Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

První dáma protikomunistického odboje

1. 06. 2014 8:18:16
Letošní rok 2014 prožívám s kalendářem „Budete mými svědky“, kterým katolická farnost v Brně-Lesné připomíná 53 Kristových svědků (martyrů) doby nacismu a komunismu. K představení na blogu jsem z nich po dlouhém váhání vybral Růženu Vackovou (1901–1982).

Tato dáma je pro mne vzorem následování Krista, vzorem občanské statečnosti i vzorem intelektuálního a pedagogické působení.

„Narodila se na počátku století ve Velkém Meziříčí v rodině lékaře, pozdějšího ředitele Státního zdravotního ústavu v Praze, který patřil k zakladatelům Československého Červeného kříže a k širšímu okruhu pátečníků kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka. Její matka pocházela z právnické rodiny a od mládí se intenzivně angažovala v hnutí za práva žen, byla místopředsedkyní Ženské rady. Růžena prožila na gymnáziu vznik republiky – v té době se poznala s osmnáctiletým Jiřím Wolkerem – a poté přešla do Prahy, kde si vydělávala jako vychovatelka v rodině lékaře a spisovatele Františka Šambergera. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovala dějiny umění u prof. Vojtěcha Birnbauma a filozofii a estetiku u Otakara Zicha. Promovala 1925 a následnou studijní cestu do Říma, kde pracovala v Německém archeologickém ústavu, využila k napsání první verze své pozdější habilitační práce ,Římské historické reliéfy’. V 29 letech se habilitovala jako soukromá docentka a o sedmnáct let později se stává druhou ženou v historii, která je na Univerzitě Karlově jmenována profesorkou. Během třicátých let se profiluje jako významná vědecká pracovnice v oboru klasické archeologie a dějin umění, publikuje však také teoretické práce v oboru teatrologie a divadelní kritiky.“ (1)

Po německé okupaci z března 1939 se Růžena Vacková odmítla zúčastnit Archeologického sjezdu v Berlíně s tím, že nesouhlasí s nacistickou orientací tehdejší německé „vědy“. Publikovala národně-obranné články v protektorátním tisku, vzbuzující hrdost na českou kulturní tradici, ale zapojila se také do odbojové skupiny „Voláme č. 15“, informující o místech výroby raket V-2. Její bratr a švagr byli roku 1944 za tuto činnost v Drážďanech popraveni.

Kardinál Dominik Duka její tehdejší osudy srovnává se židovskými oběťmi holocaustu a konkrétně s karmelitánkou sv. Edith Steinovou. Ta podle jeho slov „vydává svědectví nejenom na univerzitě a v Karmelu, ale stává se holocaustem v hrůzné Osvětimi. Osud Dr. Vackové je téměř identický, ztrácí velkou část rodiny v době nacistické okupace. Sama se dočká svobody v pankrácké cele smrti, kde o vlas unikla popravě za účast v protinacistickém odboji.“ (2)

V této době Růžena Vacková (podobně jako např. Milada Horáková) konvertovala k intenzivně prožívané křesťanské víře. Jako jedna z válečných konvertitek dává jasnou odpověď na otázky typu „Lze věřit v Boha po Osvětimi?“. Právě peklo způsobené lidmi žijícími bez Boha a ztělesňujícími naprostý protiklad Jeho lásky přivedlo Růženu Vackovou – stejně jako řadu jiných – k přijetí této lásky, vydávající se na kříži. Od té doby Krista s velikou věrností následovala nesením svého vlastního životního kříže.

Poté, co zázrakem přežila okupaci, Růžena Vacková vzápétí „stojí opět uprostřed zápasu za duchovní svobodu proti nové totalitě. V letech 1945–1948 píše své nejlepší filozofické stati, ve kterých se snaží vyjasnit tehdy zneužívané pojmy – rozlišovat mezi idejemi a ideologií, pokrokem a vývojem. Kromě své vědecko-pedagogické činnosti na Univerzitě Karlově se stává lektorkou Studia catholica, kurzů, jimiž františkán Jan Evangelista Urban chce položit základy pro budoucí katolickou univerzitu, a přednáší v Akademických týdnech, organizovaných dominikánem Metodějem Habáněm. Seznamuje se s dnes legendárním chorvatským knězem Kolakovičem, který za války a povstání dobrodružně působil na Slovensku mezi studenty i partyzány a za dramatických okolností pronikl až do Moskvy; tento muž smělých vizí požádá Růženu Vackovou, aby spolu s Josefem Zvěřinou vedla skupinu křesťanské mládeže ,Rodina’.“ (3)

S tehdy mladým knězem Josefem Zvěřinou (4) Růžena Vacková za okupace připravovala Listy mládeži do pracovních táborů v Německu. Po válce se stali „matkou“ a „otcem“ Rodiny („mater Familiae“ a „pater Familiae“), zakládající síť kroužků ve vysokoškolském prostředí, a to nejen v Praze, ale i v moravských a slovenských univerzitních městech. Šlo o „intenzivní společenství vzdělaných lidí“, v jehož jednotlivých skupinách „se lidé společně modlili, diskutovali a vzdělávali ve společenských vědách“. (5)

Pro profesorku Vackovou neexistoval rozdíl mezi prací a osobním životem, studenty a přáteli či katolíky a lidmi hledajícími. Její byt na pražské Malé Straně „byl otevřen pro každého, kdo se chtěl dozvědět něco o kultuře, o náboženství, kdo potřeboval poradit, potěšit“. V pondělí se v něm scházeli její sekulární přátelé z předválečných let, v úterý lidé z Rodiny, ve středu umělci a kunsthistorici atd.

„Předčítaly se rukopisy nových děl, přednášelo a diskutovalo se o všem možném, též výstavky a produkce sakrálního výrazového tance se zde konaly. Intelektuální ovzduší bylo nasyceno křesťanskou nadějí. U ,Růženky’ se čerpala síla k občanské statečnosti i křesťanskému vyznavačství.“ (6)

Dříve než přejdu k období začínajícímu únorem 1948, ve kterém Růžena Vacková právě tuto sílu v ohromné míře prokázala, rád bych učinil malou osobní odbočku do doby po skončení tohoto období v listopadu 1989. Jakkoliv v polistopadovém univerzitním prostředí existují částečné obdoby někdejší Rodiny (Halíkovo společenství u Nejsvětějšího Salvátora v Praze či studentské farnosti v Brně a jinde), jde o obdoby opravdu jen částečné. Rodina ve výše popsaném smyslu obnovena či nově založena nebyla, což pociťuji jako obrovský deficit.

Sám v univerzitním prostředí působím (nejprve jako student a potom jako učitel) už více než čtvrt století a v průběhu této doby v něm s bolestí pozoruji pohyb spíše opačným směrem – od touhy po společenství a společném hledání pravdy k individualismu a k fachidiotství, ve kterém je věda světem sama pro sebe, a ne součástí celku lidského života, neoddělitelného od jeho zaměření k pravdě a smyslu.

Co se týče předúnorového univerzitního světa, zdá se, že v něm byli paradoxně více na výši studenti než učitelé. Ukázalo se to ve dnech komunistického puče, kdy 23. února 1948 právě vysokoškoláci různé politické a duchovní orientace uspořádali nejmohutnější projev nesouhlasu s nástupem totalitní diktatury a bez ohledu na velké osobní riziko táhli na Hrad, aby prezidenta Beneše povzbudili k nepřijetí komunistického diktátu. Jediným (!) učitelem Karlovy univerzity, který studenty při této statečné akci doprovázel či vedl, byla Růžena Vacková...

Právě tak se profesorka Vacková jako jediná na celé univerzitě zastala vysokoškoláků vyloučených ze studia pro účast na uvedené manifestaci. Zdůraznila přitom její morální podstatu a prohlásila: „Ty výkřiky byly povahy mravní, a byla-li tedy kritériem vylučování studentů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ (7)

Jak dosvědčili pamětníci, kteří ji znali, Růžena Vacková „šla do všeho s otevřeným hledím“ a své mravní a náboženské přesvědčení zásadně neskrývala, na čemž nic nezměnila ani v době, kdy byla vystavena nejkrutější perzekuci. (8)

Když v roce 1949 režim internováním biskupů a vytvořením kolaborantské „Katolické“ akce zahájil otevřené úsilí o rozbití katolické církve v Československu, Růžena Vacková „začala všemi svými dostupnými prostředky bojovat za svobodu církve. Situaci přirovnává ke své účasti v protinacistickém odboji: ,A jako jsem byla bezvýhradně věrná národu a jeho přátelům za okupace, dala jsem se zde, abych pomohla právům a svobodě církve, bez ohledu na dočasné občanské zákony.’ R. Vacková i nadále organizuje schůzky společenství /Rodiny/, pomáhá lidem postiženým novou mocí a také usiluje o zachování kontaktu internovaných biskupů s církví u nás i ve Vatikánu a o předávání informací o církevně-politické situaci u nás do zahraničí.“ (9)

V únoru 1952 byla profesorka Vacková zatčena a v červnu téhož roku na základě smyšleného obvinění ze „špionáže pro Vatikán a USA a přípravu velezrady“ odsouzena k dvaadvaceti letům vězení v monstrprocesu, ve kterém byli z jejích „spolupachatelů“ dále odsouzeni P. Oto Mádr na doživotí, bratislavský aktivista Rodiny Vladimír Jukl k pětadvaceti letům vězení, představená kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze Bohumila Langrová k dvaceti letům, P. Václav Razik z Brna k osmnácti letům a představená kongregace těšitelek v Rajhradě Marta Vintrová k sedmnácti letům.

„V letech 1952–1967 prošla R. Vacková věznicemi ve Znojmě, Novém Jičíně, Pardubicích, pražskými v Ruzyni a na Pankráci, v Opavě, Ilavě a Ostrově nad Ohří. Nejvíce času strávila pobyty v pardubické věznici (částečně na jejím izolačním oddělení pro politické vězeňkyně, přezdívaném ,Hrad’), zde navázala nejtrvalejší přátelství a odsud také pochází většina vzpomínek pamětnic. Z nich vyvstává obraz ,naší Růženky’, intelektuální a mravní autority, která měla vždy pro každého dost pozornosti, soucitu i dobrých rad.“ (10)

V podmínkách strašlivého vězeňského ponižování si vězněné ženy vzájemně dodávaly duchovní a mravní posilu a uznání své lidské důstojnosti. Profesorka Vacková navíc organizovala „vězeňskou univerzitu“, v jejímž rámci vesměs „nevěřícím“ spoluvězeňkyním přednášela dějiny světové literatury, divadla, výtvarného umění atd. (11)

Ve vězení psala i dopisy protestující proti politické perzekuci. Roku 1956 například Růžena Vacková a jedenáct jejích spoluvězeňkyň v Pardubicích napsaly (každá sama za sebe) dopisy generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů Dagu Hammarskjöldovi. Jejich jediným hmatatelným výsledkem byly ovšem drsné prohlídky na celách, výslechy Státní bezpečností a kázeňské tresty. (12)

Ani s příchodem „zlatých“ šedesátých letech se situace Růženy Vackové nezlepšila, ba právě naopak (politické vězeňkyně byly v této době ve zvýšené míře vystaveny utrpení ze strany spoluvězeňkyň typu vražedkyň, prostitutek a lesbiček). Redaktor Rádia Česko Adam Drda (kterému bych zde rád vzdal hold za jeho neúnavné mapování a připomínání osudů obětí totality) konstatuje, že k osobnostem typu profesorky Vackové přistupovali odporným způsobem nejen stalinisté, ale i budoucí „dubčekovci“:

„...v kriminále ji drželi ještě v roce 1967. V archivním dokumentu z 18. dubna toho roku (jde o osobní hodnocení při propouštění) mj. stojí, že Vacková ,je silně nábožensky založena. Její náboženské přesvědčení hraničí až s fanatismem a z toho také vyplývá celý její postoj k výkonu trestu... Jmenovaná byla do roku 1963 vícekrát kázeňsky trestána, a to proto, že porušovala denní řád tím, že odmítala nastoupit práci v neděli. V tomto duchu působí i na další odsouzené a snaží se je získat pro víru.’ I toto je jazyk a obraz Československa druhé poloviny 60. let. Věřící a zásadový člověk? Potížista, který právem ,sedí’... Cynismus komunistického aparátu v oněch liberálních šedesátých letech dokládá poznámka, že v roce 1965 byla Růžena Vacková na dva dny propuštěna, aby se mohla zúčastnit pohřbu svého otce. Pak se musela čtyřiašedesátiletá paní do kriminálu vrátit. A proč ji nakonec propustili? Protože ,její převýchova vzhledem k jejímu vysokému věku je problematická’. Nenašel jsem žádný dokument o tom, že by se tehdejší reformně orientovaní členové KSČ o případu Růženy Vackové někde zmiňovali (přitom šlo o postavu velmi významnou), natož aby něco podnikli pro její propuštění.“ (13)

Přestože byla po patnáctiletém věznění propuštěna jen podmínečně, profesorka Vacková se vzápětí vrhla do nových zápasů za svobodu církve i společnosti, pořádání „podzemních“ přednášek, úsilí o rehabilitaci politických vězňů apod. Za „Pražského jara“ z roku 1968 se stala členkou výboru Spolku politických vězňů K 231. Svůj postoj k létům prožitým ve vězení v roce 1969 v rozhovoru pro časopis Obroda vyjádřila slovy: „Bohu jsme vděčni a lidem odpouštíme.“ (14) V tomto roce byla soudně rehabilitována. O tři roky později byla tato rehabilitace zase zrušena.

Sovětskou okupaci z 21. srpna 1968 Růžena Vacková pochopila jako „postavení před nové úkoly“ (15), tedy jako morální závazek k dalšímu odboji. I v sedmdesátých letech pokračovala v pořádání svých „podzemních“ přednášek. Její aktivity v katolickém i občanském disentu dosáhly nového vrcholu ve chvíli, kdy se bez ohledu na svůj vysoký věk a zdraví podlomené vězněním zařadila mezi první signatáře Charty 77. Sama to s humorem jí vlastním komentovala slovy: „Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává, ale když uslyší hlas bubnu, tak se zase zvedne a táhne dál.“ (16)

Slyšet hlas bubnu samozřejmě znamenalo slyšet hlas volají do boje za pravdu, právo a spravedlnost v této zemi. Ten Růžena Vacková neoslyšela nikdy a musela jej následovat i v onom roce 1977. Byla to ostatně právě ona, kde strategii Charty dávno promyslel a připravil. Růžena Vacková už od poloviny padesátých letech v protestech proti svému odsouzení žádá režim o „respekt k vlastním zákonům a předpisům“ a současně u domácích i zahraničních adresátů protestuje proti jejich porušování, tj. „užívá legalistické argumentace (jež se mnohem později stane základem činnosti občanských iniciativ za normalizace, zvláště Charty 77 a VONS)“. (17)

Za ocitování stojí i vzpomínka Tomáše Halíka na pokojnou statečnost, s níž paní profesorka čelila zběsilosti, s níž režim na Chartu reagoval a která stála život i jednoho z jejích prvních mluvčích, profesora Patočku: „Vzpomínám, jak jsem tuto starou dámu doprovázel a podpíral při pohřbu Jana Patočky v březnu 1977. Policie udělala z pohřbu zastrašovací manévry, kolem kroužily motorky a nad hřbitovem vrtulník, nebylo slyšet ani jediné slovo pohřbívajícího kněze; téměř za každým stromem stál tajný s fotoaparátem či videokamerou a StB dávala jasně najevo, že každý účastník za tuto účast na pohřbu něčím zaplatí. V jednu chvíli to bylo už i na mne moc a nikdy nezapomenu na jemný stisk, kterým mi ,Růženka’ beze slova vrátila odvahu a klid. Připomenul jsem si toto gesto v životě pak mnohokrát a vždycky mi pomohlo.“ (18)

Text, ve kterém publikoval tuto vzpomínku, profesor Halík nazval „Ženu statečnou kdo nalezne? Portrét Růženy Vackové“. Uzavřel jej těmito slovy: „Zemřela před Vánocemi 1982. O deset let později jí prezident Havel udělil in memoriam Řád TGM a o rok později Univerzita Karlova zlatou medaili. Nejvyšší papežský řád Pro ecclesia et pontifice dostala ještě za života, propašovaný v krabičce od cigaret. U její rakve si přátelé a žáci připomenuli slova ze starozákonní knihy Přísloví: ,Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Statečně si vedly mnohé ženy, ale ty jsi je předčila všechny. Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály. Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!’ Josef Zvěřina o ní napsal: ,Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě. Ano, patří k velkým ženám našeho národa, i když to ví jen málo lidí.“ (19)

Ano, Růženu Vackovou zná v této zemi bohužel jen málokdo. Ti, kdo o ní vědí, ji však často právem nazývají „stejnou ,první dámou’ protikomunistického odboje, jako jí byla Milada Horáková“. (20)

Poznámky:

1) Tomáš Halík, „Ženu statečnou kdo nalezne? Portrét Růženy Vackové (23. 4. 1901 – 14. 12. 1982)“, Salve, 2005, roč. 15, č. 1, s. 99.

2) Dominik Duka, „Editorial“, Salve, 2005, roč. 15, č. 1, s. 4.

3) Tomáš Halík, „Ženu statečnou kdo nalezne?“, s. 100.

4) Josef Zvěřina žil v letech 1913–1990. Za války byl vězněn gestapem, v letech 1953–1965 komunisty. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil k vynikajícím představitelům občanských iniciativ typu Charty 77 i neformálních církevních struktur a české katolické teologie.

5) Adéla Gjuričová, „20. stoletím s čistým štítem i utkvělými představami: Růžena Vacková“, in: Pavel Marek – Jiří Hanuš (eds.), Osobnost v církvi a politice: Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, s. 552–553.

6) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, díl I, Praha: Zvon, 1990, s. 203–204.

7) Tomáš Halík, „Ženu statečnou kdo nalezne?“, s. 100.

8) Václav Vaško, „Legendární profesor Kolakovič“, Teologické texty, 2007, roč. 18, č. 4, s. 213. Viz též J. A. Zemanová-Mazalová, Budou-li mlčet oni, rozkvílí se kamení: Třetí odboj na Moravě [vydáno pravděpodobně v Brně začátkem devadesátých let], s. 166.

9) Adéla Gjuričová, „20. stoletím s čistým štítem i utkvělými představami“, s. 553.

10) Tamtéž, s. 553.

11) Viz Růžena Vacková, Vězeňské přednášky, Praha: Univerzita Karlova, 1999.

12) Adam Drda, „Dvanáct statečných žen psalo do OSN“, Lidové noviny, 6. 11. 2009, roč. 20, č. 259, s. 13. Text dopisu Růženy Vackové Dagu Hammarskjöldovi byl publikován v časopise Salve, 2005, roč. 15, č. 1, s. 103nn.

13) Adam Drda, „Totalitarismus s lidskou tváří“, Lidové noviny, 13. 11. 2007, roč. 20, č. 265, s. 11.

14) Antonín Kratochvil, Žaluji, svazek 3: Cesta k Sionu, Praha: Dolmen, 1990, s. 62.

15) Adéla Gjuričová, „20. stoletím s čistým štítem i utkvělými představami“, s. 555.

16) Tomáš Halík, „Ženu statečnou kdo nalezne?“, s. 99.

17) Adéla Gjuričová, „20. stoletím s čistým štítem i utkvělými představami“, s. 554.

18) Tomáš Halík, „Ženu statečnou kdo nalezne?“, s. 101.

19) Tamtéž, s. 101.

20) Václav Vaško, Dům na skále, díl 1: Církev zkoušená, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 67, pozn. 36.

Autor: Vít Machálek | neděle 1.6.2014 8:18 | karma článku: 18.77 | přečteno: 721x

Další články blogera

Vít Machálek

Hus a Komenský v Masarykově ideologii českých dějin

Dnešní velké výročí kněze Jana Husa bych rád připomněl zveřejněním svého příspěvku, předneseného dne 16. října 2014 na mezinárodním kolokviu „Hus, Komenský a česká reformace“ v Uherském Brodě.

6.7.2015 v 6:00 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 399 |

Vít Machálek

Dylanovo „první biblické album v rockové hudbě“

Na dnešek připadají narozeniny Boba Dylana (* 24. 5. 1941). Rád bych tuto velkou postavu posledního více než půlstoletí dějin populární hudby (ale i poesie a literatury) představil přiblížením Dylanova legendárního alba „John Wesley Harding“ z roku 1967.

24.5.2015 v 7:00 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 328 |

Vít Machálek

Je suis Bernadette

Letos v lednu se ve Francii tragicky střetla dvojí pýcha, pýcha pseudonáboženských teroristů a pýcha protináboženských rouhačů. Jejím protikladem, s nímž bych se tu chtěl ztotožnit, je pokora, ztělesněná sv. Bernadettou, jejíž svátek připadá na dnešní den.

16.4.2015 v 9:26 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 572 |

Vít Machálek

Odpověď na Jóba

Kniha Jób je už půltřetího tisíciletí stálou inspirací myslitelům, umělcům i obyčejným lidem v jejich životních zápasech. Tento článek pojednává o ní a o Bibli, ale také o písničkářích a o C. G. Jungovi. Věnuji jej Janu Plškovi staršímu k jeho narozeninám.

27.3.2015 v 11:59 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 730 |

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Lišáci na vinici

Muž který vám posílá kvetiny, kupuje drahé šperky a zve na večeři do luxusních restaurací je vlk převlečený do liščího kožichu.

22.8.2017 v 23:30 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

22.8.2017 v 22:01 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 114 | Diskuse

Olga Pavlíková

Svatý otec? Vypadá to, že pochází z pekla

Dnes druhý blog – výjimečně. Po přečtení článku o tom, že papež František tvrdí, že zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, jsem paf.

22.8.2017 v 21:21 | Karma článku: 34.24 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Libuse Palkova

Androgyn - mizí rozdíl mezi pohlavími?

Někdy to vypadá, že rozdíl mezi mužem a ženou se pomalu stírá, nejen co se společenského postavení a rolí týká, ale i vizuálně. A to rozhodně není dobře. Muž by měl zůstat mužem, a žena by neměla ztratit nic ze své ženskosti

22.8.2017 v 18:21 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 486 | Diskuse

David Vlk

Jak vyhnat kunu a nedostat po čuni.

"Kus auta Vám sežrala kuna chlapi. Káble jsou v prdeli." Prohlásil bodře zkušený automechanik Oharek a utřel si ruce do špinavé hadry.

22.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 958
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.