Deset českých Knih roku

12. 11. 2013 13:10:27
V době, kdy se v médiích objevují ankety o Knihu roku, bych se rád podělil nejen o to, která kniha mne nejvíc oslovila v roce 2013, ale i o něco z obsahu devíti dalších zvlášť pozoruhodných a/nebo mému srdci drahých českých titulů z let předcházejících.

Půjde tedy tentokrát o blogování osobnější než u většiny mých předchozích článků, a to mj. i proto, že v několika případech bude řeč o knihách, s jejichž autory se znám nebo je dokonce mohu označit za své přátele.

To platí hned o prvním titulu, mé Knize roku 2004, kterou je „ŠESTÁ CESTA“ MARKA ORKA VÁCHY. Orko, s nímž jsem mohl prožívat možná nejlepší léta svého života na Biskupském gymnáziu v Brně (BIGY), byl na této škole dozajista nejpopulárnějším pedagogem – možná proto, že pro studenty nebyl ani tak kantorem, jako spíš zkušenějším kamarádem a možným průvodcem na cestě lidského hledání.

Sám vystudoval nejprve molekulární biologii a genetiku a pak teologii, v průběhu svého života byl mimo jiné polárním cestovatelem a trapistickým mnichem... a také středoškolským učitelem náboženství, o čemž se paradoxním způsobem zmiňuje hned na první stránce „Šesté cesty“, kde říká: „...pokud jsem měl někdy v životě pocit, že vyučuji náboženství, tak to nikdy nebylo v hodinách náboženství.“

Otázka, jestli lze víře učit, je v češtině prakticky nezodpověditelná. Lépe je na tom angličtina s její dvojicí slov „faith“ (víra ve smyslu existenciálního postoje) a „belief“ (víra ve smyslu náboženské nauky). V hodinách náboženství je možné učit „belief“, ale „faith“ (to, co je pro člověka nejdůležitější, v co vkládá svou důvěru, na čem staví svůj život) je možné jen sdílet v rámci velmi osobních setkání a rozhovorů, které se, jak Orko v úvodu „Šesté cesty“ konstatuje, mohou odehrávat třeba „kolem třetí hodiny ráno v rockových klubech“ nebo „na bivaku nad údolím Dyje“, ale „nikdy ne ve škole“...

Cest k nalezení nejvyššího smyslu či k poznání Boha je nekonečně mnoho (resp. stejně tolik, kolik je lidí) a pět cest k Bohu podle Tomáše Akvinského lze v tomto ohledu považovat jen za jakési příklady či intelektuální náměty.

Orko na začátku své knihy uvádí těchto pět cest (Bůh jako prvotní hybatel uvádějící věci do pohybu, jako první příčina existence všech věcí, jako nutné jsoucno způsobující existenci nahodilých jsoucen, jako nejvyšší stupeň dokonalosti a jako původce řádu přírody) jen proto, aby pak od nich přešel k šesté cestě. Tou je čtení v knize přírody (z níž lze podle sv. Augustina poznávat Stvořitele neméně než z bible), v níž poslední a nejúchvatnější kapitolu představuje člověk.

Orkovou „šestou cestou“ je především cesta mezilidské lásky a zrcadlení Boha ve snoubence v očích zasnoubeného muže (a naopak). Zde je ovšem myšlena opravdová láska, v níž člověk přesahuje sebe sama a která jej tak může pozvedat k vyššímu smyslu, nikoliv jen sebestředná zamilovanost, která se naopak může stát příčinou jeho zkázy. (Pro všechny čtenáře či diváky „Pána prstenů“ je srozumitelný Orkův odkaz ke Glumovu „precious“, na kterém se „Tolkienovi zdařilo neobyčejně dobře ukázat, jak láska-erós, není-li kontrolována vůlí, vede s nevyhnutelnou logikou do záhuby“.)

Uzavřením i shrnutím celé Orkovy knihy je jeho závěrečné „věnování Pánu Bohu jako výraz vděčnosti za život na zemi“: „Jsem Bohu vděčný za věci, které jsem viděl, za světlo a noc, za vítr a zemi a stromy. Za ohně z dříví kleče v rumunských horách, za východ slunce nad Tre Cime v Dolomitech, bivaky v Alpách a táboření v dunajské deltě, za Sibiř a rána nad Bajkalským jezerem, za píseň velryb v Antarktidě a za píseň slavíka modráčka v Norsku... Především jsem však Pánu Bohu vděčný za stvoření lásky; za to, že z tohoto kalicha mi bylo dáno vrchovatě pít – a že se po tomto nápoji planeta chvěje jako ze stříbra, věci vystupují v jiných perspektivách, a to, co skrze stvořený svět bylo vidět nezřetelně, je nyní patrné jasněji. Těžko, přetěžko je být na Zemi ateistou.“

Zatímco Orkova kniha líčí cestu spojenou se smyslem pro poesii a krásu, „MOJE CESTA K PRAVDĚ“ od MILOSLAVA KRÁLE, má Kniha roku 2005, je autobiografickým popisem cesty k Bohu z pohledu muže až jednostranně spojeného s exaktní vědou.

Docent Král je osobnost úctyhodná, a to jak po stránce odborné (v oblasti fyziky, kybernetiky a teorie vědy), tak také po stránce morální (jako chartista a muž veskrze čestný, který se po sovětské okupaci a následné normalizaci raději smířil s nemožností dalšího vědeckého působení, než aby sebemíň lhal). S podobnou poctivostí předložil v knize „Moje cesta k pravdě“ už jako starý muž svou autokazuistiku, tj. co nejobjektivnější vylíčení vlastní životní zkušenosti.

Vyrůstal v křesťanské venkovské rodině, byl pokřtěn a veden ke zbožnosti, avšak nikoliv způsobem, který by jej jako racionální typ osobnosti mohl oslovit. Jako středoškolský student už vykročil na cestu vyhraněně vědecké orientace a na této cestě se mu stala vodítkem „filosofie jako systematická metodická skepse ke všemu, motivovaná touhou po dosažení pravdy“. V době po únoru 1948 takřka přirozeně konvertoval od křesťanství k materialistické filosofii vědy, tj. k ateistické víře. V době utrpení a smrti dědečka a otce se stal skeptikem nejen metodologickým, ale i skutečným a svým hlásáním tezí typu „narození není nic jiného, než postupné umírání a smrt nevede nikam jinam, než k definitivnímu zániku“ tehdy kazil mnoha lidem radost ze života. Podobné teze později vnucoval i svým studentům jako vysokoškolský učitel a „guru“ vědeckého ateismu. To vše bylo podle jeho slov z „Mé cesty k pravdě“ sklízením důsledků ztráty víry v Boha.

V šedesátých letech Král působil na Vysoké škole politické ÚV KSČ, ale postupně se dopracovával k poznání nevědeckosti komunistických teorií, založených nikoliv na hledání pravdy, ale na ideologických frázích ospravedlňujících mocenský monopol komunistické strany. V důsledku svého rozchodu s komunistickou ideologií byl posléze na dvacet let zbaven všech možnosti odborného působení. Ve svém na dlouho posledním díle „Věda a civilizace“, jakkoliv pro komunisty politicky závadném, však ještě „dokazoval“ ateismus na základě představy, že veškerá skutečnost musí být poznatelná metodami přírodních věd (přičemž si neuvědomoval ani to, že po Einsteinovi probíhá i v přírodních vědách změna paradigmatu, po níž směřují zcela jinam než k „vědeckému ateismu“).

Král ve své autokazuistice hovoří o „přírodovědném materialismu“, který zastával od studentských časů až do svých více než šedesáti let: „Musel jsem ještě projít dlouhým úsekem svého života, který mi přinesl nečekané a někdy neuvěřitelné zážitky, abych se nakonec této své ateistické víry vědecky srozumitelným způsobem zbavil.“

Po roce 1989 sice padly politické důvody bránící jeho působení v akademickém světě, místo nich se však objevily důvody typu vážných zdravotních problémů, zhoršující se paměti apod. Všechny tyto problémy podivuhodně pominuly až po duchovních prožitcích z let 1990 a 1999, které mu současně – na zcela jiné úrovni – vrátily jeho někdejší dětskou víru v Boha a posmrtný život. Právě skutečnost snadno pozorovatelných změn vlastního fyzického stavu zřejmě Miloslavu Královi posloužila i jako „objektivní“ důkaz reálnosti jeho prožitků.

Ty podle jeho popisu spočívaly ve vstupu do numinózního nevědomí či kosmické paměti, měly však i morální rozměr soudu nad vlastními skutky v průběhu celého života (což je zkušenost jinak známá spíš z vyprávění lidí, kteří prožili blízkost smrti). Jako člověk stále striktně vědecky uvažující po nich také cítil nutnost tyto zážitky setkání s numinózním nevědomím, s kosmickou pamětí či s Bohem vědecky interpretovat, k čemuž musel vedle přírodních věd využít i hlubinné psychologie, zejména psychologie C. G. Junga:

„Již Carl Gustav Jung empirickou analýzou prokázal, že numinózní zprávy z naší nevědomé paměti mají u všech lidí podobný charakter, bez ohledu na to, zda věří nebo nevěří v Boha nebo v jinak pojmenované duchovní jsoucno, které jej v různých mytologiích nahrazuje. Je ovšem třeba si zároveň uvědomit, že tyto jejich zprávy z nevědomí dlouho nemohly mít charakter sdělení, zformulovaných ve vědeckém jazyce, protože většinou mířily k lidem ze společenských kultur, které neměly o novodobé vědě ani potuchy. Věda v dnešním slova smyslu pro ně neexistovala. Numinózní zprávy (zjevení) tedy vždy odpovídají konkrétním historickým znalostem jejich příjemců a jejich schopnosti porozumět jejich obsahu v jazyku příslušné kultury.“

Docent Král tedy v závěrečné fázi své „cesty k pravdě“ nalezl své životní poslání v úsilí převádět zprávy posvátných textů (zejména biblických) do jazyka západní „vědecké“ kultury přelomu druhého a třetího tisíciletí. K tomuto vyústění jeho životní cesty byly nepochybně nutné i její předešlé peripetie; čtenář Králových knih se však přesto neubrání smutku nad jeho konstatováním, že i když pro vědecky zaměřeného člověka ve skutečnosti existují důvody spíš pro přijímání představy „bezčasové vědomé paměti Boha Stvořitele“, v níž navěky spočineme, než pro přijímání představy „bezčasové nicoty“, v níž skončí veškeré naše (z jejího pohledu pošetilé) snahy o hledání vyššího smyslu života, přesto právě onen vědy se neprávem dovolávající skepticismus bránil v posledních dvou stoletích bezpočtu západních lidí v prožívání šťastných a naplněných životů...

Je-li náboženství antropologickou konstantou (tj. něčím nevykořenitelně patřícím k lidskému životu), jak dokazoval mj. právě C. G. Jung, plyne z toho i skutečnost, že novodobé „ateistické“ víry ve vědu, ideologii, stranu apod. nejsou ničím jiným než zneužitými a překroucenými podobami lidského náboženského smyslu, které na rozdíl od vztahu k Absolutnu naše lidství nerozvíjejí, ale mrzačí.

K této skutečnosti obrací naši pozornost i TOMÁŠ HALÍK ve svém „PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ“, mé Knize roku 2006. Tomáš Halík, teolog, religionista, filosof, sociolog, psycholog a jistě jeden z nejvzdělanějších lidí v dnešní české společnosti, v této vynikající popularizační práci mj. v jungovském duchu upozorňuje na skutečnost, že náboženství není nějaká „ideologická nadstavba“, ale „je hluboce zakotveno v tom, co člověka dělá člověkem a co z proudu zážitků vytváří smysluplný životní příběh“.

Jeho nevykořenitelnost Halík ukazuje mj. na příkladu náboženských obřadů, u kterých i sekulární a programově ateistické režimy chtě nechtě musely hledat nějaké náhražky typu „,vítání občánků’ místo křtu v komunistických zemích, ,Jugendweihe’ místo biřmování či konfirmace v bývalém NDR, občanských sňatků a pohřbů od jakobínských pokusů o ,republikánskou liturgii’ po dnešní praxi sekulárních společností, státní slavnosti k uctění památky padlých apod.“

Halíkova kniha nabízí čtenáři (či v podobě televizního seriálu divákovi) možnost poznávat hlavní světová náboženství prostřednictvím jejich „přechodových rituálů“, „posvátných míst“ a mnohých dalších fenoménů, jež nedávají smysl samy o sobě, ale vždy jen ve spojení s otevřeností vůči „zcela Jinému“, která je podstatou pravé náboženskosti.

K té autor staví do protikladu „nepravé“ náboženské prožitky typu vytržení na sportovních utkáních či popových koncertech, nedělních „poutí“ do komerčního ráje supermarketů nebo různých podob toxikomanie. K okřídlenému výroku Karla Marxe, že „náboženství je opiem lidstva“, Halík dodává, že „tento citát, mimochodem původně pocházející od jednoho z antických církevních otců, který těmito slovy oceňoval schopnost náboženství tišit lidské bolesti, platí dnes možná spíš obráceně: dnes spíše platí, že opium je náboženstvím lidstva“. U nás dnes bohužel asi opravdu platí, že různé formy „sekulární religiozity“ jsou pro českou společnost srozumitelnější než autenticky náboženské odkazování k tomu, co (nebo kdo) člověka přesahuje.

Podle Halíka v českém prostředí „jakákoliv řeč o náboženství musí počítat s tím, že narazí na houštiny všemožných předsudků“, protože zde „po několik generací bylo jak náboženství samo, tak také jakékoliv solidní vzdělání v oblasti náboženství důsledně potlačováno, takže není divu, že lidé, pronášející své úsudky o náboženství, vlastně většinou nevědí, o čem mluví“.

Náboženství či víra těsně souvisí s otázkou existenciálního určení člověka a každý na ně musí mít nějaký názor (tak jako syn nemůže nemít žádný názor na otce či matku); tento názor ale může být smysluplný jen v případě, že mu předchází hledání, vzdělávání se, přemýšlení a také otevřenost vůči zkušenostem druhých lidí. Mohu mít pochopení i pro ty, kteří si (řečenou Halíkovou oblíbenou metaforou) „pletou prst ukazující na měsíc s měsícem samým“ a pronášejí povrchní úsudky o prstu, aniž by se zkusili podívat směrem, kterým ukazuje (sám jsem kdysi takto bezmyšlenkovitě opakoval v době komunismu obvyklé předsudky); s velkou omluvou těm, kdo by snad stáli o diskusi pod mými články, se však současně přiznávám, že nedokážu věřit ve smysluplnost diskusí o náboženství na internetu, protože tento „žánr“ nepovrchnosti a přemýšlivosti obzvlášť nepřeje...

V českém prostředí bývají kritiky „prstu“ obzvlášť zdrcující ve vztahu ke katolickému náboženství. Pozoruhodnou vědeckou analýzu českého antikatolicismu jako klíčového faktoru „zvláštního případu“ české společnosti coby společnosti (zdánlivě?) ne-náboženské předložil PETR FIALA ve své „LABORATOŘI SEKULARIZACE“, která je mou Knihou roku 2007.

Profesora Fialy si vážím jako fundovaného historika a autora prací o předlistopadové „skryté církvi“, faktického zakladatele polistopadové české politologie a odborníka evropské úrovně. Nemohu ovšem popřít, že jsem na rozpacích z jeho dnešního působení v ODS, které vnímám jako nepříliš šťastné narušení jeho odborné dráhy.

„Laboratoř sekularizace“ je každopádně dílem politologickým, psaným z pohledu empirického vědce, dávajícího „do závorky“ vlastní politická či náboženská přesvědčení. Autor si v něm klade otázku po příčinách unikátně nízkého stavu „církevní“ religiozity v České republice, který takřka nemá obdobu v žádné jiné evropské zemi. Konstatuje, že i když na formování (proti)náboženských postojů v české společnosti mělo zajisté velký vliv čtyřicet let „ateistické komunistické propagandy a pronásledování aktivních věřících“, příčiny českého „zvláštního případu“ je nutné hledat hlouběji v minulosti.

„Hlouběji v minulosti“ neznamená ovšem v době upálení Husa či pobělohorského rekatolizace, ale v devatenáctém století, kdy se vznikající český nacionalismus začal vymezovat vůči katolické církvi a Husa či pronásledované české bratry si ke své potřebě přemaloval na „sekulární“ české svaté.

Novodobý český národ se v předminulém století nekonstituoval na náboženském základě (pokud za náboženství neoznačíme právě nacionalismus, který podle Fialova konstatování nabýval „náboženských forem“), ale spíš naopak na základě negativního vymezování se vůči katolicismu. Ve chvíli, kdy se etnické „češství“ stalo pro mnohé nejvyšší vyznávanou hodnotou, začal být univerzální a nadnárodní charakter katolicismu zaměňován za charakter „protinárodní“, resp. „protičeský“. Církvi přitom nepomohla ani angažovanost bezpočtu kněží v tzv. národním obrození, protože většinou už liberalizovaná česká společnost ji začala vnímat jako „zpátečnickou“ instituci.

Primární faktor evropské (ba světové) „zvláštnosti“ české společnosti ve vztahu k náboženství tedy podle Fialy není dán komunistickou ateizací, ale tím, že katolicismus jako v českých zemích zdaleka nejpočetnější náboženské vyznání je už nejméně půldruhého století v českém myšlení „diskvalifikován“ proticírkevními archetypy.

Ty byly mimořádně posíleny kampaní „pryč od Říma“ po vzniku Československa a velmi obratně s nimi pracovali i komunističtí propagandisté po únoru 1948. V době komunistmu podle Fialova (stejně jako Halíkova) závěru samozřejmě hrálo velkou roli i znemožňování náboženské výchovy a vzdělávání, vedoucí u velké části Čechů k vytvoření často až infantilních představ o Bohu a křesťanské víře.

Protikatolickým předsudkům pochopitelně nahrály i chyby samotného českého katolicismu. K těm podle Fialy patřilo od sklonku devatenáctého století vytváření (politologickým termínem) „katolického sloupu“ (tj. určitého ghetta, vymezujícího se vůči „zbytku“ společnosti) a po roce 1989 především tahanice kolem restitucí komunisty odcizeného církevního majetku, v nichž církev „svými politizujícími prohlášeními jen oživovala a ze skrytosti vyvolávala archetypální proticírkevní nálady a utvrzovala nepravdivý obraz o sobě samé jako o instituci, jíž jde o moc a majetek“.

Nic z toho ovšem není příčinou proticírkevních stereotypů. Dnešní „marginální pozice katolické církve uvnitř české společnosti“ nesouvisí s tím, „jak se církev v té či oné otázce v průběhu devadesátých let zachovala“, ale je rámcově dána „její historicko-kulturní pozicí“ v tradičně antiklerikálním českém prostředí.

Osobně pokládám za stěžejní (jakkoliv banální) fakt to, že žádné předsudky nikdy moc nesouvisejí s reálným jednáním toho, koho postihují. K „tradičním“ českým předsudkům patří vedle protikatolických i protihabsburské, protišlechtické, protiněmecké a četné další a historická osvěta na kterémkoliv z těchto polí je do značné míry sisyfovským úsilím.

Někdy však přece jen přinese určité výsledky, jak bych rád s potěšením konstatoval ve vztahu k faktické polistopadové rehabilitaci „obětovaného prezidenta“ Emila Háchy v souvislosti se sborníkem editorů JIŘÍHO RUBÍNA a JOSEFA TOMEŠE „EMIL HÁCHA: PŘED 70 LETY ZVOLEN TŘETÍM PREZIDENTEM ČSR“, který je mou Knihou roku 2008.

S oběma editory uvedeného sborníku jsem se měl to štěstí poznat v první polovině devadesátých let, kdy jsem sbíral materiál k mé vlastní knize o dr. Háchovi. Při této příležitosti jsem se seznámil i s dr. Tomešem (historikem, encyklopedistou, vynikajícím znalcem biografií českých osobností dvacátého století a také dlouholetým přítelem Háchovy dcery Milady Rádlové) a s Jiřím Rubínem.

Ten se stal osobností v mém životě tak důležitou, že bych jí chtěl nyní věnovat celou tuto zmínku o háchovském sborníku. To je ostatně dost samozřejmé, protože k vydání tohoto sborníku ani k bezpočtu dalších háchovských aktivit (založení Společnosti JUDr. Emila Háchy, velmi důstojná připomínka všech háchovských výročí v letech 1995–2012 atd.) by nikdy nedošlo, nebýt elánu a schopností tohoto jediného muže. Jiřímu Rubínovi (1921–2012) ani velmi vysoký věk nic neubral na jeho neuvěřitelné vitalitě.

Svůj dlouhý život naplnil službou Kristu a církvi i českému národu a také úsilím o utváření pravdivého obrazu moderních českých dějin, jejichž znalcem, pamětníkem a leckdy i přímým aktérem byl (jeho aktivní politická dráha začala za nacistické okupace v Háchově národně obranné organizaci Národní souručenství a od roku 1945 přes půlstoletí – s dlouholetou přestávkou, v níž byl obětí politické perzekuce – pokračovala v Československé straně lidové).

Sborník k sedmdesátému výročí Háchova zvolení prezidentem Jiří Rubín nejen editoval, ale také do něj napsal důležitou úvodní studii, nazvanou „Prezident, který o svou funkci nestál“. Volbu prezidenta nešťastné, vlastními spojenci v Mnichově do rukou Hitlera vydané republiky v ní popsal takto:

„Po dlouhém jednání se představitelé obou politických bloků shodli, že by do čela státu měla být zvolena osobnost nepolitická, požívající úcty a mající s demokratickou formou ústavnosti a práva zkušenosti. Tak se zrodil nápad navrhnout dosavadního prezidenta Nejvyššího správního soudu JUDr. Emila Háchu. Iniciátorem návrhu na jeho kandidaturu byl národně socialistický poslanec Otakar Klapka, pozdější pražský primátor. K němu se připojili předseda sociální demokracie Antonín Hampl a vůdce agrárníků Rudolf Beran, stojící v čele nově utvořené Strany národní jednoty. Háchova kandidatura se tak jevila jako všenárodní... Při volbě nikdo nebyl proti. Počet hlasů poslanců a senátorů pro Háchu převyšoval již v prvním kole ústavní většinu... Ulice, kudy projížděl prezidentský průvod [z parlamentu na Hrad], byly zaplněny. Na prostranství před Rudolfinem zaujaly místo krojované skupiny legionářů, sokolstva, orelstva, dělnických tělocvičných jednot, skautů, hasičů i živnostenských společenstev s prapory. Kolem prezidentského automobilu jeli na koních důstojníci a před ním a za ním oddíly dragounů. Poprvé také bylo na Petříně vypáleno jednadvacet čestných salv. Rozezněly se rovněž pražské zvony a rozsvítily se pouliční lampy. Lidé pana prezidenta nadšeně pozdravovali, což na něho působilo povzbudivě. Odstoupivší prezident Beneš zaslal svému nástupci vřelý gratulační list. Volbu sympaticky přijal též veškerý československý tisk bez rozdílu politické orientace.“

Hácha byl tedy osobností, která se těšila jak všeobecné úctě, tak i vřelým sympatiím (možná by se jeho volba dala do určité míry srovnat se zvolením papeže Františka). I po celou krajně tragickou dobu jeho působení v úřadě, kdy za cenu osobního ponížení a totálního zničení vlastního zdraví ze všech sil zmírňoval hrůzy nacistické nadvlády nad českými zeměmi, čeští lidé nalézali útěchu ve skutečnosti, že na Hradě či v Lánech sídlí muž, který je zjevně má rád a dělá pro ně, co může. Dejme však ještě jednou slovo Jiřímu Rubínovi:

„Realita, kterou [nacistická okupace] nastolila, je známa, stejně jako Háchovo úsilí o zachování české národní svébytnosti a zamezení perzekuce našeho obyvatelstva. Mezi oběti okupace patřili i ti, kteří Háchu do funkce navrhovali: Otakar Klapka byl popraven, Antonín Hampl zahynul v nacistickém vězení, Rudolf Beran byl uvězněn v německé káznici a po válce pro změnu v komunistickém žaláři, kde zemřel. O co spontánněji byl Emil Hácha v listopadu 1938 zvolen prezidentem, o to opuštěnější zůstal v posledních týdnech svého života. Ještě před návratem prezidenta Beneše do Prahy byl 13. května 1945 v Lánech zatčen a ve velice zuboženém stavu sanitkou odvezen do pankrácké věznice v Praze. Tam, než vůbec mohl být vyšetřován a souzen, 27. června 1945 zemřel. Když se prezident Beneš od svého tajemníka Prokopa Drtiny dozvěděl, že Hácha je ve velmi špatném zdravotním stavu ve vězeňské nemocnici, rozčileně reagoval, že se to nemělo stát, že Háchu měli nechat dožít v Lánech a že jeho převezení do věznice měl Drtina zabránit. Ale přesto Hácha na Pankráci dotrpěl, aniž pro něho kdokoliv včetně Edvarda Beneše něco udělal. K Háchovi byla nakonec milosrdná smrt.“

Dějiny obsahují mnoho kolektivních selhání a strašných tragédií jak jednotlivců, tak i celých národů. Za nejhorší z nich by se dala označit tragédie Izraele, směřující přes staletí křesťanského antijudaismu k modernímu rasistickému antisemitismu a k bezprecedentním hrůzám holocaustu. Právě ty ovšem, na druhou stranu, mnohým konečně otevřely oči, což pak dále umožnilo rozvinutí křesťansko-židovského dialogu (ze strany katolické církve především v době po Druhém vatikánském koncilu). ALŽBĚTA DREXLEROVÁ, doktorandka církevních dějin na olomoucké teologické fakultě, v mé Knize roku 2009 „JÁKOB A EZAU NA CESTĚ K SMÍŘENÍ?“ přinesla jeden z nejpozoruhodnějších českých příspěvků k této nové cestě.

Její kniha je pro mne fascinující již svým názvem. Už dvacet let se badatelsky i osobní účastí v mezináboženském dialogu potýkám s problematikou vztahů mezi abrahamovskými náboženstvími, symbolicky vyjádřitelnou nejednoznačnými dvojicemi biblických postav. Jak jsem se o tom zmiňoval již ve svém minulém článku, jde jednak o dva syny praotce všech věřících Abrahama, Izáka a Izmaela, z nichž první bývá brán jako předek Židů (či v duchovní rovině praotec židovsko-křesťanské tradice) a druhý jako předek Arabů (či v náboženské rovině praotec islámu), jednak o dva syny Izákovy, Jákoba a Ezaua. Z těch v židovském pohledu Jákob reprezentuje národ izraelský, zatímco Ezau nežidy, resp. křesťany; v dějinách křesťanství se naopak uplatňovala představa, že židé jsou prvorozeným Ezauem, odsouzeným k tomu, aby sloužil druhorozenému Jákobovi, tj. křesťanům...

Pro mne je v uvedených biblických příbězích důležitá právě ona „cesta k smíření“. Izák a Izmael se podle knihy Genesis smířili po smrti svého otce Abrahama, kterého společně pochovali, v čemž lze spatřovat naději na možnost smíření mezi lidem bible a lidem koránu a např. izraelský myslitel Šalom ben Chorin v tom viděl i „recept“ na ukončení dnešního izraelsko-arabského konfliktu. Ještě silněji je naděje podobného druhu obsažena v příběhu Jákoba a Ezaua. Alžběta Drexlerová, katolická teoložka hledající vůlí ke smíření naplněný pohled na dějiny i současnost křesťansko-židovských vztahů, v předmluvě ke své knize píše:

„Jak Židé, tak křesťané začali velmi záhy své vzájemné vztahy přirovnávat ke vztahům biblických bratrů Jákoba a Ezaua, přičemž každé náboženství si vyhradilo postavu Jákoba – tedy toho, kdo obdržel otcovo požehnání – pro sebe a postavu Ezaua – tedy toho, kdo má sloužit svému bratru – pro ,toho druhého’. Základní otázkou, která jiskřila nad pozdně antickými a středověkými výklady biblického textu na obou stranách, bylo, na kterém z bratrů spočívá požehnání nebeského Otce, a na kterém z nich spočívá spíše něco jako prokletí. V příběhu Jákoba a Ezaua se dozvídáme o úskocích, o dlouhém odloučení i o nepřátelství na život a na smrt. Ve vyprávění je však obsažena i velká naděje. Jákob prochází tajemným nočním zápasem s Bohem, v němž je jeho identita nově ustanovena již ne na základě jména, které poukazuje k úskočnosti proti jeho bratru, ale na základě čestného zápasu s Bohem. Poté se oba bratři setkávají a ve strhující atmosféře odpuštění a laskavosti se usmiřují. Tato kniha byla napsána s touhou, abychom my, křesťané, byli ochotni ve vztahu k židovství podstoupit poctivý zápas s Hospodinem, i kdyby v sázce byla hluboká proměna naší identity.“

Scéna setkání mezi Jákobem a Ezauem, vylíčená v třiatřicáté kapitole knihy Genesis, vskutku patří k nejvíce strhujícím obrazům odpuštění a smíření jak v bibli, tak ve světové literatuře. Jákob v ní dokazuje, že se konečně naučil pokoře před Bohem i člověkem, když se s vědomím vlastní viny hluboce sklání před bratrem, a nádherná je i Ezauova reakce, když běží k bratrovi a s pláčem jej objímá a líbá. V jeho naprostém zřeknutí se pomstychtivosti vidí někteří vykladači bible projev přímého vstupu Boha do lidských, žel pomstychtivostí a násilím tak děsivě naplněných dějin.

Z duchovních vůdců křesťanství, kteří v době po holocaustu ztělesnili onu změnu smýšlení ve výše popsaném duchu, v knize Alžběty Drexlerové vystupuje do popředí papež Jan Pavel II., který (kromě řady jiných prorockých gest) v jubilejním roce 2000 pronesl „oficiální omluvu židovskému lidu za jednání církve v dějinách“ a „modlitbu - prosbu o odpuštění - omluvu, vytištěnou na malém papírku, vložil do Zdi nářků v Jeruzalémě“.

Drexlerová ovšem také říká, že za nástupce této velké osobnosti, papeže Benedikta XVI., katolická církev ve vztahu k židům učinila zase „krok zpátky“. O několik let později bych zde rád vzdal Benediktovi hold za to, že zřejmě v modlitbě pocítil, že jeho pontifikát neodpovídá tomu, kam dnes Bůh chce církev vést, a s velkou pokorou ze svého úřadu odstoupil. Umožnil tak zvolení papeže Františka, za kterého jdou věci už zase kupředu. (O knize rozhovorů dnešního papeže s jeho přítelem rabínem jsem na blogu již psal; dnes mohu dodat, že papež František a rabín Skorka v současnosti plánují společnou pouť do Svaté země!)

Jakkoliv mou Knihou roku 2010 je jednoznačně „KŘIK KORUNY SVATOVÁCLAVSKÉ“ LADISLAVA JEHLIČKY, musím k ní zároveň předeslat, že Jehličkův „předkoncilní“ katolicismus právě v porovnání s dobou dnešního či předminulého papeže budí rozpaky.

Českému prvorepublikovému katolicismu, jehož duch tento autor sdílel, v jeho bojovnosti chyběla větší schopnost naslouchat druhým, a tím i opravdová katolicita. I když se však z Jehličkovy knihy čtenář patrně nenaučí smířlivosti či citlivosti vůči druhým, může mu přinést mnoho jiného užitku.

Jehlička byl snad posledním žijícím představitelem katolické a konzervativní „opozice“ proti duchu masarykovské republiky. V té ovšem bylo ještě možné různá vidění světa svobodně vyjadřovat, zatímco v době komunismu Jehličku (jako tolik jiných) postihla krutá perzekuce – aby pak jeho myšlenky v protikomunistickém disentu znovu získaly na významu a aktuálnosti...

Pro mne je tento muž neobyčejně podnětným inspirátorem k přemýšlení o českých dějinách. O těch Jehlička opravdu něco věděl, celý život se jimi zabýval a měl velmi podnětný dar vidět pod povrch všech frází a klišé a trefným (byť mnohdy nadsazeným) postřehem donutit svého čtenáře, aby se na věci zkusil podívat i z méně obvyklého úhlu pohledu.

Zde bych to ilustroval na dvou příkladech – na mně nejbližší problematice náboženské tolerance v českých dějinách a na Jehličkově dekonstrukci masarykovského mýtu. Ve vztahu k prvnímu z těchto témat klade Jehlička opravdu pozoruhodné otázky: „Je otázka, zdali oslavovaná česká tolerance nebyla spíše náboženská lhostejnost. Nebyla česká konfese z roku 1575 spíše výrazem náboženské lhostejnosti, spojené s politickou prozíravostí, než náboženská tolerance? Člověk se musí divit, když kolem Bílé hory neustále naráží na to, jak šlechta (o poddané nešlo) měnila víru snáze než košili. Platilo v té době: já na bráchu, brácha na mě. Manžel katolík, manželka evangelička, nebo naopak. Jeden bratr katolík, druhý bratr evangelík, aby to bylo na všechny strany dobré (Černínové). V řadách českých bratří, tolik oslavovaných, byli samozřejmě muži vynikající (Komenský), velmi rozšafní (Karel starší ze Žerotína), ale také z bratrských škol vyšel Valdštejn a českým bratrem i s manželkou byl do třiceti let (a to je tenkrát něco!) Karel z Liechtensteinu, český místodržící po Bílé hoře (liechtenštejnští dragouni!). Znamenalo tu náboženství opravdu něco, nebo to byla politika?“

Pokud jde o mýtus Tomáše Masaryka coby heroického bojovníka za pravdu, Jehlička suše konstatuje, že Masaryk byl spíš (nám dnes tak povědomým) typem politika „pragmatického“ střihu, kterému nečinilo problém účelově zalhat, nesplnit slib apod. (svůj nesmiřitelný boj za rozbití Rakousko-Uherska – podle Jehličky jednu z nejhloupějších a ve svých důsledcích nejkatastrofálnějších akcí v našich dějinách – zahájil poté, co odešel do zahraničí s plným vědomím rakouského premiéra Körbera, kterému „slíbil rukoudáním, že v cizině nebude nic podnikat proti Rakousku“; nedodržel ani slib autonomie, který dal Slovákům v Pittsburské dohodě atd.). Osamělého bojovníka za pravdu nelze z Masaryka dělat ani v kauze polenské „rituální“ vraždy či tzv. Rukopisů královédvorského a zelenohorského: „Mnoho se u nás navykládalo o hilsneriádě a Rukopisech. Neříkalo se ovšem, že proti tomu, aby se z vraždy v Polné dělala rituální vražda, nebyl jen Masaryk, ale také katolická církev, vídeňská vláda a pražské místodržitelství. Pokud jde o Rukopisy, citovala se zhusta Masarykova okřídlená slova, že výklad naší minulosti nemůže být založen na lži a podvodu [k čemuž podle Jehličky Masarykův výklad českých dějin jako boje reformace a protireformace nemá nijak daleko!]; neříkalo se ovšem, že ti, kdo ve skutečnosti prokázali podvrženost Rukopisů, tj. Gebauer a Goll (Masarykův tzv. sociologický důkaz není valný a není vlastně k ničemu), se právě pro tuto věc s Masarykem rozešli (,aby mohli zůstat realisty’), protože trvali na tom, aby tato věc zůstala striktně na vědecké půdě, kdežto Masaryk z ní spoluučinil záležitost ulice.“

Tolik o Masarykovi Ladislav Jehlička, který TGM vždy vnímal ne jako představitele českého národa, ale jen jako muže patřícího jedné ze „stran“ v české společnosti, a to straně zaměřené protikatolicky.

Filosof KAREL FLOSS v mé Knize roku 2011 „BŮH VŽDYCKY ZATŘESE STAVBOU“ se naproti tomu jako dítě první republiky k Masarykovi hlásí jako ke své orientační postavě. I on však v rozhovorech se Sylvou Fischerovou o svém bohatém a pozoruhodném životě konstatuje, že když se v mládí „dostal do okruhu katolické církve, a zejména do okruhu olomouckých dominikánů“, začal narážet na (s masarykovskou ideologií spojené) protikatolické výlevy. Jistý obchodník tehdy např. jeho chudákovi otci řekl: „Pane Floss, to je velmi nebezpečné, to byli hlavní inspirátoři a provozovatelé inkvizice.“

„Flossovský“ katolicismus je mi nicméně bližší než „jehličkovský“, a to právě svou bytostnou katolicitou, snahou „spojovat nespojitelné“, o níž Karel Floss v „Bůh vždycky zatřese stavbou“ pozoruhodným způsobem hovoří. [Katolické vidění světa je tradičně spojené se zásadou „nejen..., ale i...“, jedno i druhé.]

Již zmíněný Jiří Rubín a Karel Floss – oba narození ve dvacátých letech – pro mne představují dvě osobnosti, u nichž jsem nesmírně vděčný za to, že jsem je mohl zblízka osobně poznat. Ač politicky zakotvení v různých politických stranách a duchovně v různých podobách katolické spirituality (nebo právě proto?), oba pro mne představují mj. orientační postavy mého vnímání českých církevních i politických dějin dvacátého století.

Jiří Rubín byl mj. osobním přítelem jedné z jejich klíčových postav, kardinála Františka Tomáška, a podílel se na jeho velkém zápase za svobodu církve i národa v osmdesátých letech (ve spolupráci s Tomáškem např. organizoval historický zájezd českých poutníků na svatořečení Anežky České do Říma na samém sklonku komunistické éry).

Karel Floss zase v „Bůh vždycky zatřese stavbou“ popisuje svou spolupráci s Tomáškem v šedesátých letech, kdy svým typicky flossovským způsobem „spojoval nespojitelné“ a fungoval jako spojka mezi Tomáškem a známým (konzervativně a antiekumenicky zaměřeným) olomouckým dominikánem Metodějem Habáněm, ale také mezi Tomáškem a velkým evangelickým teologem a ekumenikem Josefem Luklem Hromádkou.

Tomášek byl v době Druhého vatikánského koncilu „jediným člověkem, který na koncil jezdil za českou zemi“ (s výjimkou posledního koncilního zasedání, na kterém se objevil kardinál Beran a zasáhl do něj veledůležitým projevem, který mj. představoval „začátek rehabilitace Husa“). V souvislosti s jeho cestami na koncil Floss uvádí i vzpomínku, která je vskutku „věc šťavnatá“:

„V rámci těchto koncilních cest se totiž Tomášek setkal taky s páterem Piem, který měl stigmata a o němž se říká, že vykonal mnoho zázraků všeho druhu. A tento páter Pio mu už tehdy, tedy v době koncilu v první polovině šedesátých let řekl, že on, Tomášek, se dočká svobody a zásadního zvratu, což se také později stalo, a nějak to taky spojil s Anežkou, což zní naprosto neskutečně. Prostě mu předpověděl – a vždycky znovu si na to musím vzpomenout – ,Buďte klidný, vy se ještě dočkáte.’ Přitom Tomášek sám byl poslední a významnou korunou celého tohoto dění v roce 1989 a po něm.“

Nevím, jak posledně citovanou větu myslí sám Karel Floss, ale já jí rozumím tak, že Tomáškovou smrtí v roce 1992 jako by se symbolicky uzavřelo to velké a dobré, co bylo s předchozím děním spojeno, a začala smutná éra bezohledné a duchaprázdné „diktatury trhu“.

V dané souvislosti pro mne nesmírně smutnou, leč příznačnou věc představuje skutečnost, že Flossovo veliké dílo v podobě Centra Prokopios v Sázavě, v němž po osmi staletích požehnaným způsobem ožil duchovní odkaz sv. Prokopa, nedávno vzalo za své mj. proto, že dnešní sázavská radnice budovu Centra Prokopios potřebovala ke svým „tržním“ účelům...

A tak mne při vzpomínání na mé Knihy roku opakovaně postihuje smutek nad dnešní duchovní devastací našeho národa, jehož dějiny stojí na ramenou tolika náboženských velikánů od Václava, Vojtěcha a Prokopa až po Berana a Tomáška, zatímco jeho současnosti dominují spíš protináboženské předsudky.

Při pohledu na již zmíněné internetové diskuse o náboženství se mi mj. opakovaně stává, že se neubráním ironickému úsměvu nad frází, která se v nich často objevuje, že prý totiž „víra je berlička“ pro ty, kdo nemají odvahu procházet životem bez ní. Právě Karel Floss konstatuje, že naopak ateismus je berličkou pro ty, kdo se neodvažují riskovat setkání s Absolutnem a je jim dobře v závětří. Víra je naproti tomu odvahou otevřít se Bohu, který „vždycky zatřese stavbou“ našich životů. Název Flossovy knihy je v ní vysvětlen odkazem k Chestertonovi, který „říkal, že Bůh vždycky zatřese stavbou, když vidí, že je postavená nesprávně; zatřese tím, aby to spadlo a udělalo se to znovu nějak jinak“.

K mým hrdinům víry českých dějin dvacátého století, kteří ve svých životech ke každému „zatřesení stavbou“ přistupovali s velikou důvěrou v Boha, patří i biskup „skryté církve“ Stanislav Krátký (11. 11. 1922 – 13. 11. 2010). Tímto článkem bych chtěl připomenout také jeho včerejší výročí narození a zítřejší výročí odchodu na věčnost.

Před rokem vyšel ke Krátkého nedožitým devadesátinám sborník editorů JIŘÍHO BAROŠE a ALEŠE FILIPA „JEZDILI S NÍM ANDĚLÉ“, má Kniha roku 2012. I toto dílo mám, stejně jako výše zmíněnou knihu Karla Flosse, s věnováním autora (resp. jednoho z autorů a editorů) Jiřího Baroše.

Pro Jiřího – mého někdejšího studenta na BIGY – bylo vydání uvedeného sborníku i výrazem vděčnosti za to, že jej biskup Krátký přivedl blíž ke Kristu. Já zase za pomoc na cestě za Kristem vděčím v neposlední řadě právě Jiřímu, který mi před několika lety ukázal cestu do hnutí Comunione e Liberazione (CL), kde od té doby mohu prožívat církev jako společenství a nalézat duchovní potravu pro svou cestu víry. (Kdysi jsem se na BIGY snažil studentům něco dávat v rovině nejen učitelské, ale i lidské a duchovní. Dnes vnímám jako velmi krásnou věc skutečnost, že v CL od Jiřího i jeho někdejších spolužáků po těchto stránkách naopak mnohé dostávám...)

Co se týče biskupa Krátkého, oslovuje mne jak jeho životní příběh, ve kterém jak již zmíněno dokázal svou „spadlou stavbu“ obdivuhodným způsobem stavět vždy znovu (po pobytu ve vězení, po přeložení do pohraničí atd.), tak také jeho katolicita. Tu je třeba významově odlišit od katolicismu.

V tomto článku jsem už citoval konstatování Petra Fialy, že snad největší chybu českého katolicismu v moderních dějinách představoval jeho sklon k vytváření katolické subkultury oddělené od ostatní společnosti; Stanislav Krátký je naproti tomu zářným příkladem kněze, který se do „katolického ghetta“ zavřít nikdy nenechal a naopak vždy ztělesňoval katolicitu, které nic z hodnot národní kultury není cizí.

Ve sborníku „Jezdili s ním andělé“ je tato jeho vlastnost vylíčena např. ve vzpomínce na Krátkého působení v Kunštátě, v níž Jan Šimsa, někdejší evangelický farář v nedalekém Prosetíně, Krátkého způsob představování Kunštátu návštěvníkům tohoto městečka popisuje slovy:

„Jiří z Poděbrad a Kunštátu byl opravdu křesťanský vládce, a tak věděl, že evropské státy hlásící se ke křesťanství se musí spojit, aby se společně ubránily nebezpečí zvenčí. A pak po letech – v době, kdy ,naše církev ještě nevěděla o křesťanské snášenlivosti’, se tu krátký čas skrýval Jan Ámos Komenský, je o tom deska na škole. Komenský psal o labyrintu světa a ráji srdce a chtěl postavit výchovu dětí na křesťanský základ. Odtud pak odešel do ciziny. A před několika desítiletími tu býval rád básník František Halas. Zapamatujte si jeho verš: ,Proti přitažlivosti zemské, do výše volím pád.’“

Název sborníku „Jezdili s ním andělé“ připomíná, že s biskupem Krátkým „jezdili andělé“ při bezpočtu jeho pastýřských cest, na nichž se ještě i ve stáří odvážně vydával za lidmi nejrůznějšího věku, vzdělání a duchovního založení. Tak jako sv. Pavel se stal „všem vším“, aby mohl každému pomáhat (vždy způsobem příslušnému člověku odpovídajícím) v poznávání Krista, kterého byl plný.

Dobrý kněz takový vlastně být musí. Mezi takovéto dobré kněze určitě patří i salesián KAREL HERBST, pomocný biskup pražské arcidiecéze a v těchto dnech čerstvý sedmdesátník. Dokazuje to i jeho publikace „TEXTY MÉHO SRDCE“, má Kniha roku 2013.

Když tento muž v době normalizace jako kněz bez státního souhlasu pracoval jako uklízeč a současně se věnoval učňům, podařil se mu husarský kousek, který by mu učitelé na učilištích určitě záviděli. Bob Fliedr v předmluvě k „Textům mého srdce“ píše:

„Zedničtí učni vymetají pražské antikvariáty, aby si rozšířili knihovničku o dalšího Čepa, Bunina, Dobraczyńského, Stefana Zweiga, Leskova, Wericha, Mauriaca, Čapka, Nepila nebo Mertla. Scéna jak z jiného světa. V Praze 80. let dvacátého století skutečnost. Proč to ti kluci dělali? Normální přece bylo chodit na melouchy nebo vysedávat po hospodách... Oni to tenkrát dělali proto, že měli silnou motivaci. V knížkách, po kterých slídili, cítili hodnotu. Pátrali po ,svých’ spisovatelích. Čím si ale kluky od malty mohli získat zrovna tihle autoři? Kde se o nich zedníci dozvěděli? Kdo jim o nich řekl? Odpověď: Karel Herbst.“

Katolicita. Opět jen toto slovo mne napadá i v souvislosti s „Kájou“ Herbstem a jeho uměním přibližovat (nejen) učňům katolickou víru prostřednictvím povídek či románů, jejichž autoři často neměli s katolicismem nic společného.

I Herbstova originální čítanka „Texty mého srdce“ nabízí čtenáři texty, které pocházejí od křesťanů všech vyznání, židů i autorů nenáboženských či dokonce protináboženských (např. J. Š. Baara, Davida Wilkersona, F. M. Dostojevského, I. B. Singera, Jana Nerudy...). Jejich „background“ je pro editora zjevně zcela nepodstatný. Podobně jako už církevní otcové doby antiky nalézali „semena Božího slova“ i v dílech pohanských spisovatelů, Karel Herbst dnes umí propojit Boží slovo bible se slovy nejrůznějších beletristů.

Ukázal bych to na příkladě, který mne jako člověka bohužel často plného napětí a stresu velmi oslovil. V rybářských povídkách Oty Pavla by asi duchovní poselství hledal jen málokdo. Karlu Herbstovi však stačilo pár slov („sami posuďte, zda to je o Božím pokoji...“), aby takto „nasvítil“ vyprávění o Emilovi, který na tajném lovu ryb, při němž si Ota Pavel nedovolil ani zapálit cigaretu, aby ho nikdo neviděl, v klidu rozdělal ohníček; který se těšil z krásné noci a vzpomínek na dětství, zatímco Ota Pavel zuřil nad tím, že neulovili ani rybičku; který prodavačce, jež neměla to, co chtěl, a s odseknutím mu nabídla něco jiného, odpověděl slovy „to je báječný“; který zářil spokojeností dokonce i po zjištění, že si od ohně propálil nádherné italské boty, které předtím dostal jako drahý a vzácný dar...

Tímto článkem vlastně vzdávám symbolický dík autorům, jejichž díla nebo i životy jsou pro mne obdarováním a inspirací. Jako poslední z nich nemohl nebýt zmíněn Karel Herbst. Právě on mne totiž svou knihou inspiroval k tomu, abych se (nejen v tomto příspěvku) také vracel k „textům svého srdce“, těšil se z nich a zkoušel se o ně sdílet s druhými.

Bibliografické údaje:

1) Vácha, Marek Orko: Šestá cesta. O havranech, o liliích a o mnohem vzácnější cestě. Brno: Cesta, 2004.

2) Král, Miloslav: Moje cesta k pravdě. Život v netušených souvislostech. Olomouc: Fontána, 2005.

3) Halík, Tomáš: Prolínání světů. Ze života světových náboženství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

4) Fiala, Petr: Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007.

5) Rubín, Jiří – Tomeš, Josef (eds.): Emil Hácha. Před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. Praha: Vérité, 2008.

6) Drexlerová, Alžběta: Jákob a Ezau na cestě k smíření? Dějiny židovsko-křesťanských vztahů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.

7) Jehlička, Ladislav: Křik Koruny svatováclavské. Praha: Torst, 2010.

8) Fischerová, Sylva (ed.): Bůh vždycky zatřese stavbou. Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem. Praha: Vyšehrad, 2011.

9) Filip, Aleš – Baroš, Jiří (eds.): Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012.

10) Herbst, Karel (ed.): Texty mého srdce. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013.

Autor: Vít Machálek | úterý 12.11.2013 13:10 | karma článku: 14.13 | přečteno: 1050x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 30.31 | Přečteno: 614 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 303 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 532 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1284
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...