Markéta, česká světice a milovaná královna Dánů

Na dnešek připadá 800. výročí dne, který v Dánsku ani po staletích neupadl v zapomnění. Lidové písně stále vyprávějí o tom, jak po předčasné smrti Markéty Přemyslovny z 24. května 1213 začaly zvony po celém království samy od sebe vyzvánět smuteční hrany.

Světice nesoucí jméno Markéta (z latinského margarita = perla) v církevních dějinách mnohokrát sehrály významnou úlohu. Zmiňme například jednu z nejznámějších křesťanských mučednic Markétou Antiochijskou z počátku čtvrtého století, požehnanou královnu Markétu Skotskou v jedenáctém století, Markétu Kortonskou, která se ve třináctém století stala „třetím světlem“ františkánského řádu po Františkovi a Kláře, Markétu Savojskou, jež v patnáctém století sehrála podobně významnou roli v dominkánském řádě, anglické katolické mučednice šestnáctého století Markétu Poleovou a Markétu Clitherowou, Markétu Marii Alacoque, které v sedmnáctém století pro celou katolickou církev nově objevila lásku Ježíšova Srdce, či Markétu d’Youvillovu, jež v osmnáctém století vytvořila v Kanadě společenství sester, ujímajících se indiánů, černých otroků a duševně či jinak postižených.

Markéta Přemyslovna, které je věnován tento článek, se stejně jako zmíněné ženy těšila a těší pověsti svatosti, k její kanonizaci však doposud nedošlo – snad proto, že za ní nestál žádný z řádů, usilujících o svatořečení svých proslulých příslušnic. Na rozdíl od Markéty Uherské (o jejíž ruku neúspěšně usiloval synovec „naší“ Markéty Přemysl Otakar II.) či své nevlastní sestry Anežky České neprojevila vůli stát se řeholnicí a odmítnout roli v „mužské“ hře politických zájmů a v závislosti na nich dojednávaných sňatků. Ze svých výše uvedených jmenovkyň se nejvíce podobá svaté Markétě Skotské, neboť si podobně jako ona získala lásku celé země, do které byla provdána.

Politické poměry Markétiny doby

Markéta se narodila pravděpodobně roku 1186, v době, kdy na římském trůně seděl císař Fridrich Barbarossa z rodu Štaufů a přemyslovským Čechám vládl kníže Bedřich, starší bratr jejího otce Přemysla-Otakara. Přemysl jako Bedřichův spojenec vedl v roce 1185 dvě válečné výpravy proti Barbarossou podporovanému moravskému markraběti Konrádu Otovi, kterého porazil v bitvě u Loděnic, snad jediné bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti z roku 1189 na knížecí stolec.

Roku 1190 došlo ke křížové výpravě do Palestiny, které se zúčastnil jak Konrád Ota, tak císař Barbarossa. Ten se na ní utopil při koupeli v řece a na římský trůn nastoupil jeho syn Jindřich VI. V Čechách se po smrti Konráda Oty z roku 1191 stal nakrátko knížetem nejstarší Přemyslovec Václav. Přemysl-Otakar mu vypověděl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se postavil i pražský biskup Jindřich Břetislav.

„Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek 6.000 hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec uprchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora, a ten musel utíkat.“ (1)

Přemysl se patrně uchýlil do míšeňské marky, kde vládl rod Wettinů, z nějž pocházela jeho manželka Adléta (potomci tohoto rodu dnes vládnou ve Velké Británii a v Belgii). Nikdy však nepřestal usilovat o vítězný návrat do Čech. Dočkal se po smrti Jindřicha Břetislava z roku 1197. I tehdy sice proti němu česká šlechta zvolila protikrálem jeho bratra Vladislava, ten však Přemyslovi dobrovolně přenechal vládu.

Ve stejném roce 1197 zemřel císař Jindřich VI., jenž nechal rok před svou smrtí určit za příštího panovníka svého tehdy dvouletého syna Rogera-Fridricha. To ovšem nezabránilo zmatkům. V boji o trůn se utkal mladší bratr Jindřicha VI. Filip Švábský jako reprezentant štaufské strany (ghibellinů) s protikrálem Otou Brunšvickým coby představitelem protištaufské a propapežské strany (guelfů). Přemysl tehdy vycítil příležitost k získání královské koruny. Uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě byl roku 1198 slavnostně korunován českým králem s tím, že právo nosit korunu měli mít i jeho dědici.

Papež Inocenc III. ovšem proti Filipovi podpořil Otu Brunšvického, k jehož podpoře vyzval roku 1201 i Přemysla. Ten pak v následujícím roce opravdu přešel do guelfského tábora a Ota jej pak jako svého nového spojence roku 1203 také slavnostně korunoval českým králem. Přemyslův titul i privilegia českého království potvrdil také papež. Hned v roce 1204 ale Přemysl znovu přeběhl na stranu Filipovu. Po zavraždění Filipa Švábského z roku 1208 Přemysl nakonec jako ghibellin podpořil Rogera alias Fridricha II. Za to byl sice Otou zbaven všech lén, ale Ota roku 1211 ztratil podporu papeže a Fridrich byl pak podruhé zvolen římským králem. Když se Přemysl vyznamenal na jeho válečné výpravě, nechal mu vděčný Fridrich II. roku 1212 známou Zlatou bulou sicilskou potvrdit a rozšířit privilegia českého krále.

Přemyslovy rodinné poměry

Kolem roku 1180 se Přemysl oženil s již zmíněnou Adlétou (či Adélou), dcerou míšeňského markrabatě Oty. „Zdá se, že to bylo manželství šťastné, požehnané několika dítkami.“ (2) Vedle Markéty k nim patřili Vratislav (I.), marně předpokládající, že se stane následníkem otcova trůnu, Božislava, provdaná za Jindřicha Ortenburského, a Hedvika, která se stala řeholnicí v klášteře sv. Jiří. Adléta věrně stála po Přemyslově boku v dobách, kdy se s obtížemi prodíral na výsluní moci a slávy.

Krátce po své první královské korunovaci pak Přemysl roku 1198 provedl to, čemu se dnes říká „upgrade“ manželky: svazek s Adlétou Míšeňskou nechal pod záminku příbuzenství čtvrtého stupně prohlásit za neplatný a krátce nato se oženil s mladou a žádoucí Konstancií Uherskou. Zapuzená Adléta se s Markétou a dalšími dětmi uchýlila na dvůr míšeňských markrabat.

S Konstancií Uherskou Přemysl v následujících letech zplodil devět dětí: Vratislava (II.), který zemřel jako dítě, Václava, který měl po otci nastoupit na trůn, pozdější moravská markrabata Vladislava a Přemysla, Juditu, provdanou za Bernarda Korutanského, Annu, jejímž manželem se stal Jindřich Vratislavský, Anežku (I.), která zemřela v dětském věku, Anežku (II.), známou českou světici, a Blaženu-Vilemínu, která se stala postavou uctívanou v kacířské milánské sektě.

Konstancie, Adléta i všechny jejich děti nepochybně trpěly stálými spory o to, které z Přemyslových manželství je platné, resp. ze kterého vzešli legitimní potomci a ze kterého jen levobočci. Papež Inocenc III., u kterého Adléta hledala zastání, sice roku 1199 označil nebohou Konstancii za cizoložnici, konečné právní rozhodnutí kurie o Přemyslových manželských záležitostech se však vleklo.

Adlétini míšeňští příbuzní, spojenci Filipa Brunšvického, se ovšem stali Přemyslovými úhlavními odpůrci a toto nepřátelství Wettinů mohlo Přemysla stát český trůn. Proto se s nimi při svém opětovném přeběhnutí do Filipova tábora z roku 1204 musel usmířit tím, že se jim zavázal „přísahou i písemně, že uzná opět Adlétu za svoji řádnou choť“. (3)

Adléta se s Markétou a dalšími dětmi, jejichž manželský původ takto otec opět uznal, vrátila na Přemyslův pražský dvůr. Zdá se, že král v této době praktikoval bigamii. V roce 1205 pak „Přemysl, vlastně snad nikdy Konstancie zcela neopustiv, odkopl bezohledně zestárlou choť znovu, nedbaje nesnází, které tím působí straně Filipově, nedbaje nesnází, které tím mohl způsobiti sobě“. (4)

Utrápená Adléta zemřela v Míšni roku 1211. Teprve po její smrti dlouho vyčkávající papež Inocenc vyhověl Přemyslově žádosti o prohlášení jejich manželství za neplatné. To už však Markéta s matkou šest let nežila. Právě v době, kdy trapné a bolestné poměry v Přemyslově dvojrodině vrcholily, se k otcově a snad i své vlastní spokojenosti odebrala do Dánska, jehož panovník ji požádal o ruku.

Partie šachu

I když Přemyslovo smíření s Filipem „bylo upřímné, jistě aspoň upřímnější, než někdejší přilnutí k Otovi, nemínil se přece zříci ani prospěchů, které mu dosavadní spojení s Otou nabízelo. A to právě vedlo asi k sblížení s Dánskem, s nímž Ota byl v úzkých stycích, že to až budilo nelibost v říši. Hned asi r. 1205 zavítal do Čech pan Strange Ebbesön ml. v čele skvělého poselstva dánského /…/ nabídnout ruky svého krále Valdemara II. mladé dceři Otakarově a Adletině Markétě.“ (5)

Tato událost je dobře známá díky tomu, že se brzy dočkala uměleckého zpracování. Když se v následujících desetiletích Markéta stala hrdinkou dánských lidových balad, jedna z nich, nazvaná „Královna Dagmar a pan Strange“, vylíčila právě příchod Strangeova poselstva do Prahy a jeho jednání s králem Přemyslem:

„,Ó slavný králi český, pozdraven buďtež nám, pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k Vám.’ ,Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl páni, poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni.’ Přinesli vrchcábnici a zlaté kostky spolu, by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku. Král zašel do komnaty radit se s královnou (6): ,Hle, páni z Dánska jsou tu, chtí míti dceru mou. Když Valdemar, dánský král, chce si dceru naši vzíti, má ji muž onen slavný i s věnem skvostným míti.’ Do velké síně vedli ji zlatem zdobenou, pan Strange, mladík dvorný, se zdvihne před pannou…“ (7)

Vladislav Vančura ve svých „Obrazech z dějin národa českého“ tuto baladu převyprávěl způsobem, který ještě umocňuje její půvab. Poťouchlosti krále Přemysla připisuje v písni popisovanou skutečnost, že Strange s Markétou usedli k šachové partii, ve který prý dánský velmož musel zvítězit, měl-li pro svého krále získat Markétinu ruku:

„Po nějaké chvíli se zdálo, že Markéta má více ze hry a že zvítězí. Při tom pomyšlení Dán strnul a jako všichni, kdo stáli vůkol, nevěděl, má-li se radovat či býti smuten. Markétina něha byla totiž taková, že nemohl ve svém srdci mysliti na krále Valdemara. Přál si vlastní porážky. Ale ztratit Markétu? Ztratit bytost tak krásnou? Nikoliv! Chtěl napnout všechny síly. Ta snaha však byla marná, neboť nějaký anděl mátl ruce hráčů a sám byl rozhodčím a sám prý způsobil, že vítězství se sklonilo na Dánovu stranu.“ (8)

Tento příběh však není jen úsměvným vylíčením zmatku dánského šlechtice, okouzleného českou princeznou, ale má i svůj hlubší rozměr. Ve středověkém písemnictví šachy nepředstavovaly hru, ale střetávání se života a smrti (šachová partie jako symbol života, smrt jako hráčka dávající mat…). Z tohoto zorného úhlu může i Markétina partie s panem Strangem působit jako předobraz jejího nadcházejícího údělu manželky a matky, směřujícího k zrození nového života, jež musela zaplatit svou vlastní smrtí…

Dívka přinášející světlo

Po partii s panem Strangem Markéta v nádherném průvodu nastoupila cestu do Lübecku, kde byl uzavřen její sňatek s králem Valdemarem. Ještě v Praze se prý zajímala, jaké má její budoucí manžel vlastnosti a jestli je dobrým křesťanem, ale od pana Strangeho se toho mnoho nedozvěděla…

Valdemar II. Vítězný (1171–1241) nastoupil na dánský trůn roku 1202 po svém předchůdci Knutovi IV. Valdemarssonovi a jeho otci Valdemarovi I. Velikém. „Období vlády králů Valdemarů (1157–1241) /bylo/ poznamenané novými výboji v severním Německu, křižáckými taženími proti slovanským Vendům a snahami o vytvoření mocné baltské říše. Valdemarové využili přechodného oslabení svých sousedů a rozšířili svou říši až k Labi, Odře a Visle. Dobyli i Estonska.“ (9)

Byl Markétin manžel dobrým křesťanem? Podle měřítek své křižácké doby patrně ano, což však ještě nutně neznamená, že i podle měřítek Markétiných… Z našeho dnešního pohledu v onom drsném věku mužů-válečníků křesťanskou kulturu osobnosti reprezentovaly spíše ženy. I tehdejší prameny typu písně „Královna Dagmar v Dánsku“ však tento náš pohled potvrzují líčením královen naplněných mírností, mírumilovností a láskou k bližnímu, jejichž vliv na krále i na celá království připomínal jitřenku vycházející na temném nebi. Nové jméno Dagmar, které Markéta v Dánsku dostala, představovalo čestné pojmenování vyjadřující výše zmíněnou symboliku. „Dagmar (dánsky Dagmöen) znamená ,Dívka přinášející světlo’.“ (10)

„Dánští kronikáři svorně opěvují její dobrotu srdce, jíž ovlivňovala rozhodnutí svého manžela. Zvláště chudí jí leželi na srdci. Jí přičítají zrušení tzv. daně z pluhu a osvobození vězňů. Soudobé prameny přičítají tyto skutky křesťanské lásky vlivu a radě její matky Adély. Královna Markéta žila pod jménem Dagmar (Jitřenka) po staletí v lidových baladách, opěvujících její krásu a ušlechtilost.“ (11)

Její život nemohl být lidsky vzato příliš šťastný (byla podváděnou ženou, které byl její královský manžel často nevěrný). „Z tradice uchované ve starém dánském písemnictví však cítíme hlubokou lásku Dánů ke své paní.“ (12) „Národ dánský uctíval a miloval krásnou a šlechetnou Dagmar, která drsného Valdemara mírnila, lid chránila, utěšovala a kde mohla, pomáhala.“ (13)

Patrně ne všechny Markétiny zásahy byly šťastné (králův strýc biskup Valdemar, kterému u svého muže vymohla osvobození z třináctileté vazby, v níž si odpykával svůj pokus zmocnit se vlády, po svém propuštění vyvolal novou vzpouru…), všechny však jsou důkazem jejího křesťanského smýšlení, kterým si získala srdce svých dánských poddaných.

Markétina smrt

Závěr Markétina krátkého pozemského života popisuje píseň „Královna Dagmar stoná v Ribe“. Ribe v jihozápadním Jutsku bylo tehdejším sídlem dánského královského dvora, kde Markéta jako dánská královna žila. Roku 1209 zde porodila syna Valdemara, později nazývaného Valdemar Dobrý (dánským králem byl korunován ještě za života svého otce, roku 1231 však tragicky zahynul na lovu). V květnu 1213 v Ribe očekávala narození dalšího potomka. Zatímco však tento nový život přicházel na svět, Markéta podle líčení již zmíněné balady ve velikém utrpení odcházela na věčnost.

„Shromáždila přitom kolem sebe všechny své panny. Obrací se na nejmilejší z nich, Kristinku, a dovolává se její pomoci v mukách. Ale pomoci není. Marně čte Kristinka v Písmu; Dagmar cítí, že se jí již nedostává mnoho sil, přeje si tedy ještě vidět krále. Ten přijíždí, ale nezastihne Dagmar mezi živými. Jen věrná Kristinka mu oznamuje narození syna: ,V ložnici ženy bědují, tam velký pláč a žal, královna Dagmar skonala, když Valdemar přijížděl. A Valdemar, král dánský, teď do dveří vstoupí prudce, a malá dobrá Kristina vztahuje k němu ruce. Nechť pominou již, králi můj, přetěžké vaše žaly, neb z Dagmařina boku vám synáčka vyřezali.’“ (14)

Slova lidové písně jistě vypovídají mnohé o údělu ženy obecně a středověké královny zvláště. Jejím úkolem bylo především zplodit královskému manželovi potomky – takže je-li z boku umírající královny vyřezán živý synáček, jde o důvod k pominutí žalů…

Dánská opera „Anorexia sacra“, o které jsem se loni na blogu zmiňoval v článku o svaté Kláře, rozpracovává myšlenku, že „královna Dagmar možná zemřela na anorexii, protože byla tak oddaná Bohu, že zapomněla jíst a při porodu už neměla moc sil“. (15) Ta může a nemusí být správná, v podstatě však vychází jen ze skutečnosti, že Markéta patří mezi svaté ženy doby, v níž se fenomén „svaté anorexie“ začal mezi světicemi objevovat.

„Dagmar byla pochována v kostele v Ringstedu na Sjaellandu v hrobě s prostým náhrobkem. V tomto kostele se nachází i malba představující královnu při modlitbě.“ (16)

Světice spojující národy

Jak konstatuje název knihy portrétů evropských světců, „svatí spojují národy“. (17) Platí to i o Markétě, která jedinečným způsobem spojila Čechy a Dány. Podle Vladislava Vančury se jejím přičiněním stalo, „že někde na výsostech se setkaly i bájivé touhy obou národů a že národ jeden vešel v přísloví národa druhého a že mezi nimi vznikla pouta lásky. Na znamení, že tomu tak jest, obnovuje se dodnes jméno Markétino a dívky v Čechách se po dánském způsobu nazývají Dagmar.“ (18)

Markéta patří k dějinám českých zemí stejně jako k dějinám Dánska, kde je paradoxně známa a milována mnohem víc než u nás. Ale tak už to bývá, že mnohé velké příběhy Čechů a Češek nalézají ohlas spíš za našimi hranicemi…

Přestože Markéta žila v Dánsku jen necelých osm let, zanechala za sebou tak skvělou památku, že se o ní už po osm století zpívají písně a její postava oslovuje stále nové a nové generace. Roku 1907 se občané města Ribe obrátili ke všem Dánům se žádostí o příspěvky na postavení pomníku královně Dagmar, k jejímuž jménu „každé dítě pojí představu nejryzejší ženskosti, nejvroucnější zbožnosti a nejlaskavějšího soucitu se všemi chudými a trpícími“ (19), a o několik let později byla v Ribe odhalena socha zobrazující příjezd české princezny do Dánska.

U nás byla naproti tomu Markéta dlouho zcela neznámá. Až v polovině devatenáctého století ji „objevil“ kulturní historik Jan Erazim Vocel, který se naučil dánsky, aby mohl přeložit Markétě věnované písně. (20)

V následujících desetiletích pak Markétu české společnosti přiblížili proslulí umělci: v sedmdesátých letech devatenáctého století namaloval Václav Brožík obrazy „Svatební průvod královny Dagmary“ a „Svatební hra v šachy“, v osmdesátých letech vyšel román „Královna Dagmar“ od Václava Beneše Třebízského a poéma „Dagmar“ od Svatopluka Čecha a v prvním desetiletí dvacátého století vznikla i opera „Dagmar“ od Aloise Jiráska.

Po založení Československo-dánské společnosti roku 1924 se Markéta-Dagmar stala oficiální patronkou přátelství mezi oběma „svými“ národy. V září 1928 uvedená společnost zorganizovala odhalení pamětní desky s nápisy v češtině a dánštině v kostele v Ringstedu. Ve stejném roce „spisovatel Rudolf Těsnohlídek podle příkladu z Dánska podnítil vznik tradice Vánočních stromů republiky a dobrovolné sbírky sociálně slabým“. Z jejího výnosu byl postaven dětský domov Dagmar v Brně-Žabovřeskách. (21)

Čechy a Dány Markéta spojuje i v současnosti. Výstava „Královna Dagmar, česká princezna“, připravená velvyslanectvím České republiky v Kodani, letos současně putuje jak po dánských, tak také po českých a moravských městech. Kulaté výročí Markétina odchodu na věčnost připomněla i Česká pošta. Dopisy do evropských zemí dnes můžeme posílat se známkou, zobrazující dívku s rozevlátými vlasy a ve větru vlající prapory s českým a dánským královským znakem v pozadí. Pozadí i portrét mají charakter výšivky, čímž chtěla autorka známky Renáta Fučíková „zdůraznit ženský charakter výjevu – typickou činnost tehdejších žen z urozených rodů“. (22)

Markétin kříž

Podle Vladislava Vančury zdědila Markéta „zvláštní milost, půvab údů, znějící hlas a volnost, s níž kráčela a s níž kynula pozdrav“, po svém otci Přemyslovi, zatímco po matce jí „byla vdmychnuta do srdce něha a krásné smýšlení“. (23) Křesťanskou zbožnost těžce zkoušené matky Adléty se tentýž spisovatel pokouší charakterizovat těmito slovy: „/Adléta/ zřela svůj osud a zdálo se jí, že k ní doléhá hlas pravící takto: Proč pláčeš? Proč si naříkáš? Hle, vedu tě těsnou branou, vedu tě po cestách, kde leží ostré kameny, ale na té cestě je všechno, po čem toužíš, a zajisté každá příčina tvého potěšení tam spočívá.“ (24)

I Markéta šla „těsnou branou a úzkou cestou vedoucí k životu“ (25) – cestou kříže. Za hluboce symbolickou lze označit skutečnost, že v jejím hrobě byl v roce 1683 nalezen kříž. Kopii tohoto kříže, vyrobeného v Byzanci kolem roku 1000, od té doby „nosívaly mnohé dánské dívky na krku“ (26) a stále „patří k oblíbeným biřmovacím dárkům“. (27)

„Dagmar zemřela mladá při porodu syna, její památku však ctí v Dánsku dodnes. A dodnes také pečlivě ochraňují drobný křížek byzantské práce, který prý si královna přivezla z Čech.“ (28) In hoc signo vinces. Ve znamení kříže zvítězila.

Poznámky:

1) František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 250–251.

2) Václav Novotný, České dějiny, Dílu I. část III.: Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. (1197–1253), Praha: Jan Laichter, 1928, s. 238.

3) Tamtéž, s. 268.

4) Tamtéž, s. 273.

5) Tamtéž, s. 270.

6) Není jasné, s kterou královnou…

7) Jaroslav Čechura et al., Královská trilogie, 2. vyd., Praha: Ottovo nakladatelství, 2007, s. 402.

8) Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého, 7. vyd., Díl II.–III., Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 45.

9) Jiří Jančík, Dánské království, Praha: Svoboda, 1975, s. 54.

10) Eva Taterová, „Markéta – Dagmar Přemyslovna“ [online], cit. 2. 4. 2013, URL: http://royal-history.sweb.cz/dagmar.html

11) Jaroslav Polc, Světice Anežka Přemyslovna, Praha: Česká katolická charita, 1989, s. 12.

12) František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 54.

13) František Hrnčíř, Dějiny Polsky a Dánska, Nymburk: František Hrnčíř, 1907, s. 119.

14) Jaroslav Čechura et al., Královská trilogie, s. 404.

15) Lenka Suchá, „Putovní výstava připomíná balady o královně Dagmar“ [online], cit. 2. 4. 2013, URL: http://brnensky.denik.cz/kultura_region/putovni-vystava-pripomina-balady-o-kralovne-dagmar-20130117.html

16) „Dagmar Dánská“ [online], cit. 2. 4. 2013, URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_D%C3%A1nsk%C3%A1

17) Rudolf Kučera – Otakar Aleš Kukla, Svatí spojují národy: Portréty evropských světců, 2. vyd., Praha: Panevropa, 1995.

18) Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého II.–III., s. 45–46.

19) František Hrnčíř, Dějiny Polsky a Dánska, s. 119–122.

20) Viz Steen Busck – Henning Poulsen (eds.), Dějiny Dánska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 377.

21) Lenka Suchá, „Putovní výstava připomíná balady o královně Dagmar“.

22) „800. výročí úmrtí dánské královny Dagmar“ [online], cit. 2. 4. 2013,URL: http://www.ceskaposta.cz/cz/filatelie/celiny/postovni-dopisnice/800--vyroci-umrti-danske-kralovny-dagmar-id37838/

23) Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého II.–III., s. 45.

24) Tamtéž, s. 44–45.

25) Viz Matoušovo evangelium 7:13.

26) Josef Žemlička, Přemysl Otakar I.: Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha: Svoboda, 1990, s. 99.

27) Steen Busck – Henning Poulsen, Dějiny Dánska, s. 355.

28) František Honzák et al., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 54.