Louis de Wohl: Pokojné světlo (Román o svatém Tomáši Akvinském)

9. 05. 2012 9:41:34
Román Louise de Wohla "Pokojné světlo" se odehrává v době křížových výprav i mezináboženského dialogu, kterou jako historik náboženství dobře znám. (1) To mi ovšem bránilo v tom, abych si jeho četbu užil s nekritickým obdivem.

Z historických osobností oné doby stojí v románu v popředí Tomáš Akvinský (1225–1274) jako postava kladná a Fridrich II. Hohenštaufský (1194–1250) coby postava záporná. Kniha začíná bizarní scénou, v níž exkomunikovaný císař Fridrich, obklopený dvořany, služebnictvem, povětrnými ženami, Maury a exotickými zvířaty, přichází do opatství Santa Justina, aby odtud v rámci jednoho ze svých proticírkevních „žertíků“ vyhnal mnichy a na čas si jej zvolil za své sídlo. Jeho vojáci pak táhnou (už podruhé) zpustošit nejstarší a nejslavnější benediktinský klášter Monte Cassino, kde žije i dospívající chlapec Tomáš z Akvina.

Tomášova otce kdysi císař pověřil prvním zničením Monte Cassina a on později k odčinění svého hříchu poslal do obnoveného kláštera svého syna. Akvinové jsou ovšem rodem mocným a vznešeným, takže počítají s tím, že Tomáš bude jednou na Monte Cassinu opatem. Ještě netuší, jak čistou a od všech světských ctižádostí oproštěnou duši jejich syn a bratr má...

Postava Tomáše Akvinského v románu představuje neodolatelné spojení duchovní a intelektuální hloubky s dětskou prostotou. Čtenář „Pokojného světla“ se přitom místy nemůže ubránit otázce, zda snad podobné spojení nebylo charakteristické i pro samotného Louise de Wohla...

Jeho kniha obsahuje jak hluboké myšlenky a obrazy, tak i pasáže poněkud naivní. Na jedné straně v ní stojí zloduch Fridrich II., který si hraje na boha určujícího, co je dobré a co zlé, na straně druhé svatý Tomáš s jeho hluboce promyšlenou a zároveň dětsky prostou vírou v Boha jediného. Na jedné straně křesťané, na druhé v naivní směsi rouhači, nevěrci a Saracéni. A v těchto kulisách se odehrává velký příběh romantické lásky...

Při druhém zpustošení Monte Cassina v de Wohlově románu patnáctiletého mníška Tomáše zachraňuje mladý anglický rytíř Pierse Rudde se svým zbrojnošem Robinem Cherrywoodem, postavy, které (zřejmě aniž by si to autor přál nebo si toho byl vědom) poněkud připomínají Dona Quijota a Sancha Panzu.

Pierse je na svou záchrannou misi vyslán Tomášovým bratrem, básníkem Rainaldem Akvinským, a po jejím zdaru se v sídle Akvinů na Rocca Secca setkává i s Tomášovou matkou, hrdou a na prosazování své vůle zvyklou hraběnkou, a jejími dalšími dětmi, vojákem Landulfem a sestrami Marottou, Adelasií a Theodorou. Nejmladší a nejpůvabnější z nich, „malá Theodora“, se ihned stává dámou Piersova srdce (čtenáři přichází na mysl Dulcinea z Tobosa...).

Srovnávání s Donem Quijotem je opravdu na místě, protože de Wohlův román se odehrává v době již zmíněných křižáckých výprav a jeho hrdina v něm mimo jiné i udatně pobíjí muslimy s obrazem své milované před očima. Jako by Louis de Wohl neznal poselství Cervantesova románu, o kterém ruský myslitel Vladimír Solovjov v eseji „O smyslu lásky“ říká:

„...bledý rytíř, který se zcela oddal působení nebeské krásy, jež se mu odhalila /.../, inspiroval se tímto odhalením pouze k takovým činům, které byly spíše ke škodě příslušníků jiného plemene než k užitku /.../ Lumen coeli! Sancta rosa Vzkřikl rek náš přemilý. Nesmírná šla z něho hrůza na nebohé muslimy. K porážce mohamedánů nebylo samozřejmě třeba mít ,vidění nepostižitelná rozumem’. Na všechno středověké rytířstvo však doléhalo toto rozdvojení mezi nebeskými viděními křesťanstva a ,divokými a zuřivými’ silami ve skutečném životě, dokud konečně znamenitý a poslední z rytířů, Don Quijote de la Mancha, který zdolal mnoho beranů a zlámal nemálo křídel větrných mlýnů, ale který nijak nepřiblížil tobozskou děvečku od krav ideálu Dulciney, nedošel ke spravedlivému, avšak pouze negativnímu poznání svého bludu. A jestliže typický rytíř zůstal do konce věren své vidině a ,zemřel jako blázen’, pak Don Quijote od bláznovství přešel pouze ke smutnému a beznadějnému rozčarování svým idolem. Toto rozčarování Dona Quijota bylo testamentem rytířstva nové Evropě.“ (2)

Anebo je všechno jinak, Louis de Wohl hluboce souzní se Solovjovovým konceptem duchovního významu pohlavní lásky a v „Pokojném světle“ jen shodou okolností líčí tuto lásku a pozvolné odhalování jejího duchovního významu na pozadí příběhu středověkého rytíře?

Na začátku každopádně stojí nenaplnitelná láska Pierse Rudda k hraběnce Theodoře, láska, která Pierse přiměje k tomu, aby se stal jedním z rytířů ve službách Akvinů – s plným vědomím toho, že tak sám sebe vystavuje velikému utrpení, protože společensky mnohem výš stojící Theodora je pro něj v každém případě nedosažitelná a dříve či později bude muset být svědkem její svatby s někým jiným.

Zatímco Piersovo srdce a rozum šílí, srdce i rozum mladého Tomáše nalézají naplnění v jeho cestě za Kristem. Tomáš Akvinský studuje filosofii a teologii na Fridrichem II. založené neapolské univerzitě a v Neapoli také vede důležité rozhovory s představeným dominikánského řádu Janem z Wildeshausenu, kterému de Wohl vkládá do úst mimo jiné tato slova: „Doba je zralá a více než zralá. Protože nepřátelé Boha se zmocnili vědění a učinili, co je jim vlastní: zkreslili ho a překroutili tak, aby sloužilo jejich účelu. My jim odpovíme s poznáním pravdy.“ (3)

Tomášovi, který právě na tomto poli vidí své poslání, pak Jan také říká, že na hledání harmonie mezi vírou a vědou v dominikánském řádu pracují jeho nejlepší lidé: „Hladovějí a žízní po poznání, ale nejsou jako diletanti na císařském dvoře, kteří se válejí ve zvláštní moderní směsi skepticismu a východního mysticismu. Vědí totiž, že věda se musí snažit vyčíst z přírody vůli Boží.“ (4)

Nabízí se podezření, že zde de Wohl historického příběhu využívá jen k tomu, aby předestřel své vidění duchovní situace moderní Evropy či moderní směsi pseudospirituality a pseudoracionality – například v líčení toho, jak Fridrich „racionálně“ odmítal víru v Boha, v Boží přikázání, v posmrtný život a v existenci duše, a současně věřil ve zcela iracionální „proroctví“, v existenci elixíru života apod.

Doba Tomáše Akvinského se nicméně té naší v něčem opravdu podobala a snad dokonce byla její přímou předchůdkyní. Někteří historikové „s oblibou spojují počátky modernity se zakládáním prvních univerzit ve vzkvétajících evropských městech třináctého století a s odvážným intelektuálním podnikem vzešlým ze střetu středověkého křesťanského myšlení s Aristotelovými filosofickými spisy a s řecko-islámskou vědou, který vyústil v syntézu, jejíž nejúplnější výraz představuje Summa theologica sv. Tomáše Akvinského.“ (5)

Problém nicméně spočívá v tom, že Louis de Wohl na islám a středověkými muslimy pěstovanou vědou pohlížel značně schematicky a trpěl ve dvacátém století protiislámskými předsudky ne nepodobnými těm, které se objevují i v díle jeho hrdiny žijícího o sedm století dříve...

Příběh Tomáše Akvinského de Wohl popisuje ve shodě s tradičním, polohistorickým a pololegendárním líčením. Jeho Tomáš začíná usilovat o harmonii mezi vědou a vírou a tuto úsilí jej nakonec přivádí do dominikánského řádu. Místo opatem slavného a bohatého kláštera se tedy stává asketickým, žebravým mnichem, což ovšem naráží na odpor jeho vznešené rodiny, která jej nechává unést, vězní jej v rodovém sídle a pokouší se jej od mnišského způsobu života odradit dokonce i tím, že mu do pokoje, v němž spí, nastrčí svůdnou prostitutku (kterou ovšem Tomáš zažene na útěk hořícím polenem). Nakonec je i Tomášova pyšná matka donucena kapitulovat a smířit se s „hanbou“ v podobě syna – žebravého mnicha. Tomášova duchovní velikost posléze nezůstává bez vlivu na členy na jeho rodiny a jeho sestra Marotta dokonce vstupuje do benediktinského řádu, aby zaplnila místo, které Tomáš „přestupem“ k dominikánům uvolnil.

Piersova milovaná Theodora se naproti tomu stává figurkou v šachové hře mezi císařem a papežem, ve které Akvinové po léta věrně stáli na straně Fridricha. Ten pak ve chvíli, kdy si potřebuje pojistit spojenectví s hrabětem San Severinem, vyjadřuje „přání“, aby se Theodora provdala za San Severinova syna Ruggiera. I v této souvislosti projevuje de Wohl jeden z bizarních protiislámských předsudků, když Theodoře vkládá do úst slova o tom, že s ní císař jedná v duchu postojů svých milovaných muslimů, kteří „učí, že žena nemá duši“ (6)...

Theodora a všichni Akvinové chtě nechtě přicházejí do Parmy, kam je císař povolal na zamýšlenou svatbu. Píše se však červenec 1245 a dochází k události, která na politické šachovnici a v životě celé Svaté říše římské nenechá kámen na kameni: papež Inocenc IV. dává na lyonském sněmu Fridricha za jeho zločiny, křivopřísežnictví, svatokrádeže a kacířství prohlásit za sesazeného z císařského trůnu.

Akvinové se pak připojují k těm aristokratickým rodům, které se pokládají za zbavené závazku poslušnosti vůči Fridrichovi, a účastní se v Parmě proticísařského povstání. K úžasu Akvinů se přitom jejich spojencem stává hrabě San Severino se svým synem Ruggierem, pohledným mládencem, do kterého se Theodora na první pohled zamiluje, takže se svatba i za změněných politických poměrů přece jen koná.

Teprve pak čerstvě provdaná Theodora zjišťuje, že asi udělala chybu, protože Ruggiero je mužem slabým a nestatečným, zatímco Piers se při povstání v Parmě vyznamenává hrdinskými činy. Zachraňuje dokonce Theodořinu novomanželovi život – aby si pak jako jedinou možnou „odměnu“ mohl vyžádat propuštění ze služeb Akvinů, po kterém odchází na křížovou výpravu vedenou francouzským králem Ludvíkem Svatým. (Zde ovšem historická chronologie tak úplně nesouhlasí, protože první křižácké tažení krále Ludvíka začalo až roku 1248.)

Křížová výprava končí porážkou a Piers s věrným Robinem se po nesčetných útrapách vracejí do Itálie právě včas, aby se dozvěděli o strašném teroru, který Fridrich (sesazený, ale zdaleka ne zbavený moci) rozpoutal proti všem svým odpůrcům a „zrádcům“. V jeho rámci císař vysílá trestnou expedici i na hrad Rocca Secca. Piers tam se svým zbrojnošem přicválá těsně před císařskými vojáky. Dozvídá se o tom, že Theodořina matka už zemřela, že starý San Severino byl Fridrichem umučen, že Theodořini bratři jsou v císařském vězení ve Veroně a také je čeká strašná smrt, ale že Theodora sama a její slabošský manžel jsou živí a zdraví. A tak své milované a jejímu muži rychle pomáhá k útěku a v přestrojení za řeholnice je úspěšně dostává ze země... A pak pospíchá do Verony pokusit se o záchranu Theodořiných bratrů.

Císař Fridrich, na jehož rukou je krev bezpočtu lidí, se ve stejné době náhle mění z „boha“ a „pána světa“ v umírajícího smrtelníka (de Wohl naznačuje, že jej možná nechal otrávit jeho syn Konrád, který se už nemohl dočkat nástupnictví). V jedné z nejsilnějších scén svého románu pak autor popisuje zděšení císařova osobního lékaře Jana z Procidy, nadšeného stoupence Fridrichova boje proti náboženským „pověrám“, který se najednou musí smířit s tím, že jeho idol padá z piedestalu, a také s tím, že císař tváří v tvář smrti opouští svůj postoj cynického volnomyšlenkáře a hledá smíření s Bohem, kterého předtím popíral...

Těm, kdo by se mylně domnívali, že takováto změna postojů je u umírajícího motivována jen strachem z neznáma či hledáním iluzorní útěchy, umírající Fridrich v de Wohlově románu odpovídá slovy: „Vy nevíte, co to znamená umírat... Není to strach. Je to... začátek poznání. Poznání... bez iluzí.“ (7)

Louis de Wohl zcela ve shodě s doloženou historickou skutečností líčí, jak k sobě umírající císař volá svého věrného přítele, palermského arcibiskupa Berarda, který byl sice jako stejně jako on exkomunikován, ale nese nezrušitelné znamení kněžství a v situaci nebezpečí smrti může umírajícího platně vyzpovídat a udělit mu rozhřešení. Fridrich umírá na zámku ve Florentinu u Nocery, v oblasti, do které usídlil své muslimské poddané ze Sicílie, obklopen stráží svých věrných „Saracénů“. (8)

Poslední rozhovor, jenž císař vedl se svým arcibiskupem, de Wohl popisuje takto: „,Jak dlouho už jsem zde, Berarde?’ ,Pět dní, můj císaři.’ ,Pět let... padesát let,’ řekl Fridrich. ,Věř tomu nebo ne... prožil jsem celý svůj život znovu. Všechno, co jsem kdy dělal, říkal nebo myslel... Poskytuje ti to ukázku... věčnosti. A víš... Spáchal jsem jen jeden hřích... jeden jediný hřích: Chtěl jsem být Bohem.’ Berard přikývl: ,Je jen tento jediný hřích, můj synu. Žádný jiný. Adamův hřích. Vzít zákon do vlastních rukou, být zákonem sami sobě. Být jako Bůh. To je hřích našich předků a náš vlastní. Ty jsi Adam; já jsem Adam.’ ,Chtěl jsem být Bohem,’ zašeptal Fridrich. ,Už od chvíle, kdy jsem byl chlapcem, kdy jsem byl chudý a musel v Palermu žebrat o jídlo... Chtěl jsem být Bohem, velkým a mocným... všemohoucím. /.../ Před pouhými pěti dny, Berarde... před pěti dny jsem si myslel... že jsem zvítězil... a teď se na mě podívej... umírám ve vlastních zvratcích... ve vlastní špíně... jako ten, ke kterému mě přirovnávali... jako Herodes...’ Arcibiskup pozvedl hlavu, jeho oči byly plné slz. Hora lidské pýchy se rozpadla na prach a trosky. ,Ne jako Herodes,’ řekl měkce. ,Protože ty lituješ.’“ (9)

Císař Fridrich před smrtí nadiktoval řadu nezvykle mírných dopisů, nařizujících vracení uchváceného církevního majetku či omilostňování vězňů. Ale jeho nástupce Konrád otcovu poslední vůli ignoroval a vězně včetně bratří Rainalda a Landulfa nechal popravit. Piers v úsilí o jejich záchranu neuspěl a prožívá pocit ohromného selhání. Když se z něj přichází vyznat Tomášovi do jeho kláštera a přiznává svatému dominikánovi i své pochybnosti o Bohu, Tomáš Akvinský mu odpovídá:

„Neexistuje selhání ani úspěch tam, kde člověk dělá, co může. Naplnil jsi své poslání. /.../ Přestaň si dělat výčitky kvůli tomu, co není tvá vina... a začni si vyčítat to, co jí je. /.../ Ptal ses: ,Kde je Bůh?’ Tím jsi mínil toto: Proč Bůh dovolil, aby Rainald a Landulf byli zabiti? A snad také: Proč mi Bůh nepomohl je osvobodit? Žádal jsi, aby se děla tvá vůle na nebi i na zemi, protože to, čeho jsi chtěl dosáhnout, bylo ve tvých očích dobré. Ale Jeho cesty nejsou našimi cestami. On chtěl Rainalda a Landulfa v nebi.“ (10)

Fascinující rozhovor mezi Piersem a Tomášem pak v románu pokračuje ještě na několika stránkách. Piers se v něm dotýká utrpení, které mu způsobuje skutečnost, že je natrvalo odloučen od své milované, a Tomáš mu vypráví o Božím utrpení nad tím, že se od Něj člověk odloučil hříchem, a o Kristově kříži jako Boží odpovědi na tento hřích a na toto odloučení. Ptá se jej také, zda by byl bezezbytku šťastný, kdyby svou milovanou získal, i kdyby věděl, že mu dříve či později bude zase odňata, a přivádí jej k poznání, že na tomto světě máme jistotu toho, že všechno ztratíme. K poznání, že jediným trvalým štěstím je Bůh a že všechno naše bláznivé hledání štěstí v té či oné pomíjivé věci je jen odrazem hříchem narušené, ale v každém člověku přítomné touhy po věčném štěstí v Bohu...

Nadčasová moudrost výpovědí typu „tím, co spojuje Boha a člověka, je kříž“ (11), se ovšem v de Wohlově románu stále proplétá s tím, co bylo spíš jejich dobově podmíněným nepochopením, totiž s „přijetím kříže“ křižáky, táhnoucími pobíjet „pohany“.

Spisovatel však přece jen naznačuje, že se za idealizovanou náboženskou fasádou křížových výprav nacházely psychologické příčiny mnohem prozaičtějšího typu. Tak například Ruggiero San Severino se na poslední křížovou výpravu (tažení krále Ludvíka z roku 1270) vydává ne z náboženského idealismu, ale ze zoufalství nad tím, že jím jeho žena pohrdá jako zbabělcem. Theoodora si je vědoma toho, že její válečník z donucení patrně na křižáckém tažení zahyne a že to bude jen kvůli ní, a tak vítá nabídku Pierse, že také „přijme kříž“, aby mohl na výpravě na Ruggiera dohlédnout...

Ludvíkova expanze do Tunisu ovšem brzy končí královou smrtí a Piers se se svým věrným zbrojnošem a Ruggierem ocitá v zajetí. To umožňuje Louisi de Wohlovi, aby pak ve scéně Piersova rozhovoru s „filosoficky“ založeným muslimským dozorcem demonstroval protiklad mezi jednotou víry a rozumu v křesťanském učení Tomáše Akvinského a pohanskou „teorií dvojí pravdy“ (filosofické a náboženské), kterou mylně připisuje arabskému filosofovi a velkému komentátorovi Aristotela Ibn Rušdovi (1126–1198). De Wohlův Piers učení Ibn Rušda shrnuje takto:

„Averroes či Ibn Rušd /.../ učil, že existují ne dva, ale dokonce tři druhy pravdy: pravda filosofa, který požaduje důkaz; pravda teologa, který potřebuje jen pravděpodobné argumenty; a pravda prostého člověka, který věří tomu, co je mu řečeno, a spokojuje se s tím.“ (12)

Ve skutečnosti ovšem „Ibn Rušd obhajuje jednotu teologie a filosofie velmi podobným způsobem jako Tomáš Akvinský... Až na několik nuancí (např. postoj k věčné blaženosti a postavení přirozeného rozumu) se jeho postoj shoduje s hlavním proudem západní scholastiky v poslední třetině 13. století. Zjevení je dáno od všemohoucího a vševědoucího Boha, proto nemůže být v rozporu s pravdami rozumu. Všechny případné nesrovnalosti mezi vírou a intelektem jsou vysvětlitelné... Averroes tvrdí, že výklad Božího zákona /Koránu/ musí být srozumitelný pro všechny, ale nikoliv na stejné úrovni. První skupina lidí není přístupná rozumné interpretaci a reaguje pouze na rétorické prostředky; druhá skupina je schopna myslet dialekticky a argumentovat na základě zvyků a rozumu; až třetí skupina filosoficky nadaných interpretů dosahuje jednoznačné interpretace Zjevení díky filosofické praxi, především apodiktickému uvažování. Platonova dialektika a zejména Aristotelova sylogistika a metodická cesta apodiktického důkazu vybavuje teologii nezpochybnitelnými argumenty ve prospěch Zjevení. Averroes, latiníky zvaný ,Komentátor’, trvá na jednotě víry a rozumu a jednoznačné obhajuje teorii ,jedné pravdy’...“ (13)

To, že Louis de Wohl nechce či nedokáže postavu Tomáše Akvinského fundovaně zasadit do dějin abrahamovského (židovsko-křesťansko-muslimského) myšlení, mu ovšem není nutné příliš vyčítat; připojuje se jen k dlouhé řadě autorů, kteří podobně mylné teze hlásali před ním, a jako spisovatel na to má jistě větší právo než badatelé zabývající se dějinami teologie a filosofie.

Na druhou stranu ovšem jeho román obsahuje i řadu dalších málo hodnověrných představ. Například klíčová scéna, v níž je zabit Ruggiero San Severino, kterého se Piersovi nepodaří zachránit, je spojena s reakcí vězněných křesťanů na rouhání, kterým muslimský „kněz“ zahrnuje Pannu Marii. De Wohl ovšem zemřel v roce 1961 a nedožil se tedy výslovného konstatování Druhého vatikánského koncilu z roku 1965, že muslimové ctí Ježíšovu „panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají“... (14)

Piers je sice v románu vysvobozen ze zajetí následníkem anglického trůnu Eduardem Plantagenetem, ale děsí se chvíle, kdy bude muset stanout před svou milovanou se zprávou, že ji ani tentokrát nedokázal ušetřit bolesti.

Tento okamžik je pak ovšem v románu zastíněn popisem umírání Theodořina bratra Tomáše. Tomáš Akvinský, jak známo, nikdy nedopsal své velevýznamné dílo „Summa theologiae“, protože navždy odložil pero po mystickém zážitku, po němž řekl, že všechno, co kdy napsal, je jen slámou ve srovnání s tím, co viděl. Louis de Wohl působivým způsobem popisuje jeho mystická vytržení, v nichž stále silněji směřoval z tohoto pomíjivého světa k věčnému štěstí s Kristem.

Román „Pokojné světlo“ končí vylíčením Tomášovy smrti v cesterciáckém klášteře ve Fossanově cestou na koncil do Lyonu. Světec pak ihned „začíná svou práci v nebi“: Ve chvíli, kdy zvony fossanovského kláštera ohlašují Tomášův odchod do věčného domova, Piers a Theodora se v modlitbě setkávají s Bohem, s Tomášem i se sebou navzájem a poznávají, že si mohou konečně spočinout v náručí...

Poznámky:

1) Viz Vít Machálek, „Dialog abrahamovských náboženství v 11.–13. století“, Nový Orient, 2010, roč. 65, č. 3, s. 34–36.

2) Michelina Tenace, Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, s. 200–201.

3) Louis de Wohl, The Quiet Light: A Novel about Saint Thomas Aquinas, San Francisco: Ignatius Press, 1996, s. 77 (překlady z anglického originálu de Wohlova románu jsou mé vlastní).

4) Tamtéž, s. 78.

5) José Oscar Beozzo, „Katolictví, modernita a Druhý vatikánský koncil“, Církevní dějiny, jaro 2009, roč. 2, č. 3, s. 57.

6) Louis de Wohl, cit. dílo, s. 145.

7) Tamtéž, s. 265.

8) V protikladu k de Wohlem stále zdůrazňované náklonnosti císaře Fridricha k muslimům je třeba konstatovat, že tento panovník se ve skutečnosti do dějin islámu v Evropě zapsal velmi negativně. Deportace sicilských muslimů do Nocery neznamenala, jak se domnívá Louis de Wohl, vytvoření „sultanátu“ na území Itálie, ale naopak likvidaci po čtyři sta let existující muslimské komunity na Sicílii a asimilaci muslimů.

9) Louis de Wohl, cit. dílo, s. 265–266.

10) Tamtéž, s. 273–274.

11) Tamtéž, s. 276.

12) Tamtéž, s. 340–341.

13) Václav Umlauf, „Proměna světa ve scholastické spekulaci o dvojí pravdě“, Církevní dějiny, jaro 2009, roč. 2, č. 3, s. 19.

14) Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, s. 552 (Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, čl. 3).

Autor: Vít Machálek | středa 9.5.2012 9:41 | karma článku: 12.70 | přečteno: 599x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.27 | Přečteno: 463 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 519 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1284
Jsem katolík, který přemýšlí o své víře a o poznávání Krista lidským srdcem a lidským rozumem; religionista, který přemýšlí o různých náboženstvích; historik, který přemýšlí o dějinách.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...