Apoštolské vyznání víry

Stát se křesťanem dnes není snadné mj. proto, že v naší společnosti do značné míry chybí základní povědomí o obsahu křesťanského poselství.

Mé rozhodnutí připravovat se k přijetí křtu v katolické církvi usnadnila četba dvanácti sešitů s názvem Apoštolské vyznání víry, které se mi začátkem devadesátých let dostaly do rukou v jednom z kostelů českobudějovické diecéze. Jsem vděčný panu kardinálu Vlkovi (tehdejšímu biskupovi českobudějovickému), že toto dílko dr. Johanna Singera z Lince nechal přeložit, vydat a rozšířit.

Apoštolské vyznání víry představuje stručný text shrnující obsah apoštolského zvěstování, který je už přes tisíc let používán jako křestní symbolum. Každý adept křtu před přijetím této základní křesťanské svátosti nejprve vyjádří své přání žít ve svobodě dětí Božích a pak svou víru v obsah Apostolika.

I já jsem tak učinil před svým křtem v chrámu svatého Tomáše v Brně dne 14. června 1992. Dnes, o dvacátém výročí tohoto mezníku mého setkávání se s Boží láskou, se s pomocí uvedených sešitů k Apoštolskému vyznání víry vracím, abych v krédu opakovaně nalézal odpovědi na své nejhlubší otázky a touhy… a abych se také o jeho obsah zkusil podělit s druhými. V následujících řádcích uvádím vždy nejprve vlastní text Apoštolského vyznání víry, rozdělený do dvanácti částí, a pak komentáře k nim, citované ze Singerovy brožury.

Na úvod bych ještě rád ocitoval konstatování z úvodního slova biskupa Vlka, že křesťanská víra není světovým názorem, naukou či věděním, ale cestou: „Jako lásku můžeme plně poznat jen milováním, tak víra se může stát životem jen věřením, praktickým životem z ní.“

1) Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země…

„Ježíš Kristus nám zjevil Boha jako Otce. V něm a skrze něj se objevil jako Otec… Bůh není jen nějaká nejvyšší bytost nad oblaky. Působí dynamicky na svět. Jinak by svět ani neexistoval. Vyznání víry rozvíjí postupně toto jeho trojí působení: stvořil svět, přináší spásu a posvěcuje. Biblická zpráva nazývá Boha Všemohoucím… Jeho všemohoucnost je milující všemohoucností. Láska druhého osvobozuje, neutiskuje ho… Absolutně dokonalý Bůh je i při stvoření světa absolutně nezištný. Bůh nepotřebuje svět pro sebe. Stvoření se neuskutečnilo k blahu Tvůrce, ale k blahu jeho tvorů. Oslava Stvořitele spočívá ve spáse jeho tvorů… Alternativa stvoření nebo vývoj je nesprávná. Lépe je hovořit o ,stvoření v evoluci’. Neboť jde o udržování světa v jeho bytí a dovedení celého světa k jeho naplnění skrze Boha, a tak dále pokračuje dílo stvoření.“

2) …i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho…

„/V starozákonním Izraeli/ lidé očekávali ideálního panovníka, pomazaného Páně. Hebrejský výraz pro pomazaný je Mašiah – Mesiáš – a řecké slovo (s latinskou koncovkou) Christus – Kristus… Výraz Mesiáš – Kristus – se stal výrazem plným naděje a očekávání. Mesiáš vysvobodí z každého druhu otroctví, daruje svobodu k plnému odevzdání se Bohu a bližním… Bylo to právě tak smělé jako i důsledné, že učedníci Ježíšovi poznali ve svém milovaném Mistru slíbeného Mesiáše a jenom jeho tak jmenovali… Ježíš je však Mesiáš jiného druhu! Pozemští králové posílají jiné na smrt, Ježíš šel sám na smrt za jiné. Jeho království nepozůstává v tom, aby se jiným bralo, nýbrž on dává druhým sama sebe. Podstatou jeho panování není útisk, ale ,láska až k naplnění’ připravená poskytnout druhým službu otrockou (Jan 13) a podle Boží vůle má být ve službě ostatním poslušný ,až k smrti na kříži’ (Fil 2,8)… V projevech lásky k nepřátelům se stávají Ježíšovi učedníci ,syny nebeského Otce’ (Mt 5,45) a tvůrci pokoje budou povýšeni do nejvyššího řádu a budou nazváni Božími syny (srov. Mt 5,9)… Ježíš sám řeší záhadu své osobnosti a my sami nenalezneme lepší odpověď. On sám si je vědom toho, že je ,Syn’ tak jako žádný jiný syn, více jak ,Boží syn’ ve shora vylíčeném smyslu… Ježíšovo jednání je jednání Boží: kde Ježíš miluje, tam miluje Bůh; kde Ježíš hovoří, tam hovoří Bůh, kde Ježíš odpouští, tam odpouští Bůh; kde se Ježíš dává lidem, tam se lidem dává Bůh. Kdo se setkává s Ježíšem, setkává se v něm s Bohem… Jestliže křesťané prvotní církve vzývali svého Mistra jako ,Pána’, bylo to jejich vyznání víry, že Ježíš je Boží Syn.“

3) …jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny…

„Židovský národ je dodnes obklopen tajemstvím. Jako jediný antický národ nezanikl, vzdor pronásledování a rozptýlení po celém světě. Ježíš se narodil v židovském prostředí. V rozhovoru se Samaritánkou u Jakubovy studnice řekl: ,Spása je ze židů’ (J 4,22)… Kolem r. 100 bylo napsáno v prologu Janova evangelia ,Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh… A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.’ (Jan 1,1, 14). Biblické svědectví o Ježíši hovoří o jeho dvojím původu: božském a lidském. V tomto duchu hovoří i třetí článek Vyznání víry: Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny. Archanděl Gabriel oznámil Marii: ,Duch svatý sestoupí na tebe a moc nejvyššího tě zastíní’ (Lk 1,35)… Žena darovala Ježíšovi život. Výraz ,narozený z ženy’ (Gal 4,4) je v biblickém smyslu něco jako definice člověka. Každému člověku dává život žena. Svatý Pavel zdůrazňuje, že Ježíš je pravý člověk.“

4) …trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest…

„Kromě Ježíše jsou pouze dva lidé uvedeni ve Vyznání víry: Maria, izraelská žena, která darovala Ježíši život, a Pilát, představitel římské nadvlády, který mu svým nespravedlivým rozsudkem život vzal… Pilát byl místodržitelem v Judsku v letech 26–36 po Kr. Ježíš a jeho smrt na kříži není jen nějakou časově nevymezenou legendou, ale je to historický fakt, který je pevně zakotven v dějinách… U Římanů bylo ukřižování obvyklým trestem pro nejtěžší zločince, povstalce, buřiče, válečné zajatce… Ježíš musel trpět, protože zbavoval lidi bolesti a utrpení. Ježíš byl v lásce ke všem lidem tak nekompromisní, že miloval všechny, i nepřátele. Takovou lásku vyžadoval i od svých učedníků a sám ji projevoval i vůči těm, kdo ho nenáviděli (srov. Lk 23,34). Tak nepohodlný svědek lásky musel být umlčen. Opravdová láska nejen, že nad nenávistí vítězí, ale bohužel ji i vyvolává… Ježíš byl pohřben v novém hrobě vytesaném ve skále (Mk 14,42–46). Hrob je neodvolatelné potvrzení smrti. Ježíš opravdu zemřel.“

5) …sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých…

„Za svého pozemského života se Ježíš zcela nasazoval pro druhé… Smrt ho však dovedla až k vrcholu opuštěnosti. Pro Ježíše pocit opuštěnosti Bohem a lidmi bylo skutečné peklo. V jeho ponížení a opuštěnosti je také světlo… Ve smrti se stal Ježíš solidární s námi, stal se bratrem nás všech, stal se jedním z těch, kterým je určeno zemřít. Věříme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých… Důvěřujeme, že Bůh nedopustil, aby lidská přirozenost, kterou jeho Syn na sebe přijal, podlehla zkáze… Ježíšovo zmrtvýchvstání je příčinou zmrtvýchvstání zemřelých… Naše víra ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista se opírá o svědectví učedníků, kteří učinili zkušenost s jeho zmrtvýchvstáním.“

6) …vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího…

„K lepšímu pochopení tohoto článku nám pomáhá to, že Písmo svaté chápe Ježíšovo nanebevstoupení jako ,povýšení’… Na otázku, co je tedy myšleno výrazem nanebevstoupení, zní odpověď: je to povýšení a to k nejvyšší možné důstojnosti… Ježíš před svými soudci poukázal na to, že oni ho uvidí sedět ,po pravici všemohoucího’ (Mk 14,62)… Ježíšův ,trůn’ není určitým místem ve vesmíru. Ježíšovo sídlo, Ježíšova vlast je osoba, je to velké TY, všemohoucí Otec… Otec ho přijal do své nepřekonatelné blízkosti.… Pravice Boží znamená – na rozdíl od levice – moc a sílu… Výraz ,sedět po pravici Boží’, který je pro nás těžko srozumitelný, znamená pro Ježíše oslavení jeho vlastní osoby, neschopnost trpět a nesmrtelnost v naplněném lidství… Pro ostatní lidi znamená ,sedět po pravici’ vládu Ježíše Krista nad všemi mocnostmi, které jsou lidem nepřátelské, především nad mocí smrti (1 Kor 15,25n). Dále to znamená, že my, vyhnaní synové Evy, máme konečně před sebou svou vlast. Bůh nám dal místo v nebi spolu s Ježíšem (srov Ef 2,6).“

7) …odtud přijde soudit živé i mrtvé

„Kristus tím, že vstal z mrtvých a byl oslaven, vešel novým způsobem do tohoto světa, a to nejen k svému lidu, ale ke všem národům, ve svém slově, v duchu a v mystickém těle, totiž v církvi… On přijde – to však znamená ještě něco víc. Znamená to, že Kristův příchod spěje k svému naplnění a že bude mít i své vyvrcholení. Tradice apoštolů a prvotní církve hovoří o jeho druhém příchodu… Tak, jako věřící Starého zákona viděli ve svém Bohu soudce, který má přijít, tak křesťané vidí svého soudce v Pánu Ježíši. ,Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do ruky Synovi’ (Jan 5,22)… Tento soudce z vlastní zkušenosti ví, co to znamená být odsouzen. Podstoupil vlastně smrt otroků a ví dobře, co prožívají ti, kdo trpí v nějakém otroctví a pod nadvládou násilí a zla… Při soudu, v němž bude soudit Kristus, bude rozhodující, jak jsme jednali vůči těm nejmenším bratřím (Srov. Mt 25,40.45): ,Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili’ se říká v tomto podobenství o posledním soudu. S takovou láskou jedná s námi i ten, který nás bude jednou soudit. ,Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista’ (1 Sol 5,9).“

8) Věřím v Ducha svatého…

„Ve světě je mocné působení ducha zla a nenávisti… Jsou místa, která se působením zlého ducha stávají peklem: koncentrační tábory, pověsné gulagy, místa, kde se vedou války, i celé státy, v nichž vládne násilí… Skutečnost, že existuje ještě jiný duch, než duch zla, a sice Duch svatý, je opravdu radostným poselstvím. Naštěstí Duch svatý není duchem lidí, ale je to Duch absolutně dobrého Boha. ,Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, věrnost’ (Gal 5,22)… Duch svatý je opak smrti, je jejím zapřísáhlým nepřítelem. Chce život a jeho naplnění… Odedávna ho církev chápe, tak jak se vyjadřuje, jako osobu. On je největším Božím darem, on sám je dar, v němž se Bůh světu dává, je osobou, stejnou jako Otec i Syn. Ježíš ho nazývá ,jiným Přímluvcem’ (Jan 14,16) a tento Přímluvce má o něm vydat svědectví (Jan 15,26), a to všechno znamená, že má vlastní rysy osoby. On je TY a ne ONO. Být dárcem života, dávat všem lidem nový život a dovršovat ho, to může pouze ten, kdo sám má život v sobě jako osoba… Protože v jednom Bohu jsou tři od sebe rozdílné osoby, Otec, Syn a Duch svatý, říkáme, že Bůh je trojjediný… Bůh není samotář, ale společenství. Bůh je láska. Syn je Slovo a obraz svého Otce. Otec se poznává v Synu a miluje ho. Láska, která proudí mezi Otcem a Synem, ona Božská láska, je Duch svatý.“

9) …svatou církev obecnou, společenství svatých…

„Duch svatý vnáší Ježíše do všech dob jako Spasitele světa (Jan 4,14) a vytváří tak jeho viditelné tělo – společenství církve… Kristus neměl jen jednou co do činění s církví, a to při jejím počátku, ale je stálý a trvalý základ, z něhož církev od samého začátku nepřetržitě vyrůstá… Ježíšova stálá přítomnost znamená, že je zde pro druhé a spolu s nimi. Je nemyslitelný bez přítomnosti druhých… Církev je společenství svatých. Původně se tím mínila účast na společenství svatých, na Kristově těle a Krvi, na svátostech a bohoslužbách. Toto spojení vyplývá ze společenství lidí, kteří se navzájem posvěcují, jak živých tak i zemřelých, těch, kteří jsou dosud ve stavu pozemského života anebo těch, kteří odpočívají ve věčném životě.“

10) …odpuštění hříchů…

„Hříšník – a to je každý z nás – nepůsobí hříchem bolest jen Bohu a druhému člověku, ale i sobě samému. ,Spása’, pochybné štěstí, které od hříchu očekává, je nakonec velkým neštěstím. Pro Boha, našeho Vykupitele, je hřích příležitostí k tomu, ne aby trestal, ale aby ztracené hledal a přivedl ke spáse… Sv. Pavel rozumí evangeliu jako radostné zvěsti, že Bůh byl pro Kristovy zásluhy usmířen se světem. Kristu byl uložen úkol usmířit Boha se všemi lidmi (srov. 2 Kor 5,19). Jestliže člověk tomuto poselství uvěří a nechá se s Bohem smířit tím, že je křtem ponořen v Krista Ježíše (srov. Řím 6,3), odumírá tak hříchu a musí žít novým životem."

11) …vzkříšení těla…

„Ježíš zemřel nejstrašnějším způsobem, jaký kdy lidé dovedli vynalézt. Smrt nad ním natrvalo nezvítězila. Souhlasné svědectví jeho učedníků zní: ,On žije’ (Zjev 1,3). Protože Ježíšův osud není jeho soukromou věcí, tak ani jeho zmrtvýchvstání nemá soukromý charakter. Všem chce umožnit účast na svém zmrtvýchvstání. Písmo svaté se k tomu jasně vyjadřuje: Ježíš je ,prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých’ (Kol 1,18, Zjev 1,5). On je druhý a poslední Adam (1 Kor 15,45), je praotcem těch, které vykoupil k věčnému životu. ,Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života’ (1 Kor 15,22)… Láska vždy chce, aby druhý žil a ne, aby zemřel. Láska protestuje proti smrti, chce ji vykořenit a překonat. Velepíseň se odvažuje tvrdit: ,Silná jako smrt je láska’ (Pís 8,6). Naše pozemská láska je příliš slabá a nedokonalá, a proto nemůže smrt překonat. Boží láska je silná, ne jako smrt, ale mnohem silnější. Přeje si, aby žila milovaná bytost. Vzkříšení z mrtvých je skutek toho, kdo opravdu miluje: ,Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti… ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu’ (Řím 8,38n)."

12) …a život věčný. Amen.

„Evangelium často hovoří o věčném životě a uvádí ho jako reálnou skutečnost… Výraz ,věčný’ znamená zcela jinou kvalitu života, plnost života bez hranic a omezení. Předpokladem pro tento nový život je jiné zrození, než jaké je jako vstup do pozemského života… Tomuto zrození k věčnému životu předchází i odpovídající proces plození a proces dozrávání. Písmo svaté se nerozpakuje vložit toto zrození k věčnému životu do našeho pozemského života. Toto zrození se odehrává, když člověk vírou a křtem vstupuje do společenství života a lásky s Bohem v Kristu a v Duchu svatém, když tedy vstupuje do společenství s tím, který je Život věčný. Toto je zrození z Boha, ne jako to pozemské z krve, z vůle těla, ani ze žádosti muže (srov Jan 1,13), nýbrž z nepomíjející plodivé síly (1 Petr 1,23). Je to zrození ,z vody a z Ducha svatého’ (Jan 3,5). Věčný život pak není jen velikost a sláva, která se zjeví v budoucnosti, ale velké dobro i pro dobu přítomnou. To je patrné v bratrské lásce: ,Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry’ (1 Jan 3,13)… Proto bible nabízí obraz slavnostní a přátelské hostiny (Mt 8,11n) jako obraz dovršení společenství mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Nebe – to jsou ti druzí. Amen je poslední slovo Apoštolského vyznání víry. ,Staň se’. A tak to také je. Nebereme nic nazpátek. V závěru Vyznání víry ještě jednou říkáme: Věřím! Ve způsobu vyjadřování starozákonního lidu Božího a v Ježíšově mateřštině mají slova Amen a věřím stejný kořen slova, který vyjadřuje pevnost a vytrvalost.“