Gertruda Veliká a úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

Včerejšek pro mne představoval příležitost zamýšlet se nejen nad "sametovou revolucí", ale také nad 17. listopadu zesnulou světicí Gertrudou Velikou a jejím mystickým spojením s Kristovým Nejsvětějším Srdcem.

Podle Janova evangelia Ježíšovi po ukřižování jeden z římských vojáků "probodl kopím bok, a ihned vyšla krev a voda". (1)

Církevní tradice zde už od dob starověkých církevních otců spatřovala biblický základ úcty k probodenému Srdci Ježíšovu, z jehož utrpení podstoupeného z lásky k nám povstala církev a v ní vysluhované svátosti. (2)

Invokace Ježíšova Srdce v dnešních katolických litaniích mají nicméně svůj původ až ve spisech světice třináctého století, svaté Gertrudy Veliké (6. 1. 1256 - 17. 11. 1302), jejíhož výročního dne chci využít k tomuto malému přiblížení jedné z podob úcty a lásky ke Kristu v katolické církvi, významně spojené s ženskou spiritualitou.

Ve středověku úcta k Ježíšovu Srdci znovu rozkvetla zásluhou řeholnic z cisterciáckého kláštera v durynské Helftě. První z nich byla sv. Mechtilda z Hackenbornu (1241/2-1299), která lásku a bolest probodeného Srdce Kristova prožívala prostřednictvím svých vizí i vlastního utrpení. Druhou její žačka Gertruda, kterou kterýsi teolog nazval "prorokyní vnitřního života" a jiní duchovní jí později připsali přízvisko "Veliká". (3)

Gertruda se narodila v Eislebenu, tedy ve stejném městě, které se později stalo i rodištěm Martina Luthera. (Někteří dnešní katolíci spekulují o tom, že kdyby se Luther od své velké krajanky naučil její důvěře v milostivého a láskyplného Boha, nemusel by ji o více než dvě stě let později objevovat jako něco "nového" a k rozdělení západní církve nemuselo dojít...)

Když jí bylo pět let, byla svými rodiči dána na výchovu do kláštera v nedaleké Helftě, kde se jí ujala právě Mechtilda z Hackenbornu. Ženské kláštery - obzvláště ty nejvýznamnější z nich typu helftského - tehdy patřily k centrům vzdělanosti i umění. Gertrudě se dostalo "literárního, filosofického i teologického vzdělání; měla velkou zálibu ve studiu latiny, ve zpěvu a v malířství." (4)

Když dospěla, zůstala v klášteře a stala se řeholnicí. Ve věku kolem pětadvaceti let prožila vnitřní obrácení, po kterém se soustředila na studium církevních otců a bible a na liturgii. Po své konverzi začala prožívat mystické extáze zvláště během mše svaté. Do středu svého vnitřního života postavila úctu ke Kristu v eucharistii a v Jeho probodeném Srdci.

"Ke svým prožitkům se přihlásila až od Zeleného čtvrtku roku 1289, kdy o svých vizích začala mluvit a psát... Z pěti knih, které tvořila, jen druhou napsala vlastní rukou. Ostatní svazky vznikly na podkladě jejích poznámek." (5)

Z Gertrudiných "Zjevení" bohužel znám jen krátké ukázky, které vyšly ve sborníku "Ženy ženám". V jedné z nich mystička používá obraz Boha jako milující matky, kolem níž se různými způsoby shromažďují její děti. (6)

"Mateřské" obrazy tohoto druhu nejsou v křesťanské mystice ničím vzácným; setkáváme se s nimi například i u Hildegardy z Bingenu (1098-1179) či u sv. Juliány z Norwiche (1342-1430). Jiná z ukázek odkazuje ke skutečnosti, že Gertruda "uctívala nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž viděla pouto a most mezí jeho lidstvím a božstvím". (7) Popisuje vizi, v níž světice "uviděla proud vyvěrající z Ježíšova srdce", jak se prostřednictvím modliteb kladených k Ježíšovým nohám rozlévá k lidem, za něž se Gertruda přimlouvala. (8)

V dnešním katolickém kalendáři je Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu zasvěcena slavnost, připadající na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Jako liturgický hymnus se o ní lze modlit i nádherné verše Gertrudy von le Fort (1876-1971), velké německé spisovatelky a básnířky dvacátého století. (9) Z díla této ženy jsou mi nejbližší její historické romány a povídky, v nichž tato katolická konvertitka pocházející z hugenotského rodu vyhnaného v době pronásledování protestantů z Francie poroučí nekonečné lásce Ježíšova Srdce smíření a sjednocení mezi katolíky a evangelíky. (10) I v tomto kontextu lze vnímat její hymnus k Nejsvětějšímu Srdci:

"Ty královské srdce v tekoucím plášti své krve: Buď milována, Lásko! Ty bratrské srdce v divokém výsměchu trnové koruny: Buď milována, Lásko! Ty pukající srdce v ztuhlém šperku svých smrtelných ran: Ty z trůnu odstrčené srdce, Ty zrazené srdce, Ty krutě ztýrané srdce: Buď milována, Lásko, Věčná Lásko, buď věčně milována!" (11)

Není vlastně divu, že láska k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu představovala hluboce prožívanou skutečnost také pro bl. Karla Rakouského (1887-1922) a jeho manželku císařovnu Zitu (1892-1989). Tento z trůnu svržený, utrpením navštívený a zdánlivě nešťastný panovnický pár byl vzdor všemu právě díky svému zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci ve skutečnosti trvale šťastný. (12)

O této skutečnosti podrobně pojednává kniha francouzského kněze Cyrilla Debrise "Zita: důvěrný portrét císařovny", která právě vyšla v českém překladu Lucie Cekotové. Pro mne osobně představuje velký důvod k vděčnosti i inspiraci pro duchovní život skutečnost, že jsem ji dostal s věnováním autora, obsahujícím přání, "aby mne Zita vedla k milujícímu Srdci Ježíšovu, kterému se zcela odevzdala".

Poznámky:

1) Jan 19:34.

2) "Krev a voda" vyšlé z Ježíšova boku v symbolické řeči evangelia odkazují k eucharistii a křtu.

3) Slavomír Ravik, O světcích a patronech, Praha: Levné knihy KMa, 2006, s. 249.

4) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 1801.

5) Slavomír Ravik, O světcích a patronech, s. 250.

6) Viz Phyllis Zaganová (ed.), Ženy ženám: Výběr duchovních textů, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 18.

7) Tamtéž, s. 15.

8) Viz tamtéž, s. 18.

9) Viz Denní modlitba církve, s. 2114.

10) Srov. Gertrud von le Fort, Poslední na popravišti a jiné novely, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 106.

11) Anděla Janoušková (ed.), Modlitby básníků, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1992, s. 177.

12) Viz Cyrille Debris, Zita: Důvěrný portrét císařovny, Brno: Jiří Brauner - Kartuziánské nakladatelství, 2013, s. 54 aj.