Požehnání svaté Markéty

Markéta Skotská, jejíž svátek připadá na dnešní den, byla jemnou bytostí s citlivým, Kristu otevřeným srdcem, jež se nepřizpůsobovala hrubému a povrchnímu prostředí, ve kterém se ocitla, ale zušlechťovala je a vnášela do něj naději a radost.

Pro její ztělesnění tohoto poslání ženy a křesťanky pokládám za velmi vhodné uzavřít právě Markétě věnovaným textem cyklus článků, kterým jsem letos na blogu připomínal odkaz vybraných světic církevních dějin.

„Vlastní ženská genialita se vždycky projevuje jen ve sféře religiózní“ (1), jak o tom svědčí nejen příběhy panen a řeholnic typu Anežky České, Kateřiny Sienské či Edith Steinové, ale právě tak i příběhy žen typu Markéty, manželky skotského krále a matky osmi dětí, kterou církev pokládá za patronku matek. Ta, kterou křesťanství nazývá Pannou Marií a Matkou Boží, představuje zároveň archetypální vzor panenství i mateřství. V příběhu, který křesťanství vnímá jako svůj počátek, říká „ano“ k požehnání, které má skrze ni vstoupit do světa, i když pro ni samotnou bude znamenat i bolest a utrpení. Předznamenáním každé ženy kráčející v jejích stopách je ono „staniž se mi“, ochota k početí, nábožensky řečeno ochota „být požehnána“. (2)

Bylo by přitom naprostým nedorozuměním myslet si, že křesťanský pohled na poslání ženy v něčem připomíná představy a la Taliban. V křesťanském středověku je například „správná panovnice i vzdělaná. To nenápadně naznačují i obrazy Zvěstování, kde anděl Marii vyruší v četbě.“ (3)

Také Markéta bývá zobrazována s otevřenou knihou. Markétinou první učitelkou byla její matka, uherská princezna Agáta. Markéta se narodila roku 1045 nebo 1046 v anglické královské rodině žijící v uherském exilu. Její otec, známý jako Eduard Vyhnanec, byl synem wessexského krále Edmunda Ironsida. Po smrti tohoto Markétina dědečka roku 1016 ovládl Anglii vikingský král Knut Dánský, který malé syny Edmunda Ironsida, Edmunda a Eduarda, poslal svému nevlastnímu bratrovi Olafovi Švédskému s výmluvnou poznámou, že se jich může „sám bezhlučně zbavit“. (4)

Olaf se spokojil s tím, že oba chlapce odeslal do Uher. Edmund tam brzy zemřel, ale Eduard Vyhnanec vyrostl na uherském dvoře svatého Štěpána, krále, díky kterému se Uhry staly křesťanskou zemí. Oženil se s Agátou, příbuznou královny Gizely, a měl s ní tři děti: Markétu, Kristýnu a Edgara. „Víme, že Agáta sama učila své dcery a že Markéta byla dobře obeznámena s Písmem a liturgií.“ (5)

Když bylo Markétě asi dvanáct let, její rodina se vrátila do Anglie. Tam se po smrti Knuta Dánského mohl stát králem její prastrýc Eduard Vyznavač, panovník proslulý svou zbožností. Ten byl bezdětný a Eduarda Vyhnance povolal k svému dvoru jako možného následníka trůnu. Markétin otec však krátce po návratu do vlasti zemřel, což nevěstilo nic dobrého ani pro budoucnost jeho rodiny, ani pro budoucnost anglosaské Anglie.

Když Eduard Vyznavač v lednu roku 1066 odešel na věčnost, Markétin bratr Edgar byl ještě příliš mladý a snad také málo energický na to, aby se mohl ujmout vlády. Místo něj se stal králem Harold, syn vévody Godvina, bývalého správce země a tchána Eduarda Vyznavače. Na trůn si však dělal nárok i normanský vévoda Vilém, později zvaný Dobyvatel, a to pod záminkou slibu nástupnictví, který mu prý Eduard Vyznavač dal. Ve známé bitvě u Hastingsu ze 14. října 1066 Vilém zvítězil a Harold zahynul. Edgar byl sice po jeho smrti prohlášen králem Anglie, avšak nedokázal vzdorovat moci Viléma Dobyvatele a rodina musela prchat do nového exilu.

Markéta tak v zemi svých předků prožila jen malou část života. Právě v období stráveném v Anglii se však pod vedením benediktinů intenzivně vzdělávala. Učila se francouzsky a studovala teologické spisy. „Její duchovní vývoj ovlivnili zvláště sv. Augustin a sv. Jan Kassian.“ (6)

Na obzoru se ale již rýsovalo drama v podobě setkání zbožné, vzdělané a kultivované dívky s negramotným a barbarským válečníkem, jehož ženou se měla stát… Tímto válečníkem byl skotský král Malcolm III. (Máel-Coluim), později známý jako Canmore (ceann mór), „Velký vládce“. Tento panovník „plenil svými nájezdy Northumberland, pálil kostely a nelítostně nakládal s lidmi na dobytém území. Muži produktivního věku byli zajati, ženy, děti a staří lidé byli zabíjeni. Takový postup byl v té době obvyklý, ale Malcolm se v nájezdech obzvlášť vyžíval.“ (7)

Roku 1068 se v Northumberlandu objevil Edgar s matkou a sestrami. Snad doufal, že s pomocí tohoto strašného spojence bude moci zvítězit nad Vilémem Dobyvatelem, ale Malcolm se spokojil s obvyklým zpustošením země, po kterém se stáhl zpět do Skotska. Edgar jej odmítl následovat a místo toho se rodina vydala lodí z Anglie zpět na evropský kontinent. V zuřivé bouři však loď ztratila kurs a nakonec ztroskotala na skotském území. Malcolm, který krátce předtím ovdověl, zavětřil příležitost. Prohlásil se za „ochránce“ anglických uprchlíků a brzy projevil zájem o to, aby se za něj Markéta provdala. I když není důvod nevěřit, že jej nevšední dívka okouzlila, ještě důležitější mohl být pro Malcolma politický význam skutečnosti, že byla jednou z posledních příslušnic starého rodu anglosaských králů. „Markéta si sice přála žít řeholním životem jako její sestra Kristýna, ale neměla příliš na vybranou. Byli plně v Malcolmově moci a nebyl to člověk, jemuž by se dalo snadno vzdorovat. Svatba se uskutečnila okolo roku 1070.“ (8)

Kultivovaná mladá žena ze sofistikovaného evropského prostředí se tak stala královnou drsného Skotska. O tom, jak si v této roli vedla, nás zpravuje především její zpovědník a životopisec Turgot, převor benediktinského kláštera v Durhamu a později biskup v St. Andrews. Turgot přirovnává Markétu k biblické Ester, která nenalezla žádné zalíbení ve své roli perské královny, avšak využila jí k tomu, aby se stala nástrojem Božího milosrdenství. Markéta jím byla vůči všem potřebným, ke kterým přistupovala s nekonečným soucitem:

„Co by mohlo být soucitnější než její srdce? Kdo by mohl být laskavější než ona k chudákovi? Nejenže by rozdala chudým všechno, co měla; kdyby mohla, vzdala by se pro ně i sebe samotné. Byla chudší než kdokoliv z jejích žebráků; protože ti, i když nic neměli, si přáli něco mít, zatímco ona se naopak všeho svého vlastnictví toužila zbavit. Kdykoliv vyšla ze dveří, ať už pěšky nebo na koni, shromáždily se kolem ní zástupy chudých lidí, sirotků a vdov, jako kdyby přicházeli ke své nejláskyplnější matce, a každému z nich se od ní dostalo útěchy. Ale když už rozdala chudým všechno, co měla s sebou, bohatí dvořané, kteří ji doprovázeli, nebo její vlastní služebníci jí dávali své pláště a všechno, co u sebe zrovna měli, aby to mohla rozdat těm, kteří trpěli nedostatkem; toužila totiž po tom, aby nikdo nemusel odejít s prázdnou. Její služebníci se nad tím nijak nepohoršovali, ale naopak se předháněli v tom, kdo jí dřív nabídne to, co má, protože věděli, že jim to všechno odplatí dvojnásobně. Někdy si také brala to či ono z králova soukromého vlastnictví, ať už to bylo cokoliv, a rozdávala to chudým… Král o těchto krádežích dobře věděl, ale vždy předstíral, že si ničeho nevšiml, a zdál se tím být velice pobaven.“ (9)

Kdyby tak i vládcové našeho dnešního světa měli manželky typu Markéty! Turgotovo líčení vztahu mezi Malcolmem a Markétou je dojemné i zábavné současně. Brutální skotský vládce a nelítostný válečník se v rukou své ženy měnil ve vosk, který mohla tvarovat, jak chtěla. Jistě, ne úplně. Nepovedlo se jí naučit krále číst ani jej odradit od válčení. Naučila jej však modlit se a „ukázala mu nový způsob života a duchovní sílu, kterou nikdy předtím nepoznal. Ačkoli neuměl číst, bral její knihy do rukou a prohlížel si je. Když měla nějakou knihu oblíbenou, díval se na ni se zvláštním zájmem, převracel ji v rukou a líbal listy.“ (10)

Manželství Markéty a Malcolma zaujalo i Albina Lucianiho alias papeže Jana Pavla I. Ten viděl v Markétě příklad „ženy statečné“, jíž vzdává chválu mýtický král Lemuel v jednatřicáté kapitole biblické knihy Přísloví. Ve svém literárním dopisu králi Lemuelovi Luciani o „ideální ženě“ píše: „Vskutku o jejím domě nelze říci, že je to ,loď bez kormidelníka’. To je také důvod, proč jí muž svěřuje s plnou důvěrou klíče od spíže a sklepů, protože je přesvědčen, že všechno povede dobře. Takový manžel se podobá skotskému králi Malcomovi, který sice neuměl číst, ale líbal modlitební knihu své svaté manželky Markéty se slovy: ,Toto je kniha, ze které Markéta čerpá moudrost a dovednost.’“ (11)

Markéta tak ztělesňuje jedno z charizmat křesťanky, které je v nové vatikánské kapli Redemptoris Mater znázorněno „východním ikonografickým schématem manželského setkání Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, s detailem Anny posunující Jáchyma do středu ikony. Tento detail vyjevuje úkol ženy – přivádět muže k duchovnímu životu.“ (12)

„Markétin bohulibý život ale nepůsobil jen na krále, ale také na všechen jeho lid jako živě prožívané kázání.“ (13) Markéta se stala požehnáním pro celé Skotsko. „Využívala i maličkostí každodenního života k duchovnímu prospěchu. Když si všimla, že mnozí [skotští rytíři] opomíjejí vzdát Bohu po jídle dík, založila tradici poháru na rozloučenou při vstávání od stolu pro ty, kteří zůstali na závěrečnou modlitbu. Od té doby se tomuto poháru říkalo Přípitek milosti nebo Požehnání svaté Markéty.“ (14)

Turgot Markétu pro její zásluhy o křesťanství ve Skotsku nazývá „druhou Helenou“ (15), což je zajímavé již vzhledem k tomu, že Markéta opatrovala relikvii Svatého kříže, který údajně Helena objevila na Golgotě (jako místo jejího uložení založila slavné opatství Dunfermline). Tak jako kdysi císař Konstantin nechal své matce Heleně v římské říši volnou ruku k tomu, aby svými hřivnami přispívala k upevňování věci Kristovy, král Malcolm dal své ženě „svolení ,vybrat si kněze schopné vylepšit mravy lidu, obnovit bohoslužbu v její původní kráse, znovu nastolit velkolepou úctu a vážnost církve’. Sama se setkala s hlavními představiteli církve a vysvětlovala jim, co sama považuje za potřebné, a dokládala to citáty z Písma a církevních otců. Malcolm jí tlumočil: mluvila francouzsky, latinsky a sasky, ale nebyla schopna se dorozumět v gaelštině. Ať už byli mniši přesvědčeni její vzdělaností, diplomacií či postavením jejího tlumočníka, dali souhlas a reforma byla provedena.“ (16)

Markéta tak vstoupila do církevních dějin nejenom jako světice, ale také jako reformátorka církve, která ve Skotsku čelila nevzdělanosti tamějších kněží a mnichů a překonávala nešvary, do kterých místní církev v minulých staletích upadla. Skotským věřícím, kteří vůbec nikdy nechodili k svatému přijímání a považovali se za nehodné svátostí, vysvětlovala, že „všichni křesťané jsou hříšníci a musí se zpovídat, činit pokání a přijímat tělo Páně pro zdraví svých duší“. (17)

Markétin všestranný vliv na duchovní a kulturní život Skotska nebyl ovšem vnímán jednoznačně, protože místní keltskou tradici částečně nahrazoval tradicí anglosaskou. Tento posun se projevil i v tom, že Markétini synové nedostali tradiční skotská královská jména jako Malcolm, Cináed či Áed, ale jména anglosaských králů Eduard, Edmund, Ethelred a Edgar. Dalšími dětmi Markéty a Malcolma byli synové Alexandr a David a dcery Edith a Marie.

Markéta svým dětem obstarala výtečné domácí učitele, kteří je vzdělávali ve všech tehdy známých vědách. Ve výchově obou dívek hrála důležitou roli také její sestra Kristýna, abatyše z Wiltonu. I když někteří současní autoři Markétě poněkud úsměvně vytýkají, že výchova jejích dětí byla přísná a „velice vzdálená moderním teoriím“, možná i právě proto mohla fungovat jako „školka svatých“. (18)

Roku 1093 mladí princové Eduard a Edgar vytáhli se svým otcem Malcolmem proti Vilému Rufovi, synu a nástupci Viléma Dobyvatele. Markéta, tehdy už těžce nemocná a upoutaná na lůžko, podle Turgota na svého muže „naléhala, aby neodcházel s vojsky, ale stalo se, že neuposlechl její rady“. (19)

Dne 13. listopadu 1093 pak byl Malcolm u Alnswicku ze zálohy napaden a společně s Eduardem zabit. Markétin stav se v té době zhoršil. Královna přijala eucharistii a připravovala se na odchod z tohoto světa. Turgot dramaticky líčí, jak se Edgar vrátil do královského sídla na edinburghském hradě, aby své matce oznámil tragickou zprávu o smrti jejího manžela a prvorozeného syna, a nalezl ji na smrtelné posteli:

„Královna, která se okolostojícím zdála být v agónii, se náhle vzchopila a promluvila k svému synovi. Zeptala se jej na jeho otce a bratra. Nechtěl jí říct pravdu a v obavě, že uslyší-li o jejich smrti, sama ihned zemře, odpověděl, že jsou oba v pořádku. Ona však s hlubokým povzdechem zvolala: ,Já to vím, můj chlapče, já to vím. Při Svatém kříži, při poutu krve, které mezi námi je, tě žádám, abys mi řekl pravdu.’ Po tomto naléhání jí přesně řekl všechno, co se přihodilo. Co myslíte, že asi udělala? Reptat proti Bohu bylo pro takovouto ženu nemožné. V jediném okamžiku ztratila manžela a syna a současně jí nemoc přinášela krutou smrt. Ve všech těchto věcech však nezhřešila svými rty ani nemluvila pošetile proti Bohu. Pozvedla oči a ruce k nebi a velebila Boha slovy: ,Všechna chvála náleží Tobě, Bože všemohoucí, který sis přál, abych z tohoto světa odcházela s tak hlubokým zármutkem. Doufám, že se Ti zalíbilo očistit mne tímto utrpením od poskvrny některých mých hříchů.“ (20)

Turgot nazývá Markétinu smrt ze 16. listopadu 1093 šťastnou, protože královna zemřela v naprosté odevzdanosti do vůle Boží a její krásná duše, vysvobozená z okovů těla, odešla ke Kristu, kterého vždy milovala. Jméno Markéta je odvozeno z latinského slova „margarita“ (perla) a podle Turgota se Markéta „v očích Božích ukázala být perlou, vzácnou ve víře a skutcích. Byla vskutku perlou pro tebe, pro mne, pro každého z nás, ano i pro samotného Krista, a protože patřila Kristu, stala se naší perlou ještě víc poté, co nás opustila a byla vzata k Pánu. Tato perla, opakuji, byla vzata z hnojiště nynějšího světa a teď září na svém místě mezi klenoty Věčného Krále.“ (21)

Tato slova Turgot adresoval Markétině dceři Edith, která po svém sňatku s anglickým králem Jindřichem I. přijala pro Angličany obvyklejší jméno Matylda. „Byla královnou velice milovanou, velmi vzdělanou, která vášnivě milovala hudbu a s velkorysostí pro někoho až marnotratnou přijímala hosty všeho druhu, hlavně však kleriky a hudebníky. Stala se tak proslulou, že k ní podle Viléma z Malmesbury směřovali všichni, kdo se nějak proslavili, ať už svými básněmi nebo písněmi. Mnohá svá díla – z nichž známe asi desítku – jí věnovali dva nejslavnější básníci té doby, Marbode z Rennes a Hildebert z Lavardinu.“ (22)

Matylda se stala jedním ze dvou dětí z Markétiny „školky svatých“, které bylo později svatořečeno. Druhým se stal její bratr David, „jeden z nejlepších skotských králů“. (23) I on byl – stejně jako jeho biblický vzor, podle kterého dostal jméno – hudebníkem a podporovatelem umění. Pokračoval ve Skotsku v církevních reformách, „posílil diecézní strukturu skotské církve a založil ve východních nížinách důležitá opatství reformních evropských církevních řádů, zejména augustiniánů a cisterciáků“. (24)

David vládl v letech 1124 až 1153, po svých bratrech Edgarovi (1097–1107) a Alexandrovi (1107–1124). Již zmíněný kronikář Vilém z Malmesbury o nich píše, že „v žádných dějinách nebyli takoví tři králové a bratři, kteří by vynikali stejnou svatostí nebo tolik nasákli zbožností své matky“. (25)

„Chceme-li poznat původ velikých nadání, musíme sestoupit od synů nikoliv k otcům, ale k matkám. Na druhé straně mívají vynikající otcové často bezvýznamné syny – což znamená, že muž vydává svou sílu ve vlastním díle, žena ji nevydává, ale postupuje. Muž se spotřebovává a vyčerpává v díle, rozdává se ve svém nadání; žena dává samo nadání – odevzdává je totiž příští generaci.“ (26)

Tato slova velké německé spisovatelky a křesťanské myslitelky Gertrudy von Le Fort bezesporu platí i o Markétě, která se stala požehnáním nejen pro Skotsko své doby, ale také pro Skotsko následujících staletí. Z toho, že jsou „žijícími potomky svaté linie založené svatou Markétou“, čerpali svou duchovní legitimitu ještě i Stuartovci, vládnoucí ve Skotsku od roku 1371. „V písemných pramenech ze 14. a 15. století bývá obvykle královská dynastie označována slovy ,Markétini dědicové’.“ (27)

Markéta byla pochována v jí založeném opatství Dunfermline, kam později uložili i Malcolmovo tělo. Hned po své smrti byla aklamací lidu prohlášena za svatou. Když v polovině třináctého století papež Inocenc IV. Markétu oficiálně svatořečil, „bylo to triumfální potvrzení nedotknutelné svrchovanosti skotského království a jeho hrdosti a věrnosti“. (28)

V době reformace byla těla Markéty i Malcolma „převezena do bezpečí a uložena ve zvláštní kapli v Escorialu nedaleko Madridu. Dnes však již není možno je identifikovat. Markétinu hlavu si odnesl dunfermlinský opat v drahokamy posázené skříňce. Stala se vzácným ostatkem, který byl později předán z benediktinského opatrovnictví jezuitům. Byla uctívána v Douai, ale za francouzské revoluce se ztratila. Košile, v níž Markéta zemřela, byla uchovávána v kostele v dunfermlinském opatství a až do reformace ji skotské královny oblékaly při porodu. Trvalejšími památkami na Markétu jsou jeskyně blízko Dunfermline, kam se chodívala modlit a rozjímat, její starobylá kaple na edinburghském hradě a erb města Queensferry, který byl jejím osobním erbem.“ (29)

Svatá Markéta zůstává vzorem modlitby a víry i příkladem lásky, s níž byla matkou nejen svým dětem, ale i celému národu, jehož královnou se stala. V naší době, pramálo ochotné naslouchat zbožným řečem, je více než kdy dříve aktuální způsob, jakým Markéta kázala o Bohu nikoliv slovy, ale svým životem.

Již citovaný papež Jan Pavel I. řekl, že „Bůh je otec i matka současně“. (30) Právě víra v „mateřskou“ lásku Boží, která přijímá a obdarovává všechny lidi bez toho, že by si ji museli čímkoliv zasloužit, představuje ústřední poselství křesťanství. V tomto smyslu čtu i závěrečnou prosbu modliteb dnešního dne, 16. listopadu, v katolickém breviáři: „Bože, tys dal svaté Markétě velkou lásku k chudým; veď nás, ať jednáme tak jako ona, aby naše láska k lidem byla obrazem tvé dobroty.“ (31)

(Věnováno Markétě Munzarové.)

Poznámky:

1) Gertruda von Le Fort, Věčná žena, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 27.

2) Tamtéž, s. 13.

3) Jitka Cíhová, „Královny nemají nohy“, Živá historie, 2012, č. 11, s. 11.

4) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 32.

5) Tamtéž, s. 33.

6) Tamtéž, s. 33.

7) Tamtéž, s. 34.

8) Tamtéž, s. 34.

9) William Forbes-Leith (ed.), The Life of St Margaret, Queen Of Scotland: By Turgot, Bishop Of St Andrews, Edinburgh: David Douglas, 1896, čl. 23.

10) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., s. 35.

11) Albino Luciani, Dopisy slavným osobnostem, Kobeřice: Edice Salvator, 1994, s. 112.

12) Jesús Castellano Cervera, „Etapy a pedagogika svatosti: Cesta manželské spirituality pro naši dobu“, Teologické texty, 2011, roč. 22, č. 4, s. 174.

13) Erna Melchers, Das grosse Buch der Heiligen: Geschichte und Legende im Jahreslauf, München: Südwest, 1984, s. 354.

14) William Forbes-Leith (ed.), The Life of St Margaret, Queen Of Scotland: By Turgot, Bishop Of St Andrews, pozn. 28.

15) Tamtéž, čl. 17.

16) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., s. 37.

17) Tamtéž, s. 38.

18) Viz tamtéž, s. 39.

19) William Forbes-Leith (ed.), The Life of St Margaret, Queen Of Scotland: By Turgot, Bishop Of St Andrews, čl. 37.

20) Tamtéž, čl. 40.

21) Tamtéž, čl. 4.

22) Regine Pernoudová, Žena v době katedrál, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 120.

23) Donald Attwater, Slovník svatých, Vimperk: Papyrus a Rudná u Prahy: Jeva, 1993, s. 265.

24) Jenny Wormaldová (ed.), Dějiny Skotska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 40.

25) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., s. 39.

26) Gertruda von Le Fort, Věčná žena, s. 20.

27) Jenny Wormaldová (ed.), Dějiny Skotska, s. 79 a 84.

28) Tamtéž, s. 56.

29) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., s. 40–41. – Queensferry znamená „královnin přívoz“. Název odkazuje k přívozu, kterým Markéta nechávala zdarma vozit poutníky do poutního místa St. Andrews.

30) Guido Knopp, Vatikán: Moc papežů, Praha: Ikar, 2003, s. 245.

31) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 1801.