Zeman na Hradě – noční můra historika

Politický životopis Miloše Zemana a jeho sporné či ve vztahu k prezidentské volbě problematické momenty nechávám k posouzení politologům. Jako historik se zde však vyjádřím k tomu, co tato potenciální hlava českého státu říká o našich národních dějinách.

Názory svérázného politického komentátora Romana Jocha zpravidla vnímám jako černobílé a ani jeho vyjádření k druhému kolu prezidentských voleb není v tomto ohledu výjimkou. Přesto bych z něj na úvod tohoto článku rád ocitoval:

„Miloš Zeman je reprezentantem a dědicem českého rovnostářství, sekularismu a socialismu. Jeho koncepce našich dějin a národa vychází z Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého. Karel Schwarzenberg je křesťanský demokrat v doslovném smyslu. Je reprezentantem a dědicem české tradice křesťanského evropanství, jež se odvíjí od svatých Václava a Vojtěcha přes Karla IV. až po koncepci našich dějin v podání Josefa Pekaře.“ (1)

Zeman by, myslím, s větší částí tohoto výroku hrdě souhlasil a komentoval jej v tom smyslu, že on je nositelem „pokrokové“, masarykovské koncepce našich dějin a republikánského zúčtování s vlivem „reakčních“ sil typu církve a šlechty, k jejichž reprezentanům dnes patří právě Karel Schwarzenberg. (2) Ten ovšem ve skutečnosti zastává velmi nejednostranný pohled na naši historii, ve kterém je místo jak pro pekařovskou, tak i pro masarykovskou filosofii českých dějin, jak pro dávnou českou tradici křesťanského evropanství, tak i pro republikánskou československou tradici. V tomto ohledu ostatně Karel VII. Schwarzenberg navazuje na odkaz svého otce Karla VI., vynikajícího českého historika, jehož ústřední tezi představoval „koncept kontinuity státních a společenských forem na státním území“ (3), do kterého se vešla celá národní tradice od dob svatého Václava až po dobu masarykovskou.

Jde tedy o to, zda po volbách bude na Hradě sedět prezident schopný sjednocovat českou společnost symbolickým navazováním na všechny její nosné historické tradice, anebo prezident společnost rozdělující svou útočností vůči všem, kterým v jeho černobílém pohledu na české dějiny připadne nálepka těch, kdo v nich stojí na špatné straně.

Zemanovy účelové (pseudo)historické interpretace mne zlobí a trápí už skoro osmnáct let a postupně stále víc kazí můj původně kladný názor na tohoto politika, kterého jsem kdysi vnímal jako kvalifikovaného oponenta ekonomické a sociální politiky Klausovy vlády. (4) Roku 1995 se však projevil jako oponent uboze nevěcný a neseriózní. Když totiž městské zastupitelstvo v Trhových Svinech přijalo rozhodnutí odhalit trhovosvinenskému rodákovi Emilu Háchovi pamětní desku na jeho rodném domě, Miloš Zeman toto (s dělením na vládu a opozici samozřejmě vůbec nesouvisející) rozhodnutí komentoval snůškou demagogických nesmyslů.

Po jednání regionální konference ČSSD v Českých Budějovicích tehdy vystoupil s prohlášením, že Hácha objektivně kolaboroval s nacismem a byl českým Quislingem, kterému jsou teď za vlády české pravice odhalovány pamětní desky, zatímco v Norsku, kde vládnou sociální demokraté, by odhalení pamětní desky Quislingovi nepřicházelo do úvahy. A že ČSSD je tady od toho, aby po nejbližších volbách takovýmto excesům zabránila…

Nechci polemizovat se Zemanovými názory na nešťastného Emila Háchu, nejhůře zkoušeného českého státníka všech dob, na jehož působení lze jistě mít různé názory /osobně vnímám jako důležitá např. slova strýce druhého z dnešních prezidentských kandidátů, který Háchu a jeho smýšlení velmi dobře znal a po válce vydal svědectví o tom, „že se málo lidí v našich dějinách vyrovná Háchovi co do lidské ušlechtilosti a ochoty k sebeobětování pro dobro národa a státu“ (5)/. Neodpustím si však ocitování slov Zemanova oblíbeného prezidenta Beneše, jenž v dubnu 1941 (v době, kdy Hácha velmi přispěl k úspěchu jeho zahraniční odbojové akce podporou, kterou mu v depeších z okupované Prahy vyjádřil) konstatoval: „Budou-li naši lidé házet hnůj na Háchu, hází ho na sebe samy. My nemůžeme už v zájmu dobré pověsti národa, který si Háchu zvolil, připustit, aby se z něho dělal Quisling. Hácha je poctivý člověk. Není jeho vinou, že nedělal politiku a na konec byl postaven do situace, v níž měl udělat politické rozhodnutí, před jakým málo státníků před ním bylo postaveno.“ (6)

V žádném případě pak nelze nechat bez povšimnutí skutečnost, na kterou po Zemanově budějovickém vystoupení upozornil Karel Steigerwald: „Že Miloš Zeman spojuje kolaboraci s nacismem se současnou vládou – to je jeho politická věc. Že prohlašuje Háchu za objektivního kolaboranta s nacismem – to je také jeho politická věc. Ale říká nám také, že jeho strana po volbách (z kontextu patrno, že vítězných) ,nebezpečným excesům’ zabrání a určí, která deska smí viset – a to už není jen jeho politická věc. Tady už je na místě vážná obava. Jeho strana bude po volbách občanům a obcím zakazovat umístění pamětní desky, pokud se Miloši Zemanovi nebude připomínaná historická postava líbit. Byl by to první krok, jímž by nám demokratická vláda přikazovala, co si smíme pamatovat, co musíme zapomenout, co si smíme veřejně myslet.“ (7) S kombinací ideologického přístupu k dějinám s politickým autoritářstvím snad máme z nedávné minulosti dostatek zkušeností na to, abychom si na ni dávali pozor…

Hlavní důvod toho, proč je pro mne jako pro historika představa Miloše Zemana na Hradě českých králů noční můrou, je ovšem jiný. Spočívá v tom, že za „kolaboranta“ Zeman nepokládá jen Emila Háchu, ale i patrona naší země a duchovního otce celé české státnosti svatého Václava. (Obojí spolu ovšem souvisí, protože Miloš Zeman v obou případech fakticky kráčí ve stopách někdejší komunistické propagandy.)

Zeman se v době, kdy byl předsedou vlády, nestyděl v parlamentu poslancům vykládat, že svatý přemyslovský kníže „na rozdíl od Přemyslovců (!) dospěl k názoru, že ohnutá páteř je nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem“, takže nepředstavuje symbol „státnosti, ale servility a kolaborace“. (8) Jím tolik opěvovaný T. G. Masaryk byl ovšem zcela jiného názoru, když se roku 1929 účastnil oslav milénia svatého Václava, kterého uznal za „knížete míru“ a „symbol národní vzdělanosti a mravnosti“ (9)

František Schwarzenberg, již zmíněný strýc dnešního prezidentského kandidáta a nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, v onom roce 1929 „na vlastní oči viděl, jak si prezident Masaryk za doprovodu biskupa Antonína Podlahy v dostavěném velechrámu sv. Víta prohlížel korunovační klenoty a svatováclavskou korunu, která pro naše předky vždy byla a pro nás stále je posvátným symbolem naší nezadatelné státnosti“. (10)

K svatému Václavovi se Češi utíkali ve všech těžkých obdobích svých dějin, a to i v dějinách zcela nedávných. (Všichni víme, že jezdecká socha patrona české země na pražském Václavském náměstí byla nakonec i centrem událostí „roku zázraků“ 1989.) Karel Čapek psal o svatém Václavovi, svatováclavském chorálu a národní naději ve svém sloupku v Lidových novinách z 18. prosince 1938, který byl jakousi jeho duchovní závětí, a Milena Jesenská v téže zlé době v Přítomnosti konstatovala: „Tvoříme, my všichni Češi, most mezi Čechy včerejška a Čechy zítřejšími. Předáváme chorál svatého Václava svým dětem. To a nic jiného neděláme.“ (11)

I když vnímám jako problematická některá vystoupení Václava Klause na každoroční Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, v nichž zaznívají i myšlenky vzdálené křesťanskému étosu, přece jen oceňuji, že i prezident Klaus svým způsobem kráčí po onom „mostu mezi Čechy včerejška a Čechy zítřejšími“, zdůrazňuje odkaz knížete Václava pro současnost a připomíná neblahou dobu, v níž byla svatováclavská tradice násilně potlačována. Každá hlava českého státu včetně té dnešní může být symbolicky vnímána jako „místodržící“ svatého Václava. Výjimku představují jen prezidenti z doby komunismu – a představoval by ji i bezděčný dědic některých komunistických i nacistických pohledů na české dějiny, prezident Zeman…

Když byl Jan Šrámek v nejtěžší době našich dějin předsedou československé exilové vlády v Londýně, v jednom ze svých projevů k domovu překrucování odkazu svatého Václava uvedl na pravou míru slovy: „Tento mírumilovný kníže z rodu Přemyslovců nebyl slaboch. Vzpomeňte si jen, jak neváhal nasaditi život v boji s Radslavem Zlickým. Když se uvolil ve známý smluvní svazek s německým králem, nezakládal tím nadvládu německého národa nad českým, nýbrž účast českého národa na rodící se středoevropské říši, jejíž povaha byla nadnárodní, kulturní, náboženská, křesťanská… I později v našich dějinách se ukazuje ustavičně snaha, aby věc národní hledala svoje dobro ve službách dobra obecného, aby myšlenka národní zůstávala v souladu s ideály světovými a s příkazy božími, aby moc se spravovala právem, aby vítězila pravda.“ (12)

Toto univerzální mravní dědictví svatováclavské tradice je schopné spojovat všechny lidi dobré vůle se vztahem k českým zemím a překonávat dokonce i zla, k nimž v dějinách došlo mezi Čechy a sudetskými Němci, což dnes vítají všichni, kteří se dívají i do budoucnosti, a ne jen do minulosti. Biskup Jaroslav Škarvada udělal například s (mnohými tak nenáviděnými) „sudeťáky“ tuto zkušenost: „Jednou jsem se zúčastnil jejich sjezdu a po mši svaté začali ti naši bývalí krajané zpívat chorál Svatý Václave v perfektním překladu. Byla to modlitba ke světci, kterého i oni považovali za patrona a dědice své země. A já viděl v očích některých z nich i slzy, ten svatý Václav byl i jejich…“ (13)

Co ale ve vztahu k tomu všemu můžeme čekat od případného prezidenta Miloše Zemana, který duchovní hodnoty nesdílí, svatováclavskou tradicí pohrdá a o Němcích dnes mluví jako šovinista? Jaký dopad by asi jeho prezidentství, nepochybně spojené i s chrlením dalších „historických“ bonmotů, mělo na obraz naší země v zahraničí? Už v době přijímání českého státu do Evropské unie roku 2004 německý velvyslanec v Praze Michael Libal v anketě týkající se tohoto obrazu konstatoval: „Nejnepříjemnější pro mě byly výpady premiéra Miloše Zemana při tryzně v Terezíně. Veřejně tu prohlásil, že Češi vlastně měli sudetské Němce nahnat do Terezína nebo Osvětimi, a místo toho je jen poslali zpět do rajchu. Jsem však přesvědčen, že něco podobného se už nebude opakovat.“ (14)

Opravdu nebude? Zeman se mezitím bohužel k lepšímu nezměnil, jak dokázala i demagogie a nízkost, s níž v minulých dnech reagoval na výroky svého volebního soupeře (bez ohledu na to, že sám kdysi pronášel podobné). „Kvůli Schwarzenbergovým výrokům ho Zeman údajně nadále nerespektuje jako svého soka v boji o prezidentský post, neboť takto prý mluví ,sudeťák a ne prezident’. A když už se Zeman dostal do ráže, pronesl také cosi o ,zdegenerované šlechtě’.“ (15) Tato slova jako by Miloš Zeman bral z úst Vasilu Biľakovi… (16)

Když už se Zeman v polemice s Karlem Schwarzenbergem stylizoval i do role obhájce prezidenta Edvarda Beneše a jeho poválečné politiky, rád bych ještě upozornil na to, že problém Benešova tehdejšího přístupu k právu a spravedlnosti se zdaleka netýká jen sudetských Němců, ale například i jeho někdejších odpůrců z řad Čechů. „Edvard Beneš žil ve svém světě msty a využíval své funkce k drobnému, nízkému vyřizování svých účtů.“ (17) Součástí mé noční můry je i přízrak návratu takto smýšlejícího muže na Pražský hrad…

Poznámky:

1) Jiří Prinz, „Osobnosti podporují Schwarzenberga“, Katolický týdeník, 15.–21. 1. 2013, č. 3, s. 4.

2) Srov. „Jsem kandidátem českých plebejců, tvrdí o sobě Miloš Zeman. Jeho soupeř Karel Schwarzenberg prý zase přirozeně hájí zájmy majetných vrstev a restituentů“, Lidové noviny, 19. 1. 2013, s. 10.

3) Martin Gaži, „Kniha, o které se hovoří. Karel VI. Schwarzenberg: Torzo díla“, Dějiny a současnost, 2008, č. 1, s. 44.

4) Po událostech od „opoziční smlouvy“ po dnešní až fanatickou podporu Zemana stávajícím prezidentem a členy jeho rodiny už bych ovšem Miloše Zemana za Klausova oponenta neoznačil.

5) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990, s. 252.

6) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943: Acta occupationis Bohemiae & Moraviae, svazek 2: Spolupráce československé emigrace na západě s domácím odbojem, její vztahy k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika okupantů, Praha 1966, s. 604.

7) Karel Steigerwald, „Už zase Zeman“, Lidové noviny, 26. 6. 1995, s. 1.

8) Vladimír Křivka, „Servilní sv. Václav, Beneš v Haagu“, Lidové noviny, 19. 1. 2013, s. 3.

9) Petr Placák, „Svatý Václav a Československá republika“, Český deník, 28. 9. 1994, s. 10.

10) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990, s. 230.

11) Petr Placák, „Svatý Václav a Československá republika“, Český deník, 28. 9. 1994, s. 10.

12) Jan Šrámek, Politické projevy v zahraničí, 4. vyd., Praha 1946, s. 18.

13) Jaroslav Škarvada (v rozhovoru s Bohumilem Svobodou), Svedl jsi mě, Hospodine, Kostelní Vydří 2002, s. 128.

14) „Češi by měli dostat Nobelovu cenu za skepsi, říká Verheugen“, Lidové noviny, 28. 4. 2004, s. 3.

15) Jiří Pehe, „Zemanův skluz“, Právo, 21. 1. 2013, s. 7.

16) Viz svérázné úvahy o „degenerovaných šlechticích“ v Pamětech Vasila Biľaka, I. díl, Praha 1991, s. 6.

17) Vladimír Bystrov, „Ze sebraných zločinů Edvarda Beneše“, Lidové noviny, 3. 9. 2010, s. 12.