Veni Sancte Spiritus, veni per Mariam

Mariina duše je na prvém místě „pneumatofora“, nositelka Ducha, její zářivé tělo vyzařuje na druhé světlo. Martin Luther o ní v kázání na vánoční evangelium z roku 1522 říká: „Žádný obraz ženy nevzbuzuje v muži tak čisté myšlenky jako tato panna.“

Ve svém blogování o velkých ženských postavách dějin křesťanství se dnes dostávám k nejdůležitější z nich, k Panně Marii, která pro křesťany odedávna představuje mj. „slávu ženy“, „pravzor ženské bytosti“ a „čistou formu lidství i církve“. (1)

Maria jako nositelka Ducha a jako Matka i Panna je nedílnou součástí poselství křesťanských Vánoc. Letošní doba vánoční mne však donutila přemítat nejen nad krásnými a hlubokými slovy z perexu tohoto článku (2), ale i nad jim protikladnou ukázkou teologické povrchnosti, kterou předvedla někdejší předsedkyně Rady evangelických církví v Německu Margot Käßmannová, když v rozhovoru pro magazín Spiegel „zaperlila“ slovy: „Pro mne je to velmi solidní rodina. Marie, Josef, s dětmi, které spolu měli. Myslím, že Josef byl Ježíšovým otcem v biologickém smyslu. Bůh to byl ve smyslu duchovním.“ (3)

Názor, že Ježíš musel být počat z vůle muže, a ne jen z Boha, je jistě racionální v rámci sekulárního myšlení, k jehož článkům víry patří i dogma o nemožnosti zázraků. Racionalita křesťanství je ovšem jiného druhu. Křesťanská víra tvoří logickou a ucelenou stavbu, z níž není možné žádný stavební kámen vyjmout bez toho, že by se těm, kdo tak učiní, začala hroutit celá. Proto vnímám s bolestí a obavami destrukci této stavby, k níž už od osvícenství dochází u moderních teologů typu farářky Käßmannové.

Je smutné, že právě žena fakticky označuje Marii Nazaretskou za obyčejnou hříšnici, která porušila Mojžíšův zákon a měla být podle jeho tehdejšího chápání ukamenována. Kdyby názor Margot Käßmannové zvítězil v době, od níž dnes počítáme náš letopočet, Spasitel by se nikdy nenarodil…

Je zajímavé, že proti obvinění z čistě lidského (mimomanželského) početí Ježíše Marii rozhodně hájí nejenom křesťanský Nový zákon, ale také islámský Korán, který je nazývá „nehoráznou pomluvou“. (4) Sv. Konstantin, díky kterému u nás před 1150 lety mohlo zakořenit křesťanství, dokonce této shody mezi Koránem a evangeliem jednou využil k hájení křesťanské trojiční víry. Na její znevažování ze strany muslimů, kteří ji srovnávají s polyteismem, Konstantin reagoval slovy: „Nemluvte tak nestoudných rouhání. Neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici, Otce i Slovo i Ducha, tři osoby v jedné podstatě. Slovo se vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Muhammad svědčí, když píše takto: ,Poslali jsme ducha Svého k panně, přejíce si, aby porodila.’ (5) Z toho já vám podávám důkaz o Trojici.“ (6)

Konstantinovu argumentaci by bylo možné zpochybnit poukazem na to, že pod duchem poslaným k Marii si muslimové nepředstavují Ducha Svatého, ale anděla Gabriela; bez ohledu na nemalé rozdíly mezi islámem a křesťanstvím však podle někdejšího děkana pražské Katolické teologické fakulty Václava Wolfa platí, že islámská mariologie je z katolického hlediska pravověrnější než názory mnoha dnešních křesťanských teologů. (7)

Muslimové ovšem na základě Koránu popírají, že by Ježíš byl Božím Synem. Názor Margot Käßmannové dává určitý teologický smysl v tom, že (slovy Josepha Ratzingera) „božské synovství Ježíšovo nespočívá podle víry Církve v tom, že Ježíš neměl žádného lidského otce. Nauka o božství Ježíšově by nebyla porušena ani kdyby Ježíš byl vyšel z normálního lidského manželství. Neboť božské synovství, o němž mluví víra, není biologickým, ale ontologickým faktem.“ (8) Pro křesťana není Ježíš Božím Synem kvůli roli Boha Otce při jeho početí, ale proto, že křesťanská víra vyznává Boha jako Lásku (9), tzn. jako od věků existují vztah mezi různými Osobami. Bůh je vždy Otec, Syn a Duch, přičemž Syn se při vtělení stal člověkem.

„Nebeský Otec věčně rodí svého Syna, zatímco Maria, v čase, přivádí na svět Ježíše. Ježíš jakožto osoba není nikdo jiný než Boží Syn; Maria ho porodila podle těla bez přispění muže, Ježíš není Josefovým synem. Boží slovo dostalo skrze Marii a Ducha svatého lidskou přirozenost, vlastní tělo a krev.“ (10)

Zatímco Nový zákon mluví o Bohu, který je transcendentní, ale zároveň se stal člověkem, Korán zdůrazňuje jen Boží transcendenci, spojenou s nepřekročitelnou propastí mezi Bohem a člověkem. Další rozdíl v obraze Boha v Koránu a v evangeliích spočívá v tom, že evangelní víra vyznává Boha, který ohromujícím způsobem respektuje svobodu člověka. Podle Koránu se Maria anděla Gabriela otázala, „jak by mohla chlapce míti, když se jí nedotkl smrtelník žádný a ona není ženou nepočestnou“, a on jí odpověděl: „Staniž se tak, neb Pán Tvůj pravil: Toto je pro mne snadné, a věru jej učiníme znamením pro lidi i milosrdenstvím od Nás seslaným, a je to již věcí rozhodnutou!“ (11)

Shoda s Biblí zde existuje v (Margot Käßmannovou zřejmě nepochopeném) poselství o Ježíšově nadpřirozeném početí jako znamení od Boha a zjevení Jeho milosti. Rozdíl se týká role Mariiny, která je v Koránu jen pasivním objektem Božího sdělení, že vše „je již věcí rozhodnutou“, zatímco v Lukášově evangeliu je zásadně důležitý její svobodný souhlas. Početí Ježíše se stává skutečností až ve chvíli, kdy Maria pronese slova, vyjadřující její bytostný postoj: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (12)

Bůh evangelií převrací naruby všechny lidské představy, když si ve světě, upřednostňujícím muže před ženami, staré před mladými a bohaté před chudými vyvolil chudou mladou dívku, která ještě neměla ani manžela, a dokonce uskutečnění Svého plánu učinil závislým na jejím svobodném souhlasu. Je také třeba si uvědomit, že Marii bylo pravděpodobně mezi 12 a 15 lety, protože v tomto věku se tehdy židovské dívky zasnubovaly. Byla tedy podle dnešních měřítek ještě dítětem. A dokonale ztělesnila to, co evangelia velebí jako postoj „maličkých“, kteří nemají nic svého, čím by se mohli pyšnit, ale zaujímají postoj absolutní víry a důvěry dítěte vůči jeho Otci.

Ke zvěstování Marii podle evangelií došlo mezi jejími zásnubami a svatbou s Josefem. Zasnoubení bylo v židovské tradici považováno za závazné a zrušitelné jen z velmi vážných důvodů, sexuálně žít však partneři mohli začít až po svatbě, která se mohla konat i rok či více po zásnubách. Mariino otěhotnění v uvedeném mezidobí ji vystavilo nanejvýš nebezpečné situaci. Její „ano“ k Božímu záměru tedy nebylo ničím samozřejmým, ale naopak hrdinstvím víry:

„Dívka, o níž se ví, že navštěvovala postaršího muže, otěhotní, a pak tvrdí, že je za tím Bůh? Je ctnostná, nicméně její rozhodnutí povede k tomu, že ji mnozí budou po celý život považovat za nepoctivou… Mohli by ji za to ukamenovat. V každém případě se od ní mnozí odvrátí a vyloučí ji ze své společnosti.“ (13)

Přesto Maria podle Lukáše nepociťovala úzkost, ale naopak nesmírnou radost z Hospodinovy milosti. Archanděl Gabriel ji pozdravil slovy, jejichž české překlady typu „buď zdráva, milostí zahrnutá“ (14) vyjadřují příliš málo. V originále jde o odkaz k naplňujícím se starozákonním proroctvím o „siónské dceři“, zosobňující Boží lid, která se nyní může celým srdcem radostně rozjásat, protože ve svém lůně nosí Hospodina, svého Krále. (15)

„Panna, Mesiášova matka, je osobním zjevením izraelského lidu, siónské dcery, která očekávala v bolestech svých dějin radostný porod své naděje, svého vysvobození slíbeného Pánem.“ (16) Lukášem zdůrazněné Mariino panenství (17) má tedy v kontextu celé Bible hluboký význam. Nepochybně musí být chápáno v obojím významu, duchovním i tělesném.

Jak konstatuje teolog Max Thurian z ekumenické komunity v Taizé, „velmi stará církevní tradice tvrdí, že Maria je ustavičně panna. I reformátoři 16. století vyznali ,Mariam semper virginem’ (18). Toto starobylé přesvědčení se zakládá na trojím významu Mariina panenství… /Za prvé,/ Maria zůstala celá oddána svému Bohu, tak jak ji Bůh chtěl, a znamením tohoto totálního zasvěcení je ustavičné panenství. Za druhé, Kristus byl Mariinou plností, a po vtělení už nemohlo Marii nic naplnit. Ustavičné panenství znamená, že s Božím Synem, který se stal jejím dítětem, obdržela všechno a že už se nebude moci zabývat ničím jiným než jásat radostí v nazírání na takovou milost. Posléze, je-li Mariino panenství znamením eschatologické novosti, kterou přinesly vtělení a příchod království, je toto znamení ustavičné, tak jako celibát ,pro nebeské království’, o kterém mluvil Kristus (Mat 19,12).“ (19)

Podle církevní tradice Mariino panenství také „vypovídá něco o našem původu, o tajemství, že Bůh osobně tvoří nový počátek“. (20) Duch Svatý, který podle Lukášova evangelia sestoupil na Pannu z Nazareta, aby počala Syna Božího (21), vyjadřuje začátek éry vykoupení v dějinách lidstva a také v životě každého jednotlivého člověka, který se v Duchu rodí k novému životu s Kristem. Velcí církevní otcové období patristiky „vztahují obraz Panny přivádějící na svět dítě na tajemství církve, která nás z panenského křestního pramene rodí jako Boží děti“. (22)

„Není možné mluvit o církvi, aniž bychom upřeli svůj pohled na ženu, z níž se církev zrodila a trvale rodí, Marii, Matku Kristovu.“ (23) Autorem těchto slov je italský kněz Luigi Giussani, který v mých očích patří k církevním otcům dvacátého století. Giussani je zakladatelem hnutí Comunione e Liberazione (Společenství a osvobození), které bezpočtu lidí včetně mne pomohlo a pomáhá poznávat, že i oni mohou s Marií prožívat své životy v Kristově přítomnosti.

Svou vděčnost tomuto muži a svou sounáležitost se spiritualitou Comunione jsem vyjádřil už názvem tohoto příspěvku, „Veni Sancte Spiritus, veni per Mariam“ (Přijď, Duchu Svatý, přijď skrze Marii). Tímto vzýváním Ducha Svatého končí v Comunione e Liberazione každá společná modlitba. Jde o slova, odkazující k evangelnímu příběhu, kterému jsem věnoval tento příspěvek. O prosbu, abychom se i my stali jeho součástí.

Nedávno vyšla v českém překladu Giussaniho kniha o podstatě církve (která vzdor představám mnoha dnešních lidí nesouvisí ani s majetkem, ani s tím, „co katolíci nesmí“, ale s mariánskou radostí ze života v přítomnosti Boha, který vstoupil do našeho světa). Její krásné poslední věty představují i nejlepší možné zakončení tohoto článku:

„Velikost člověka spočívá ve víře, v uznání velké Přítomnosti uprostřed lidské reality. A jelikož Maria řekla ano způsobu, kterým Tajemství řídí věci, její život se stává jitřní hvězdou pro nás všechny a pro všechny lidi až do konce, jak to nádherně shrnuje Dante ve svém Hymnu Panně: ,Polední pochodeň jsi lásky v jase / zde nám, však smrtelníkům zemských plání / jsi naděje zdroj živý v každém čase.’ Ona mohla říci své ano a Slovo se tak stalo tělem, stalo se Přítomností… Laskavá Matka pro nás rodí velkou Kristovu Přítomnost. Tato Přítomnost, která se znovu rodí z Mariina těla, je pro nás útěchou, odpuštěním, povzbuzením, potravou, obohacením, radostí. Proto Marii každý den prosíme, aby nám dala účast na své svobodě, na své ochotě dát se k dispozici, na svém životě. Formulace, která nejlépe shrnuje a vyjadřuje sebeuvědomění církve jakožto přítomnosti Krista v dějinách, je následující: ,Veni Sancte Spiritus, veni per Mariam’. Tato invokace potvrzuje metodu, kterou si Bůh zvolil, a vyjadřuje stravující touhu po ztotožnění vztahu s Kristem, který se v Duchu zrodil, s realitou, kterou je tělo oné ženy. ,Veni Sancte Spiritus, veni per Mariam’: to, co se stalo před dvěma tisíci lety, se obnovuje a opakuje ve všech vztazích, které tvoří osnovu lidského života i osnovu dějin, příběh Boha v dějinách světa.“ (24)

Poznámky:

1) Viz Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), Bůh a svět: Rozhovor o základních věcech křesťanství a budoucnosti církve, 2. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 200–201.

2) Viz Raniero Cantalamessa, Panenství, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1993, s. 60.

3) Tato slova byla teď časopisem Týden citována mezi snůškou nejbizarnějších výroků roku 2013 („Spočítám 12 mega a voholim si…“, Týden, 2013–2014, č. 52–1, s. 129).

4) Korán 4:155/156.

5) Viz Korán 19:17.

6) Viz Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda, panonsko-moravské legendy, Praha: L. Mazáč, 1933, s. 22–23.

7) Prof. Wolf na toto téma hovořil po svém návratu ze stáže na islámských univerzitách v Tunisu a Tanzánii v přednášce „Problémy islámské teologie“, pořádané Moravskoslezskou křesťanskou akademií v Brně 6. 11. 2007.

8) Josef Ratzinger, Úvod do křesťanství, Brno: Petrov, 1991, s. 186.

9) Viz 1. list Janův 4:8.16.

10) André Pinet, 15 dní s Janem Taulerem, Brno: Cesta, 1998, s. 17.

11) Korán 19:20–21.

12) Lukáš 1:38.

13) John a Stasi Eldredgeovi, Úchvatná!: Odhalte tajemství ženské duše, Praha: Návrat domů, 2006, s. 123.

14) Lukáš 1:28.

15) Srov. Sofoniáš 3:14–15.

16) Max Thurian, Maria, matka Pána: Obraz církve, Brno: Petrov, 1991, s. 15.

17) „,Anděl Páně byl poslán od Boha k panně’ (Lk 1,26). Přes všechny diskuse stojí tato slova zde v bibli jako skála.“ (Raniero Cantalamessa, cit. dílo, s. 58.)

18) Za „semper virgo“ (vždy pannu) Marii označuje dogma, přijaté na pátém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli roku 553.

19) Max Thurian, cit. dílo, s. 34.

20) Anselm Grün – Petra Reitzová, Mariánské svátky: Ukazatele cesty k životu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 40.

21) „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lukáš 1:35). V dějinách křesťanské teologie byl tento verš často chápán jako výpověď o Bohu trojjediném.

22) Anselm Grün – Petra Reitzová, cit. dílo, s. 39.

23) Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky, 2013, s. 385.

24) Tamtéž, s. 388–389.