Louis de Wohl: Živé dřevo (Svatá Helena a císař Konstantin)

Asi jen málokterá kniha přibližuje význam dnešního dne – Velkého pátku – lépe než historický román „Živé dřevo“ od Louise de Wohla (1903–1961), katolického spisovatele narozeného v Německu a od nastolení nacistické hrůzovlády žijícího ve Velké Británii.

„Živé dřevo“ tvoří zajímavě se doplňující dvojici s nejslavnějším románem o dějinách křesťanství v římské říši – se Sienkiewiczovým „Quo vadis“. Zatímco Sienkiewicz mohl děj svého příběhu z doby Neronova pronásledování křesťanů založit na kontrastu mezi pyšným římským ideálem nadvlády a moci na straně jedné a křesťanským poselstvím o vykoupení láskou, pokorou a utrpením na straně druhé, de Wohlův román klade znepokojující otázky ve vztahu k době konstantinovského obratu, kdy se uvedený protiklad jako by začínal vytrácet.

Zajímavé je i srovnání způsobu, jakým se dva velcí křesťanští spisovatelé – Polák devatenáctého století a německý antinacista století dvacátého – ve svých dílech zmiňují o Židech. Nezasvěcený čtenář Sienkiewiczova „Quo vadis“ by mohl nabýt dojmu, že židovství je náboženstvím, které nemá s křesťanstvím nic společného a naopak je vůči němu podobně nepřátelské jako pohanství. (1) Zcela jinak je tomu u de Wohla, který prostřednictvím jedné z postav svého románu (křesťanského světce a mučedníka Albana) upozorňuje čtenáře na význam židovské monoteistické a mesiánské tradice pro vznik křesťanství, který by byl bez ní zcela nemyslitelný:

„Vyvolení Židů bylo nanejvýš dobrou volbou – protože když Žid obdrží pravdu, tak se jí jen tak nepustí. Celkem vzato si Židé vedli znamenitě; malý národ, obklopený nepřátelskými kmeny, které všechny vzývaly mnoho bohů, Baala a Melkarta a Astartu a Nergala a Marduka a jak se všichni jmenovali. Židé přilnuli k Bohu jedinému, jehož pravé jméno se pro ně stalo tak svatým, že je nikdy nevyslovují. V jejich svatém jméně a u jejich proroků bylo předpovězeno, že se jednoho dne z jejich středu zrodí Kristus, narozený z panny, který přijde spasit svět svým životem a svou smrtí.“ (2)

De Wohlem vylíčená cesta Konstantinovy matky Heleny k víře v Krista naproti tomu připomíná tutéž cestu Vinicia z románu „Quo vadis“, jakož i cestu bezpočtu křesťanských konvertitů minulých i současných. Jde o cestu od „světské“ lásky k altruistické lásce křesťanské, doprovázenou trápením a bolestí, s jejíž pomocí se lidská duše může očistit od svého egoismu a pozvednout se z prachu k výšinám.

Louis de Wohl v autorské poznámce k „Živému dřevu“ uvádí: „Toto je román, který si nečiní nároky na historickou přesnost ve všech bodech. Tam, kde se historikové neshodují – např. v otázce Helenina rodiště a jejího původního společenského postavení – jsem měl svobodu zvolit si verzi, která ji mi bližší.“ (3)

Spisovatelem zvolená verze, podle níž Helena pocházela z Británie a byla dcerou mysteriózního krále Coela, vychází z ne právě spolehlivého historického pramene. „Kronikář Geoffrey z Monmouthu ve dvanáctém století zaznamenal, že Helena byla dcerou Coela, krále Britonů… Podle Eusebia z Caesareje, Konstantinova současníka a přítele a mnohem přesnějšího historika, než byl Geoffrey z Monmouthu, se Helena narodila v Drepanu v maloasijské Bithýnii a pravděpodobně byla dcerou hostinského.“ (4)

Pravda románu je však taková, že Helenina předurčenost k hledání Živého dřeva vychází z toho, co jí od dětství vyprávěl její otec, germánský král, který důvěrně znal příběh o Stromě života Yggdrasilu ze severogermánské mytologie, slyšel i o egyptském Stromě života – a očekával naplnění starých příběhů a proroctví:

„Dřevo je posvátné. Dřevo je pohromou a triumfem člověka. Zabíjí člověka a zachraňuje ho. Svět, jak ho známe, je postaven na dřevě, na Yggdrasilu, svatém stromu, který dává život. Všechno je obsaženo v poselství – v poselství o Živém dřevě, kterému nikdo nerozumí.“ (5)

Podle Coelova proroctví měla Živé dřevo objevit právě jeho dcera. Jeho nalezení mělo být spojeno i s Konstantinem, synem Heleny a vysokého římského (v Británii sloužícího) důstojníka Constantia, kterému dal starý král svou dceru za ženu.

Zde právě v de Wohlově románu začíná onen příběh lásku pročišťujícího utrpení. Poslední slova starého Coela, kterými se před smrtí obrátil ke své dceři, se týkala jí a Konstantina: „Ty a on společně naleznete Strom života – samotné Živé dřevo…“ (6) Ještě předtím Coel hovořil o Helenině lásce ke Constantiovi, která se původně projevovala hlavně touhou pomoci mu ke slavné kariéře a mocenskému vzestupu:

„Jestliže ho miluješ, miluj ho celou svou silou. To učiní silnou i tebe. Miluj ho tam, kde mu nemůžeš rozumět. Miluj ho bez ohledu na zklamání a trápení. Přinese to ovoce, až přijde čas. Dovol lásce, aby byla silnější než pýcha – na to nezapomeň: Dovol lásce, aby byla silnější než pýcha, až přijde čas.“ (7)

Helena, hrdá dcera britského krále a žena římského vojevůdce, slovům svého otce zpočátku nerozuměla. Poté, co v Británii došlo k státnímu převratu a její původně římský správce Carausius ji odtrhl od Říma, prožila řadu let spřádáním odbojových sítí proti Carausiově vládě a čekáním na den, kdy bude její (od ní dočasně odloučený) muž císařem Maximianem jmenován velitelem armády, která invazí do Británie získá tuto zemi zpět římského impériu. Netušila, že k tomuto jmenování (a současně i k jmenování Constantia caesarem, tj. panovníkovým zástupcem) sice opravdu dojde, ale Constantius za ně bude muset zaplatit sňatkem s Maximianovou dcerou Theodorou, a tedy také jejím vlastním zapuzením…

Místo očekávaného šťastného znovushledání s manželem tak Heleně toužebně očekávaná římská invaze přinese naprosté zhroucení všeho, na čem její srdce lpělo: Constantius se sice vítězně vrací do Británie a dokonce znovu přichází i do jejich někdejšího společného domova, ale po jeho boku je princezna Theodora.

Léta utrpení, následující po tomto krutém prozření, pak Helenu pomalu vnitřně připravují na setkání s křesťanskou vírou. Někdejší Coelův služebník Hilary, kterého starý král na smrtelné posteli odkázal své dceři, nakonec Helenu seznamuje se svým přítelem, křesťanským misionářem Albanem, který jí neobyčejně průzračným způsobem zvěstuje poselství o Kristu a o významu Jeho ukřižování. Poté, co mu zpočátku lhostejná Helena řekne, že už dávno zná ten starý příběh o Ježíši, židovském buřiči, který byl zatčen a ukřižován římskými úřady, Albanus k jejímu ohromení reaguje slovy „Ano, byl ukřižován – pro tebe!“:

„Pro tebe a pro mě; a tady pro Hilaryho – a pro tvého syna; pro císaře v Římě a pro posledního žebráka jeho říše; pro Germány za Rýnem a pro černochy v Africe. Pro všechny lidi – i pro ty, kteří ještě nejsou na světě – pro všechny nespočetné generace, které teprve přijdou – a přece pro každého z nás osobně. Víš, on z nás sňal prokletí…“

Na Heleninu podrážděnou otázku, o jakém prokletí to mluví, pak Albanus odpovídá popisem naší lidské situace: „Kletbu, kterou všichni trpíme. Když jeden z nás udělá něco špatného, často říkáme – laskavě, jak se nám zdá – ,No dobrá, je to lidské, není-liž pravda?’ A v určitém smyslu máme pravdu – je to lidské, že děláme špatné věci. Ale legendy a mýty všech národů nám vyprávějí o dávno minulé době, o zlatém věku, ve kterém konání zla nebylo lidské a kdy na zemi vládl mír a dobrá vůle – dokud se nestalo něco, co všechno změnilo. Byl to skutek neposlušnosti – čin, kterým jsme se odřízli od jediného Zdroje štěstí – a od té doby je svět takový, jaký je dnes… Bůh se stal člověkem, aby překonal lidskou vinu a učinil nás schopnými opravdového života. Přijal účast na našem lidství, abychom tak my mohli mít účast na jeho božství. Stal se člověkem z masa a krve – a byla to jeho krev, jeho svatá krev, která se za nás obětovala na kříži… Svatá krev proměnila obyčejné dřevo ve Strom života…“

Albanovo hlavní poselství, určené speciálně Heleně v její stávající situaci, však přichází až v závěru jeho rozhovoru s opuštěnou princeznou: „Raduj se… Skrze utrpení přicházíš blíž k Bohu. Pozvedni svýma rukama své utrpení a obětuj je jakou živou věc, jako neposkvrněnou oběť, kterou je – pokud je tvá láska pravá, to znamená nesobecká. Jestliže je tvá duše zkoušena ohněm, je tomu tak proto, že je z ryzího zlata. Tvé základy byly postaveny na iluzi; proto se rozplývají, když stojíš tváří v tvář skutečnosti. Doposud jsi milovala sobecky – milovala jsi kvůli sobě samé a očekávala jsi odměnu… Teprve nyní, když už nic nečekáš – nyní, když jsi ztratila všechno, získáš lásku… Odevzdej všechno – a získáš víc, než o čem jsi kdy snila. Nenechej si nic pro sebe a budeš bohatá. Toto je poselství. Pokoj našeho Pána ať je s tebou.“ (8)

Krátce po tomto prvním setkání s poselstvím evangelia Helena ztrácí svého syna, který odchází na Východ, kde vládne imperátor Diocletian a caesar Galerius, aby tam sloužil jako důstojník v armádě (pod svým otcem na Západě hrdý mladík sloužit odmítá). Konstatin si s sebou bere svou nevěstu, hezkou, ale nepříliš urozenou Minervinu – a jeho matka tuší, že její budoucí snacha jednou pozná podobnou tragédii jako ona sama, až začne svému muži překážet v další kariéře… Objímá snoubenku svého syna, cítí bít její srdce a přes její hlavu se dívá na Konstantina, ve kterém se mísí radost se zmatkem:

„Matka ji má zjevně ráda, ale proč se teď na mě dívá takovým způsobem – jako kdyby se mě chtěla na něco zeptat. Ne, jako kdybych Minervině ublížil a ona mi to vyčítala. Ale muž nikdy nemůže porozumět tomu, co se ženám honí v hlavě.“ (9)

Louis de Wohl dále popisuje pronásledování křesťanů, rozpoutané Diocletianem a zasahující i do Británie, a líčí mučednickou smrt Hilaryho a Albana (kterému podle románu Helena později nechala postavit jemu zasvěcený kostel). (10) V době tohoto pronásledování se Helena podle de Wohlova románu po mnoha letech zase setkává s Constantiem, ke kterému přichází orodovat za křesťany… Dovoluje lásce, aby byla silnější než pýcha – a prožívá naplnění slov svatého Albana, že až pro sebe samu nebude nic chtít, dostane víc, než o čem kdy snila. Constantius jí totiž sděluje, že Diocletian abdikoval, Maximian musel následovat jeho příkladu a on, Constantius, je nyní vládcem západní poloviny říše. A že jako starý muž musí neprodleně ustanovit svého nástupce, kterým nemůže být nikdo jiný než Konstantin…

Constantius povolává Konstantina k sobě do Británie. Před svou smrtí rehabilituje Helenu jako císařovnu a předává vládu svému synovi, kterého současně žádá, aby napravil zlo, spáchané na křesťanech.

De Wohl psychologicky velmi přesvědčivým způsobem popisuje Helenin vnitřní vývoj, směřující k přijetí křesťanství, které zjemňuje celé její smýšlení – a v kontrastu s ním vnitřní nehybnost Konstantina, který zůstává tvrdým a někdy až nelidským vojákem a politikem, zacházejícím s druhými lidmi jako s pěšáky na šachovnici.

Ve chvíli, kdy je to pro něj politicky žádoucí, Konstantin zapuzuje svou ženu Minervinu a bere si Faustu, nejmladší dceru Maximiana. Ten totiž poté, co byl Diocletianem přinucen k abdikaci, prosadil na trůn svého syna Maxentia, ale pak zatoužil vládnout zase sám; a když mu jeho syn neuvolnil trůn, spojil se v mocenském boji s Konstantinem, kterého k sobě připoutal prostřednictvím Fausty. Tato kalkulace mu však hrubě nevyšla, protože mezi dvěma muži s velkými ambicemi, tchánem a zetěm, posléze došlo ke střetu, ve kterém Konstantin Maximiana zabil…

Roku 312 probíhá další kolo mocenského boje v podobě občanské války mezi v Římě vládnoucím Maxentiem a proti němu táhnoucím Konstantinem. Helena přichází do Konstantinova tábora. Hovoří se svým synem o víře a Konstantin jí říká, že příběh Krista („ubohého malého Žida“) není nic pro něj: „Je to židovský příběh – naprosto neřímský… Nemá nic společného s naším světem.“ (11)

Konstantin chce nechat matce její židovský mesiánský příběh a sám si nechat svého Vergilia. Při zahloubání se do jeho poesie však zjišťuje, že i tento římský básník nedlouho před Kristovým narozením napsal verše, vyznívající jako proroctví o příchodu mesiánského zlatého věku… Helena věří, že posláním jejího syna je podřídit impérium vládě Kristově, a že Ježíš chce Konstantina přivést k Sobě. Ale zároveň tuší, že odpověď jejího syna na Kristovo volání bude až příliš – římská…

Historická či legendární tradice o rozhodující bitvě mezi Konstantinem a vojensky silnějším Maxentiem u Milvijského mostu je všeobecně známá. Vypráví o tom, že Konstantin v předvečer bitvy ve snu či vidění uslyšel slova „v tomto znamení zvítězíš“, spojená se znamením kříže, nechal namalovat kříže na zbroj svých vojáků a v strašlivé řeži u Milvijského mostu pak opravdu zvítězil – ve jménu Toho, který podstoupil ukřižování za všechny lidi včetně svých nepřátel a vrahů poté, co Svým věrným zakázal, aby použili mečů na Jeho obranu…

Není divu, že ani spisovatel formátu Louise de Wohla si s tímto zvláštním příběhem tak docela neporadil. I v jeho podání působí poněkud nepřesvědčivě. O to přesvědčivěji je nicméně v románu vylíčeno tušení Konstantinových vojáků, že s jejich císařem přichází něco nového a že Řím stojí na počátku nové historické epochy.

Za začátek této nové éry bývá všeobecně považováno vydání tzv. ediktu milánského, kterým Konstantin roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s pohanstvím. To je v románu „Živé dřevo“ poněkud překvapivě jen letmo zmíněno. De Wohl o něm píše v dopise, adresovaném Konstantinem Heleně roku 326:

„Uplynulo už skoro třináct let od chvíle, kdy naše vojsko, posvěcené znamením Vykupitele slavné a věčné památky a podporované modlitbami naší matky, dosáhlo slavného a rozhodného vítězství u bran Říma… Byli jsme vskutku šťastni, že jsme se mohli řídit radou a doporučením naší císařské matky, která nás nabádala k mírnosti vůči poraženému nepříteli a šířila ducha lásky v celém našem impériu, tím, že jsme zakládali ústavy pro sirotky, vdovy a jinak postižené lidi a nechali postavit mnoho kostelů… Ediktem milánským jsme vyplnili poslední přání našeho císařského otce a vrátili křesťanům všechna práva, která jim byla upírána nespravedlností dřívějších panovníků.“ (12)

Dalším velkým mezníkem duchovních dějin se stal nicejský koncil, svolaný Konstantinem roku 325, na kterém byly na věky vyjádřeny základy křesťanské víry v Krista, který byl pravým člověkem, aby na Sebe mohl vzít všechnu naši bídu, a současně pravým Bohem, aby nás z ní mohl vykoupit.

Avšak hned v následujícím roce se Konstantin projevil jako netvor, když nechal zabít svého vlastního syna Crispa, Helenina nejstaršího vnuka z Konstantinova manželství s Minervinou. Crispus byl svým otcem původně jmenován caesarem a snad se v budoucnu mohl jako Konstantinův nástupce stát moudrým křesťanským vládcem (jeho vychovatelem byl známý křesťanský myslitel Lactantius, který mu vštěpoval mj. úctu k svobodě lidského svědomí a náboženskou toleranci). Roku 326 však Konstantin uvěřil, že se caesar Crispus nechal zaslepit ctižádostivostí a stal se hlavou spiknutí proti jeho trůnu i životu. Podle de Wohlova románu k tomu došlo v důsledku našeptávání Konstantinovy druhé ženy Fausty, která nechtěla riskovat, že by se jí mohlo stát totéž, co Theodoře – že by se syn z prvního manželství mohl stát císařem a poručníkem jejích dětí…

Poté, co Crispus z vůle svého otce umírá, zoufalá Helena si klade otázky: „Je možné, aby takovým rukám, potřísněným krví, bylo dovoleno budovat království Ježíše Krista na zemi? Klamala jsem se ve všem, oč jsem se celá ta léta snažila? Konala jsem místo Božího díla dílo satanovo?“

Po tomto černobílém (či spíše černočerném) pohledu na konstantinovský obrat, vloženém do úst samotné Konstantinovy matky, však de Wohl kontruje hlubším a diferencovanějším pohledem, vloženým do úst biskupu Osiovi, který Heleně odpovídá:

„Jak pyšnou jsi ženou, když si myslíš něco takového! Opravdu věříš tomu, že Božím nástrojem může být jen někdo zcela bezúhonný? Vzpomeň si na apoštoly – což všichni neopustili svého Pána, když přišly stráže, aby se ho zmocnily? Nezapřel snad samotný Petr, vůdce ostatních, našeho Pána třikrát za jedinou noc? A přece to byl on, koho náš Pán nazval Skálou a postavil na něm svou církev! Pravím ti, že v celých dějinách lidstva byl jen jeden jediný bezúhonný muž. Každý z nás se může jen snažit kráčet v jeho stopách tak, jak dokáže…

Narodili jsme se s poskvrnou prvotního hříchu. To znamená, že od svého pádu v ráji – až už to bylo kdykoliv a kdekoliv – se lidská přirozenost stala porušenou. Propadli jsme uctívání božstev sebelásky, síly, násilí, chtíče a chamtivosti… Myslíš, že se naše přirozenost – ne individuální, ale celková – že se přirozenost lidstva může během několika staletí změnit natolik, aby se země zase stala rájem? Můžeme se jen snažit o pokládání základů Království Kristova, o to, aby stále více lidí bylo osvobozováno z prokletí padlého lidstva svátostí křtu a aby se učení Páně vštěpovalo do jejich mladých duší, jakmile se stanou schopnými přemýšlet. Po celá tisíciletí svět věřil v násilí, které se stalo železným zákonem. Musíme roztavit toto železo v ohni lásky – ale bude trvat dlouho, než se její plameny roznítí do takové výhně, aby to bylo možné…

Kříže na přilbách a štítech jsou jedna věc, změna lidského srdce věc druhá… V Konstantinovi a jeho říši je stále mnoho pohanského. Pomalu, pomaličku to bude překonávat. Bude docházet k recidivám. Před jednou z nich teď v bolesti a zármutku stojíme. Ale to nám nedává právo, abychom si zoufali nad naším úkolem. Musíme jít dál, i když nám nebude dopřáno spatřit konečné vítězství. Moc zla je silná a může zůstat silnou ještě po bezpočet generací. Bůh není omezen staletími ani tisíciletími. Jedná ve svůj vlastní dobrý čas…“ (13)

Z historických pramenů je známo, že Konstantin nenechal zavraždit jen svého syna z prvního manželství Crispa, ale také svou druhou ženu Faustu (snad po rozhovoru s Helenou, která jej přesvědčila, že Faustina obvinění proti Crispovi byla falešná). Louis de Wohl upřednostňuje verzi, podle níž k rozhovoru mezi matkou a synem došlo až po Faustině smrti. Helena si při něm od Konstantina vyžádala podporu pro svou pouť do Svaté země. Snad jí chtěla vykonat pokání za hříchy své rodiny a současně byla vedena legendou o tom, že křesťanství bude moci zasáhnout římský svět až poté, co bude znovu nalezen Strom života – Živé dřevo, na kterém byla krev Vykupitele prolita za naši spásu, za odpuštění všech našich hříchů…

V Jeruzalémě, který navštívila oficiálně a s plnou podporou císařovy autority, pak Helena podnikla ohromný archeologický výzkum, při kterém nakonec Golgotu objevila v místech, kde kdysi křesťanství nenávidějící pohanský císař Hadrián nechal postavit chrám „bohyně sexu“ Venuše.

Ve scéně, kterou jeho román vrcholí, Louis de Wohl víceméně vychází z líčení historika Socrata Scholastika, žijícího na přelomu 4. a 5. století, podle nějž Helena kopala v místě Venušina chrámu a „narazila na 3 kříže: jeden svatý, na kterém byl pověšen Kristus a druhé dva, na nichž byli pověšeni dva lotři. Vedle těchto křížů byla nalezena Pilátova tabulka, na které Pilát různými jazyky napsal a jasně prohlásil, že ukřižovaný Kristus byl židovským králem.“ (14)

Tak jako Kristus kdysi ve Svaté zemi uzdravoval nemocné na duchu i na těle, i nyní dává podobným způsobem Heleně znamení, když je dotekem Jeho kříže uzdraven postižený chlapec. Helena tak poznává, že tento kříž je opravdu Živým dřevem, na kterém Spasitel vykoupil ze smrti hříchu ji, Konstantina a celé lidské pokolení…

Poznámky:

1) Viz např. Sienkiewiczova odpudivá scéna, ve které rabíni podkuřují Neronovi a ponoukají jej k pronásledování křesťanů (Henryk Sienkiewicz, Quo vadis, Praha: Český klub, 2003, s. 369).

2) Louis de Wohl, The Living Wood: Saint Helena and the Emperor Constantine, San Francisco: Ignatius Press, 2008, s. 168–169 (překlady z anglického originálu de Wohlova románu jsou mé vlastní).

3) Louis de Wohl, op. cit., s. 369.

4) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice II., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 15–16.

5) Srov. Louis de Wohl, op. cit., s. 22.

6) Tamtéž, s. 104.

7) Tamtéž, s. 102.

8) Viz tamtéž, s. 169–173.

9) Viz tamtéž, s. 184.

10) Podle historika církevních dějin Knuta Schäferdieka k umučení sv. Albana spíše než za Diocletianova pronásledování (303–305) došlo „během Deciových perzekucí (249–51)“. Viz Knut Schäferdiek, „Křesťanská misie a expanze“, Teologický sborník, 2001, roč. 7, č. 4, s. 71.

11) Louis de Wohl, op. cit., s. 288.

12) Louis de Wohl, op. cit., s. 333.

13) Viz Louis de Wohl, op. cit., s. 342–345.

14) Socrates Scholasticus, Církevní dějiny, Praha: Česká katolická Charita, 1989, s. 37.