Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jedno potřebné a labyrinty našeho světa

4. 08. 2014 13:14:20
„Svět nerozlišuje mezi perlami a smetím a dbá spíš o své labyrinty než o Ariadniny niti, které jsou mu ze všech stran nabízeny.“ (Jan Amos Komenský, Unum necessarium VI, 24)

Spis „Unum necessarium“ (Jedno potřebné), v němž se roku 1668 šestasedmdesátiletý Komenský už prakticky loučí se světem a zanechává mu svou duchovní závěť, začíná odkazem na řeckou mytologii. Náš svět se podobá labyrintům, do nichž krétský král Mínós zavřel nestvůru Mínótaura, plod chtíčů své ženy Pásifaé ukájených s býkem (latinsky taurus). Tyto labyrinty jsou děsivé, ale zároveň i fascinující, protože je vymyslel geniální umělec Daidalos. Jediným, kdo v nich nezabloudil, byl syn athénského krále Théseus, který labyrinty prošel díky klubku nití, jež mu na Daidalovu radu poskytla Mínóova dcera Ariadné. Komenský mýtus vykládá tak, že král Mínós i geniální tvůrce Daidalos představují Boha (Krále a stvořitele všehomíra), Pásifaé člověka (stvořeného k Božímu obrazu, ale Bohu nevěrného) a taurus ďábla. Obluda Mínótaurus je podle něj „moudrost smíšená z božského a satanského semene: na povrchu se zdá být krásná a nebeská, pocházející od Boha, uvnitř však obsahuje něco pozemského a šeredného, vpravdě ďábelského“ (I, 6).

Lidstvo postihl trest za hřích v podobě proměny světa v jeden velký labyrint, v němž všichni bloudíme. Důsledky hříchu podle Komenského popisují i mýty o Sísyfovi a Tantalovi. Zatímco balvan, který Sísyfos vždy znovu marně valil na vrchol kopce, symbolizuje pomíjivost světských děl smrtelníků, Tantalovo neustálé marné vztahování ruky po pokrmu a nápoji ukazuje neukojitelnost lidského dychtění po bohatství, poctách a rozkoších, které nikdy nemůže být nasyceno a dělá z lidí jen věčné štvance. Sísyfova muka mohou zároveň symbolizovat i smrt, v níž člověk nedokázal odložit břemena svého svědomí, a Tantalova muka neblahou věčnost těch, kdo se před koncem života nedostali ze světských labyrintů.

Komenský potom rozebírá labyrinty, ve kterých bloudí nejen jednotlivé lidské bytosti, ale i filosofie, věda či politika. Nakonec se dostává k náboženství, jehož lidskou stránku staví do protikladu k Bohu jako obrazu Daidala, nabízejícího lidstvu Ariadninu nit. Náboženství se místo toho, aby poskytovalo útěchu ve všech lidských zmatcích a přivádělo duše do bezpečného přístavu, samo stalo labyrintem ze všech nejzmatenějším:

„...místo jednoho náboženství jich totiž existuje bezpočet a každé z nich je uvnitř rozděleno na řadu dalších – nic než labyrint. A tak je věcí zřejmou (zejména pro chytré hlavy politiků), že mnozí lidé už pojali podezření, že žádné náboženství není pravé, ale všechna vybájená, a odmítají i samotné posvátno a bázeň před posvátným. Upadají do ateismu a v jeho úplné tmě hledají světlo, v otupělosti svědomí bezpečí a ve smrti život. Běda!“ (I, 15)

Komenský dále předkládá stručnou charakteristiku čtyř z pohledu jeho doby hlavních světových náboženství – pohanství, židovství, křesťanství a islámu. Jen první z nich je opravdu „vybájené“, zatímco judaismus a křesťanství pocházejí od Boha a islám je podle Komenského směsí židovských a křesťanských prvků.

Jediné křesťanství „má za vůdce Toho, který je cesta, pravda a život (Jan 14, 6)“ a nabízí tak cestu vskutku přímou; přesto musí Komenský lkát nad nepochopitelným faktem, že nejenom upadlo do zmatků svého nynějšího rozdělení, ale že dokonce právě na (pseudo)křesťanském Západě se objevují „nejtrpčí nenávisti, nejtvrdošíjnější sváry, nejkrvavější pronásledování, nejkrutější tresty a nejhroznější války“ (1, 17). Ariadninou nití, která by křesťany vyvedla ven z tohoto labyrintu, musí být jednota církve. Její základy může položit skutečné obrácení všech ke Kristu, které je tím „jedním potřebným“.

Vedle této niterné, duchovní jednoty se ovšem ekumenické snahy nevyhnou ani otázkám spojeným s věroučnou a institucionální jednotou církve. Je instituce papežství v tomto ohledu velkým problémem, nebo naopak velkou nadějí? Komenský po většinu života sám sektářsky nálepkoval papeže jako „Antikrista“. V době, kdy psal „Unum necessarium“, však už tento přístup zjevně nezastával. (Boj mezi Kristem a Antikristem v něm vidí probíhat napříč všemi denominacemi.)

Je kuriózní, že proti katolickému názoru, že jedině křesťané „pod jednou hlavou papežství“ mohou být „mimo labyrint“, zde vlastně argumentuje jen tím, že je mu papeže líto, protože „ne bezdůvodně řekl někdo ze samotných katolíků (ať už žertem anebo vážně), že by nikdo svému největšímu nepříteli nemohl přát nic horšího, než aby se stal papežem: ten má totiž strašné množství úkolů a musí valit spoustu balvanů, takže by bylo marné očekávat od vykonávání tohoto úřadu nějaká potěšení“ (I, 18).

Jisté je, že Komenský, který byl po velkou část své životní dráhy i konfesně politickým vůdcem a bojovníkem, v „Unum necessarium“ již tímto způsobem nevystupuje. Šlo snad o upadnutí do rezignace po zjištění, že žádný z prostředků, kterých po léta užíval k vybojování návratu svého protestantského stádce do Čech a na Moravu, nepřinesl kýžené ovoce? Tento názor některých komeniologů mi nepřipadá výstižný. V Komenského myšlenkovém vývoji na konci jeho života lze přece vidět i dosažení moudrosti stáří, v němž se člověk od bojů sváděných ve vnějším světě obrací ke smířlivosti, niternosti a hledání nejhlubšího a nepomíjivého smyslu všech věcí.

Takový je vlastně i smysl názvu celé knihy. Slova o „jednom potřebném“ odkazují k výroku, který podle Lukášova evangelia samotný Kristus pronesl k Martě z Betanie, když byl hostem v domě sester Marie a Marty a první z nich naslouchala Božímu slovu, které jim zvěstoval, zatímco druhá pokládala za nejpotřebnější plnit povinnosti hostitelky ve vztahu k jídlu či pití: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10, 41–42)

Podle slov Komenského „Marta pobíhala po celém domě a starala se o to, aby všem hostům poskytla všechno pohodlí. Maria si však zvolila jen jednoho z nich, Pána. Za to, že usedla u jeho nohou v touze přijímat z jeho úst slova života, byla Kristem pochválena víc než její sestra. A tak toto dvojí směřování (Martino a Mariino) můžeme také nazvat šalamounovským a kristovským. Šalamoun si totiž dovolil zkoušet všechno, věci dobré i zlé (Kazatel 2, 1.3.10), zatímco Kristus se po zavržení všeho zlého vždy držel jen dobra (Izajáš 7, 15). V tom spočívá ono Mariino kristovské umění vybrat si nejlepší úděl, o který nepřijdeme – umění oddělovat cenné od bezcenného či potřebné od nepotřebného.“ (III, 6) Jak říká podtitul Komenského spisu, člověk musí umět od nepotřebného odlišit to, co jedině potřebuje „v životě, ve smrti a po smrti“.

Ve svém včerejším článku jsem citoval povzdech Flannery O’Connorové, že tolik dnešních lidí dnes jednomu potřebnému nadřazuje důležitost školního vzdělání ve smyslu dosažení „titulu inženýra nebo něčeho takového“. Je zcela absurdní, že v Čechách mají tito lidé někdy sklon dovolávat se „velkého pedagoga“ Komenského. Ten by samozřejmě dnes jen smutně vrtěl hlavou jak nad nimi, tak nad celým českým školstvím, jehož zaměření je pravým opakem komeniánského přesvědčení, že škola má především rozvíjet duchovní a mravní podstatu lidství spojenou se zbožností či spiritualitou. I dnes někdy zaznívající fráze, že škola má také připravovat pro život, je v tomto ohledu zcela vyprázdněná, protože její hlasatelé zpravidla nechápou, že Komenskému nešlo o věci typu uplatnění „na trhu práce“, ale především o přípravu na život věčný, ve který náš život na této zemi vyústí.

V závěru čtvrté kapitoly svého „Unum necessarium“ Komenský označuje Kristovo „zlaté pravidlo“ o jednom potřebném za jediný možný způsob vyjítí z labyrintů individuálních i kolektivních (mj. též z labyrintů, v nichž se nachází školství) a shrnuje zásady „Kristovy filosofie“ jako výhodné cesty k pravému štěstí člověka. Kdo se od Krista naučí sjednotit se sám se sebou a s Bohem v Bohu bez marného štvaní se za vnějšími věcmi, ten nezbloudí od svého cíle, kterým je blaženost:

„Spokojí se podle nauky Kristovy s jediným Bohem, s jediným prostředníkem mezi sebou a Bohem, Kristem, a s jediným učitelem, potěšitelem, posilovatelem Duchem Svatým; a s jediným světlem víry a s jedinou kotvou naděje, modlitbou a stálou touhou po Bohu; a s jediným dobrým dílem, které mu bylo uloženo, s láskou k bližnímu a hledáním, jak by kde mohl komu pomoci; poslední z těchto věcí je pak trpělivost v protivenstvích nebo, aby člověk úplně unikl utrpení, naprosté podřízení své vůle vůli Boží. Kdo se totiž zcela odevzdá do vůle Boží, pro toho věci dobré i zlé, radosti i bolesti, život i smrt ve stejné míře představují jedinou pravou cestu z útrap tohoto světa ke štěstí v Bohu, ke kterému nás slitovný Bůh sám vede.“ (IV, 9)

Ve středu celého „Unum necessarium“ pak stojí kapitola pátá, v níž Komenský na příkladech ukazuje, jakým způsobem může každý člověk ve vlastním životě „moudře následovat Kristovo pravidlo o jednom potřebném, aby mu bylo dobře po celý život, ve smrti i po smrti“. Tato kapitola mj. pozoruhodně rozvíjí univerzální, tedy ve všech náboženských a kulturních tradicích lidstva (s výjimkou dezorientované kultury dnešního sekularizovaného Západu) pevně zakotvenou myšlenku celoživotního duchovního zrání, jehož vrcholem je umění umírat (v křesťanské i předkřesťanské latině „ars moriendi“).

V jednom ze svých předešlých článků jsem již psal o Duchovním světě v Komenského Pansofii (Všeobecné moudrosti). Ta je rozdělena do osmi stupňů (Možný svět, Pravzorový svět, Andělský svět, Přirozený svět, Svět lidské dovednosti, Mravní svět, Duchovní svět, Věčný svět), kterým odpovídá osm škol směřujících právě k umění umírat, resp. k přípravě na věčnost (Škola zrození, Škola útlého dětství, Škola dětství, Škola dospívání, Škola mladosti, Škola dospělosti, Škola stáří, Škola smrti). Jak Komenský znovu zdůrazňuje v „Unum necessarium“, i školství formující děti a mládež může smysluplně fungovat jen s tímto zaměřením:

„Je třeba mladé brzy poučovat i o jejich smrtelnosti, aby viděli, že musejí začínat život tak, jak začínáme jednotlivé dny, totiž jako krátký časový úsek, který brzy pomine. To přinese užitek v podobě toho, že nebudou přehnaně důvěřovat tomuto pomíjivému životu a spíše se budou připravovat na život věčný. Někdo ovšem říká: Cožpak se budou dřív učit umírání než žití? Na to odpovídám, že je to nezbytně nutné, pokud chceme, aby byli lidé uchráněni největších nebezpečí. Pro člověka (ať už starého nebo mladého) totiž největší nebezpečí představuje možnost, že jej smrt zastihne nepřipraveného. A protože moudře bylo řečeno: Rodíce se umíráme a s počátkem je spojen konec, nebude jednáním nemoudrým, od začátku připomínat smrtelníkům konec, aby se brzy naučili s ním počítat a podle toho se zařizovali. Jinak totiž budeme opomíjet věci potřebné kvůli učení se věcem nepotřebným. Neexistuje dokonalejší způsob jak začít život, než uvažování o smrti a předsevzetí, že svůj život tak dobře prožijeme v bázni Boží, aby smrt, která po něm přijde, nemohla být zlá.“ (V, 23)

Dobrý život a dobrá smrt jsou tedy nedílně spojeny. Dobrá smrt může ovšem i na konci problematického života mnohé napravit a naopak špatná dobrý život strašlivě pokazit. Zatímco dnes si mnozí z nás představují, že „dobrá smrt“ by měla být rychlá a náhlá (aby člověk netrpěl), pro Komenského (a pro nesčetné generace našich předků až do doby poměrně nedávné) samozřejmě platí pravý opak: Dobrá smrt je taková, která člověka nezastihne náhle, ale umožní mu, aby se na ni připravil.

Příprava na smrt spočívá ve smíření se se sebou, s bližními a s Bohem. Před tělesnou smrtí se potřebujeme zcela rozejít se svými hříchy jako možnou příčinou duchovní smrti, smířit se, jak jen to lze, se všemi lidmi, a odevzdat svůj život Bohu s důvěrou v Jeho milost v Kristu. Při dobré smrti, říká Komenský v „Unum necessarium“ (V, 41), tak nakonec „uvidíš, že jsi vykonal to, co jsi ve svém životě vykonat měl, a budeš moci radostně říci s Kristem odevzdávajícím svého ducha Otci: Dokonáno jest (Jan 19, 30), a s Pavlem: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval, nyní je pro mne připravena koruna atd. (2 Timoteovi 4, 7–8).“

V dalších kapitolách svého „Unum necessarium“ pak Komenský kristovská východiska z labyrintů ukazuje vědcům, politikům, náboženským vůdcům a celému světu. Z této části knihy jsem již citoval v perexu; obávám se, že v našem „postmoderním“ světě by Komenský viděl jen ještě větší dezorientaci a neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, cenným a bezcenným, potřebným a nepotřebným atd. než ve světě své doby. Zarmouceně by pozoroval, jak lidé ještě pořád (ne-li stále víc) válejí své sísyfovské balvany, ustavičně se rozpalují žádostmi Tantalovými a bezcílně bloudí v labyrintech, aniž by se chtěli chopit Ariadniny niti nabízené Stvořitelem. Jedinou lidskou naději paradoxně představuje skutečnost, že v zápase mezi Boží moudrostí a lidskou hloupostí nebude vítězství patřit odbojnému stvoření, ale Bohu, který nakonec ve vztahu ke zmatku Babylónu zavelí: „Vyjdi z něj, můj lide!“ (IX, 8; Zjevení 18, 4)

Na „Unum necessarium“ je úctyhodná v neposlední řadě skutečnost, že nekončí těmito obecnými pasážemi, ale že po popisu labyrintů, ve kterých bloudí lidstvo, Komenský v závěrečné kapitole přechází k popisu labyrintů svých vlastních. Jde vlastně o součást jeho „ars moriendi“, protože k přípravě na smrt patří i snaha vyznat svá bloudění jak Bohu, tak také lidem, kteří jimi mohli být dotčeni. Je ovšem třeba vzít v potaz, že se zde ve skutečnosti nejedná ani tak o žánr předsmrtné zpovědi, jako spíš (jak jsem již napsal) o zanechání závěti ve smyslu posledního duchovního poselství. Jde o poselství obsahově hluboké i jazykově krásné:

„Vzdávám díky svému Bohu, který chtěl, abych byl po celý svůj život mužem touhy. A i když dopustil, abych upadl do rozličných labyrintů, přece mne z mnohých zase vyvedl a už mne vlastní rukou přivádí k očekávání blaženého pokoje. Neboť touha po dobru (ať už se v lidském srdci zrodí jakkoliv), je vždy potůčkem vyvěrajícím ze zřídla dobra, z Boha. Tento potůček je sám o sobě vždy dobrý a cíl má dobrý, jen kdybychom jej uměli využít. Ale na nás je vina, že nedovedeme jít podle potoků a najít zřídlo nebo svádějíce potoky v řeky přijít k moři, k dostatku a plnosti dobra. Musíme děkovat Boží dobrotě, že nás takovými oklikami našich labyrintů svou moudrostí po skrytých nitích, nitích Ariadniných, nakonec přece vyvádí k sobě, k vlastnímu zřídlu a oceánu všeho dobra. Tak tomu bylo i u mne a z toho se raduji...“ (X, 2)

Komenský své životní snahy přirovnává k Martě a jejímu starostlivému pobíhání, od kterého chce nyní přejít k lepšímu údělu Mariinu. Chce ovšem také věřit, že tak jako Martiny, i jeho snahy byly motivovány láskou, a vzdává „věčné díky Kristu, své věčné lásce“, který tuto lásku vkládal do jeho srdce (X, 3). Výslovně pak hovoří o svých snahách školských a irénických, představujících současně jak jeho labyrinty, tak i jeho způsoby následování Kristovy lásky.

Irénismus, spočívající v touze smířit ve víře rozdělené křesťany, sice zatím nepřinesl ovoce – křesťané různých vyznání se k sobě stále chovají zarputile –, to ovšem nijak nedokazuje, že by v něm Bůh neměl zalíbení. Něco podobného platí i o Komenského všenápravných snahách, při nichž mu bylo dáno překročit všechny hranice mezi vyznáními a národy a pohlížet na churavé a uzdravení potřebující tělo lidstva jako na jeden celek. Dnes můžeme říci, že v těchto oblastech dala budoucnost Komenskému v zásadě za pravdu (což ovšem vůbec neplatí v případě jeho dalšího labyrintu, za který označuje vydávání „božských zjevení“ pseudoproroků typu Mikuláše Drabíka). Pokud jde o znovusjednocení církve, stojí za zmínku skutečnost, že všechno, k čemu se Komenský ve své závěti hlásí jako k pravidlům svého života (Bible, apoštolské vyznání víry, Otčenáš, desatero), je společné všem křesťanům bez výjimky.

Rád bych se ještě jednou vrátil k perexu tohoto článku se slovy o tom, že svět nerozlišuje mezi perlami a smetím. Podle Nového zákona je perlou následování Krista, a to perlou tak drahocennou, že se pro ni člověk rád vzdá všech pokladů světa (či všeho „světského smetí“), aby ji získal. V tomto duchu se nese i Komenského vroucné osobní vyznání:

„Ty sám, Pane Ježíši, už budeš mou jedinou drahocennou Perlou, mým veškerým Dobrem, mým veškerým Jedním Potřebným. Tebe jediného budu hledat a kupovat, a prodám pro to všechno, co mám i co nemám; a všechno, co je v očích světa bohatstvím, budu já pokládat za smetí, abych už získal Tebe, můj Kriste.“ (X, 12; Matouš 13, 45–46, Filipským 3, 8–9)

„Unum necessarium“ vrcholí Komenského podobně prostou a jednoznačnou výzvou jeho rodině, příslušníkům jeho církve, všem jeho „bratřím“ i jeho národu: „Nezanechávám vám žádné jiné dědictví mimo to jedno potřebné, abyste se Boha báli a jeho přikázání zachovávali; na tom totiž u člověka všechno závisí (Kazatel 12, 13)... Ty pak, Pane, jsi kdysi řekl svému Petrovi: Ty, až se obrátíš, posiluj své bratry; řekni také nyní mně, svému služebníkovi: Ty, až se obrátíš od věcí nepotřebných k jednomu potřebnému, uč tomu své bratry. Svými bratry nazývám všechny ty, kteří vzývají jméno Kristovo; a svými bratry nazývám všechny lidi téže krve, celé pokolení Adamovo, obývající veškerý povrch zemský. Tutéž moudrost Kristovu, jedno potřebné, doporučuji také tobě, můj národe Moravanů, i sousedním Čechům...“ (X, 15–17)

Unum necessarium scire quid sibi sit necessarium in vita et morte et post mortem. In: Johannis Amos Comenii opera omnia / Dílo Jana Amose Komenského, svazek 18, Praha: Academia, 1974, s. 69–145.

Autor: Vít Machálek | pondělí 4.8.2014 13:14 | karma článku: 11.60 | přečteno: 462x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 399 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 328 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 572 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 730 |

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Lišáci na vinici

Muž který vám posílá kvetiny, kupuje drahé šperky a zve na večeři do luxusních restaurací je vlk převlečený do liščího kožichu.

22.8.2017 v 23:30 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

22.8.2017 v 22:01 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 114 | Diskuse

Olga Pavlíková

Svatý otec? Vypadá to, že pochází z pekla

Dnes druhý blog – výjimečně. Po přečtení článku o tom, že papež František tvrdí, že zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, jsem paf.

22.8.2017 v 21:21 | Karma článku: 34.29 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Libuse Palkova

Androgyn - mizí rozdíl mezi pohlavími?

Někdy to vypadá, že rozdíl mezi mužem a ženou se pomalu stírá, nejen co se společenského postavení a rolí týká, ale i vizuálně. A to rozhodně není dobře. Muž by měl zůstat mužem, a žena by neměla ztratit nic ze své ženskosti

22.8.2017 v 18:21 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 486 | Diskuse

David Vlk

Jak vyhnat kunu a nedostat po čuni.

"Kus auta Vám sežrala kuna chlapi. Káble jsou v prdeli." Prohlásil bodře zkušený automechanik Oharek a utřel si ruce do špinavé hadry.

22.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 958
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.