již zmíněnými protiliberálními postoji tehdejšího papežství, ale také a především velmi netolerantními postoji tehdejších „liberálů“ ke katolickému křesťanství. Tohoto kulturního boje nezůstalo ušetřeno ani Rakousko-Uhersko. „Císař František Josef I. se sice snažil zamezit hrubým a neomaleným výstřelkům liberalistických kruhů vůči katolické církvi, ale jako konstituční císař měl značně omezené možnosti.“ (32)

Prvním vítězstvím těchto kruhů v kulturním boji se stala tzv. první série květnových zákonů z roku 1868, které fakticky rušily konkordát. Ve vztahu k manželskému právu nejen upravovaly otázky související se vztahy mezi různými konfesemi, ale i pro katolíky nahrazovaly kanonické manželské právo předpisy občanského zákoníku. Ve vztahu ke školství byla zrušena „konkordátní“ škola, kterou liberálové viděli v nejtemnějších barvách a připisovali jí dokonce i porážku Rakouska z roku 1866. „Škola se stala nadkonfesijní a bylo povoleno jen dvouhodinové vyučování náboženství podle konfesí. K tomu ještě církev ztratila téměř všechny školy, které dosud měla v rukou.“ (33)

Dne 30. července 1870 vypovědělo Rakousko jednostranně konkordát pod záminkou, že smluvní partner (katolická církev) se prý oproti době jeho uzavření změnil vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu. Ve stejném roce byly také zvláštním zákonem ošetřeny právní poměry osob bez vyznání, jejichž počet byl ovšem v Rakousku nepatrný (nikdy nedosáhl ani jednoho promile obyvatelstva).

„Po zrušení konkordátu byly církevněpolitické poměry upraveny květnovými zákony r. 1874, jež značně připomínají josefinismus, neboť církev byla postavena pod přísný státní dozor. Kdežto však josefinismus zaujímal aspoň určitý náboženský postoj, církev se nyní stala prostředkem k cíli státu nábožensky indiferentního. A ti, kteří církev do této trapné situace přivedli, se jí ještě vysmívali, nazývajíce ji ,c.k.k. církev’, tj. císařsko-královská-katolická církev. Zákony z r. 1874 upravily vnější právní poměry katolické církve, příspěvky k náboženské matici a zásady pro uznávání náboženských společností a znamenaly dalekosáhlé vměšování státní správy, místodržitelství a ministerstva kultu do církevního života. Ve správě svého jmění stala se církev zcela závislá na státních úřadech.“ (34)

Po vydání tzv. druhé série květnových zákonů v roce 1874 se papež Pius IX. „vážně rozmýšlel, má-li císaře exkomunikovat“. Právě František Josef ovšem v této době zabránil pronásledování katolických biskupů liberální vládou podle vzoru sousedního Německa a jako „apoštolský král“ přispíval k tomu, že habsburská monarchie při vší liberálnosti svého státního života navenek zůstávala katolickým státem, což „ovšem vedlo k tomu, že veřejné mínění za mnohá opatření vídeňské vlády činilo odpovědným Řím, ale i naopak odpovědnost za rozhodnutí Říma svalovalo na vídeňskou vládu“. (35)

Kladný význam měla legislativa z května 1874 pro nekatolické církve, ale i mimokřesťanské náboženské společnosti. Za náboženské společenství jí byl v habsburské monarchii uznán islám. Velmi mírně stanovené podmínky státního uznání v následujících letech splnila mj. jednota bratrská (tzv. ochranovská), která se tak po více než čtvrt tisíciletí vyhnanství oficiálně vrátila do českých zemí, a také starokatolická církev, založená odpůrci dogmatu o papežské neomylnosti. O státní uznání nežádala protestanská společenství typu baptistů a svobodně reformovaných, jež chtěla zdůraznit svou nezávislost na státu a spokojovala se s tím, že jejich působení bylo státními úřady tolerováno.

Pravoslavná církev patřila k církvím státně uznaným. Na území Předlitavska se jednalo o autokefální rakouskou pravoslavnou církev, jejíž metropole byla roku 1873 zřízena v Černovicích v Bukovině (do té doby spadala pod metropoli v Sremských Karlovcích). Na území Uher „probíhaly organizační změny už od roku 1864, kdy pravoslavní uherští Rumuni vytvořili autokefální pravoslavnou uhersko-rumunskou církev (metropole v Sibini), takže po roce 1868 v Zalitavsku působily dvě církve: vedle už zmíněné vznikla ještě uhersko-srbská pravoslavná církev (metropole v Sremských Karlovcích). Mimo tuto organizaci zůstalo ještě několik skupin pravoslavných (tzv. macedonští pravoslavní).“ (36)

Judaismus získal v Zalitavsku postavení státem recipovaného náboženství až v době zákonodárných reforem z let 1894–1895. Tehdy byl také v Uhrách přijat zákon umožňující vystoupit z kterékoliv církve a zůstat bez vyznání a stát začal uznávat pouze civilně uzavřená manželství a státní matriky. Vládnoucí liberálové a levicová opozice se v uherském parlamentu dokázali shodnout na reformách, motivovaných protihabsbursky a protikatolicky... (37)

V Předlitavsku se podobným způsobem začínali shodovat němečtí a čeští nacionalisté, které kromě toho často spojoval i antisemitismus. K nejkřiklavějšímu projevu protižidovských předsudků došlo v českém prostředí, když byl roku 1899 polenský Žid Leopold Hilsner za ohromného vybičování antisemitských a nacionálních vášní obviněn z rituální vraždy. S touto národní ostudou si ovšem pozdější česká mytologie geniálně poradila tím, že začala hilsneriádu líčit jako střet mezi reakčním prostředím starého Rakouska a pokrokovým Čechem Masarykem. „Neříkalo se ovšem, že proti tomu, aby se z vraždy v Polné dělala rituální vražda, nebyl jen Masaryk, ale také katolická církev, vídeňská vláda a pražské místodržitelství.“ (38)

Duch netolerance je ve skutečnosti v posledních desetiletích vlády Františka Josefa I. nutné připsat myšlenkovým proudům, kterým se panovník marně snažil čelit, zatímco duch habsburské monarchie byl zcela opačný. Jedním z jeho posledních vítězství se stalo moravské vyrovnání z roku 1905, o němž vždy s hrdostí mluvil poslední následník rakousko-uherského trůnu Otto Habsburský: „Tehdy na Moravě proběhly nepokoje, ale hned následující den se podařilo Němce a Čechy dostat k jednacímu stolu. Předsedajícím byl Žid. Byl to židovský poslanec z Brna.“ (39)

Tolerantnost Rakousko-Uherska byla příkladná i vůči islámu. Po anexi Bosny a Hercegoviny habsburskou monarchií z roku 1908 přibyla k Předlitavsku a Zalitavsku ještě třetí, státoprávně samostatná část říše. Bosenští muslimové, už předtím tíhnoucí k tolerantní a mystické podobě islámu, se v době habsburské správy „dostali do kontaktu se střední Evropou a jejich pojetí islámu se dále liberalizovalo. Jak dnes mnozí nostalgicky vzpomínají, v Sarajevu žili vedle sebe muslimové, pravoslavní, katolíci a židé v přátelské shodě.“ (40)

V habsburské Bosně a Hercegovině byla vytvořena plně samosprávná organizace tamějších muslimů. „Příznačně obdržela hlava bosenských muslimů imám stejně vysoký plat jako vídeňský arcibiskup.“ (41) Muslimové v Bosně i mimo ni se stali věrnými poddanými císaře a ten na oplátku uznal jejich náboženství zvláštním zákonem.

„Dne 15. července 1912 podepsal rakouský císař František Josef ve své lázeňské rezidenci v Bad Ischlu zákon číslo 159/1912, ,kterým se přívrženci islamu podle hanefitského ritu uznávají za náboženskou společnost’. Zákon vešel do širokého povědomí jako ,Islamgesetz’, zákon o islámu. Právní norma se vztahovala na celé území Předlitavska, tedy i na české země.“ (42)

V císařské armádě sloužili muslimští vojáci a jejich víra v ní byla plně respektována. Vojenští imámové stáli na stejné úrovni s vojenskými kněžími, popy, pastory a rabíny. Ve vídeňské Alser Strasse vznikla mešita pro muslimské vojáky. Císař František Josef dokonce věnoval 25.000 korun na stavbu reprezentativní mešity ve Vídni a město Vídeň pro ni darovalo pozemek. (43)

Její výstavbu ovšem zmařilo vypuknutí světové války. Tu lze chápat jako následek a triumf nacionální i jiné nesnášenlivosti, jež byla pro habsburskou monarchii smrtelným nepřítelem. T. G. Masaryk válku později v duchu ideologie nadřazené faktům interpretoval jako boj mezi demokraciemi (Rusko, Velká Británie, Francie) a teokraciemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Turecko). Ve skutečnosti do ní habsburská monarchie vstupovala jako jeden z nejdemokratičtějších států své doby, zatímco Rusko nemělo s demokracií nic společného.

Dokonce i Spojené státy v době před svým vstupem do války její průběh zdaleka nevnímaly černobíle. Roku 1915 například americký velvyslanec ve Vídni Charles Penfield „předal Rakousku peníze vybrané na newyorském benefičním koncertě ve prospěch haličských Židů (ti se v obavě před pogromy při ruské ofenzivě uchýlili pod ochranu rakouské armády)“. (44)

Když se v roce 1916 uzavřel dlouhý život Františka Josefa I. (18. 8. 1830 – 21. 11. 1916), na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I., který podobně jako on ztělesňoval spojení silné katolické identity s neméně silnou tolerancí vůči jinak věřícím. Karlův životopis v kapitole „Katolický panovník“ uvádí:

„Rakousko-Uhersko bylo mozaikou národů a kultur, žili v něm vyznavači všech náboženství, což se projevovalo i v mocenských kruzích. István Tisza, uherský ministerský předseda v době Karlova nástupu na trůn, je kalvinista, ale neshody, které se mezi oběma muži projeví, nebudou mít s náboženstvím nic společného. Generál Arz von Straussenberg, velitel hlavního štábu císařské armády jmenovaný Karlem, je luterán. Sándor Wekerle, nový uherský ministerský předseda ze srpna 1917, je považován za volnomyšlenkáře a tvrdí se, že je svobodným zednářem. A pokud jde o Vilmóse Vázsonyie, ministra, o kterého se Karel opírá při pokusu reformovat uherský volební systém, ten je Žid.“ (45)

Vztah mezi habsburskou monarchií a jejím židovským obyvatelstvem jako by byl symbolicky ztělesněn právě vztahem mezi posledním císařem a ministrem Vázsonyiem. Uherští ministři skládali podle tradice při uvedení do úřadu přísahu věrnosti na křesťanskou Bibli. Vázsonyi, hluboce věřící Žid, to odmítl se žádostí, aby mohl přísahat na posvátné knihy judaismu. Jeho žádosti bylo vyhověno. Císař si jej za ni také vážil a byl přesvědčen, že právě muži takto věrnému jeho víře může věnovat svou plnou důvěru. Ta také nebyla nikdy zklamána a Vilmós Vázsonyi zůstal Karlovým věrným stoupencem i v době, kdy už císaře i lidé z jeho nejbližšího okolí opouštěli.

Když císař Karel I. musel po skončení prohrané války (kterou se po celou dobu své vlády marně snažil ukončit kompromisním mírem) v listopadu 1918 opustit Vídeň a v březnu 1919 jako vyhnanec navždy odejít z Rakouska, v němž jeho předkové vládli od 13. století, rakouští Židé prožívali pocit velkého zármutku. Jejich smutek dodnes vystupuje ze stránek knih Josepha Rotha, Franze Werfla, Roberta Musila a dalších židovských spisovatelů z různých zemí někdejší monarchie.

V této souvislosti lze ocitovat i z recenze na knihu haličského spisovatele Juliana Stryjkowského „Austeria“, vydanou nedávno pod názvem „Hostinec“ v českém překladu: „Kniha je uměleckou rekonstrukcí zániku společenství, z nějž autor pocházel. Jde o jakýsi srpnový den 1914, pár dní po začátku první světové války. Místem děje je haličské městečko na rakousko-ruské hranici, které je bezprostředně ohroženo ruskou ofenzívou. Rakouské vojsko už neslavně odešlo, čeká se jen na příchod Hunů, tedy kozáků, od nichž nelze očekávat nic dobrého. (46) Židé, kterým se už nepodařilo utéci, se shromáždili v hostinci ,starého Taga’, v ,austerii’, jak se zájezdním krčmám tohoto typu říkalo. To slovo sice pochází z italského ,osteria’, ale evokuje také slovo Austria, tedy Rakousko, což byl vzdálený, ale přitom docela vlídný domov těchto nejloajálnějších obyvatel habsburské monarchie, východních Židů. Bez ochrany otcovského císaře jsou tito lidé jako nazí, vystaveni vlčím pařátům nepřátel. Myšlenky na pogrom tu víří vzrušeným prostorem...“ (47)

Myšlenky na pogrom vířily vzrušeným prostorem i po vzniku Československa. Dne 3. prosince 1918 vypukl v moravském Holešově strašlivý pogrom na tamější Židy, zdůvodňovaný mj. jejich „rakušáctvím“. (48) Později měli sice českoslovenští Židé důvod k vděčnosti za to, že se jim jisté ochrany dostalo od „náhradního císaře“ Masaryka (49); je však třeba připomenout, že k významným představitelům první republiky patřil i předseda jejího Ústavního soudu a pražský primátor Karel Baxa, proslulý antisemitský demagog z doby hilsneriády. A nelze se vyhnout otázce, zda tragédii holocaustu, která zničila středoevropské židovstvo, neumožnilo právě rozbití habsburské monarchie.

Stejná otázka platí i ve vztahu ke všem ostatním tragédiím, které národy někdejšího Rakousko-Uherska od jeho rozdělení postihly. Podíváme-li se na éru Františka Josefa „s odstupem času, ve světle neskutečných hrůz druhé světové války, vybičovaného nacionalismu, národního socialismu a komunismu, rozpadu a definitivního zániku tzv. nástupnických států habsburské monarchie v politickém chaosu“, musíme představu vysvobození z habsburského „žaláře národů“ odkázat do říše až ironicky nevýstižných mýtů. (50)

To se týká i oblasti náboženské svobody. Ve vztahu k ní u nás podle konstatování evangelického autora Miloše Hübnera z doby po sametové revoluci platí, že rakouský ústavní zákon o obecných právech státních občanů z roku 1867 představuje „vrchol dosavadního našeho právního vývoje vzhledem k církvím a od té doby nastává zpětný pohyb: směrem ke zmateným a oklešťovaným právním formulacím“. (51)

Osud náboženské svobody v Československu po druhé světové válce je všeobecně známý. Pokud jde o Československo meziválečné, to ve vztahu k náboženským menšinám udrželo laťku nastavenou habsburskou monarchií (s výjimkou přístupu k muslimům, kteří u nás na státní uznání na úrovni roku 1912 od rozbití monarchie marně čekají dodnes). K většinovému katolickému náboženství ovšem nově vzniklý stát nepřistupoval v duchu tolerance, ale v duchu kulturního boje. Tentokrát už zde nebyl žádný František Josef, který by jeho výstřelky mírnil, takže v prvních letech existence Československa došlo nejen k povalení mariánského sloupu a zničení bezpočtu dalších děl spojených s katolickou zbožností, ale i k tomu, že se „vášeň obořila na katolické kostely, kde bylo zneuctěno a vyloupeno v republice na 500 svatostánků“. (52)

Ve vztahu k náboženské toleranci tedy vznik Československé republiky znamenal krok vzad (už i proto, že v ní bylo velmi oslabeno jakékoliv pozitivní náboženské přesvědčení) – ani nemluvě o národnostní nesnášenlivosti, kterou po odstranění císaře také neměl kdo brzdit a která nakonec po druhé světové válce vyústila ve vytvoření „etnicky čistých“ českých zemí. (Tím mimochodem Češi definitivně přišli o právo morálně se pohoršovat nad habsburskou pobělohorskou rekatolizací, protože z etického hlediska vyjde jistě nastejno, zda jsou státní mocí násilně likvidováni ti, kdo se liší vírou, anebo ti, kdo se liší etnickou příslušností.) Naproti tomu „v císařství Františka Josefa panoval mimořádný respekt k etnickým a náboženským menšinám, jaký dnes platí za vskutku multikulturní“. (53)

Habsburská monarchie, „konglomerát deseti národností, nejméně osmi náboženství a sedmnácti různých správních celků“ (54), může být jistě označena za předchůdkyni Evropské unie – ovšem s tím rozdílem, že i Evropské unii chybí císař, který by ve vztahu k různými zemím a národům ztělesňoval jejich jednotu a ve vztahu k různým náboženstvím představoval toleranci založenou na víře, ne pouze sekulární přístup spojený s náboženskou lhostejností.

Hold, který jsem tímto článkem vzdal Františku Josefovi a jeho době, byl nejen uzavřením seriálu o dějinách habsburské monarchie ve vztahu k náboženské toleranci, ale i poukazem na to, co dnes postrádáme a potřebujeme.

Poznámky:

1) Reinhold Joseph Wolny, Die josephinische Toleranz unter besonderer Berücksichtigung ihres geistlichen Wegbereiters Johann Leopold Hay, Inaugural-Dissertation zur Erlagung des Doktorgrades der Philosophischen Fakultät der Ludwig-Maxmilians-Universität zu München, 1973, s. 105.

2) Tamtéž, s. 103.

3) Jana Jůzlová – Antonín Kočí – Naďa Špetláková (eds.), Česko, Praha: Knižní klub, 2005, s. 230.

4) Gerhard Hartmann – Karl Schnith (eds.), Die Kaiser: 1200 Jahre europäische Geschichte, Wiesbaden: Marix, 2006, s. 649.

5) Richard Pražák a kol., Dějiny Maďarska, Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 142.

6) František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 181.

7) Zdeněk R. Nešpor, „Institucionální hranice českého tajného nekatolictví a počátků tolerančního protestantismu“, in: Zdeněk R. Nešpor (ed.), Čeští nekatolíci v 18. století: Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí, Ústí nad Labem: Albis international, 2007, s. 101 a 109.

8) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, Praha: Brána, 1999, s. 161.

9) Jitka Vojtková – Luboš Kokeš, „Pardubičtí Židé a jejich náboženská obec do roku 1918“, Theatrum historiae, 2013, č. 13, s. 137.

10) Jan Halada, Metternich kontra Napoleon, Praha: Panorama, 1985, s. 51–52.

11) Jozef Špirko, Cirkevné dejiny s osobitným zreteľom na vývin cirkevných dejín Slovenska, sv. IV, rok a místo vydání neuvedeny (asi 1947), s. 348.

12) „Jak o něm později správně řekl britský premiér Palmerston: ,kníže Metternich si o sobě myslí, že je konzervativní... Ne, tato nehybnost není konzervatismus.’“ (František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 206.)

13) Karl W. Schwarz, „Johann Genersich – der erste Kirchenhistoriker an der Wiener protestantisch-theologischen Lehranstalt: Ein Gedenkblatt anlässlich seines 250. Geburtstages“, Historia Ecclesiastica, 2011, roč. 2, č. 1, s. 115.

14) Jozef Špirko, Cirkevné dejiny s osobitným zreteľom na vývin cirkevných dejín Slovenska, sv. IV, s. 353.

15) Miloš Hübner, „Vývoj vztahů stát – církev na našem území“, Hlas (Zpravodaj KDS), srpen 1990, roč. 1, č. 8, s. 3.

16) Karel Malý – František Sivák, Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, 1. díl, Praha: Panorama, 1988, s. 429.

17) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, Praha: Mladá fronta, 1999, s. 200.

18) Miloš Hübner, „Vývoj vztahů stát – církev na našem území“, s. 3.

19) Jozef Špirko, Cirkevné dejiny s osobitným zreteľom na vývin cirkevných dejín Slovenska, sv. IV, s. 353.

20) Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 249.

21) Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu, Praha: Práh, 2000, s. 239–240.

22) Charles A. Coulombe, Náměstkové Kristovi: Životopisy papežů, Praha: BB/art, 2004, s. 495–496.

23) Citováno podle znění Protestantského patentu dostupného na http://spcp.prf.cuni.cz/lex/z3.htm.

24) Císařův příspěvek na stavbu Červeného kostela patřil ke skutečnostem připomínaným výstavou „Morava tolerantní“, která se v tomto chrámu konala v květnu 2012.

25) Martin T. Zikmund, „Výročí ,protestantského’ patentu“, Katolický týdeník, 5.–11. 4. 2011, roč. 22, č. 15, příloha Perspektivy, č. 8, s. II.

26) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, Praha: Lidové noviny, 2010, s. 440.

27) Jan Janák, Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu, I. Období 1848–1918, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, s. 68.

28) László Kontler, Dějiny Maďarska, 2. vyd., Praha: Lidové noviny, 2002, s. 261.

29) Viz Bedřich Tauber, „Habsburský mýtus“, Proglas, 1992, roč. 3, č. 5–6, s. 92.

30) Marie Crhová, „Proměny židovského náboženského života“, in: Zdeněk R. Nešpor a kol., Náboženství v 19. století: Nejcírkevnější období, nebo období zrodu českého ateismu?, Praha: Scriptorium, 2010, s. 193.

31) Pavla Damohorská, „Picture of the Habsburg Ruler Franz Joseph I in the Jewish Sermons in the 19th and at the Beginning of the 20th Century“, in: Jiří Blažek ‭– Kamila Veverková – David Biernot, Šalom: Pocta Bedřichu Noskovi k sedmdesátým narozeninám, Brno: L. Marek, 2012, s. 251–252.

32) Martin Weis, „Proměny vztahů mezi církví a habsbursko-lotrinskou dynastií v druhé polovině 19. století“, in: Rudolf Svoboda – Martin Weis – Peter Zubko (eds.), Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století: Sborník příspěvků z vědecké konference konané na Teologické fakultě Jihočeské univerzity 23. února 2006, České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 19.

33) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, Praha: Zvon, 1991, s. 207.

34) Tamtéž, s. 208.

35) Tamtéž, s. 208–209.

36) Pavel Marek – Volodymyr Bureha, Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 27.

37) Viz Richard Pražák a kol., Dějiny Maďarska, s. 205.

38) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 37.

39) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat“, Lidové noviny, 28. 2. 2003, roč. 16, č. 50, příloha Pátek Lidových novin, č. 9, s. 10.

40) Luboš Kropáček, Islámský fundamentalismus, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 229.

41) Eva Demmerleová, Císař Karel: Blaze těm, kdo působí pokoj..., Praha: Ikar, 2006, s. 268, pozn. 65.

42) Štěpán Macháček, „Zákon o islámu z roku 1912: Stát uznal islám na území českých zemí už před sto lety“, Dějiny a současnost, 2012, roč. 34, č. 8, s. 22.

43) Martin Klapetek, Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku: Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, s. 133.

44) Jean Sévillia, Statečná císařovna: Zita Habsburská, Praha: Plejáda, 2012, s. 55.

45) Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, Praha: Plejáda, 2010, s. 186.

46) Věta o čekání na příchod Rusů, od nichž nelze čekat nic dobrého, je dnes ve vztahu k Haliči a Ukrajině (jejíž součástí se někdejší rakouská Halič stala) ještě výmluvnější než kdy dřív.

47) Jiří Peňás, „Co si počít v hostinci na konci světa: Právě začala první světová válka a k židovskému haličskému městečku se blíží skupina kozáků“, Lidové noviny, 9. 3. 2011, roč. 24, č. 57, s. 8.

48) Václav Drchal, „Ty potvoro, ještě žiješ?: V prosinci 1918 vypukl v Holešově poslední pogrom na našem území. Soud potrestal 13 Čechů z okolí“, Lidové noviny, 27. 2. 2012, roč. 25, č. 49, s. 20.

49) Čeští Židé přilnuli k první Československé republice ze značně paradoxního důvodu: protože prezident Masaryk „pro ně byl novým ztělesněním starého dobrého císaře“ (Peter Demetz, Prague in Danger, New York: Farrar, Straus and Giroux, 2008, s. 75).

50) Martin Weis, „Proměny vztahů mezi církví a habsbursko-lotrinskou dynastií v druhé polovině 19. století“, s. 24.

51) Miloš Hübner, „Vývoj vztahů stát – církev na našem území“, s. 4.

52) Bohumil Zlámal, Církevní dějiny české 2, Olomouc: Matice cyrilometodějská, rok vydání neuveden, s. 44.

53) Slova nejstaršího syna Otty Habsburského Karla (dnešní hlavy habsburského rodu) z rozhovoru pro Spiegel (Dietmar Pieper – Johannes Saltzwedel, Svět Habsburků: Sláva a tragika evropského panovnického rodu, Praha: Knižní klub, 2012, s. 34).

54) Jurij Křížek, „Pád dvouhlavého orla“, Dějiny a současnost, 1968, roč. 10, č. 3, s. 3.

Autor: Vít Machálek | pondělí 18.8.2014 9:19 | karma článku: 16.25 | přečteno: 1130x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 399 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 328 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 572 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 730 |

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Lišáci na vinici

Muž který vám posílá kvetiny, kupuje drahé šperky a zve na večeři do luxusních restaurací je vlk převlečený do liščího kožichu.

22.8.2017 v 23:30 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

22.8.2017 v 22:01 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 114 | Diskuse

Olga Pavlíková

Svatý otec? Vypadá to, že pochází z pekla

Dnes druhý blog – výjimečně. Po přečtení článku o tom, že papež František tvrdí, že zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, jsem paf.

22.8.2017 v 21:21 | Karma článku: 34.29 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Libuse Palkova

Androgyn - mizí rozdíl mezi pohlavími?

Někdy to vypadá, že rozdíl mezi mužem a ženou se pomalu stírá, nejen co se společenského postavení a rolí týká, ale i vizuálně. A to rozhodně není dobře. Muž by měl zůstat mužem, a žena by neměla ztratit nic ze své ženskosti

22.8.2017 v 18:21 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 486 | Diskuse

David Vlk

Jak vyhnat kunu a nedostat po čuni.

"Kus auta Vám sežrala kuna chlapi. Káble jsou v prdeli." Prohlásil bodře zkušený automechanik Oharek a utřel si ruce do špinavé hadry.

22.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 958
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.