Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Duchovní svět v Komenského Pansofii

30. 06. 2014 15:07:03
Dílo „českých velikánů“ typu Husa a Komenského je u nás tradičně prezentováno zkresleně. Sám si Husa vážím jako eucharistického a mariánského ctitele a Komenského jako christocentrického autora vášnivě hájícího víru v Kristovo božství a v Boží trojjedinost.

Je mi smutno nejen ze zapomínání na odkaz velkých českých mužů víry, ale i z tristního úpadku znalosti křesťanství jako takového. Když ve svém religionistickém kursu na pardubické univerzitě představuji křesťanství jako jedno z velkých světových náboženství (a současně jako náboženskou tradici, které v naší kultuře bezesporu připadá mnohem větší role než kterékoliv jiné), opakovaně zjišťuji, že znalost základních křesťanských reálií je u nás i mezi vysokoškoláky studujícími vědu o náboženství výjimkou, nikoliv pravidlem. Platí to dokonce i ve vztahu k největším křesťanským svátkům, kde (jak jsem zjistil) např. význam Letnic a rozdíl mezi nimi a Velikonocemi mnohým uniká.

Nepovažuji tedy vůbec za zbytečné citovat slova Jana Amose Komenského, který říká, že každoroční svátky „my, křesťané, máme trojí. Odpovídají třem osobám svaté Trojice. O prvních [vánočních] svátcích oslavujeme milosrdenství Boha Otce, jenž nám dal svého Syna, abychom byli znovustvořeni skrze toho, skrze koho jsme byli stvořeni. O druhých (velikonočních) svátcích slavíme milost Synovu, který nás vykoupil, a abychom se z Ducha znovu narodili pro milost, získal zásluhu o naději na vzkříšení. O třetích (svatodušních) svátcích [Letnicích] oslavujeme milost Ducha svatého, jenž nás znovu osvěcuje, znovu plodí a znovu opatřuje pečetěmi. Pak následuje svátek svaté Trojice, abychom ji celou směli velebit a aby v nás celá přebývala.“

Uvedený citát se objevuje v sedmém stupni (gradu) Komenského Pansofie nazvaném Svět duchovní a posloužil mi letos jako inspirace k přemítání právě v neděli po Letnicích, o slavnosti Nejsvětější Trojice, která tento rok připadla na 15. června 2014.

Duchovní inspirací se mi však stal především jiný trojiční text ze sedmého stupně Pansofie, věnovaný hlavním křesťanským modlitbám. Podle Komenského je mystérium Trojice nejen výslovně vyjádřeno ve Vyznání víry (Věřím v Boha Otce, věřím v Syna, věřím v Ducha svatého), ale také určitým způsobem obsaženo v modlitbě Páně. První tři prosby Otčenáše podle Komenského ukazují na Trojici přímo, zatímco druhé tři odkazují na Trojici ve vztahu k člověku:

„Posvěť se jméno tvé, Bože Otče. Přijď království tvé, Bože Synu. Buď vůle tvá, Bože Duchu svatý, osvěcovateli srdcí. – Chléb náš dej nám dnes, svým synům, Otče nebeský. Odpusť nám viny, Kriste, Beránku Boží. Neuveď nás v pokušení, a jestliže nás uvedeš, zbav nás od toho zlého ducha, ty, Duchu svatý.“

I když trojiční texty lze najít v celé Komenského tvorbě, kvůli výše uvedeným jsem si z ní dnes k představení na blogu vybral již zmíněný sedmý gradus Pansofie. Ta zaujímá asi polovinu Komenského životního díla „Obecná porada o nápravě věcí lidských“, které je spíše všeobsáhlou knihovnou než jednou knihou.

Jeho české vydání je tvořeno třemi velkými svazky. První z nich obsahuje Panegersii (Všeobecné či Univerzální probuzení), Panaugii (Všeobecné osvícení) a první čtyři grady Pansofie (Všeobecné moudrosti) – Svět možný, Svět pravzorový, Svět andělský a Svět materiální. Druhý svazek tvoří další čtyři stupně Pansofie (Svět lidské dovednosti, Svět mravní, Svět duchovní a Svět věčný). Třetí svazek začíná Pampaedií (Univerzálním vzděláváním), pokračuje Panglottií (Všeobecným tříbením jazyků) a vrcholí Panorthosií (Všeobecnou nápravou) a Pannuthesií (Všeobecným povzbuzením).

Je třeba zdůraznit, že Komenský nebyl velikášským a nebezpečným utopistou typu Marxe, který by se chtěl o všenápravu věcí lidských postarat svými vlastními myšlenkami, ale křesťanem vědomým si toho, že skutečným všenápravcem může být jedině Kristus a že naším úkolem je jen přiložit ruku k Jeho dílu.

V Duchovním světě Pansofie výslovně říká, že „Kristus je vskutku pro naši nápravu vším“ (řecky „to pan“). Duchovní svět jako sedmý gradus Všeobecné moudrosti je stupněm, k němuž „moudrost“ vyučovaná dnes školstvím země, která se ke Komenskému tak horlivě hlásí, zpravidla vůbec nedospěje. Podle Komenského úvodních slov však tento svět představuje „nejvyšší stupeň moudrosti, spočívající v obcování s Bohem způsobem Boha hodným“.

V první kapitole Duchovního světa autor pojednává o tom, „co je duchovní svět a jaké jsou jeho principy“. Základním principem je „závislost člověka na Bohu (jako potoka na prameni, větve na stromě, stromu na kořeni, paprsku na slunci atd.) a z toho vznikající podobnost lidské přirozenosti s přirozeností božskou, k jejímuž obrazu přece byla stvořena (s přáním, aby se člověk pozvedl nad člověka a naučil se žít životem andělským a božským)“.

Prostředkem k poznávání duchovního světa je podle Komenského především „světlo Božího slova čili Písmo svaté“. To je potřeba s vírou, nadějí a láskou pozorně číst, a to ve spojení s vroucí modlitbou, zbožným rozjímáním a stálým konáním. Písmo je rozmluvou mezi Bohem a člověkem a světlem pro náš život. „Jak nevinit z vrcholného nevděku a liknavosti ty, kteří nekopou a nehledají, ačkoli mají takový poklad světla, i když jakoby ukrytý na poli!“

Druhá kapitola pojednává „o náboženství, staviteli duchovního světa“. Náboženství Komenský definuje jako „duchovní umění nanejvýš prozíravě obcovat s Bohem jakožto Bohem, to je nejvyšším jsoucnem“. Člověk může buď v milosti Boží následovat Krista a dosáhnout tak „posvěcení a radosti“, anebo setrvávat „v hříchu a sklíčenosti“... Komenský v této kapitole mluví o pravém lidství spojeném s Bohem. To ztělesňoval prvotní Adam, jehož „mysl byla zalita světlem“.

V následující třetí kapitole se pak dostává k tomu, jak došlo k „pokažení náboženství přetržením pouta mezi Bohem a člověkem“, tedy k Adamovu pádu. Adam neboli člověk pochybil „zneužitím svobodné vůle, která mu byla dána“, a „poslechnutím ďáblova lstivého přemlouvání“. To spočívalo (a stále spočívá) v přemlouvání člověka, aby popřel onu prvotní závislost na Bohu, popsanou v první kapitole, a upadl do bludné představy, že může být sám svým vlastním bohem:

„Souhlas s tímto přemlouváním znamená osobování si božské důstojnosti, zradu na Bohu a odtržení se nebo odstoupení od Boha. Jako by se větev odtrhla od stromu, aby byla sama stromem, nebo jako by potůček nechtěl odvádět vodu z pramene, ale chtěl se radovat z vody vlastní atd.“

Následky prvotního hříchu, tedy ono odtržení člověka od Boha a lidské upadnutí do zla, jsou zjevné. Z bezpočtu jejich snadno pozorovatelných projevů, které Komenský uvádí, patří k nejzajímavějším ty, které autor spatřuje u malých dětí. Podle jeho slov např. „maličcí téměř dříve lžou než mluví“. K „jakémusi odvrácení mysli od Boha“ se „dojde bez učitele, ba i vzdor všemu učení. Jako jsou zkrátka zmijí vejce, ačkoli dosud nikoho nezabila, plná jedovatého slizu“, tak také „děti mají tento vrozený jed hříchu“.

O Boží odpovědi na tragickou situaci porušené lidské přirozenosti pak pojednává čtvrtá kapitola „o obnovení náboženství čili o novém navázání pouta mezi Bohem a lidmi skrze prostředníka“. Padlý člověk „se nemůže pozvednout sám, ani být pozdvižen jiným stvořením. Nemůže pomoci sobě samému právě tak, jako nemůže sama sebe zadržet ten, který padá.“ Potřebuje Spasitele, který by jej vykoupil tím, že na sebe vezme lidskou smrt zapříčiněnou hříchem, Prostředníka, který obnoví prvotní pouto mezi Bohem a člověkem, protože sám bude obojím. Komenský rozebírá, jak se nám této záchrany dostalo skrze Boží vtělení. Kromě jiného říká, že „aby se žádné pohlaví necítilo opominuto“, Bůh se „stal mužem a byl zrozen z ženy“.

Pátá kapitola pojednává o tom, „jakým způsobem se to všechno naplnilo v Ježíši Nazaretském a jeho působením“. Jak mohl Věčný vzít na sebe naši lidskou smrtelnost, jak se mohl Král králů stát služebníkem služebníků? Zatímco např. podle islámu nic takového není možné, v křesťanství jde o ústřední tajemství víry. Na námitky nekřesťanů Komenský odpovídá prostým způsobem:

„Židé a mohamedáni věří, že se Bůh někdy zjevoval v podobě člověka (Adamovi, Abrahamovi atd.). Proč by tedy ten, který na sebe vzal lidskou podobu zjevně, nepřijal ji i bytostně a osobně? Odjinud je známo, že se tak stalo. A bylo to nutné, protože ve vesmíru musí všechno existovat nejen odděleně, ale i ve spojení, tedy i nekonečno spojené s konečnem, a kde by už bylo, ne-li v Kristu? Jinak zůstane ve vesmírném celku mezera. Hle, k čemu vedlo odloučení konečna od nekonečna!“

Nový zákon, který nám Spasitel přinesl, obsahuje podle Komenského slov jen jediné přikázání: „Uzdravil ses, nehřeš více – Miluj.“ Lidé postavení pod vládu evangelia už totiž nepodléhají Mojžíšovu zákonu, „jhu ani strachu, ale mají se stále radovat v Pánu a milovat toho, který si zamiloval nás a všechno nám odpustil, i ty, které si zamiloval spolu s námi a které povolal k téže naději.“

V šesté kapitole Duchovního světa Komenský pojednává o tom, „jak bylo poté, když Prostředník odtud opět odešel, světu zvěstováno ono obnovení, jež má všude nastolit náboženství podobné náboženství prvopočátečnímu“. Je v ní řeč o službě církve, k níž patří na prvním místě kázání Slova a vysluhování svátostí (primárně křtu jako „svátosti našeho znovuzrození“).

Sedmá kapitola se týká „dovršení zbožnosti, kterou obnovil Kristus znovuzrozením“. Komenský v ní mluví o sedmi stupních, po nichž můžeme kráčet k plnosti znovuzrození. Jedná se o „1. Poznání sebe samého (vzhledem ke stvoření, pádu a zatracení), 2. Návrat k Bohu změnou smýšlení, 3. Přijetí Krista vírou, 4. Nadšení v Kristu dosažené láskou, 5. Radost z Krista v naději na spásu, 6. Bázeň a chvění, abychom nepřišli o Krista a spásu, v neustálém zápase, 7. Odevzdání se do Božích rukou, aby to, co Bůh vyvolil a nechal dospět až do tohoto stavu, svou mocí nyní ochránil a dovedl ke spáse.“

Součástí této kapitoly jsou i poznámky o modlitbě, která se podle Komenského musí dít trojím způsobem: jako modlitba v duchu, spočívající v neustálém obracení se lidského srdce k srdci Božímu, jako ústní modlitba, v níž se v určité době obracíme k Bohu slovy, a jako „modlitba konáním, která se projevuje ve všem, co děláme a co směřuje k Boží slávě“.

Osmá kapitola pojednává o „náboženských kombinacích“, tj. o našich svazcích s Bohem, s anděly a se zbožnými lidmi (spoluvěřícími v církvi). O prvním a nejvyšším svazku s Bohem Komenský se sv. Augustinem říká, že „On je nám bližší než my sobě samým“, takže se k Němu máme přimknout „dokonce víc než k sobě samým“. Nejdokonalejším vzorem našeho obcování s Bohem má být Kristus, kterého máme následovat ryzí prostotou, svatou čistotou a úsilím o Jeho ctnosti.

Co se týče andělů, s dobrými duchy podle protestanta Komenského nemáme vstupovat do modlitebních vztahů; zajímavější je však Komenského velmi zdrženlivý postoj k víře ve všudypřítomné působení zlých duchů, která většinu křesťanů jeho doby (včetně reformátorů Luthera či Kalvína) zasahovala v míře, která hraničila s posedlostí.

V pojednání o svazcích „se zbožnými lidmi a údy svaté církve“ stojí za zmínku zvláště pasáž o způsobech katechizace. Zajímá-li nás Komenský jako pedagog, musíme také vědět, že děti měly být podle něj především přístupným způsobem seznamovány s Biblí, s dogmaty a s praktickými skutky zbožnosti. Jeho návrh základních otázek a odpovědí představujících úvod katechizace začíná takto:

„1. Kdo jsi? Člověk. 2. Co je člověk? Boží stvoření, z viditelných stvoření poslední, a proto nejdokonalejší, učiněné k obrazu Božímu. 3. Co je Bůh? Je to věčný Duch, z něhož, skrze něhož a pro něhož všechno je. 4. Co znamená být učiněn k obrazu Božímu? Být nadaný rozumem k chápání všech věcí; být svobodný k panování nade vším; být nesmrtelný ke spolužití s Bohem, i když ostatní pomine. 5. Co tedy člověk nejvíc potřebuje? Chystat se na poslední věci. 6. Které jsou ty poslední věci člověka? Jeho stav po ukončení tohoto života. 7. Je po tomto životě ještě jiný život? Ano, je, jak nám káže svědomí. 8. Jaký je ten život? Pro ty, kteří se dostali k Bohu, blažený, pro ty, kteří byli odmítnuti, bídný. 9. Co člověk potřebuje k tomu, aby se dostal k Bohu? Odpověď: Pravé náboženství. 10. Co je náboženství? Správné uctívání Boha...“ (Je ovšem nutné zdůraznit, že na jiném místě Komenský – způsobem ne nepodobným dnešní katolické teologii – připouštěl možnost dosažení věčné blaženosti i u těch, kterým se nedostalo pravého náboženství či kteří výslovně nevyznávali Krista, protože i ti s Ním mohli být určitým způsobem spojeni.)

Devátá kapitola pojednává jak „o ozdobách náboženství“, tak také „o stále se vyskytujících nedostatcích a zrůdách náboženství“. K ozdobám náboženství patří obřady (včetně už zmíněných velkých křesťanských svátků), posty, modlitby atd. K nedostatkům náboženství řadí Komenský „bezbožnost čili ateismus“, „modlářství“ a „svévolnou bohoslužbu“, tj. chybování absencí náboženské úcty, chybování předmětem úcty a chybování ve způsobu uctívání. Za zmínku určitě stojí, že Komenský pokládá za mnohem horší duchovní slepotu „zbožných“ než duchovní slepotu nevěřících. Vychází při tom z Kristova výroku k farizeům z Janova evangelia 9:41 („Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“). Ve srovnání se skutečnou nevědomostí a s chabým viděním (které má za následek slabost víry) podle něj třetí možná vada (zdánlivé vidění toho, co není) „způsobuje troufalost, tvrdošíjnost a spory, a proto je daleko škodlivější než obě předchozí“. Jinými slovy, scestná zbožnost vedoucí k sektářským sporům je horší než bezbožnost...

Závěrečná desátá kapitola „o vládě nad duchovním světem a o zániku náboženství a církve“ obsahuje mj. už zmíněný trojiční výklad Otčenáše a také rozbor ustanovení křtu, který církev z Kristova příkazu uděluje v „jediném jménu“ (v jednotném čísle), do kterého jsou však zahrnuty tři osoby (Otec, Syn a Duch Svatý).

Tajemství Trojice se podle Komenského vyjevuje i v Desateru: První deska Desatera zakazuje mít jiného boha kromě jediného Boha Otce, klanět se Božím obrazům s výjimkou jediného, kterým je Syn, a brát nadarmo Boží jméno, a tak znesvěcovat příbytky Ducha Svatého. Druhá deska v první triádě přikazuje ctít otce a matku jako symbol Boha Otce, nezabíjet člověka, který je Božím obrazem, a nehřešit smilstvem, protože lidské tělo je chrámem Ducha Svatého; závěrečná trojice příkazů pak vyzývá nekrást, ale spokojit se s dary, které mezi své děti rozděluje Otec, nevydávat křivé svědectví z bázně před pravým a věrným svědkem, kterým je Syn, a nedychtit po ničem, co patří někomu jinému, ale řídit touhy svého srdce podle úradku Ducha Svatého. (Zbývající přikázání pamatovat na den odpočinku je podle Komenského spojnicí mezi první a druhou deskou.)

Komenský se v desáté kapitole zabývá také způsoby, jakými Bůh vládne nad naším světem (zcela nepodobnými vládě lidské), a eschatologií, tedy učením o konci světových dějin. Ten bude ve znamení mystické svatby mezi Kristem a Jeho nevěstou, tedy církví (o níž je nutné uvažovat jako o jediné osobě). Necháme-li stranou Komenského chiliasmus neboli očekávání Kristovy tisícileté vlády na zemi ještě před koncem světa (ten Komenský spojuje se svou představou všenápravy, zde jej však střízlivě charakterizuje slovem „dohady“), z Nového zákona (Římanům 11) je zřejmá možnost očekávat „plnost národů“, které naleznou spásu v Kristu, a nakonec eschatologické přijetí Krista Izraelem a spásu celého židovského národa. Komenský odkazuje také k 1. listu Korintským 15, podle nějž konec nastane tehdy, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a sám se mu také podřídí, aby byl Bůh všechno ve všem. Co se týče našeho věčného života po tělesném zmrtvýchvstání, o tom Komenský pojednává až v následující knize – ve Světě věčném.

Závěrem bych snad už jen připomněl, co případní pravidelní čtenáři mého blogu dobře vědí – že s Komenským v mnohém zdaleka nemohu sympatizovat (v jednom ze svých starších článků jsem se například kriticky dotknul některých jeho konfesně politických a konfesně válečných aktivit včetně ochoty spojit se proti katolíkům s Turky). Svými dnešními „výpisky z četby“ jsem však chtěl především nabídnout jistou duchovní abecedu, kterou by tento muž svému národu jistě posloužil raději než několika pedagogickými frázemi, jež v novodobých Čechách tradičně zdobí jeho busty.

Sedmý stupeň Pansofie. In: Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, II. svazek, Praha: Svoboda, 1992, s. 265–427.

Autor: Vít Machálek | pondělí 30.6.2014 15:07 | karma článku: 13.88 | přečteno: 421x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 399 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 328 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 572 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 730 |

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Lišáci na vinici

Muž který vám posílá kvetiny, kupuje drahé šperky a zve na večeři do luxusních restaurací je vlk převlečený do liščího kožichu.

22.8.2017 v 23:30 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

22.8.2017 v 22:01 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 114 | Diskuse

Olga Pavlíková

Svatý otec? Vypadá to, že pochází z pekla

Dnes druhý blog – výjimečně. Po přečtení článku o tom, že papež František tvrdí, že zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, jsem paf.

22.8.2017 v 21:21 | Karma článku: 34.29 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Libuse Palkova

Androgyn - mizí rozdíl mezi pohlavími?

Někdy to vypadá, že rozdíl mezi mužem a ženou se pomalu stírá, nejen co se společenského postavení a rolí týká, ale i vizuálně. A to rozhodně není dobře. Muž by měl zůstat mužem, a žena by neměla ztratit nic ze své ženskosti

22.8.2017 v 18:21 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 486 | Diskuse

David Vlk

Jak vyhnat kunu a nedostat po čuni.

"Kus auta Vám sežrala kuna chlapi. Káble jsou v prdeli." Prohlásil bodře zkušený automechanik Oharek a utřel si ruce do špinavé hadry.

22.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 958
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.