Masaryk a česká religiozita

Dnešního výročí T. G. Masaryka (+ 14. 9. 1937) jsem se již dotkl v článku, pojednávajícím o politické nezakotvenosti současného českého státu. Nyní bych se v souvislosti s Masarykem zmínil o náboženské nezakotvenosti dnešní české společnosti.

V naší společnosti je v současné době nejčastějším typem náboženskosti necírkevní, individualistická religiozita (u mnohých asi spíš pseudoreligiozita), která nevytváří společenství, ale nechává každého nábožensky hledat osaměle na vlastní pěst. Tento fenomén je dnes sice přítomen i v jiných zemích sekularizovaného Západu, u nás však k němu přispěly i některé specificky české faktory. Jedním z nich bylo právě působení "tatíčka Masaryka".

K závěrům, které zde předkládám, jsem dospěl až po dlouhém zkoumání a promýšlení daného tématu. Kdysi jsem Masarykovu roli ve vztahu k české religiozitě vnímal tak, jak ji asi chtěl vidět i on sám. Ještě v roce 2000 jsem na novinovou zprávu s názvem "Češi věří víc v UFO než v posmrtný život" reagoval článkem "Co by na to asi řekl Masaryk", kde jsem neuvěřitelně nízké procento dnešních Čechů věřících v posmrtný život postavil do kontrastu k Masarykovi, který ve svých "Hovorech" s Karlem Čapkem i v mnoha jiných textech kladl důraz právě na argumenty pro nesmrtelnost duše. (1)

V Masarykovi jsem tehdy spatřoval někoho, kdo se obdivuhodně snažil přimět Čechy k hlubšímu přemýšlení o náboženských otázkách a dodnes v tom zůstává inspirativní osobností. Myslím, že mnohem jasněji viděl věci např. spisovatel a dlouholetý politický vězeň Ladislav Jehlička, jehož nedávno vydaná kniha konstatuje, že v Masarykovi je málo "jak hloubky, tak skutečného náboženství" a že právě jeho důraz na nesmrtelnost duše, ze které odvozoval existenci Boží, je "jasný filosofický nonsens", protože ve skutečnosti lze na existenci nesmrtelné duše usuzovat z existence Boží, ne obráceně. (2)

Masaryk byl (slovy spisovatele Heinricha Manna) "mužem, který dokázal svému okolí vnutit ideu". (3) To však platilo spíš ve vztahu k idejím negativním (protirakouské a protikatolické) než pozitivním. Možná ale Masaryk prostě jen využil toho, že nově konstituovaný novodobý český národ od druhé poloviny devatenáctého století prožíval jakési své dospívání, a ve vztahu k "Vídni" a "Římu" dovedl do extrému adolescentní vzpouru proti autoritám...

Prostředí rakouského katolicismu, ve kterém Masaryk vyrůstal, samozřejmě mělo řadu slabin. I zde by se však dalo využít onoho příměru z vývojové psychologie a přirovnat Tomáše k pubertálnímu jinochovi, kterého nenapadá, že i když jsou jeho rodiče "úplně nemožní", přesto mohou mít v zásadě pravdu.

Tento příměr má své opodstatnění nejen ve vztahu k době Masarykova dospívání, kdy měl na střední škole dramatické konflikty se svými profesory a ve střetech s autoritami si začal utvářet i své vlastní, na nich nezávislé náboženství, ale i ve vztahu k dalším obdobím jeho života.

Podle toho, co sám často prohlašoval, byl Masaryk celý život teistou a nikdy ani na vteřinu ateistou. Jeho vztah ke katolické církvi a křesťanství se naproti tomu dramaticky měnil. Masaryk v něm stál na rozcestí v době svého mládí, což je zřejmé z jeho známého díla "Sebevražda" z počátku osmdesátých let. Třicetiletý autor v něm (naposledy!) mluví o Ježíši jako o Kristu a při analýze novověké evropské rozháranosti a náboženské nezakotvenosti,jejímž extrémním projevem je vzrůstající sebevražednost, vysoce oceňuje to, co v dřívějších staletích Evropanům dávalo společenství katolické církve:

"Vliv středověké církve na lidstvo byl velmi prospěšný. Mysli byly na dlouhou dobu dokonale uspokojeny, lidé se cítili šťastnými; neboť náboženství produševnilo všechny poměry životní, přivyklo masy duchovnímu vedení a skýtalo ve svém zvláštním světovém názoru pevnou oporu pro všechny příhody a nehody středověkého života. Je právě třeba zvlášť vytknout, že život tehdejší se zřetelem k pokrokům našeho století byl po každé stránce velmi těžký; přesto se katolictví podařilo mravy a celý životní názor lidí tak utvořit, že chorobná sebevražednost vůbec nemohla vzniknout. Katolictví činí své příslušníky trpělivými a poslušnými, dodává lidem čehosi zvlášť jemného a laskavého, svým učením a četnými formulemi a obřady skýtá tolik útěchy a naděje, že nedovoluje vzniknout pesimismu." (4)

Je vskutku paradoxní, že autor takto vnímající společenský přínos katolicismu začal později český národ horlivě vyzývat, aby se s katolickou vírou rozešel. Paradoxní je také skutečnost, že i když Masaryk sám svůj rozchod s katolicismem často zdůvodňoval přihlášením se k české reformační tradici, ve skutečnosti z katolické církve roku 1878 vystoupil pod vlivem své americké novomanželky Charlotty Garriguové, která jeho duchovní vývoj nasměrovala k americkému unitářství, náboženskému směru nemajícímu s českou reformací nic společného. Právě pod vlivem unitářství, popírajícího křesťanskou víru v Kristovo božství, posléze Masaryk dospěl k pohledu na Ježíše, vyjádřenému například v jednom z jeho projevů z roku 1904:

"A já již nejednou řekl: já dosud pokládám Ježíše za našeho nejvyššího učitele náboženství, Ježíše historického, ne dogmatického Krista, ne Boha, ale člověka, a právě jakožto člověka ho můžeme milovat, ctít, následovat jako svého učitele, vzor, ideál. Ovšem to následování nebude slepé, nýbrž v souhlase s naším filosofickým poznáním a mravním vývojem." (5)

I zde je patrné, že Masaryk se odmítá podřídit jakékoliv autoritě a nehodlá se sklonit ani před Nazaretským. Profesor J. L. Hromádka o něm v této souvislosti konstatoval: "Masaryk arci přijímá mnoho od Ježíše, uznává jeho velikost a vznešenost; ale kdo se zásadně staví k Ježíšovi tímto způsobem, ten - třeba by všechno nakonec přijal - nemá náboženského vztahu k němu... Člověk, který všechno vždy a všude kriticky rozbírá, rozumem hodnotí, skepticky rozřezává a nekloní se nikdy tiše a pokorně před absolutní hodnotou, nemůže nábožensky ničeho vytvořiti. Masaryk se přičinil o to, aby náboženství nebylo ignorováno českými vzdělanci, napsal o něm řadu krásných a uznalých výroků. Ale nábožensky zůstal rozpolcen, neutišen a nepokořen." (6)

Protestantský teolog Hromádka si dobře povšiml největšího paradoxu Masarykova působení, spočívajícího v tom, že muž, který v sekularizujících se kruzích české inteligence vehementně bojoval "za náboženství", byl současně také mužem, který svým pojetím lidského rozumu jako jediné svrchované autority autenticky náboženský postoj fakticky znemožňoval. K doplnění Hromádkova postřehu lze ocitovat i slova katolické filosofky Jolany Polákové:

"Dějiny církve ukazují, že křesťanství je zajisté schopno integrovat do sebe prvek autonomního kriticismu a kreativity, ale jen jako korektiv; jen do té míry, do níž je schopen sloužit základní přesažné skutečnosti náboženského života: bezvýhradné a nepodmíněné podřízenosti člověka živému Bohu - podřízenosti, která se zdá osvícensky a modernisticky uvažujícím lidem snad zcela nesmyslná, ale která může - protože je to podřízenost Bohu - pozvedat člověka a svět daleko výš, než se mohou při sebevětším úsilí povznést vlastními silami. Masaryk - jako tak mnoho vzdělaných a osvícených lidí - se nedokázal otevřít hlubokému tajemství církve. Tajemství, které vyžaduje vzdát se svého Já." (7)

Profesor Masaryk vedl na přelomu století předem prohranou válku na dvou frontách: proti náboženské lhostejnosti či odmítání náboženství na straně jedné a proti katolicismu, ke kterému se v jeho době hlásila drtivá většina Čechů, na straně druhé. Liberálům právem vytýkal, že jsou hluší vůči posledním otázkám člověka, a sám si zacpával uši před zjevnou skutečností, že jeho národ může odpovědi na tyto otázky daleko snáze nalézat ve společenství církve než prostřednictvím rozumování osamělého, nábožensky rozpolceného intelektuála.

A tak jeho snahy nahradit katolické (ale i protestantské) křesťanství "pokrokovějším" a "vědečtějším" náboženstvím, nezaloženým na Božím zjevení, ale jen na rozumu a etice, v praxi působily spíš jako výzvy k "odstranění Boha bez náhrady". Tak je aspoň charakterizuje spisovatel Pavel Kosatík v souvislosti s událostmi roku 1906, kdy Masaryk požadoval vyhoštění učitelů katolického náboženství ze škol s odůvodněním, že "jinak se děti učí přetvářce, lhaní, jezovitismu". (8) Veřejnost podle Kosatíka "požadovala nikoli jejich (katechetů) náhradu učiteli jiného a lepšího náboženství, ale odchod katechetů ze škol jednou provždy". (9)

Jak ještě roku 1922 konstatovaly české noviny, "ke katolické církvi choval se Masaryk nešetrně. Vystoupil a dal se k protestantství, ač necítil se věřícím protestantem, a byl velice nespravedlivý v souzení. Jeho řeči a výroky o katol. církvi byly často tak vášnivé, že nesnesou vůbec žádného měřítka. Byly to často demagogické fráze, ničím se nelišící od projevů socialistických štváčů na schůzích." (10)

Když se koncem roku 1918 Masaryk po vítězství své protirakouské zahraniční akce vrátil do Čech jako zakladatel nového státu, byl v jakémsi pseudonáboženském vytržení uctíván a oslavován jako nástroj Prozřetelnosti, která jej Čechům dala jako "Prezidenta Osvoboditele". Mnozí tím mínili hned dvojí "osvobození" - od Rakouska a od katolické víry. "Jak to bylo působivé, zbavit národ takového ujařmení a zpozdilosti, jak nadšeně startovala ta lepší, za každého režimu pokroková a revoluční část národa za svým novým vůdcem, guru či elfem! Jak se rozletěla Volná myšlenka po městech i na venkově! Jak i sokolíci dostali po zmateném a vyčpělém Tyršovi novou inspiraci!" (11)

Prezident Masaryk protikatolické vášně z prvních let Československé republiky nijak nebrzdil, snažil se ale chovat jako státník alespoň v tom, že se k nim nevyjadřoval ani v kladném smyslu. Ještě v červenci 1925 si nicméně neodpustil vyvěsit v době husovských oslav nad Hradem vlajku s husitským kalichem (pojímaným nikoliv jako náboženský, ale jako protikatolický symbol).

Postoj prezidenta Masaryka ke katolické církvi byl však mnohem méně jednoznačný než někdejší postoj profesora Masaryka. Mnozí (zpravidla katoličtí) autoři zastávají názor, že "Masaryk dvacátých a třicátých let...má ke katolicismu blíž než Masaryk přelomu století". (12) Mohou se přitom odvolávat na Masarykovu aktivní účast na oslavách svatého Václava z roku 1929, na jeho souznění s principy katolické sexuální etiky (Masaryk se odmítavě vyjadřoval k potratům, k umělé antikoncepci či k mimomanželskému sexuálnímu soužití) a na skutečnost, že krátce před smrtí si k sobě Masaryk nechal zavolat katolického kněze. (13)

Masarykův pohled na katolickou víru v závěru jeho života ovšem zůstal veřejnosti neznámý, zatímco jeho dřívější antiklerikální postoje se staly trvalou součástí národního povědomí a ve své propagandě jich mohli využít i komunisté. Vůbec by se s trochou sarkasmu dalo říci, že "novým náboženstvím", po jehož příchodu Masaryk volal, se nakonec stal - komunismus. Filosof Stanislav Sousedík ve svém "nekrologu" Masarykova Československa, zveřejněném v Lidových novinách ze 7. ledna 1993, píše:

"Převážná část katolického obyvatelstva přijala sice Masarykovu státní ideu nějak za svou, ale mnohdy ovšem za cenu náboženského zpovrchnění. Důsledky českého náboženského indiferentismu, k němuž dal Masaryk proti svému přesvědčení silný impuls, promítly se časem i do oblasti politické. Kdo z nás se někdy nezamyslil nad tím, proč v kritických letech 1945-1948 měla česká společnost tak málo protilátek proti marxistické propagandě, že právě u nás mohla být jedinovláda komunistické strany přijata tak velkou částí obyvatelstva s upřímným vnitřním souhlasem? Připomeneme-li si pak, jak snadno mohla být Masarykova státní idea transformována do marxistické podoby, nemůže nás příliš překvapit, že pronásledování církve dosáhlo v době totality právě v Československu hrdém na své demokratické a toleranční tradice intenzity ve srovnání s jinými sovětskými satelity výrazně nadprůměrné." (14)

Skutečnost, že působení velkého bojovníka proti náboženské lhostejnosti v české společnosti naopak přispělo k šíření náboženského indiferentismu, je sice paradoxní, ale nikoliv překvapivá. Masaryk totiž - jak v jednom ze svých posledních textů konstatoval filosof Jan Patočka - sice správně bil na poplach před tím, že "náš moderní život se nenechal prozářit paprskem absolutna", ale jeho výstižná diagnóza byla provázena naordinováním nepřiměřené terapie, která nemoc jen ještě víc zhoršila.

"Nebylo uvolnění katolicismu prostřednictvím obnoveného náboženského myšlení a života cestou, jež snad byla skutečnosti bližší? Cestou, která by byla i lidu a jeho životnímu stylu mnohem blíže a která by se snad mohla rozšířit i u vzdělanců, ba vyvolat u nich nadšení?" (15)

Ve vztahu k české religiozitě mi Masaryk připomíná revolucionáře, který nádhernou, ale zaprášenou katedrálu srovnává se zemí, místo aby ji očistil. Ve svém naivním optimismu je totiž přesvědčen, že vskutku jedinečná bude teprve nová stavba, postavená na jejím místě - a ke svému štěstí umírá dřív, než může zjistit, že ona novostavba připomíná "grand zero"...

Poznámky:

1) "Češi věří víc v UFO než v posmrtný život", Lidové noviny, 19. 8. 2000, roč. 13, č. 193, s. 4; Vít Machálek, "Co by na to asi řekl Masaryk", Lidové noviny, 24. 8. 2000, roč. 13, č. 197, s. 10.

2) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 35.

3) Eva Broklová, "Československo ve Světové revoluci: K 80. výročí vydání Masarykovy Světové revoluce", in: Taťjana Martonová (ed.), T. G. Masaryk a Světová revoluce: Sborník příspěvků z XI. semináře Masarykova muzea v Hodoníně 16. listopadu 2004, Hodonín: Masarykovo muzeum, 2005, s. 37.

4) T. G. Masaryk, Sebevražda, 5. vyd., Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 134-135.

5) T. G. Masaryk, V boji o náboženství, 3. vyd., Praha: Čin, 1947, s. 29.

6) Josef L. Hromádka, "Masaryk a my", in: Josef Smolík - Jan Štěpán (eds.), T. G. Masaryk ve třech stoletích: Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech, Brno: L. Marek, 2001, s. 95.

7) Jolana Poláková, "Humanismus a křesťanství: K 70. výročí úmrtí T. G. M.", Teologické texty, 2007, roč. 18, č. 2, s. 86.

8) Stanislav Balík, "Kulturní boj v českých zemích a politický katolicismus", in: Pavel Marek (ed.), Teorie a praxe politického katolicismu 1870-2007, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 82.

9) Václav Drchal, "308 katechetů vs. Masaryk: Právě před 105 roky budoucí prezident uspěl ve sporu s učiteli náboženství, které označil za udavače", Lidové noviny, 27. 6. 2011, roč. 24, č. 150, s. 29.

10) "Profesor Masaryk", Pražský Večerník, 21. 10. 1922, roč. 4, č. 238, s. 1.

11) Petr Peňáz, "Ad Humanismus a křesťanství", Teologické texty, 2007, roč. 18, č. 3, s. 155. V témže článku je připomenuta i vtipná etymologie Josefa Floriana, který za první republiky Masarykovo jméno přeložil jako "ryk davu".

12) Radomír Malý, "T. G. Masaryk a jeho vztah ke katolicismu", Křesťanská revue, 1991, roč. 58, č. 7, s. 151.

13) Vše uvedené viz Petr Žák, "Masarykovo smíření s katolickou církví: Zamyšlení nad článkem Adolfa Kajpra o víře T. G. Masaryka", Církevní dějiny, 2011, č. 8, s. 104-112.

14) Stanislav Sousedík, "Katolictví a česká státnost", in: Josef Smolík - Jan Štěpán (eds.), T. G. Masaryk ve třech stoletích: Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech, Brno: L. Marek, 2001, s. 340-341.

15) Jan Patočka, "Doslov", in: Jaroslav Durych, Boží duha, 3. vyd., Praha: Academia, 2000, s. 181.