Orel zobal a lev žere

Za pět let Češi oslaví sté výročí dne, kdy si začali „vládnout sami“. 28. říjen 1918 měl být podle Masaryka počátkem velké politické a morální obrody češství. Dějiny posledního století i současný stav českého veřejného života však nasvědčují spíš opaku.

Nejnovější fraškovitý vývoj na politické scéně (např. německým deníkem „Die Welt“ postupně komentovaný pod titulky „Premiér Nečas padl kvůli lásce ke zkorumpované šéfce kabinetu“ a „Puč v Praze. Český prezident vyšachoval parlament“) banánovou republiku v srdci Evropy zase jednou v zahraničí svérázně zviditelnil. (1)

Vzpomínám na dobu habsburské monarchie, ve které Češi trpěli komplexem z toho, že jsou reprezentováni „Vídní“ a ve světě málo viditelní, a kladu si kacířskou otázku, zda to nebylo spíš dobře. Zda systém, který usiloval o propojení parlamentní demokracie se zodpovědností suverénního panovníka před Bohem a před dějinami (2), nebyl lepší než systém, ve kterém je hlavou státu muž s monarchistickým sebevědomím, ale bez monarchistické zodpovědnosti, u něhož v protikladu k císaři a králi nemůže být ani řeč o tom, že by stál nad stranickými zájmy a uvažoval v řádu staletí, a ne v rámci jednoho volebního období.

Již první Československá republika byla v kontrastu k habsbuské monarchii státem stran a stranických vůdců, postrádajícím politickou elitu, která by zájmy celku nadřazovala zájmům partikulárním. Klientelismus, obcházení zákonů, korupce a dokonce i fenomén korupčníků žalujících na korupci, to vše bylo typické už pro ni a mluvil o tom i Masaryk. (3) Karel Schwarzenberg, poslední pamětník první republiky na české politické scéně, vtipně a výstižně připomíná:

„Ostatně už za tatíčka Masaryka se zpívalo: ,Nade hradem, pode hradem, kradu, kradeš, krade, kradem’. Starý kočí v Chýňově říkával: ,Pane doktore, rakouský vorel, ten zobal, ale náš lev, ten žere.’“ (4)

Za poněkud laciný naproti tomu pokládám Schwarzenbergův bonmot, podle kterého měly dřív ke korunovačním klenotům přístup hlavy pomazané, kdežto nyní jsou to hlavy namazané. Je nicméně možné konstatovat, že zatímco posledním rakousko-uherským panovníkem byl muž morálně pevný, ušlechtilý a hluboce zakotvený ve víře (5), Česká republika hlavy státu tohoto druhu negeneruje. Něco podobného platí i ve vztahu k premiérskému úřadu, který byl v habsburské monarchii obsazován kultivovanými osobnostmi z řad aristokratů a univerzitních profesorů, u nichž byl nemyslitelný byť i jen zlomek „úletů“ posledních předsedů vlád České republiky.

Pro ilustraci bych rád ocitoval charakteristiku typického rakouského premiéra, vzešlou z pera Aloise Rašína (jednoho z „mužů 28. října“, který rozhodně nemůže být podezírán z prorakouské zaujatosti). Rašín byl za války spolu s Kramářem odsouzen pro velezradu k trestu smrti (a pak císařem Karlem amnestován a osvobozen), i když v jeho prospěch u soudu vypovídal i expremiér Thun. Ve svých memoárech Alois Rašín vzpomíná:

„/Dvacátého ledna 1916/ začal výslech Excelencí. Prvý byl kníže Thun. Byl jsem zvědav více na to, jak po těžké nemoci vyhlíží, než jak bude vypovídat. Věděl jsem, že vždy byl nade vše pravdymilovný (6), kavalír každým coulem a věděl jsem proto, že jeho výpověď bude svrchovaně příznivá. Přišel (zestárl velice), poklonil se soudu, obrátil se na dra Kramáře, přátelsky se usmál a pokynul hlavou, obrátil se na mne a učinil totéž… Thunem vešel do soudní síně rakouský státník, státník pečlivě uvažující, nepředpojatý vůči žádnému národu, vidoucí ve spravedlnosti ke všem národům rakouským nejtrvalejší základ ,nezávislého, svobodného, velkého Rakouska’, státník bez chauvinismu, zavrhující stejně Rakousko německé, jak chtějí Všeněmci, jako Rakousko slovanské, jak chtějí austroslavisté, a chtějící Rakousko ke všem národům spravedlivé.“ (7)

Tento typ státníka byl v dobách „orla“ běžný, zatímco v dobách „lva“ zmizel. Letos se mohl znovu objevit v podobě již zmíněného Karla Schwarzenberga. V druhém kole prezidentských voleb se nám naskytla zřejmě poslední šance k tomu, abychom obraz češství v onom století 1918–2018 ještě posunuli (staro)novým směrem. „Knížecí“ podoba češství však byla nakonec zase poražena jeho podobou „plebejskou“.

Některým z nás je z tohoto obrazu našeho národa do pláče – třeba i v podobě „smíchu mezi slzami“ v černé grotesce. Divadlo Na zábradlí uvedlo 21. června 2013 premiéru hry „Dnes naposled“. Na scéně se v ní objevují postavy českých alkoholiků, přičemž v jednom případě dochází i k politické aktualizaci:

„…vše zvládá profesionální pijan holič Zemánek v podání Petra Čtvrtníčka, jenž ho pojal jako robustní a jen tak lehce nezničitelnou podstatu češství: smějícího se grázla a vtipného cynika, který to nějak vždycky zvládne, zná svou míru a umí se vždy nějak držet na nohou.“ (8)

Poznámky:

1) Viz Luboš Palata, „Nečas končí kvůli ,aféře se ženami’, baví se svět“, Mladá fronta Dnes, 18. 6. 2013, roč. 24, č. 141, s. A11; „,Puč v Praze. Zeman vyšachoval parlament,’ píší v zahraničí“, Mladá fronta Dnes, 26. 6. 2013, roč. 24, č. 148, s. A8.

2) Prosincová ústava z roku 1867, na jejímž základě fungovala v habsburské monarchii liberální demokracie, panovnickou moc neodvozovala „pouze ,z vůle Boží’. Panovník byl formálně vázán přísahou, že bude vždy vládnout jen podle přijatých zákonů.“ (Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha: Svoboda, 1982, s. 223.)

3) Viz Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 331.

4) Karel Jan Schwarzenberg, Knížecí život: Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Praha: Portál, 2008, s. 145.

5) Blahoslavený Karel I., o kterém jsem už na tomto blogu opakovaně psal.

6) O kterém státníkovi České republiky by se dalo říci, že byl vždy „nade vše pravdymilovný“?!

7) Paměti Dra Aloise Rašína, Praha: Ladislav Rašín vlastním nákladem, 1929, s. 127–128.

8) Jiří Peňás, „Na české národní téma“, Lidové noviny, 25. 6. 2013, roč. 26, č. 147, s. 8.