Svatá Klára

I když si to mnozí z nás ani neuvědomují, velká většina Evropanů a Evropanek nese jména křesťanských světců a světic. Tito naši patroni a patronky nám mohou být životní inspirací a spojovat nás se Svatým, kterému byli oddáni. Nositelkám jména Klára (latinsky „jasná“) ukazuje jas svatosti Chiara dei Sciffi neboli Klára z Assisi, která se podle františkánské tradice na Květnou neděli roku 1212 (tedy právě před osmi sty lety) vydala na cestu následování Krista v prostotě, svobodě a radosti.

Klářina legenda

Klářin novodobý životopisec Marco Bartoli práci o své hrdince nazval „Klára: Žena mezi mlčením a památkou“. (1) Tímto názvem naráží na zvláštní situaci ohledně pramenů z Klářiny doby, které nám z pohledu moderní historiografie nepodávají dostatek informací (například dobu Klářina narození můžeme jen odhadovat na léta 1193–1194 a nejistá je i doba a průběh jejího obrácení). Prameny o Kláře buď mlčí (což je případ spisů svatého Františka), nebo její život popisují hagiografickým způsobem (což platí především o našem hlavním zdroji, kterým je Legenda sanctae Clarae virginis, sepsaná na pokyn papeže u příležitosti Klářina svatořečení). Moderní historik, kterého zajímají především fakta a nikoliv jejich smysl, by se však mohl zamyslet nad otázkou, zda se středověké vylíčení Klářina příběhu nevyznačuje krásou a hloubkou, které by čistě „vědecký“ přístup nikdy nemohl dosáhnout…

Při kanonizačním procesu Kláry dei Sciffi, prohlášené za svatou roku 1255, byla vyslechnuta řada svědků jejích dívčích let. Všichni zdůraznili, že Klára, dcerka z přední šlechtické rodiny v Assisi, byla aristokratkou nejen rodem, ale i duchem, dívkou ušlechtilého a zdrženlivého chování, která se přes krásu své tváře vyhýbala pohledům cizích lidí.

Její krása se jí naopak stala problémem ve chvíli, kdy na ni její rodina začala naléhat, aby se provdala. Klára přes velký nátlak opakovaně odmítala ženichy, kteří jí byli vybíráni. Autor jejího již zmíněného hagiografického životopisu Tomáš z Celana píše, že „láska a krása pozemských věcí pro ni byl pouhý dým a falešný obraz krátkého trvání“. (2)

Ve stejné době svatý František a jeho druhové jako prostí kajícníci pracovali na obnově kostelíka Panny Marie v Porciunkule u Assisi. Klára začala v doprovodu důvěrné společnice tajně odcházet z otcovského domu a scházet se s Františkem, aby jí světec mohl být nápomocen v hledání její životní cesty. A pak nadešel rozhodující moment Klářina života – okamžik útěku od rodiny, která ji nutila zůstat „ve světě“. Legenda sanctae Clarae virginis jej popisuje takto:

„Bylo před slavností Květné neděle. S vroucím srdcem se dívka odebrala k Božímu muži, aby se ho vyptala na své obrácení, co a jak má udělat. Otec František přikazuje, aby ve sváteční den slavnostně oblečená a ozdobená šla s ostatními lidmi na svěcení ratolestí. Následující noc měla vyjít ven z města, aby světskou radost změnila v zármutek nad utrpením Páně. Když nastala neděle, Klára, zářící svátečním leskem, v zástupu urozených žen vstoupila s ostatními do kostela. Tam se stalo důstojnou předzvěstí, že zatímco se ostatní věřící tlačili k palmovým ratolestem (3), Klára z ostychu zůstala na svém místě. A tu sešel velekněz /tj. biskup/ po stupních dolů, přistoupil až k ní a vložil jí palmu do rukou. Příští noc se připravila, aby splnila světcův příkaz, a přistoupila k vytouženému útěku s počestným doprovodem. Protože však nechtěla vyjít z domu obvyklými dveřmi, silou, jež se jí samé zdála podivuhodná, otevřela vlastníma rukama jiné dveře, které byly zatarasené trámy a velkými kameny. Opustila tedy dům, město i příbuzné a spěchala k Panně Marii v Porciunkule. Zde drželi bratři v Boží svatyňce svatou stráž a pannu Kláru přijali se zažehnutými světly. Zde se brzy vzdala špíny Babylóna a dala světu rozlukový list. Zde rukou bratří odložila své vlasy a navždy opustila zdobené šaty.“ (4)

Klára a František

„,Bez Kláry,’ pravil Camille Mauclair, ,vůně františkánství nebyla by tak pronikavá ani tak sladká. Skrze Kláru bylo z vůle boží Františkovi dovoleno připojit k jeho velkému úsilí onu milostnost, kterou svaté ženy před dvanácti staletími dodaly životu Ježíšovu.’ /…/ Jak praví florentská legenda o sv. Kláře, muž i žena Assiští byli dvě velká světla víry katolicko křesťanské a dva démantové sloupy, které podepřely římskou církev, aby se nezřítila, a reformovaly jedno i druhé pokolení lidské v životě Kristově…“ (5)

Klára a František sehráli v církevních i obecných dějinách Západu podobně významnou úlohu, jako o sedm století dřív Scholastika a Benedikt. Oproti zakladatelům benediktinského řádu to však měli mnohem obtížnější: nebyli pokrevní sourozenci, jejich doba hleděla na možnost spolupráce mezi mužem a ženou s nedůvěrou a „podvojné kláštery, které běžně existovaly od sedmého do desátého století, v době Františka a Kláry již nefungovaly“. (6)

Když František přijal v Porciunkule Kláru do svého společenství, zachoval se odvážně a neobvykle, jak o tom svědčí i rozpačitá formulace z Legendy sv. Kláry panny, podle níž Klára „rukou bratří odložila své vlasy“. Ve skutečnosti to byl sám František, kdo Kláru ustřihnutím jejích vlasů přijal do společenství křesťanů konajících pokání. Právě tak nemůže být pochyb o tom, že František (prostý laik, nezastávající žádný církevní úřad) sám „vynalezl“ krásnou liturgii Klářina přijetí: „Liturgii, jež trvala celý den a již nemohla vymyslet jiná fantazie, než duchovní představivost světce, který později vynalezl ,liturgii jeslí’ v Grecciu. I v případě oněch Vánoc se totiž jednalo o skutečnou liturgii, kterou František připravoval už dva týdny předem. Některé detaily jako noc, rozžatá světla, šířící se pocit radosti tyto dvě události velmi sbližují.“ (7)

Klářino liturgické přijetí však bylo jedna věc, zatímco otázka, co dělat se ženou ve společenství bratří, věc druhá. František prozatím odvedl Kláru do benediktinského opatství San Paolo delle Abbadesse, kde zcela ve františkánském duchu přes svůj šlechtický stav žila jako kajícnice pokorně sloužící chórovým mniškám. Toho se zhrozili její příbuzní, kteří se ji pokusili z kláštera odvést. Rezignovali však poté, co jim ukázala tonzuru na hlavě jako znamení toho, že už je „zasvěcená Pánu“ a tedy mimo jejich pravomoc. O několik dní později Klára opustila opatství San Paolo a uchýlila se do ženské komunity u kostela Sant’Angelo in Panza. Tam ji přes odpor rodiny následovala její mladší sestra Anežka, které František také ostříhal vlasy.

Světec pak Kláru, Anežku a další dívky, které se k nim připojovaly, poslal ke kostelu San Damiano, kde sám před časem prožíval počátky svého života podle evangelia. V San Damianu vznikla první komunita „chudých sester“, kterým se později bude říkat klarisky, podobně jako se „menším bratřím“ Františka z Assisi začne říkat františkáni. František a Klára tak navázali na tradici Benedikta a Scholastiky, prvních zakladatelů řádu s mužskou a ženskou větví, i na tradici hlubokého duchovního přátelství, které před nimi i po nich prožívali mnozí jiní světci a světice církevních dějin. Papež Benedikt XVI. o tom říká:

„Zejména na počátku její řeholní zkušenosti byl František nejen Klářiným učitelem, jehož ponaučení zachovávala, ale také přítelem a bratrem. Přátelství mezi těmito dvěma svatými má jeden velmi krásný a významný aspekt: setkají-li se totiž dvě čisté duše zapálené toutéž láskou k Bohu, čerpají ze svého přátelství nejmocnější pohnutku na cestě k dokonalosti. Přátelství je jedním z nejušlechtilejších a nejvznešenějších citů, které očišťuje a proměňuje božská milost. Stejně jako svatý František a svatá Klára prožívali hluboké přátelství na cestě ke křesťanské dokonalosti také další svatí, například svatý František Saleský a svatá Jana Františka de Chantal.“ (8)

V uvedeném citátu se ovšem za slovy „zejména na počátku“ skrývá skutečnost, že již zmíněné dobově podmíněné obtíže posléze spolupráci mezi Klárou a Františkem fakticky znemožnily. „Po krátkém období, kdy bratři a sestry pracovali společně tak, jak bývalo dříve zvykem v podvojných klášterech, biskup ze strachu před skandálem zakázal bratrům sestry navštěvovat nebo jim pomáhat. Klára znovu spatřila Františka teprve při jeho pohřbu, když smuteční průvod projížděl okolo jejich kláštera do Assisi.“ (9)

Svatý František zemřel dne 3. října 1226. V září téhož roku (tj. těsně před svou smrtí) složil „Píseň k povzbuzení svaté Kláry a jejích sester“, ve které sestry vyzval, aby v pokoji snášely všechna životní trápení, „neboť každá bude královnou v nebi korunovanou s Pannou Marií“. (10) Současně poslal umírající František Kláře pro útěchu „své požehnání a také jí dal rozhřešení od každé nedostatečnosti, kdyby snad nějakou měla, pokud jde o jeho příkazy a vůli a také o přikázání a vůli Syna Božího“. (11)

Klára a „svatá anorexie“

V jedné oblasti došlo mezi Klárou a Františkem k neshodě, která ilustruje rozdíl ve spiritualitě středověkých světců a světic. Jednalo se o oblast askeze. Zatímco František vnímal odříkání jako věc potřebnou k získání duchovní svobody a zkrocení těla, které nazýval „bratrem oslem“, Klářina askeze může na pozorovatele zvenčí působit dojmem samoúčelného sebetrýznění. Klára totiž v prvních letech svého pobytu v San Damianu střídala „dny postu se dny, kdy se vůbec nedotkla jídla“, tj. po absolutním hladovění si (slovy svého životopisce) vždy dopřála „svátek, kdy byla voda a chléb. Není divu, že si Klára takovou a tak dlouho dodržovanou přísností přivodila nemoci, že strávila své síly a oslabila tělesnou zdatnost.“ (12)

Krajní odříkání v jídle pro ni bylo natolik důležité, že neposlechla ani svatého Františka, když se ji pokoušel přimět ke zmírnění jejích postů. Význam hladovění pro řeholní identitu svaté Kláry bývá dokonce srovnáván s významem chudoby pro řeholní identitu Františkovu. Někteří učenci již v Klářině době poukazovali na to, že ženským větvím „žebravých řádů“ nebylo dovoleno následovat ideál života bez jakékoliv ekonomické podpory, a tak jejich příslušnice zbavovaly své ego potěšení a podpory spojené s jídlem, protože neměly nic jiného, čeho by se pro Krista mohly vzdát. (13)

Jisté je, že Tomáš z Celana má pravdu, když říká, že Klára extrémní askezí strávila své tělesné síly. Od roku 1224 (tedy od svých asi dvaceti let) už byla na celý zbytek života upoutána na lůžko a nemohla ani navštěvovat mši v kostele sv. Františka; jednou o Vánocích nicméně podle Tomáše z Celana ve své cele mysteriózně slyšela chrámový zpěv a hudbu varhan a dokonce viděla Pánovy jesličky, což jí roku 1958 vyneslo poněkud bizarní titul patronky televize. (14)

Historik Rudolph Bell, přesvědčený o tom, že Kláru připravila o zdraví a nakonec i o život tatáž anorexie jako mnohé dívky dvacátého století, pojmenoval životní styl středověkých asketek jejího typu termínem „svatá anorexie“. Klára byla podle něj první z dlouhé řady středověkých světic, jejichž hladovění nebylo jen „svaté“, ale i „anorektické“, protože vedle spirituality souviselo také (podobně jako u dnešních anorektiček) s problémem s vlastní identitou a se snahou konstituovat ji nezávisle na požadavcích vnějšího světa:

„Středověká italská dívka usilující o autonomii čelí podobnému dilematu jako moderní americká, britská nebo japonská dívka. Někdy svůj zápas přesouvá z vnějšího světa, ve kterém ji podle všeho čeká jistá porážka, k úsilí o ovládnutí sebe samé, svých tělesných potřeb. V tomto smyslu je anorektická reakce nadčasová. Představuje (přinejmenším dočasně) skutečné a přesvědčivé vítězství nad jediným protivníkem, nad nímž západní (nebo pozápadněná) společnost dovoluje dospívající dívce zvítězit – nad sebou samotnou. Toto vítězství ale vede k sebezničení…“ (15)

Bell se přičinil o to, že se Klára stala ztělesněním „svaté anorexie“, a to nejen v moderní psychologické či psychologizující literatuře, ale také v moderním umění: roku 2009 dánská skladatelka Line Tjornhojová úspěšně uvedla operu „Anorexia sacra“, jejíž libreto je založeno na úryvcích z dopisů Kláry z Assisi… (16)

Psychologický redukcionismus se ovšem míjí s podstatou duchovního života a tedy také s podstatou života svaté Kláry. Pokud počínání světice opravdu souviselo s nervovou anorexií či obecně s neblahými psychickými problémy, jednalo se o projevy porušené lidské přirozenosti, jejichž vycházení na světlo představovalo jen druhotný průvodní jev jejího odhodlání kráčet v Kristových stopách bez ohledu na sebe samu. S důležitými postřehy k tomuto tématu přišel znalec dějin křesťanské mystiky Joseph Bernhart, který ve studii „Svatost a nemoc“ z roku 1950 světce charakterizoval takto:

„Patetično v jejich životě můžeme vnímat jako příznak vyššího procesu uzdravování. Ve světci můžeme odhalit jakéhosi souputníka hysterika, jemuž je k nerozeznání podobný. Protože heroicky napadená přirozenost, v mimoděk automatické činnosti, obklopila drama jeho života scenérií abnormálních jevů. Tato jeho mimořádnost, vychází-li organicky z jeho svatosti, vyvěrá z démonična působícího v lidech. I to náleží ke světcově oběti.“ (17)

Klára a eucharistie

Podle historičky Caroline Walker Bynumové lze postní praxi svaté Kláry a jejích následovnic porozumět jen tehdy, vezmeme-li v úvahu symbolický význam jídla v křesťanské duchovní tradici. Pro Kláru podle této autorky „jídlo znamenalo totéž, co oblečení a peníze pro Františka: základní symbol oběti a služby“. (18)

„Bunymová odmítá analogii s nerovou anorexií zdůrazňovanou Bellem. Podle ní půst a ostatní umrtvování, někdy mimořádná, kterým se tyto ženy-mystičky podrobují, má ve skutečnosti původ v pozitivním vidění jejich role ve světě. Eucharistie, při které se Kristus proměňuje ve výživný chléb, se jim stává symbolem jejich vlastní proměny: odmítajíce potravu, tyto mystičky se samy proměňují v potravu.“ (19)

Jinými slovy, Klára, pro kterou je jídlo symbolem oběti a služby, se tímto způsobem zcela vydává Bohu a lidem v následování Krista, jehož „totální dar života, ve kterém se Ježíš vydává až do poslední kapky krve, je celý obsažený v Těle, které se vydává, a v Krvi, která se prolévá – v Eucharistii“. (20)

Tato slova napsal františkán Francesco de Lazzari ve své knize, která je věnována rozjímání o Kláře a eucharistii a představuje světici z Assisi jako „eucharistickou ženu, která sama zrcadlící se v Eucharistii umožnila Kristu, aby rysy své tváře vtiskl do její“. (21)

Ústředním tématem Klářiny legendy sepsané Tomášem z Celana je způsob, jakým svatá Klára sloužila druhým a sytila je. „Necháme-li stranou několik zázračných uzdravení, její hlavní zázraky spočívaly v rozmnožení chlebů při jedné příležitosti a olejů při jiné.“ (22)

V Klářině době bylo přijímání Krista ve svátosti oltářní výjimečnou událostí, ke které i řeholníci a řeholnice přistupovali jen několikrát do roka. O to intenzivněji se však na ně připravovali duchovním přijímáním, při kterém se s Ježíšem setkávali při rozjímání před eucharistií. Klářin každodenní život byl utvářen především touto eucharistickou adorací.

Není proto důvod pochybovat o tom, že i v okamžiku ohrožení Klářina kláštera světice navázala „odevzdaný a důvěrný dialog s Chlebem života“. (23) Podle legendy Tomáše z Celana takto reagovala na situaci, v níž Assisi ohrožovali „Saracéni, žíznící po krvi křesťanů“. (24) Klářin životopisec takto v dobovém duchu propojuje událost z jejího života s ideologií křížových výprav, i když oni „Saracéni“ ve skutečnosti nebyli muslimy bojujícími proti křesťanům, ale vojáky ve službách „křesťanského“ císaře Fridricha II. Nevinné ženy se ovšem od zdivočelých vojáků všech armád vždy mají čeho obávat, takže je pochopitelná Klářina úzkost, s níž ve chvíli, kdy „Saracéni“ již byli na území kláštera, před Nejsvětější svátostí prosila Spasitele za své sestry slovy: „Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit!“ (25)

Podle Tomáše z Celana Kristus odpověděl příslibem Své ochrany a Saracéni byli silou modlící se Kláry ihned zahnáni na útěk. „Je však možné si představit, že tito Saracéni byli méně suroví, než je prezentuje Legenda, a že se chtěli zachovat podle islámské tradice a zastavili se před komunitou žen v modlitbě. V každém případě epizodu uvádějí Akta kanonizačního procesu mnohokrát jako příklad síly Klářiny modlitby právě ve chvíli nejvyšší bezbrannosti. Zde je tedy skutečná alternativa války: Klára…není ochromená pocitem bezmocnosti; důvěřuje modlitbě a vytváří konkrétní možnosti míru.“ (26)

Klára a Anežka

Roku 1233 vyslala Klára pět italských sester do Prahy, aby utvořily základ řeholní komunity kláštera Na Františku, založeného českou princeznou Anežkou, která do něj o rok později také sama vstoupila. Podle vzletného konstatování historika Vlastimila Kybala „kněžna Anežka byla první ze zaalpských žen, která přijala ve svou duši úsměv františkánské Itálie a pokusila se jej rozšířit ve své české vlasti i v sousedí slovanském. Byl to úsměv důvěřivé a sebeobětavé lásky k Bohu, lidstvu i k přírodě, jejž přijala ze rtů Serafického Otce /Františka/ Klára Assiská v prvním rozběhu svého mládí a předala své mladší duchovní sestře v Praze k dalšímu rozkvětu a požívání. Nebylo to v dějinách křesťanské mystiky a praxe krásnějšího příkladu nad tento souzvuk tří duší, zanícených týmž ideálem ohnivé lásky ke Kristu a zasvěcených službě Bohu a bližním v chudobě, pokoře a čistotě ducha i těla.“ (27)

Hned po Anežčině vstupu do kláštera jí Klára napsala dopis, ve kterém jásá nad tím, že Anežka opovrhla bohatstvím a vyvolila si svatou chudobu: „Jsem totiž pevně přesvědčena, že je vám známo, že království nebeské jen chudým od Pána jest slibováno a dáváno, poněvadž když se časná věc miluje, ztrácí se užitek lásky a že nelze sloužiti Bohu i mamoně, poněvadž buď jeden je milován a druhý je v nenávisti, anebo jednomu se slouží a druhým se pohrdne, a že nelze oblečenému zápasiti s nahým, poněvadž rychleji je sražen k zemi ten, jenž má, zač by byl zachycen, a že posléze nelze zůstati slavným ve světě a tam kralovati s Kristem a poněvadž spíše velbloud může projít uchem jehelným než bohatec vejíti do království nebeského. Proto jste odhodila roucha, totiž časné bohatství, abyste dokonce nepodlehla zápasícímu, abyste úzkou cestou a těsnou branou mohla vejíti do království nebeského.“ (28)

Právě chudoba se stala hlavním tématem korespondence mezi Klárou a Anežkou i zápasu, v němž obě světice čelily samotnému papeži Řehoři IX. (1227–1241), který následovnicím svatého Františka způsoboval mnohé problémy: zakazoval sestrám kontakty s bratry františkány, vnucoval jim benediktinskou řeholi, nutil je k úplné klauzuře za klášterními zdmi a především nemohl pochopit, že by kláštery mohly existovat bez patřičného hospodářského zajištění. Roku 1228 sice papež Klářiným sestrám povolil „privilegium chudoby“ (tj. privilegium, že nemusejí přijímat privilegia!), to se však týkalo výhradně kláštera v San Damianu. Ve svém druhém listě svaté Anežce, jehož vznik spadá do rozmezí let 1235–1237, svatá Klára se zjevnou narážkou na papeže napsala:

„…poněvadž jest jen jednoho zapotřebí, za to jediné tě snažně prosím a napomínám pro lásku toho, jemuž ses obětovala za oběť svatou a líbeznou, abys, pamětliva jsouc svého předsevzetí jako druhá Ráchel, majíc stále zření k svému počátku, držela pevně, co máš, konala horlivě, co konáš a nepopouštěla, nýbrž čilým během, lehkým krokem, bez úrazu nohou, aby i nohy tvé ani prachu nepřipouštěly, abys bezpečně, s radostí a rychle po stezce k blaženosti vedoucí, opatrně kráčela, ničemu nevěřila, s ničím nesouhlasila, co by tě mohlo od tohoto předsevzetí odvrátiti, co by ti mohlo položiti v cestu pohoršení, abys v oné dokonalosti, jíž tě duch Páně povolal, naplnila sliby své Nejvyššímu… Kdyby však někdo něco jiného ti řekl, něco jiného ti namlouval, co by bránilo tvé dokonalosti, co by se zdálo protivným Božímu povolání, tu, i kdybys měla zachovati úctu, přece neračiž následovati rady jeho, nýbrž jako chudá panna chudého Krista objímej.“ (29)

Anežka požádala papeže, aby se i v jejím pražském klášteře mohla praktikovat evangelní chudoba stejně jako v San Damianu, a získala podobné „privilegium chudoby“ jako Klára. Ta ve svém dalším dopise Anežce z roku 1238 tuto skutečnost přivítala s radostí, i když si byla vědoma, že její a Anežčin společný boj není zdaleka u konce. Nejzajímavější místo však ve třetím listu svaté Kláry svaté Anežce představuje pasáž, v níž zkušenostmi poučená Klára vyzývá Anežku, aby ve vztahu k jídlu nepostupovala podle jejího vlastního někdejšího příkladu drastické askeze:

„…poněvadž ani tělo naše není ze železa ani pevnost naše není z kamene, ba spíše jsme slabí, nakloněni ke každé slabosti tělesné, prosím a v Pánu žádám, abys, nejdražší, moudře a opatrně upustila od jakési bezohledné a nemožné strohosti v postu, již jsi, jak jsem se o tom dověděla, začala, abys živá oslavovala Pána, abys obětovala Pánu svou poslušnost rozumnou a oběť svou, vždy solí kořeněnou.“ (30)

Za papeže Inocence IV. (1243–1254) Klára a Anežka nadále bok po boku bojovaly za uznání františkánského charismatu svého řádu. Papež jejich snahy zpočátku odmítal a roku 1247 dokonce pro klarisky sepsal řeholi, jež zcela negovala zásadu absolutní chudoby. Stálo v ní mimo jiné toto: „Nechť je vám dovoleno svobodně získávat a držet ve společenství renty a državy. Pro zacházení s těmito državami ať je v jednotlivých klášterech vašeho řádu nějaký moudrý a věrný zmocněnec, vždy když se to považuje za potřebné.“ (31)

Společné úsilí obou světic, ve kterém Klára využívala Anežčina společenského postavení příslušnice královského rodu (byla by se ochotně smířila i s tím, kdyby za zakladatelku jejího řádu byla považována Anežka), však nakonec přece jen přineslo ovoce v podobě schválení Klárou sepsané řehole. K tomu však došlo až roku 1253, kdy Klára již ležela na smrtelné posteli. Ve stejném roce ještě světice z Assisi napsala i svůj poslední dopis svaté Anežce. Klára v něm „vybízí Anežku k rozjímání o narození, veřejném životě, smrti a slávě Ježíše Krista, jejího chotě. Jestliže v kontemplaci obejme tajemství chudého Krista, bude mít na něm podíl v eschatologické slávě a bude znovu spojena s Klárou před trůnem Božím.“ (32)

Prostřednictvím tohoto dopisu byla Klára spojena s Anežkou i ve dnech svého umírání, o kterých jedna z jejích řeholnic, Filippa di Leonardo di Gislerio, vydala toto svědectví: „A na konci svého života svolala všechny své sestry a odporučila jim naléhavě privilegium chudoby. Velmi toužila, aby měla řeholi řádu potvrzenu bulou, aby aspoň jednoho dne mohla tuto bulu přitisknout ke svým rtům a potom druhý den zemřít: a tak, jak si to přála, tak se i stalo, přišel totiž jeden bratr s listem opatřeným bulou, který uctivě uchopila, a třebaže byla blízko smrti, sama si položila tuto bulu na ústa, aby ji políbila.“ (33)

Svatá Klára zemřela dne 11. srpna 1253. Tři někdejší druhové svatého Františka, bratři Juniper, Angelo a Lev, kteří byli svědky jejího odchodu na věčnost, zaslechli, jak sama pro sebe říká: „Jdi v pokoji, neboť jsi šla po správné cestě. Jdi beze strachu, neboť ten, který tě stvořil, tě také posvětil, vždy tě ochraňoval a miluje tě jako matka. Buď požehnaný, ó Bože, za to, že jsi mě stvořil.“ (34)

(Věnováno Kláře Stojaspalové.)

Poznámky:

1) Marco Bartoli, Chiara: Una donna tra silenzio e memoria. Česky Svatá Klára, Praha: Vyšehrad, 2004.

2) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 138.

3) U nás je Květná neděle spojená s prvními kočičkami, které v této době květou, její latinský název však zní Dominica in Palmis de Passione Domini (Palmová neděle o Pánově umučení).

4) Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 57–58.

5) Vlastimil Kybal, Svatá Anežka Česká: Historický obraz ze 13. století, Brno: L. Marek, 2001, s. 22 a 23.

6) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., s. 110.

7) Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 58.

8) Benedikt XVI., Velké postavy středověké církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 329–330.

9) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., s. 115.

10) Jiří Bonaventura Štivar (ed.), Spisy sv. Františka a sv. Kláry, Františkánské prameny, svazek 1, Velehrad: Tomáš Ježek – Ottobre 12, 2001, s. 110.

11) Tamtéž, s. 155.

12) Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 74.

13) Viz Caroline Walker Bynum, Holy Feast and Holy Fast: The Religious Significance of Food to Medieval Women, Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press, 1987, s. 193.

14) Viz Elizabeth Hallamová, Světci: Kdo jsou a jak vám pomáhají, Praha: Volvox globator, 1996, s. 126.

15) Rudolph M. Bell, Holy Anorexia, Chicago–London: The University of Chicago Press, 1985, s. 55–56.

16) Viz „Anorexia Sacra“ [online], cit. 7. 2. 2012, URL: http://www.linetjornhoj.dk/Anorexia_Sacra.html

17) Josef Sudbrack, Náboženská zkušenost a lidská duše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 49.

18) Caroline Walker Bynum, Holy Feast and Holy Fast, s. 101.

19) Mircea Eliade – Ioan P. Culianu, Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 182.

20) Francesco De Lazzari, Eucharistický život svaté Kláry, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011, s. 22.

21) Tamtéž, s. 5.

22) Caroline Walker Bynum, Holy Feast and Holy Fast, s. 101.

23) Francesco De Lazzari, Eucharistický život svaté Kláry, s. 7.

24) Srov. Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 124.

25) Tamtéž, s. 123.

26) Tamtéž, s. 124.

27) Vlastimil Kybal, Svatá Anežka Česká, s. 21.

28) Jaroslav Němec, Anežka Česká: Úcta a proces svatořečení, 2. vyd., Vídeň: Polygrafické závody, 1987, s. 129.

29) Tamtéž, s. 131–132.

30) Tamtéž, s. 137.

31) Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 86.

32) „Collection of Letters“ [online], cit. 7. 2. 2012, URL: http://epistolae.ccnmtl.columbia.edu/letter/572.html

33) Marco Bartoli, Svatá Klára, s. 87–88.

34) Kathleen Jones, Velké ženy duchovní tradice I., s. 145–146.