Louis de Wohl: Neklidný plamen (Román o svatém Augustinovi)

Motto: Kdo hledá pravdu, nemůže obejít Krista. Ani z čistě filosofického hlediska se nelze vyhnout této ohromné postavě, která utvářela poslední dvě tisíciletí.

Na letošní Velikonoce připadá 1625. výročí křtu svatého Augustina. Česká televize o nich uvádí Augustinovi věnovaný film a ani jinak není pochyb o tom, že tento muž má i přes velikou propast času stále co říci lidem naší doby. Více než zřejmé je to například z knihy Blanky Strašíkové „Aurelius Augustin očima generace 21. století“ (Praha: Karolinum, 2002).

V tomto článku bych chtěl navázat na svůj předešlý příspěvek věnovaný románu „Živé dřevo“ od Louise de Wohla a představit knihu „Neklidný plamen“ od téhož autora. Louis de Wohl má jako křesťanský spisovatel hluboký smysl pro archetypální příběh Ježíše Krista a Jeho matky Marie, který mu nepochybně pomohl „vypíchnout“ i z dějin pozdně římského starověku dva významné příběhy matky a syna. Zatímco v „Živém dřevu“ vypráví o svaté Heleně a jejím synu Konstantinovi, v „Neklidném plameni“ popisuje život svatého Augustina a jeho matky svaté Moniky.

Na obálce de Wohlova románu „The Restless Flame: A Novel about Saint Augustine“ (San Francisco: Ignatius Press, 1997) patrně nejednoho čtenáře zarazil portrét muže nápadně tmavé barvy pleti. Ano, v minulosti i dnes tak časté řeči o křesťanství coby „evropském náboženství“ jsou úplně nesmyslné: Kolébkou křesťanství je Blízký východ (samotný Ježíš přišel na svět jako galilejský Žid) a zakladatel „západního“ křesťanství Augustin byl africký Berber…

Augustin se narodil roku 354 v severoafrickém Tagaste jako syn hluboce věřící křesťanky Moniky a pohana Patricia. Oba rodiče u něj podporovali touhu po vzdělání a rozvinutí vloh, kterými byl obdařen, matka však také a především bombardovala nebesa úpěnlivými prosbami, aby se jejímu synovi dostalo víry ve Spasitele. De Wohl na začátku svého románu líčí scénu, ve které je Alypius, člen Augustinem vedené tlupy tagastských výrostků, náhodným svědkem Moničiny modlitby:

„Hluboce povzdechla. Pozvedla svou tvář, která se ve světle měsíce a hvězd poprvé stala viditelnou. Alypia napadla zvláštní myšlenka, že tak tomu s ní bylo vždycky – že její pravá tvář se stala viditelnou vždy jen tehdy, když hledala svého Boha. Její ruce byly sepjaté, modlila se… Alypius viděl mnoho lidí modlit se, některé afektovaně, některé zcela mechanicky. Ale nikdy neviděl nikoho modlit se tak, jak to dělala Augustinova matka. Nebylo nic slyšet. Její rty se nehýbaly. Ale její vůle stoupala k nebesům jako salva šípů, jako jedna salva za druhou, stoupající výš a výš tak dlouho, dokud nedosáhly skutečnosti, ležící za temnotou noci a stříbrným svitem hvězd. Její tvář, silná a bledá, byla také třpytící se hvězdou. Existoval-li křesťanský Bůh, bylo nemožné, že by k Němu její vůle nedosáhla.“

Když bylo Augustinovi asi šestnáct let, získali jeho rodiče pomoc bohatého „sponzora“ Romaniana, který projevil ochotu financovat Augustinova studia v Kartágu výměnou za slib, že po návratu z těchto studií bude učit jeho syna. Augustin odešel do Kartága a stal se tam filosofem a rétorem. Brzy po odchodu z rodičovského domu si však také k matčině bolesti našel milenku Melanii, kterou de Wohl popisuje jako velmi jednoduchou, k Augustinovi vzhlížející dívku z nejnižších příček společenského žebříčku (snad otrokyni).

Do Kartága přichází za Augustinem jeho obdivovatel Alypius, ale také Harmodius, který je od dětství Augustinovým přítelem. Augustin, intelektuál do morku kostí, v té době obdivuje Cicerona a již brzy se má stát vyznavačem manicheismu, učení ve srovnání s prostou zvěstí evangelia nepoměrně „intelektuálštějšího“. Syn křesťanských rodičů Harmodius mu však říká: „Příteli, je prostě nemožné obejít Krista… Ani z čistě filosofického hlediska se nemůžeš vyhnout této ohromné postavě, která utvářela poslední tři staletí.“

Augustin se nicméně (k velikému zármutku své matky) pod vlivem manichejského misionáře Bahrama na dlouhou dobu zcela odklání od křesťanství a přiklání k manicheismu, který mu (podle de Wohlova líčení) konvenuje možností svádět vlastní sobecké a smyslné sklony na zápas mezi kosmickými velmocemi Temnoty a Světla, probíhající podle manichejců v nitru každého člověka.

Ve chvíli, kdy Augustin dostává z Tagaste zprávu o smrti svého otce (který krátce před smrtí po dlouholetém úsilí Moniky dospěl k přijetí křtu), sděluje mu Melanie zároveň novinku, že s ním čeká dítě. Mladý Augustin, de Wohlem líčený jako sebestředný a bezohledný kariérista, „řeší“ situaci opuštěním milenky.

Spolu s Harmodiem se vrací domů do Tagaste, kde působí jako učitel Romanianova syna Licentia a současně agituje Harmodia k odmítání křesťanství a vyznávání manicheismu. Harmodius však záhadně onemocní, přičiněním svých rodičů přijme křest a zemře, což je pro Augustina velice zraňující – v neposlední řadě proto, že si poprvé uvědomuje, že tváří v tvář smrti gnostická filosofie manicheismu neskýtá skutečnou útěchu. Snad se v něm i na čas pohne svědomí, takže se vrací do Kartága k Melanii a k synovi, kterému dává jméno Adeodatus (Bohem darovaný).

Nadále však zůstává pyšným vyznavačem elitářského manicheismu, pohrdajícím „primitivním“ křesťanstvím – a potlačujícím tímto postojem vědomí vlastní existenciální prázdnoty, duchovní žízně a mravní bídy… Zoufalé Monice zůstávají ve vztahu k synovi-apostatovi doslova jen oči pro pláč – a nadějeplná slova biskupa Fulgentia, který jí řekl: „Tak jistě, jako že žiješ, není možné, aby syn takových slz zahynul!“

Roku 382 Augustin, doprovázený svým věrným nohsledem a toho času rovněž manichejcem Alypiem, prchá před Melanií, Adeodatem i Monikou do Říma, aby tam vystoupal na další stupínek své kariéry. Jeho akademická dráha se tam však nerozvíjí příliš úspěšně (mj. v důsledku ediktu císaře Theodosia proti manichejcům, po jehož vydání jejich společenství právně přestalo existovat a zmenšily se i jeho možnosti pomáhat souvěrcům k dosahování významných postů).

Nakonec je proto vděčný Alypiovi za pomoc při získání místa profesora rétoriky v Miláně. Tam za ním záhy přicházejí jak milenka se synem, tak i matka Monika. V Miláně se Augustin stává součástí protikřesťanské politické frakce, oponující snahám populárního milánského biskupa a „přítele císařů“ Ambrože. Právě Ambrož však společně s Monikou představuje dvojici lidí, kterým bylo určeno nejvíce příspět k podivuhodnému příběhu, ve kterém se manichejec Augustin měl stát křesťanem, církevním otcem a nejvlivnější postavou celých dějin západní křesťanské teologie…

De Wohl krásným biblickým obrazem popisuje Moničinu víru, že její duchovně mrtvý syn bude Kristem vzkříšen. Když Augustin připustí, že už není manichejec, Monika mu v de Wohlově románu odpovídá:

„Už nejsi to, co jsi byl. Ale stále jsi mrtvý… Tak mrtvý, jako ten mladý muž, kterého nesli ulicemi na márách. Syn vdovy. Ale On přijde a řekne: ,Mladý muži, pravím ti, vstaň!’ A potom se posadíš a začneš mluvit a On tě vrátí tvé matce… Jistě znáš ten příběh, synu? Takový učený muž – profesor rétoriky, gramatiky, dialektiky – určitě znáš příběh mladého muže z Naimu? Tak se to stane, synu. Nevím kdy. Ale určitě předtím, než umřu. To vím… Vím to, protože On mi to slíbil.“

Neméně působivý je v „Neklidném plameni“ i obraz svatého Ambrože. Louis de Wohl ve své knize líčí poměry v Miláně za vlády císařovny-matky Justiny, energické vyznavačky ariánství, která Ambrožovi přikázala, aby ariánům přenechal jeden z milánských katolických chrámů. Po biskupově odmítnutí Justina vyslala do chrámu své ozbrojence a Ambrože nařídila poslat do vyhnanství. Na obranu katolické víry však vystoupily davy milánských chudých, o které Ambrož léta s velkou láskou pečoval, a znemožnily vykonání císařovnina rozkazu. Ambrož, po jehož boku stojí do Milána přicestovavší Monika, ve dne v noci vede v chrámu bohoslužby, při nichž učí lid svým úchvatným hymnům.

Zpěv modliteb nakonec vítězí nad silou zbraní a císařovna je nucena na vykonání svých rozkazů rezignovat. A Augustin, ohromený duchovní silou, která z Ambrože vyzařuje, se stále poctivěji vydává cestou hledání pravdy. Vyhledává stařičkého kněze Simpliciana, o kterém ví, že kdysi přivedl Ambrože ke křesťanské víře, a popisuje mu svou vlastní cestu, kterou už v současné době neovlivňují spisy Máního, ale spíš díla Platóna a Plotina. Simplicianus se jej ptá, zda Platónovy a Plotinovy spisy studuje v originále, a Augustin přiznává, že dává přednost výtečným latinským překladům Maria Victorina. A pak přichází bomba v podobě Simplicianova vyprávění o Victorinově cestě ke Kristu, jež byla původně ryze filosofická a spojená s odmítáním církve, ale nakonec na ní Victorinus pochopil, že církev je víc než jen instituce učící prostý lid a že křesťanství není systém poznatků, ale cesta.

A rozpolcený Augustin ve stejné době začíná chápat to, co zřejmě nikdy nedošlo Konstantinovi. Alypiovi říká: „Problém s křesťany spočívá v tom, že jejich náboženství není jen vírou ani jen poznáním. Je to životní cesta. Člověk je křesťanem jen tehdy, když ve svém životě kráčí po této cestě. A to já nemohu…“

Augustinův problém spočíval – stejně jako u tolika jiných lidí jeho i naší doby – v oblasti sexuality. Ve stejné době, kdy velký Afričan svou myslí dospíval k poznání o totožnosti platónského Logu s Kristem, se jeho životní styl ke křesťanství nijak nepřibližoval. Monice se podařilo dosáhnout toho, že Melanie po patnáctiletém soužití zmizela z Augustinova života, a nasměrovat Augustina k zasnoubení s urozenou dívenkou, jejíž rodina by mohla nemálo pomoci jeho kariéře. Nikomu nevadí, že Adeodatus těmito machinacemi přišel o matku. A Augustin nahrazuje Melanii mladší a atraktivnější milenkou Dionou…

Není už ale schopen klamat sám sebe. Uvědomuje si, že není nezúčastněným divákem v boji mezi mocnostmi Světla a Tmy, ale že duchovní boj zuří v něm samotném, v jeho vůli. A že v tomto boji potřebuje pomoc Boží milosti. A tato milost přichází prostým způsobem – v podobě dítěte prospěvujícího slova „Vezmi a čti!“, které Augustina přiměje vzít Bibli a přečíst si v ní výzvu apoštola Pavla: „Ne v hýření a opilství, v nemravnostech a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním!“ „Neměl žádné přání a žádnou potřebu číst dál,“ říká k tomuto známému příběhu Louis de Wohl. „S koncem věty zazářilo v jeho srdci světlo dokonalé důvěry. Temnota nejistoty zmizela. Pohlédl na Alypia. ,Jsem svobodný,’ řekl s naprostým klidem. ,Konečně mohu s Bohem mluvit tak, jak spolu hovoří přátelé.’“

Uvedené verše jsou ze závěru třinácté kapitoly listu Římanům, který pak pokračuje Pavlovými slovy „bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe“. O těch Alypius podle de Wohlova románu prohlásil, že se týkají jeho – a že on, který za Augustinem „klopýtal po všech špatných cestách, nezůstane pozadu poté, co našel tu pravou“.

K Augustinovu obrácení došlo koncem srpna roku 386. O necelého půl roku později, o Velké noci Léta Páně 387, přijímají Augustin, Adeodatus a Alypius v milánské bazilice z rukou biskupa Ambrože křest. Augustin před svým křtem cítí, že v bazilice jsou (fyzicky či duchovně) přítomni všichni, kteří ovlivnili jeho k tomuto dni směřující cestu. Je tam i Harmodius, kterému Augustin v duchu říká: „Jsme si teď navzájem blíž, přestože ty jsi mrtev a já stále živ, než kdykoli v době, kdy jsme byli ještě oba naživu. Protože nyní jsme spojeni v lásce Boha. Ty jsi Jej poznal o tolik dřív než já. Přicházím pozdě, Harmodie, velmi pozdě. Ale ne příliš pozdě. Nikdo nemůže obejít Krista…“

Vylíčení liturgie Velké noci a křestního obřadu, při kterém umírá starý hříšný Adam a na jeho místo přichází člověk duchovně znovuzrozený, představuje vrchol de Wohlova románu. Augustin v něm vše prožívá takto:

„Byl s ním jeho syn a jeho nejlepší přítel a bratr, a přesto byl sám. Stál v kruhu mnoha lidí, kněží a laiků, ale byl sám, jediná osamělá duše před Bohem. Ambrožův hlas pronášel slova určená k opakování, slova o zřeknutí se satana a všeho, co působí a čím se pyšní. A muži se svlékli a on následoval jejich příkladu. A byli pomazáni olejem jako zápasníci před bojem a králové, když se ujímají vlády, a sestoupili do křestního bazénu. A Ambrož položil tři otázky – zda věří v Boha, Otce všemohoucího; v Ježíše Krista, Syna Božího; v Duchu Svatého – a Augustin slyšel sám sebe, jak jako by zdálky třikrát odpovídá ,Věřím’. A Ambrož jej pokřtil ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého a on se vynořil a byl ještě jednou pomazán olejem a balzámem a Ambrož mu udělil svátost biřmování, dělaje kříž na jeho čelo, a někdo jej oblékl do bílé tuniky a vložil mu do ruky hořící svíci. Kruhový prostor baziliky zářil paprsky vycházejícího slunce a všechno bylo bílé a zlaté. A Ambrož hlasem, který jako by zářil, řekl: ,Tebe, Bože, chválíme – Tebe uznáváme jako Pána.’ Ta slova vyvstávala v Augustinově mysli. jako by nezaznívala Ambrožovým, ale jeho vlastním hlasem…“

Augustin, jeho matka Monika, Adeodatus, Alypius a Evodius (někdejší císařský důstojník, který se podobně jako Augustin vzdal světské služby, aby vstoupil do služby Kristovy) se pak vracejí do Afriky, aby tam vytvořili společenství víry a duchovního i filosofického sdílení. Ale Monika je již unavená a nemocná a při čekání na loď v Ostii umírá.

Před smrtí vede s Augustinem poslední, velmi hluboký rozhovor, ve kterém (podobně jako později on ve svých „Vyznáních“) upřímně vyznává všechna pochybení svého života, počínaje mladistvým zalíbením ve víně a konče pošetilými představami o tom, že musí svého syna oženit, protože je to jediná možná cesta k jeho souhlasu s křtem. A matka se synem, dva křehcí lidé, dobře si vědomí své lidské bídy, o to více vzdávají díky Vykupiteli a rozmlouvají o blaženosti, kterou bude díky Jemu možné zakoušet v nebi.

Krátce na to se Monika sama „narodila pro nebe“. Odešla na věčnost smířená a šťastná, naplněná vděčností za to, že se dočkala pohledu na svého syna jako na katolického křesťana. A že mu (jak Evodiovými ústy říká Louis de Wohl) mohla předat své poslání „být strážným andělem druhých“.

Po její smrti Augustin změnil své plány a před cestou do Afriky se ještě vydal do Říma, aby před svou budoucí službou Kristu navštívil hroby Jeho apoštolů a přijal příkazy, rady a požehnání Petrova nástupce.

Další životní cestu velkého Afričana už Louis de Wohl jen stručně shrnuje v závěru svého románu, kde se zmiňuje mj. o Augustinově návratu do rodného Tagaste a založení klášterní komunity, v níž se Augustin se svými přáteli v míru a pokoji oddával modlitbě, meditaci a studiu (tj. o zrodu společenství augustiniánů).

Augustin byl z onoho pokojného způsobu života brzy vytržen povoláním k dalším úkolům. Byl vysvěcen na kněze a ustanoven biskupem v Hippu. Při duchovním vedení sobě svěřených křesťanů musel tvrdě bojovat s donatisty, manichejci a dalšími „bludaři“, proti nimž napsal řadu polemických spisů.

Z jeho pera však vzešly i knihy, které jsou na rozdíl od dobově podmíněných polemik nadčasové a mají dodnes co říci každému, kdo chce hledat pravdu. A každý opravdu vzdělaný obyvatel Západu musí i dnes znát Augustinova díla „Vyznání“ (Confessiones) a „O městě Božím“ (De civitate Dei).

Louis de Wohl, který ve stručné závěrečné části „Neklidného plamene“ záměrně nechává stranou problematické stránky Augustinova odkazu a zaměřuje se právě na to, co je v něm nadčasové a ryzí, o prvním z těchto děl říká:

„Mužům a ženám s problematickou povahou bude tato kniha dodávat odvahu. Je z ní totiž zřejmé, že i z gaunera se může stát světec… Celý obsah ,Confessiones’ může být shrnut jedinou větou této knihy: Augustin se v ní obrací k Bohu a říká ,Stvořil jsi nás pro Sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.’ Tato věta je nesmrtelná, je v ní srdce náboženství.“

Je to také teprve Augustin (nikoliv Konstantin), kdo představuje opravdový symbol přechodu světa rozkládajícího se na území římské říše z pohanské éry do éry křesťanské. Svatý Augustin se dožil soumraku někdejšího pyšného impéria, ztělesného dobytím a vydrancováním Říma Vizigóty roku 410. Nebýt jeho víry a jeho geniality, snad by v této době úpadku staleté říše zvítězila nostalgie za slavnou minulostí Říma a jeho pohanskými bohy… Jak konstatuje Louis de Wohl:

„Milióny – ano, milióny lidí – tehdy volaly, že pád Romulova města byl zaviněn opuštěním starých bohů a vzestupem křesťanství. Proti těmto miliónům povstal jediný muž, Augustin, který se dal do boje. Jeho armáda sestávala z dvaadvaceti legií – dvaadvaceti knih ,Města Božího’. Ve ,Městě Božím’ je všechno: historie, filosofie, teologie, apologetika a morální kód. Začíná dobytím a vypleněním Říma a končí trumpetami Soudného dne! A hrdinou této knihy, hrdinou všech Augustinových knih, je Bůh. Lze v ní najít demonstraci všeho vědění a odsouzení všech pověr; lze v ní najít dějiny války, odsunuté stranou učením míru. Gigant Augustin se v této knize vypořádal se starými bohy, s jedním po druhém, jednou provždy tak, že zmizeli a už nikdy nepovstanou. Především však Augustin popsal dvě města dvou různých norem: Civitas Dei a Civitas Diaboli. První z nich bylo založeno láskou Boží a vede k pohrdání egem. Druhé bylo založeno sebeláskou a vede k pohrdání Bohem.“

Obsah celého životopisu svatého Augustina by se dal shrnout mnou zvoleným mottem, že kdo hledá pravdu, nemůže obejít Krista, anebo jeho vlastními slovy o neklidném lidském srdci, které nemůže najít spočinutí jinde než v Bohu. Toto spočinutí se od honby za světskými požitky neliší jen tím, že přináší pokoj, ale také tím, že přesahuje hranice tohoto světa a je spojeno s velikonoční naději na dokonalé a nikdy nepomíjející štěstí. K tomuto štěstí Augustin odkazuje posledními větami svého „Města Božího“ i posledními slovy, která pronesl před svou smrtí z 28. srpna 430. Ta podle Louise de Wohla zněla: „Ten, který je Život, sestoupil na zem a překonal smrt. Nechcete vystoupit k Němu a žít?“