Erasmus Rotterdamský a Martin Luther (část III.)

Podle Josepha Ratzingera „nelze říci, že Erasmus je jasný charakter a Luther temný, ale oba mají své problémy“. Je třeba se ptát, „jaké chyby přešly v důsledku reformace do německého charakteru“, ale i „Co je v nás problematického díky katolicismu?“ (1)

I u nás by bylo zajímavé se ptát, co je v našem charakteru problematického díky dějinám českého protestantismu, resp. katolicismu. Jednodušší by však byla odpověď na otázku, jakou chybu má průměrný Čech společnou s Erasmem a jakou s Lutherem. Zdá se mi, že s Erasmem tendenci kritizovat bez toho, že by se sám pro dobrou věc osobně nasadil, a s Lutherem sklon k předsudkům a černobílému vidění světa… Mezi české předsudky, které je třeba korigovat ve vztahu k první polovině šestnáctého století, patří představy o nesnášenlivém katolicismu a fanatických Habsburcích.

Erasmus a Habsburkové

Erasmův nejslavnější životopisec Stefan Zweig (1881–1942), vídeňský Žid, který se nikdy nedokázal smířit s rozpadem habsburské monarchie a šílenstvím, které po jejím rozbití zasáhlo střední Evropu, ve svém románu „Triumf a tragika Erasma Rotterdamského“ líčí, jak byl jeho toleranci ztělesňující hrdina roku 1529 fanatickými protestanty vyštván z Basileje a naopak slavně přivítán ve Freiburgu, ležícím na území pod vládou Ferdinanda Habsburského:

„Basilej…je zachvácena horečkou reformace. Davy ztékají kostely, strhávají obrazy a vyřezávané sochy z oltářů a pálí je pak na třech velkých hranicích před chrámem. Zděšeně pozoruje Erasmus, jak jeho odvěký nepřítel – fanatismus – ohněm a mečem zuří kolem jeho domu… Nyní, když se Basilej stala reformovaným stranickým městem, nechce déle prodlévat v jeho zdech… Aby měl klid k práci, přesídlí v šedesáti letech do klidnějšího rakouského Freiburgu, kde ho občané i úřady vítají slavnostním průvodem a nabídnou mu císařský palác jako obydlí. Odmítne však přepychový domov a zvolí si raději malý domek vedle mnišského kláštera, aby tam tiše pracoval a klidně zemřel.“ (2)

V následujícím roce pak podle Zweigových slov nastává Erasmova hvězdná hodina, v níž se „ještě jednou krátce, ale velkolepě rozzáří erasmická idea, idea smíření a zprostředkování. Pán obou světů, Karel V., se odhodlal k významnému kroku… Po návratu do Německa se rozhodne udělat definitivně pořádek – byť i násilím – v náboženském sporu, ještě jednou chce obnovit jednotu církve roztrženou Lutherem; napřed to chce místo násilím zkusit v duchu Erasmově dorozuměním, chce dosíci vyrovnání mezi starou církví a novými myšlenkami, ,svolat koncil moudrých nezaujatých mužů’, aby s láskou, pozorně vyslechli a zvážili všechny důvody, které by mohly vést k obnovení jednoty křesťanské církve. Za tím účelem svolá Karel V. říšský sněm do Augsburgu.“ (3)

Karel Habsburský, španělský král a poslední císař univerzální římské říše, o jejíž zachování a jednotu v době reformace zoufale bojoval, „nebyl nesmiřitelný papeženec, ale v hloubi duše přístupný humanista v Erasmově smyslu“. (4) Ale i muž, který měl v Augsburgu reprezentovat luterány, Filip Melanchthon, byl v hloubi duše erasmiánem. S Erasmem udržoval přátelské styky a projevoval mu úctu i v době, kdy Martin Luther (jehož pravou rukou jinak Melanchthon byl) Erasma už jen častoval nadávkami.

Augsburský sněm z roku 1530 představoval Erasmovu poslední velkou příležitost přispět k napravení hrozivého rozkolu mezi západními křesťany. Luther, nacházející se v říšské klatbě, se augsburských jednání účastnit nemohl. Erasmus naproti tomu do Augsburgu přicestovat mohl a měl. Starý muž se však neodhodlal k tomu, aby opustil Freiburg – snad z únavy a obav o své zdraví, snad z nerozhodnosti či bázlivosti, ze které ho obviňuje Zweig:

„Tomuto prorockému muži, který se však nikdy neodvážil jediného kroku vpřed, je vždy jen dáno jako nikomu druhému rozpoznat světodějné okamžiky, a přece zmeškat rozhodnutí následkem osobní slabosti, následkem nevyléčitelné bázlivosti… Není schopen odhodlat se osobně vystoupit za svou věc, za své přesvědčení. Zajisté, píše listy, mnoho listů oběma stranám, velmi moudré, velmi lidské, velmi přesvědčující listy, snaží se své přátele v obou táborech, Melanchthona na jedné a papežova vyslance na opačné straně, přimět k nejzazší povolnosti. Slovo napsané však nemá nikdy v napjaté hodině osudu stejnou moc jako přímá živá výzva, a pak, i Luther přece zasílá z Koburgu jedno poselství za druhým, aby Melanchthona přiměl k větší tvrdosti a neústupnosti, než jaká odpovídá jeho nitru. Nakonec se protiklady znovu přiostří, protože ten skutečný, geniální prostředník není osobně přítomen…“ (5)

Katolická strana projevila v Augsburgu velkou vstřícnost. Karel V. se na papežského legáta obrátil s prosbou, aby Řím splnil Melanchthonovy požadavky ke znovusjednocení, zejména povolení kalicha pro laiky a kněžských manželství; mělo se tak stát na příštím všeobecném koncilu. V Augsburgu roku 1530 nicméně nakonec k dohodě nedošlo, protože „zasahování na dálku z Koburgu (Luther) bylo silnější než vliv z Freiburgu (Erasmus)“. (6)

Císař Karel V., v následujících letech zaneprázdněný válkou s Turky, sjednal s protestanty příměří do koncilu (norimberský náboženský mír z roku 1532). Koncil však byl stále odkládán a jednoho z cílů tehdejší habsburské politiky – schválení kalicha pro laiky – nakonec dosáhl až v době Tridentského koncilu někdejší Erasmův žák Ferdinand I. To už se ovšem psal roku 1564 a na znovusjednocení bylo pozdě…

Erasmus zůstal ve Freiburgu, kde si „roku 1531 koupil dům. Protože se těšil přízni arcivévody Ferdinanda, bylo s ním jednáno s úctou a mohl dál pokračovat v psaní a publikování tak, jak si přál.“ (7) A touto sobě vlastní formou učinil na rozdělené křesťany poslední apel, který by se dal nazvat jeho ekumenickou závětí.

Ekumenický odkaz Erasma Rotterdamského

Roku 1533 neúnavně pracující a publikující Erasmus vydává knihu „O obnovení jednoty církve“ (De sarcienda ecclesiae concordia). V tomto díle se duchovní vůdce všech křesťanů, kteří v duchu evangelia pokládali církev za Ježíšův „bezešvý šat“, který nemůže být roztrhán do vzájemně se neuznávajících konfesí (8), ještě jednou obrátil na katolíky a na stoupence reformace s výzvou i návodem k jednotě:

„Je třeba, aby obě strany učinily koncese. Ať /katolická/ církev potlačí ve svém krédu, ve své bohoslužbě, ve svém křesťanském životě všechno, co zavání pověrčivostí. Na druhé straně ať reformátoři…uznají práva tradice. Ať teologové nechají na stranou otázky, které jsou důležité jen pro učence, a shodnou se na definování věcí nezbytných, tj. milosti, přirozenosti, víry, která ospravedlňuje, skutků požadovaných pro spásu, veliké božské lásky, která vylučuje odměnu i zásluhu… Ať si všichni, lid a kněží, dávají pozor na zraňování, nactiutrhání, vylučování a proklínání. Pak se Bůh jistě smiluje nad tímto společným úsilím o pokoru, lásku a křesťanský sebezápor na obou stranách.“ (9)

Hans Küng předkládá čtenářům své velké monografie o dějinách křesťanství ve vztahu k Erasmovi tyto otázky: „Byl snad tento útlocitný muž mezi méně citlivými hrdiny své doby – Lutherem, Zwinglim, později Kalvínem a Ignácem z Loyoly – přece jen jediným svrchovaným ekumenikem? /…/ Nehájil obezřetný učenec Erasmus, kterému byla protivná každá okázalost ve věcech nejniternějších, proti rozněcování vášní, nenávisti, fanatismu a povyku právem věcnost, maximální možnou toleranci, nezbytnost uznání jednoty v různosti a každopádně porozumění a mír?“ (10)

Erasmus Rotterdamský vždy zastával katolicitu (obecnost) církve, zahrnující všechen křesťanský lid s pluralitou kultur, zvyků a obřadů. Byl „mluvčí těch, kdo milovali jednotu těla Kristova a trpěli jejím trháním z kterékoliv strany“. (11) A prostřednictvím svých spisů jím zůstává dodnes.

Porážka erasmovství

V posledním období svého života se Erasmus v porovnání s oněmi „méně citlivými hrdiny své doby“ stále více ocital na druhé koleji, tísněn mezi dvěma mlýnskými kameny a deptán zprávami o vítězstvích fanatismu a násilnictví.

„Vypukla vřava, kterou předpověděl; ze všech zemí doléhají hrůzná poselství na jeho zoufalé a zmučené srdce. V Paříži upálili na pomalém ohni jeho překladatele a žáka Berquina, v Anglii dovlékli jeho nejctnostnější přátele, milovaného Johna Fishera a Thomase Mora, pod popravčí sekeru /…/ a Erasmus sténá, když se tuto zprávu dovídá: ,Je mi, jako bych já sám v nich umíral.’“ (12)

Někdy v této době, v létě 1535, jeho basilejský přítel Bonifacius Amerbach přichází do Freiburgu, aby Erasma vyzval k návratu do Basileje, kde již násilné bouře z roku 1529 patří minulosti. Erasmus s cestou do Basileje souhlasí s tím, že v tomto městě přečká zimu a na jaře se z ní ještě naposledy vydá do Brabantu, svého rodiště. V Basileji však unaveného starce nemoc upoutává na lůžko.

Český kronikář Marek Bydžovský z Florentina ve svých záznamech událostí roku 1536 uvádí: „Téhož léta 11. dne měsíce července umřel v Bazilii vysoce učený a slavnými dary od Boha osvícený muž Erasmus Roterodamus, maje věku starosti své 70 let.“ (13)

Erasmus do poslední chvíle psal a rozmlouval se svými přáteli elegantní humanistickou latinou, svá úplně poslední slova „lieve God“ (milý Bože) však zašeptal ve své mateřštině. (14) Zemřel jako člověk věrný až do konce jediné církvi – „ne církvi, jaká byla, nýbrž církvi, jak ji Ježíš zamýšlel“. (15)

Reformní papež Pavel III. (1534–1549) Erasmovi krátce před jeho smrtí nabídl kardinálský klobouk. Erasmus jej nepřijal, ale přední erasmovci Contarini, Morone a Pole se v této době kardinály skutečně stali.

„V letech 1541–1542 nastalo období všeobecné naděje… Liberálně smýšlející představitelé římské církve, ovlivnění humanismem, se snažili najít nějakou dohodu s rebelujícími reformátory, ale i když měli vřelou podporu císaře Svaté říše římské, nebyli schopni zajistit realizaci ambiciózního plánu na znovusjednocení, navrženého při diskusích v Řezně. V Římě se pak začali stále hlasitěji ozývat stoupenci tvrdé linie a někteří nejvýznamnější katoličtí reformátoři z jižní Evropy v panice uprchli na sever, aby zde hledali útočiště u protestantů… Doba humanistické umírněnosti byla minulostí. Koncil římské církve, který začal v roce 1545 setkáním v Tridentu, probíhal v triumfalistické agresivní náladě.“ (16)

Martin Luther v témže roce na svolání Tridentského koncilu reagoval ve spisu s výmluvným názvem „Proti římskému papežství, založenému od ďábla“ (Wider das Papsttum zu Rom vom Teufel gestiftet). Jeho vášnivá nenávist vůči „ďábelské“ víře a zbožnosti byla totální negací toho, po čem volal Erasmus. Luther „se vyjadřoval nejvulgárnějšími slovy o mši sv., o řeholním životě a jiných věcech, které mu kdysi byly posvátné a mnoha jiným lidem posvátnými zůstaly. Po jemné, čisté religiozitě mladých let už tu není ani stopy. A přece zůstával stále týž. Jeho příkladná smrt 18. 2. 1546 svědčí o hlubokém vztahu k Bohu.“ (17) V tomto ohledu se Martin Luther a Erasmus Rotterdamský nijak nelišili…

V polovině šestnáctého století stále ještě nebylo rozhodnuto o tom, zda se pro nadcházející období prosadí nesmiřitelná, anebo erasmovsky humánní podoba křesťanství. Poslední naději na vítězství erasmovců ztělesňoval již zmíněný kardinál Reginald Pole, bratranec anglického krále Jindřicha VIII., který se po smrti Pavla III. mohl stát papežem. Pole však v roce 1549 selhal podobně nepochopitelným způsobem jako Erasmus roku 1530:

„Při papežské volbě v prosinci 1549 obdržel kardinál Pole jednadvacet hlasů a následující den dokonce čtyřiadvacet hlasů. Protože však bylo potřeba osmadvacet hlasů a tohoto počtu kvůli opozici francouzsky smýšlejících kardinálů nebylo možné dosáhnout, vsadili jeho přátelé z císařské strany všechno na to, aby byl Pole následující noci zvolen ,per modum adorationis’, cestou ,holdování’, která by jeho protivníkům umožnila souhlasit s volbou bez formálního Ano. Došlo však k velkému překvapení: Když byl Pole dotázán, zda volbu – uprostřed noci ,per adorationem’ – přijme, mlčel a odešel ,němý jako vůl’ (jak později sám řekl) do své cely. Příští den mu ale chyběl jeden rozhodující slíbený hlas. Byl snad tedy Pole, tak se smíme ptát, erasmiánem i v tom, že se v rozhodující chvíli ukázal být nerozhodným ,kunktátorem’, váhavcem, který propásl hodinu, v níž bylo třeba jednat? Snad! Erasmiánem byl přinejmenším v tom, že místo aby přijal volbu papežem a vzal do svých rukou osobně a prakticky reformu církve, psal během nyní už dva měsíce trvajícího konkláve ve své cele – knihu. O čem? O moci a úkolu papeže!“ (18)

Na augsburském sněmu tak byla přičiněním Erasmovy neschopnosti nejen psát, ale také jednat promarněna naděje na znovusjednocení západních křesťanů, zatímco na konkláve z roku 1549 bylo přičiněním téže neschopnosti erasmiána Pola rozhodnuto o protiprotestantském a antihumanistickém směru katolické reformy. Papežství směřovalo k pontifikátu fanatického Pavla IV. (1555–1559) – muže, který nechal erasmovsky smýšlejí kardinály pronásledovat inkvizicí – a Tridentský koncil (1545–1563) jen dovršil rozdělení mezi katolíky a protestanty. Erasmovy spisy byly dokonce na tomto koncilu dány na index zakázaných knih…

Závěr

V přelomové době šestnáctého století stálo západní křesťanstvo – nebo jinak řečeno, západní národy – na křižovatce. S odstupem několika staletí je zřejmé, že na ní nešlo jen o rozcestí mezi katolicismem a protestantismem či mezi reformou a reformací. Samozřejmě se primárně nejednalo ani o volbu mezi snášenlivostí a nesmiřitelností, byť sekulárně orientovaní autoři dvacátého století typu Stefana Zweiga dobu Erasma a Luthera touto optikou vnímají.

Samotná skutečnost, že je v posledním století (či staletích) možné a běžné „světské“ převyprávění Erasmova a Lutherova příběhu, svědčí o tom, jakým směrem se Evropané z oné křižovatky vydali. Podle religionisty Břetislava Horyny „Martin Luther nereformoval křesťanství, ale (nechtě) připravil jeho konec“. (19)

Evropská společnost se po reformaci začala odkřesťanšťovat. Není pochyb o tom, že z tohoto jím nepředvídaného společenského pohybu by byl Luther zdrcen. Neméně zdrcen by dnes ovšem byl i Erasmus. I on by nad obrazem svých snah v moderní literatuře užasl. Kurt Krolop ve svém doslovu ke Zweigovu románu o Erasmovi tuto skutečnost vyjadřuje následujícími slovy:

„,Humanitas Erasmiana’ – ony přednosti, jež se mu později přičítají, totiž světoobčanství, tolerance, eirenická vůle k míru a smíření /…/ sice opravdu zaujímají v Erasmově hodnotové hierarchii důstojné místo, nicméně zůstávají ,sekundárními ctnostmi’ a jako takové jsou zabudovány do širšího systému hodnot, jehož nejvyšším principem je důsledné ,imitatio Christi’, činorodé následování Krista; ,lidská důstojnost’, ona ,dignitas hominis’, není v žádném případě autonomní, nýbrž identická s důstojností Kristovou. Nikoliv člověk, nýbrž Boží syn, jenž se stal člověkem, je mírou všech věcí: ,Exemplum nostrum Christus est, in quo uno omnes insunt beate vivendi rationes.’ (Naším vzorem je Kristus, v něm jediném jsou obsaženy všechny rozumné důvody blaženého života.)“ (20)

Mohlo by se zdát, že v době ekumenismu, který se v druhé polovině dvacátého století v západním křesťanství prosadil, kdysi poražené erasmovství nakonec přece jen zvítězilo. Všechno však závisí na tom, jak erasmovství (či ekumenismus) chápeme. Na tom, zda se dnes křesťané různých vyznání mohou vzájemně setkávat proto, že všichni dozráli k hlubšímu poznání Krista, anebo zda jde spíše jen o vítězství zdánlivé tolerance, za kterou se naopak skrývá posun směrem k náboženské lhostejnosti…

Poznámky:

1) Peter Seewald, Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Praha: Portál, 1997, s. 113.

2) Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Praha: Aurora, 1997, s. 136.

3) Tamtéž, s. 139–140.

4) August Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon, 1992, s. 198.

5) Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, s. 143–144.

6) August Franzen, Malé církevní dějiny, s. 199.

7) „Desiderius Erasmus“ [online], 22. 9. 2008, URL: http://plato.stanford.edu/entries/erasmus/

8) Viz Janovo evangelium 19:23–24. Anglický překlad Erasmova „De sarcienda ecclesiae concordia“ vyšel roku 1971 pod názvem „The Seamless Coat of Jesus“ (Ježíšův bezešvý šat).

9) „Erasmus & Luther: Their Attitude to Toleration“ [online], cit. 12. 12. 2011, URL: http://www.archive.org/stream/erasmuslutherth00murrgoog/erasmuslutherth00murrgoog_djvu.txt

10) Hans Küng, Das Christentum: Wesen und Geschichte, 3. vyd., München–Zürich: Piper, 1995, s. 637 (překlad vlastní).

11) Pavel Hošek, „Erasmus Rotterdamský a Hans Küng“, přednáška na XXI. Letní filosofické škole v Sázavě, 2. 7. 2011.

12) Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, s. 145–146.

13) Marek Bydžovský z Florentina, Svět za tří českých králů: Výbor z kronikářských zápisů o letech 1526–1596, Praha: Svoboda, 1987, s. 32.

14) Viz Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, s. 148.

15) Jaroslav Pelikan, Ježíš v proměnách staletí: Jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 209.

16) Diarmaid MacCulloch, „Reformace 1500–1650“, in: Richard Harries – Henry Mayr-Harting (eds.), Dva tisíce let křesťanství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 107–127, cit. místa s. 119–120.

17) August Franzen, Malé církevní dějiny, s. 202–203.

18) Hans Küng, Das Christentum, s. 639 (překlad vlastní).

19) Takto Horynovu myšlenku parafrázoval Karel Floss v „erasmovských“ diskusích na XXI. Letní filosofické škole v Sázavě v červenci 2011.

20) Kurt Krolop, „Svědectví proti fanatismu“, in: Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, s. 155–166, cit. místo s. 164.