Edith Steinová, dcera Izraele a dcera církve

Z fotografií Edithy Steinové na nás hledí velké, tmavé a pronikavě vážné oči – velmi židovské oči, které jako by odrážely dějiny Izraele, spojené s poznáváním Boha a poznáváním utrpení. Na dnešek připadá sedmdesáté výročí smrti svaté Edithy v plynové komoře.

Edith Steinová byla významná intelektuálka své doby, která jako jedna z prvních žen získala doktorát z filosofie, spolupracovala s tvůrcem fenomenologie Edmundem Husserlem a sama se stala významnou fenomenoložkou. V katolickém kalendáriu bychom ovšem jméno filosofky Steinové hledali marně. Tato žena je v něm uvedena pod svým řeholním jménem a dnešní den jako svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy. „O proslulé fenomenologii Edith Stein ví jen několik málo badatelů. Avšak křesťanskou karmelitku, deportovanou sestru Terezii Benediktu od Kříže, zná celý křesťanský svět a vzhlíží k ní s úctou.“ (1)

„Papež Jan Pavel II. ji blahořečil v Kolíně nad Rýnem 1. května 1987. Svatořečení proběhlo v Římě 11. října 1998. Dne 1. října 1999 ji Svatý otec spolu se sv. Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou prohlásil za spolupatronku Evropy. Ze strany židovských skupin se ozývaly protesty, že zemřela ne proto, že byla katolička, ale proto, že byla židovka; zdá se jasné, že kdyby zůstala židovskou filozofkou dr. Editou Steinovou, mohla by svobodně opustit Evropu, jako to učinilo mnoho jiných židovských akademiků, a hledat útočiště ve Spojených státech. Ale právě proto, že byla karmelitánskou řeholnicí, sestrou Terezií Benediktou, byla vázána poslušností a zůstala v Evropě. Její spisy svědčí o hloubce křesťanské oběti, kterou přinesla pro lidi všech vyznání.“ (2)

Svatořečení Edithy Steinové se zúčastnili i její příbuzní, pro které to ovšem nemohlo být snadné. Židovská rodina Steinů kdysi skutečnost, že se Edith stala katoličkou, prožívala jako velké zranění a papežova gesta musela její rány znovu otevřít. Důležité však bylo, že Jan Pavel II. právě katolíkům neurčil 9. srpen za den připomínky jedné Židovky, která přijala katolickou víru, ale za den připomínky všech obětí holocaustu: „Když od nynějška slavíme památku nové světice, musíme rok co rok připomínat i šoa, onen hrůzný plán na vyhlazení jednoho národa, kterému padly za oběť milióny židovských bratří a sester.“ (3)

Po blahořečení Edithy Steinové katolický kněz a představitel Komunity blahoslavenství Etienne Richer napsal: „Byl to akt prorocký, poněvadž se zde na židovský a křesťanský lid pohlíží jako na jedno tělo. Papež projevil mimořádnou prorockou odvahu…“ (4)

Samotný Jan Pavel II. při svatořečení hovořil o Edithě jako o „význačné dceři Izraele a věrné dceři církve“ a projevil přání, aby její svědectví „stále upevňovalo most vzájemného porozumění mezi židy a křesťany“. (5) Jeho nástupce Benedikt XVI. dne 11. října 2006 ve Vatikánu požehnal takřka šestimetrovou sochu světice určenou k umístění v chrámu svatého Petra. Tato socha zobrazuje Edithu Steinovou jako ženu nesoucí zároveň svitky Tóry a kříž, což je v souvislosti s jejím prohlášením za patronku Evropy výmluvným vyjádřením duchovních kořenů našeho kontinentu, spojených se židovstvím a křesťanstvím. (6)

Má-li pro nás i po všem, čím naše část Evropy prošla v minulém století, ještě nějaký význam pojem „středoevropanství“, můžeme Edithu Steinovou označit za naši krajanku, ztělesňující genius loci Střední Evropy. Pocházela z města, které dnes známe jako polskou Wrocław, zatímco v době jejího narození se jmenovalo Breslau a leželo v německé říši. Ještě dříve bylo jako Vratislav součástí přemyslovských Čech a až do prusko-rakouských válek za Marie Terezie patřilo k zemím Koruny české a k habsburské monarchii. Vratislavská univerzita, na níž Edith Steinová studovala, byla nástupkyní jezuitské koleje Leopoldiny, založené začátkem osmnáctého století císařem Leopoldem I. Edith také část svého života prožila na Moravě, když za první světové války působila jako ošetřovatelka vojáků v lazaretu v Hranicích.

Edith Steinová přišla na svět ve Vratislavi dne 12. října 1891 jako poslední z jedenácti dětí židovských rodičů, dodavatele dříví Siegfrieda Steina, který zemřel již o dva roky později, a paní Augusty. Její narození připadlo na největší židovský svátek Jom Kipur – Den Smíření. Toto až prorocké předznamenání jejího života více než cokoliv jiného „přispělo k tomu, že si matka svou nejmladší zvláště zamilovala“. (7)

Mateřská láska paní Steinové byla ovšem už od Edithina dospívání spojená s bolestí a trápením. I když tato hluboce zbožná žena vychovávala své děti k bohabojnosti a především vlastním příkladem jim vštěpovala duchovní a mravní hodnoty spojené s židovskou vírou (8), srdce její nejmladší dcery se této víře uzavřelo.

„Za gymnazijních let pohlížela na biblický odkaz svých předků skoro až pohrdavě… Ani v pozdějších letech neprojevovala dívka žádný zvláštní zájem o náboženství. Inklinovala k věcnému, přísně racionálnímu hodnocení všeho, s čím se setkávala. Toužila studovat filozofii: u děvčat se podobné zaměření pokládalo za neobvyklé, ba až za výstřednost, a v Edithině případě ještě zvýšilo maminčinu úzkost o její duchovní vývoj. Jednu cennou vlastnost si však dívka odnesla z rodiny natrvalo: touhu poctivě hledat pravdu…“ (9)

Mladá Edith Steinová sice neprojevovala „zájem o náboženství“, nechyběl jí však mnohem podstatnější „náboženský smysl“ (10), spočívající v hledání odpovědí na existenciální otázky a v „touze po něčem, co člověka přesahuje až za hranice jeho možností“. (11)

I když byla ovlivněna módními myšlenkovými proudy své doby, tíhnoucí k racionalismu a materialismu, její brilantní intelekt začal záhy poznávat jejich nedostatečnost. Na vratislavské univerzitě studovala mj. experimentální psychologii, právě tehdejší „psychologie bez duše“ ji však patrně přinutila klást si zásadní otázky ohledně lidského poznávání skutečnosti, kterému tehdejší pozitivistická věda kladla umělé hranice.

„Ve své tísni narazila Edita Steinová na spisy význačného židovského filozofa Edmunda Husserla. Husserl usiloval o znovubjevení ducha. Zkoumal vnitřní poznatelnost bytí věcí. Tak vedl své žáky k úctě vůči objektivním hodnotám, k bezpředsudkovosti při pozorování fenoménů lidské existence. Edita Steinová očekávala od Husserlovy metody odpověď na své otázky, a proto přestoupila na univerzitu v Göttingenu.“ (12)

Edith se stala věrnou žačkou profesora Husserla a později s ním jako jeho asistentka odešla do Freiburgu. V Husserlově kroužku se mezitím seznámila i s dvěma dalšími mysliteli, kteří ji hluboce ovlivnili: s mnichovským židokřesťanem Maxem Schelerem, který „v ní poprvé probudil opravdovější zájem o filozofické práce velkých osobností křesťanství od středověku po dobu poměrně nedávnou“ (13), a s mladým docentem Adolfem Reinachem, filosofem, který konvertoval k evangelické víře. Krátce po své konverzi Reinach roku 1917 padl jako voják na frontě a zdrcená Edith byla jeho vdovou požádána, aby jí pomohla připravit filosofické spisy zemřelého k jejich posmrtnému vydání. Setkání s paní Reinachovou se pro Edithu Steinovou stalo důležitou životní zkušeností:

„Očekávala zoufalství – a užasla nad něčím, co neznala a co se jí v prvních okamžicích muselo zdát nepochopitelné. Obávala se, že bude muset těšit vdovu slovy, která stejně žádnou útěchu nedávají. Místo toho utěšovala spíše vdova ji: podle jejích vlastních slov nalezla útěchu v Kristově kříži a odvážila se jej přijmout na svá ramena. Už nikdy nedokázala užaslá Edith zapomenout: ,Bylo to moje první setkání s křížem a s mimořádnou silou, kterou Bůh vdechuje těm, kdo kříž nesou. Poprvé jsem poznala společenství zrozené z Ježíšova utrpení, které vítězí nad ostnem smrti. To všechno jsem najednou měla přímo hmatatelně před očima. Byl to okamžik, v němž se zhroutila moje nevíra. V tajemství kříže mi zazářil Kristus.“ (14)

V jedné z povídek Gertrudy von le Fort (1876–1971), velké německé spisovatelky blízké Edithě Steinové, její hrdina říká: „Ztratil jsem víru v ateismus. Pochopil jsem, že ještě existuje křesťanská víra, i když já sám jsem od této víry daleko.“ (15)

Zkušenost Edithy Steinové z doby první světové války a zkušenost volnomyšlenkářského prince doby francouzského osvícenství, jenž se ve zmíněné povídce setkal s Kristovým křížem při pohledu na trpící protestantku, která s hlubokou vírou prožívala desítky let trvající věznění, se nápadně podobají. Zdá se, že se Gertrud von le Fort Edithiným vyprávěním inspirovala – a že oba příběhy (ten skutečný i ten literární) vyjadřují určitý archetyp vývoje smýšlení novověkých Evropanů, směřujícího od vítězství ateismu ke ztrátě víry v jeho pravdivost…

„Touha po pravdě byla mou jedinou modlitbou“ (16), říká Edith Steinová o skoro celém druhém a třetím desetiletí svého života. A její cesta je svědectvím o tom, že racionalismus, hledá-li pravdu, nakonec končí novým setkáním s vírou. (17)

Od zkušenosti s paní Reinachovou Edith Steinová prožívala zápas, který sama popsala těmito slovy: „Přesvědčený ateista si v náboženském prožitku uvědomí Boží existenci. Víře se člověk nemůže vyhnout, ale může se nepostavit na její půdu, nedovolit jí, aby působila, zůstat neomylný ve svém vědeckém světovém názoru, který by pro víru musel hodit za hlavu.“ (18)

Tento zápas zůstával nerozhodný až do roku 1921. „Byla to doba velkého duševního a citového vyčerpání. Později o tom odmítala mluvit, ale víme, že v létě roku 1921, když byla na návštěvě u svých…přátel, vzala do rukou životopis sv. Terezie z Avily. Editin chladný, rozumový přístup k víře nemohl být Tereziině temperamentnímu nadšení vzdálenější, ale přečetla jej a poté řekla: ,Toto je Pravda.’“ (19)

Edith, která „roky hledala pravdu ve filozoficko-vědeckém smyslu“, pravdu ve smyslu poznávání pravdivých věcných obsahů, „nyní pocítila v Terezii z Avily pravdu lásky, která není poznáním, nýbrž vztahem. Terezie prožívala mystické přátelství s Bohem a tím, jehož poslal: s Ježíšem Kristem.“ (20) S tímto poznáním a poté, co si sama prostudovala katolický katechismus a misál, se „po několika dnech vydala na první mši svatou svého života“, při níž rozuměla smyslu „i té nejmenší ceremonie“. Po jejím skončení zašla za knězem a požádala o křest… (21)

Lukášovo evangelium v příběhu Ježíšova dětství říká: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš… Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ,vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu’…“ (22)

Tyto židovské rituály si katolická církev dodnes připomíná o Hromnicích a v době Edithy Steinové připomínala také 1. ledna svátkem Obřezání dítěte Ježíše. Edith byla do církve přijata křtem, který jí byl udělen dne 1. ledna 1922 (obdržela při něm i jméno Terezie), a byla biřmována o Hromnicích téhož roku…

Od svého obrácení ke katolické víře se Edith cítila být spojena s karmelitánským řádem a s bosými karmelitkami, založenými svatou Terezií. „Bez ohledu na její vztah k Terezii z Avily ji jistě přitahoval původ řádu v zemi jejích otců, zvláště tradiční historie proroka Karmelu, Eliáše, jehož řád nazývá svým otcem a vzorem.“ (23)

Vstup mezi karmelitky však odložila na doporučení svého duchovního vůdce a také z ohledu na matku, která už tak dost trpěla její konverzí. Edith od dětství nebyla praktikující židovkou a své židovství znovu objevila právě až po své konverzi. V jednom dopise napsala: „Neumíte si představit, co pro mne znamená být dcerou vyvoleného národa a náležet ke Kristu nejen duchovně, nýbrž i pokrevně.“ (24)

Přesto z ní její obrácení ke křesťanské víře udělalo odpadlíka od židovství a způsobilo nesmírnou bolest její staré matce i dalším členům její rodiny. I Edith samotná pak samozřejmě trpěla propastí, která ji oddělovala od všech příbuzných (s výjimkou sestry Rosy, která se také vydala na cestu ke Kristu).

Ve dvacátých letech Edith Steinová učila na dívčí škole sester dominikánek ve Špýru. Ve vztahu ke studentkám, kterým se velmi věnovala, nechtěla být „ničím jiným než Božím nástrojem“. Proto např. nesnášela způsob, jakým se k ní upnula jedna z jejích (už dospělých) žaček, a dotyčné sdělila, že tam, kde zájem patří jen její osobě, nemůže jako nástroj sloužit a musí „Pána prosit, aby pomohl jinou cestou“. (25)

V letech 1928–1931 se Edith Steinová „účastnila mnoha kongresů a dostala pozvání přednášet do Kolína nad Rýnem, Freiburgu, Basileje, Vídně, Salcburku, Prahy a Paříže. Roku 1932 obdržela docenturu v Münsteru na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku… Neuběhl ještě ani rok od jejího jmenování, když se Hitler stal říšským kancléřem a nařídil, že Židé nesmějí vykonávat veřejné funkce. Dne 25. února roku 1933 měla Edita poslední přednášku. Byl jubilejní (svatý) rok a zprávy o nacistické perzekuci Židů začaly nabírat na síle.“ (26)

Edith Steinová měla těsný vztah k benediktinskému opatství Beuron, ve kterém od roku 1928 každoročně slavila Svatý týden a Velikonoce. O Velikonocích roku 1933 tam s arciopatem Raphaelem Walzerem konzultovala svůj úmysl obrátit se na papeže Pia XI. a požádat jej o vydání encykliky proti nacismu a antisemitismu. Napsala papeži dopis a zapečetěný jej dala opatu Walzerovi, který jej doručil Piovi XI. Dopis obsahoval mj. tato slova:

„Jako dítě židovského národa, které je milostí Boží jedenáct let dítětem katolické církve, odvažuji se před Otcem křesťanstva vyslovit to, co souží miliony Němců. Již týdny vidíme, jak v Německu dochází ke skutkům, které se vysmívají každé spravedlnosti a lidskosti – nemluvě vůbec o lásce k bližnímu. Po léta kázali nacionálně socialističtí vůdcové nenávist vůči Židům. Poté, co se vládní moc dostala do jejich rukou /…/, vzešla tato setba nenávisti. /…/ Vše, co se stalo a co se ještě denně děje, pochází od vlády, která se nazývá ,křesťanská’. Již týdny čekají a doufají nejen Židé, nýbrž i tisíce věrných katolíků v Německu – a domnívám se, že v celém světě –, že církev Kristova pozdvihne svůj hlas, aby zastavila toto zneužívání jména Kristova. Cožpak není toto zbožštění rasy a státního násilí, které je denně rozhlasem vtloukáno do hlav masám, otevřená hereze? Cožpak není vyhlazovací boj proti židovské krvi potupením nejsvětějšího lidství našeho Vykupitele, přeblahoslavené Panny a apoštolů? /…/ My všichni, kteří jsme věrné děti církve a pozorujeme s otevřenýma očima poměry v Německu, obáváme se toho nejhoršího pro vážnost církve, pokud toto mlčení bude nadále přetrvávat. Jsme rovněž přesvědčeni, že toto mlčení asi není s to vykoupit natrvalo mír se současnou německou vládou. Boj proti katolicismu je zatím veden v tichosti a méně brutálními formami než proti židovstvu, ale je neméně systematický.“ (27)

Po nějaké době obdržela pisatelka dopisu od papeže „požehnání pro sebe a svou rodinu“ (28), ale to bylo vše. Několik dní před doručením dopisu začalo jednání Vatikánu s nacistickým režimem o uzavření říšského konkordátu, kterým se pak Německo dne 20. července 1933 zaručilo respektovat náboženskou svobodu církve. Naděje Pia XI. (1922–1939), že konkordát sváže Hitlerovi ruce, pokud jde o pronásledování katolíků, se ovšem velmi brzy ukázala být lichá. Po ztroskotání diplomacie Vatikán roku 1937 nacistický rasismus a pohanské modlářství odsoudil encyklikou „Mit brennender Sorge“, která však nebyla výslovně zaměřena proti antisemitismu a v každém případě přišla příliš pozdě. Roku 1933 prokázala jasnozřivost Edith Steinová, nikoliv papež…

Po odchodu z Münsteru se Edith nakrátko vrátila ke své matce do Vratislavi. Auguste Steinová, které už bylo čtyřiaosmdesát let, trpěla jak zlobou antisemitismu, tak i „zradou“ své nejmladší dcery. Edith se v té době definitivně rozhodla vstoupit do karmelitánského řádu. Později o tom napsala:

„Bylo to tak těžké, že se nikdo neodvážil říci, která z cest je správná. Pro obě bylo možno najít dost důvodů. Musela jsem udělat sama ten krok v naprosté temnotě víry. Často jsem si v těch těžkých dnech myslívala: koho to zlomí? Maminku nebo mne? Ale vydržely jsme obě.“ (29)

Příbuzenské vztahy v rodině Steinových byly natolik silné, že vydržely i ono veliké napětí z židovsko-křesťanského rozkolu. Edithě obzvlášť blízká byla sestra Erna a její manžel Hans Biberstein. Ten ji podle jejího líčení navštívil těsně před jejím odchodem do kláštera:

„Řekl, že se cítí povinen sdělit mi své námitky proti mému rozhodnutí, ačkoliv si od toho neslibuje nějaký výsledek. Ale co já teď chci udělat, je podle jeho mínění řez ještě ostřejší než křest, jímž jsem se odtrhla od svého národa. Od národa, který je právě teď vystaven takové těžké zkoušce. Nechápal, když jsem mu řekla, že to může být právě naopak, podíváme-li se na mé rozhodnutí z jiné strany.“ (30)

O mnoho desetiletí později dcera Erny a Hanse Bibersteinových napsala pozoruhodnou knihu „Teta Edith: Židovské dědictví katolické světice“ (31)… Hans Biberstein nebyl zdaleka jediný, kdo Edithinu cestu vnímal jako zradu na jejím strašlivě zkoušeném národě. Dokonce i v Krista věřící židovský spisovatel Franz Werfel (1890–1945) v téže době zůstával judaistou a odmítal přijmout křest, protože takovýto krok by vnímal jako zřeknutí se účasti na životě trpícího Božího lidu, a tím i jako zrazování „samotného Ježíše Krista“. (32)

Avšak právě o tomto pohledu platí Edithina slova, „že to může být právě naopak, podíváme-li se na mé rozhodnutí z jiné strany“. Její odchod do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem byl buď krokem ryze mystickým, anebo zcela nesmyslným (v klášteře se ocitla mezi prostými ženami, které neznaly a nechápaly její intelektuální hřivny a posmívaly se jejím nedostatečným výkonům v domácích pracích, jež se tam staly jejím zaměstnáním). Jeho důvody je zřejmě nutné vidět právě v mystickém ztotožnění se s Kristovým křížem, pod nímž Edith viděla trpět svůj židovský národ, za který chtěla svůj díl tohoto kříže nést. V duchu karmelitánské spirituality, „která tak působí na rozjímavé duše, že je uvede v jejich Nic a otvírá je Tomu, který se ve své překypující lásce chce stát jejich Vším“, se chtěla ztotožnit „s obětním beránkem Božím – až do totožnosti s ním v násilné smrti pro záchranu a spásu lidí“ (33)…

Do kolínského Karmelu Edith Steinová vstoupila dne 14. října 1933, v předvečer svátku Terezie z Avily. O půl roku později, dne 15. dubna 1934, se stala sestrou Terezií Benediktou od Kříže. Řádové jméno Teresia Benedicta a Cruce, které si sama zvolila, se dá překládat i jako „Terezie požehnaná křížem“.

V listopadu 1934 navštívila kolínský klášter Gertrud von le Fort, „aby se sestrou Benediktou prodiskutovala své vznikající dílo ,Věčná žena’. K nejkrásnější stati tohoto díla, ke stati o významu závoje, inspirovala spisovatelku – jak sama přiznala – karmelitánka sestra Benedikta.“ (34) Ocitujme si tedy nyní pár úryvků z této stati, patřící k nejhlubším křesťanským popisům poslání ženy – a také k nejhlubším charakteristikám životního poslání Edithy Steinové:

„Nejúžasnější výkony, které ženy vykonaly, jsou vázány na sféru religiozity. Svatá Kateřina Sienská dostala za úkol přivést papeže z Avignonu zpět do Říma a úkol splnila; svaté Johance byla dokonce svěřena bitevní korouhev. Ale právě o těchto mimořádných příkazech nejvyšší měrou platí, že je žena dostává jen jako nevěsta, tj. pod závojem. Závoj je přímo průkazem každého velikého ženského poslání. Proto také svatá Kateřina Sienská není přítomna vjezdu papeže do Říma; svatá Jana přijala svůj závoj v plamenech hranice. /…/ Jenom Bůh může nadzvednout závoj, pod který sám ženu ukryl; ale toto odhalení znamená pouze hlubší zahalení. Charismatické nadání neznamená sílu k vypracování vlastního výkonu, znamená zmlknutí osoby, která se stává nástrojem Nejvyššího.“ (35)

Dne 1. května 1938 přijala Edith Steinová černý závoj nevěsty Kristovy (do té doby nosila bílý závoj novicky). Předcházely tomu její věčné sliby z 21. dubna 1938 a časné sliby z 21. dubna 1935. Její matka se toho již nedožila – zemřela na rakovinu žaludku dne 14. září 1936, ve chvíli, kdy sestra Benedikta procházela obnovováním slibů, ke kterému bosé karmelitky podle ustanovení Terezie z Avily přistupují vždy 14. září, na svátek Povýšení svatého Kříže. Edith rázně odmítla náznaky, že její matka před smrtí konvertovala ke křesťanství, kterými se ji snažili potěšit někteří její katoličtí přátelé:

„Zpráva o konverzi mé matky není ničím zdůvodněná… Má matka zůstala až do konce věrná své víře. Ale protože její víra a pevná důvěra v Boha vydržela od dětských let až do 87. roku jejího života a zůstala tím jediným a posledním, co v ní zůstalo živé v těžkém smrtelném zápasu, doufám pevně, že se setkala se soudcem milosrdným a že bude mou nejvěrnější pomocnicí, až se já budu blížit svému cíli.“ (36)

Po smrti paní Augusty přijala křest její dcera Rosa, která předtím tento krok z ohleduplnosti vůči matce v těžkých vnitřních zápasech odkládala. Zpočátku žila dál v rodině, později se však připojila ke své sestře a také se stala karmelitkou.

Edith Steinová alias Terezie Benedikta od Kříže se mezitím i v klášteře mohla vrátit ke své vědecké práci a dopsat své největší dílo, nazvané „Konečné a Věčné bytí“. Vyrovnávala se v něm mj. s myšlením Tomáše Akvinského a „odmítla tomistický rozdíl mezi teologií a filozofií s tím, že není žádné pravé filozofie bez zjevení: zjevení je jedním ze zdrojů poznání, kterým se filozofie musí zabývat“. (37)

Vztah mezi filozofií a teologií nepředstavuje jen teoretický problém, ale také klíčovou součást nejednoho lidského dramatu. V době, kdy Edith Steinová skládala své věčné sliby, odcházel na věčnost její velký učitel filosofie Edmund Husserl (1859–1938). Paní Husserlová později Edithě popsala poslední dny života svého muže. Zpočátku se na smrt připravoval ryze filosofickým, „sókratovským“ způsobem, ale v průběhu svého umírání přecházel od filosofie k víře, hovořil o Boží milosti a Kristově odpuštění a zemřel ve chvíli, kdy začal popisovat nádherné mystické vidění, kterého se mu dostávalo… „Edita s pokorou, ale jasně dosvědčila, že její i učitelova duchovní historie byly spolu s nepopsatelnou hloubkou propojeny.“ (38)

V roce svých věčných slibů a Husserlova úmrtí Edith se sestrou Rosou opustila Německo a odešla do Karmelu v holandském Echtu. Nešlo o únik před nacisty do trvalého bezpečí, ale jen o získání trochy času k tomu, co ještě měla na tomto světě vykonat. V Echtu „vznikla Edithina nová díla, z nichž celá řada se dotýkala velkých zjevů katolické mystiky: ,Liebe um Liebe’ (Lásku za lásku), ,Wege des Gotteserkenntnis’ (Cesty poznání Boha), ,Das mystische Sühneleiden des hl. Johannes vom Kreuz’ (Mystické smírné utrpení sv. Jana od Kříže – srovnání s Jom kipúr, židovským Dnem smíření), ,Hochzeit des Lammes’ (Svatba Beránkova) atd.“ (39)

Její finální knihou se stala už ne zcela dokončená „Kreuzeswissenschaft“ (Věda kříže), v níž se opět vrátila k odkazu karmelitánského mystika Jana od Kříže (1542–1591), jehož životní data jsou jakousi symbolickou inverzí životních dat samotné Edithy Steinové (1891–1942). „Věda kříže“ (40) pro ni nebyla jen literárním dílem, ale především „účastí na Kristově tajemství a volbou sdílet s druhými drama pronásledování židů až po smrt v koncentračním táboře“. (41)

V květnu roku 1940 bylo Holandsko okupováno nacistickým Německem. Karmelitky začaly usilovat o to, aby se Edith a Rosa mohly zachránit odchodem do kláštera v neutrálním Švýcarsku. Zdá se však, že Edithě více než na přežití záleželo na tom, aby v dění, které vnímala jako „odvěký boj Lucifera proti Ježíši Kristu“, stála bezvýhradně na správné straně. Když byla předvolána do úřadovny gestapa v Maastrichtu, místo požadovaného „Heil Hitler!“ tam vyzývavě pozdravila: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ (42)

Poté, co v Holandsku začaly deportace Židů do koncentračních táborů, všechna církevní společenství – katolíci, protestanti a reformovaní – se 11. července 1942 obrátila na okupační úřady se žádostí o jejich zastavení. To bylo pro nacisty nepříjemné, protože jim šlo o to, aby se vše odehrálo bez nežádoucí pozornosti. Arthur Seyß-Inquart, Hitlerův říšský komisař pro okupované Holandsko, proto církvím nabídl, že nebude-li jejich postoj zveřejněn, vyjme z deportací pokřtěné Židy.

„Když však holandští katoličtí biskupové vydali 26. července 1942 společný pastýřský list na obranu všech Židů, pokřtěných i nepokřtěných, rozhodl říšský pověřenec Schmidt: za trest budou okamžitě posláni do koncentračních táborů všichni katolíci židovského původu, zatímco evangeličtí Židé mají být nadále ušetřeni s ohledem na loajalitu protestantských církví k Říši. Deportace se uskuteční nejpozději do týdne…“ (43)

Tato traumatická událost mj. s konečnou platností rozhodla o další strategii papeže Pia XII. (1939–1958). Je to paradoxní: zatímco do protestu holandských biskupů stále ještě existovala naděje na vydání encykliky proti antisemitismu, kterou kdysi požadovala Edith Steinová, po událostech, které rozhodly o Edithině záhubě, papež definitivně usoudil, že tajnému zachraňování židovských životů je třeba dát přednost před okázalými veřejnými gesty, která nikomu nepomohou a naopak nacistické vyhlazování Židů jen urychlí (44)…

Dne 2. srpna 1942 byli v Holandsku žijící Židé katolického vyznání včetně Edithy a Rosy Steinových pozatýkáni gestapem. Druhý den bylo v novinách otištěno vysvětlení říšského pověřence Schmidta: „Když se holandští katoličtí biskupové tak horlivě zastávají Židů, vědí asi, proč. Katoličtí Židé jsou ti nejhorší Židé. Proto jsme se rozhodli pozatýkat právě ty. Stalo se.“ (45)

Jeden z židovských vězňů ve sběrném táboře Westerbork, kterému se podařilo přežít, vydal o Edithě později svědectví, že mezi lidmi šílícími hrůzou či upadajícími do apatie působila v táboře jako anděl: starala se o děti, těšila a vnášela klid. (46) S dokonalým vnitřním mírem hlásala vlastním příkladem „vědu kříže“, a to nejen ve Westerborku, ale i při deportaci do Osvětimi, kde byla nacisty zavražděna dne 9. srpna 1942.

„Byla zabita jako Židovka, protože nebyla ,nordické krve’, bývalými křesťany, kteří přijali novopohanství. Avšak byla také zabita jako křesťanka, v odvetu biskupům, že chtěli toto novopohanství odsoudit. Edita paradoxně náležela současně a cele k lidu křesťanskému i židovskému. Byla a je svědkem toho, nakolik křesťané vyrůstají z židovství a také nakolik se křesťanský lid stane pohanským, když se postaví proti svým ,svatým kořenům’.“ (47)

Edith viděla své poslání v tom, „aby ve svém srdci přijala utrpení svého národa a nabídla je Bohu jako smírnou oběť: ,Musím stále myslet na královnu Ester, která byla vzata ze svého lidu právě proto, aby za tento lid stála před králem. Jsem velmi chudá a bezmocná Ester, ale Král, který si mne vyvolil, je nekonečně velký a milosrdný.’ O tom, jak velmi se Edith Steinová až do konce cítila být spojena se svým původem, svědčí jeden z jejích posledních výroků, jenž se nám dochoval: ,Pojď, půjdeme za náš národ!’, řekla své sestře, když je gestapo z Karmelu v Echtu odvleklo na smrt.“ (48)

Marie Svatošová, žena, která u nás zakládá hospice jako „porodnice pro věčnost“, věnovala ve své knize „O naději“ Edith Steinové kapitolu „Edita už ví“. Píše v ní o tom, že posmrtný život přesahuje možnosti naší představivosti, ale že se o představování si nepředstavitelného přesto můžeme pokoušet:

„Sv. Edita Steinová to za svého pozemského života viděla takhle: ,Radost bez konce, štěstí bez stínu, láska bez hranic, nanejvýš stupňovaný život bez ochabnutí, nejsilnější čin, který je zároveň dokonalý klid a uvolnění ze všeho napětí – to je věčná blaženost.’ I kdyby to byla úplná definice věčné blaženosti, což je vyloučeno, už to by stálo za to, abychom přijali svůj kříž a šli bez připomínek a komentářů důsledně za Kristem, jako to udělala ona. Dnes už se Edita nedomnívá, dnes už ví. Je pravděpodobné, že jí ta její původní definice věčné blaženosti dnes připomíná pouhý slaboučký odvar, ale pro nás je i ten obrovskou nadějí. Dík za ni, milá Edito, a nezapomínej se za nás přimlouvat, zvláště klesáme-li občas na mysli.“ (49)

V tomto článku jsem až příliš často citoval z literatury, jež u nás byla o Edithě Steinové vydána. Mnohdy šlo o myšlenky, které bych sám nedokázal tak dobře vyjádřit. Uzavřít jej nicméně zkusím prostřednictvím vlastních veršů, které mi v souvislosti s příběhem velké dcery Izraele a dcery církve přišly na mysl:

Bolest je přebita

v království pokoje,

kde svatá Edita

dává se do boje.

Bojuje nadále

za svoje krajany:

Modlí se u Krále

za židy, křesťany!

(Věnováno Monice Editě k svátkům a narozeninám.)

Poznámky:

1) Josef Beníček, „Ave Crux, spes unica: Poznání Krista znamenalo pro Edith Stein znovuobjevení židovství“ [online], 18. 5. 2005, URL: http://www..christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2320

2) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 102.

3) Jan Pavel II., Osservatore Romano, 12.–13. 10. 1998. Citováno podle Josef Beníček, „Ave Crux, spes unica“.

4) Etienne Richer, „Židé a křesťané: naléhavost smíření“, Proglas, 1993, roč. 4, č. 7, s. 26–29, cit. místo s. 29.

5) „Edith Steinová svatořečena“, Anno Domini, 1998, roč. 9, č. 11, s. 6–7, cit. místa s. 7.

6) Viz „Edith Stein“ [online], cit. 1. 4. 2012, URL: http://de.wikipedia.org/wiki/Edith_Stein

7) Josef Beníček, „Scientia Crucis: Edith Stein, trpící dcera Izraele a současně dcera Karmelu“ [online], 11. 5. 2005, URL: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2316

8) „,O nějaké výchově nebyla u nás řeč,’ vyprávěla později sama Edita, už jako sestra Terezie Benedikta od Kříže. ,My děti jsme měly v mamince prostě zrcadlo ctností. Na ní jsme viděly, jak se máme chovat. Jen jedno jediné nám tato bohabojná židovka hleděla vštípit: odpor k hříchu. Když naše maminka řekla: ,To je hřích!’, věděly jsme, že tím chtěla označit něco odporně ošklivého, co se nehodí k důstojnosti člověka.“ (Vzpomínky na Editu Steinovou, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1992, s. 11.)

9) Otakar A. Kukla, „Blahoslavená Terezie Benedikta od Kříže – Edith Steinová“, in: Milan M. Buben – Rudolf Kučera – Otakar A. Kukla, Svatí spojují národy, Praha: PANEVROPA PRAHA, 1995, s. 172–181, cit. místa s. 173.

10) Viz Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001.

11) Otakar A. Kukla, „Blahoslavená Terezie Benedikta od Kříže – Edith Steinová“, s. 173.

12) Waltraud Herbstrithová, Prodlévání před Bohem s Terezií z Avily, Janem od Kříže a Editou Steinovou, 2. vyd., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 96–97.

13) Otakar A. Kukla, „Blahoslavená Terezie Benedikta od Kříže – Edith Steinová“, s. 174.

14) Tamtéž, s. 175–176.

15) Gertrud von le Fort, „Věž stálosti“, in: Gertrud von le Fort, Pilátova žena, Praha: Vydavatelství České katolické Charity, 1971, s. 41–72, cit. místo s. 57.

16) Vzpomínky na Editu Steinovou, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1992, s. 21.

17) Podle Edithy Steinové „kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať je mu to jasné nebo ne“ (Alfonso Pereira, Myšlenky a modlitby, 3. vyd., Český Těšín: Cor Jesu, 1992, s. 187).

18) Waltraud Herbstrithová, Prodlévání před Bohem s Terezií z Avily, Janem od Kříže a Editou Steinovou, s. 99.

19) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., s. 93.

20) Maria Amata Neyer, Edita Steinová: Život v dokumentech a obrazech, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1993, s. 33–34.

21) Antonio Maria Sicari, Svatí Karmelu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 244–245.

22) Lukáš 2:21–23. Srov. Exodus 13:2.12 a Leviticus 12:3.6.

23) Maria Amata Neyer, Edita Steinová, s. 55.

24) Ota A. Kukla, Listy pro Viktorii: Přemítání nad dějinami Izraele, Brno: Cesta, 1995, s. 331.

25) Edita Steinová s Amátou Neyerovou, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 40.

26) Antonio Maria Sicari, Svatí Karmelu, s. 245–246.

27) Edith Steinová, „Dopis papeži Piu XI.“, Salve, 2005, roč. 15, č. 1, s. 79–83, cit. místa s. 82–83.

28) Patricia L. Marksová, Důvěra v Boží plán: Duchovní obnova s Editou Steinovou, Praha: Paulínky, 2005, s. 82.

29) Vzpomínky na Editu Steinovou, s. 61.

30) Tamtéž, s. 62.

31) Susanne M. Batzdorff, Aunt Edith: The Jewish Heritage of a Catholic Saint, Springfield: Templegate, 1998.

32) Viz Bob Fliedr, „Když odnikud někam, tak jinudy“ [online], 28. 6. 2002, URL: http://blisty.cz/art/10755.html

33) Vzpomínky na Editu Steinovou, s. 66.

34) Tamtéž, s. 79.

35) Gertrud von le Fort, Věčná žena, 2. vyd., Praha: Vyšehrad, 1990, s. 11 a 28.

36) Vzpomínky na Editu Steinovou, s. 86.

37) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., s. 99.

38) Antonio Maria Sicari, Svatí Karmelu, s. 254.

39) Otakar A. Kukla, „Blahoslavená Terezie Benedikta od Kříže – Edith Steinová“, s. 178.

40) Edith Stein, Věda kříže: Studie o sv. Janu od Kříže, Brno: Cesta, 2000.

41) Paola Angeliová, Anděla Merici: Charisma ženy v životě církve, Praha: Paulínky, 2007, s. 107.

42) Vzpomínky na Editu Steinovou, s. 106.

43) Otakar A. Kukla, „Blahoslavená Terezie Benedikta od Kříže – Edith Steinová“, s. 178.

44) Viz „Pius XII. zachránil více židů než kdokoli jiný, říká Gary Krupp, předseda židovské nadace Pave the Way“ [online], 21. 6. 2008, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9715

45) Vzpomínky na Editu Steinovou, s. 110.

46) Tamtéž, s. 115. 47) Antonio Maria Sicari, Svatí Karmelu, s. 251.

48) „Edith Stein“ [online], překlad vlastní.

49) O naději s Marií Svatošovou, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 49.