Pavel a Muž v bílém

O dnešním svátku sv. Petra a Pavla chci připomenout druhého z těchto mužů. Pavel z Tarsu pozval lidi všech národů k následování Krista na cestě, na níž není podstatné zachovávání náboženských předpisů, ale výhradně „víra, která se uplatňuje láskou“. (1)

Církev byla původně jedním z mesiánských hnutí v rámci judaismu – skupinou Židů, kteří zachovávali Mojžíšův Zákon a současně věřili v Ježíše Nazaretského jako Božího Mesiáše. Hlasatelkou všeobjímajícího poselství lásky, určeného jak Židům, tak také pohanům – radostné zvěsti, která mohla posléze doputovat i k českým pohanokřesťanům 21. století –, se stala právě přičiněním muže z Tarsu, známého pod hebrejským jménem Saul a řeckým jménem Pavel.

„Ježíš zemřel, byl vzkříšen a vstoupil na nebesa, podle jeho učedníků, kteří očekávali jeho konečný druhý příchod. Toužebně vyhlíželi tento přislíbený návrat. Nikdo, a zejména ne farizej Saul, znalec Mojžíšova Zákona, neočekával, že se Ježíš ukáže uprostřed jasného dne a bude s ním mít rozhovor mezi čtyřma očima… Tento rozhovor trval asi minutu, možná o pár vteřin méně. Svět se ale díky oné minutové konverzaci změnil. Šlo o velkou, klíčovou minutu v dějinách lidstva. Tato minuta byla rozhodující pro osud miliónů ještě nenarozených lidí. Žádná událost s výjimkou narození samotného Ježíše Krista neměla tak velký vliv na život lidstva na této zemi, jako příkazy dané a přijaté v této jedné minutě.“ (2)

Tímto způsobem popisuje Pavlův historický význam Johnny Cash (1932–2003), americký zpěvák známý jako „muž v černém“, ve své knize nazvané „Muž v bílém“. V tomto románu se ikona countryové hudby, proslulá mj. svými baladami o drsných chlapících a vystoupeními ve věznicích, překvapivě představuje jako spisovatel a do jisté míry i jako teolog, religionista a historik, který před sepsáním Pavlova příběhu takřka deset let důkladně studoval reálie týkající se židovství a doby prvotní církve. Cash své dílo vtipně uvádí těmito slovy:

„Jeden reportér se mě ptal: ,Jak je to s tou novou knihou, kterou píšete?’ ,Jmenuje se 'Muž v bílém',’ odpověděl jsem. ,Chytrá myšlenka. 'Muž v bílém' od 'muže v černém'.’ Přikývl jsem a čekal. ,O čem to je?’ zeptal se. ,O konverzi apoštola Pavla a o tom, co bylo předtím a potom,’ vysvětlil jsem. ,Je to román.’ ,Takže to není o vás?’ ,Ne, odehrává se to v prvním století po Kristu.’ ,Vážně román? Něco o vězeních?’ zasmál se. ,Ano, Pavel vlastně zpíval ve vězení. Zpíval píseň prchajícího vězně.’ ,Vážně? Co to bylo za píseň?’ zeptal se. ,Nevím,’ řekl jsem. ,On a chlapík jménem Silas zpívali duet, ale nikdy ho nenahráli.’ (3) Jiné, s kterými jsem mluvil, to vzrušovalo nebo aspoň zajímalo. ,Je to psané z pohledu baptistické církve?’ zeptal se jeden. ,Vy jste baptista, že?’ ,Pavel nebyl baptista,’ odpověděl jsem. ,Napomínal ty, kteří své články víry odvozovali od Jana Křtitele.’ (4) ,Jste tedy snad katolík?’ zeptal se. ,Snad ano,’ řekl jsem. Protože katolický znamená všeobecný.’ ,Ale ne z římskokatolické církve?’ zeptal se. ,Ne,’ řekl jsem. ,Pavel byl Žid. Byl doktorem práv.’ ,Je to tedy psáno z židovského úhlu pohledu?’ ,Ne, z mého,’ řekl jsem. ,Ale vy jste baptista.’ Nakonec jsem se rozhodl dát mu odpověď na to základní. ,Jsem člověk, který věří, že Ježíš Nazaretský, Žid, Kristus Řeků, byl Božím Pomazaným, narozeným z rodu Davida, který věřil, tak jako Abraham věřil, a bylo mu to počítáno za spravedlnost (5), jsem naroubován na pravou vinnou révu a jsem jedním z dědiců Boží smlouvy s Izraelem. (6) ,Cože?’ ,Jsem křesťan,’ řekl jsem. ,Nestrkejte mě do jiné škatulky.’ Pak byla dlouhá pauza a nakonec řekl: ,Křesťanem byl i Adolf Hitler.’ ,Ne, nebyl,’ oponoval jsem. ,V tom, co dělal, nebylo nic křesťanského.’ ,Jak to víte?’ zeptal se. Minutku jsem přemýšlel. ,Opravdu nevím,’ řekl jsem, ,ale Ježíš řekl: 'Poznáte je po ovoci,' a já jsem viděl Hitlerovo ovoce.’ ,Kde?’ zeptal se. ,V Muzeu holocaustu v Jeruzalémě,’ řekl jsem.“ (7)

Tento dlouhý úryvek z Cashovy přemluvy k jeho „Muži v bílém“ zde necituji samoúčelně, ale proto, že je v něm obsaženo to hlavní, k čemu jsem se snažil odkázat již v perexu tohoto článku: že i když si bezpočet lidí typu Cashova tazatele křesťanství pořád mylně spojuje s nějakou ideologií, církevními škatulkami či jinými vnějškovostmi, ve skutečnosti v něm jde o osobní vztah s Bohem, založený na víře v Krista a uplatňující se láskou. Podstatou Pavlovy konverze, stojící ve středu Cashova románu, byl právě přechod od ideologie k víře.

První kapitola „Muže v bílém“, odehrávající se v Jeruzalémě roku 37 po Kristu (8), je věnována Pavlovu rozhodnutí stůj co stůj vyhladit rouhavou sektu učedníků ukřižovaného tesaře z Nazareta. Autor zde velmi čtivým způsobem rozvádí to, co o sobě sám Pavel říká v Novém Zákoně:

„Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen Zákonu našich otců. Byl jsem plný horlivosti pro Boha /…/ a víru v Ježíše Krista jsem pronásledoval až na smrt, muže i ženy jsem dával spoutat a uvěznit, jak mi může dosvědčit velekněz a celý sbor starších. Od nich jsem dostal doporučující dopisy pro židovské souvěrce v Damašku a vydal jsem se tam, abych tamější stoupence nové víry přivedl v poutech do Jeruzaléma a dal je potrestat.“ (9)

Co vlastně bylo příčinou Pavlova fanatického horlení a horlení tolika jiných fanatických pronásledovatelů v dějinách? Vedle zaměňování víry za ideologii by se za ni dal označit i narcismus, skrývající pod pláštíkem hájení Boží věci nelítostný boj za „Boha, kterého JÁ vyznávám“. Mohla jí být totální uzavřenost vůči možnosti nové, osobní zkušenosti s Bohem, která by nezapadala do ustrnulých představ a zkušeností dosavadních (tj. faktická degradace živého Boha v mrtvou modlu, která člověka nemůže a nesmí ničím překvapit). A mohla jí být zoufalá potřeba za každou cenu bránit svůj uzavřený svět před skrytými pochybnostmi, motivovaná strachem z hrozícího vpádu něčeho, co by tento svět rozbilo. Podle švýcarského psychologa C. G. Junga „Šavel byl již dlouho nevědomě křesťanem, čímž se vysvětluje jeho fanatická nenávist ke křesťanům; neboť fanatismus se vyskytuje vždycky u lidí, kteří musí přehlušit vnitřní pochybnost“. (10)

Tato vysvětlení by byla možná i ve vztahu k nejrůznějším jiným případům náboženské nesnášenlivosti a fanatismu. Bojovný odpor vůči Nazaretskému a všemu, co s Ním souvisí, je ovšem specifickým fenoménem. Jak říká Claude Tresmontant: „Jestliže studujeme případ Ježíše z Nazareta, vidíme, že odpor, s nímž se setkává, pramení ze skutečnosti, že jeho učení převrací zavedené zvyklosti, interpretace a předsudky. Ti, kteří předsudky tradují a uchovávají, se bouří proti tomuto hlasateli nového. Je pro ně nesnesitelný. A stejně jako tehdy je tomu i dnes a bude tomu tak navždy.“ (11) Pro Saula byl Ježíš nesnesitelný, protože převracel naruby nejen svět jeho zvyklostí, interpretací a předsudků, ale dokonce i svět, ležící v jeho nejhlubším nitru.

Druhá kapitola Cashova románu popisuje, jak Saul držel sedmidenní půst na znamení svého nazírského zasvěcení (12), v jehož průběhu rozjímal nad Mojžíšovým Zákonem – konkrétně nad příběhem paschy, při kterém se Izraelitům stala znamením záchrany zástupně prolitá krev obětního beránka. (13) Poté měl ke svému velkému zděšení sen, ve kterém on sám nabízel davům pohanů záchranu skrze krvavou oběť nenáviděného Nazaretského, jehož krví byli vykoupeni…

Třetí kapitola Cashovy knihy začíná popisem církevní bohoslužby, na kterou přichází Saul, aby pronásledoval její účastníky. V očích mladého farizea neexistuje ani jediná oblast, v níž by „Nazaréni“ nepošlapávali Tóru – domněle modlářským uctíváním Ježíše počínaje a účastí žen na synagogální bohoslužbě konče. A tak obhájce Božího Zákona, pln spravedlivého hněvu, znovu a znovu přichází mezi rouhače, aby se na ně vrhal s mečem, a nechává muže i ženy umírat ve vězení nebo v důsledku nelidského bičování. Jeho oběti se však nebojí umírat pro Ježíše, protože vědí, že smrt ve spojení s Ním pro ně znamená vstup do věčného míru a blaženosti. A Saul si musí klást otázku, odkud se na tvářích lidí ve smrtelné agonii bere „výraz pokoje a radosti“. (14) Zůstává však neústupný a odmítá naslouchat rabínům i samotnému veleknězi, když jej upozorňují, že nedílnou součástí Zákona je soucit a milosrdenství. Cash líčí Pavla jako v podstatě osamělého fanatika, který mezi souvěrce v diaspoře nebyl vyslán ani tak proto, aby tam vůči Nazarénům vykonával vůli Velerady, jako spíš proto, aby si Jeruzalém oddechl od jeho řádění.

Ve čtvrté kapitole autor nejprve popisuje napětí vzrůstající v Saulově duši v souvislosti s opakujícím se snem, ve kterém se mu zjevuje štěstí vyzařující tvář jedné z jeho obětí, jáhna Štěpána (15), a slyší slova láskyplného přání „Kéž poznáš Pána Ježíše, bratře Saule“ (16). Pak následuje ústřední scéna celého románu – Pavlovo setkání s „Mužem v bílém“ na cestě do Damašku. Cash se zde (podobně jako v mnoha svých písních) osvědčuje jako znalec Bible a v ní používaných obrazů a symbolů a především jako člověk, který byl také osobně zasažen setkáním s Ježíšem. (17)

Jestliže v úvodu svého románu říká, že dlouho trpěl neschopností nalézt umělecké vyjádření adekvátní velikosti Pavlova prožitku (18), zdá se, že nakonec svůj zápas o nalezení slov k popsání nepopsatelného neprohrál: „Země se zachvěla. Chvěla se snad v strachu a bázni? Půda se třásla, kameny se pohybovaly. Ze stromů padaly větve a prach se na všech stranách zvedal ze země. Dříve než mohl /Saul/ vykřiknout, byl zaplaven čistým světlem. Mezi nebem a zemí explodoval ohromující jas světla mnohem většího než slunce. Sláva šechiny zaplavila Saula a jeho druhy s takovou silou, že padli k zemi.“ (19)

Žid Saul prožívá přímé osobní setkání se slávou šechiny (tj. slávou Boží), o kterém zatím jen četl a slýchal v příbězích o Mojžíšovi a dalších velkých postavách izraelských dějin. Současně však jeho zkušenost vybočuje z dosavadních zjevení transcendentního Boha bez lidské tváře, protože v onom božském jasu spatřuje člověka – Muže v bílém:

„Bosé nohy tohoto Muže zářily jako zlato, nepoměrně jasněji než vyleštěné mosazné lampy, visící z řetězů v synagoze. V každé z nich byla zahojená rána a dokonce i tyto rány jiskřily a zářily. Jeho roucho bylo dlouhé a splývavé a bělejší než jakékoliv pozemské roucho… Jeho obočí spojovala zlatá koruna a zlato, symbol Boží ušlechtilosti, zakrývalo krvavé skvrny, které z něj stékaly… Jeho paže byly rozepjaté a na jeho krásných rukou byly rány, v každé dlani jedna… Jeho vlasy byly stejně sněhobílé jako jeho roucho… Oči tohoto Muže pronikaly světlem a dotýkaly se hlubin Saulovy bytosti. Oči plné lásky, smutku, soucitu, porozumění. Oči, které člověka naplňovaly bázní a zmocňovaly se ho…“ (20)

V Cashově líčení této scény se prolínají prvky z různých novozákonních pasáží – např. zjevení Kristovy slávy na hoře Proměnění či Tomášova pohledu na stále viditelné rány na těle zmrtvýchvstalého Krista (21) –, v jejím středu ovšem zůstává biblický popis Pavlova vidění u Damašku. I zde Muž v bílém oslovuje Saula hebrejsky, představuje se mu slovy „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“, a říká mu, že se „marně vzpíná proti bodcům“ (22), přičemž posledně uvedená slova Saul vzápětí chápe následujícím způsobem:

„Ježíš často učil v podobenstvích. Saul se vzpíral proti bodcům, vzpíral se proti něčemu, čemu už nemohl déle odolávat. Ano, byly zde náznaky toho, že takový odpor proti pravdě nepřinese nic dobrého. Ve vztahu k pokračování své mise pociťoval výčitky svědomí, pochybnosti a lítost. Cítil se zle, když pomyslel na ty, kteří jeho přičiněním trpěli… Především se ale vzpíral proti volání svého svědomí, proti duchu dobra v sobě samém. Proti Božímu Duchu v sobě samém! Duch Svatý v něm samém? Volání po toleranci, po míru, po spravedlnosti? Duch Svatý, působící i skrze druhé lidi?“ (23)

Saul pak zjišťuje, že pozbyl zrak a stal se „slepým, aby mohl vidět“, a přijímá od Muže v bílém poslání, aby otvíral oči pohanům a obracel je od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu. (24) Slepec je doveden do Damašku, kde se mu dostává útěšné přítomnosti Ducha Svatého, který jej ujišťuje o tom, že jej bude provázet v díle, jež mu bylo svěřeno.

Johnny Cash se zde projevuje jako originální a nápaditý teolog, když svému židovskému hrdinovi vkládá do úst trojiční vyznání víry, spojené s Žalmem třiadvacátým: při jeho modlitbě se Saulovi dostává zjevení, že „Boží berla a hůl“, díky nimž se nemusí bát ničeho zlého, představují Mesiáše a Ducha Svatého. (25)

Cash pak dále popisuje (a svou podivuhodnou představivostí doplňuje) příběh, který známe z Nového zákona – vyprávění o tom, jak v Damašku Saula z Kristova příkazu, obdrženého ve vidění, navštívil Ježíšův učedník Ananiáš, vložil na něj ruce, vrátil mu zrak a pokřtil jej.

V páté kapitole románu Saul – nyní už vlastně apoštol Pavel – začíná v síle Ducha Svatého damašským Židům hlásat Muže v bílém jako Mesiáše. Když přitom naráží na odpor a jeho život je v nebezpečí, pomáhají mu učedníci k dramatickému útěku z města a návratu do Jeruzaléma. (26) Cash pak začíná popisovat Pavlovo velké putování po celém tehdy známém světě, motivované touhou vyplnit Kristův příkaz a zvěstovat všem národům Boží lásku, která se zjevila v podobě Muže v bílém. Cashův Saul hovoří o jejím ohni, který hoří tím intenzivněji, čím více lidé Boží lásku prožívají ve vzájemném sdílení, a o tom, že právě proto byl povolán, aby „zapalovat její plamen v životech druhých lidí“. (27)

V šesté kapitole Cash, vedený už spíše svou vlastní vnitřní vizí než biblickým textem, popisuje Saulovu cestu na Sinaj, místo uzavření Staré smlouvy Boha s vyvoleným národem. Na tomto místě se mu Muž v bílém představuje jako velekněz Nové smlouvy, která má být právě Pavlovým prostřednictvím rozšířena i na nežidy. Ježíš Saulovi říká, že „Bůh nepřebývá v chrámu, vystavěném rukama, ale v lidských srdcích“ (28) – a zjevuje mu budoucí zkázu jeruzalémského Chrámu a celého Jeruzaléma rukama Římanů, kterou Žid Saul ve vidění sleduje s utrpením v srdci a slzami v očích. Podle Cashe se těmito událostmi z roku 70 – „holocaustem“, při kterém byli na svatých místech páleni a vyvražďováni židovští obyvatelé Jeruzaléma – naplnila biblická proroctví o „znesvěcující ohavnosti na místě svatém“. (29)

Závěrečná sedmá kapitola Cashovy knihy se odehrává v Jeruzalémě roku 40 po Kristu, tj. třicet let před jeho zkázou a tři roky po událostech, popisovaných v předcházejících kapitolách. (30) Líčí Pavlovo dramatické setkání s jeruzalémskými Nazarény (včetně pozůstalých po těch, jejichž smrt měl na svědomí) a s jejich představiteli Petrem a Jakubem. Několik stránek je v ní věnováno vzrušené rozpravě mezi apoštoly, poskládané takřka výhradně z doslovně převzatých biblických citátů a odrážející nejen debaty mezi tehdejšími židokřesťany o vztahu mezi Starou a Novou smlovou a o otázce platnosti Mojžíšova zákona pro konvertity z pohanství, ale i teologické polemiky, táhnoucí se jako červená nit celými dějinami církve (zejména diskusi o vztahu mezi vírou a skutky). V poslední větě této kapitoly pak Pavel opouští Jeruzalém a Judsko, aby na příkaz Muže v bílém zvěstoval evangelium pohanům v otevřeném příběhu, který stále pokračuje…

Ještě předtím se naposledy modlí v Chrámu ústřední modlitbu židovské Bible a tradice: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ (31) Zde autor správně zdůrazňuje to, co lze vyčíst i z novozákonních Skutků apoštolů (32), že totiž Pavel po svém obrácení u Damašku nepřestal být židovství oddaným farizejem. „Pavel byl a zůstal Židem. U Damašku obdržel nové povolání, tak jako proroci ve Starém zákoně, např. Jeremiáš. Byl a zůstal halachickým Židem. Jeho dopisy jsou plny rabínských obratů. Nedostalo se mu nového náboženství, ale nové úlohy.“ (33)

Ve stručném epilogu svého románu pak Johnny Cash načrtává osudy církve do mučednické smrti všech apoštolů – s výjimkou jediného Jana, kterému římští pronásledovalé „nakonec dovolili vrátit se k jeho církvi v Efezu, kde se nadále staral o Marii, svatou matku“ (34) – jakož i další působení Pavla, který bez ohledu na bezpočet podstoupených útrap po celém římském impériu zakládal církevní obce a neúnavně přiváděl pohany k tomu, aby se prostřednictvím víry v Muže v bílém odvraceli od model k Bohu jedinému. Kniha končí vylíčením Pavlovy popravy v Římě za vlády císaře Nerona (35):

„Nyní však dobojoval boj, dokončil běh a zachoval víru. (36) Apoštola vyvedli za městské brány, aby tam byl sťat. Na jeho tváři se objevil stejný výraz, jako kdysi na tváři Štěpánově; zavřel oči a nastavil krk katovi. Pod jeho víčky se náhle objevila tmavá silueta Muže v bílém a ve chvíli, kdy umíral, se ten obraz stal stejně bílým, oslnivým a nádherným jako ten, který ho srazil k zemi na cestě do Damašku. Tentokrát však vidění neskončilo a zářivé světlo nepřestalo vyzařovat z tváře, jejíž pronikavý pohled plný lásky pokynul apoštolu Pavlovi.“ (37)

Poznámky:

1) List Galatským 5:6 (úryvky z Bible cituji podle českého ekumenického vydání z roku 1985).

2) Johnny Cash, Man in White: A Novel, San Francisco: Harper & Row, 1986, s. 7.

3) Srov. Skutky apoštolů 16:25.

4) Srov. Skutky 19:4. Jan Křtitel – anglicky John the Baptist.

5) Viz list Římanům 4:3–6.

6) Srov. Římanům 11:17.

7) Johnny Cash, Man in White, s. 2–3.

8) Do roku 36 ve funkcích římského prokurátora v Judsku a a židovského velekněze působili z evangelií známí Pilát a Kaifáš, zatímco v Cashově románu už vystupují jejich nástupci. Podle většiny autorů však k událostem spojeným se Saulovým pronásledováním křesťanů došlo dřív než v roce 37.

9) Skutky 22:3–5.

10) Carl Gustav Jung, Člověk a duše, Praha: Academia, 1995, s. 259.

11) Claude Tresmontant, Cristianesimo, filosofia, scienza, Milano: Jaca Book, 1983, s. 247.

12) Viz Numeri 6. Nový zákon ovšem o Pavlově nazírském zasvěcení hovoří až ve vztahu k době po jeho obrácení (viz Skutky 18:18 a 21:23nn.).

13) Viz Exodus 12:13.

14) Johnny Cash, Man in White, s. 110.

15) Srov. Skutky 7:58.

16) Johnny Cash, Man in White, s. 117.

17) Viz např. jeho duchovní autobiografie Johnny Cash, Man in Black: His Own Story in His Own Words, Grand Rapide: Zondervan, 1975.

18) Viz Johnny Cash, Man in White, s. 10.

19) Tamtéž, s. 118.

20) Tamtéž, s. 119.

21) Viz Matouš 17:2, Jan 20:27 aj.

22) Skutky 26:14–15. 23) Johnny Cash, Man in White, s. 121–122.

24) Tamtéž, s. 122. Viz též Skutky 26:18.

25) Johnny Cash, Man in White, s. 127. Srov. Žalm 23:4.

26) Viz Skutky 9.

27) Johnny Cash, Man in White, s. 149.

28) Tamtéž, s. 178. Srov. Skutky 7:48.

29) Viz Daniel 11:31, Matouš 24:15 aj. Tato proroctví však vykladači biblických textů zpravidla spojují se znesvěcením Chrámu z roku 167 před Kristem.

30) V Novém zákoně totiž Pavel říká: „Tehdy /= po své zkušenosti na cestě do Damašku/ jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně.“ (Galatským 1:15–19)

31) Johnny Cash, Man in White, s. 219; Deuteronomium 6:4.

32) Petr Pokorný v knize Vznešený Teofile, (Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských), Třebenice: Mlýn, 1998, s. 41 konstatuje: „Pavel je i po svém obrácení líčen jako věrný farizeus (Sk 23,6), který trpí pro naději ve vzkříšení (26,6; 28,20).“

33) Simon Schoon, „Pavel, kráčející po hranici mezi Izraelem a národy“, in: Jiří Hanuš (ed.), Svatý Pavel, synagoga a církev: Teologické úvahy nad židovsko-křesťanskými vztahy, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994, s. 43.

34) Johnny Cash, Man in White, s. 224.

35) Cash ji symbolicky datuje rokem 70, přestože Nero zemřel roku 68.

36) Viz 2. list Timoteovi 4:7.

37) Johnny Cash, Man in White, s. 225–226.