Louis de Wohl: Dobývat nebe (Život svaté Kateřiny Sienské)

O dnešním svátku sv. Kateřiny Sienské bych rád trojici svých sond do díla Louise de Wohla dovršil představením prvního z jeho románů, který vyšel v českém překladu. Knihu „Dobývat nebe“ loni vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří.

„Jsem to nešťastnice, Giaco, ano, jsem. Nejdřív mi zemřela Giovanna, teď chce Kateřina umřít pro tento svět…“ Tuto větu pronáší v de Wohlově románu paní Lapa, manželka sienského barvíře Giacoma Benincasy, když je konfrontována s povoláním své dcery Kateřiny k zasvěcenému životu.

Kateřina, nejmladší z čtyřiadvaceti dětí manželů Benincasových, přišla na svět na Květnou neděli 25. března 1347. Tehdy se, jak píše de Wohl, „Lapě narodila dvojčátka. Giovanna ale po pár hodinách zemřela a nějakou chvíli se zdálo, že s Kateřinou se stane totéž.“

Snad s tímto vážným začátkem její pozemské pouti souvisela skutečnost, že malá Kateřina byla dítětem neobvykle vážným. Každopádně však nebyla jako jiné děti od prožitku, který měla ve svých šesti letech. Tehdy ve vidění spatřila Krista na nebeském trůně, oblečeného jako papež, a obdržela od Něj požehnání. Jak konstatuje Louis de Wohl, tato jediná dětská zkušenost byla dost silná na to, aby Kateřinu navždy změnila. Slíbila po ní „našemu Pánu, že bude patřit jen jemu po celý svůj život“.

Zatímco všechny ostatní dcery se energické paní Lapě podařilo dobře provdat, Kateřina o vdavkách nikdy nechtěla ani slyšet. Milovala legendu o svaté Eufrozíně, která si ostříhala vlasy a v převlečení za mladého muže vstoupila do mnišského řádu, a zařídila se podle jejího příkladu: těsně před plánovanou návštěvou v rodině potenciálního ženicha si k matčině úděsu ustřihla své krásné světlé vlasy. Rozběsněná matka pak Kateřinu v domácnosti zaměstnala jako služku a nadále počítala s tím, že jakmile jí vlasy dorostou, bude pokračovat v přerušených námluvách.

Pro patnáctiletou Kateřinu to bylo těžké období, protože sama ještě tápala ve vztahu ke své další cestě. Směřovala však k řeholnímu životu a prosila svého Pána o znamení. To pak obdržela ve snu:

„Zjevila se jí postava ctihodného starého opata a ona se zvláštní jistotou snu věděla, že je to svatý Benedikt. Za ním se blížilo mnoho dalších postav. Rozeznala svatého Františka z Assisi v rozedraném šedohnědém hábitu, usmíval se na ni; svatého Romualda, svatého Bernarda Tolomei a nakonec impozantní asketickou postavu vousatého muže s jiskrnýma, hluboko posazenými očima, nebylo pochyb, kdo to je – otec všech dominikánů, pozoruhodný Španěl, svatý Dominik. Jak se k ní blížil, viděla, že jí podává černobílý hábit, a slyšela jeho hlas, jasný jako stříbrný zvon: ,Neboj se, děvče, budeš hábit určitě nosit.’ Zaplavilo ji náhlé štěstí, tak intenzivní, že se pavučina snů zpřetrhala a dívka procitla. Okamžitě věděla, že dostala odpověď, na kterou čekala.“

Poté, co se na její stranu postavil otec Giacomo, muž mírný, spravedlivý a hluboce zbožný, musela matka Lapa kapitulovat a souhlasit s tím, že se Kateřina bude ucházet o vstup mezi mantelátky, příslušnice dominikánského řádu, které žily životem askeze a modlitby, ale jako terciářky, nikoliv v klášteře.

Mantelátky byly zpravidla postarší vdovy a nic nenasvědčovalo tomu, že by do svých řad přijaly krásnou mladou dívku. Poté, co Kateřina onemocněla neštovicemi, které poznamenaly její tvář, však převorka mantelátek vyslovila s jejím přijetím souhlas. Ve svých šestnácti letech Kateřina oblékla na celý další život bílý dominikánský oděv s černým pláštěm a bílou rouškou na hlavě. Jak zdůrazňuje de Wohlův román, „černá znamená pokoru a bílá čistotu“.

Kateřina byla vystavena stejným a snad ještě silnějším pokušením jako jiní lidé, a to jak ve vztahu k mužům, tak i ve vztahu k pýše či domýšlivosti. Louis de Wohl se nebojí uvést na scénu svého románu ďábla, který se Kateřině zjevuje v podobě jejího nedávného nápadníka a rafinovaně se ji snaží v poslední chvíli odvrátit od rozhodnutí stát se dominikánkou. O pár stránek později pak zase popisuje sienský masopust, při kterém ďábel jako by rušil všechna Boží přikázání, takže celý život města byl naplněn násilím a smilstvem.

V obou případech se zdá, že Kateřina nemůže nepodlehnout pokušení. Ale ona nad ním přece jen vítězí díky zoufalému volání „Ježíši! Dej mi více víry! Dej mi více víry!“ – „díky volání Boha, s posledním zbytkem sil své nejskrytější vůle, díky Jménu, jež stojí nad všemi ostatními a před nímž je nutno pokleknout.“

Ještě zajímavější je de Wohlovo líčení Kateřinina života ve vztahu k pokušením proti pokoře. O tomto tématu strhujícím způsobem pojednává především závěr románu „Dobývat nebe“, o kterém bude řeč na konci tohoto článku. Již na tomto místě však musí být zmíněna de Wohlem citovaná Kateřinina slova: „Nechápu, jak by někdo, kdo si je vědom, že je pouze výsledkem něčího stvření, mohl propadat ješitnosti.“

Naše sekularizovaná doba je posedlá humanistickou představou, že „mírou všech věcí je člověk“, která ve svých důsledcích činí z člověka hříčku vlastního egocentrismu, zmítanou vlastními ambicemi, touhami a trápeními. Kateřina naproti tomu konstatuje, že „soustředění se na sebe je Bohu nepřátelské“, a vede nás tak k překračování sebe sama, k vnitřní svobodě a ke štěstí. Snad nejznámější slova sienské mystičky zní: „Ten, který jest, mi řekl, že jsem ta, která není.“ Louis de Wohl jedno z jejích setkání nicotného tvora s jeho Stvořitelem a Vykupitelem líčí takto:

„…Mše majestátně pokračovala dál a nadcházel moment velkého ticha ohlašující příchod Krále, který se vydal za ty poslední, nejbídnější a nejubožejší z jeho poddaných. Jsme méně než otroci, protože otroky si pán koupil; nestvořil je. Jsme jeho věci, jeho výtvory, a přesto nás ve své nepochopitelné, nepředstavitelné dobrotě učinil svými bratry a sestrami v jednom prudkém, děsivém, úžasném skutku adopce, a tady jej kněz pozdvihuje vzhůru a on září, bílý a oslnivý – Pán můj a Bůh můj, jediné, co mám, a všechno, co existuje… Ukřižovaný a vzkříšený Pán, který porazil smrt a vstoupil na nebesa, a usmíval se na ni, když prostoupil celou její bytost, její nic, jež přišlo k životu jen skrze něj…“

Takto Kateřina prožívala slavení eucharistie, při kterém znovu a znovu upadala do stavů mystického vytržení. De Wohl působivě vykresluje propast mezi mystičkou a „běžnými“ lidmi, kteří jejím prožitkům nebyli s to rozumět. Po výše citované scéně následuje v jeho románu popis toho, jak drobnou mantelátku, jejíž duše ponořená do modlitby na dlouhé hodiny opouštěla tento svět, jako omdlelou vynesli před kostel na čerstvý vzduch, kde pak do jejího bezvládného těla kopali chuligáni. Teprve sienský světák Francesco Malavolti, jdoucí náhodou kolem, poté při pohledu na Kateřinu spatřil něco, co předznamenalo pozdější proměnu celého jeho života:

„Sehnul se k ní, přichystaný, že ji zvedne. Neudělal to ale. Uviděl její bílou tvář, doširoka otevřené oči zírající skrze něj, soustředěné na něco, co nebylo ani daleko, ani blízko, na něco tak ohromného, že on proti tomu nebyl nic, dokonce ani překážka. Nebyl schopný se jí dotknout. Dokonce ani dívat se na ni nemohl. Žádný muž neměl právo vidět takové nespoutané, děsivé štěstí.“

Mystická zkušenost však rozhodně není útěkem ze světa. V případě svaté Kateřiny tomu bylo právě naopak: přestože toužila jen po životě modlitby v osamělém ústraní, v prožitcích setkání s Pánem přijala nejprve povolání k charitativním aktivitám a pak i k působení uprostřed nejhorších politických rozbrojů, do jejichž pomíjivých vášní měla vnášet své vidění světa pod zorným úhlem věčnosti. Louis de Wohl cituje jeden z nejznámějších mystických rozhovorů dějin křesťanství:

„Řekla našemu Pánu: ,Jsem jenom žena a nejsem vzdělaná. Co já můžu udělat?’ A on odpověděl: ,U mě nejsou ani muži, ani ženy, vzdělaní ani nevzdělaní. Vím ale, že poslední dobou pýcha těch, kteří si říkají vzdělaní a moudří, dosáhla takových výšek, že jsem se rozhodl je ponížit. Pošlu tudíž nevzdělané muže a, ano, ženy, vedle nichž bude učení těch, kteří si myslí, že poznání dosáhli, vypadat jako ostuda.’“

Na dalších stránkách de Wohlova románu se pak setkáváme se vzdělanými kněžími a teology, kteří znají jen „skořápku víry“ a teprve díky Kateřině mohou začít objevovat i její jádro. I tvrdí a zcela světsky uvažující lidé její doby, požitkáři, násilníci a bezohlední politici, se pod vlivem setkání se světicí podivuhodně mění, rozdávají své pochybně nashromážděné majetky chudým, smiřují se se svými nepřáteli a zcela osobně se setkávají s Bohem, od kterého si předtím do svého života odmítali nechat mluvit. Z mnohých z nich se stávají „kateřinci“ – duchovní děti svaté Kateřiny a členové její „rodiny“.

Jedním z „kateřinců“ je i básník Neri di Landoccio dei Pagliaresi, nejbližší přítel již zmíněného sienského boháče a světáka Franceska Malavoltiho. Malavolti si právě užívá s jednou ze svých milenek, když se u něj ohlásí Neri a vyzve jej, aby se, pokud se nebojí, setkal s Kateřinou. A tak Malavolti opět spatřuje ženu v černobílém hábitu, jejíž oči jsou upřeny k věčnosti. A tato žena se mu stává zosobněným archetypem velké matky, jež vidí do srdce všech svých dětí a je také s to tato srdce proměňovat:

„Upřeně se na návštěvníka zadívala a nespouštěla z něj zrak. Bylo to jejíma očima nebo úsměvem? Ani jedním z toho. Nebo obojím. Jasné bylo jedno: ona věděla. Znala ho lépe než jeho vlastní matka, lépe než znal sám sebe. Znala ho, jako ho znal Bůh, a stejně se dál usmívala na toho blázna, kterým byl, na pošetilého, nanicovatého sukničkáře, slabomyslného požitkáře, jenž sám sobě předstírá, že svět je povinen soustavně a okamžitě uspokojovat každý jeho rozmar, a který od sebe to, co je pravdivé, odhání svou arogancí a hrubostí… Promluvila. Jedno jediné slovo: ,Vítej.’ On a vítaný? Jak by se mohl před tuto ženu postavit tváří v tvář takový, jaký je? Jako ranec špíny, smrduté špíny. Vykřikl, otočil se a utíkal pryč. ,Promiň, matko,’ řekl Neri, šokovaný a zklamaný vývojem situce… ,Nedělej si kvůli němu starosti,’ řekla Kateřina klidně. ,Za chvíli bude zpět. Běžel jen ke zpovědi.’“

Kateřina svou modlitbou a kázáním – mnohdy i kázáním beze slov – dosáhla obrácení bezpočtu lidí. Z mnoha podobných příběhů, které s průzračnou jasností ukazují, co je to konverze, bych rád z de Wohlova románu ocitoval ještě alespoň vyprávění o panu Nannim di Vanni, nejbezohlednějším politikovi a podnikateli z celé Sieny, který rozdmychával občanské války, aby mohl oběma jejich stranám dodávat zbraně, a chladnokrevně ničil své odpůrce. Když jeden z „kateřinců“, poustevník William Flete, podobným způsobem jako Neri v případě Malavoltiho dosáhne toho, že se Nanni setká s Kateřinou, světice se za něj začne modlit a její modlitba má takovou moc, že se ihned začínají dít věci:

„Pan Nanni se usmál… ,Tak dobrá,’ řekl, ,ať o mně neříkáte, že jsem tak tvrdý a nemilosrdný, že se nedám ani trochu obměkčit. Mám čtyři hlavní nepřátele. Jednoho teda nechám být… Jmenuje se Romano Terchia a je z Husího okrsku… Můžete s ním sjednat mír za mne, sestro Kateřino…’ Vypadala tak šťastná, že mu to úplně zvedlo náladu. Vlastně cítil nával radosti a intenzivní vřelost, jaké do té doby nikdy nezažil. Připadal si silnější, mladší, jako by se zbavil nějakého tíživého břemene. Čím to? Romano Terchia byl z oněch čtyř mužů ten nejmíň důležitý. A proč by pro něj mělo být důležité, jestli je sestra Kateřina šťastná? On sám se cítil vesele, jako by tím, že odstoupil od sporu se zatraceným Terchiou, vyhrál. Kněží o tom melou pořád dokola – sebezapření a takové blbosti. Nicméně, něco na tom bylo. U sta hromů! Zpropadeně! Cítil se opravdu šťastný. Ohlédl se za sestrou Kateřinou… ,Vy víte, jak mi je?’ zeptal se jí. Přikývla. Měl by kvůli ní zapomenout ještě na jednou nepřátelství. Renato Brucci?… Nebo Tebaldo Coracini… nebo, a to by bylo nejlepší… ,Vy… vy chcete, abych zapomněl na všechny své nepřátele, je to tak?’“

A po Kateřinině bezeslovném přikývnutí pan Nanni zapomíná na všechnu nenávist a stává se úplně jiným člověkem než předtím. Člověkem dokonale šťastným… Podobným způsobem jako v mezilidských vztazích se Kateřina snažila šířit Kristův mír i ve vztazích mezi městy a státy. Zde ovšem byla podstatně méně úspěšná (snad zákonitě, protože obrácení se patrně může týkat jen jednotlivce). V každém případě se však opravdu stala onou nevzdělanou ženou, která ponížila „vzdělané a moudré“ muže.

V polovině sedmdesátých let čtrnáctého století byla Itálie ve varu. Severoitalské městské státy v čele s Florencií reagovaly na zvůli a bezpráví ze strany papežských legátů neméně svévolným a bezohledným bojem proti zkorumpovanému avignonskému papežství a kněžím. Na obzoru již byla doba totálního rozvrácení církve římsko-avignonským schízmatem, ale i další pozdější krize církve v podobě renesančního papežství či na něj reagující reformace a vzájemného pobíjení křesťanů.

Kateřina měla podle de Wohlova románu ve chvíli své mystické smrti velké vidění těchto budoucích hrůz, vidění strašných nemocí, drásajících tělo Nevěsty Kristovy, církve, která by byla zanikla, nebýt jejího božského Ženicha a Jeho plánu záchrany. Její vlastní poslání bylo podle tohoto vidění „jasně stanoveno a plán byl tak rozsáhlý, že z něj mohla zahlédnout jen nepatrný kousek zahrnující celá staletí a osudy tisíců a milionů mužů a žen. Byli mezi nimi světci, papežové, biskupové, mniši, řeholnice i králové, ovšem největšími bojovníky byli často prostí lidé, děti, mrzáci, velice mladé dívky, lidé spíše trpně snášející než konající…“

I Kateřina Sienská vlastně přes všechny své nesčetné aktivity patřila k oněm „lidem trpně snášejícím“. Podle Louise de Wohla byla tou, která se zcela spojila s Ukřižovaným a vlastním snášením veliké bolesti Mu pomáhala nést nesmírnou tíži lidských hříchů. Stigmata – rány ukřižovaného Krista na jejím těle - nebyla ničím jiným než výrazem tohoto spoluutrpení.

Kateřina nesmírně trpěla stavem církve své doby, skutečností, že papež sídlil v Avignonu místo v Římě a v Itálii řádili žoldnéři v jeho službách, stejně jako vražděním kněží a mnichů v povstalecké Florencii. Snažila se hrát roli mírové zprostředkovatelky mezi vzbouřenci a papežem Řehořem XI., vyzývala florentské vládce ke změně smýšlení a k projevení pokory a papeže zase k reformně církve a k návratu do Říma. Ve svých dopisech zapřísahala papeže, aby zadržel vojáky a naopak sám přišel do Itálie ne s ozbrojenci, ale „s křížem v ruce, jako mírný beránek“, protože jen tak vyplní vůli Boží.

Nakonec se sama vydala za papežem do Avignonu, aby na něj mohla apelovat osobně. A podobně jako v případě Nanniho di Vanni vzbudila i v Řehořovi XI. touhu jednat správně a tak, aby Kateřina byla z jeho jednání šťastná. Louis de Wohl výmluvně komentuje papežův vztah k ní slovy, která vkládá do úst Kateřininu zpovědníkovi (a zároveň duchovnímu synovi) Rajmundovi z Capuy:

„Svatý otec tě má rád… ale nemůžu si pomoct, myslím, že se tě taky trochu bojí… Ve společnosti světců se lidé necítí uvolněně. Vyvolávají strach v těch, kteří ještě dokonalosti nedosáhli…“

Nesčetní lidé včetně samotného Rajmunda z Capuy se podle Louise de Wohla Kateřiny báli, protože mezi nimi byla jako duchovní obr mezi trpaslíky, jako žena spalovaná božským ohněm uprostřed těch, kteří se tohoto ohně, hrozícího pohltit všechny jejich čistě lidské představy a zájmy, v hloubi duše děsili…

Ne náhodou je mottem de Wohlova románu Kateřinin výrok „Čemu jsem podobná? Ohni jsem podobná.“ Podle mě by však jeho nejlepší motto mohl představovat tento dialog z „Minutové moudrosti“ jezuity Anthonyho de Mella: „,Co je láska?’ – ,Naprostá nepřítomnost strachu’. ,Čeho se bojíme?’ – ,Lásky,’ řekl Mistr.“ Kateřina byla takovým Mistrem, který v jednom ze svých dopisů Řehoři XI. napsal: „Ráda bych viděla, že jste se zbavil veškerého otrockého strachu… že vám zůstala jen posvátná bázeň.“

Sienská světice dosáhla toho, čeho nemohli dosáhnout ani všichni italští politikové a teologové dohromady: Papež na podzim 1376 proti vůli většiny kardinálů opustil Francii a v lednu následujícího roku se už modlil u hrobu svatého Petra v Římě.

Těsně poté však bylo vytoužené smíření mezi ním a Italy strašným způsobem podkopáno masakrem v Ceseně, kde žoldnéři kardinála Roberta Ženevského, „vojáka, intrikána a kněze“, zmasakrovali na čtyři tisíce lidí. Florenťané odpověděli novým pronásledováním kněží a ignorováním interdiktu, který na ně papež uvalil. „Nejednalo se už jen o rebelii politickou a vojenskou. Byla to také vzpoura duchovní, a tedy absolutní.“ A Kateřina na to vše reagovala voláním k Bohu, aby jí dovolil obětovat vlastní život jako oběť za církev Kristovu a za hříchy křesťanů… Jak sama předem věděla ze svých vidění, to, co se dělo za pontifikátu Řehoře XI., bylo ještě „mléko a strdí“ ve srovnání s tím, co mělo církev potkat v nejbližší budoucnosti.

Po Řehořově smrti z března 1378 byl v Římě pod nátlakem římského lidu novým papežem zvolen Ital Urban VI., kterého však vesměs francouzští kardinálové krátce nato opustili, prohlásili jeho volbu za vynucenou a tudíž neplatnou a „pravým“ papežem, sídlícím opět v Avignonu, zvolili Francouze Klementa VII. – dosavadního kardinála Roberta Ženevského… Avignonským papežem byl tedy nyní „řezník z Ceseny“, což ovšem nijak neznamenalo, že by na římském papežském stolci seděl člověk mírný a surovosti odmítající.

Urban VI., podle Kateřinina absolutního přesvědčení jediný právoplatný papež, byl nevypočitatelný cholerik, jehož záchvaty vzteku způsobily mnoho zla. Snad jediným člověkem, který se před nimi nemusel mít na pozoru, byla mantelátka ze Sieny, kterou Urban povolal do Říma jako svou rádkyni. Louis de Wohl vztah mezi papežem Urbanem a Kateřinou popisuje těmito slovy:

„Nikdy na ni nebyl tak příkrý, jako býval na ostatní, když se rozzlobil. I ona se však k němu chovala dosti odlišně, než jak měla ve zvyku v případě papeže Řehoře XI. Nejednou ho úpěnlivě prosila, aby lépe ovládal svůj vztek, a obecně se dá říct, že s ním jednala více opatrně. Zdálo se, že má přesný odhad, kolik pravdy dokáže papež snést.“

Kateřina pokračovala ve snahách o dosažení míru mezi Svatým stolcem a Florencií. Málem se přitom ve Florencii dočkala mučednické smrti, ale v červenci 1378 byl mír přece jen uzavřen. Její apely na papeže Urbana, aby ovládal svůj vztek, ovšem zůstaly bezvýsledné a ještě bezvýslednější byly její apely na francouzské kardinály, aby se vzpamatovali a neničili církev rozkolem.

Bezmocná Kateřina se denně ve svatopetrském chrámu modlila za církev a nabízela sebe samu jako oběť za její budoucnost. Na konci ledna 1380 při jedné z takovýchto modliteb prožila zkušenost blízkosti smrti, při níž „viděla své vlastní tělo, jako by stála mimo ně a nebyla schopná do něj znovu vstoupit“. Louis de Wohl pak píše:

„Dál se navzdory ukrutným bolestem denně ploužila ke Svatému Petru, aby se tam modlila, tenounká, křehká a bílá jako hostie, jež se má proměnit v tělo Páně. Nad vchodem do rozlehlého chrámu se nacházela mozaika od Giotta zobrazující Navicellu, lodičku svatého Petra, otřásanou bouří, na níž se apoštolové choulí strachem, a Kristus k nim kráčí po vlnách. Celé hodiny před tou mozaikou klečela a modlila se, aby znovu přišel a pomohl své církvi. Dosud nikdy nezažila takovou agónii těla a duše… Měla pocit, jako by Kristus vzal z vln celou Navicellu i s muži na palubě a posadil ji na její ramena. Pod tou tíhou se zhroutila a bezmocně padla na zem.“

Kateřina byla – jak napsal po její smrti William Flete – „jako mírný a povolný mul, nesoucí bez odporu břímě hříchů církve“. Pod touto nesmírnou tíží spočívající na jejích dívčích ramenou se nakonec musela zhroutit.

Tímto způsobem Kateřininu agónii ve svatopetrském chrámu standardně popisují její křesťanské životopisy. Louis de Wohl se s tím však nespokojuje. V jeho podání bylo Kateřinino utrpení spojeno i s její nesmírnou úzkostí nad tím, zda nezhřešila pýchou, zda celý její příběh nebyl jen příběhem veliké domýšlivosti. (Tímto způsobem někdy Kateřinin život „vysvětlují“ sekulární autoři se sklonem k redukcionismu – například Rudolph Bell, o kterém jsem se zmiňoval v článku o svaté Kláře.)

„Všechen ten její boj… Čeho dosáhla? Papež byl v Římě, to ano, ale vzdoropapež trůnil na svém stolci v Avignonu a křesťanstvo bylo rozděleno. Byl to snad všechno omyl, byla to chyba, to její věčné cestování, přemlouvání a vyhrožování, všechny ty její dopisy? Měla raději zůstat ve své cele v tiché osamělé modlitbě jako ostatní mantelátky? To jí chtěl Bůh ukázat? Byla si vědoma toho, že spousta lidí ji vnímá jako ženu, které jde jen o prosazení její vlastní vůle, ať už jednala se žebrákem, nebo s papežem. Jestli opravdu konala, jak konala, kvůli své vlastní vůli, a ne aby vyplnila vůli Boží, pak byl skutečně celý její život jen jeden dlouhý řetěz chyb a hříchů. Jak často nabízela sama sebe za hříchy jiných, za hříchy celé církve! Je možné, že by snad ona, která dokázala tak bystře analyzovat lidskou duši s jejími nejskrytějšími úmysly, přehlédla tu nejohavnější opovážlivost ve své vlastní duši?“

Takto líčí Kateřininu agónii v chrámu svatého Petra Louis de Wohl, který však posléze na tyto otázky také dává odpověď při popisu Kateřinina umírání z 29. dubna 1380: „Převor ze Sant’Antima jí udělil poslední pomazání. Najednou bylo vidět, že s něčím bojuje, zvedala ruce, jako by odvracela údery. ,Pane, měj se mnou, hříšnou, slitování,’ modlila se a lapala po dechu. Po několika minutách prohlásila s naprostou jistotou: ,Ne, nikdy pro mou vlastní slávu, vždy pro slávu Boží.’ Pak se jí znovu vrátil klidný a vyrovnaný výraz.“

Poslední kapitola de Wohlova románu končí zmínkou o stigmatech na Kateřinině těle, která za jejího života v souladu s jejím úpěnlivým přáním nebyla viditelná a ukázala se až po její smrti, a slovy z kázání Williama Fletea: „Šimon z Kyrény nesl kříž našeho Pána chvíli, Kateřina Sienská se jej snažila nést po celý svůj život…“

Tímto citátem se dostávám k závěru trilogie svých článků, v nichž jsem se pokusil představit tři z románů Louise de Wohla o křesťanských světcích – lidech, jejichž život byl spjat s „živým dřevem“ Kristova kříže a hořel „neklidným plamenem“ neúnavného hledání Boha a „dobývání nebe“.

V nábožensky negramotném prostředí dnešní české společnosti často zaznívají fráze o tom, že víra je „berlička“, „útěk před skutečností“ apod. Čtenář románů Louise de Wohla si však nemůže nepoložit otázku, zda není naopak ateismus berličkou těch, kterým (slovy filosofa Karla Flosse) „je dobře v závětří“ a kteří nemají odvahu vystavit se (slovy největšího teoretika náboženské zkušenosti Rudolfa Otta) setkání s „děsivým a fascinujícím Tajemstvím“ – setkání, které jediné může dát našim životům opravdovou hloubku, ale současně v nich také může nenechat kámen na kameni. A zda ve skutečnosti skoro všichni (nejen ti, kteří se hlásí k ateismu) nepatříme k těm, kdo se drží nejrůznějších berliček a mají (stejně jako lidé doby Kateřiny Sienské) podvědomý strach z poslů Absolutna jejího typu, kteří veškeré berličky odložili a mohli by totéž chtít i po nás…