O lásce k bližnímu v době „odsunu“

Morálním vítězem prezidentských voleb je dozajista Karel VII. Schwarzenberg, který se neuchyloval ke lžím a demagogii a naopak neváhal nazvat pravým jménem poválečné selhání českého národa vůči Němcům bez ohledu na to, že jej to připraví o hlasy.

Před patnácti lety jsem se ve své doktorské práci z českých dějin zabýval rolí křesťanů v naší společnosti po květnu 1945, tedy v době, jejíž démony nyní duo Klaus & Zeman neváhalo znovu vyvolávat. Ze své nikdy nepublikované disertace bych dnes rád na tomto blogu zveřejnil úryvek z kapitoly „Křesťané a láska k bližnímu“. Úvodem přiznávám, že jméno Jindřicha Středy, kterého jsem na začátku této kapitoly citoval, mi tehdy nic neříkalo. Teprve nedávno jsem zjistil, že tímto jménem své články a eseje podepisoval Karel VI. Schwarzenberg…

Křesťané a láska k bližnímu

Roku 1947 se v časopise „Katolík“ publicista Jindřich Středa zamýšlel nad způsobem, kterým by křesťanští kazatelé mohli svým současníkům nejlépe přiblížit Kristovo učení o lásce k nepříteli. V souvislosti s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi (1) napsal:

„Kdyby si tak kazatel vzpomněl, že Samaritáni byli kmen, Židy nenáviděný jakožto spojenci mesopotamských dobyvatelů, ,kolaboranti, pátá kolona’, kdyby si představil žhavou rasovou nenávist Orientu za dob Kristových, snad by přednesl nějaký takový překlad evangelní perikopy… ,Člověk jeden jel z Prahy do Liberce a měl tam havarii. I přihodilo se, že Sonnyboy jeden jel touž cestou: a uzřev jej, pominul. Též i člen MNV, když byl u toho místa a uzřel ho, pominul. Sudeťák pak jeden cestou se bera, přišel k němu: a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A vloživ jej na trakař, dovezl ho k lékaři a měl o něj péči. – Kdo z těch tří zdá se tobě bližním tomu, kterýž měl havarii?’“ (2)

Mezi Kristovými učedníky byli vždy takoví, kteří při plnění přikázání lásky k bližnímu skutečně nehleděli na národnost, ale jen na to, kdo jejich pomoc nejvíce potřebuje. Roku 1943 například pruská synoda německé evangelické církve v poselství týkajícím se osudu Židů zdůraznila, „že ,bližním’ je křesťanu každý potřebný, bez ohledu na rasu, národ či náboženství“ a že „život každého člověka patří výhradně Bohu – protože je mu svatý“. (3)

Po roce 1938 docházelo i mezi sudetskými Němci v odtrženém pohraničí k projevům křesťanské lásky k bližnímu vůči těžce zkoušeným Čechům. Po květnu 1945 bylo nepochybně zase na českých křesťanech a především kněžích, aby tentokrát oni ve vztahu k Němcům následovali příkladu třeba bruntálského děkana Eberharda Gerlicha, který za okupace dělal pro Čechy, co mohl, „hlásal lásku k bližnímu a nabádal k pomoci slabým a utlačeným“. (4) Někteří v této zkoušce obstáli, mnozí však následovali spíše příkladu těch německých křesťanů, kteří v letech nacismu podléhali šovinistické atmosféře ve svém národě…

Zajímavý článek, týkající se postojů k Němcům, se v březnu 1946 objevil v časopise „Neděle“, vydávaném pražským arcibiskupským ordinariátem. Vyzýval národ, aby pochopil univerzalitu církve, která „je stejnou měrou matkou všech národů“ a která nemůže žádnému ze svých dětí nadržovat „ani jednat nelidsky s dítětem, které si svým špatným počínáním samo ublížilo“:

„Matka naše Církev miluje všecky své dítky stejnou měrou, všichni ji mohou plným právem zváti svou matkou. Čechové, nechtějte býti barbary! Barbar nemůže býti křesťanem. Buďme lidmi, buďme v každém případě ušlechtilými lidmi! Pak se můžeme státi dobrými křesťany.“ (5)

Skutečně křesťanský postoj projevila na své první poválečné konferenci v Obříství na podzim 1945 Akademická YMCA, když protestovala proti ukrutnostem na Němcích, přestože současně vzpomínala „mnoha za války zahynulých neb nacisty zabitých členů“. (6)

Českoslovenští katoličtí biskupové ve svém pastýřském listu z 14. listopadu 1945 prorocky varovali: „Ani stín krutosti bývalých koncentračních táborů nás nesmí poskvrnit, protože historie má pronikavý zrak a v příštích letech by stavěla na pranýř každý přehmat tak, jako se dnes pranýřuje krutost táborů v Dachau, Osvětimi a jiných.“ (7)

Rovněž rezoluce synodu Českobratrské církve evangelické v prosinci 1945 hovořila o „užívání nacistických metod“, kterým Češi zmenšují i svůj nárok na uznání svého válečného utrpení a zlehčují „vinu svých mučitelů“ jejich napodobováním, a žádala ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti mj. o to, „aby byly přísně zakázány a skutečně důsledným trestáním provinivších se orgánů znemožněny násilné, nacismem zavedené methody při vyšetřování zajištěných osob a ve sběrných táborech“. (8)

Z periodik hlásících se ke křesťanství umožnil na podzim 1945 velmi otevřenou diskusi o zvěrstvech páchaných na Němcích lidovecký týdeník „Obzory“, řízený Ivem Ducháčkem a Pavlem Tigridem. Ten podobně jako jiná česká média bezvýhradně schvaloval „odsun“ jako takový, kritizoval však okolnosti jeho provádění.

Již v září 1945 „Obzory“ otiskly článek, shrnující námitky zejména amerických vojáků a novinářů, kteří se stali svědky českého zacházení s Němci a odsuzovali sadismus, který se v něm často uplatňoval. Redakční komentář k nim byl sice mírnější, než u většiny jiných listů, rozhořčených „nepochopením“ Západu pro české národní zájmy, ale nikoliv právě křesťanský:

„V těchto amerických kritikách je zajisté kus zbytečné útlocitnosti, ale také jistě kus pravdy… Nicméně každá česká tvrdost vůči Němcům, která je pranepatrným dílem našeho utrpení pod německým útlakem, jeví se jen jako dodatečný argument k tomu, aby konečně Amerika, Rusko a Anglie nezůstávaly pouze na souhlasu se zásadou odsunu, ale začaly se starat též o jeho provedení, organisovanou, lidskou formou. Víme, že dobře organisovaná forma odsunu je nejrychlejší. A nám jde především o rychlost a důkladnost odsunu. Nikoli o to, aby třeba spráskaný Němec u nás dále přebýval.“ (9)

O měsíc později „Obzory“ v čísle 8 znovu přiznaly týrání Němců v pohraničí bezpečnostními orgány, které komentovaly z pozic národního zájmu a národní cti a zároveň se je snažily bagatelizovat:

„Je ovšem též pravdou, že mnoho těch ukrutenství, jež nám cizina stále omílá, stalo se v prvních dobách, kdy lid měl v živé paměti německá zvěrstva a kdy Němci sami, neuvědomujíce si porážku, chovali se zpupně a vyzývavě a tímto svým postupem si četná příkoří zavinili. Některé české listy v záchvatech nevídaného šovinismu však dodnes podporují tyto ojedinělé a už proto nic neřešící ukrutnosti, poukazujíce na to, co Němci napáchali u nás a ve světě. Na to lze jedině odpovědět, že lidé takto smýšlející staví se na roveň sadistickým německým gangsterům, kteří nerozlišovali mezi vinnými a nevinnými, mezi muži a dětmi, mezi trestem a pomstou. Tvrdý trest je víc než nahodilá pomsta. Naším národním a politickým zájem je, aby: 1. velká většina Němců se od nás odstěhovala a za 2. aby Německo už nikdy nevzrostlo na výbojnou říši… Obé se nevyřeší nelidským jednáním s Němci, určenými k transferu. Nejde také o to, co tomu řekne cizina, jako o to, co tomu řekne naše svědomí a humanitní tradice.“ (10)

Hned následující číslo „Obzorů“ znovu odsuzovalo nelidskosti na Němcích jako skutečnosti „ohrožující odsun“:

„…Není proto možno, aby odsun Němců, jenž nemůže být proveden v několika málo týdnech, byl ohrožován nelidským chováním některých orgánů a jednotlivců. Příslušníci bezpečnostní stráže, dobrovolných sborů, SNB atd., a zejména správci internačních a sběrných táborů musí důsledně a přesně postupovat podle směrnic a trestat jakékoli přestupky, zejména násilnické a kruté činy, namířené proti německým ženám a jejich dětem. Neboť, jak řekl president republiky, ,nesmíme dáti svým postupem příčinu k oprávněné kritice’.“ (11)

Ani další, desáté číslo „Obzorů“ nenechalo bolestnou otázku Němců stranou. Otiskovalo dopis jednoho z čtenářů, Ivo Haise, který se zmiňoval o případech lynčování z 9. května 1945, o zastřelení několika německých žen příslušníky Revoluční gardy, o Němci, který se za okupace „přihlásil k Čechům“ a aktivně se účastnil odboje, aby po válce zahynul jako „nacista“ udaný bývalým českým kolaborantem, o zločinech spáchaných při protiněmeckém pogromu v Krásném Březně atd. a obsahoval i odvážně položenou otázku kolektivní viny: „Jde o to…zda bychom se ospravedlnili, kdyby nám někdo řekl, že Češi jako celek jsou odpovědni za přehmaty a krutosti, jež se děly nejen za revoluce, ale i v následujících měsících.“ (12)

V čísle 11 se pak objevil článek Miroslava Nováka z Prahy, který zveřejnění Haisova dopisu v „Obzorech“ označoval za první vlaštovku odvahy k pravdě, citoval Stalinův výrok, že „Hitlerové přicházejí a odcházejí, ale německý národ zůstává“, a varoval:

„Proto, i když na německé straně je nesporně tíživá vina za akutní mravní i hmotný úpadek mnoha evropských národů, je třeba velmi ostražitě bdít, aby těžká nemoc, která zachvátila německý národ, nezachvátila jako zhoubná nákaza národy jiné. To by byl začátek konce vysoké evropské morálky, založené na nesmrtelných zásadách křesťanské lásky i k nepříteli a odpuštění, a na vědomí, že zlo zplodí zase jen zlo, jímž se provinilý nepřivede na cestu nápravy.“ (13)

Ještě větší pozornost věnovalo německé otázce následující číslo „Obzorů“, přinášející reportáž z jednoho ze sběrných táborů i další dopisy čtenářů, líčící nacistické metody jednání s Němci. Kromě jiného se v něm uvádělo:

„Píšeme tyto řádky o problému odsunu Němců z republiky s plným vědomím toho, že jsme se dotkli ožehavého a svými způsobem i bolestivého problému, o němž veřejně mluvit je dnes politicky nadmíru nepopulární. Domníváme se však, že jako list, který především hájí velké ideje křesťanství, jsme mlčet nemohli.“ (14)

Současně „Obzory“ vyhlašovaly jakousi čtenářskou anketu, týkající se názorů veřejnosti na tento tak bolavý problém, a slibovaly těm, kdo zašlou své vyjádření, že jejich stanoviska budou postupně publikována. V dalších číslech pak byly skutečně otiskovány dopisy, pokrývající široké spektrum čtenářských názorů.

Někteří, například „zbožný“ muž ze Zruče nad Sázavou, odsuzující odstraňování křížů ze škol, rozhořčeně odmítali jakoukoliv „shovívavost“ vůči Němcům (15), případně vyčítali „Obzorům“, že měly o zločinech páchaných na Němcích z národně utilitárních důvodů mlčet. (16) Jiní naopak novinářům z „Obzorů“ psali, že jim náleží „veškerý obdiv všech slušných lidí, že jsou zase první mezi všemi, kdo burcují ospalé svědomí národa“. (17)

Někteří tvrdili, že není pravda, že by u nás v zacházení s Němci „kdokoliv a kdekoliv překročoval meze lidskosti“ (18), zatímco jiní konstatovali: „Není již u nás téměř člověka, který by se mohl omlouvat, že je mu neznámo, co se děje za vraty našich věznic a sběrných táborů. A není však u nás také téměř člověka, který by vykřikl, že se český národ na tyto hanebnosti déle nebude dívat. Mlčí se; mlčí se, jako mlčel i celý německý národ. Nad ukrutnostmi se mává rukou, jako mávali rukou i Němci, kteří za toto mávání budou vyloučeni z kulturního světa.“ (19)

Několik čtenářů upozorňovalo, že omlouvat jakákoliv zvěrstva na Němcích předcházejícími nacistickými zločiny znamená klesat na úroveň nacistů a ztrácet jakékoliv oprávnění k soudu, jiní vyzývali vládu, aby se postarala o odstranění, event. potrestání mužů, kteří užívali gestapáckých metod, a usnesla se na přísných a pro všechny místní orgány pod sankcemi závazných směrnicích pro zacházení s Němci.

V „Obzorech“ publikované články o protiněmeckých zvěrstvech sice přinesly tomuto listu potíže se státními úřady, nicméně jejich informování o „nepohodlných skutečnostech“ přece jen „přispělo určitým dílem ke kritické sebereflexi alespoň části české společnosti“ (20) a snad i k méně krutému provádění tzv. organizovaného odsunu, který následoval po divokém vyhánění Němců v prvním poválečném období.

Nejkonkrétnější výzva ohledně lidštějšího způsobu realizace „odsunu“ vzešla od docenta Husovy českobratrské evangelické fakulty bohoslovecké a evangelického faráře v Bohuslavicích na Moravě Rudolfa Říčana, odvážného křesťanského humanisty, který sám po květnu 1945 „ukrýval na své faře raněného německého člověka a ošetřoval jej“. (21) V pozoruhodném článku „Soud a milosrdenství“, napsaném v říjnu 1945 a publikovaném o tři měsíce později v prvním čísle obnoveného časopisu Akademické YMCY „Křesťanská revue“, Říčan vyzýval:

„Udělejme konec způsobům, které zatemnily první půlrok naší nové republiky žalobným stínem nesmírné tvrdosti a spoustou přehmatů lidí, za něž se stydíme a jako zlatokopy je vyháníme – až když natropili tolik surovostí na náš mravní účet. Nejenom pro zdání před cizinou, ale pro svědomí zrevidujme způsob transferu a příprav k němu. Je potřebí tak kvapně vyhánět Němce z bytů? Jak se bydlí a jak se bude v zimě bydlit ve sběrných táborech? Musí konfiskace majetku znamenat zabavení tolika svršků…? Dejte si na hromadu 30 kg svých věcí a posuďte, je-li v mezích lidskosti…nechat jít lidi do zimy, do země zpustošené válkou, s touto troskou jmění. Máme tak propouštět statisíce žen a dětí, na něž žalujeme jen pro kolektivní vinu jejich němectví? Je tohle náš příspěvek k převýchově Němců? Nebo jsme už tak načpěli nacismem, že nedovedeme chápat, kudy vede cesta k lepšímu člověku? … A jak to vychováváme svůj vlastní národ tak náhlým obohacením tolika našinců?“

Své připomínky k „odsunu“ Říčan uváděl vyprávěním biblického příběhu o proroku Odédovi (22), který po vítězství Izraele nad Judou, líčeném Biblí jako Boží trest za modlářství judských, v Hospodinově jménu upozornil izraelské, že ani oni nejsou bez hříchu, a přikázal jim, aby propustili judské zajatce, jejichž zotročením vyvolali Boží hněv. Izraelští poté na výzvu svých vedoucích mužů projevili ochotu vzdát se zajatců a zaopatřit je ze svého lupu… Nečekané rozuzlení prastarého příběhu, v němž se vítězové odhodlali „pustit z rukou kořist viditelnou z ohledu na řeč neviditelného Boha“, Říčan aktualizoval takto:

„V Samaří tedy vzali ty judské zajatce a všecky, kteřížkoli z nich nebyli oděni – patrně také upadli do rukou takových, kteří jim nenechali nejnutnější, protože prý by to beztoho vzal druhý – a takové přioděli z těch kořistí. Oblečené, obuté, nakrmené je dovedli na kraj jejich země a pro nemocné vzali soumary. U nás by stačily kryté vagony ČSD.“ (23)

V jednom z dalších čísel „Křesťanské revue“ se k „odsunu“ vyjádřil i úvodník „Masaryk a dnešní poslání Československa“, jehož autorem byl přední teolog Českobratrské církve evangelické a syn jejího prvního synodního seniora J. B. Souček. Apeloval na masarykovskou humanitní tradici československého státu:

„…duchu Masarykovu odpovídá, abychom svůj rozchod s Němci, když už jsme k tomuto kroku nesmírného rozměru a dosahu odhodlali, prováděli zrovna s úzkostlivou péčí o lidskost a slušnost. Abychom nepodlehli mstivým pocitům, byť jakkoli vysvětlitelným, abychom se také neřídili otázkou, zda a do jaké míry to Němci dovedou ocenit jinak než jako projev domnělé slabosti, nýbrž abychom se pevně tázali jen na to, co odpovídá našemu, masarykovskému programu… Přáli bychom si, aby u nás více a obecněji proniklo pochopení toho, že opravdu úzkostlivá snaha obstát v této věci před měřítky nejpřísnějšími není projevem žádné slabosti, tím méně germanofilství, nýbrž prostou věrností našemu, českému, národnímu programu.“ (24)

Ve stejném duchu se nesla například i slova Přemysla Pittra, křesťanského humanisty, který po válce zachraňoval jak židovské děti, které přežily holocaust, tak německé děti z českých koncentračních táborů a vychovával je společně v ozdravovnách. (25) V projevu v evangelické modlitebně v Praze na Žižkově z 23. dubna 1946 Pitter zdůraznil nutnost zůstat i v jednání s Němci „věrni odkazu T. G. M. a nejlepších lidí našeho národa“. (26) Jeden z přítomných českých „vlastenců“ tehdy na Pittra podal trestní oznámení za protistátní vystoupení. Pittrova odpověď na obvinění proti němu vznesená, adresovaná 28. června 1946 ministerstvu vnitra, uváděla:

„Mluvil jsem z velké bolesti nad tím, že jsme mnoho přejali od nacistů a neumíme nenávist překonat spravedlností a soucitem s nevinně postiženými. Věřím, že jen otevřeností a vyznáním můžeme dosíci nápravy své i poměrů. Nesmíme krýt nepravosti, ale být na stráži. To je tradice Českého bratrství, které nemůže rozumět a musí si věc špatně vykládat ten, kdo jejího ducha nemá.“

Smíchovský farář Jan Kučera, který se v poválečném období z pověření Českobratrské církve evangelické snažil o pastoraci německých evangelíků v českých koncentračních táborech, ve svém vyjádření z 2. července 1946 projevil údiv nad tím, „že známá humanní činnost Pittrova může být podezírána z protistátní tendence a že sebekritika a pravdivost mohou být pokládány za vlastnosti státu nebezpečné nebo nežádoucí“. Žižkovský farář Vladimír Čapek se o den později k Pittrovu vystoupení vyjádřil takto:

„Všechno, co řečník rozebíral, bylo neseno hlubokou láskou k pravdě a vědomím odpovědnosti, kterou nese naše generace před cizinou i před budoucností. Pan Pitter mluvil jako muž, který cítí závažnost biblických slov „Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům“ (27) a který z tohoto hlediska obhajuje nejlepší tradice našeho národa.“ (28)

Podobným způsobem jako Říčan, Souček či Pitter se ve svých dopisech vyjadřovaly i dopisy některých čtenářů v již uvedené anketě „Obzorů“. Autor jednoho z nich, Ivo M. Hais, však o téměř padesát let později, roku 1994, zveřejnil v „Křesťanské revue“ sebereflexi, poodhalující problematickou stránku poválečných protestů některých křesťanů proti krutostem, dovolávajících se české humanitní tradice:

„Nemám po ruce svůj původní rukopis, ale pamatuji se, že redakce /Obzorů/ z něho vynechala několik obecnějších vět, které se hlásily k Masarykovu a Benešovu demokratickému a humanistickému pojetí vztahů mezi národy. Nezazlíval jsem to vynechání, protože mnohé články v Obzorech podobné stanovisko vyjadřovaly a opakování v mém dopise asi považovali za nadbytečné a pro úsporu místa a papíru je vypustili.

Právě k tomu vynechanému bych se však chtěl vrátit. Nezpochybňoval jsem sám princip transferu…většiny sudetských Němců, ale průvodní jevy. Moje stanovisko, mám-li být upřímný, nepramenilo ani tak z lásky k nepřátelům (,Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí.’ Lk 6,27) jako spíše z ,vlastenecké’ lásky k vlastnímu národu, tedy z rozšířené sebelásky, ješitnosti – podle Lk 18,11: ,Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník…’

Často mluvíme o mesianismu v politice a v národních programech, např. o mesianismu polských romantiků. Do jaké míry je s křesťanskou etikou ve shodě náš specificky český mesianismus, v němž si představujeme, že jsme díky národnímu programu vycházejícímu z českobratrských tradic, aktualizovaných Palackým a Masarykem, a položenému do základů první republiky, něčím lepším než jiné národy? Pravda, je to lepší než např. nacionalismus postavený na rasové nadřazenosti a národním egoismu, ale nacionalismus a národní pýcha v tom je. A pochopitelně to vede k rozčarování až k depresím, když realita ukazuje, že vlastní národ není lepší než jiné…“ (29)

Poznámky:

1) Lukášovo evangelium 10:25–37.

2) Jindřich Středa, „Jedno nedorozumění“, Katolík, 1. 6. 1947, č. 22, s. 3.

3) Martin Prudký, „Záhuba Židů a postoje křesťanů“, in: Za války a po válce, Praha 1995, s. 32.

4) Moravský zemský archiv, fond Zemský národní výbor (B 280), kart. 1864, VII-20-a, sv. I (zprávy SNB z roku 1946).

5) „Nedotýkejte se…“, Neděle, 24. 3. 1946, č. 12, s. 92.

6) Dorothea Neumärker, Josef L. Hromádka: Theologie und Politik im Kontext des Zeitgeschehens, München 1974, s. 247.

7) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, sv. 1, Praha 1990, s. 43.

8) Ústřední církevní archiv Českobratrské církve evangelické, fond Synodní rada Českobratrské církve evangelické, kart. I/6, IX. synod, 1. část: 5.–7./12. 1945.

9) „Námitky proti odsunu“, Obzory, 15. 9. 1945, č. 4, s. 52.

10) „Transfer Němců a tisk“, Obzory, 13. 10. 1945, č. 8, s. 116.

11) Obzory, 20. 10. 1945, č. 9, s. 130.

12) Obzory, 27. 10. 1945, č. 10, s. 153.

13) „Z dopisů redakci“, Obzory, 7. 11. 1945, č. 11, s. 170.

14) „Nechť mluví veřejnost“, Obzory, 20. 11. 1945, č. 12, s. 178.

15) „Již při vyslovení slova Němec se dělá člověku špatně a je odporné myslit na tak zvrhlá stvoření, jaká jsou Němci ve své většině!“ (Obzory, 7. 12. 1945, č. 14, s. 218.)

16) „…není diplomatické vynášeti na světové forum věci, které mají zůstat naším tajemstvím i když je odsuzujeme. To, že se jich v největší míře dopouštějí příslušníci strany vám nesympatické, vás nijak neomlouvá. Víte sami dobře, že věci, které se staly, se už nedají napraviti a že lidé, kteří se jich dopustili a snad ještě tu a tam dopouštějí, se vaším článkem nezmění. Dali jste takto jen do rukou Němců tištěné doklady, kterých jistě jednou proti nám použijí. A nevím, jak se vám pak národ poděkuje…“ (Obzory, 15. 12. 1945, č. 15, s. 234.)

17) Obzory, 7. 12. 1945, č. 14, s. 220.

18) Obzory, 15. 12. 1945, č. 15, s. 235.

19) Obzory, 7. 12. 1945, č. 14, s. 220.

20) Tomáš Staněk, „Odsun Němců a křesťané (1945–1948)“, Střední Evropa, 1992, č. 23, s. 40.

21) Jan Niebauer, „Můj Přemysl Pitter“, in: Hovory /2/, Sborník Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové Praha: Referáty ze semináře Přemysl Pitter – křesťan, Praha 1996, s. 65.

22) 2. Paralipomenon 28:9–15.

23) Křesťanská revue, 15. 1. 1946, č. 1, s. 12–15.

24) Křesťanská revue, 15. 3. 1946, č. 3, s. 50.

25) Viz např. Nad vřavou nenávisti: Vzpomínky a svědectví Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, Praha 1996.

26) Archiv ministerstva vnitra, arch. číslo 305–111–7, s. 40–41.

27) Přísloví 13:34.

28) Archiv ministerstva vnitra, arch. číslo 305–111–7, s. 86. 29) Ivo M. Hais, „Němci a Češi: Odsun“, Křesťanská revue, 1994, č. 5, s. 137.