Jaroslav Šabata a nevyzpytatelné cesty Páně

Úmrtím Jaroslava Šabaty (1927–2012) jsme minulý týden ztratili osobnost, s níž bylo velmi snadné v mnohém nesouhlasit, ale naopak krajně nesnadné vyrovnat se jí v míře občanské statečnosti a oddanosti ideálům.

Největší neštěstí polistopadového vývoje podle mého názoru představuje skutečnosti, že ideály listopadu 1989 a jim předcházející ideály Charty 77 byly rychle opuštěny a namísto chartistů na politickou scénu nastoupili postkomunističtí papaláši, podobající se spíš svým komunistickým předchůdcům než někdejším disidentům.

Také tolerance a vzájemný respekt, panující v disentu i během listopadových událostí mezi lidmi různého smýšlení, byly naneštěstí brzy nahrazeny jakousi novou podobou „třídního boje“. Jako Brňáka mne obzvláště mrzí, že k tomuto zlomu došlo už začátkem roku 1990 právě v Brně, kde se mnohé z nás dětí sametové revoluce rychle proměnily v opožděné hrdiny, kteří pět minut po dvanácté začali horlivě bojovat proti komunismu, zvláštní logikou onoho podivného dění ztotožněnému právě s doktorem Šabatou, hlavním brněnským disidentem sedmdesátých a osmdesátých let…

Nechci zevšeobecňovat: v davu, který při zasedání parlamentu Občanského fóra Brno z 8. března 1990 skandoval „Šabata ven!“ a „Komunisti ven!“, jistě bylo i pár pamětníků, kteří o čtyřicet let dříve stáli na opačné straně než tehdejší horlivý stranický mládežník Jaroslav Šabata a patřili mezi oběti stalinismu. V každém případě bylo po listopadu 1989 dr. Šabatovi neúnavně připomínáno, že se po únoru 1948 podílel na čistkách mezi studenty na brněnské filosofické fakultě. Není ale děsivá právě představa, že je možné někoho navždy onálepkovat podle toho, čím byl ve dvaceti, bez ohledu na to, čím se stal a co vykonal později?

V každém případě jsou představy tohoto druhu hluboce protikřesťanské, protože Bible klade důraz právě na možnost proměny člověka a dokonce i na to, že klikaté cesty někdy vedou k cíli mnohem spíš než cesty přímočaré. Krásně to nyní vystihl Petr Pithart, když o Jaroslavu Šabatovi v jeho nekrologu vydal toto svědectví: „Když se kdysi zapálenému mladému komunistovi (po válce, nemyslím dnes!) podaří opravdu do dna (ale do dna!) prohlédnout klamy a mamy ideologie a nahlédnout i vlastní pochybení, ba i osobní selhání (ale selhání, nejen pochybení!), může to stát za to. Jaroslav Šabata je ten případ. Pravda, asi to není doporučeníhodná a už vůbec ne bezbolestně lehká cesta. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně. I tomu Jaroslav ve svém nejskrytějším nitru rozuměl. Věřte mi to.“ (1)

I když se Jaroslav Šabata v dospívání – podobně jako mnoho jiných dětí v tomto věku – rozešel s vírou svých katolických rodičů a v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, od svých křesťanských kořenů se nikdy zcela neodříznul a jejich hlas začal v jeho nitru později znovu promlouvat. Zbožná venkovská rodina, ze které Šabata pocházel, žila v jihomoravských Dolenicích a byla národnostně smíšená (otec Čech, matka češtinu dokonale ovládající Němka).

Šabatův život byl ovšem spojen především z Brnem; dalo by se dokonce říci, že ztělesňuje několik desetiletí brněnské historie. Po válce musel Šabata „jako Brňák bolestně prožívat krutý způsob odsunu německých rodin“ (2), současně však došlo k jeho již zmíněnému vstupu do komunistické strany. Stal se součástí kruhu nadšených svazáků kolem Oty Šlinga, který byl po nastolení komunistického režimu jako vlivný krajský tajemník KSČ v Brně ironicky nazýván „moravským markrabím“. Roku 1950 byl ovšem Šling zatčen a o dva roky později na závěr známého stalinského monstrprocesu s neexistujícím „protistátním spikleneckým centrem“ popraven. Tehdy se „šlingovec“ Šabata poprvé ocitl na hraně vězení. To jej však mělo opravdu potkat až mnohem později.

Šabata studoval na filosofické fakultě brněnské univerzity, od roku 1951 na ní působil jako asistent marxismu-leninismu, v roce 1963 byl jmenován vedoucím katedry psychologie. Po Gottwaldově a Stalinově smrti z roku 1953 se také stal jedním z prvních vnitrostranických kritiků s nimi spojené éry a v šedesátých letech se významně podílel na činnosti reformního proudu v KSČ. Přispěl k pádu režimu Antonína Novotného a patřil k významným představitelům Pražského jara z roku 1968, a to nejen na jihomoravské, ale i na celostátní úrovni. Po sovětské okupaci Československa z 21. srpna se stal „patrně klíčovou postavou odbojného Vysočanského (čtrnáctého, tajného a posléze Husákem zneplatněného) sjezdu KSČ“ (3) a byl také „první, kdo se 31. srpna 1968 ve Španělském sále Pražského hradu postavil proti vedení strany, které se krátce předtím vrátilo z Moskvy s kapitulačním protokolem. Čímž se stal do budoucna velkým a vítaným terčem pro normalizační gardu v čele s Gustávem Husákem, který už pomalu přebíral taktovku.“ (4)

Až do února 1969 byl Šabata tajemníkem jihomoravského krajského výboru KSČ, ale po nástupu Husáka k moci ohlásil svůj odchod do opozice. Roku 1970 jej ze strany vyloučili, ale hned v následujícím roce stál „u zrodu předvolební letákové akce, která upozorňovala občany, že mají právo neúčastnit se šaškárny normalizačních voleb. Tento projev vzdoru proti obecné oddanosti vůči nastupující normalizaci byl pro nový režim tak nebezpečný, že kromě otce Jaroslava pozavírala i všechny jeho dospělé děti (5) a snachu… Všechny jeho ratolesti i snacha Ivanka byly spolu s Jaroslavem v disentu a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných až do listopadu 1989 mimořádně aktivní. Přitom za oblíbený normalizační paragraf ,podvracení republiky’ dostal Jaroslav Šabata šest a půl roku natvrdo.“ (6)

Když byl tento nezlomný muž po Vánocích 1976 z vězení po více než pěti letech podmínečně propuštěn, začal ihned společně s Jiřím Müllerem (také právě podmínečně propuštěným) v Brně organizovat podepisování Charty 77. Osobně pohlížím na brněnský disent doby normalizace s respektem a úctou jako na lidi zachraňující čest města, ve kterém jsem tehdy vyrůstal.

Škoda, že se posléze po listopadu 1989 musel rozdělit na křídlo radikální (Petr Cibulka, Eva Trúda Vidlařová…) a umírněné (Jaroslav Šabata, Jan Šimsa, Jiří Müller, Jaroslav Mezník, Václav Umlauf…). Všechna uvedená jména se objevují v záznamu již zmíněného zasedání parlamentu brněnského Občanského fóra, ke kterému se za chvíli ještě vrátím.

Na tomto místě bych se rád zmínil o tom, že o Janu Šimsovi jsem před listopadem 1989 často slýchal od svého otce, na jehož pracovišti (Výzkumný ústav makromolekulární chemie v Brně) tento evangelický duchovní bez státního souhlasu na podřadném místě pracoval. S Václavem Umlaufem, který se později stal katolickým knězem, jsem se mohl v devadesátých letech setkat na brněnském Biskupském gymnáziu, s Jiřím Müllerem na půdě brněnského Občanského hnutí (jehož byl on předsedou a já členem) a s Jaroslavem Mezníkem na katedře historie brněnské filosofické fakulty. A také na demonstraci proti ruské vyhlazovací válce v Čečensku, kterou jsem spolupořádal a prof. Mezník na ní hovořil o tom, že snad projevy solidarity těžce zkoušené Čečence potěší stejně, jako kdysi podobné projevy potěšily jeho a další vězněné české disidenty. (7) Ve vztahu k Čečensku jsem přišel do styku i s Petrem Cibulkou, který si můj článek na podporu Čečenců vyžádal pro své Necenzurované noviny.

Především se však už skoro dvacet let se stále novým zaujetím vracím ke sborníku zaznamenávajícímu diskuse jihomoravských disidentů, jenž vyšel roku 1980 jako samizdat péčí Jiřího Müllera a po listopadu 1989 jej jako svou první publikaci vydalo evangelické nakladatelství EMAN (v diskusích v něm publikovaných totiž hrála klíčovou roli evangelická filosofka Božena Komárková). Fascinuje mne svou myšlenkovou úrovní a snad ještě víc již zmíněným duchem vzájemného respektu mezi lidmi různých přesvědčení.

K nejpozoruhodnějším diskusním příspěvkům Jaroslava Šabaty v něm patří jeho slova z diskuse z 15. dubna 1978, která se týkala Šabatova velkého tématu dialogu mezi křesťany a marxisty. Dr. Šabata označil za klíčovou otázku, zda bude dialog vycházet jen z „ploché představy, která je dána horizontálním rozměrem humanity“, anebo bude mít i vertikálu. Současně poznamenal, že nové proudy v katolicismu doby po Druhém vatikánském koncilu „kladou často příliš velký důraz na to, co bych nazval horizontálními vztahy, zatímco vertikála, to jest vztah k Bohu, ke Kristu, se dostává nepřiměřeně do pozadí“… (8)

V letech 1978 a 1981 byl Jaroslav Šabata jedním z mluvčích Charty 77, mezitím však také absolvoval další pobyt ve vězení. Všemocná Státní bezpečnost, která proti Šabatovi vedla svazek s názvem „Vůdce“ (pro jeho vůdčí roli v moravském disentu a schopnost propojovat jak jeho různé proudy, tak i disidenty s lidmi ze „šedé zóny“), se tohoto muže zjevně bála – podle všeho víc než on jí… V polovině osmdesátých let se s nástupem Gorbačova v Sovětském svazu (který Šabata už o několik roků dříve předvídal) začal pootevírat prostor pro znovusjednocení rozdělené Evropy. Jaroslav Šabata, politik, který se nikdy nepohyboval jen na malém českém dvorečku, jako jeden z prvních zkusil tohoto prostoru využít.

„V roce 1985 byl u vzniku ,Pražské výzvy’, která sjednocení Německa předjímala jako nezbytný předpoklad pokroku v Evropě. Západní politici a analytici…si mezi sebou poklepávali na čelo, o čem že ti blázniví disidenti v Praze blábolí. Jaroslav Šabata s Jiřím Dienstbierem byli oba snílci, ale měli praktickou pravdu dávno před mocnými, před Kohlem a Gorbačovem.“ (9)

V roce 1988 stál Jaroslav Šabata spolu s Rudolfem Battěkem u zrodu manifestu Hnutí za občanskou svobodu, jednoho z impulsů ke zmasovění tehdejšího protirežimního hnutí, které pak v následujícím roce vyústilo v sametovou revoluci.

„Na náměstí hučící cinkajícími klíči“ jeden z nejpronásledovanějších československých disidentů „dorazil se zpožděním“ (10), protože se jej jeho „přátelé“ estébáci ještě naposledy pokusili odklidit za mříže. Ale pak se přece jen objevil jak na statisícových demonstracích na náměstí Svobody, tak i na svém někdejším působišti, brněnské filosofické fakultě, kde jsem tehdy jako student jeho vystoupení sledoval s pocity po pravdě řečeno smíšenými. Utkvěla mi z něj v paměti především věta „jsem komunista v opozici“, která asi mnohé Šabatu předtím neznající posluchače překvapila.

Slovo „komunismus“ ovšem vždy označovalo celou řadu velmi různorodých fenoménů, komunismem sovětského typu počínaje a „křesťanským komunismem“ Přemysla Pittra a mnoha jiných konče. Jaroslav Šabata, muž velmi silného sociálního a zároveň i občansko-demokratického cítění, byl roku 1989 zajisté komunistou zcela jiného typu než Husák, Jakeš a spol. Nuance tohoto druhu ovšem byly (a jsou) pod rozlišovacími schopnostmi polistopadového antikomunismu, takže v rozjitřené popřevratové atmosféře začal být dlouholetý politický vězeň rychle házen do jednoho pytle se svými někdejšími vězniteli…

Vše začalo obviněním, že prý Šabata zákulisními machinacemi drží u moci posledního komunistického primátora Pernicu. Toto obvinění vznesl Petr Cibulka, který současně Jaroslava Šabatu obvinil i z toho, že se svou „klikou“ ovládl brněnské Občanské fórum a nepohodlného Cibulku se nevybíravými prostředky snaží politicky zlikvidovat.

Cibulkovi a jeho spolubojovníkům se tehdy jistě podařilo posílit zájem Brňanů o věci veřejné, což by se snad dalo hodnotit pozitivně. Politická jednání důležitá pro budoucnost města se tehdy začala odehrávat za velké účasti veřejnosti.

Na první z nich jsem sám také přišel na popud „protipernicovského“ cibulkovského letáku. Dobře si však vzpomínám, jak zlobným pohledem na něm po mě šlehla Trúda Vidlařová ve chvíli, kdy jsem si dovolil zateskat dr. Šabatovi za jeho brilantní projev, vysvětlující fungování demokracie. Bylo mi tehdy dvacet a nemohu nepřiznat, že jsem se pak postupně začal přiklánět k „cibulkovcům“ a v každém případě se v podstatě sporu moc neorientoval. Na obou jeho stranách stáli disidenti, které jsem obdivoval, ale moc toho o nich nevěděl. Kdyby mi už tehdy říkala to co dnes jména Václava Umlaufa (který se ucházel o funkci vedoucího tiskového centra OF Brno, doposud „partyzánsky“ vedeného Petrem Cibulkou), Jiřího Müllera či Jaroslava Mezníka, byla by pro mne situace mnohem jasnější.

Mezník, kterého tehdy Šabata (jak jsem později poznal, plným právem) charakterizoval slovy, že „nezná slušnějšího člověka“ (11), v bouřlivé diskusi parlamentu OF Brno na Nové radnici, doprovázené z nádvoří skandováním „Šabata ven!“ a dalšími výkřiky proti „komunistovi“ a „mafiánovi“ Šabatovi, řekl: „Nikdy jsem nebyl komunista. V r. 72 jsem se ocitl ve vězení a byl jsem odsouzen pro tzv. podvracení republiky. Tehdy ve vězení jsem se teprve setkal s Jaroslavem Šabatou. Byl jsem s ním 5 měsíců na jedné cele a tam se lidé poznají…S Jaroslavem Šabatou jsem podepsal Chartu 77, společně jsme pracovali v Hnutí za občanskou svobodu. Společně jsme zakládali v Brně Koordinační centrum Občanského fóra… Prosím vás, neurážejme čestné lidi.“ (12)

Jiří Müller vystoupil s těmito slovy: „V r. 66 jsem byl poprvé vyhozen ze studia na VŠ, protože jsem na celostátní konferenci studentů žádal, aby mládež mohla být oponentem komunistické straně. V r. 68 jsem byl rehabilitován a v r. 70 jsem byl z VŠ vyhozen podruhé pro maření konsolidace a normalizace na vysokých školách. V r. 71 jsem byl uvězněn za organizování letákové akce, při níž bylo v Československu rozšířeno 100 tis. letáků vyzývajících občany, aby ve volbách nevolili ty, kdo podporují okupaci Československa. Ve vězení jsem strávil 5 let. V r. 76 jsem podepsal Chartu 77 a následujících 14 let jsem organizoval největší samizdatové nakladatelství na Moravě… Nikdy jsem nebyl člen komunistické strany. Z této pozice bych se rád vyjádřil k osobě dr. Šabaty. Dr. Šabata je muž, který 20 let představuje vedoucí postavu opozice v kraji a který, ačkoliv s jeho názory netřeba souhlasit, je respektován všemi, kdo myslí zodpovědně. Když byl Jaroslav Šabata ve vězení, vydal jsem v samizdatu jeho profil. Začínal textem Jaroslava Šabaty z 50. let, ten text nestojí za nic. Nazval bych to tak nějak, jak to říkal Jiří Gruša Marxi-len blem belm blem. Ta knížka ovšem pokračuje. Popisuje Jaroslava Šabatu jako muže, který po okupaci Československa zastával, jako jeden z mála, stanoviska Františka Kriegla, jediného muže, který nepodepsal moskevské protokoly. Popisuje Jaroslava Šabatu jako muže, který začal během 70. let organizovat odpor proti Husákovskému režimu a dostal za to 6 a půl let. Nevím, jak dlouho seděli ti, kteří řvou na nádvoří…“ (13)

S Müllerovými slovy na adresu opožděných antikomunistů se ztotožnil i Jan Šimsa, který v duchu odkazu Charty položil důraz na diskusi, toleranci a vzájemný respekt: „…my se musíme naučit přestat používat slovo nepřátelé, my nemůžeme křičet komunisti ven, protože komunistů je v naší zemi celá řada. Kam mají jít ti komunisté? My nemůžeme mluvit o mafii, my nemůžeme mluvit o klice, my se musíme naučit mluvit kultivovaně, poněvadž v demokracii je diskuse, ale jak říkal Masaryk – diskuse, kde je také důvěra k druhému a kde je důvěra v to, že ten druhý také hledá pravdu… Jaroslav Šabata je v čele naší rady, já za ním plně stojím a jsem přesvědčen, že musíme vzniklou situaci projednat demokraticky… Jsem přesvědčen, že Šabata je člověk, který vyjadřuje svou, také mou politickou vůli a politickou vůli slušných a odpovědných lidí v celém Brně.“ (14)

Šimsova slova však zůstala hlasem volajícího na poušti a spíše se naplnila slova Jaroslava Šabaty, který tehdy řekl: „V těchto dnech jsem v jednom z dopisů, které jsem dostal, četl: Státní bezpečnosti se nepodařilo Šabatu zlikvidovat za 20 roků, Občanskému fóru se to povedlo za 3 měsíce.“ (15)

Šabatova porážka však v žádném případě neznamenala vítězství Cibulky, který se stal v dalším vývoji brněnské a celostátní politiky postavou zcela marginální. Něco podobného v podstatě potkalo i někdejší disent jako celek.

Co se týče Jaroslava Šabaty, v bouřlivých „revolučních“ týdnech jsem mu v určité chvíli v duchu velmi křivdil: stále mi zněl v uších jeho výrok „jsem komunista v opozici“ a s nechutí jsem předpokládal, že v budoucnosti bude zase komunista u moci. Velice jsem se mýlil.

Šabata ve skutečnosti neměl absolutně nic společného s technokraty moci, kteří se po listopadu 1989 vyrojili a k neštěstí tohoto státu vzali jeho záležitosti do svých rukou. V protikladu k nim byl mužem idejí, intelektuálem, myslitelem a idealistou. Lidé tohoto typu se soustřeďovali nejprve v Občanském fóru a po jeho ovládnutí a likvidaci Václavem Klausem v Občanském hnutí, jehož vliv však skončil volbami z června 1992 (ve kterých se do parlamentu dostali „antikomunističtí“ extremisté kolem bývalého komunistického cenzora Sládka, bývalí disidenti z Občanského hnutí však nikoliv).

Do těchto voleb Šabata zastával funkci ministra bez portfeje v české vládě Petra Pitharta, po nich se však z politického života prakticky vytratil. Jen do konce roku 1992 byl ještě poradcem posledního předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče, čímž symbolicky přispěl k budoucnosti česko-slovenských vztahů. Vztahům česko-německým se věnoval na půdě Společnosti Bernarda Bolzana, jejímž dlouholetým předsedou byl.

V roce 1996 vstoupil Jaroslav Šabata do ČSSD, v níž působil mj. jako poradce jejího místopředsedy Lubomíra Zaorálka. „Jeho snem, vlastně v jeho případě skutečnou a nosnou vizí, bylo budoucí strategické setkání sociálních a křesťanských demokratů. Byla to vize příznačně moravského člověka levice.“ (16)

Ještě krátce před smrtí se dr. Šabata „pustil do propagování německého poválečného ordoliberalismu, v němž hledal inspiraci pro obhajobu evropského sociálního modelu, který dnes čelí ofenzívě byznysových struktur a jejich patronů v politice.“ (17)

Více než politikem byl člověkem. „A jeho lidský rozměr se projevil také v posledních pěti letech, kdy trpělivě a takřka sám pečoval o svou vážně nemocnou ženu.“ (18) Po Šabatově smrti ze 14. června 2012 o něm jeho někdejší vládní „šéf“ Petr Pithart v rozhovoru pro Právo řekl: „Jaroslavova tvář, to bylo takové sluníčko v šedi bojovně zachmuřené politiky jako boje o život, o všechno: vždycky laskavý, pozorný, naslouchající.“ (19)

Pro Mladou frontu DNES napsala Šabatův nekrolog Jana Soukupová. O svém dávném příteli z let disentu v něm mj. konstatovala: „…nikdy sám nesměřoval k partajním výhodám, neboť podle rodinného rčení pro něj byla ,politika něco jako pytlácká vášeň a pravý pytlák nikdy nestřílí pro obživu’. Věrnost ideji nepřešla Jaroslava Šabatu po celý život.“ (20)

Její nekrolog se přízračně musel tísnit na jedné stránce s inzerátem strany LEV21, takže na dvou fotografiích na této straně bylo možné vidět jak vlídný pohled Jaroslava Šabaty, tak i škleb Jiřího Paroubka. A čtenáře se (alespoň v mém případě) zmocnil smutek nad katastrofálním vývojem veřejného života v této zemi a její pravděpodobně nepříliš vábnou budoucností. Idealističtí disidenti typu Václava Havla, Jiřího Dienstbiera či Jaroslava Šabaty již odešli nejen z politiky, ale i na věčnost – a na jejich místo nastoupila politická garnitura, která je jejich pravým opakem: lidé bez morálky a studu, pro které jsou osobní výhody alfou a omegou jejich politické angažovanosti…

Poznámky:

1) Petr Pithart, „Ten nejlepší na levici“, Lidové noviny, 15. 6. 2012, roč. 25, č. 140, s. 12.

2) Eva Kantůrková, „Nezaměnitelný Jaroslav“, Právo, 15. 6. 2012, roč. 22, č. 140, s. 6.

3) Petr Pithart, „Ten nejlepší na levici“, Lidové noviny, 15. 6. 2012, roč. 25, č. 140, s. 12.

4) Jana Soukupová, „Pytlák levice“, Mladá fronta DNES, 15. 6. 2012, roč. 23, č. 140, s. A4.

5) Ze Šabatových dětí se syn Jan po listopadu 1989 výrazně zapsal do kulturních dějin Brna založením nakladatelství Atlantis a Doplněk. Dcera Anna byla zástupkyní veřejného ochránce práv a nyní působí jako předsedkyně českého Helsinského výboru. Syn Václav odešel do exilu a dnes žije v Kalifornii.

6) Jana Soukupová, „Pytlák levice“, Mladá fronta DNES, 15. 6. 2012, roč. 23, č. 140, s. A4.

7) Vedle prof. Mezníka na brněnské demonstraci za Čečensko ze 17. dubna 1996 vystoupil i režisér Vladislav Kvasnička, očitý svědek čečenské války. Četba novin z 15. června 2012 pro mne teď byla dvojnásob smutnou záležitostí, protože jsem v nich narazil jak na nekrolog Jaroslava Šabaty, tak také na nekrolog Vladislava Kvasničky…

8) Božena Komárková a její hosté, Heršpice: EMAN, 1991, s. 84–85.

9) Petr Pithart, „Ten nejlepší na levici“, Lidové noviny, 15. 6. 2012, roč. 25, č. 140, s. 12.

10) Luděk Navara, „Dva v jednom. Zemřel Jaroslav Šabata: stál na dobré i špatné straně“, Mladá fronta DNES, 15. 6. 2012, roč. 23, č. 140, s. A10.

11) Viz „Zasedání parlamentu OF Brno ze dne 8. 3. 1990“ (přepis magnetofonového záznamu, pořízený Tiskovým a informačním centrem OF Brno).

12) Tamtéž.

13) Tamtéž.

14) Tamtéž.

15) Tamtéž.

16) Petr Pithart, „Ten nejlepší na levici“, Lidové noviny, 15. 6. 2012, roč. 25, č. 140, s. 12.

17) Lukáš Jelínek, „Muž, který překračoval hranice“, Právo, 15. 6. 2012, roč. 22, č. 140, s. 6.

18) Jana Soukupová, „Pytlák levice“, Mladá fronta DNES, 15. 6. 2012, roč. 23, č. 140, s. A4.

19) „Zemřel disident a politolog Jaroslav Šabata“, Právo, 15. 6. 2012, roč. 22, č. 140, s. 5.

20) Jana Soukupová, „Pytlák levice“, Mladá fronta DNES, 15. 6. 2012, roč. 23, č. 140, s. A4.