Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část IV.)

Na dnešek připadá výročí Tolerančního patentu z 13. října 1781. Ve stopách sborníku, vydaného roku 1981 českými disidenty, věnuji tento článek památce Josefa II., „předního představitele ideálu tolerance v našich dějinách“. (1)

Josef, prvorozený syn Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, se narodil dne 13. března 1741. Od malička byl s velkou péčí vychováván jako budoucí vládce a dostalo se mu důkladného a všestranného vzdělání.

V březnu 1764 jej sněm kurfiřtů ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolil římským králem a v následujícím roce se po smrti svého otce, římského císaře Františka I., stal jeho nástupcem. Jeho matka měla před sebou ještě patnáct let života a těchto patnáct let (1765–1780) se stalo obdobím, ve kterém se za „koaliční“ vlády Marie Terezie a Josefa II. začalo rodit nové Rakousko.

„Josef pojal úlohu spoluvladaře…zcela jinak než pasivní František Štěpán. S matkou vedl tvrdé spory o další charakter reforem, jejichž hlavní nárys podal již v memorandu z roku 1765.“ (2) Ve vztahu ke katolické víře a církevní politice byli matka a syn oba katolickými panovníky absolutistického zaměření, považujícími za přirozenou podřízenost církve ve svých zemích státní autoritě. Marie Terezie však měla ještě blízko k barokní zbožnosti, zatímco Josef ji chtěl reformovat v duchu osvícenského racionalismu. Zajímavým způsobem jej charakterizuje protestantský filosof Jakub Trojan:

„Čtenář modliteb, které jsou mu připisovány (jsou-li autentické), má před sebou monarchu, jehož vztah k Bohu byl v pestrém vějíři každodenních povinností, spojených s výkonem nejvyššího úřadu, oddaně osobní. Není pochyb, že máme co činit s mužem duchovní integrity, pevných mravních zásad, oněch vladařských ctností, k nimž byli po staletí vedeni aristokraté všech panovnických rodů.“ (3)

Ve vztahu k náboženské svobodě Trojan soudí, že Marie Terezie patřila do myšlenkové linie reprezentované jejím vítězným předkem Ferdinandem II., podle níž „jednota státu vyžaduje, aby v něm byla jedna církev“, zatímco Josef navazoval na koncept náboženské svobody a apely, s nimiž se v tomto směru obracel na svou matku, vyznívaly ve stejném duchu, jako „dokument jiného předka habsburského rodu – Majestát Rudolfa II.“ (4)

Hned roku 1766 se nový císař vydal na cestu po zemích Koruny české, při níž si, jak konstatuje Josefův životopisec Hans Magenschab, „prohlédl Hradec Králové a Josefov, dojel až k Jabloneckému průsmyku a navštívil i – jaká opovážlivost od katolického císaře – evangelickou sektu v Ochranově“. (5)

Magenschab má samozřejmě na mysli ochranovskou jednotu bratrskou. Nic nemůže být příznačnější pro protiklad mezi náboženskou politikou Josefa II. a Ferdinanda II. Zatímco Ferdinand české bratry vyhnal z vlasti, Josef následovníky těchto vyhnanců navštívil, „aby se přímo seznámil s jejich osobitými náboženskými i sociálními řády a uvažoval o jejich přesídlení do Čech“. (6)

V roce 1766 bylo ovšem k povolení protestantismu v Čechách a na Moravě (jakož i v rakouských zemích) ještě daleko. To však neznamená, že by evangelíci nebyli tolerováni v jiných částech habsburské monarchie. Ve Slezsku, v Uhrách či v Bukovině (připojené k Rakousku při dělení Polska z roku 1775) byla reformační vyznání respektována. Totéž platilo i o říšském léně Ašsku, kde se tamější luteráni už od dob reformace těšili náboženské svobodě. „I když bylo Ašsko přivtěleno k Čechám, Marie Terezie 10. března 1775 zaručila ašským evangelíkům svobodu náboženskou s vlastní konsistoří“. (7)

Náboženská tolerance existovala „i v některých jiných zemích pod vládou habsburskou, jako zvláště v Terstu a v Haliči. Ba více, ve vojsku císařském…byla otázka náboženská již tak urovnána, že rozdíly náboženské zůstávaly nepovšímány. Všem bylo dopřáváno svobody náboženského smýšlení, ač o bohoslužební život nekatolíků nebylo pečováno. Ale soukromé pobožnosti nebyly stíhány ve vojsku.“ (8)

Faktické upouštění od pronásledování protestantů se projevilo i v době selského povstání, které roku 1775 vypuklo v některých oblastech Čech a mělo jak sociální, tak i náboženské pozadí. „Marie Terezie zakázala reskriptem ze 4. dubna 1775 soudit vzbouřence pro náboženství. V případě nekatolíků, kteří byli mezi internovanými vůdci tohoto hnutí, královna vyhověla žádosti královéhradeckého biskupa Kaisera a propustila je bez soudu. Podobně tomu bylo i s moravskými (valašskými) nekatolíky o dva roky později, po vyhlášení falešné tolerance, takže poslední léta vlády Marie Terezie se do značné míry vyznačovala neformální náboženskou tolerancí, pokud se nejednalo o jiné trestné činy nebo o odhalené vůdce.“ (9)

Nepravé vyhlášení tolerance na Valašsku z roku 1777 – v literatuře často v rámci protijezuitského mýtu neprávem připisované „záludným (ex)jezuitům“ (10), tj. bývalým příslušníkům řádu, rozpuštěného v roce 1773 – u nás představovalo jakési poslední vzepětí reformačně-protireformačního konfesionalismu 16.–18. století. Jeho původce, misionář Jan Kořiska, chtěl v kraji tímto způsobem odhalit „tajné kacíře“, což se mu povedlo vskutku dokonale: došlo k povstání valašských evangelíků.

Marie Terezie proti němu musela nasadit vojsko, současně však hleděla situaci uklidnit vysláním komise, vedené tehdejším mikulovským děkanem Janem Leopoldem Hayem, vůdčím představitelem tolerantního myšlení v tehdejším rakouském katolicismu. Jak konstatuje i evangelický historik, tato komise „počínala si velmi obezřetně a moudře a podařilo se jí skutečně velikou většinu území uklidnit a prestiž církve částečně spravit“. (11)

Marie Terezie, která podle slov, jež napsala svému synovi, nechtěla „pronásledování, ale ještě méně lhostejnost nebo toleranci“ (12), si nicméně se situací příliš nevěděla rady. Příkazem z 1. června 1777 „nařídila předat viníky vzpoury hrdelnímu soudu ne pro bludy, ale pro překročení zákona“ a „ještě v září téhož roku sáhla k výhrůžce, že zlomí odpor nekatolíků podle dekretu z r. 1754. Vzdala se však té hrozby, když Josef II. chtěl kvůli tomu vystoupit z vlády, a vydala dekret nový, který už bylo možno označit za předzvěst tolerančního patentu.“ (13)

V listopadu 1777 tak panovnice na naléhání svého syna i osvícenců na svém dvoře v čele s kancléřem Kounicem vydala směrnici, jejíž klíčové konstatování znělo: „Poznání pravé víry je dar boží a nedá se vnější mocí vynutiti.“ (14) Evangelíci podle ní měli být „mlčky tolerováni, pokud se chovají tiše a neporušují veřejný pořádek. Mělo se zcela přehlížet, jestliže otec rodiny vykonává se svými příslušníky ve vlastním domě evangelickou pobožnost. Cizím se zapovídá účast na takové pobožnosti, ale nahodilé schůzky a návštěvy nemají se hned vykládat jako nedovolené. Podle dosud platných zákonů mají být trestáni jen buřiči, kteří se scházejí k náboženským schůzkám veřejně, útočí na katolické náboženství, a učitelé a vůdcové.“ (15)

„Soukromé“ evangelictví a politické buřičství bylo ovšem v dané době od sebe jen obtížně oddělitelné a náboženské otázky v celé éře konfesionalismu představovaly i problém mezinárodně politický. Protestantským kazatelům na Valašsku, ve východních Čechách a jinde bylo těžko možné povolit legální působení za situace, kdy byli zároveň agitátory ve službách pruského krále Fridricha II. Černobílé označování Rakouska za stát nábožensky nesnášenlivý a Pruska za ráj náboženské tolerance je přitom zcela nesmyslné, protože Fridrich „proti danému slibu utiskoval katolickou církev všude, kde to jen šlo“, a protestanští agitátoři v Rakousku měli ve srovnání se svými katolickými „kolegy“ v Prusku neporovnatelně volnější pole působení. (16)

V době války o dědictví bavorské z let 1778–1779 se ovšem ukázala být naivní i představa českých evangelíků o tom, že jim pruský „tatíček“ přinese svobodu: pro Fridricha představovali jen figurky v jeho hře. Když se v květnu 1779 v Těšíně setkali zástupci velmocí k jednáním o uzavření míru, čeští protestanti se tam obrátili dokonce i k „zástupci Ruska, knížeti Repinovi, aby jim vymohl svobodu náboženskou“. (17)

Přes tyto protistátní aktivity míra tolerantnosti rakouských státních úřadů k nekatolíkům stále rostla. Josef II. dokonce v květnu 1780, když mu při jeho cestě přes Vsetín zástupci valašských evangelíků předali žádost o svobodu, „přijal tu žádost laskavě, slibuje, že se jim brzy stane po právu“. (18)

Ve stejném měsíci sice Marie Terezie valašské nepokoje potrestala nuceným přestěhováním jejich vůdců do Uher, ale sama jim přitom poskytla „na cestu značnou podporu, aby mohli v Uhrách samostatně hospodařit“. (19) O dva měsíce později pak panovnice jmenovala královéhradeckým biskupem Jana Leopolda Haye, muže, v jehož duchovním profilu jako by se v pozoruhodnou syntézu spojovaly tradiční katolicismus, osvícenství i prvky české protestantské tradice. První podněty k tolerantnímu smýšlení mu mohlo dát už jeho rodiště, kterým byl moravský Fulnek – někdejší působiště Jana Ámose Komenského a centrum působení českých bratří, jejichž náboženské aktivity nezůstaly bez vlivu na Hayovy postoje. V těch ovšem hrálo roli i jeho dlouholeté působení coby tajemníka biskupů v Olomouci, centru osvícenského akademického hnutí, a názory Hayova „osvíceného“ švagra Josefa Sonnenfelse. Tak jako Sonnefels přispěl k zákazu mučení, stal se Hay iniciátorem Tolerančního patentu. (20)

Dne 29. listopadu 1780 Marie Terezie umírá a Josef II. dostává příležitost k plnému uskutečnění svého politického programu. Ten tři měsíce po matčině smrti formuloval těmito slovy: „V říši, které vládnu, musejí po uplatnění mých zásad zmizet předsudky, fanatismus, stranickost a poroba, aby každý z mých poddaných mohl začít užívat svých vrozených svobod.“ (21)

Josefovy politické kroky, ze kterých musí být zmíněno alespoň osvobození nevolníků (roku 1781 v dědičných zemích a roku 1785 v Uhrách), představují soubor dalekosáhlých reforem, jejichž hodnocení zůstává dodnes nejednoznačné. Na jedné straně směřovaly k onomu užívání svobod poddanými, na straně druhé však podle některých hodnocení naopak popíraly skutečnou autonomii jejich duchovního světa a obsahovaly zárodky moderního totalitarismu. (22)

Svým důrazem na prospěch státu (nikoliv na spásu duší či zodpovědnost před Bohem) z určitého úhlu pohledu přiblížily „dosud nepoznané nebezpečí totality státní diktatury, tedy teror dobra zaváděného státem“ (23), tj. otevřely dveře k dobře známým hrůzovládám typu jakobínské či později bolševické diktatury. Dobrý smysl však dává i pohled zcela opačný, že totiž právě Josefovy reformy předešly výbuchu hrůz typu Francouzské revoluce a umožnily střední Evropě lidský evoluční vývoj namísto nelidského revolučního.

Císař prostým lidem nenáviděný nebo i jen nemilovaný by v dané době nevěstil nic dobrého. To však naprosto nebyl případ Josefa II. Ocitujme si pro ilustraci, jak Josefovy reformy popisuje jeden z nejzajímavějších „lidových“ pramenů z našich zemí, kronika prostého venkovského písmáka Václava Fuksy z Třebětic u Hulína:

„Jozef císař pán a pán náš…vydal patenty, kdežto všichni hrabjata, knížata se ho báli pro jeho moudrost, nebo nesměli žádnýho poddanýho trýznit, neb on poroučil všecky dereše, osly zkazit a nesměl žádný, ani dráb, ani šafář, čelátky na robotě uderyt. Potom ostatní klášterniky, kteří panství měli, rozptýlil a jejich statky pod svou moc vzal. Potom ale za páru let ostatní všecky, jak mužský, i taky ženský klášterní osoby, rozptýlil a ty klášterní kněze do těch kostelů, v kterých nebývalo knězů, osadil, jako jest v Rymicích, v Kurovicích. A kde bylo vzdálený od kostela, poroučil kostely stavět, jako na Rusavě a jinde. Item taky naporoučil, aby Písmo svatý každý člověk svobodně mohl míti a čísti…“ (24)

Josef byl vizionář, který „v jistém smyslu doufal, že jednou vejde do dějin jako sjednotitel obou křesťanských vyznání, který překonal nešťastné rozdělení Německa“. (25) Smysl jeho reforem by se snad dal charakterizovat tak, že směřovaly k vystřídání barokní a konfesijně nesnášenlivé religiozity osvícensky reformovaným křesťanstvím, ve kterém bude docházet ke sblížení katolické a protestantské zbožnosti. Josefinské katolické chrámy v klasicistickém slohu např. „připomínaly svou prostotou protestantské kostely s jednoduchým křížem nad oltářem“. (26) Josefinské reformy rakouského katolicismu se mu snažily dát „podobu, jež by stírala do určité míry rozdíly mezi ní a evangelickými církvemi a mohla být bližší i stoupencům reformace“. (27)

Protestantské státní církve v čele s panovníky ovšem připomínala i Josefova snaha o to, aby rakouský katolicismus poddléhal spíš jemu než papeži. V podřizování církve státu prostřednictvím nesčetných opatření (zřízením státních generálních seminářů pro přípravu budoucích kněží počínaje a zasahováním do liturgických otázek konče) se panovník řídil názorem, že „zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše, co v církvi je ne z božského, nýbrž lidského vynálezu a ustanovení“. (28)

Za nejbrutálnější z těchto opatření se obvykle označuje již zmíněná likvidace klášterů, kterých bylo (často s velkými kulturními škodami) „v roce 1781 zrušeno 738 z celkového počtu 2047“ (29), mezi nimi i tak historicky významné jako např. klášter Anežky České či svatojiřských benediktinek v Praze. Dnešní katolický historik ovšem konstatuje, že ke snížení počtu klášterů vedla Josefa mj. i přemíra jejich společenských privilegií a život nad poměry a že by „v každém případě bylo méně škod, kdyby to církev učinila sama, a mnohem dřív“. (30)

Josefovy rázné kroky proti „středověké formě katolicismu“ by bylo „úplně falešné“ vysvětlovat jeho domněle antiklerikálními či dokonce protináboženskými postoji. (31) Císař si naopak přál oživení katolicismu. „Příčinu nedostatků v katolické církvi spatřoval v její sytosti a lenivosti. V Rakousku se církev nemusela nijak zvlášť namáhat, protože katolické vyznání mělo všemožné výhody a privilegia. Josef věřil, že jenom nebezpečí přestupu k protestantismu (hlavně v Čechách a Uhrách) donutí církev k vnitřním reformám, jenom ,konkurenční tlak’ přinese žádanou změnu.“ (32)

„Už krátce poté, co se stal v listopadu 1780 jediným vládcem, věnoval Josef pozornost problému nekatolíků. Zrušení náboženských komisí k ,povyšování a zachovávání jediného spasitelného katolického náboženství v jeho nezfalšované podobě’, jejichž úkolem byla především kontrola knih, představovalo první krok (rezoluce z 31. 12. 1780).“ (33)

V Čechách zemské úřady proti duchu císařovy politiky ještě začátkem roku 1781 zatýkaly a vyšetřovaly tajné evangelíky. Dne 31. března 1781 však Josef zakázal donedávna uplatňované nucené stěhování „kacířů“ do Uher. V samotných Uhrách se kalvinisté žádostí, předloženou císaři 29. dubna 1781, domáhali „obnovení zákonů, zaručujících jim náboženskou svobodu“. (34)

Se žádostmi požadujícími změnu náboženské politiky se na císaře obraceli i protestanti z českých zemí. Dne 12. května 1781 císař zakázal vyhledávání a zabavování „kacířských“ knih. V červnu téhož roku vydal „nařízení o nové úpravě cenzury: neměla již nadále podléhat církvi, nýbrž státu. I když toto nařízení ukládá svobodě projevu a tisku jisté meze, jde o významný posun.“ (35) Ve stejném měsíci Josef II. definitivně ukončil dlouhou éru konfesijního pronásledování, když zrušil platnost veškeré protikacířské legislativy od dob vlády Ferdinanda II.

„Císař 16. června z Gentu svým nejv. rozhodnutím ruší dosavadní náboženské patenty protireformační a nařizuje, že nadále nemá býti činěn rozdíl mezi katolíky a protestanty v zemích mu poddaných, leč že nekatolíci nemají veřejné exercitium.“ (36)

V platnosti tedy zůstal pouze zákaz veřejného (nikoliv soukromého) vykonávání nekatolických obřadů, zatímco zákony, které vyznavačům nepovolené konfese bránily v nabývání majetku, získávání zaměstnání atd., byly zrušeny.

V létě 1781 se pak rozhodovalo o konečné podobě, jakou budoucí tolerance v habsburské monarchii bude mít. Tato konečná podoba nakonec představovala kompromis mezi existujícími protikladnými postoji. Na jedné straně stála idealistická vize naprosté všeobjímajícnosti, vyjádřená např. obrazem Johanna Lederwasche „Zvěstování tolerance“, na kterém nejen představitelé nejrůznějších křesťanských směrů (včetně husity a českého bratra), ale i žid, muslim a babka kořenářka stojí pod krucifixem, na který Josef II. ukazuje se slovy: „My všichni náležíme Bohu.“ (37) Na straně druhé se pak naprosto nevzdávali představitelé dosavadního paradigmatu výlučného konfesionalismu, mající na své straně argument, že Josefovo vyhlášení tolerance bude představovat „jednostranný vstřícný krok katolického Rakouska“, za kterým nebude následovat žádný obdobný krok směrem k toleranci vůči katolicismu ze strany protestantských knížat. (38)

Je paradoxní, že i když právě ze strany takto smýšlejících kruhů často zaznívalo označování Josefa II. za nekřesťana, odpadlíka, člověka nábožensky lhostejného apod., ve skutečnosti mělo panovníkovo smýšlení k fundamentům křesťanství blíž než jejich vlastní – přinejmenším v případě, že je autentická Josefovi připisovaná modlitba:

„Věčný, nepochopitelný Bože, tys plný snášenlivosti a lásky. Tvé slunce svítí tak dobře křesťanu jako neznabohu. Tvůj déšť ovlažuje pole bludaře jako dobře věřícího. (…) A já, Tvé stvoření, mám být méně snášenlivý? Nemám dopustit, aby každý z mých poddaných Tebe dle svého způsobu ctil? Mám ty, kteří jinak smýšlejí než já, pronásledovat a mečem obracet? Ne, všemohoucí a nejlaskavější Bože, to budiž daleko ode mne vzdáleno, já chci Tobě roven být tak, jak dalece se stvoření svému Stvořiteli přirovnat může, chci jako Ty být snášenlivý.“ (39)

Zcela jiným způsobem uvažovali stoupenci „reálné politiky“, kteří se Josefovým úmyslům stavěli na odpor. Zejména ve vztahu k Čechám je nutné konstatovat, že český král musel o vyhlášení tolerance svádět tuhý boj s českými zemskými úřady. Hned po Josefově zrušení protiprotestantských zákonů z června 1781 „vystoupila proti panovníku s široce odůvodněným memoriálem dvorská kancelář (tj. vlastně české státní ministerstvo ve Vídni, spojené již v jedno s kanceláří pro země alpské). Smiřovala se sice s tím, aby nekatolíkům se povolilo soukromé vykonávání náboženství, ale žádala, aby nadále zůstalo zákonem, že nemohou státi se měšťany nebo úředníky, kupovati statky atd. Kultu od Boha za pravý a svatý označenému, vykládala, nelze tou měrou činiti újmu, není dovoleno duše na scestí sváděti! Povolí-li se, dovozovala, plná rovnoprávnost, bude za rok v českých a rakouských zemích 60–70 tisíc nekatolíků (lze poznamenat, že ten odhad celkem potvrdila skutečnost) a to fanatických. A bude jich přibývati, protože protestantství je lidu pohodlnější než katolicismus (obšírně rozvedeno proč).“ (40)

Císař svým rozhodnutím z 13. září 1781 námitky kanceláře odmítl a setrval na vyhlášení tolerance i občanského zrovnoprávnění nekatolíků, ale současně přistoupil na kompromis v tom, že nové zásady náboženské politiky nebudou publikovány, ale jen sděleny příslušným úřadům, „a to v tom smyslu, že se nic nemění na platných zákonech o výhradnosti katolického náboženství, ale že úřady mají od případu k případu udíleti dispens od nich“. (41)

Ani toto částečné vítězství však dvorské kanceláři nestačilo. Dále žádala mj. to, aby se úřadům sdělilo, že co panovník dovolil, dovolil z pouhé milosti, která může být kdykoliv zase odvolána. Josef „podrážděn odporem kanceláře, vzchopil se k zásadnímu odporu: dne 13. října oznámil dvorské kanceláři, že se rozhodl akt z 13. září publikovati, aby každý byl dobře zpraven o jeho úmyslech. V dnech nejblíže následujících byl toleranční patent (s datem 13. října) publikován ve Wiener Zeitung a rozeslán do zemí… Zvláštním výnosem z těch dnů oznámeno zároveň, že všichni, kdož opustili zemi pro náboženství, mohou se vrátiti.“ (42)

V úvodní větě v první osobě stylizovaného Tolerančního patentu Josef II. tomuto dokumentu předeslal dodnes aktuální (a dodnes zpochybňované) přesvědčení „jednak o škodlivosti všeho nátlaku na svědomí a jednak o velikém užitku, kterýž pro náboženství a stát pochází z pravé křesťanské tolerance“. (43)

Následovala informace o císařově rozhodnutí „vyznavačům augsburského a helvetského náboženství, pak nesjednoceným Řekům povoliti všude soukromé vykonávání jejich náboženství“ (44), tj. ponechat pouze katolické bohoslužby jako veřejné (= všem přístupné), zatímco luterské, kalvínské a pravoslavné umožnit jen jako bohoslužby konané pouze za účasti příslušníků daného vyznání. Pojmu „soukromý“ odpovídala i omezení ohledně podoby nově zřizovaných nekatolických modliteben, které mj. nesměly svolávat k bohoslužbám zvoněním. (Podobná omezení byla běžná i v jiných státech – např. ve Švýcarsku byly zase zvonice zakazovány katolickým kostelům.)

Další omezení (ze kterého však císař později uděloval výjimky) se týkalo toho, že modlitebny se mohly stavět jen v případě, že se k budoucímu sboru přihlásilo nejméně sto nekatolických rodin. Sbory si také mohly povolávat své pastory a učitele z jiných zemí (např. české z Uher), nikoli však ze států za hranicemi habsburské monarchie. Možnost volby pastora měly mít v případě, že si jej samy zaplatí (zatímco duchovní vydržovaní vrchnostmi měli být také vrchnostmi vybíráni).

V rozporu s původními císařovými úmysly bylo zachování povinnosti nekatolíků platit štolní poplatky řádnému (= katolickému) faráři a především omezení tolerance jen na tři výše zmíněná nekatolická vyznání. Tolerance však byla vyhlášena jako rozhodnutí trvalé (ne případně znovu změnitelné, jak požadovala dvorská kancelář) a panovník neupustil ani od vyhlášení, že nekatolíci mohou napříště „býti připuštěni ke koupi domů a statků, k právu měšťanskému a mistrovskému, k akademickým hodnostem a civilním službám, a nemají býti přidržováni k žádnému jinému způsobu přisahání než k tomu, jenž se s jejich náboženskými zásadami srovnává, ani k obcování průvodům anebo služebnostem panujícího náboženství, leč by sami chtěli“. (45) Zjednodušeně lze význam Tolerančního patentu shrnout tak, že v katolickém habsburském soustátí zaváděl toleranci i v těch jeho částech, kde před jeho vydáním nebyla.

Evangelická církev, rozdělená do dvou konfesí (augsburské a helvetské vyznání), byla v rámci celého Rakouska zastřešena konsistoří se sídlem ve Vídni, která však nesloužila jako skutečný orgán církevní samosprávy, protože v jejím čele měl stát právník a katolík. Ve skutečnosti bylo vlastně vydáno několik různých patentů, protože text bylo třeba uzpůsobit různým náboženským poměrům v jednotlivých habsburských zemích.

„Patent pro Uhry byl například už odlišný tím, že byl psán latinsky a vešel v platnost pod názvem ,Benigna Resolutio’ (,Milostivé rozhodnutí’).“ (46) „Podstatně se jím rošířily náboženské svobody a práva uherských protestantů a pravoslavných. Po jeho vydání si mohli svobodně stavět objekty náboženského kultu, vydržovat kněze a budovat školy.“ (47)

Také ve Slezsku znamenal Toleranční patent „jen“ rozšíření práv, která zde evangelíci měli už od roku 1707. V Bukovině, kde „všichni vyznavači křesťanského náboženství stejných práv vzhledem k vykonávání svých bohoslužeb a vychovávání dítek již požívali“, v Haliči a v Sedmihradsku byl patent vyhlášen spíše jen pro informaci. (48)

Ve vztahu k Rakousům, Moravě a Čechám, kde tolerance představovala „novinku“, Josef II. uplatňoval velmi benevolentní interpretaci Tolerančního patentu. „Nezasáhl ani tehdy, když luteráni na základě tolerančního patentu získali ve Vídni budovu pro svou modlitebnu, dřívější klášter královen, vzdálený necelých sto metrů od Hofburgu. Nechal si za to od nich dokonce poděkovat!“ (49)

Zcela jiný ovšem mohl být postoj nositelů vládní moci v jednotlivých zemích. Ten byl jmenovitě v Čechách, jak již zmíněno, silně protitoleranční. Již v říjnu 1781 rada při českém guberniu hrabě Rottenhan císaři poslal „memorandum, v němž varoval před neomezenou tolerancí, chtěje dovoliti soukromé exercitium evangelíkům jen na hranicích proti Prusku a dále v zemi jen se zvláštním svolením gubernia. V duchu dvorské kanceláře vykládal, že v Čechách a na Moravě je hojně táboritů, lépe řečeno lidí bez určitého vyznání; ti všichni budou luterskými misionáři odcizeni katolické církvi. Atd. A nejvyšší purkrabí v království českém kn. Egon z Fürstenberka zdráhal se z podobných důvodů (mluvil také o husitech) publikovati patent Josefův i v českém jazyku. Vůči rozčilení královu měl pohotově výmluvu přímo útočnou: že měl za to, že se patent týká jen cizozemců v Čechách – že mu ani na mysl přijíti nemohlo, že by mezi českými katolíky byli někteří, kteří by katolíky byli jen podle zdání.“ (50)

Teprve roku 1782 si panovník vynutil šíření českého znění Tolerančního patentu v Čechách; kníže Egon byl ve stejném roce donucen opustit úřad nejvyššího purkrabího. Zcela jinak se k vydání Tolerančního patentu postavil již zmíněný královéhradecký biskup Hay, který jej už 20. listopadu 1781 nadšeně přivítal okružním listem kněžím své diecéze. Za tento list ovšem musel Hay v církvi své doby čelit nemalé kritice. (51) (Opožděné vděčnosti se dočkal až od svého vzdáleného nástupce Dominika Duky, který jeho okružní list nechal po 222 letech vydat v bibliofilském vydání.) Hay, neprávem obviňovaný ze servilnosti vůči císaři, v něm ve skutečnosti pro toleranci vůbec neargumentoval politickými, ale výhradně náboženskými důvody – Novým zákonem a příkladem Kristovým:

„Každý z vás dobře ví, že základem našeho evangelního zákona jsou láska a shovívavost. Dosvědčil to nesčetnými příklady sám Dárce božského zákona, který po celou dobu svého pozemského života konal pouze dobro a projevoval se jako milosrdný otec marnotratného syna, veřejné hříšnice, cizoložné ženy, Žida stejně jako Řeka. Každý jeho krok, každé slovo, každý skutek, celý jeho svatý život jsou důkazem lásky, trpělivosti, mírnosti a shovívavosti. Kdo z vás nezná slova prvního z apoštolů, jimiž nás vybízí, ,abychom se snášeli navzájem v lásce, (Ef 4) ,v úctě dávali přednost jeden druhému a žili se všemi v pokoji’ (Řím 12). Cožpak nás nenapomíná, abychom ,slabšího ve víře přijímali mezi sebe, ale nepřeli se s ním o jeho názorech’ (Řím 14), abychom ,přiváděli na pravou cestu v duchu mírnosti’, abychom ,brali na sebe břemena jedni druhých’, jestliže ,chceme naplňovat zákon Kristův’ (Gal 6)? Prolistujte stránky Písma svatého, starodávné výroky Otců, nevyzařuje z nich nic jiného než zákon lásky plný shovívavosti, dobrotivosti a snášenlivosti. Moc nad skrytým tajemstvím svědomí nebyla svěřena ani králům, ani knížatům, ale pouze tomu jedinému, který zkoumá srdce, totiž Bohu, ,ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme’ (Skutky), což každý z vás dobře ví.“ (52)

Josef II. v březnu 1782 Hayovi projevil „své uznání, že svůj biskupský úřad vykonává v naprostém souladu s duchem Tolerančního patentu“. (53) O potřebnosti Hayových apelů k snášenlivosti vůči jinověrcům však svědčí především skutečnost, že na řadě míst v Čechách (včetně královéhradecké diecéze) docházelo po vydání Tolerančního patentu – ba ještě i o desítky let později – ke smutným výstřelkům typu násilných útoků na evangelíky (často dokonce při protestantských pohřbech, které se pak z císařova příkazu konaly s vojenskou asistencí a nejméně jednou dokonce po marném varování i se střelbou do rozvášněného davu…).

Ani evangelíci ovšem u nás nebyli žádnými světly tolerance. Podle slov protestantského historika „jejich nejcharakterističtější znak“ představovala „radikální negace všeho, co nějak připomínalo Řím“. (54) Tito lidé samozřejmě císařově snaze o „pravou křesťanskou toleranci“ rozuměli stejně špatně jako protireformační katolíci. V Čechách nebyla nouze ani o sektáře, kteří Toleranční patent chápali jako předehru k zahubení „římské“ víry či rovnou k poslednímu soudu.

Vážný problém představovali „husité“. Zatímco v rakouských zemích a Uhrách postačovaly dvě povolené protestantské konfese, na řadě míst v Čechách se nekatolíci dožadovali vyznání svých dávných předků, jakkoliv o něm měli jen mlhavé povědomí. Ve vztahu k „husitům“ a sektářům nejrůznějšího ražení (např. východočeským „deistům“, kteří popírali Trojici a z Bible si vybírali jen některá místa Starého zákona) byl císař zjevně bezradný. Pokusil se „přejít odlišnost mlčením a tím ji de facto eliminovat“ tím, že „husité“ a jim podobné směry byly mlčky zahrnuty do tolerance dvorským dekretem z 21. března 1782. (55)

O „deistech“ však dvorský dekret z 12. října téhož roku ustanovoval, že „pokud se po poučení nepřiznají buď k římskokatolické církvi, nebo k tolerovaným vyznáním, mají být deportováni do Sibiňska v Sedmihradsku na vojenskou hranici s Turky. Tam stejně už žijí jim podobní ariáni.“ (56)

Později Josef tohoto rozhodnutí litoval a problém nelegální sekty řešil svérázným způsobem, prozrazujícím i jeho odpor k (v Čechách tradičně rozšířenému) udavačství: Nařídil, že „1. Kdo se prohlásí za deistu, dostane v kanceláři dvanáct ran holí a bude poslán domů. 2. Kdo někoho udá nebo obžaluje, že je deistou, dostane rovněž dvanáct ran holí.“ (57)

Císař, vystavený tlaku ze všech stran (zásadními odpůrci Tolerančního patentu počínaje a „blouznivci“ konče), se pod tímto tlakem občas znovu uchyloval k „předtolerančním“ metodám a jeho politika kolísala. Když se ukázalo, že nekatolíků či lidí ve víře nerozhodných je v řadě míst příliš mnoho na to, aby je bylo možné udržovat v postavení tolerované menšiny, udělal nakonec Josef poloobrat i ve vztahu k možnosti nerušeného přihlašování se k luterské či kalvínské konfesi. Na základě dvorského dekretu z 15. prosince 1782 měli být nově se přihlašující už odmítáni. Po dvou měsících tápání byl pak nalezen kompromis: dvorský dekret z 21. února 1783 uzákoňoval, že noví zájemci o členství v evangelické církvi mají nejprve absolvovat šestitýdenní duchovní cvičení u katolického kněze a jejich přestup má být umožněn až poté, co se jejich „poučování“ v katolické víře ukáže být bezvýsledným.

Vzhledem k tomu, že k celkové změně paradigmatu od konfesionalismu k ekumenismu v dějinách křesťanství bylo v době Josefa II. ještě velmi daleko, je tohoto císaře i přes kolísání či nezdary jeho politiky možné označit za velkého průkopníka nových cest. Za vše hovoří skutečnost, že mnohé modlitebny, postavené na základě Tolerančního patentu, příslušné sbory na znamení vděčnosti ozdobily habsburským orlem. O tom, jak velice si Josefa vážili jeho protestantští poddaní, svědčí například báseň kantora Tomáše Jurena (1750–1827), opěvující „dobrého krále“ Josefa, který „daroval svobodu evangelickému lidu“:

„Učinil jest Bůh proměnu, budiž chvála jeho jménu, co Ferdinandus zakázal, toho zas Josef rozkázal. Slavmež tak dobrého krále, zazpívejmež jemu k chvále…“ (58) Neméně nadšeně Josefova opěvovali i jeho pravoslavní poddaní. Například „jeden ortodoxní řecký obchodník nechal na vídeňském Masném trhu (Fleischmarkt) umístit dodnes existující báseň: ,Pomíjející je tento dům, však Josefův odkaz ne. Dal nám toleranci – ta jemu dává nesmrtelnost.’“ (59)

Josefovu „nesmrtelnost“ jistě spoluutváří i skutečnost, že odstranil mnohé z pilířů tolik staletí trvající diskriminace židů. Právě jeho postoj k židům měl „rozhodující význam ve vývoji náboženské tolerance“. (60)

V protikladu ke své antisemitské matce, která roku 1777 prohlásila, že „neví o žádném horším moru ve státě, než je tento národ s jeho podvody, lichvou a peněžními úpisy, jimiž ožebračuje lid“ (61), si Josef byl dobře vědom, že židům bylo odedávna diskriminačními zákony bráněno živit se zemědělstvím, řemesly atd., takže jim nezbývalo „nic jiného, než se zabývat půjčováním peněz a v omezené míře obchodem“, a chtěl právě hospodářských schopností, jichž si židé během těchto svých pochmurných dějin osvojili, plně využít k rozvoji monarchie. (62)

To však neznamená, že by impulsem k jeho reformám na tomto poli byl pouze státní zájem, a nikoliv prostá lidskost. Platí naopak, že může-li být vyhlášení tolerance vůči protestantům označováno i za panovníkovu reakci na jejich bouření se, vydání Tolerančního patentu pro Židy v každém případě „nebylo zapříčiněno nepokoji“, ale daly k němu podnět „Josefovy otřesné dojmy z jeho cesty po Haliči (1780), kde žilo nejvíce židů“. (63) Richard Feder, velký český rabín dvacátého století, o Josefovi dojemně píše:

„Byl prodchnut humanistickými idejemi a chtěl všecky smutné potěšit a všem strádajícím pomoci. My si dovedeme představit, jakou radost židé pociťovali, když vyšli poprvé na ulici bez židovského označení, které nosili na svých oděvech 570 let. Vždyť jsme to sami zažili 9. května roku 1945, když jsme po kapitulaci Němců párali žluté hvězdy ze svých oděvů a házeli je do ohně. Všem bylo známo, jak se zachoval nový panovník v roce 1771 v Praze, kde dohlížel na rozdělování obilí mezi chudé, a dal rozkaz, aby i židovští chudí dostali svou část. Tehdy navštívil osobně pražské ghetto a podíval se přitom i na proslulý židovský hřbitov. Židé ho obklopili a hleděli k němu s nadšením, jak ukazuje obraz malíře Katzlera, který onu scénu zvěčnil.“ (64)

Povinnost Židů nosit zvláštní označení, uzákoněné už IV. lateránským koncilem z roku 1215 a naposledy (nepočítáme-li dobu nacismu) obnovené ještě Marií Terezií v roce 1762, opravdu zrušil teprve Josef II. roku 1781. Státní úředníci v českých zemích i v tomto případě panovníkovo rozhodnutí sabotovali, ale císař nepovolil, jak o tom svědčí jeho dopis moravskému gubernátorovi hraběti Kryštofu von Blümegenovi, datovaný 17. září 1781 v Praze:

„Milý hrabě! Jelikož shledávám, že vydané nařízení ohledně lepšího zacházení s Židy a odstranění viditelných znamení nebylo vůbec uposlechnuto, že v Brně, když vchází do brány Žid, musí stále platit 17 krejcarů a v Praze stále Židé nosí žluté rukávy, bude dvorská kancelář dohlížet, aby mé příkazy nebyly brány na lehkou váhu, ale aby byly prováděny. Kdo je tím vinen, ten se bude zodpovídat. Josef.“ (65)

Obsahem Tolerančního patentu pro české a moravské židy (resp. série tolerančních výnosů z let 1781–1782) bylo mj. i povolení studia na všech typech vyšších škol včetně univerzit, uzákonění možnosti věnovat se dosud nepovoleným zaměstnáním či zrušení zákazu vycházet o nedělích a svátcích před polednem z domovů.

Podobný obsah měly i výnosy pro další habsburské země, počínaje patentem pro Dolní Rakousy z počátku roku 1782 a konče Tolerančním patentem pro Uhry z roku 1783. Židé v nich byli povzbuzováni i k zakládání manufaktur a továren.

Josef otevřel ghetta a umožnil uplatnění potenciálu jejich obyvatel ve prospěch celé monarchie. Císař vzal také židy v ochranu před nucenými křty zrušením tzv. křtu z nouze (pokřtění židovského novorozence porodní asistentkou), který doposud umožňoval odebrání „křesťanského“ dítěte židovským rodičům, a zákazem „pokřtít kohokoliv bez prokázaného vlastního přání či přání rodičů“. (66)

„Politické a sociální zrovnoprávnění židovského obyvatelstva bylo však na druhé straně vyvažováno snahou podřídit židovskou samosprávu úřední kontrole. V roce 1785 bylo odstraněno židovské soudnictví, od konskripčního roku 1788/1789 se na Židy vztahovala vojenská povinnost, také jejich synagogy a školy byly podřízeny státní kontrole. Ze stejných důvodů nařídil císař v červenci 1787 Židům, aby přestali užívat svá neobvyklá jména a od 1. ledna 1788 se museli přejmenovat jen na německá křestní jména a příjmení.“ (67)

V tomto případě (jakož i v některých jiných) se bohužel dobré či eticky neutrální úmysly Josefových reforem měnily ve zlo v rukou je provádějících úředníků: ti totiž některým židům přidělovali ponižující jména jako „například Galgenstrick (oprátka; gauner), Eselkopf (oslí hlava), Taschengregger (kapesní zloděj), Schmalz (sádlo), Borgenicht (nepůjčuj)“. (68)

I ve vztahu k židům je očividná určitá nejednoznačnost Josefovy politiky a jejích důsledků. Nové možnosti uplatnění židů (a v českém prostředí také jejich „poněmčení“) např. vyvolaly také novou nesnášenlivost vůči nim, spojenou se strachem z konkurence, závistí méně schopných vůči schopnějším apod.

Sami židé přijímali josefinské reformy různě: zatímco stoupenci židovského osvícenství (haskaly) a integrace židů do většinové společnosti se s nimi ztotožňovali, tradičně smýšlející židovské obce by daly přednost zachování dosavadní uzavřenosti, zaručující věrnost víře a tradici. Převažovala nicméně vděčnost židů vůči Josefovi, „který je zbavil potupného jha“ a byl jimi srovnáván „s biblickým Josefem“. (69)

„Přes všechny obtíže, které toleranční patent židům přinášel, měli židé císaře Josefa II. ve veliké lásce a byli mu neskonale vděčni. Plakali jako malé děti, když se dozvěděli o jeho smrti a na jeho počest pojmenovali pražské ghetto podle jeho jména ,Josefov’.“ (70)

Josefovo umírání bylo dlouhé a bolestné, přičemž jeho trýzeň zvyšovaly i stupňující se projevy nepochopení jeho reforem a požadavky na jejich odvolání. Umírající císař jim částečně vyhověl, ne však ve vztahu k reformám nejdůležitějším. Zrušení nevolnictví, Toleranční patent a otevření ghett zůstaly trvale platnými výsledky jeho politiky, ze kterých se zrodilo moderní Rakousko.

Císař-reformátor zemřel dne 20. února 1790 poté, co k sobě dal naposledy zavolat augustiniánského mnicha. „K bibli v mnichově ruce řekl: ,Tahle kniha už mi nebude sloužit. Do Tvých rukou, ó Pane, poroučím svou duši.’“ (71)

„Josef II. měl své slabiny i nedostatky a jeho záměry a plány byly dalekosáhlejší než dosažené výsledky. Ale jak napsal již Denis: ,Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků.’“ (72) Jako Habsburk ovšem po 28. říjnu 1918 toto místo zaujímat nesměl…

Tento článek bych rád uzavřel zmínkami o dvou skutečnostech, týkajících se Josefa II. a tolerance ve vztahu k dějinám mého města, moravské metropole. První z nich se týká velkorysosti, s níž císař roku 1782 brněnskému továrníkovi Köffillerovi povolil, aby pro hrstku evangelických zaměstanců jeho textilky byla postavena modlitebna, a to bez ohledu na to, že v celém Brně se tehdy k protestantismu hlásilo jen pětadvacet dělníků i s dětmi (73), zatímco podle Tolerančního patentu se evangelické modlitebny měly stavět jen v místech s minimálně sto protestantskými rodinami či pěti sty věřícími.

Druhá zmínka musí patřit pomníku Josefa II., doplněnému alegorickými sochami Obchodu, Průmyslu a Tolerance, který stál od roku 1892 na brněnském Lažanského náměstí (dnešní Moravské náměstí, v letech 1915–1918 náměstí Císaře Josefa II.). Po říjnovém převratu byl tento pomník odstraněn, Tolerance musela být od svého předního představitele v našich dějinách oddělena a vlastní socha Josefa II. posléze skončila v areálu psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích. Otázkou zůstává, zda v tomto areálu neměli skončit spíš ti, kdo chtěli císaře Josefa a všechny Habsburky vymazat z české historie…

Poznámky:

1) Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 2.

2) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 344.

3) Jakub S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, Praha: OIKOYMEH, 2002, s. 197.

4) Tamtéž, s. 197 a 199.

5) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, Praha: Brána, 1999, s. 79.

6) Jan Fiala, Temno, doba Koniášova, Benešov: Eman, 2001, s. 187.

7) František Bednář – Ferdinand Hrejsa, Toleranční patent: Jeho vznik a vývoj, Praha: Svaz národního osvobození, 1931, s. 36.

8) Tamtéž, s. 37.

9) Zdeněk R. Nešpor, „Institucionální hranice českého tajného nekatolictví a počátků tolerančního protestantismu“, in: Zdeněk R. Nešpor (ed.), Čeští nekatolíci v 18. století: Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí, Ústí nad Labem: Albis international, 2007, s. 89.

10) Viz Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, II. díl, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, s. 417, pozn. 139.

11) Luděk Brož, „Od tolerance k dnešku“, in: Amedeo Molnár et al., Od reformace k zítřku, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1956, s. 128.

12) Petr Pithart, „Proměny intolerance“, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, s. 161–162.

13) Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, s. 399–400.

14) Josef Pekař, „K výročí tolerančního patentu“, in: Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin: Výbor z díla, 2. vyd., Praha: Vyšehrad, 1990, s. 303.

15) Luděk Brož, „Od tolerance k dnešku“, s. 129.

16) Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, s. 438.

17) František Bednář – Ferdinand Hrejsa, Toleranční patent, s. 46.

18) Tamtéž, s. 47.

19) Tamtéž, s. 47.

20) Viz Reinhold Joseph Wolny, Die josephinische Toleranz unter besonderer Berücksichtigung ihres geistlichen Wegbereiters Johann Leopold Hay, Inaugural-Dissertation zur Erlagung des Doktorgrades der Philosophischen Fakultät der Ludwig-Maxmilians-Universität zu München, 1973, s. 46.

21) Humbert Fink, Joseph II.: Kaiser, König und Reformer, Düsseldorf: ECON, 1990, s. 175.

22) Srov. Petr Pithart, „Proměny intolerance“, s. 163.

23) Jan Drnek, Dějiny české státnosti: Didaktická studie o vztahu Čechů k vlastnímu státu (pro konzervativce a legitimisty), Třebíč: Akcent, 2013, s. 239.

24) Antonín Verbík (ed.), Kronika rodiny Fuksovy, Brno: Blok, 1982, s. 44.

25) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 127.

26) Jan Fiala, Temno, doba Koniášova, s. 182.

27) Tamtéž, s. 187.

28) František Bednář, Církev a stát, Praha: Melantrich, 1934, s. 44.

29) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, s. 356.

30) Miloslav Pojsl, „Církev v dějinách /II/“, Katolický týdeník, 2. 6. 1996, roč. 7, č. 22, s. 12.

31) Humbert Fink, Joseph II., s. 199–200.

32) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 158.

33) Ludwig Neunlinger, Kaiser Joseph II. und die Toleranz: 200 Jahre Toleranzpatent 1781–1981, Wien: Franz Patzer, 1981, s. 13.

34) František Bednář – Ferdinand Hrejsa, Toleranční patent, s. 50.

35) Jakub S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, s. 202.

36) František Bednář – Ferdinand Hrejsa, Toleranční patent, s. 50–51.

37) Viz Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, Praha: Mladá fronta, 1999, obálka a obrazová příloha.

38) Viz Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 158.

39) Jan Ziegler, „Josef II.“, Anno Domini, 1994, č. 11, s. 26.

40) Josef Pekař, „K výročí tolerančního patentu“, s. 303.

41) Tamtéž, s. 304.

42) Tamtéž, s. 304–305.

43) František Bednář – Ferdinand Hrejsa, Toleranční patent, s. 77.

44) Tamtéž, s. 77.

45) Tamtéž, s. 79.

46) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, s. 31.

47) Richard Pražák a kol., Dějiny Maďarska, Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 134.

48) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, s. 31.

49) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 158.

50) Josef Pekař, „K výročí tolerančního patentu“, s. 305.

51) Toleranční patent nicméně po jeho vydání podpořili i jiní biskupové, např. litoměřický, lublaňský a salcburský.

52) Karel Skalický, „Jan Leopold Hay: Důraz na toleranci a znamení odporu“, Listy, 2004, roč. 34, č. 6, s. 19.

53) Reinhold Joseph Wolny, Die josephinische Toleranz unter besonderer Berücksichtigung ihres geistlichen Wegbereiters Johann Leopold Hay, s. 77.

54) Luděk Brož, „Od tolerance k dnešku“, s. 132.

55) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, s. 162.

56) Tamtéž, s. 165.

57) František Martin Pelcl, Paměti, 2. vyd., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 50.

58) Luděk Rejchrt, Taková dlouhá cesta: Vyprávění z dějin křesťanské církve, Praha: Kalich, 1992, s. 214.

59) Hans Magenschab, Josef II.: Cesta Rakouska do moderní doby, Praha: Ikar, 2008, s. 146.

60) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 160.

61) Tamtéž, s. 161.

62) Tamtéž, s. 160.

63) Ludwig Neunlinger, Kaiser Joseph II. und die Toleranz, s. 28.

64) Richard Feder, „Doba císaře Josefa II.“, in: Rudolf Iltis (ed.), Richard Feder: Život a odkaz, 2. vyd., Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1976, s. 82–83.

65) Dušan Uhlíř, Brněnský pitaval, Brno: Rovnost, 1992, s. 161.

66) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, s. 41.

67) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, s. 357.

68) Paul Johnson, Dějiny židovského národa, Řevnice: Rozmluvy, 1996, s. 294.

69) Dušan Uhlíř, Brněnský pitaval, s. 161.

70) Richard Feder, „Doba císaře Josefa II.“, s. 85.

71) Hans Magenschab, Josef II.: Revolucionář z boží milosti, s. 230.

72) František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 139.

73) Viz David Bimka, „Modlitebna sloužila továrním dělníkům: Pro stavbu svatostánku německých protestantů musel žádat továrník Köffiller o výjimku samotného císaře Josefa II.“, Brněnský deník Rovnost, 30. 4. 2007, s. 4.